DIVADLO SCHOD - OPRAVDU PRAVDĚPODOBNÝ SVĚT 2 - z knihy Divadla svítící do tmy

VZPOMÍNKY NA SCHOD
Irena Brouwerová (Matalíková), Bossum, Nizozemí
Jitka Volfová reagovala na nabídku Pepy Fabiána přejít z divadla poezie do divadla Schod slovy: „Když, tak jedině s Irenou,“ a to byl můj konkurz do tehdy už populárního divadla. Naší první hrou byla Homo Dalibor, a protože byla napsána ve verších, šlo nám to celkem dobře, jen zpěv nám dělal potíže. Ale premiéra dopadla dobře a naše řady brzy rozšířila další přeběhlice z divadla poezie Jana Jurečková, takže Pepa měl najednou možnost napsat role pro čtyři vyhraněné ženské typy, což skvěle využil ve hře Robinsohn z Krhové. Řeknu to bez okolků: „Byla to nejlepší hra, nejlepší doba, nejlepší diváci, největší sranda na jevišti i v hledišti!“ Role nám perfektně seděly a písničky - to byly hity. Vzpomínám na Pepíka Voráče, s jakou chutí si zahrál hned několik zákazníků v bordelu, na Rudu Markoviče a jeho postavu vyhazovače, na písničku vzdělané prostitutky v podání Jitky Volfové s houslovým doprovodem Jarka Bartoně, na závěrečnou scénu s Jirkou Vymětalem a Lubošem Gruberem.
Hraní ve Schodu bylo spojeno s častým hraním po klubech a tudíž i cestováním, které jsem milovala. Milovala jsem tu atmosféru smíchu, zpěvu, vtipů, příhod a hlášek v autobusu, jejíž hlavní postavou byl Luboš Gruber. Dodnes mám ráda jeho humor a jeho písničku o majoru Gagarinovi, která se stala naší cestovní hymnou, jsem nezapomněla. Byly to nejkrásnější roky mého života, plné pohody a legrace. I když v dobách komunismu.
Když si něco oblíbím, tak jsem tomu věrná a Schodu jsem zůstala věrná dlouho. Měla jsem sice přestávku, neboť jsem studovala v Praze a pak se mi narodila dcera, ale pořád jsem udržovala s divadlem kontakt, a hned jak to šlo, tak jsem se vrátila. A zažila jsem v divadle léta lepší i horší, ale v paměti uvíznou spíše ty veselejší zážitky. Třeba to, jak Pepa uměl rychle reagovat na situaci. To jednou běžel v televizi stupidní seriál o životě na Valašsku v časech rozvinutého socialismu Stříbrná pila, který dělal z Valachů úplné idioty, Pepu to inspirovalo a ze dne na den sepsal dílko Au story, na které diváci reagovali podle očekání - řvali smíchy. Věta: „Stáňa sa vrátil“, mi dodnes zní v uších.
Dalším podobným dílkem byla Zraněná srdce, milostný příběh bohaté dcerky ze mlýna a chudého synka, kteří se milovali horoucí láskou. Skvělý kýč, na který může být Pepa právem hrdý. Dialogy byly tak stupidní, jako by je napsal nomeklaturní scenárista kamenného divadla či ještě kamennější televize. Hra byla obohacena vynikajícím, neuvěřitelně blbým herectvím Jiřího Vymětala, jemuž zdatně sekundovala Iva Seidlová v roli nic nechápající husy. Dalším zpestřením tohoto pitomého kusu byla postava Sochora, která měla několik interpretů. Jednoduchost textu (žádný nebyl) totiž umožňovala hrát tuto roli každému, kdo byl schopen udržet vážnou tvář a kufr. Zcela nečekaně jsme však s touto postavou narazili na cenzuru, kterou popudilo jméno Sochor. Soudruzi našli nějakou souvislost mezi naším debilem a generálem Svobodovy jednotky v SSSR. A ani za nic si nedali vysvětlit, že náš Sochor jenom oživlá rekvizita, postava vzniklá úmyslným nechápáním toho, co je text hry a co je režijní poznámka.
Stále raději si připomínám dobu, v níž jsme těšili spoustu diváků i sebe sama.

Lubomír Gruber, Valašské Meziříčí
Schod mi dal možnost hrát, bavit lidi i sebe. Bavilo mě to, je to úžasné odreagování od všedního života, je to úplně jiný zážitek, než sedět u počítače nebo kutat na zahrádce. Zažil jsem toho v divadle hodně, dobrého i zlého, ale největší potupu jsem zažil v Polsku. Když jsme tam hráli, byl oficiální kurz mezi korunou a zlotým 1:2 a veksláci na parkovištích měnili 1:4, jenže já měl spolehlivé informace o tom, že veksláci v zastrčených zákoutích mění až v kurzu 1:8. Tak jsem přesvědčil většinu muzikantů, aby mi své peníze svěřili a šel jsem je vyměnit v „zákoutním kurzu“. Jenže veksláci udělali „kouzlo“, a když jsem si potom peníze na záchodě přepočítal, bylo to hrozné! Vyměnil jsem tak asi v kurzu 8:1! Ještě dlouho nám ostatní říkali „pracháči“ a chodili si od nás s oblibou „půjčovat zloté“. Nejčastěji chodil Jirka Vymětal, ale protože jsem mu nikdy nic nepůjčil, dodnes pomlouvá moje zpívání a tvrdí, že zpívám jenom na dvě noty.
Naším nejkurióznějším vystoupením, nepočítám-li různá recitační pásma k lepším zítřkům, bylo vystoupení v Tatranské Lomnici. To nás vyvezli terénním autem vysoko do hor, až mezi kosodřevinu, do horského hotelu plného turistů z endéer (východní Německo), kteří tam měli nějaký ples. Přivezli nás tam krátce po půlnoci a většina přítomných již mezitím úspěšně zdolala hranici 1,5 promile alkoholu v krvi, jenže my jsme se nelekli a začali hrát. Bohužel si nás nikdo na pódiu ani nevšiml, s výjimkou číšníka, který nám asi po dvaceti minutách se slovy: „Nech sa páči“, přinesl láhev borovičky. Tak jsme si ji vzali a odešli.

Alexandra Hessler (Zůbková), Waldaschaff, Německo
Před zkoušením hry Ryba Hulajdá projevili schoďáci zájem u účinkování mé sestry Lídy, ale nějak to s ní nevyšlo, a tak její roli nabídli mě. Moc si toho z této hry nepamatuji, jen to, že jsem tam byla vodní pannou a místo nohou jsem měla ploutev, takže mě Luboš Gruber musel na jeviště přinést a málem se mnou upadl, což se divákům líbilo mnohem víc, než to, co jsme jim povídali.
Ve hře Homo Dalibor jsem zase hrála s Lubošem a měla jsem ho, tedy vlastně Dalibora, vysvobodit z vězení. Musela jsem odemknout visací zámek na ozdobných mřížových dveřích z jeviště do baru, což jsem několikrát zvládla bez problémů, ale při jednom představení to najednou nešlo. Pomáhali mi členové kapely i nějaký divák, ale Luboš byl pořád zavřený. Představení jsme museli přerušit a zavolat domovníka, který Dalibora vysvobodil místo mě a teprve potom jsme mohli hrát dál. No hrát, moc nám to nešlo, protože jak jsme se na sebe s Lubošem podívali, začali jsme se smát a bylo po hraní. Od té doby jsme vězení zamykali už jenom jako.
Bylo mi ve Schodu dobře, protože usnadňoval život nejen nám, ale i divákům. Ráda na to vzpomínám.

Lubomír Nohavica, Praha
V Novém Jičíně bylo tenkrát dost tuho. Ani klub, ani pořádná kapela, natož nějaké autorské divadlo. Ale přece jen tam občas někdo přijel a vystoupil, a tak jsem jednou v knihovně viděl divadlo Schod, které hrálo nějaké humorné pásmo o socrealismu. To byla v té době pěkná pecka!
A zanedlouho nato mě Jarek Bartoň do divadla přivedl a oni mi nabídli angažmá a dostal jsem opravdový scénář s tím, abych udělat tři písničky na už napsaný text. Dělal jsem to sice poprvé, ale šlo to dobře, protože ve Fabiánových textech je rytmus. Pak jsme představení nazkoušeli a přišla premiéra Robinsohna z Krhové. Bylo hodně slávy a já byl v sedmém nebi. Kapela byla skvělá a k tomu holky - Saša, Irča a pak taková blondýnka, myslím, že je z ní teď malířka v Paříži (Jitka Volfová). Pamatuji se také na dva zájezdy: na Slovensko a do Polska. Jenže pak jsme udělali ještě další hru - Homo Dalibor, která byla hudebně ještě lepší, a já odevzdal klavír Vlastovi Redlovi a narukoval jsem do Tábora, čímž pro mě všechno skončilo.
Dlouho jsem totiž nenašel divadlo, kde by potřebovali klavíristu, který skládá písně. Teprve po letech jsem potkal Ester Kočičkovou a společně jsme udělali srdceryvnou barovou operu „Rumunským psům“, v níž zazněly i tři melodie původně složené pro Schod. Ale už nikdy jsem nebyl na tom správném místě, v srdci Evropy, ve Valmezu.
Shrnuto: Divadlo Schod pro mě znamená první písně, první muzikál, první zkušenosti. Tam jsem se rozhodl dělat hudbu jako povolání. Dík.

Oldřich Tomášek, Děčín
Vzpomínám si, že Pepa Fabián jednou vynadal Milanovi Kuchynkovi za to, že nechodím na zkoušky, a žádal, ať mi to jako můj šéf nařídí. Bral to prostě tak, že když jsem zaměstnancem M-klubu, jsem i zaměstnancem SCHODu a já jsem na to dodnes pyšný, protože mě tím vlastně povýšil na jediného profesionála tohoto „Valašského národního divadla“.
SCHOD na jedné straně zkorigoval mé neukázněné komediantství a na druhé mě zbavil trémy, která mě svazovala ruce i nohy. A hlavně mě naučil dialogu, naučil mě respektovat partnera na jevišti i v životě. Byl pro mě školou, za niž bych v dalších etapách svého života, ať už jako spoluhráč Petra Ulrycha a Javorů nebo v profesním životě musel hodně zaplatit.
Jednou, když jsme hráli v M-klubu „Luhy“, přišli za mnou po vystoupení Petr Ulrych a Bob Frídl, vzali mě stranou a pobídli mě: „Zpívej!“ Zazpíval jsem a Bob na řekl: „Máš sice kemo ňáké vofóklé kopec, ale intonuješ“, Petr mi nabídl společné vystupování a já s ním pak pár let jezdil s recitálem a nakonec jsem si u něj zahrál i roli strážmistra Šroubka v Nikolovi Šuhajovi. A stát na jevišti s lidmi, jako jsou Ulrychovi, Jura Pavlica, filharmonici Hanák, Ondrůj a další, tvárnit roli, ve které perlili Landovský a Krampol, to už nebyla žádná legrace. Vzpomínám si, že když jsem se učil text, tak jsem zvlášť piloval repliku, v níž Šroubek říká: „Kurva, chlapi, to jste mi udělali radost!“ Aby to nevyznělo vulgárně, musí se to říct naprosto přirozeně, a tak jsem doma řval a řval, že „mi kurva chlapi udělali radost“ tak dlouho, až zazvonil soused a požádal mě, abych už ty chlapy laskavě vyhodil, protože on na to, jestli mi udělali radost, sere.
Se Schodem jsem toho prožil hodně. Kořalky ani vína jsme se nebáli a ani opačné pohlaví nám nebylo cizí. Jednou jsme hráli ve Svitu na Slovensku a o nějaký pátek později jsem při jiné akci seděl u stolu s muzikantem z téhož města a líčil jsem mu své zážitky s jednou paní od nich, kterou manžel zanedbával a já jí to vynahradil. A muzikant přitakával a povídal, že se také věnuje zanedbávaným paničkám. Moc dobře jsme si rozuměli, ale vadilo mi, že mě Milan Kuchynka pořád pod stolem kopal, takže jsem se k detailům o té paničce, na kterou dodnes s něžností vzpomínám, už nedostal. Naštěstí. Ten muzikant byl totiž její manžel.

Jiří Vymětal, Valašské Meziříčí
Doufám, že Schod bude hrát dál i bez nás, protože tento způsob zábavy má co říci i dnešní společnosti. Říkám úmyslně „zábavy“, neboť nám nikdy nešlo o umění s velkým U, šlo jen o to sejít se a pobavit sebe i diváky. A že to byl za ty roky srandy kopec!
Vzpomínám na cesty s naší kapelou, která byla vždy nedílnou součástí Schodu. I u nás si muzikanti nikdy nevydělali, ostatně jako nikdo z nás. Tím spíš je zajímavé, jaké jsme měli štěstí na kvalitní muzikanty, ať už to byli Vlasta Redl, Jarek Bartoň, Luboš Nohavica nebo skupina Faunus. Vlasta Redl je poněkud svérázný člověk, ale pokud jde o muziku, neměl chybu. Napsal nám hodně skvělých písniček, ale to nejhezčí přišlo vždycky až po vystoupení, kdy si sedl ke klavíru. Zpívalo se, pilo vínko, zkrátka nálada. Ani na zájezdech, pokud se jezdilo autobusem, se cesta nikdy neobešla bez zpěvu, či spíše řevu. Repertoár jsme měli pestrý, od nejtvrdšího rocku přes lidovky až po Suchého Klementajn v Gruberově ruské verzi.
Kam jsme přijeli, tam se potvrdilo, že Valmez byl, je a doufám, že i bude, líhní muzikantů. A tak byla naše kapela občas požádána, aby po představení hrála ještě k tanci. To se stalo i ve Svitu, kde hrálo nějaké Combo v oblečcích, ulízlé jako jeho muzika. Naši kluci se dopotáceli na jeviště a pohled na ně byl strašný - tři, sotva se na nohou držící trhani. Po nějakém čase objevil Jandík mikrofon a chraplavým hlasem ohlásil: „Nyní vám zahrajeme skladbu s názvem Lenin.“ Zde je nutno podotknout, že to bylo v době nejtvrdší normalizace (ještě si to krásné slovo pamatuji). Zdeněk ovšem tvrdí, že řekl „leknín“. Jak ale začali kluci hrát, změnili se k nepoznání. Perfektní muzika a skvělá technika, zkrátka profíci! Z jeviště už neslezli, protože chlapci z místního Comba uznale pokývali hlavami, svlékli oblečky a poslouchali u baru.
Druhý den jsme relaxovali na místním skokanském můstku. Když jsme se doškrábali na jeho vrchol, Pepa Dorotík zavrávoral, uklouzl a řítil se dolů. Chvíli jel po zádech a chvíli po břichu, až nakonec přistál pod můstkem. Chvíli se nehýbal a my už jsme se s ním v duchu loučili a přemýšleli jsme, kde budeme shánět zinkovou rakev na jeho převoz. Pak ale vyskočil, v ruce pevně třímal láhev Zubrovky, bez níž neudělal ani krok a nadšeně na nás řval: „Je to dobrý, je celá!“
Dvojka Jandík - Dorotík byla vždycky zdrojem té nejlepší srandy. Jejich scénka „Osvobozování lihovaru Rudou armádou a partyzány“, kterou předvedli v Polsku na ubytovně v česko-rusko-polském esperantu, byla tak skvělá, že se po zemi váleli i přítomní Poláci. Jen ve dvou hráli několik divizí Rudé armády, stejný počet příslušníků Wermachtu, několik rot partyzánů a celý kolektiv pracovníků lihovaru. Přitom měli jednu jedinou rekvizitu - konzervu vepřového ve vlastní šťávě. Za takový výkon by se nemusel stydět ani Bolek Polívka.
Jako každé takové divadlo jsme se snažili okamžitě reagovat na situaci ve společnosti, takže naše vtipy byly někdy trochu laciné, ale taková byla doba. Je neuvěřitelné, že jsme vydrželi. Pravda, byly potíže, průsery a pohovory. A po každém z nich, ale také tenkrát, když jsme flákali zkoušky, nás Pepa Fabián varoval, že končí s divadlem. Definitivně! Celkem nás varoval asi 365krát. Jako Číňani Američany. A kdo by se mu také divil? Vždyť aby mu vůbec schválil scénář, najezdil s Milanem Kuchynkou pěkných pár kilometrů mezi Valmezem a Vsetínem. A nakonec se stejně hrál text, který se tvořil na zkouškách a i později, během představení. Často jsme se po představení dohadovali, který soudruh seděl v hledišti, a pokud to byl soudruh agilní, bylo zle. Ale naštěstí se to většinou nějak ukecalo a jelo se dál.
Luboš Gruber je tahákový herec. Jeho studium role začínalo tím, že přehlédl text a pátral po místech, kam by upevnil lístečky s nápovědou. Pokud je nenašel, důrazně žádal o přidělení nejrůznějších rekvizit, které pro svůj umělecký výkon nutně potřebuje. (Ve skutečnosti je potřeboval pro svůj rozparcelovaný scénář.) Bývaly to klobouky, rukavice, talíře, hrnce, boty, hole i šavle. Pokud hrál třeba s kladivem, mohli jste ho vidět jen z jedné strany, protože na té druhé byl nalepený tahák. A protože většina jeho rolí byla textově delší, s jedním tahákem by nevystačil, a tak už hodinu před představením chodil po jevišti a lepil, špendlil, zasouval a jinak upevňoval taháky. Během představení se pak přesouval po jevišti od jednoho taháku k druhému, což pokrytecky nazýval „hereckou akcí“. A když nenašel ten správný tahák, následovala „zrychlená herecká akce“. Nejhorší však je, že s postupujícím věkem začal zneužívat i své kolegy na jevišti a upevňovat taháky na jejich kostýmy, aby text přicházel až k němu.
Vynálezem Pepy Voráče byl „valašský playback“, což je obyčejný, dnes už bohužel úplně normální podvod - Vlasta Redl zpíval a Pepa si otvíral hubu na mikrofon. Irena zase střídala příjmení jak agent CIA: Matalíková, Bittnerová a nakonec Brouwerová, ale herečka to byla skvělá. A moje dlouhodobá jevištní milenka a manželka Iva Bubeníčková mě trávila, bodala, škrtila a jinak připravovala o život s nadšením, takže jsem vlastně nedohrál ani jednu hru!
Díky Pepo, Luboši, Ivano, Ireno, Zdenku, Vlasťo, díky vy ostatní, které tu neuvádím, protože by to byla moc dlouhá řada.


NAPSALI O SCHODu
Již prvním představením vstoupilo divadlo do povědomí obyvatel města. Magnetem diváckého zájmu byla schopnost dívat se kolem sebe bystře, vidět i to, čeho se „starší pánové žinýrují“, vyjadřovat se s použitím všech čar a kouzel fantazie a jazyka, snaha o rozvernost v námětu i ve výrazu, metaforičnost, antibanalita a snaha o volné zacházení s jazykem. A to vše na bázi syntetického divadla, formou kabaretu.
Mladá fronta, 1976

Pro Schod je titul divadlo malých jevištních forem velmi přiléhavý. Zrodil se pro klubovou atmosféru i prostor a pro kluby také hraje. Snaží se vejít do úzkého kontaktu s divákem třeba v místnosti se stolovým zařízením. Zprvu je součástí prostředí, do kterého host vešel, aby strávil příjemný večer. Pokud se hercům podaří, aby během této doby svým projevem z hosta udělali diváka, stává se klub divadlem podle záměru autorů.
Nová svoboda, 1978

Psát o souboru Schod jako o jednom z nejvýraznějších představitelů netradičního autorského divadla v našem kraji je dnes naprosto oprávněné. Jeho nové inscenace jsou očekávány s opodstatněnou zvědavostí, protože jde o soubor, který stále hledá, neopakuje se a nerozmělňuje to, s čím měl jednou úspěch. To, že soubor dnes patří ke špičce, není dílem náhody. Forma jeho divadelní výpovědi má potřebnou míru sdělnosti i myšlenkové naléhavosti a je divácky atraktivní.
Ostravský Kulturní měsíčník, 1980

Divadlo Schod vzniklo v roce 1974 ve valašskomeziříčském M-klubu, významném divadelně kulturním středisku severomoravského kraje. Od jeho založení je vede režisér a autor většiny inscenací Josef Fabián. Zprvu se orientovalo na literární kabaret, později stále více na tzv. „klubový muzikál“, poučený na postupech některých divadel hudebně zábavného zaměření. (SEMAFOR, VEČERNÍ BRNO aj.)
Vladimír Just: Proměny malých scén, 1984

Počáteční inspirace šedesátými lety se projevila uvedením hry z repertoáru Večerního Brna Hamlet IV., po níž následoval text-appeal Vladimíra Badalíka a Josefa Fabiána Pojedu do Madrida (1975), který zahájil linii autorských text-appealových či spíše kabaretních titulů. Nejvýrazněji se z nich prosadila inscenace Ej, vy české luhy (1976).
Inscenace se vyznačovaly nápaditostí v přetváření původních námětů, satirickou nadsázkou a humorným nadhledem, nechyběly v nich autorské písničky, vtipně pointované situace a blackouty. Od druhé poloviny sedmdesátých let se divadlo SCHOD stává pravidelným účastníkem přehlídek klubové tvorby. V dramaturgii se v kabaretech objevuje pokus o muzikál, nejprve přepracované texty z knihy Roarka Bradoforda Černošský pánbůh a páni Izraelité (Achab a Jezabel 1977), potom už čistě autorský muzikál Ondráš, Juráš a Guláš (1977), po němž následovaly další Homo Dalibor (1978), cimrmanovsky pojatý Robinsohn z Krhové (1979), Rosalba Carriera (1980) a Hamlet V. (1980). Důsledně autorská linie klubového muzikálu byla dodržována i v dalších letech, kdy soubor patří už mezi vyhledávaná divadla malých jevištních forem s vlastním rukopisem i jevištní poetikou čerpající z bezprostředního herectví a z profesionální úrovně hudebních čísel.
Tatjana Lazorčáková – Jan Roubal: K netradičnímu divadlu, 2003

Až se jednou budou psát dějiny českého amatérského divadla na přelomu tisíciletí, meziříčský soubor Schod v nich jistě bude mít svou samostatnou kapitolu. Jistě proto, že si ji délkou trvání, počtem původních představení, kvalitou divadelních textů i hereckými výkony už dávno zasluhuje…
Především je nutno zmínit úlohu hudby, písniček a samotné divadelní kapely. Divákům při odchodu z představení znějí v uších melodie, které by snesly konzervaci na výběrovém disku „Písniček divadla Schod“, který měl být už dávno vydán.
Marek Irgl, Obelisk, 2001


TEXTY PÍSNÍ:
V představeních SCHODu odeznělo přes 250 písniček, z nichž se asi stovka zachovala na různých demonahrávkách. Staly se podkladem k natočení dvou písničkových CD „Lid se chce bavit“ a „Asi tady něco nehraje“. Texty z nahraných písniček, které patří ke hrám ze sedmdesátých let, uvádím v této pasáži.



Písničky z let sedmdesátých, nahrané na CD Lid se chce bavit:

Zkažená holka
(Pojedu do Madrida – 1975)

Jsem holka zkažená
co nemá ženichy
holka, co vybírá
poplatky za hříchy
holka, co v těle má
tisíce neřestí
ta, co se prodává
večer na předměstí

Do svého náručí
lákávám mládence
ať se v něm přiučí
milostné kadence

Jsem holka zkažená
líbej mne na šíji
líbej má ramena
ať touhou zešílíš
líbej mých ňader pár
vem si mne celičkou
spálí tě vášně žár
za chvilku maličkou

Pak ale, chlapče, dost
musíš jít zase sám
jiný tu bude host
jiný zas přijde pán




Tango Marcela
(Ej, vy české luhy – 1976)

Když miloval jsem slečnu Marcelu
posílal jsem jí stovky pocelů
až přišli na mě zaměstnanci pošt
a řekli: Tak už dost

když muž nějakou ženu miluje
tak si s ní přece nedopisuje
ale sevře ji ve svém náručí
až blahem zaskučí

Marcela
dívka jak srna
ta si to jistě zaslouží
to řek jsem
a jel do Brna
ať se tam žalem nesouží
já pádil
jsem kalným ránem
za tou svou dívkou šarmantní
a pak ji
s nějakým pánem
přistihl jsem in flagranti

Věřte, že do smíchu mi nebylo
když mě to děvče takhle zradilo
tohle se nikdy státi nemělo
má zrádná Marcelo

Vytáh jsem z kapsy nožík rybičku
a udělal jí díru v srdíčku
když trochu vzduchu do žil nasála
tak rychle skonala

Marcela
na zemi tuhne
protože byla smyslná
a já že
jsem se tak náhle
rozhodl přijet do Brna
tak nyní
ať major Zeman
vykoná svoji povinnost
já nic už
na světě nemám
ať odešlou mě na věčnost



Strašpytel
(Ej, vy české luhy – 1976)

K lásce je vždy zapotřebí dvou
kteří ovšem jako jeden jsou
žijí život dvojjediný
starosti své a své spleeny
prožívají vždycky najednou

Častokrát už jsem se pokoušel
zda bych si též děvče nenašel
které milovat mě zkusí
poznalo však každé brzy
že jsem velký strašpytel

Bojím se všech otců a všech mám
sourozencům též se vyhýbám
bojím se všech komplikací
nenadálých situací
problémy na zítra odkládám

Doposud mi láska neschází
alespoň s ní nemám nesnází
vím, že někde děvče roste
jež, až trochu povyroste
na radnici se mnou vyrazí


Říkaly mi kámošky
(Ej, vy české luhy – 1976)

Říkaly mi v tingl-tanglu kámošky
že nejlepším kapitálem jsou nožky
že nejlepším kapitálem je tělo
i když by to tak asi být nemělo

Když má holka krásné tělo výstavní
pánové k ní bývávají nemravní
platí za ni ve vinárnách útratu
a vozí ji do lázní a na chatu

jako mlsní kocouři ji obchází
dostávají se pro ni do nesnází
defraudují a pak žijí ve strachu
dojde-li či nedojde-li ke krachu

To nemá být studie psychologická
je to jenom poznámka faktická
holek co v šantánu křepčí
a jenom tak mezi řečí
sdělují si své životní zážitky
a názory na muže, ty dobytky

Časem se krach neodvratně dostaví
kriminál pak toho pána napraví
vyčíslí mu odborníci přes práva
kolik ho bude stát tahle zábava

Z čehož plyne, když je holka šarmantní
že se jí to zaručeně vyplatí
daleko hůř ale skončí ti z pánů
kteří si ji vyvolili za dámu


Neračte mě obtěžovat
( Achab a Jezabel – 1977)

Neračte mě, dámo, prosím, obtěžovat
já vás nemiluji ani trošičku
jestli se vám kapusta moc vaří
račte si dát na ni pokličku

Přikvačilo ráno, já jdu domů vládnout
lezete mi krkem, mám vás prostě dost
i když dnešní noc byla moc prima
jste už pro mě ohlodaná kost

Neračte mě, dámo, prosím, obtěžovat
vy jste lehká ženská a já těžkej král
a tak, dámo, jistě pochopíte
že vás nechci a musím jít dál

Přikvačilo ráno, já jdu domů vládnout
i když mě vládnutí vůbec nebaví
u vás jsem přišel jen o peníze
při vládnutí přijdu o zdraví


Proč lásko má
(Ondráš, Juráš a Guláš – 1977)

Proč lásko má mi neříkáš
a proč přede mnou utíkáš
ty zlý
Zda láskou smím tě nazývat
kdo odpověď mi může dát
kdo ví
Chci v náruči tvé věčně dlít
to přece musí pochopit
každý
Máš pravdu, jaké váhání
jen smrt nám v lásce zabrání
navždy

Každou minutu v životě
chtěla bych s tebou býti
myslet a dýchat jen pro tebe
a po tvém boku dlíti
splétat si prsty v řetězy
jež navěky nás spojí
sotva kdy v lásce zvítězí
ten, kdo se lásky bojí

Proč lásku svou mi odpíráš
a přede mnou se zapíráš
ty zlý
Chceš pořád brát a nikdy dát
tvé lásky jsem se začal bát
co s ní
Tak láska každá začíná
je sobecká když jediná
má být
Tak dobrá, dej mi ruku svou
a pojďme spolu dál ve dvou
navždy


Basa nejsou lázně
(Homo Dalibor – 1978)

Kdo je u mě v kriminále zavřený
je jen vězeň občanských práv zbavený
a protože žádná práva nemá
je míň nežli zvíře, než tvář němá
je pouhé stvoření bezbranné
dělám s ním, co se mi zamane

Kdo je u mě v kriminále zavřený
to je člověk pro budoucnost ztracený
nedostane nic než chléb a vodu
jednou týdně výprask bez důvodu
života si moc neužije
je pro něj lepší, když nežije

Basa nejsou lázně
je to místo bázně
je to místo hrůzy
v base mlčí Múzy


Vata
(Homo Dalibor – 1978)
Kdo si dá vatu do uší
jó, ten se má, nic neslyší
z toho, co slyšet nechce
vatou od světa dělený
pak nemá žádné problémy
a žije se mu lehce

Dejte si do uší
dejte si vatu
pak vás nic nezkruší
málokdo to tuší
že stačí strčit si
do uší vatu

Kdo si dá vatu do uší
ten už vůbec nic neslyší
a problémů se zbaví
bohužel ale netuší
že problémy tím nezruší
a že předčasně slaví


Jsem plna citu
(Robinsohn z Krhové – 1979)

Jsem plna citu
a zpívám si tu
píseň o lásce zhrzené
jež mnohé děvče
ať chce či nechce
to tenat hříchu zažene
každá z nás doufá
že najde hocha
který jí štěstí přinese
někdy se zmýlí
a v také chvíli
svoje zklamání nesnese

Jak třtina větrem zmítaná
trápí se dívka zklamaná
na její duši sedí spleen
polyká jedy, pouští plyn
smrt jí však není souzena
a vždycky je zachráněna
musí svůj kalich hořkosti
vypít a žít bez radosti

Milý je v prachu
děvče ze strachu
před následky se zachvívá
teď už je žena
a to je cena
za to, že byla vášnivá
že pro svou lásku
dala vše v sázku
cejch hanby nosí na čele
co jí teď zbývá
z těla je živa
a už se nikdy nesměje


Život je pes
(Rosalba Carriera – 1980)

Zase jsem tu hloupě zůstal stát
a koukám
jak se jiným daří
všechno, co pro jiné tak snadné bývá
mně se nepodaří
štěstí běží a nedá si říct
že tu na ně čekám

Já mám pech
tak pechovatý
že nemůže už více být
život je pes
a pes bývá zlý
je to šelma kousavá
všude za mnou chodí
ten zlý ses
uniknout mě nenechá
uniknout, to mě nenechá

Rád bych štěstí koupil
malý kousíček
vždyť já na to mám
rád za ně dám
kolik by si kdo řek
kolik by si kdo řek
tolik by dostal
za to štěstí
kousek štěstí


Loď se noří
(Rosalba Carriera – 1980)

Loď se noří, voda stoupá výš
pryč se ztrácí přátelé
už mi zůstal jen ten kříž
velký kříž
a kormidlo zpuchřelé

z plachtoví je už jen cárů pár
na palubě stojím sám
se svou lodí půjdu rád
půjdu ke dnu rád
jako správný kapitán


Člověk se má starat o své věci
(Hamlet V. – 1980)

Člověk se má starat o své věci
nevšímat si svého okolí
každé malé dítě ví už přeci
cizí bolest že nás nebolí

Jenom hlupák si své prsty pálí
neustále jiným pomáhá
když se pak na něho průšvih valí
neví nic a tudíž zaváhá

Proč bychom měli pro jiné
lézt do šlamastyk
raději se skrčíme
v tom už máme cvik
Když nebezpečí pomine
pak teprve se vztyčíme
a hned každému líčíme
přes činy naše hrdinné
že bohužel, že bohužel
to dotyčný nevydržel
že odskákal to zbytečně
my však se bili statečně
ať lidstvo není nevděčné
za naše skutky výtečné
ať navalí, ať navalí
nám za odměnu metály

Nádraží
(Hamlet V. – 1980)

Nádraží mizí v dáli
kola se roztáčí
kouř z komína se valí
vše bude jinačí
až vlak dorazí k metě
tak ti, co nemám rád
budou na onom světě
a nebudou mě štvát

Z vlaku, který jede
se vysednout nedá
kdo bojí se sám sebe
ten ať nenasedá
čert ať moji duši
si vezme, má ji mít
vždyť koruna mi sluší
chci dánským králem být




Písničky z let sedmdesátých nahrané na CD Asi tady něco nehraje:


Revoluční píseň
(Robinsohn z Krhové – 1979)

Na Valašsku žili jsme vždy bídně
vrchnost se k nám nechovala vlídně
a protože život náš byl tvrdý
valašský lid vzpurný je a hrdý
Když se někdo pokusí nás týrat
nedáme se, začneme se vzpírat
zahájíme revoluce nové
i když třeba jenom sametové

Revolucí na Valašsku
máme více než chleba
mnohem víc než karbanátků
bouřit se je potřeba
pokaždé jsme zbraně vzali
a do pánů bušili
když nám naše práva brali
nebo jinak zlobili

Revolucí na Valašsku
máme více než chleba
mnohem víc než karbanátků
bouřit se je potřeba
ale jen tak napolovic
jenom v duchu sametu
bez rvaček, soudů a hranic
Sláva, nazdar výletu


Již zvoní lodní zvon
(Robinsohn z Krhové – 1979)

Již zvoní lodní zvon
již mizí Robinsohn
teď chodí po lodi
jež v dáli se málí
Tak tohle tedy ne
nám už neunikne
kam pluje to známe
a za ním se dáme

Nevím proč bych se tu hloupě
měla do úpadu štvát
vždyť už nejsem žádné poupě
a mám toho akorát
jsem bledá jak květ leknínu
těžkou prací znavená
je čas myslet na rodinu
základ státu znamená

Již zvoní lodní…
Já se mám
(Robinsohn z Krhové – 1979)

Já se mám
dva muže mám
a oba se mnou laškují
a s oběma se miluji

Ten jeden něžný je
jak dotek větru chladivý
ten druhý drsný je
a nekonečně vášnivý
s tím prvním poznávám
půvaby poezie
s tím druhým poznávám
jak naplno se žije

Já se mám
dva muže mám
a oba se mnou laškují
a s oběma se miluji

Jen žena která ví
jak plamen vášně spaluje
ta se mi nediví
a na svůj osud žaluje
že nemůže též žít
tak jako žiji já si
dva muže doma mít
dva rozsévače slasti



NEZAMĚSTNANÉ HOLKY
(Robinsohn z Krhové – 1979)

Dneska přijde člověk snadno o práci
stačí když šéf zavře vaši firmu
stát vám pak podporu malou vyplácí
zatím jsme to znaly jenom z filmu

Teď nám ale náš penzión zavřeli
takže už to také dobře známe
je to sprosté a dělat to neměli
vždyť jsme hodné a každému dáme

My jsme holky pracovité
my jsme holky pilné
a pokud nám zaplatíte
budeme i vilné

my jsme holky krev a mlíko
nejsme holky svaté
nebude vám peněz líto
pokud nám je dáte

Zavřeli nám pracoviště
lehneme vám na pláži
možná štěstí přijde příště
zatím se moc nesnaží


Vítr bude jen tak foukat
(Robinsohn z Krhové – 1979)

Jako kus prádla z pračky vytažený
pověsím se na špagát
život na mě vůbec vlídný není
a věčně mi dává mat

Ústrky a hory utrpení
životem mě provází
ale teď už budu oběšený
už mě nic nerozhází

Vítr bude jen tak
lehce foukat
a já se v tom větru
budu houpat
na smyčce oprátky
zavěšený
tam a zase zpátky
zachráněný




POZNÁMKY


1) ZPRAVODAJ festivalu v Karolínce (autor, název)
2) Nové Valašsko (autor, název)
3) Mladá fronta
4) Neurčeno
5) Svobodné slovo
6) Ostravský kulturní měsíčník (K. Čejka)
7) JUST, Vladimír: Šrámkův Písek´78. in AS 9/78 str. 2
8) BOŠEK, Pavel: Malé formy na zámku. Amatérská scéna 1978, č. 5, s. 3.
9) DEMEL, Jiří: Robinsonáda Schodu. Amatérská scéna 1979, č. 4, s. 14.
10) Ostravský kulturní měsíčník
11) Ostravský kulturní měsíčník (Hledat-Objevovat…)
12) KRŮTA, Jan, in Mladý svět
13) POCHMON, Jaroslav: Vyprodáno. Ostravský kulturní měsíčník
14) Ostravský kulturní měsíčník
15) V: Valašské hry. Amatérská scéna 1980, č. 7, s. 9