AS 2003, č. 6, s. 25 - 26, Lenka Lázňovská.
STOCHOVSKÁ THÁLIE
Středočeské město Stochov získalo městský znak a prapor až v roce 1997. To však neznamená, že dějiny města nesahají velmi hluboko do minulosti. Už v roce 870 uvádí Hájek z Libočan hrad ve Stochově. První zmínka o městě je datována rokem 1316. Na výstavě ke Svatováclavskému posvícení (svatý Václav je patronem města) jsem našla ještě jedno zajímavé datum. Dne 8. ledna 1901 sehrála Omladina stochovská v místním hostinci hru H. Gruneria Svatováclavské posvícení. Po představení následovala taneční zábava. Tyto údaje neuvádím pro případné doplnění místopisu českého amatérského divadla. Už popáté uspořádaly totiž v první třetině října DS Luna Stochov v čele s Lubošem Fleischmannem a Dům kultury v čele s ředitelem Tomášem Barochem festival amatérského divadla nazvaný Stochovská Thálie.
Jeho koncepce vykrystalizovala jako setkání středočeských souborů s hosty. Nechybí mezi nimi inscenace, které následně zazáří v květnu příštího roku na celostátní přehlídce FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč a na Jiráskově Hronově. Jako příklad mohu uvést v roce 2001 inscenaci Františka Zborníka a DS Jirásek Česká Lípa Na druhé straně řeky nebo v loňském roce Kodešovu a DS Tyl Rakovník Děvčata aneb Krvavá suita. K tradici patří rovněž profesionální host na závěr (v neděli večer). Letos to byla inscenace pražského Skeletu hry R. Cooseyho Teď ne, Darling Pavla Trávníčka and his Boys and Girls. Nedělní dopolední představení pro děti je s volným vstupem. K dobrým nápadům patří cena permanentky na celý festival, jež je nižší než vstupné na profesionálního hosta (permanentka stojí 150 Kč, vstupné na Skelet 200,- Kč). Obyvatelé města i okolí našli do Domu kultury cestu. Prodalo se zatím nejvíc permanentek v historii a na představení Dividýlka v sobotu večer, byť byl v televizi mezistátní fotbal, sál téměř praskal ve švech. Záštitu přehlídce poskytli starosta Stochova ing. Jindřich Sybera (přišel se podívat na několik představení) a středočeský hejtman Petr Bendl. Oba festival spolu s dalšími subjekty podpořili i finančně.
Úvodním představením byla nová inscenace Našich furiantů. Režisér Jaroslav Kodeš spojil několik souborů (DS Scéna Libochovice, jednotlivci z Rádobydivadla Klapý a další). Inscenace prý zaujala. Nemohu však o ní referovat, neboť jsem ji neviděla. Budeme si muset počkat na její pouť jarními přehlídkami 2004. Prý se chtějí pokusit o Krakonošův divadelní podzim. Druhý v pořadí byl DS Svatopluk Benešov s inscenací hry Pavla Němce Doba kamenná v režii autora. Komedie, jak nenaletět podvodníkům, se sice reáliemi vztahuje k době kamenné, avšak nepochybně míří do současnosti. Autor ji ozvláštnil klasickými forbínami dvou šamanů, kteří hledají kmen, jenž by mohli obalamutit a získat tak pohodlný život. Stylem inscenace měla být stylizovaná komická nadsázka. Říkám-li měla být, pak musím konstatovat, že převažovalo psychologické herectví. Prý bylo představení handicapováno absencí klíčových hráčů. Chtělo by to rovněž pestřejší aranžmá, než je posedávání a debatování v kruhu. To vede ke stereotypu v temporytmu, který uspává. Pavel Němec to ví a doufá, že mu nový běh Kurzu praktické režie, jehož je frekventantem, otevře oči. Další souborem byl sice relativně nový DS Tyrš Lány, který však letos zaznamenal úspěch. Probojoval se totiž na FEMAD Poděbrady. Ve Stochově uvedl historickou hru K. Pleinera Strašidelný les. Komplikovaný příběh s mnoha zvláštními postavami, jako je nedobrovolný poustevník, proradný kněz, který chce donutit mladého šlechtice Jindřicha do válečného dobrodružství, aby mohl vnutit jeho sestru nekňubovi sousedovi, a tak se dostat k jeho majetku, fikaná Jindřichova tetička, která se vrátila z Florencie se schovankou, z níž se posléze vyklube její a páterova nepřiznaná dcera, by se dal patrně rozdělit do několika samostatných. Inscenaci by slušel styl frašky, dokonce několik postav je z tohoto rodu. Při rozhovoru se souborem se však ukázalo, že chtějí diváka pobavit a poučit (není zlato všechno, co se třpytí), ale nikoliv formou frašky. Pak se inscenátoři musí podívat na stavbu jednotlivých situací, charakterizaci postav hry včetně motivací. Místo souboru V.A.D. Kladno uvedl soubor Městského kulturního střediska v Červeném Kostelci Zelňačku, která v letošním roce zabodovala. Bylo zajímavé sledovat, jak se Kostelečtí vyrovnají s takovým počtem repríz. Přivezli novou Francinu (pane Labíku opravdu chcete v této roli vyzkoušet všechny mladé členky souboru?), technicky nevyšla stínohra. Oba zkušení herci hráli text, který znám, situace, které znám, a přece byly hluché. Partneři na sebe nereagovali, nehráli spolu, hráli vedle sebe. Myslím, že to Labík a spol. vědí. Bude to chtít oživující injekci. Vrcholem festivalu pro mě byl Višňový sad DS Jirásek z České Lípy v režii Václava Klapky. Soudím, že právě on může v příštím roce zazářit. Krutá hra o životě v pravdě. „Člověk se jednou musí podívat pravdě do očí“, říká Peťa. „Vy víte, co je pravda, ale vždyť je to jedno“, odpovídá Lopachin. Jaro, léto, podzim, zima ve višňovém sadu jako metafora zmaru a těžké deziluze. Copak může být skutečnou nadějí nový strom, vyrůstající z těla všemi opuštěného starého sluhy? Inscenace je postavena na dobrém herectví, které se nebojím nazvat ansámblovým, a výrazné výtvarné složky včetně scény. Českolipští uvěřili Čechovovi a nedopsali jediné slovo. To neznamená, že je všechno hotovo. Čechov kreslí své figury velmi jemnými tahy, klíčová slova jsou řečena pouze jednou, v jedinečném okamžiku. Když se propásne, není návratu. Tuto strukturu musí režisér i herci zpřesnit včetně reakcí na druhé postavy a situace. Např. byť Lopachin skácí několik stromů, žádný z jeho spoluhráčů na to nereaguje ani pohledem, natož gestem. K třicetiletému výročí činnosti obnovilo Dividýlko Slaný téměř všechny své inscenace. Čtvrtou v pořadí byla dramatizace románu P. Ryana Jak jsem vyhrál válku. Prolnutí zábavného divadla s vážným tématem pořád funguje. Epické divadlo s fyzicky náročnými demonstracemi, mnoha gagy, klipy, jehož aktéři zůstali stejní. Jen pánům Hložkovi, Šímovi a dalším prokvetly skráně. Zaplněné hlediště se výborně bavilo a hercům kapal pot z čela. Bylo legrační, když se hoši přišli zeptat na rozborový seminář. Co by se dalo ještě rozebírat. Pro děti dovezli pořadatelé novou inscenaci nyní už profesionálního souboru AHA! Lysá nad Labem. Byla to dramatizace vyprávění Josefa Čapka O pejskovi a kočičce. Zpočátku nabídli hravost a fantazii, avšak prostředky se brzy vyčerpaly, a děti se začaly nudit.
Lenka Lázňovská
Středočeské město Stochov získalo městský znak a prapor až v roce 1997. To však neznamená, že dějiny města nesahají velmi hluboko do minulosti. Už v roce 870 uvádí Hájek z Libočan hrad ve Stochově. První zmínka o městě je datována rokem 1316. Na výstavě ke Svatováclavskému posvícení (svatý Václav je patronem města) jsem našla ještě jedno zajímavé datum. Dne 8. ledna 1901 sehrála Omladina stochovská v místním hostinci hru H. Gruneria Svatováclavské posvícení. Po představení následovala taneční zábava. Tyto údaje neuvádím pro případné doplnění místopisu českého amatérského divadla. Už popáté uspořádaly totiž v první třetině října DS Luna Stochov v čele s Lubošem Fleischmannem a Dům kultury v čele s ředitelem Tomášem Barochem festival amatérského divadla nazvaný Stochovská Thálie.
Jeho koncepce vykrystalizovala jako setkání středočeských souborů s hosty. Nechybí mezi nimi inscenace, které následně zazáří v květnu příštího roku na celostátní přehlídce FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč a na Jiráskově Hronově. Jako příklad mohu uvést v roce 2001 inscenaci Františka Zborníka a DS Jirásek Česká Lípa Na druhé straně řeky nebo v loňském roce Kodešovu a DS Tyl Rakovník Děvčata aneb Krvavá suita. K tradici patří rovněž profesionální host na závěr (v neděli večer). Letos to byla inscenace pražského Skeletu hry R. Cooseyho Teď ne, Darling Pavla Trávníčka and his Boys and Girls. Nedělní dopolední představení pro děti je s volným vstupem. K dobrým nápadům patří cena permanentky na celý festival, jež je nižší než vstupné na profesionálního hosta (permanentka stojí 150 Kč, vstupné na Skelet 200,- Kč). Obyvatelé města i okolí našli do Domu kultury cestu. Prodalo se zatím nejvíc permanentek v historii a na představení Dividýlka v sobotu večer, byť byl v televizi mezistátní fotbal, sál téměř praskal ve švech. Záštitu přehlídce poskytli starosta Stochova ing. Jindřich Sybera (přišel se podívat na několik představení) a středočeský hejtman Petr Bendl. Oba festival spolu s dalšími subjekty podpořili i finančně.
Úvodním představením byla nová inscenace Našich furiantů. Režisér Jaroslav Kodeš spojil několik souborů (DS Scéna Libochovice, jednotlivci z Rádobydivadla Klapý a další). Inscenace prý zaujala. Nemohu však o ní referovat, neboť jsem ji neviděla. Budeme si muset počkat na její pouť jarními přehlídkami 2004. Prý se chtějí pokusit o Krakonošův divadelní podzim. Druhý v pořadí byl DS Svatopluk Benešov s inscenací hry Pavla Němce Doba kamenná v režii autora. Komedie, jak nenaletět podvodníkům, se sice reáliemi vztahuje k době kamenné, avšak nepochybně míří do současnosti. Autor ji ozvláštnil klasickými forbínami dvou šamanů, kteří hledají kmen, jenž by mohli obalamutit a získat tak pohodlný život. Stylem inscenace měla být stylizovaná komická nadsázka. Říkám-li měla být, pak musím konstatovat, že převažovalo psychologické herectví. Prý bylo představení handicapováno absencí klíčových hráčů. Chtělo by to rovněž pestřejší aranžmá, než je posedávání a debatování v kruhu. To vede ke stereotypu v temporytmu, který uspává. Pavel Němec to ví a doufá, že mu nový běh Kurzu praktické režie, jehož je frekventantem, otevře oči. Další souborem byl sice relativně nový DS Tyrš Lány, který však letos zaznamenal úspěch. Probojoval se totiž na FEMAD Poděbrady. Ve Stochově uvedl historickou hru K. Pleinera Strašidelný les. Komplikovaný příběh s mnoha zvláštními postavami, jako je nedobrovolný poustevník, proradný kněz, který chce donutit mladého šlechtice Jindřicha do válečného dobrodružství, aby mohl vnutit jeho sestru nekňubovi sousedovi, a tak se dostat k jeho majetku, fikaná Jindřichova tetička, která se vrátila z Florencie se schovankou, z níž se posléze vyklube její a páterova nepřiznaná dcera, by se dal patrně rozdělit do několika samostatných. Inscenaci by slušel styl frašky, dokonce několik postav je z tohoto rodu. Při rozhovoru se souborem se však ukázalo, že chtějí diváka pobavit a poučit (není zlato všechno, co se třpytí), ale nikoliv formou frašky. Pak se inscenátoři musí podívat na stavbu jednotlivých situací, charakterizaci postav hry včetně motivací. Místo souboru V.A.D. Kladno uvedl soubor Městského kulturního střediska v Červeném Kostelci Zelňačku, která v letošním roce zabodovala. Bylo zajímavé sledovat, jak se Kostelečtí vyrovnají s takovým počtem repríz. Přivezli novou Francinu (pane Labíku opravdu chcete v této roli vyzkoušet všechny mladé členky souboru?), technicky nevyšla stínohra. Oba zkušení herci hráli text, který znám, situace, které znám, a přece byly hluché. Partneři na sebe nereagovali, nehráli spolu, hráli vedle sebe. Myslím, že to Labík a spol. vědí. Bude to chtít oživující injekci. Vrcholem festivalu pro mě byl Višňový sad DS Jirásek z České Lípy v režii Václava Klapky. Soudím, že právě on může v příštím roce zazářit. Krutá hra o životě v pravdě. „Člověk se jednou musí podívat pravdě do očí“, říká Peťa. „Vy víte, co je pravda, ale vždyť je to jedno“, odpovídá Lopachin. Jaro, léto, podzim, zima ve višňovém sadu jako metafora zmaru a těžké deziluze. Copak může být skutečnou nadějí nový strom, vyrůstající z těla všemi opuštěného starého sluhy? Inscenace je postavena na dobrém herectví, které se nebojím nazvat ansámblovým, a výrazné výtvarné složky včetně scény. Českolipští uvěřili Čechovovi a nedopsali jediné slovo. To neznamená, že je všechno hotovo. Čechov kreslí své figury velmi jemnými tahy, klíčová slova jsou řečena pouze jednou, v jedinečném okamžiku. Když se propásne, není návratu. Tuto strukturu musí režisér i herci zpřesnit včetně reakcí na druhé postavy a situace. Např. byť Lopachin skácí několik stromů, žádný z jeho spoluhráčů na to nereaguje ani pohledem, natož gestem. K třicetiletému výročí činnosti obnovilo Dividýlko Slaný téměř všechny své inscenace. Čtvrtou v pořadí byla dramatizace románu P. Ryana Jak jsem vyhrál válku. Prolnutí zábavného divadla s vážným tématem pořád funguje. Epické divadlo s fyzicky náročnými demonstracemi, mnoha gagy, klipy, jehož aktéři zůstali stejní. Jen pánům Hložkovi, Šímovi a dalším prokvetly skráně. Zaplněné hlediště se výborně bavilo a hercům kapal pot z čela. Bylo legrační, když se hoši přišli zeptat na rozborový seminář. Co by se dalo ještě rozebírat. Pro děti dovezli pořadatelé novou inscenaci nyní už profesionálního souboru AHA! Lysá nad Labem. Byla to dramatizace vyprávění Josefa Čapka O pejskovi a kočičce. Zpočátku nabídli hravost a fantazii, avšak prostředky se brzy vyčerpaly, a děti se začaly nudit.
Lenka Lázňovská
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.