ULRYCHOVÁ, Irina: Pražská přehlídka dětského divadla

Pražská přehlídka dětského divadla Otvírání 2003 se konala 29. března 2003 v Karlínském Spektru. Divákům se představilo celkem šest souborů, v nichž tentokrát převažovali ti starší mezi třinácti až patnácti lety. Přehlídka začala hrátkami s celou plejádou čertů a uzavřela se opět s čertovskou dopomocí ve Fimfáru, ale bdělo nad ní i několik andělů, takže všechno dobře dopadlo. Celková úroveň byla dosti vyrovnaná a někteří pamětníci byli přesvědčeni, že byla vyšší než v minulých letech. Takže, co bylo možno vidět: Klasický dramatický text J. Drdy Hrátky s čertem se ukázal být nad možnosti málo zkušeného a zatím málo vybaveného souboru čtrnácti až patnáctiletých studentů Soukromého reálného gymnázia Přírodní škola (ved. F. Tichý). Většinu energie hráčů odčerpala zřejmě nutnost naučit se zpaměti rozsáhlé party (představení trvalo dvě hodiny!), takže už asi nezbyl čas a síla na důkladnější práci na rolích. Postavy na scéně ožívaly jen v okamžicích, kdy měly promluvit, pak opět upadaly do částečné strnulosti. Jevištní pohyb měl obvykle podobu nervózního a bezúčelného přecházení během řeči a nic nesděloval. Zjevnou divadelní nepoučenost potvrzovala i chaotická práce s různými typy rekvizit (reálnými, zástupnými i imaginárními) a stylová nejednotnost kostýmů. S narůstající únavou vázl temporytmus inscenace. A tak se po jejím shlédnutí nabízely hlavně otázky: proč si mladí lidé v tomto věku vybrali právě Drdovu pohádku? Čím je přitahovala? Co jejím prostřednictvím chtěli sdělit? Představení samotné na ně bohužel odpovědět nedokázaloJinou cestou se dali stejně staří členové Velmi dramatického kroužku ze ZŠ nám. Curieových v Praze 1 (ved. K. Petříková) v hříčce s téměř detektivní zápletkou Vánoční případ. Inscenace o popletených četnících, kteří si nevěděli rady s andělem, vyrostla z jejich vlastního námětu a improvizací a bylo to na ní znát. V tom dobrém slova smyslu zejména v nasazení hráčů: věděli o čem hrají, nevypadávali z rolí, byli schopni jisté stylizace projevu a komické nadsázky, hráli s nakažlivou chutí a dokázali komunikovat jak vzájemně mezi sebou tak i s diváky. Určitou slabinou kolektivní tvorby inscenace byl ale výsledný text, v němž se přece jen projevovala malá autorská zkušenost a to v nedobudovanosti jednotlivých situací příběhu a v ne vždy jasně sdělené motivaci postav. S Vyprávěním O obrovi zvaném Drobeček podle knihy P. Šruta se představil soubor ze ZŠ Lyčkovo nám. v Praze - 8 (ved. H. Šimonová). Už slovo “vyprávění” v názvu inscenace upozorňuje na její výrazně epický charakter. Jenže té epiky bylo tentokrát snad až příliš. Příliš mnoho se jen vyprávělo a příliš málo hrálo. Občas sice zajiskřil zajímavý nápad a objevila se vtipně vypointovaná situace, ale často šlo jen o ilustraci textu, málokdy akce slova ozvláštnila, dopověděla či vygradovala nebo dokonce šla proti nimi aby překvapila nečekaným spojením. Vyprávění se drobilo, pokulhával temporytmus, chyběla tomu nutná míra pocitu lehkostí a snadnosti, plynoucí z nápaditého pohrávání si s textem i pohrávání si se zvoleným materiálem - krabicemi nejrůznějších velikostí.
Nejmladší děti přijely ze ZŠ Hostivice s Pohádkami pro uplakanou muchomůrku (ved. J. Konývková). Šlo o recitační pásmo propojující, někdy jen velmi volně, lyrické prózy D. Mrázkové s verši a písničkami dalších autorů. Sborový přednes dětí působil velmi kultivovaně, hlasy byly dobře sladěné. Děti věděly, co říkají, nedeklamovaly, ale opravdu sdělovaly. Výrazu napomáhaly více či méně rytmizované pohybové akce. Existence dětí na jevišti působila přirozeně a uvolněně. Zřetelně k tomu přispívala účast vedoucí, která s nimi recitovala i zpívala a zapojovala se do jejich akcí. Pomáhala jim tak udržovat rytmus, dynamiku i intonaci a orientovat se v prostoru. Pro mě je ale otázka, jestli opora, kterou jim takto poskytovala, nebyla snad už příliš velká. Soubor Přemyšlata z DDM v Praze 8 (ved. J. Machalíková) zahrál Puškinovu veršovanou pohádku O zlaté rybce. Složení skupiny (téměř samé dívky a jediný kluk) určilo i základní rozložení sil: chlapec se stal rybářem, dívky vytvářely vše ostatní, postavy i prostředí, zkrátka celý jeho svět v němž se pohybuje a s nímž zápasí. Ale aby tento zápas měl opravdu dramatický, naléhavý charakter, bylo by třeba, aby rybář dokázal být dostatečně silným protihráčem té dívčí většině, aby se jimi nenechal zavalit a přehrát. A také aby bezchybně fungoval rytmus v řeči i v akcích. Což se ne vždy dařilo. Jak je pro tento soubor už typické, dost se zde využívaly zcizovací postupy (odstoupení od postavy či situace, její “okomentování”). Někdy však tyto prvky nabourávaly plynulý chod dění, příp. zapůsobily poněkud chtěně, jestliže se na okamžik vytratila lehkost hry a její zdánlivá samozřejmost a spontánnost, zajímavé bylo výtvarné řešení s použitím dlouhých pruhů látek, proměňujících svou funkci podle potřeb hry.Soubor LDO ZUŠ Křtinská, Praha 4 (ved. H. Doulová-Krobotová) zvolil pohádku J. Wericha Fimfárum v dramatizaci M. Slavíka, která zachovává epický ráz předlohy, ale zároveň pracuje účinně s textovými zkratkami, které tak ději dodávají dynamičnost. Tuto dynamičnost podtrhly hrající dívky svým temperamentním projevem, značným nasazením, dobrou partnerskou souhrou i citem pro temporytmus a stavbu celku. Hra byla rámována příjezdem a odjezdem vlaku. Hráčky byly exponovány jako turistky, které sobě i divákům krátí čas čekání vyprávěním a hraním příběhu o kováři a jeho nevěrné ženě, příběhu, který jako by se teprve rodil “tady a teď” ze vzájemné hry a provokací aktérek. Šlo tedy o hru ve hře. Halo by se proto očekávat, že k ní poslouží věci, které mívají obvykle turisté při sobě, příp. zařízení “čekárny”. Ale používané rekvizity zhusta vybočovaly z takto nastoleného rámce. Krejzlík knížete, rohy čerta apod. byly předem připravenými jednoznačnými znaky postav, nikoliv improvizovanými rekvizitami, získávajícími a proměňujícími svou funkci až díky hře dívek. To, co bylo prostřednictvím zvoleného rámce avizováno jako “hra na...”, ztrácelo tak tento hravý, odlehčený charakter - a to nejen v rovině používání předmětů, ale (a to hlavně) i v rovině hereckého projevu, z něhož se vytrácel potřebný odstup a nadhled nad předváděnou postavou, která se pak někdy nebezpečně blížila až k hranicím šarže. Lektorský sbor ve složení J. Provazník, D. Špalková a I. Ulrychová nenavrhl žádný ze souborů na přímý postup na Dětskou scénu, do širšího výběru doporučil inscenace Pohádky pro uplakanou muchomůrku, O zlaté rybce, Fimfárum a rozhodl se udělit zvláštní cenu autorské inscenaci Vánoční případ.
I. Ulrychová.