HULÁK, Jakub: Dětská scéna Stochov - 2003

Dětská scéna Stochov - 2003

Když jsem se letos 11. dubna vydal do Stochova, docela jsem se těšil, protože vím, že středočeská přehlídka dětského divadla už je několik let je v dobrých rukou Ivy Dvořákové, která jí svou obětavou organizací dokázala vtisknout punc živého a mezi dětmi i vedoucími oblíbeného divadelního festivalu. Zároveň jsem ale přijížděl s obavami, protože si střední Čechy z hlediska úrovně dětského divadla pamatuji jako poměrně problematický region. Na místě mě ale čekalo velké překvapení. Nevzpomínám si totiž, že bych vůbec zažil jinou krajskou přehlídku, kde by se v takové míře setkala kvalita organizace s kvalitou divadelních představení. Nebylo to ale poprvé, kdy jsem byl svědkem toho, jak mocně dokáže soustavná pořadatelská a odborná péče postupně pozvednout kvalitu souborů v rámci regionu. Soubor školní družiny ZŠ Lány (ved. Miluše Vaněčková) nevykročil šťastným směrem. Pro svou Sněhurku a sedm trpaslíků si od kladenské profesionální scény půjčil text, kulisy i loutky ze stejnojmenné inscenace. Není v mé pravomoci hodnotit původní kladenské představení, které jsem neviděl, musím ale konstatovat, že už jen zástup nevkusných molitanových trpaslíků v barokně stylizované a patinované kulise je něčím těžko akceptovatelným. Když k tomu ale v případě stochovského představení přidáme kolovrátkově deklamované sbory, chybně přízvukované texty vypravěček a minimální zaujatost dětí, zejména však důsledné vyhýbání se dramatickým situacím, je jasné, že soubor se svou vedoucí mají před sebou ještě dlouhou cestu. Soubor ze ZUŠ Nové Strašecí (ved. Iva Dvořáková) ve Stochově vystoupil dvakrát. Poprvé to bylo se sympatickou dramatizací pohádky O princezně z potopeného ostrova (z Keltských pohádek Jana Vladislava). Představení ale působilo poněkud staticky, jevištním akcím chyběly reakce a leckteré důležité situace příběhu zůstaly nedořešené. V typicky tajemné irské pohádce tak zůstalo na divadelní poměry až příliš mnoho neodkrytých záhad. Z komentáře vedoucí souboru ale vyplynulo, že inscenace má svůj zenit možná už za sebou – zvláště v dětském divadle se často stává, že původní zaujetí a prožitek časem nezadržitelně vyprchají. Uspávanky s anděly – krátké pásmo z veršů Jana Skácela – si připravily starší žákyně ZUŠ samy. Představení založené především na principu stínohry nechyběla určitá malebnost, svými výtvarnými obrazy se ale nevyhnulo popisnosti. Poněkud utrpěly i Skácelovy verše interpretované většinou technicky nedokonale a mechanicky. Dvěma inscenacemi se představil také soubor Vrtule ze Slaného. V drobném představení Básně jsme byli jako diváci přímými svědky vzniku náhodných vět, které se v druhé části dostávaly do kontextu s texty experimentální poezie (autor neznámý). Nápad zajímavý, jeho vyznění ale opět ztroskotávalo především na nedostatečné technice přednesu. Ambiciózním dílem byla oproti tomu inscenace Před zrcadlem za zrcadlem nikdo nesmí stát nebo…, osobitá adaptace Carrolovy Alenky z pera vedoucího souboru Jiřího Rezka. Jak jsme u slánské Vrtule už zvyklí, byli jsme jako diváci vtaženi, přesněji snad vrženi do obtížně dešifrovatelné hry jevištních znaků a významů. Přes nespornou působivost i neotřelost mnoha jevištních obrazů se ale během představení stále častěji vracela otázka, proč se to všechno právě takovým způsobem a v takové míře na jevišti děje. Soubor možná trochu zradila lákavá, ale až příliš bezbřehá poetika snu. Soubor ze ZUŠ Žatec prezentoval na přehlídce pásmo textů terezínských dětí a poezie F. Halase nazvané Sny ve stínu žluté hvězdy – jeden z dílčích produktů dlouhodobějšího projektu věnovaného holocaustu, inspirovaný mimo jiné i návštěvou terezínského ghetta a setkáním s pamětníky. Velmi kultivovaná a výrazně stylizovaná inscenace byla působivá zvláště zaujetím dětí, výborným technickým zvládnutím textu a naléhavostí projevu. Časový odstup dnešních dětí od válečných událostí se ale zdál být přece jen na překážku autentickému projevu – problém se objevil zvláště tam, kde se
texty odvíjely v dialogu, nebo v místy poněkud vnějškově vyznívajících verších. Jako zásadní problém pásma se mi jeví stejnoměrný tragický tón, kterým jsou texty pronášeny. Soubor tak ztrácí příležitost k práci s kontrasty a gradací. Velmi příjemná byla diskuse o tomto představení v kruhu vedoucích souborů, která odkryla pozadí vzniku inscenace. Při té příležitosti musím smutně vzpomenout na povídání Jaroslava Venclíka, který text pro děti upravil – čtrnáct dní poté jsem se dozvěděl, že jsme se s ním v dubnu 2003 bohužel setkali naposledy. Také ZUŠ Žatec přivezla do Stochova ještě druhé, drobnější představení. Klukovský soubor Páni kluci nepředvedl sice tak jiskřivé vystoupení jako před dvěma lety s Goscinnyho textem Mluvili jsme do rádia, i Válka zvonů G. Rodariho ale zapůsobila jako příjemná a kultivovaná recitační „drobnička“. Pravda ale je, že by jí slušelo ještě více života a hravosti a méně popisnosti v rozehrání situací. Představení Zahrada podle předlohy L. Aškenázyho zahrála další stálice středočeských přehlídek dětského divadla – soubor Pecky z Peček (vedoucí Eva a Luboš Zajícovi). Velmi prostý divadelní tvar bohužel zůstával příliš často u popisných ilustrací a scénické obrazy působily převážně dojmem prvních nápadů. Možná je škoda, že soubor nepoužil citlivou a osvědčenou dramatizaci Dany Svozilové. Popisnostem v rozehrání textu se nevyhnul ani soubor Bonbónek ze ZŠ Nymburk s pásmem lidové, ale i současné převážně nonsensové poezie Kdo nevěří ať tam běží. Přes mnohé inscenační neobratnosti, častou rozpačitost akcí a nedotaženost point se jednalo o představení velmi sympatické, imponující svou živostí a zaujetím dětí pro věc. Do zbytečně mentorujícího rámce evokujícího naučné pořady pro školy bylo „zabaleno“ jinak velmi příjemné a pozoruhodné představení Tom Sawyer ZŠ Kolín. Jeho pevnou osu tvořily stylově přesně vystižené a bezchybně provedené americké tradicionály (hudební splupráce Jiří Hruška ze ZUŠ Kolín). Mezi hudebními čísly ale mladí muzikanti odkládali své nástroje a zcela jednoduše a neokázale rozehrávali vybrané situace z Twainových knih. Ve vystoupení byla patrná rozdílná vybavenost hráčů, princip rychlého vstupování a vystupování (vstávání ze židle a usednutí) a jednoduchých kostýmních znaků ale dětem umožnil, aby udržely potřebný odstup od role a nepropadaly do nepatřičné psychologie. Jako příjemné oživení přehlídky na mě zapůsobilo představení Kabaret souboru z DDM Mladá Boleslav. Soubor starších dětí totiž pracuje klasickými technikami černého divadla – s loutkami darovanými brněnským loutkářem Františkem Pískem. Při debatě s vedoucími souboru (bylo jich víc, ale jako autor pořadu byl uveden Jaroslav Vidlař) jsme ocenili, jak dobře zvládly děti techniku vodění loutek a synchronizaci s reprodukovanou hudbou. Zároveň jsme věcně konstatovali, že nešlo o divadlo v pravém smyslu, jako spíše o volné pásmo samostatných výstupů, z nichž působivější byly ty lépe vypointované. Potázali jsme se ale se zlou – vedoucí souboru prohlásili, že tušili předem, že jejich mimořádná práce na přehlídce dětského divadla nebude náležitě oceněna. V povídání, do té doby tak příjemném, zavládlo nepříjemné dusno, které nedokázala rozptýlit ani následná řada vstřícných podnětů.Výše jmenované inscenace přes množství nejrůznějších problémů a nedostatků přinesly mnoho inspirace a zajímavých nápadů. Po zásluze byla proto většina z nich ověnčena nejrůznějšími oceněními (zvláštní ocenění za představení O princezně z potopeného ostrova, Sny ve stínu žluté hvězdy a Válka zvonů, cena poroty za inscenace Před zrcadlem za zrcadlem…, Kdo nevěří ať tam běží a Tom Sawyer). Na konec jsem si ale nechal tři inscenace, které diváci budou mít příležitost zhlédnout na celostátní přehlídce Dětská scéna v Trutnově. Do širšího výběru bylo doporučeno pásmo z folklórní poezie orámované pohádkou O dvanácti měsíčkách nazvané Ať si bylo jak si bylo. Po loňské Dětské scéně se opět potvrdilo, že dvě skromné vedoucí souboru „Děti“ ze ZŠ Třebotov (Václava Makovcová, Jana Barnová) mají zvláštní dar přenést na jeviště živelnou a radostnou hru mladších školních dětí tak, že neztrácí nic ze své autentičnosti. Děti se navíc dokážou až překvapivě vnímat v prostoru, cítí a respektují partnera na jevišti a sdělují významy v přesných vztazích. Možná jen, že citlivou redukcí použitých textů by inscenace mohla získat pevnější tvar a místy větší přehlednost.
Druhou doporučenou inscenací bylo Setkání – pásmo básní Jiřího Weinbergra v podání souboru Kvinteto ze ZUŠ Mladá Boleslav (ved. Libuše Hanibalová). Jedná se o stylově velmi čistou poetickou klauniádu čtyř nesmírně šikovných a technicky vybavených starších dívek. Jednotlivé texty jsou přehledně řazeny a přesně frázovány zejména díky citlivému hudebnímu doprovodu neméně šikovného mladého klavíristy, který vlastně udává rytmus celému představení. Přestože je řazení básní volnější a marně bychom k němu asi hledali jasný klíč, nasazení hráček přináší divákovi opravdové potěšení. Inscenace nezapře přímou inspiraci Weinbergrovými autorskými kabarety, v porovnání s posledním, který jsem viděl, je ale mnohem jiskřivější. Přímým postupem na Dětskou scénu 2003 byla oceněna inscenace Justýna a upíři souboru Koukej! ze ZUŠ Klecany (z pobočky Odolena Voda). Jedná se o velmi zdařilý jevištní převod (autorkou je vedoucí souboru Ivana Sobková) mírně hororové, ale v podstatě anekdotické povídky Briana Jacquese Jamie a upíři. Úprava původního názvu souvisí s převedením všech chlapeckých postav na dívčí, což původnímu textu nijak neublížilo. Inscenace je sledem promyšleně budovaných situací, které se aktérkám daří citlivě a přesně naplnit věrohodným jednáním. K tomu přispívá také stylizace vybraných momentů do podoby krátce trvajících živých obrazů doplněných hlasy ze zákulisí, které navíc pomáhají celý příběh přehledně členit a udržovat temporytmus. Rezervou stochovského představení byly místy nedotažené mizanscény – některé dialogy byly zatím příliš statické, zvláště ve srovnání s dynamicky komponovanými živými obrazy. Inscenace potvrzuje vhodnost a hereckou dostupnost příběhů s dětským hrdinou pro dětské soubory. Příběh o Justýně navíc dětem i přes humorný nadhled nabízí živé a dobře uchopitelné téma domácích konfliktů a starostlivých matek. Jako poněkud nedostatečný se zatím jevil závěr inscenace, kdy zdánlivá pointa už jen verbálně pojmenovává něco, co už předtím divák vstřebal prostřednictvím výmluvných situací a scénických obrazů. Na závěr nezbývá než dodat, že představení posuzovala tříčlenná porota ve složení Alena Rodrová, Iveta Dřízhalová a Jakub Hulák a popřát stochovské přehlídce, aby si udržela svou vysokou úroveň i v příštích letech.
Jakub Hulák