ULRYCHOVÁ, Irina: OTVÍRÁNÍ 2004

V Praze se krajské kolo dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů konalo 4.dubna 2004 v prostorách karlínského Domu dětí Spektrum. Diváci měli možnost shlédnout osm inscenací a pohovořit si o nich s lektorským sborem ve složení Eva Machková, Irina Ulrychová a Jakub Hulák. Pro děti byla též připravena divadelně výtvarná dílna, kterou vedla Dana Doležalová.
Tři soubory zvolily za základ svého představení nonsensovou poezii. Nejdále se v práci s ní dostal soubor SUP (DDM Praha 8, ved. Jana Machalíková), který připravil pásmo veršů Shela Silversteina, nazvané Přátelství. Čtyřem patnáctiletým aktérům byl zjevně blízký ironicky naivizující a poněkud do černa zbarvený Silversteinův humor, pracující se zkratkou a překvapivou, někdy až drastickou pointou. Byli schopni velmi přesně vyjádřit jeho významy a podtexty - pohledem, vzájemným napětím, intonací slov a v těch nejlépe fungujících případech také neběžnou, výrazně nadsazenou akcí s jednoduchými rekvizitami (rozkládací stůl a židle), která podtrhla a umocnila absurditu slov. To, o čem se hrálo, byly vztahy mezi lidmi, konkretizované na vztazích mezi čtveřicí hráčů. Odpovídající podobu však našli zatím spíše v jednotlivých básních než ve výsledném tvaru. Ten se chvílemi rozpadal na „čísla“ nestejné úrovně, kterým ještě chyběl jednotící princip, jenž by celek učinil něčím více, než jen skládačkou částí.
S nelehkou nonsensovou poezií se pokusil vyrovnat po svém i jeden ze souborů divadla Radar v Praze 7 TY-JÁ-TR Natruc (ved. Radka Tesárková). Zvolili verše Christiana Morgensterna a pásmo pojmenovali Veliké lalulá. Do šaškovska laděné kostýmy s barevně pruhovanými podkolenkami avizovaly hned na začátku princip hry, hravosti, bláznění. Ale tento naznačený klíč nebyl nakonec v inscenaci skutečně využit. Jevištní akce byly převážně ilustrativní, působilo to, jako by se inscenátoři snažili dát nesmyslu realistický smysl (což je nesmysl). Tajemství a kouzlo absolutní básně Veliké lalulá bylo zcela ztraceno jejím využitím coby zástupné řeči ve scénce ranního vstávání; hravost ve jménech měsíců („Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců“) ztěžkla tím, že co se slovy řeklo, to se v akci doslovně udělalo atd. Jak se lektorský sbor při rozhovoru s vedoucí dozvěděl, inscenace vznikala z improvizací, nápady šly od dětí. To se zúročilo v tom, že děti byly živé, komunikativní a hrály s nasazením. Jenže nonsensová poezie (a speciálně Morgenstern) klade na inscenátory mnohem vyšší nároky, pokud se týká pochopení a vystižení žánru, vysoké míry stylizace a nadsázky, zkrátka nalezení adekvátního inscenačního klíče. A na to zatím spontaneita dětí samotných nestačila.
Jinou cestou se vydal soubor Pusinečky z Gymnázia J. Keplera v Praze 6 (ved. Eva Neumannová) s inscenací veršů Lewise Carrola Jabberwocky. Jednalo se o výběr několika básní z knih o Alence. Jiná cesta byla dána jiným principem nonsensu, v němž převládala hra se slovy, která jsou přetvářena a nově vytvářena - jako bychom je viděli v různě vypuklých zrcadlech petřínského bludiště. Tento princip se inscenátoři snažili podtrhnout tím, že vedle sebe záměrně kladli jak práci s anglickým originálem, tak i s různými jeho překlady do češtiny. Ale zatímco angličtinu od češtiny pozná divák jistě poměrně snadno (byť jí nemusí zrovna rozumět), u překladů už je situace složitější - obávám se, že soubor nenašel tak úplně způsob, kterým by divákovi jasně sdělil, oč tu vlastně běží a přitáhl jeho pozornost právě k práci se slovem, k tomu, aby mohl ocenit (ba si vůbec všiml) kontrastů jednotlivých jazykových pojetí a vychutnal si jejich vzájemnou hru. Snad se na tom podepsala i snaha najít jevištní podobu pro verše, vyjadřovat je i skrze pohybovou akci, která však svým charakterem odváděla pozornost od toho, co bylo jádrem sdělení. Je ostatně velmi obtížné najít adekvátní pohybové a prostorové ztvárnění nonsensu založeného na de-formaci a re-formaci slov. Má nás k němu inspirovat spíše to, čím se nová slova odlišují od svého reálného základu nebo to, čím se k němu přibližují? Soubor se vydal druhou cestou, a tak se stalo, že v některých momentech došli až k jisté popisnosti akce, což bylo v rozporu s hravou a přetvářející podstatou básnického slova.
Soubor Sázka ze ZŠ Sázavská v Praze 2 (ved. Petra Jindrová) se představil s Obrázky z českých pověstí v dramatizaci manželů Bláhových. Scénář vznikl již před lety, ale jeho současná inscenace prokázala životaschopnost většiny principů, na kterých byl postaven. Šlo o výrazně epické divadlo, ať už se to týkalo zvolené látky (zřetězení několika příběhů - od Praotce Čecha až po Bruncvíka) nebo způsobů, jimiž je tato látka podávána. Od začátku šlo o viditelně nastolenou hru s příběhem a vztahem současných dětí k němu, s postavami (hravost, ale i hlubší význam v sobě mělo např. obsazení rómského chlapce do role vojvody Čecha, stejně jako když dívka pronesla ona slavná slova: „Běda mužům, kterým žena vládne“) a se zástupnou rekvizitou (pruhy látky), která se proměňovala podle potřeb situace a podtrhovala neiluzivnost celkového řešení. Jenže takto zdůrazněná hra vyžaduje i hravost a spontaneitu, která by měla tryskat z projevu dětí, což se bohužel ne vždy dařilo. I když se hráči postupně zbavovali počáteční strnulosti (zejména klučičí část souboru), stále jako by chybělo větší nasazení, zaujetí a radost z této hry.
Soubor TY-JÁ-TR Načerno (Radar, Praha 7, ved. Radka Tesárková) uvedl vlastní dramatizaci Čertovských pohádek, vybraných z Pohádkových vandrování Vladimíra Hulpacha.Tři příběhy o tom, jak si lidé díky svému důvtipu a odvaze poradili s čerty, byly postaveny do kontrastu s rámcem, do něhož byly zasazeny, a který naopak naznačoval sílu těchto temných sil a jejich moc nad námi. Humorné pojetí samotných pohádek se tak střetlo s vážně traktovaným rámcem, aniž by ale z tohoto střetnutí vyplynul divadelně jasný význam. Nejuceleněji a nejdotaženěji působila pohádka Čert a Káča. Situace byly vybudované, hráči zaujatí, postavy jasně charakterizované a motivované, fungovalo dramatické napětí. Ve dvou předcházejících příbězích (Jak čerti ukradli lidem smích, Jak hlupák Dilino ke štěstí přišel) nebyly některé motivace postav zřetelné, po situacích divadelně zajímavě rozehraných následovaly situace jen nahozené či spíše odvyprávěné, děj neměl vždy dostatečný tah. Jistá nedůslednost se projevovala i v práci s rekvizitami (nezdůvodněné kombinování rekvizit reálných, zástupných i imaginárních). Je to škoda, protože nebýt těchto nedotažeností, dalo by se říci, že výsledný tvar se ze všech shlédnutých představení dostal nejdále na cestě od epického k dramatickému, od vyprávění o jednání k jednání samotnému.
Svatební košili K.J.Erbena v úpravě Alexandra Gregara představila skupina starších dívek ze ZUŠ Křtinská v Praze 4 (ved. Hana Doulová-Krobotová).
Soubor nepřevzal jen úpravu textu, ale respektoval do značné míry i scénické poznámky. Dívky však převzatý tvar dokázaly naplnit vlastním životem. Jejich sdělení bylo kultivované (až na problém některých posunutých větných důrazů při chórickém přednesu), ale ne chladné. Soustředěným a zaujatým projevem dokázaly vytvořit a udržet potřebné napětí. Za poněkud problematické lze snad označit využití velké plachty, která v prvních dvou třetinách inscenace fungovala jako znak postavy milého, v poslední části se však náhle stala pouhou zástupnou rekvizitou. Není pro diváka úplně jednoduché přijmout, když je démonická přízračná postava milého zmuchlána v uzlík, aby pak sloužila jako strop márnice a cokoli, co je právě třeba.
Na pomezí přednesu a divadla stála drobnička dvojice Terka a Pája z DDM Klamovka v Praze 5 (ved. Hana Hronová) Nádherné úterý Daisy Mrázkové.
Křehký lyrickoepický text k nám možná nejsilněji promlouvá při tichém čtení, přesto se s jeho převodem na jeviště obě děvčata vyrovnala se ctí. Co předloha při své scénické transformaci ztrácela na metaforičnosti, to děvčata nahrazovala zaujatým projevem, zjevnou radostí ze hry a intenzivní komunikací mezi sebou vzájemně i s diváky.Ve stylu vyprávěného divadla pojednal Werichovu Královnu Koloběžku soubor dětí ze třetích a čtvrtých tříd ZŠ Hostivice v Praze 5 (ved. Jana Konývková). Převažující chórické vyprávění umožňovalo členům souboru vstupovat dle potřeby do postav, rozehrát krátkou situaci a opět se vrátit do bezpečí skupiny, respektovalo možnosti malých dětí hrát role dospělých a vyrovnat se v přijatelné a uvěřitelné rovině i s takovými věcmi, jako je zpodobnění milostného vztahu. Sborový přednes byl dobře sladěný, šel po logice sdělení a měl přirozený výraz. Děti i velmi dobře zpívaly. Situace, v první části někdy spíše jen naznačené, byly v druhé polovině hry už více vybudované, což svědčilo mj. o tom, že děti jsou už připravené posunout se od vyprávěného divadla k divadlu dramatičtějšímu, postavenému více na vzájemném jednání postav. I když děti v tomto věku asi nemohou obsáhnout celý význam Werichova textu, bylo vidět, že se v něm cítí dobře a že na své úrovni rozumí a řeší téma, které se týká i vztahů v jejich skupině, tj. jak je to mezi „klukama“ a „holkama“, když si začínají uvědomovat vzájemné rozdíly.
Lektorský sbor navrhl k přímému postupu na Dětskou scénu právě hostivický soubor s Královnou Koloběžkou, do širšího výběru pak soubor SUP s pásmem Přátelství a čestným uznáním ocenil dívky ze ZUŠ Křtinského se Svatebními košilemi.
Irina Ulrychová