AS 2006, č. 5: Karel Vostárek : Předávání travního žezla...
PŘEDÁVÁNÍ TRAVNÍHO ŽEZLA V BECHYNI
Cestou na jih Čech mi tanulo na mysli, jak to asi letos bude s pilotováním Létajícího hrocha v Kulturním domě v Bechyni, když se jeho duchovní otec Josef Brůček rozhodl sbalit fidlátka a odebral se do bezesporu již zaslouženého důchodu. Byl jsem samo sebou také zvědav, jak bude působit ve své funkci lodivoda bechyňské kultury „nové koště“ Mgr. Štěpán Ondřich. Ale nepředbíhejme, vždyť Divadlo v Trávě není jen vedení a víkend v Klášterní zahradě. Víkendu předchází také týdenní divadelní dílna. Ta letošní navazovala na tu loňskou a podržela si téma Maska. Opět jsme se s účastníky dílny pohybovali na širokém poli charakterových masek. Zabrousili jsme tentokrát do specifické oblasti larválních masek a polomasek typů inspirovaných commedií dell`arte. K mému potěšení se masky zase ohromně povedly, a tak výsledky našeho snažení zhlédl záhy nejeden překvapený bechyňák a lázeňský host, protože jsme v nich podnikali průzkumné cesty do místních pohostinství. Masky na téma commedie dell`arte i s kostýmy jsme si nechali jako překvapení do divadelního průvodu a na předávání tradičních Travních ocenění - Všem nejlepším z nejlepších. Tak jsme se skoro týden příjemně bavili a hráli si.
PÁTEK 27.7.2006
Před Létajícím hrochem se to hemží maskami, které starostlivě pokukují po zamračeném nebi. Úderem cca 18.42hod, po krátké přeháňce, odstartoval Josef Brůček vyzbrojený Travním žezlem očekávaný divadelní průvod městem za zvuků kapely složené ze seminaristů a lektorů keramického semináře Tatrmanů ze Sudoměřic. Vyrazili jsme pod vedením komediantského trakaře a protagonistů Divadla Kvelb. Do průvodu, jehož jádro tvořili seminaristé divadelní dílny, se zapojili i členové hrajících souborů a Tatrmanští keramičtí seminaristé, všichni v divadelních maskách. Mohutný maskovaný průvod, sunoucí se pozvolna Bechyní, za všeobecné pozornosti přihlížejících i pouličních ataků kolemjdoucích a projíždějících posádek automobilů. Tento pouliční happening je již tradiční pozvánkou a úvodem před oficiálními projevy a zahájením festivalu v Klášterní zahradě. Zahajoval Josef Brůček, který se při svém jako vždy nepodařeném pokusu spálit kamenný pomník Trávy, zbavil pilotního žezla Trávy a předal je coby veslo převozníkovo novému řediteli KD Bechyně Štěpánu Ondřichovi. Projevů se aktivně zúčastnily i naše Larvy, které snaživě „metly cestičku“ právě odcházejícímu a přicházejícímu představiteli bechyňské kultury, takže se oba upřímně rozkašlali.
Než padl soumrak, vystoupili účastníci divadelní dílny s několika ukázkami práce s larvální maskou. Nešlo vůbec o vypilované etudy, ale otevřenou zkoušku improvizace a seznámení s tímto druhem masek. Diváci se přesto dobře bavili naivitou, nemotorností a tápáním larev.
Po larvách se většina diváků přesunula ke stánku, kde hasiči statečně a v potu tváří sváděli boj s plameny neutuchající žízně přítomných. Než se kdo nadál tak se setmělo a na pořad mohlo přijít divadlo Klubu přátel společností zavrhlých her z moravského slováckého Uherského Hradiště s autorským představením O místnosti, muži a jisté tváři…. Stvořitel ve fraku a slušivém trojúhelníku diriguje trojici protagonistů a na prospektu za nimi běží projekce. Během dirigování si Stvořitel sem tam odskočí, či dáchne a na nehlídané scéně života, jak už to bývá, vzniká milostný trojúhelník. Láska, toť mocná čarodějka! Stvořitel bez mrknutí oka vloží zhrzenému muži do ruky zbraň a pak je vše již dílem okamžiku. Několik výstřelů a jsou všichni mrtví. Nic naplat, ani naturalistické postřižiny kajícníkovy neodvrátily ruku mstitelovu. Ale Stvořitel je, zdá se, demokrat (naštěstí ne sociální ani občanský), lidské předsudky a morální normy mu přece nemohou činit žádné potíže a naši mrtví hrdinové se spolu záhy veselí v nebi, kde jim manželské závazky a sliby již potíže činit nebudou. Inscenace, která svou komorností, charakterem i prostředky směřuje spíše do klubového prostoru, se dotýká věčného tématu: zamilovanosti, lásky, milosrdenství a odpuštění. Zatím spíše jen dotýká.
Tma jako v pytli, nebo spíše jako stvořená pro Tomáše Machka ze Sklené nad Oslavou a jeho opět autorský Americký sen. Diváci se houfují u týpý, které Tomáš rozbil v malebném zákoutí zahrady pod třemi krásnými smrky. Blikne světýlko, objeví se hlava a malý velký Tomáš s indiánskými copánky uvede diváky do příběhu. Do indiánského vyprávění vstupujeme již skrze zevnitř osvětlenou stěnu týpý, na níž probíhá stínohra o genocidě hodných amerických indiánů a podlosti bílých křesťanů. Příběh je vyprávěn bohužel bez výraznějšího hlasového rozlišení postav, kromě zlého jezuity, který se tak paradoxně stává jediným čitelným hrdinou. Postavy indiánů z různých trav bohužel splývají jako loutky ve stínohře a na bizony malované na šamanském bubnu by byla potřeba lupa. Je to škoda, protože křehké a zajímavé výtvarné nápady nejsou příliš čitelné a inscenace proto vyznívá jako monotónní „protestsong“, nebo spíše proklamace obhájce indiánů a pronásledovatele jezuitů. Tomáš jako správný indián to jistě nevzdá.
SOBOTA 29.7.
Druhý den dopoledne, za stálého zvedání očí k nebi zda sprchne či ne, nastoupilo Divadlo Kvelb z Českých Budějovic se svým představením První český loutkový, nekonečný seriál o Eulálii a Celestýnovi. Pouliční loutkářská improvizace na pokleslost a oslava svobodného komediantství a „šmíráctví“, nepostrádající pokleslost i šmíráctví samo. Při představení se většina diváků upřímně bavila, i když se potom někteří ušklíbli: „O čem to bylo?“. Inu o divadle, nebo ne?
Mraky se kupí, starostlivé pohledy zodpovědných činitelů směřují k nebi, ale voda v mracích zatím trpělivě čeká. Před polednem příjemně zní klášterní zahradou inovace v podobě lehkého jazzíku v podání hudebního uskupení MK3, které v pauzách mezi představeními provázelo diváky celým Travním festivalem.
Odpolední rundu po předání ocenění zahajovali opět seminaristé a předvedli asi tři desetiminutové improvizace ve dvojicích s larválními maskami. Zvídavé a neodbytné larvy zkoumaly náruživě a se zaujetím vše, co jim padlo do oka, diváky nevyjímaje. Ti se s nimi kupodivu chutě pustili do hry. Příjemným zjištěním pro mě bylo, že tento typ masek ani svou velikostí neděsí i ty nejmenší děti, což se tuším o ostatních maskách říci nedá.
Bez dlouhých cirátů je na scéně Matějka a spol. z Dubí u Teplic a jejich Variace na Venkoncem. Volné varírování se sbírkou básní Martina Davida Venkoncem předvedla pětice – herec, herečka a tři muzikanti z čehož trumpetista také významně přihrával a vůbec pěkně vstupoval do situací - nesituací. Myslím si, že tato minimalistická plavba ve vodách téměř vyskočilovského Nedivadla neseného tóny country-mexického šramlu, nepostrádala pro mne to nezbytné, to je vnitřní obsah a napětí i bez jakýchkoliv scénických efektů. Tuším, že by zalahodila i mistrovu oku. Není ovšem pochyb, že lahodila oku i uchu přítomných diváků, sledující s potěšením doslovnou personifikaci vnitřního dialogu: „Jsem muž..., a jsem taky žena…, Žena,…hm,… a když muž???“ Souhlasím s Matějkou a spol.: „Kdo má právo na experiment, ne-li ten, kdo je za to placen.“ Ano!... Musím se zde vyznat, že je mi v poslední době velmi blízký tento neefektní způsob komunikace, nebo spíše osobního setkávání, které přirozeně voní člověčinou a vrchovatě naplňuje míru hodnověrnosti a upřímnosti. Snad proto ještě pořád umíněně vyžaduji od divadla toto, kojíc se bláhovou nadějí, že by mě mělo dění na scéně zasáhnout. Asi mívám často hroší kůži.
Kocábka Chocerady Jiří Cinkejs: Šmajchle aneb O to přece vůbec nejde. Kocábka připlula v tradiční sestavě: Kytara, dva neuvěřitelně upovídaní nemakačenkové, a dáma kterou si oba přejí vystrnadit, ale ona se nedá a záhadně jim padne do oka nebo spíše do noty. Hlavní těžiště je v samozřejmosti interpretů, kteří se brodí záplavou slov hypertrofované expozice. Připomíná mi to svým způsobem Tarantinovu povídku ze čtyřech pokojů, kdy to, o co jde, se odehraje v několika vteřinách na konci. Alespoň se mají vytrvalci na co těšit, že.
Divadelní spolek Uvidíme Praha Woody Allen: Bůh? Bůh? ne bůh,… no těbůch!…studentsky čisté, nepředpojaté, ba bezskrupulózní uchopení nejednoduché látky Woodyho Allena, který ústy svého hrdiny Diabeta, kárajíc autora, cituje Aristotela: „Každá hra musí mít začátek prostředek a konec!“ Pokládá si tak jako autor otázku, jak skončit a proč a co potom. Pro jistotu po Nietscheovsku, ve finále konstatuje boží exitus a tudíž ani „deus ex machina“ nepomůže rozuzlit konec a uchopit smysl. O hó…!: „Paradox a absurdita toť synonyma pravdy“, jak praví klasik. Woody Alen jak se zdá vydrží i takový nápor studentské srandy a přivádí nadšené a zvídavé adepty lehké múzy, jak sami říkají, k čisté zábavě. Právě čistota prvního uchopení se z představení dala vytušit. V groteskním balábile se výraznou čistotou zaskvěl herecký výkon Jitky Marelové v roli Dáši z Prahy, ale i Diabetes Jiřího Krajíce Krajíčka byl hodný pozornosti. To je pro začátek jistě pozoruhodné. No…, Uvidíme!?
Už je zase tma jako… , a teprve teď při závěrečném slovu Štěpána Oldřicha začíná krápat, ale nějak něžně. Myslím, že Pavel Černoch, který letos Trávu sledoval už z Perunovy blízkosti, vládce blesků celou dobu ukecával ať nedá na meteorology ani na cara Vladimíra a popřeje letos divadlu travní svátek. Díky Pavle, a nejen za počasí. Nikomu se nechce odcházet, povídání o divadle postupně přechází v zábavu, která nenuceně pokračuje v hospodě. Tráva skončila, U létajícího hrocha letos skončil i Pepa Brůček, ale vezměte na to jed, že jeho tatrmanský duch Bechyňskou kulturu jen tak neopustí. Bohu za to dík, jo a ať žehná i novému koštěti.
Karel Vostárek
Cestou na jih Čech mi tanulo na mysli, jak to asi letos bude s pilotováním Létajícího hrocha v Kulturním domě v Bechyni, když se jeho duchovní otec Josef Brůček rozhodl sbalit fidlátka a odebral se do bezesporu již zaslouženého důchodu. Byl jsem samo sebou také zvědav, jak bude působit ve své funkci lodivoda bechyňské kultury „nové koště“ Mgr. Štěpán Ondřich. Ale nepředbíhejme, vždyť Divadlo v Trávě není jen vedení a víkend v Klášterní zahradě. Víkendu předchází také týdenní divadelní dílna. Ta letošní navazovala na tu loňskou a podržela si téma Maska. Opět jsme se s účastníky dílny pohybovali na širokém poli charakterových masek. Zabrousili jsme tentokrát do specifické oblasti larválních masek a polomasek typů inspirovaných commedií dell`arte. K mému potěšení se masky zase ohromně povedly, a tak výsledky našeho snažení zhlédl záhy nejeden překvapený bechyňák a lázeňský host, protože jsme v nich podnikali průzkumné cesty do místních pohostinství. Masky na téma commedie dell`arte i s kostýmy jsme si nechali jako překvapení do divadelního průvodu a na předávání tradičních Travních ocenění - Všem nejlepším z nejlepších. Tak jsme se skoro týden příjemně bavili a hráli si.
PÁTEK 27.7.2006
Před Létajícím hrochem se to hemží maskami, které starostlivě pokukují po zamračeném nebi. Úderem cca 18.42hod, po krátké přeháňce, odstartoval Josef Brůček vyzbrojený Travním žezlem očekávaný divadelní průvod městem za zvuků kapely složené ze seminaristů a lektorů keramického semináře Tatrmanů ze Sudoměřic. Vyrazili jsme pod vedením komediantského trakaře a protagonistů Divadla Kvelb. Do průvodu, jehož jádro tvořili seminaristé divadelní dílny, se zapojili i členové hrajících souborů a Tatrmanští keramičtí seminaristé, všichni v divadelních maskách. Mohutný maskovaný průvod, sunoucí se pozvolna Bechyní, za všeobecné pozornosti přihlížejících i pouličních ataků kolemjdoucích a projíždějících posádek automobilů. Tento pouliční happening je již tradiční pozvánkou a úvodem před oficiálními projevy a zahájením festivalu v Klášterní zahradě. Zahajoval Josef Brůček, který se při svém jako vždy nepodařeném pokusu spálit kamenný pomník Trávy, zbavil pilotního žezla Trávy a předal je coby veslo převozníkovo novému řediteli KD Bechyně Štěpánu Ondřichovi. Projevů se aktivně zúčastnily i naše Larvy, které snaživě „metly cestičku“ právě odcházejícímu a přicházejícímu představiteli bechyňské kultury, takže se oba upřímně rozkašlali.
Než padl soumrak, vystoupili účastníci divadelní dílny s několika ukázkami práce s larvální maskou. Nešlo vůbec o vypilované etudy, ale otevřenou zkoušku improvizace a seznámení s tímto druhem masek. Diváci se přesto dobře bavili naivitou, nemotorností a tápáním larev.
Po larvách se většina diváků přesunula ke stánku, kde hasiči statečně a v potu tváří sváděli boj s plameny neutuchající žízně přítomných. Než se kdo nadál tak se setmělo a na pořad mohlo přijít divadlo Klubu přátel společností zavrhlých her z moravského slováckého Uherského Hradiště s autorským představením O místnosti, muži a jisté tváři…. Stvořitel ve fraku a slušivém trojúhelníku diriguje trojici protagonistů a na prospektu za nimi běží projekce. Během dirigování si Stvořitel sem tam odskočí, či dáchne a na nehlídané scéně života, jak už to bývá, vzniká milostný trojúhelník. Láska, toť mocná čarodějka! Stvořitel bez mrknutí oka vloží zhrzenému muži do ruky zbraň a pak je vše již dílem okamžiku. Několik výstřelů a jsou všichni mrtví. Nic naplat, ani naturalistické postřižiny kajícníkovy neodvrátily ruku mstitelovu. Ale Stvořitel je, zdá se, demokrat (naštěstí ne sociální ani občanský), lidské předsudky a morální normy mu přece nemohou činit žádné potíže a naši mrtví hrdinové se spolu záhy veselí v nebi, kde jim manželské závazky a sliby již potíže činit nebudou. Inscenace, která svou komorností, charakterem i prostředky směřuje spíše do klubového prostoru, se dotýká věčného tématu: zamilovanosti, lásky, milosrdenství a odpuštění. Zatím spíše jen dotýká.
Tma jako v pytli, nebo spíše jako stvořená pro Tomáše Machka ze Sklené nad Oslavou a jeho opět autorský Americký sen. Diváci se houfují u týpý, které Tomáš rozbil v malebném zákoutí zahrady pod třemi krásnými smrky. Blikne světýlko, objeví se hlava a malý velký Tomáš s indiánskými copánky uvede diváky do příběhu. Do indiánského vyprávění vstupujeme již skrze zevnitř osvětlenou stěnu týpý, na níž probíhá stínohra o genocidě hodných amerických indiánů a podlosti bílých křesťanů. Příběh je vyprávěn bohužel bez výraznějšího hlasového rozlišení postav, kromě zlého jezuity, který se tak paradoxně stává jediným čitelným hrdinou. Postavy indiánů z různých trav bohužel splývají jako loutky ve stínohře a na bizony malované na šamanském bubnu by byla potřeba lupa. Je to škoda, protože křehké a zajímavé výtvarné nápady nejsou příliš čitelné a inscenace proto vyznívá jako monotónní „protestsong“, nebo spíše proklamace obhájce indiánů a pronásledovatele jezuitů. Tomáš jako správný indián to jistě nevzdá.
SOBOTA 29.7.
Druhý den dopoledne, za stálého zvedání očí k nebi zda sprchne či ne, nastoupilo Divadlo Kvelb z Českých Budějovic se svým představením První český loutkový, nekonečný seriál o Eulálii a Celestýnovi. Pouliční loutkářská improvizace na pokleslost a oslava svobodného komediantství a „šmíráctví“, nepostrádající pokleslost i šmíráctví samo. Při představení se většina diváků upřímně bavila, i když se potom někteří ušklíbli: „O čem to bylo?“. Inu o divadle, nebo ne?
Mraky se kupí, starostlivé pohledy zodpovědných činitelů směřují k nebi, ale voda v mracích zatím trpělivě čeká. Před polednem příjemně zní klášterní zahradou inovace v podobě lehkého jazzíku v podání hudebního uskupení MK3, které v pauzách mezi představeními provázelo diváky celým Travním festivalem.
Odpolední rundu po předání ocenění zahajovali opět seminaristé a předvedli asi tři desetiminutové improvizace ve dvojicích s larválními maskami. Zvídavé a neodbytné larvy zkoumaly náruživě a se zaujetím vše, co jim padlo do oka, diváky nevyjímaje. Ti se s nimi kupodivu chutě pustili do hry. Příjemným zjištěním pro mě bylo, že tento typ masek ani svou velikostí neděsí i ty nejmenší děti, což se tuším o ostatních maskách říci nedá.
Bez dlouhých cirátů je na scéně Matějka a spol. z Dubí u Teplic a jejich Variace na Venkoncem. Volné varírování se sbírkou básní Martina Davida Venkoncem předvedla pětice – herec, herečka a tři muzikanti z čehož trumpetista také významně přihrával a vůbec pěkně vstupoval do situací - nesituací. Myslím si, že tato minimalistická plavba ve vodách téměř vyskočilovského Nedivadla neseného tóny country-mexického šramlu, nepostrádala pro mne to nezbytné, to je vnitřní obsah a napětí i bez jakýchkoliv scénických efektů. Tuším, že by zalahodila i mistrovu oku. Není ovšem pochyb, že lahodila oku i uchu přítomných diváků, sledující s potěšením doslovnou personifikaci vnitřního dialogu: „Jsem muž..., a jsem taky žena…, Žena,…hm,… a když muž???“ Souhlasím s Matějkou a spol.: „Kdo má právo na experiment, ne-li ten, kdo je za to placen.“ Ano!... Musím se zde vyznat, že je mi v poslední době velmi blízký tento neefektní způsob komunikace, nebo spíše osobního setkávání, které přirozeně voní člověčinou a vrchovatě naplňuje míru hodnověrnosti a upřímnosti. Snad proto ještě pořád umíněně vyžaduji od divadla toto, kojíc se bláhovou nadějí, že by mě mělo dění na scéně zasáhnout. Asi mívám často hroší kůži.
Kocábka Chocerady Jiří Cinkejs: Šmajchle aneb O to přece vůbec nejde. Kocábka připlula v tradiční sestavě: Kytara, dva neuvěřitelně upovídaní nemakačenkové, a dáma kterou si oba přejí vystrnadit, ale ona se nedá a záhadně jim padne do oka nebo spíše do noty. Hlavní těžiště je v samozřejmosti interpretů, kteří se brodí záplavou slov hypertrofované expozice. Připomíná mi to svým způsobem Tarantinovu povídku ze čtyřech pokojů, kdy to, o co jde, se odehraje v několika vteřinách na konci. Alespoň se mají vytrvalci na co těšit, že.
Divadelní spolek Uvidíme Praha Woody Allen: Bůh? Bůh? ne bůh,… no těbůch!…studentsky čisté, nepředpojaté, ba bezskrupulózní uchopení nejednoduché látky Woodyho Allena, který ústy svého hrdiny Diabeta, kárajíc autora, cituje Aristotela: „Každá hra musí mít začátek prostředek a konec!“ Pokládá si tak jako autor otázku, jak skončit a proč a co potom. Pro jistotu po Nietscheovsku, ve finále konstatuje boží exitus a tudíž ani „deus ex machina“ nepomůže rozuzlit konec a uchopit smysl. O hó…!: „Paradox a absurdita toť synonyma pravdy“, jak praví klasik. Woody Alen jak se zdá vydrží i takový nápor studentské srandy a přivádí nadšené a zvídavé adepty lehké múzy, jak sami říkají, k čisté zábavě. Právě čistota prvního uchopení se z představení dala vytušit. V groteskním balábile se výraznou čistotou zaskvěl herecký výkon Jitky Marelové v roli Dáši z Prahy, ale i Diabetes Jiřího Krajíce Krajíčka byl hodný pozornosti. To je pro začátek jistě pozoruhodné. No…, Uvidíme!?
Už je zase tma jako… , a teprve teď při závěrečném slovu Štěpána Oldřicha začíná krápat, ale nějak něžně. Myslím, že Pavel Černoch, který letos Trávu sledoval už z Perunovy blízkosti, vládce blesků celou dobu ukecával ať nedá na meteorology ani na cara Vladimíra a popřeje letos divadlu travní svátek. Díky Pavle, a nejen za počasí. Nikomu se nechce odcházet, povídání o divadle postupně přechází v zábavu, která nenuceně pokračuje v hospodě. Tráva skončila, U létajícího hrocha letos skončil i Pepa Brůček, ale vezměte na to jed, že jeho tatrmanský duch Bechyňskou kulturu jen tak neopustí. Bohu za to dík, jo a ať žehná i novému koštěti.
Karel Vostárek
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.