Vít Závodský: Pod hradem Veveří..., AS 2006/4

POD HRADEM VEVEŘÍ THÁLII SE DAŘÍ
Většina turistů, mířících na postupně renovovaný gotický hrad Veveří nebo na Brněnskou přehradu, zpravidla nevynechá ani blízké poklidné městečko Veverská Bítýška, ostatně dostupné rovněž oblíbenou lodní dopravou. V poslední době sem však vždy na prahu léta přijíždějí mladé ochotnické party na Setkání Na prknech. Ve dnech 16.-18. června 2006 se konalo již po deváté.
U zrodu spontánně zezdola vytvářené a postupně rozvíjené tradice stojí deset let pracující soubor Prkno, kde jako všestranný organizátor a de facto „děvče pro všechno“ působí rozhlasová i televizní moderátorka a herečka Jaroslava Rozsypalová-Vykoupilová. Zhruba patnáctičlenný kolektiv může posloužit jako názorný příklad toho, co pro společenský a kulturní rozvoj nevelké příměstské obce znamená soudržný kruh cílevědomých a obětavých lidí, zejména když místní samospráva a skromní sponzoři rovněž nezůstávají stranou. Dosavadního vývoje Prkna jsme si už svého času všimli a bude k tomu znovu příležitost při jeho desátých narozeninách. Soubor mj. pravidelně vystupuje také v Brně a dává přednost nonsensově laděnému repertoáru (K.I. Gałczyński, P.H. Cami, V. Krasnogorov, R. de Obaldia, S. Leacock, M. Macourek aj.). Od zahájení festivalů „Na prknech“ r. 1998 se tu každoročně objevuje vysoký počet vybraných souborů (zpravidla okolo tuctu), přijíždějících občas i ze vzdálenějších míst včetně Prahy a nejednou známých z celonárodních přehlídek typu Wolkrova Prostějova, Šrámkova Písku nebo i Jiráskova Hronova. Na předchozím ročníku se v Bítýšce nejlépe dařilo Malé scéně Zlín (loňští hronovští Krasnogorovovi Pelikáni v pustině), domácímu Prknu (Macourkova Zuzanka Reloaded) a Divadlu bez střechy Vyškov (na letošní JH mířící dramatizace Nabokovovy Lolity).
Nynější třídenní, programově hodně nabitá akce, zřejmě jedna z největších svého druhu na Moravě, opět neměla postupový charakter (srovnatelné soutěže bývají počátkem léta beztak již uzavřeny), i když se nejlepší inscenace i jednotlivci konkrétního ocenění od tříčlenné odborné poroty pochopitelně dočkali. Jako obvykle zůstal dodržen ráz družné neformální „sleziny“ převážně mladých, často vlastním autorským tématům i novým jevištním postupům nakloněných lidí, odolávajících dokonce televizním přenosům fotbalového mistrovství světa. O Setkání byl i nyní takový zájem, že si organizátoři mohli při preferování z dřívějška osvědčených skupin účastníky vybírat. Po řadě operativně akceptovaných změn se sem nakonec sjelo 13 inscenací (z toho dvě coby nehodnocení mimosoutěžní hosté) z devíti míst (ponejvíce z Brna a blízkého okolí, ale také z Prahy, Čerčan, Vyškova, Zlína nebo jesenického Bludova). O některých již AS v rámci jejich uvedení na příslušných regionálních nebo národních přehlídkách referovala. Vzhledem k takto vyvolané časové tísni ustoupily tentokrát veřejné rozborové diskuze neorganizovaným debatám v přátelských kroužcích, resp. semináři pražského Laurychova divadla; ten volně navázal na předchozí pořad dvojice jeho členů – absolventů DAMU (Richard Němec, Jakub Žalud) a zaměřil se na nácvik postupů jevištní improvizace.
V ovzduší slunné pohody prvních tropických dnů, členěné vábením starosvětského zvonečku, šla únava opět jaksi automaticky stranou. Většina vystoupení se odbývala v interiérech výzdobou zútulněného Kulturního domu (velký sál, kde ovšem potíže se zatemněním zkreslují světelný „design“ repríz, nově rozšířený suterénní souborový klub, arénový prostor na jevišti) a jen drobotina ZŠ Jiříkovice sehrála svou pohádku Pejsek a kočička detektivy venku na zahradním trávníku; vizuálně působivé nádvoří hradu Veveří se tedy letos bez divadelních múz obešlo. Občerstvovací zázemí výtečné restaurace doplňovala výtvarná část festivalu s výstavou obrazů absolventky FAVU Lenky Pilařové, se suvenýrky, archy pro divácké reflexe, kratičkými vstupy rozverných moderátorek před každým představením a s vtipně recesním, sportovně pojatým závěrečným ceremoniálem, kdy si ocenění aktéři museli získané tričko s festivalovým logem vlastnoručně svléci z těl skotačících „prkňáků“. Žánrové spektrum této rodinné přehlídky (tamní hospodyně ji podpořily „dopingem“ v podobě pohotově přinášených buchet, bábovek a jahod) zůstalo dostatečně široké, protože každý z pozvaných souborů si sám zvolil nastudování, které pokládal pro sebe za nejreprezentativnější a divácky nejpřitažlivější. Ačkoli nechyběly ani tituly myšlenkově závažnější, přece jen převážily produkce komediálního ladění, občas i z vlastní tvůrčí dílny, přičemž se režiséři-scenáristé navíc zapojili také herecky. Abychom ovšem jenom nechválili: napříště bude ze strany pořadatelů nutno zajistit divákům základní informace o jednotlivých vystoupeních (tj. ode všech souborů striktně vyžadovat rozmnožený programový leták) a zjevně také přehodnotit celkový časový harmonogram (zřejmě i za cenu nižšího počtu ansámblů), protože těsně předpůlnoční začátky některých hodnocených představení a jejich odehrání v hodině duchů bývá už za hranicí psychofyzických sil účinkujících i obecenstva a tedy základní přehlídkové regulérnosti.
Jednu z dramaturgicky zřetelných linií představovaly běžné konverzačky s pevným textem. Častější účastník rozličných přehlídek, brněnský Amadis, si vybral právě v televizi dávanou komedii Francise Vebera Blbec k večeři. Režírující herecká dvojice Petra Stryka a Josefa Širhala (oceněn za titulní úlohu hyperaktivního Antonína Pitrona) populární text výrazně zkrátila, počeštila jména postav a uplatnila některé lokální reálie. Hodinové představení v podzemním sálku s minimální scénografií sice zápolilo s pečlivostí dikce, sázelo však na razantní komiku robustních kreací v hbitě usazené souhře a nakonec si odváželo anketní Cenu diváka. Divadelní spolek Haná Vyškov obrátil se po někdejší Charleyově tetě k žánrově příbuzné secesní salonní veselohře Oscara Wilda Jak je důležité míti Filipa. Režisér František Vlach se mohl opřít o přirozené jevištní jednání skutečně mladých představitelů a vytvořil nastudování docela svižné, temperamentní, interpretačně vyrovnané a obecenstvem spontánně přijímané, z něhož si individuální diplomy odváželi Dalibor Dufek (chlapecky upřímný Jack Worthing), Zbyněk Petr („bunburista“ Algernon Moncrieff) a Kateřina Polesová (křehká Lady Bracknellová).
S mnoha pochopitelnými začátečnickými nedostatky zápasil bítýšský nováček, teprve krátce existující Ochotnický spolek OKO Křetín. Hrající režisérka Pavla Novotná s povětšině mladičkými ochotníky zřejmě doslova „na koleně“ připravila jako souborový debut apokryfickou parodii Františka Ringa Čecha Dívčí válka, v níž pamětně nejistí ztrémovaní účinkující zatím dosáhli sotva úrovně běžné školní besídky. Daleko suverénněji si i v půlnoční repríze vedl nedlouho existující Divadelní spolek Stodola Jiříkovice se známou autobiografickou předlohou Ireny Douskové Hrdý Budžes. Co však bylo platné více nežli dvouhodinové usilovné nasazení Gabriely Benešové coby vyprávějící žákyně ZDŠ Helenky Freisteinové, když tu pod režijním dohledem Martina Beneše bohužel vznikla (a to i ve složce scénografické či hudební) bezpochyby pracná, leč otrocká, postupně rozvlekle unavující replika profesionálního pojetí Barbory Hrzánové. Až ze vzdáleného Šumperska dorazilo do veverského podhradí již potřetí Divadlo Blud v tyátru při Kulturním domě v Bludově vesnická parta nadšenců, pěstující nefalšované sousedské ochotnictví. Po loňské Hanekově banální komedii Hledá se tenor sestavila hrající režisérka Juliana Vohralíková ze souborových nápadů i vypůjčeného skeče hříčku Moc mě těší, že tě znám – sled s chutí zahraných, zčásti vzájemně propojených epizod z vlakového kupé, vycházejících ze setkání protikladných typů Kateřiny Hrubé (výrazná Lucie Šafková) a Stely Jemné (Ilona Hrochová) a beroucích si na mušku drzou prohnanost a vyčuranost mnohých z nás.
Vystoupení Bludovských mohli bychom brát jako svérázný přechod do oblasti autorských pokusů. Těch se na poslední Bítýšce sešlo méně nežli v dřívějších letech, a navíc se většinou nepřiřadily ke špičkovým přehlídkovým titulům. Tušené souborové ambice dokázala pouze naznačit zatím blíže neznámá Kočovná filozofická divadelní společnost Brno s anonymním, programovým listem nedoprovázeným textem Světská pokušení pána z Heideggeru aneb Kdo byl Hitlerův otec? V hodinovém, jakoby do sebe zapouzdřeném vystoupení se střídaly dvě časové a dějové roviny. V rámující přítomné konzultuje diplomant se svým učitelem chystanou práci o Martinu Heideggerovi, narážeje na pedagogův podivně sabotující nezájem i neznalost dané problematiky; druhá, historická, předestírá profesní problémy a morální dilemata onoho německého existencionálního myslitele ve švýcarském exilu za druhé světové války, a to v konfrontaci s antisemitsky cítící manželkou a sympatickou družkou-Židovkou. Syžetovou čitelnost vyspekulovaného vystoupení (s možnými přesahy do alegorické nebo naopak aktuálně kritické roviny) bohužel nikterak neusnadňovala zřetelná jevištní nezkušenost tiše mluvících, repliky staticky odříkávajících aktérů. Samorostlým pokusem o protestní reflexi současnosti byla pak jiná původní novinka Decentně obscénního divadla Nula Morčat Čerčany HaHamlet aneb K úspěchu přes mrtvoly z pera scenáristy a hrajícího režiséra Filipa Nerada. „Lehce drsná tragikomedie čpící lihem a páchnoucí krví“ přinesla motivicky poněkud za vlasy přitažený, pitoreskně morbidní příběh zneuznaného patologa Mleta (Vlastislav Elstner) a obživlé, s ním komunikující otrávené a pitvané mrtvoly jménem Váh (Michal Veselý), do něhož zasahovala policie a dvě konkurenční bandy ruskojazyčné mafie. Stejně jako soubor z brněnské filozofické fakulty handicapovaly Čerčanské rozličné jevištní neobratnosti včetně ztráty temporytmu při dlouhých oponových přestavbách, o absenci ráznějšího dramaturgického korektivu nemluvě.
Mezi bítýšské medailisty se probojovaly tři ansámbly. Podrobnější rozbor by si bezpochyby zasloužil jeden z vícera kroků k soudobému traktování faustovského mýtu. Zatímco v roce 2004 v Bítýšce zvítězilo vyškovské Netrdlo s Bednářovým veršovaným Johanesem doktorem Faustem, pojatým Alexandrem Novákem ve stylu mnohovrstevnaté pouťové podívané s živáčky a loutkami, letos se již zmíněné Divadlo bez střechy Vyškov pustilo do scénáře složité geneze (dramaturg Vladimír Golda) zakládajícího člena souboru Čára, režiséra a profesionálního dramaturga Ladislava Stýbla Té síly díl jsem já. Ten se opřel o dva časově odlehlejší zdroje – hru alžbětinského autora Christophera Marlowa (má ji právě na repertoáru Derflerovo brněnské Divadlo U stolu) a v názvu citovanou dvojdílnou filozofickou tragédii Johanna Wolfganga Goetha. Půldruha hodinová nonstop montáž přivádí obecenstvo, umístěné rovněž na jeviště (scéna Tomiš Zedník), do prostředí krčmy s buranským Hostinským (Alexandr Novák) a chórem zvaným Lůza. Existenciální hledání hlavního hrdiny (Lukáš Tvrďoch v alternaci s Tomášem Bézou) víceméně respektuje klíčové peripetie jeho i Markétčina (Markéta Valtusová) osudu (do něj mj. zasahuje Dobrý a Zlý anděl Ivy Zavadilíkové a Jany Cindlerové). Inscenátoři jej však ozvláštňují řadou přídatných inovačních a zcizovacích motivů i myšlenkových posunů (reprezentantem pekelných mocností je vedle Kummerova robustního Lucifera ďábel Mefistofilis, ztělesněný oceněnou „Lolitou“ Petrou Šarhanovou). Pří výrazném uplatnění choreografické (rovněž Petra Šarhanová) a původní hudební složky (odměněná Jana Cindlerová) tak celá náročně vystavěná, diváka zahlcující produkce zůstává při jediném zhlédnutí dosti nepřehledná, v ambivalenci reálu a snové hry obtížně dešifrovatelná. Ambiciózní, místy velmi působivá vyškovská faustiáda, kterou bohdá čeká důkladné reprízové precizování a prověrka v nadcházejících postupových soutěžích, získala přehlídkové 3. místo.
O zbylých dvou excelujících souborech se v předchozích číslech AS v rámci několika přehlídkových hodnocení opakovaně referovalo. Připomeňme tedy, že o stupínek výše skončil loňský bítýšský primus Malá scéna Zlín s detailně promyšlenou inscenací biograficky laděné předlohy Američana Martina Shermana Když tančila..., zobecňujícím pohledem líčící bohémský vztah Isadory Duncanové a Sergeje Jesenina a připravenou Petrem Nýdrlem. Porota tentokrát úmyslně vyzdvihla představitele ne zrovna klíčových rolí homosexuálního řeckého pianisty Alexandrose (Tomáš Čermák) a pařížské komorné Jeane (Michaela Holíková). Režisér hostitelského Prkna Pavel Vašíček si možná připomněl své působení v brněnském předlistopadovém Cylindru, když se obrátil k dramatizaci dvou mile groteskních starších povídek Ivana Vyskočila ze školního prostředí. V suterénním klubu tak ožily puntičkářsky organizované vystoupení šarlatána Kubíčka ze Síly vůle a rafinovaný boj posléze zkorumpovaného žáka Masáka se zaskočenými pedagogy z humorky Zrádce. Spíše méně zkušená „prknařská“ garnitura se spokojila s letmým nahozením karikovaných kantorských figurek. Palma vítězství pak právem připadla Vašíčkově české premiéře tragikomedie Francouze Philippa Minyany Inventury: nesklouzla do prvoplánové parodie televizní reality show a ve společně oceněné herecké trojici (alternované nastudování bývá dokonce paralelně uváděno v jeden večer na dvou místech) Jaroslavy Rozsypalové-Vykoupilové, Saskie Mišové a Evy Jakubcové dala nahlédnout do hloubky životních traumat dnešních žen.
Navzdory obvyklému, leč napříště po utlumení volajícímu náporu účinkujících kolektivů se díky obětavým dobrovolným organizátorům, kteří vše potřebné řešili s úsměvem a „za pochodu“, deváté Setkání Na prknech i letos vydařilo. Slibně započatá a pěstovaná tradice se uměleckou úrovní opět posunula o kousek dál – tentokrát ovšem nikoli zásluhou zdejších nových jevištních objevů, nýbrž spíše díky kvalitním inscenacím, prezentovaným již na bezprostředně předcházejících soutěžích. Vážní zájemci o čest zdejší účasti mohou však už nyní s předletním červnovým termínem jeho jubilejního 10. ročníku 2007 klidně počítat.
Vít Závodský