Jessie a Morgiana - 2002; Puškin + Leni - 2003; Modrovous – naděje žen - 2005;

AS 2002, č. 2, s. 31, A.B.
Ambiciózním scénickým pokusem bylo i uvedení vlastní dramatizace knihy A. Grina Jessie a Morgiana souborem Dohráli jsme ZUŠ Uherské Hradiště v režii Hany Nemravové. Rozsah práce a množství používaných výrazových prostředků svědčí o množství investované energie. Ta se však nesetkala s dostatečnou energií pro nezbytně nutnou přesnost a základní organizaci vlastního jevištního dění před očima divákovýma. S tak složitým tvarem asi nelze předstoupit rovnou v premiérové podobě a usilovat o vyšší hodnocení. Inscenace by se měla prověřovat a dopracovávat při dalších reprízách, hledat svou silnou komunikativnost s divákem. Porotou byl ohodnocen herecký výkon T. Plačka v roli Slepého.

Uherské Hradiště, ZUŠ Dohráli jsme, Puškin, ved. Hana Nemravová.

S trochou nadsázky (a možná i bez ní), by se dalo říci, že krajské kolo soutěže dětských divadel a recitačních kolektivů v Uherském Hradišti letos začalo až představením Puškin souboru Dohráli jsme ze ZUŠ téhož města, jehož vedoucí je Hana Nemravová. K vidění byla hra s nápaditým výběrem divadelních prostředků, směřující k žánru divadla - dokumentu. Práci souboru předcházela chuť poznat a zpracovat životopis slavného člověka, která však bohužel nebyla znát v představení. Výkon členů souboru nepřesvědčoval o zaujetí látkou a příliš rychle po sobě jdoucí obrazy nedovolily divákovi uvědomit si vztahy postav či posloupnost naznačeného příběhu. Oceněny byly některé režijní nápady - například ztvárnění souboje.


Uherské Hradiště, ZUŠ Dohráli jsme, podle předlohy Zdeňky Bezděkové: Leni.

Dalším čtvrtečním představením, které patřilo k těm určitě zdařilejším, byla dramatizace známé literární předlohy spisovatelky Zdenky Bezděkové „Říkali mi Leni“, které jsme pod názvem Leni viděli rovněž v podání souboru Dohráli jsme. Ústřední postavou příběhu je česká dívka, zavlečená během II. světové války do německé rodiny na převýchovu. Porota mj. doporučila souboru a jeho vedoucí opustit přílišnou schematičnost a v souladu s příběhem prohloubit a ozvláštnit některá místa tak, aby více vynikla jejich emotivnost. Porota naopak ocenila typologický výběr postav, kvalitní režii a čisté výtvarně řešení inscenace.

EXNAROVÁ, Alena: Průvodce po představeních FEMADu Poděbrady a Divadelní Třebíče 2005. AS 2005, č. 3, s. 8-17.
Inscenace hry současné německé dramatičky Dey Loherové Modrovous – naděje žen v provedení Divadelního souboru ZUŠ Uherské Hradiště Dohráli jsme je inscenací ambiciózní už samotnou dramaturgickou volbou i režijním přístupem. Otázkou ale je, do jaké míry mohou tito mladí lidé pochopit a interpretovat zvolenou předlohu a jaká témata v ní nacházet. Můžeme ve hře vidět lyrické podobenství o slabých mužích a silných ženách na konci 20. století. Můžeme cítit, že ženy začínají milovat Jindřicha právě pro jeho slabost a prázdnotu, aby do něj mohly projektovat samy sebe, své pocity a tužby. Ale můžeme v něm hledat i téma existenciální, vedoucí k sebedestrukci: život nestojí za nic, jen láska je realizovatelná a vyplatí se umřít ve vrcholném okamžiku, protože co potom dál… Loherové hra už scénickými poznámkami naznačuje, že nejde o psychologickou pravděpodobnost, ale o výraznou stylizaci a groteskní zcizení. V inscenaci je ale tento rys potlačen a spíš jsou hledány psychologické motivy, které jdou proti principu předlohy. Režisérka Hana Nemravová tento přístup zvolila zřejmě ve snaze přiblížit téma mladým lidem. Snažila se pomoci sobě i jim velkou redukcí textu, která však v řadě škrtů ochuzuje diváka o důležité informace o jednotlivých postavách. Všechny ženy pak působí v podstatě stejně. Úvodní monolog Jindřicha je rovněž příliš zredukovaný a navíc tím, že zní (ne vždy srozumitelně) z reproduktoru, neumožňuje výše zmíněné zcizení. A také režisérka škrtala věci, které nedokázali udělat, ale které by sloužily oné groteskní zcizující rovině. Klademe si rovněž otázku po smyslu vran (v původní předloze nejsou), neboť k jejich existenci na jevišti nedostáváme čitelný klíč. Mají to být duše? Je to tanec smrti? Mají vůbec nějaký hlubší smysl? Jisté je, že podtrhují lyrické tóny inscenace. Přes řadu otázek, které jsme si kladli a které zůstaly nezodpovězeny, jde rozhodně o inscenaci oceněníhodnou a sympatickou především upřímným niterným soustředěním a hlubokým ponorem a zaujetím všech aktérů.

PELÁN, Jiří: Divadelní festival ŽEBŘIŇÁK ... AS 2005, č. 2, s. 54-55.
K širšímu výběru na celostátní přehlídku experimentálního divadla Šrámkův Písek doporučil lektorský sbor inscenaci ZUŠ Uherské Hradiště: Modrovous - naděje žen. Zaujala svým přístupem k procesu inscenační tvorby a svou dramaturgií. Jde o úspěšný pokus o psychodrama s hledáním vztahu sedmi žen k mužskému pólu. Věrnost textu divadelní hry Dey Loherové na straně jedné a touha uplatnit vlastní přístup se promítly do některých problémů inscenace i hodnoceného představení. První problém se týká procesu inscenační tvorby. Předmětem zájmu souboru je psychika postav v situacích inscenace. To se týká především hlavní postavy Jindřicha a jeho obětí. Čím více jsou diváci jimi a jejich osudy zaujati, tím častěji si kladou otázky po příčinách, důvodech a motivech jednání: Co žene Jindřicha proti ženám? Proč každou vraždí? Co představuje metafora havranů? Jaký vliv mají opakující se vraždy na zkušenost hlavní postavy, na její jednání a proměnu? Otázky mnohdy zůstávají bez odpovědi. Dalším problémem je scénografie, zejména použití jevištního znaku. Jestliže nás takto znepokojuje působivé představení s dobrým hereckým vybavením představitelů nelehkých rolí, pak je jistě lektoři právem doporučují do širšího výběru na Šrámkův Písek.