Dětské divadlo v Olomouci – 8.4.2005.
Přehlídka proběhla 8. dubna 2005 v Domě dětí a mládeže v Olomouci a bohužel nepředstavila ani jeden soubor, který by lektorský sbor mohl s čistým svědomím nominovat na národní přehlídku. Soubory – ať už sestavené příležitostně nebo pracující delší čas, sestavené v rámci jedné třídy nebo fungující jako výběrová seskupení – se potýkaly se základními problémy.
Divadelní soubor Flok Samotišky zahrál KOUZELNICI HALÍBELU Markéty Zinnerové v úpravě své režírující vedoucí Libuše Žahourové. Soubor během hodiny odehrál téměř čtyřicet stran textu. To je to kvantitativní konstatování a ono kvalitativní vyznívá velmi podobně: na jevišti se hrál především text. Postavy neřeší situace, ale jen se hraje text. O základních dějových momentech pohádky se na jevišti zase jenom mluví. Tím pádem chybí pohádce dramatičnost, ten potřebný střet protikladů. Nejsou tu realizovány situace jako základní nosníky dramatičnosti. Ještě nejživotněji vychází postava učitele Ámose, které je dáno dění komentovat a právě v těchto momentech, kdy se představitel obrací do publika, je postava najednou kontaktní a sděluje postoj k právě vyprávěnému. Výtvarné řešení inscenace se ubírá cestou jisté ilustrativnosti. Možná by to tomuto souboru více slušelo na přehlídce venkovských souborů.
Soubor Kandrdásek Atlas z Přerova přivezl Čapkovu POŠŤÁCKOU POHÁDKU v dramatizaci J.Turnovské a I. Kolaříka. Tato inscenace je pokusem zahrát dramatizovanou pohádku. Pokusem docela platným. Sice tu máme místo pana Kolbaby paní Kolbabovou, ale zároveň představitelku citlivou pro hru. Inscenace je docela milá svým provedením, projevuje se tady i určitý výtvarný názor. Úskalím právě je právě klíčový moment pohádky: setkání paní Kolbabové s poštovními skřítky a rozpoznání důležitosti jednoho dopisu bez adresy. Tento klíčový moment, který přiměje paní Kolbabovou vydat se hledat neznámého adresáta jednoho dopisu plného lásky. Celá scéna setkání se skřítky proběhne příliš samozřejmě, nedostává se jí toho žádoucího iniciačního významu. Nicméně soubor Kandrdásek si odváží čestné uznání.
Text Hanse Christiana Andersena DĚVČÁTKO SE SIRKAMI se rozhodla přivést na jeviště skupina děvčata se svou vedoucí Michaelou Kuchaříkovou ze ZŠ Velký Újezd. Na představení bylo znát velké zaujetí předlohou. Z inscenace cítíme tu touhu sdělit svůj zážitek z předlohy, ale zároveň v tomto ohledu má inscenace jisté obtíže – je v ní určitá disproporce mezi zamýšleným sdělením a sdělením realizovaným. Jako by inscenace předpokládala, že divák zná text předlohy. Inscenace totiž motivy své předlohy jen naznačuje, místo toho, aby je učinila plnohodnotným jevištním vyjádřením. A tak jako máme „knižní ilustrace“, tak v tomto případě by se dalo říci, že šlo o „jevištní ilustrace“ k Andersenovu textu. Ilustrace ovšem emotivně působivé. Pro vyjádření roviny představ a věcí přesahujících realitu si děvčata zvolila formu stínohry. Hudební doprovod je realizovaný živě na nástroje. Inscenace se vůbec pokouší vytvářet na jevišti obrazy. Z představení je cítit, že jde o kolektivní dílko, připravené a provedené s velkým zaujetím, což lektorský sbor ocenil čestným uznáním.
Podobné a ještě větší obtíže jako „Kouzelnice Halíbela“ mělo i představení ZŠ Komenského z Přerova POHÁDKA O PRINCEZNĚ SOLIMÁNSKÉ. Opět šlo o představení, ve kterém se hraje text. Už samotné zpracování, které soubor použil, v mnoha ohledech – místo dramatického vyjádření - věci popisuje. Znásobeno je to ještě postavou vypravěče, která na rozdíl od postavy vypravěče z „Kouzelnice Halíbely“ není s dějem provázána, stojí naprosto mimo vyprávěnou pohádku a je bez jakéhokoliv vztahu k dění na jevišti. A aby toho nebylo málo, vypravěč nám řekne, kde se právě nacházíme, a ploché malované kulisy nám tuto informaci přinesou ještě jednou. Tedy opět – výtvarné řešení nepřináší nic pro hru, jenom popisně označuje, v jakém prostředí se nacházíme. Postavy nevstupují do vztahů, neřeší žádné situace a tudíž nejednají ani slovem, jenom mluví. Kdo v tomto představení nemluví, jako by nebyl…
Dramatický kroužek DDM z Mohelnice představil POHÁDKU O MOBILNÍM TELEFONU aneb KAM SE ČERT NEDOVOLÁ. Text je podobenstvím o smlouvě člověka s peklem. V pohádce uzavírá Hrdina smlouvu na užívání mobilu, se kterým se dovolá, kam jen si usmyslí a dostane každou věc, jakou si vymyslí. Hrdina zaprodal duši. Smlouvu jde vypovědět jen v případě, že se Hrdina někam mobilem nedovolá. Poměrně vtipný, faustovský mýtus parafrázující příběh se na jevišti především demonstroval. Nešlo ani o hraní, nešlo o budování situací, postav a vztahů. Tady se jen to, co se dělo, ukazovalo, demonstrovalo. V případě pohádky – morality je to docela možný inscenační způsob (v takovém případě je totiž nejdůležitější ponaučení z demonstrovaného příběhu). Ono demonstrované (tj. vizualizované)
může vcházet do určitého významového napětí s tím, o čem se pouze mluví. Inscenátoři nás nenechali na pochybách, kdo je to ten dealer mobilních telefonů – představili ho jako chlápka s velkými čertovskými rohy. (V textu hry se nikde tak přímočaře tato postava nepojmenuje.) Toto řešení zase poukazuje k inscenačním prostředkům morality: zlo je od prvního okamžiku jasně označeno. Inscenátoři se tak vzdali možnosti, aby na to zamýšlené podobenství diváka postupně přivedli. Dramatický kroužek z mohelnického DDM byl především pochválen za výběr textu, za samotné zpracování už mnoho chvály neposbíral.
Pohádku s písničkami O BUDULÍNKOVI (zpracovanou podle nahrávky Schola cantans) předvedly děti ze ZŠ Bělotín. Způsob podání pohádky v sobě nezapře výchozí předlohu. Inscenace vede děti k rozvíjení dovedností zpěvních, mluvních i veřejného vystupování. Zdá se, že v tomto je ten hlavní aspekt celé inscenace. Děti zpívají v úvodu písničku „Pojďte s námi do pohádky“. Zpívají hezky, ale komu je tato písnička adresována, proč se zpívá, to zůstává stranou. Ale jsou zde momenty, které překračují didaktické zadání. Ve scéně, kdy dědeček a babičkou vyhánějí lišky z nory, aby zachránili Budulínka, se nezpívá obligátní písnička, ale hraje se na nástroje. Babička na flétnu (slabě a nedostatečně) a dědeček na trubku (s dostatečným účinkem na lišky). Místo je to vtipné, dramaticky účinné, ale především je v provedení dětem vlastní. Ještě se objevilo několik momentů, které překročily dovednostní polohu inscenace. Škoda, že z nich nebyla inscenace poskládána celá.
Za východisko své inscenace si kolektiv dětí ze ZŠ Leština vzal krátkou básničku s názvem DVA ČERTI. V případě tohoto představení šlo o kolektivní recitaci či inscenované verše. Pro hravé verše nalezly děti hravé i rytmické a rozpohybované etudy - obrazy. Z krátkého představení je cítit chuť si společně básničku přehrát, z jeviště jde energie. Z dětí je vidět, že své hře dobře rozumějí a že je i jejich dílem. Ono rytmicko pohybové ozvláštnění veršů není vždy přesně srozumitelné. V tomto případě však nebyl ten první cíl samotná inscenace, ale kolektivní hra a souhra, hravý pokus o jevištní podání veršů, za což porota také kolektivu udělila čestné uznání.
Pohádka O SNĚHOVÉ KRÁLOVNĚ byla původně připravena s žáky jedné třídy ZŠ Postřelmov jako třídní besídka pro rodiče. Úspěšná besídka se dostala přes letošní Andersenovké výročí s úspěšným vystoupením v místní knihovně až na olomouckou krajskou přehlídku. Představení pro někoho možná líbivé, ale naprosto prázdné a bezcenné (chtělo by se říci kýčovité). Děti sedí ve velkém půlkruhu na židlích, stranou sedí starší spolužačka dětí, která čte vyprávěcí pasáže na mikrofon. Příběh z části sdělí vypravěčka (děti vyprávěné demonstrují), z části je příběh dětmi odehrán a navíc proložen písničkami. Písničky jsou ovšem převzaté z muzikálové podoby a pouštějí se z originální nahrávky. Děti tedy předvádějí playbackový zpěv a tanec v choreografii, která se rovněž usiluje napodobit dospělácké předobrazy. Celá inscenace jde cestou nápodoby dospělého světa. Malí hrají ty velké jejich nápodobou. A ty malé hrají jako velké herecké hvězdy. A protože inscenace je divadlem poučena jen okrajově, sahá k prostředkům, jež působí až tragicky směšně: ve scéně, kdy se Gerda dostane k loupežníkům, jsme svědky toho, jak kluci s namalovanými kníry pod nosem „opékají nad ohněm“ plyšového králíka nabodnutého na klacku… Diskuse kolem představení se nedostala dál něž k neúspěšným pokusům objasnit v čem tkví podstata dětského divadla a že právě dětské divadlo by mohlo a mělo být alternativou k televizní pseudokultuře Dády Patrasové.
Z celkového počtu osmi předvedených inscenací v šesti z nich byla na jevišti postava vypravěče. Bez zaváhání lze říct, že všechny inscenace by se bez svých vypravěčů velmi jednoduše obešly. Dokonce by jim to prospělo. Prospělo především v tom, že by to inscenátory nutilo vyprávět příběh především prostředky jeviště nikoliv prostředky literatury.
VaK
Divadelní soubor Flok Samotišky zahrál KOUZELNICI HALÍBELU Markéty Zinnerové v úpravě své režírující vedoucí Libuše Žahourové. Soubor během hodiny odehrál téměř čtyřicet stran textu. To je to kvantitativní konstatování a ono kvalitativní vyznívá velmi podobně: na jevišti se hrál především text. Postavy neřeší situace, ale jen se hraje text. O základních dějových momentech pohádky se na jevišti zase jenom mluví. Tím pádem chybí pohádce dramatičnost, ten potřebný střet protikladů. Nejsou tu realizovány situace jako základní nosníky dramatičnosti. Ještě nejživotněji vychází postava učitele Ámose, které je dáno dění komentovat a právě v těchto momentech, kdy se představitel obrací do publika, je postava najednou kontaktní a sděluje postoj k právě vyprávěnému. Výtvarné řešení inscenace se ubírá cestou jisté ilustrativnosti. Možná by to tomuto souboru více slušelo na přehlídce venkovských souborů.
Soubor Kandrdásek Atlas z Přerova přivezl Čapkovu POŠŤÁCKOU POHÁDKU v dramatizaci J.Turnovské a I. Kolaříka. Tato inscenace je pokusem zahrát dramatizovanou pohádku. Pokusem docela platným. Sice tu máme místo pana Kolbaby paní Kolbabovou, ale zároveň představitelku citlivou pro hru. Inscenace je docela milá svým provedením, projevuje se tady i určitý výtvarný názor. Úskalím právě je právě klíčový moment pohádky: setkání paní Kolbabové s poštovními skřítky a rozpoznání důležitosti jednoho dopisu bez adresy. Tento klíčový moment, který přiměje paní Kolbabovou vydat se hledat neznámého adresáta jednoho dopisu plného lásky. Celá scéna setkání se skřítky proběhne příliš samozřejmě, nedostává se jí toho žádoucího iniciačního významu. Nicméně soubor Kandrdásek si odváží čestné uznání.
Text Hanse Christiana Andersena DĚVČÁTKO SE SIRKAMI se rozhodla přivést na jeviště skupina děvčata se svou vedoucí Michaelou Kuchaříkovou ze ZŠ Velký Újezd. Na představení bylo znát velké zaujetí předlohou. Z inscenace cítíme tu touhu sdělit svůj zážitek z předlohy, ale zároveň v tomto ohledu má inscenace jisté obtíže – je v ní určitá disproporce mezi zamýšleným sdělením a sdělením realizovaným. Jako by inscenace předpokládala, že divák zná text předlohy. Inscenace totiž motivy své předlohy jen naznačuje, místo toho, aby je učinila plnohodnotným jevištním vyjádřením. A tak jako máme „knižní ilustrace“, tak v tomto případě by se dalo říci, že šlo o „jevištní ilustrace“ k Andersenovu textu. Ilustrace ovšem emotivně působivé. Pro vyjádření roviny představ a věcí přesahujících realitu si děvčata zvolila formu stínohry. Hudební doprovod je realizovaný živě na nástroje. Inscenace se vůbec pokouší vytvářet na jevišti obrazy. Z představení je cítit, že jde o kolektivní dílko, připravené a provedené s velkým zaujetím, což lektorský sbor ocenil čestným uznáním.
Podobné a ještě větší obtíže jako „Kouzelnice Halíbela“ mělo i představení ZŠ Komenského z Přerova POHÁDKA O PRINCEZNĚ SOLIMÁNSKÉ. Opět šlo o představení, ve kterém se hraje text. Už samotné zpracování, které soubor použil, v mnoha ohledech – místo dramatického vyjádření - věci popisuje. Znásobeno je to ještě postavou vypravěče, která na rozdíl od postavy vypravěče z „Kouzelnice Halíbely“ není s dějem provázána, stojí naprosto mimo vyprávěnou pohádku a je bez jakéhokoliv vztahu k dění na jevišti. A aby toho nebylo málo, vypravěč nám řekne, kde se právě nacházíme, a ploché malované kulisy nám tuto informaci přinesou ještě jednou. Tedy opět – výtvarné řešení nepřináší nic pro hru, jenom popisně označuje, v jakém prostředí se nacházíme. Postavy nevstupují do vztahů, neřeší žádné situace a tudíž nejednají ani slovem, jenom mluví. Kdo v tomto představení nemluví, jako by nebyl…
Dramatický kroužek DDM z Mohelnice představil POHÁDKU O MOBILNÍM TELEFONU aneb KAM SE ČERT NEDOVOLÁ. Text je podobenstvím o smlouvě člověka s peklem. V pohádce uzavírá Hrdina smlouvu na užívání mobilu, se kterým se dovolá, kam jen si usmyslí a dostane každou věc, jakou si vymyslí. Hrdina zaprodal duši. Smlouvu jde vypovědět jen v případě, že se Hrdina někam mobilem nedovolá. Poměrně vtipný, faustovský mýtus parafrázující příběh se na jevišti především demonstroval. Nešlo ani o hraní, nešlo o budování situací, postav a vztahů. Tady se jen to, co se dělo, ukazovalo, demonstrovalo. V případě pohádky – morality je to docela možný inscenační způsob (v takovém případě je totiž nejdůležitější ponaučení z demonstrovaného příběhu). Ono demonstrované (tj. vizualizované)
může vcházet do určitého významového napětí s tím, o čem se pouze mluví. Inscenátoři nás nenechali na pochybách, kdo je to ten dealer mobilních telefonů – představili ho jako chlápka s velkými čertovskými rohy. (V textu hry se nikde tak přímočaře tato postava nepojmenuje.) Toto řešení zase poukazuje k inscenačním prostředkům morality: zlo je od prvního okamžiku jasně označeno. Inscenátoři se tak vzdali možnosti, aby na to zamýšlené podobenství diváka postupně přivedli. Dramatický kroužek z mohelnického DDM byl především pochválen za výběr textu, za samotné zpracování už mnoho chvály neposbíral.
Pohádku s písničkami O BUDULÍNKOVI (zpracovanou podle nahrávky Schola cantans) předvedly děti ze ZŠ Bělotín. Způsob podání pohádky v sobě nezapře výchozí předlohu. Inscenace vede děti k rozvíjení dovedností zpěvních, mluvních i veřejného vystupování. Zdá se, že v tomto je ten hlavní aspekt celé inscenace. Děti zpívají v úvodu písničku „Pojďte s námi do pohádky“. Zpívají hezky, ale komu je tato písnička adresována, proč se zpívá, to zůstává stranou. Ale jsou zde momenty, které překračují didaktické zadání. Ve scéně, kdy dědeček a babičkou vyhánějí lišky z nory, aby zachránili Budulínka, se nezpívá obligátní písnička, ale hraje se na nástroje. Babička na flétnu (slabě a nedostatečně) a dědeček na trubku (s dostatečným účinkem na lišky). Místo je to vtipné, dramaticky účinné, ale především je v provedení dětem vlastní. Ještě se objevilo několik momentů, které překročily dovednostní polohu inscenace. Škoda, že z nich nebyla inscenace poskládána celá.
Za východisko své inscenace si kolektiv dětí ze ZŠ Leština vzal krátkou básničku s názvem DVA ČERTI. V případě tohoto představení šlo o kolektivní recitaci či inscenované verše. Pro hravé verše nalezly děti hravé i rytmické a rozpohybované etudy - obrazy. Z krátkého představení je cítit chuť si společně básničku přehrát, z jeviště jde energie. Z dětí je vidět, že své hře dobře rozumějí a že je i jejich dílem. Ono rytmicko pohybové ozvláštnění veršů není vždy přesně srozumitelné. V tomto případě však nebyl ten první cíl samotná inscenace, ale kolektivní hra a souhra, hravý pokus o jevištní podání veršů, za což porota také kolektivu udělila čestné uznání.
Pohádka O SNĚHOVÉ KRÁLOVNĚ byla původně připravena s žáky jedné třídy ZŠ Postřelmov jako třídní besídka pro rodiče. Úspěšná besídka se dostala přes letošní Andersenovké výročí s úspěšným vystoupením v místní knihovně až na olomouckou krajskou přehlídku. Představení pro někoho možná líbivé, ale naprosto prázdné a bezcenné (chtělo by se říci kýčovité). Děti sedí ve velkém půlkruhu na židlích, stranou sedí starší spolužačka dětí, která čte vyprávěcí pasáže na mikrofon. Příběh z části sdělí vypravěčka (děti vyprávěné demonstrují), z části je příběh dětmi odehrán a navíc proložen písničkami. Písničky jsou ovšem převzaté z muzikálové podoby a pouštějí se z originální nahrávky. Děti tedy předvádějí playbackový zpěv a tanec v choreografii, která se rovněž usiluje napodobit dospělácké předobrazy. Celá inscenace jde cestou nápodoby dospělého světa. Malí hrají ty velké jejich nápodobou. A ty malé hrají jako velké herecké hvězdy. A protože inscenace je divadlem poučena jen okrajově, sahá k prostředkům, jež působí až tragicky směšně: ve scéně, kdy se Gerda dostane k loupežníkům, jsme svědky toho, jak kluci s namalovanými kníry pod nosem „opékají nad ohněm“ plyšového králíka nabodnutého na klacku… Diskuse kolem představení se nedostala dál něž k neúspěšným pokusům objasnit v čem tkví podstata dětského divadla a že právě dětské divadlo by mohlo a mělo být alternativou k televizní pseudokultuře Dády Patrasové.
Z celkového počtu osmi předvedených inscenací v šesti z nich byla na jevišti postava vypravěče. Bez zaváhání lze říct, že všechny inscenace by se bez svých vypravěčů velmi jednoduše obešly. Dokonce by jim to prospělo. Prospělo především v tom, že by to inscenátory nutilo vyprávět příběh především prostředky jeviště nikoliv prostředky literatury.
VaK
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.