Ostrava-Poruba, LÁZŇOVSKÁ, L., rozhovor s Alenou Pončovou, AS 2001, č. 6

AS 2001, č. 6, s. 28 - 29, rozhovor připravila Lenka Lázňovská

STARONOVÝ NOVÁČEK NA POPELCE
S režisérkou Tygřího příběhu souboru Jitřenka Ostrava-Poruba paní Alenou Pončovou zejména o tom, jak se žije amatérskému divadlu na severní Moravě

Tu a tam se ozve některý čtenář našeho časopisu s výčitkou, že o dění na Moravě píšeme méně a že na severní Moravu zapomínáme už zcela. Místo odpovědi jsme připravili tento rozhovor. Mladý soubor, navazující na někdejší velmi dobré divadlo pro děti Jitřenka, které mj. v sedmdesátých letech a v první třetině let osmdesátých spolu s Domem kultury hostilo Národní přehlídku činoherního divadla dospělých pro děti, byl po letech znovu účastníkem národní přehlídky Popelka v Rakovníku. Tak jsme se paní Pončové, režisérky nejen této inscenace souboru, jež má vlastní zkušenosti ze svého působení z někdejšího také velmi dobrého ostravského souboru Impuls, zeptali na to, jak žije a funguje v Ostravě-Porubě amatérské divadlo a co pro soubor znamená účast na národní přehlídce.
S Jitřenkou jste na národní přehlídce poprvé?
Ano, úplně poprvé.
Zdálo se mi, že někteří jsou trochu starší, takže by mohli mít větší divadelní zkušenost?
To se Vám jen zdá. Náš soubor z větší části tvoří studenti. Snad dva, tři lidé jsou stálejší, ostatní přijdou, udělají jednu pohádku, pak maturují, jdou na vojnu či na vysokou školu a přicházejí noví.
Navazujete na dobrý soubor Jitřenka?
Navázali jsme jak na činoherní soubor, tak na ještě slavnější loutkové divadlo Jitřenka. Vedoucí souboru Míša Hlavsová kdysi jako dítě v činoherním souboru začínala. Naším působištěm je DK Poklad, s.r.o. Jako divadelní společnost Jitřenka fungujeme od r. 1993.
Vy jste v Impulsu musela začínat také v dětském věku?
Ano, hodně toho pamatuji. Dlouho jsem dělala pantomimu, byla jsem členkou Impulsu pod vedením režiséra Muellera. To mi dalo hodně. Jezdili jsme i na Hronov, občas na víkend k nám přijel Peter Scherhaufer a udělal s námi dílnu. Intenzívně se pracovalo od pátku do neděle. Peter to do nás hustil, zkoušelo se, vymýšlelo a pak jsme se nabiti rozjeli domů. Dnes se sejdeme, uděláme inscenaci a nic víc. Zdá se, že ani nic víc pro divadlo udělat nechtějí. My jsme si vzali volno, abychom mohli jet na letní školu pantomimy do Litvínova a něco se naučili.
Jistě tolik možností vzdělávat se jako dřív není, ale přece jsou. Týdenní setkání mladého divadla v Šumperku, desetidenní dílny JH apod. Myslíte, že by se někdo nemohl zúčastnit?
Snad jeden, dva, je to hodně i otázka peněz. Ale my jsme podle mého názoru byli ochotni obětovat divadlu víc než dnešní mladí lidé.
Čím to je?
Nevím, ale možná, že je to hodně o způsobu práce. Před Tygřím příběhem lidé přišli na zkoušku, odmluvili si své a odešli. Tygry jsem začala dělat úplně jinak. Začínali jsme etudami, lidi si vymýšleli, a vlastně byť si toho nebyli vědomi, stavěli příběh. Pak za mnou přišli a říkali: „za měsíc a půl je premiéra, dej nám text, ať můžeme zkoušet.“ Přiznala jsem barvu a začali jsme vědomě dělat inscenaci. Chtěla jsem, aby si sami vymýšleli a říkali své návrhy, nestalo se, že by někdo nepřišel. Bylo to jejich představení, jejich práce. Moc jsme se přitom nasmáli. Mně to nevadilo, nejsem typ režiséra, který potřebuje klid a ticho. Z deseti návrhů jsme vybrali dva a posléze jeden. Bylo to super a proč bych měla přestírat, že všechno vymyslím sama. To byla doba, kdy soubor šlapal.
Jak dlouho jste na této inscenaci pracovali?
Dva, tři měsíce. Na zkoušku však chodili i ti, co nehráli. Další inscenace Andersenovy Malé prodavačky zápalek už tak neklapala. Jedna alternovaná hlavní role, ostatní vedlejší. To je tolik nebavilo, energie se kamsi vytratila.
Třeba úspěch Tygřího příběhu - dostal se na národní přehlídku - dokáže přesvědčit členy souboru, aby na sobě více pracovali...
Snad to pomůže. Ukázalo se totiž, že to co děláme, má smysl. Např. dva kluci, kteří ze souboru odešli, se poté, co shlédli jedno představení, zase vrátili. To mě potěšilo.
Kolik máte v současné době lidí?
Kdybych spočítala i ty, co nehrají, tak asi třicet až čtyřicet. Věkový průměr je cca dvacet.
Neuvažovali jste při tomto věkovém složení o účasti na Šrámkově Písku?
Nevím, kde se přihlásit, vlastně moc nevíme, kde se co děje.
Vy neberete Amatérskou scénu?
Mám pocit, že jsme si ji objednali, ale nevím, zda nám chodí, viděla jsem jen nějaký informační bulletin.
Jaké máte zázemí pro činnost?
Špatné. Nemáme vlastní scénu. Za každou zkoušku i za představení musíme zaplatit. Za zkoušku je to myslím 200,- Kč za hodinu, za představení 3 000,- Kč za hodinu. V KD nám řekli, že musí platit uvaděčky, šatnářky, hasiče apod. Nabízela jsem, že něco z toho zajistím vlastními silami, ale na to nepřistoupili. To je pro nás docela limitující faktor. Tygři vznikali u mě v bytě, zkoušky na jevišti jsme měli asi tři.
Můžete město požádat o grant?
Na severní Moravě peníze moc nejsou. Ani lidé je nemají. Mám v souboru i nezaměstnané. Pak po nich chtějte peníze např. na cestu do Rakovníka. Nakonec jsme se složili. Město jsme o grant požádali, mám pocit, že čekají, jak dopadneme. Bylo nám řečeno, že přednost mají soubory, které dělají přehlídky. V Ostravě-Porubě nám něco dávají, tím zaplatíme pronájem jedné místnosti, v níž máme kostýmy apod. (cca 5 tis. za čtvrt roku).
Vy opravdu nemůžete požádat o grant na inscenaci? Ostrava-Poruba přece tak malé město není.
Řekli jsme si, že teď, když jsme se dostali na národní přehlídku, zkusíme o grant požádat. Soubor tím snad dokázal, že má jistou úroveň. Otevřeně říkám, že pokud nějaké peníze neseženeme, další inscenaci musíme odložit.
Jaké dojmy si odnášíte z národní přehlídky?
Je to pro nás zcela nová zkušenost. Viděli jsme všechny inscenace, a to samo o sobě je velká škola. Mohli jsme se setkat a hovořit s odborníky. V Ostravě nikoho takového nemáme. Nikdo z nás nemá ani opravdové divadelní vzdělání, plácáme se v tom sami. Myslím si však, že by rozhovor s porotou potřeboval více času. Vyslechla jsem jejich připomínky, přemýšlela o nich a toužila se ptát dál. Byli jsme nadšeni představením Divadla v Dlouhé Vánoční hvězda. Tak bychom chtěli umět hrát divadlo. Za přínos považuji i setkání s dalšími lidmi, kteří také dělají divadlo pro děti.
Co si myslíte z pohledu národní přehlídky o úrovni divadla pro děti?
Nevím, zda jsem k tomuto soudu oprávněna. Když jsme v osmdesátých letech jezdili na JH, a to já jsem byla nezkušený zajíc, tak mě ohromilo všechno. Dnes jsem asi víc kritická. My jsme si tady udělali vlastní seminář, často s překvapujícími postřehy. Jedna dívka na naši kritiku jednoho představení řekla, že bychom to kritizovat neměli, zahráli si a bylo to dobré. Řekli jsme si, že když jsme schopni posuzovat druhé, že už o divadle něco víme.
Členy souboru si vybíráte nebo může přijít každý?
Kdo chce hrát divadlo, může přijít. Mám radost, když z někoho, kdo přišel jako dřevo, něco vyroste. Vím však, že někomu to jde líp, jinému hůř. Snažím se dát každému roli, která mu sedne. Pokud se nebude dobře cítit, nebude ho to ani bavit.
Chcete se programově věnovat divadlu pro děti?
Jitřenka má tradici jako divadlo pro děti. Chceme ji zachovat. A potom s návštěvností mají u nás problém i profesionální divadla. My nabízíme divadlo školám a musíme počítat, aby se velké hlediště (400 míst) naplnilo. Jinak to nezaplatíme. Myslím, že jiný druh divadla by se u nás ani neprosadil.
Kolikrát jste reprízovali Tygří příběh?
Většinou hrajeme jednou až dvakrát. Pak už není pro koho hrát. Tím, že jsme se s touto inscenací dostali tak vysoko, odehráli jsme víc repríz než obvykle. To také beru jako obrovský přínos. Díky tomu jsme na inscenaci mohli stále pracovat. Např. všude je jiné jeviště, musíme se naučit s tím pracovat. Jevištní zkušenost se tak prohlubuje.
Připravila Lenka Lázňovská