KVAČEK, Robert: Malý český zázrak. Celý text.

MALÝ ČESKÝ ZÁZRAK
Robert Kvaček

Vypadalo to jako „malý zázrak“: ze zprvu skromného národního hnutí se za sto let, na
konci 19. století, dotvořil v habsburské říši a v Evropě moderní, novodobý český národ.
V jeho sousedství se odehrával „zázrak velký“, prudký vzestup sjednoceného Německa
mezi velmocemi. Ten se zdál jakoby přirozenější, vzhledem k úrovni a síle němectví, než
vzestup národního společenství, jemuž byla z různých stran upírána nejen budoucnost,
ale i minulost (prý „nehistorický národ“). Nic mimořádného se však nestalo, nedošlo ani
k „pochybné schválnosti“, ani k „pouhé vymyšlenosti“, které ovlivnily dějiny a zatížily
je dalším „sporným národem“, jak by se snad dalo soudit z některých dnešních ideologizujících
názorů na českou národotvornost. České národní hnutí bylo součástí modernizačního
pohybu v Evropě, který přicházel s pádem „starého režimu“, s rozpadem stavovských
přehrad, s prosazováním právní rovnoprávnosti. Počínající industrializace
začínala široce měnit nejen hospodářství, ale také sociální skladbu a v ní vztahy mezi
lidmi. Nových rysů nabývala duchovní tvář doby, vtiskovalo jí je osvícenství a pak
romantismus, který vycházel právě z duchovního základu světa a zároveň jej často
bolestně a „rozervaně“ hledal. Rysy se měnily, přibývalo myšlenkových přístupů usilujících
vyjádřit současnost, zařadit ji do dějin a určovat jí budoucí směr vývoje.
S evropskou modernizací se úzce sepjala národní hnutí a jejich ideologie, ve vzájemně
působící celospolečenské vazbě. Vznikaly podmínky i potřeby aktivit usilujících
o vytváření nové kolektivní identity, jež by byla schopna postupně pojmout široké sociální
vrstvy. Stával se jí novodobý národ společenství, které se v českém prostředí sjednocovalo
na základě etnika a jazyka. Národní příslušnost vyžadovala „uvědomění“, tedy
osobní ztotožnění se s touto kolektivní identitou formulovanou a modelovanou ideově.
Měla dějinné opory, české národní hnutí se mohlo hlásit k bohaté historii Českého království,
k pojetí zemí Koruny české jako národně státního útvaru v habsburské říši. Jeho
prvotní zaměření na „obranu“, obrodu a zvelebení jazyka mělo důvody nejen kulturní,
ale také sociální. Český jazyk – na rozdíl od němčiny – neskýtal možnosti širšího společenského
uplatnění a osobního vzestupu: řešením pro Čechy byla tedy buď asimilace,
nebo úsilí o jazykovou rovnoprávnost.
Čeština měla ve srovnání s vládnoucí, státní němčinou postavení nuzné. Byla jazykem
lidovým, kulturně dosud nižším, určeným spíše jen pro soukromý život lidových
vrstev. Na obranu jejích schopností a krásy začali vystupovat osvícenští vzdělanci, kteří
usilovali o její širší uplatnění. Dokazovali proto její skvělou minulost i její potřebu společenskou.
K obráncům patřili i šlechtici vyznávající „zemské vlastenectví“. To bylo poli

6
tickým programem, který vzdoroval státnímu centralismu zkracujícímu práva zemí,
a tím i moc a vliv aristokracie.*
Jádro národního hnuti se vytvářelo v nižších vrstvách městských a zprvu jen zčásti
i venkovských, vznikalo z dosud nepočetné inteligence, z řemeslníků a úředníků,
z kněží a učitelů, ze studentů, postupně se přidávalo rolnictvo. Ke kulturním projevům
mělo české národní hnutí dlouho jen omezené prostředky. První „obrozence“ to neodrazovalo,
ač je každý zakladatelský čin, někdy jen pouhé vykročení k němu, stály dost
sil. Jejich snažení je seskupovalo do zatím nevelkého společenství, které bylo rozeznatelné
i navenek – vlastenci se sami, prostřednictvím symbolů a vystupováním, odlišovali
od jiných skupin, nejvíce ze všeho usilovali dotvořit spisovný jazyk.
Lidový původ i stísněné postavení ve společnosti dodávaly jejich názorům rysy
demokratismu a kolektivního cítění. Z dobového romantismu si brali historismus a úctu
k národním idejím. Neměli však cit a porozumění pro individualistickou nepokořenost,
pro vzdor bouřlivě a nekonvenčně oponující různým zatuchlostem, pro romantické
revoluční gesto, které rozrazí, rozetne, rázně změní anebo umdlí, aby se snad znovu
začas zdvihlo. Byli spíše pro postupnost, skládali podíl k podílu, stavěli z mála, ale soustavně.
Chránili proto své národotvorné dílo neústupně, zároveň někdy i nekriticky,
smysl a účel nadřazovali i nad vnitřní hodnotu myšlenkovou a uměleckou.
Pracovali na tom, aby se země stala vlastí lidem, jež považovali za národní společenství
a pro něž – tak uvažovali – byla v celých pokoleních dávnou kolébkou a odpradávna
domovem. Sociální odstrčenost Čechů byla nepochybná – psal o ní i stoupenec
jednoho „zemského“ německo-českého národa Bernard Bolzano – české národní hnutí
s ní chtělo skoncovat. Nezastavilo se jen v učenecko-kulturní fázi zvelebující hlavně
jazyk, časem se rozvíralo dalšími aktivitami. Národní ideologie agitačně od 40. let 19.
století oslovovala další současníky a zanedlouho se už mohlo uvažovat o vlastním politickém
programu.
Národní „buditelství“ bylo zprvu myšlenkově nebohaté, také se neprojevovalo
přímo politicky pro politický život ostatně nebyly v „metternichovském“ Rakousku podmínky.
Možnost a potřeba vyslovení českých politických představ a nároků přišly
v bouřném roce osmačtyřicátém. Definovaly vlastně poprvé zřetelně „českou otázku“,
a to jako koncepci zacílenou k politickému zajištění národního bytí. Spojovala je
s Rakouskem, upraveným a tedy proměněným, respektujícím národnostní skladbu.
S Rakouskem „svobodným a demokratickým“, jak psal Karel Havlíček, přesvědčující,
že „my, rakouští Slované, Rakousko ve spojení s dynastií udržíme“. Myslelo se na
Rakousko federalizované; kdyby jeho říšského rozsahu „nebylo již odedávna, museli
bychom se přičiniti co nejdříve, aby se utvořil“, formuloval tuto část českého programu
František Palacký.
„Česká otázka“ byla tedy právem považována za součást „otázky rakouské“ a s ní
středoevropské a evropské. Počínající česká politika už dokázala uvažovat v souvislostech.
Síla ovlivňující rozhodující oblasti moci v Rakousku jí však chyběla; i později musela
více spoléhat na argumentaci slovem, vizemi a třeba i varováním, než na respektované
postavení a působivé politické možnosti.
* Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., Ústav českých dějin FF Univerzity Karlovy v Praze,
autor četných studií a publikací.

7
Česká politika neuspěla ani v revolučních peripetiích osmačtyřicátého roku, ani
pak v letech šedesátých, kdy se habsburská říše ocitla znovu na státoprávním rozcestí.
Opřeni už o nepochybně úspěšné národní hnutí, se širokým a i rolnictvo zahrnujícím
společenským rozpětím, vyzdvihli čeští představitelé znovu federalistickou myšlenku.
Důrazně, naléhavě i nabádavě. Nemohli ji zaštítit dostatečným politickým vlivem, neměli
ho. Češi nebyli stále zastoupeni tam, kde se rozhodovalo o ústavním životě, ač již vyjadřovali
převážné smýšlení v zemi, o níž se říše už po staletí i teď rozsáhle opírala. Volili
slova vážná a těžká, důvody shledávali pozorně, široce a důkladně. Rakouský stát se měl
„spravedlivě“ chovat ke svým národům, jinak by mohl přijít o budoucnost. Politikové
v čele s formulujícím Palackým si takové příští nepřáli, nepověděli proto, jak „být po
Rakousku“, ale už v roce 1865 přesvědčovali, že „Češi dovedli by bohdá i po něm býti“.
Český federalizační námět znovu neprošel, byl jistě pro realizaci krajně obtížný;
zvolený rakousko-uherský (německo-maďarský) dualismus, snazší pro politickou praxi,
však měl říši zatížit a komplikovat jí život. Český protest proti němu učinil, v podobě
lidového táborového hnutí, z politiky „věc veřejnou“a vtáhl do ní početné vrstvy obyvatelstva.
Upevňoval v nich „češství“, srozumění s národní kolektivitou a její ideologií.
Politizace života, jeho různých sfér, měla od té doby už charakterizovat poměry v českých
zemích a zvláště v Čechách. Zasahovala i kulturu, vzdělávání, školství, hospodářské
oblasti a vztahy mezi lidmi, v jistých údobích dokonce rozpoutávala vášně, které
sahaly i po podivných prostředcích a nástrojích. Střety souvisely i s „dospíváním“ české
národní společnosti, s dobovými i rozdílnými pohledy na její stav a úroveň, se snahami
ji dále „zdvíhat“, vtiskovat jí vědomí potřeby vnitřního růstu a vnější průraznosti, zbavovat
ji všelikých, i halasných povrchností, které jí bránily vidět samu sebe reálně.
Od 80. let se objevovaly otázky, co vlastně zmůže a dokáže menší národ. Svědčily
nikoliv o rezignaci, ale o vyzrávání, které přinášelo i kritiku vlastní situace. Spoléhat
na navenek uplatňovanou „fyzickou“ sílu národ nemohl, ostatně by nemusela přinášet
trvalé úspěchy. O to více se měl opřít o „hlavy a srdce“, o rozumovou a citovou vyspělost
svých příslušníků, o tvůrčí hodnotu a přínos společnému dílu každého z nich. Tak
byly ve vzdělávání a osvětě hledány a nalézány nástroje k obohacujícímu formování člověka,
k pochopení a prohlubování jeho společenských vazeb národních a občanských.
Už v pojetí Palackého a Havlíčka vzdělání a osvěta „osvobozovaly“, dávaly rozhled
a napomáhaly životní orientaci. Spojeny s mravní úrovní spoluvytvářely sebevědomí,
které zbavovalo přikrčenosti, lokajství i závisti. Nešlo ovšem o „jakékoliv“ vzdělávání,
o pouhé hromadění znalostí. Právě už Havlíček žádal nejen pěstování rozumu, ale i charakteru,
tedy tříbení a posilování humanity, člověčenství v lidech. Také upozorňoval, že
osvěta musí dbát na politickou tematiku, což znamenalo výchovu k občanství, k porozumění
době a situacím společnosti a národa, k aktivnímu postoji.
V druhé polovině 19. století se nároky na vzdělávání a osvětu dále tříbily. Nejvíce
se samozřejmě žádalo a čekalo od škol. Školství v Rakousku se docela úspěšně rozvíjelo,
prospívalo mu liberální ovzduší v říši, nevyhýbaly se mu však ani problémy, od
finančních přes strukturální až po obsahové. Česká politika si starost o školství umístila
do svých priorit a sváděla kvůli němu – zvláště kvůli jeho rozsahu – různé souboje, celostátní
i místní, se zdarem i bezvýsledně. Školou vzdělávání nemělo končit, ostatně pro
některé vrstvy přinášelo jen nevelký vědomostní základ. Hledaly se způsoby a instituce,
které by vzdělanost prohlubovaly a rozmnožovaly, směrovaly ji k tématům školami

8
nepokrývaným, ale považovaným či pociťovaným jako potřebné a závažné. To už česká
společnost dospívala do celistvé novodobé podoby. Pomáhala jí k tomu zrychlená celoevropská
modernita, musela se jí přizpůsobovat, vyrovnávat se s ní, zároveň se jí inspirovala
a čerpala z ní. V její skladbě sice chyběla šlechta, o jejíž získání pro národní hnutí
se od jeho prvotního stádia marně – někdy i zoufale – usilovalo, ale už to nebylo považováno
za úhonu, citelnou ztrátu. Společnost si vytvářela nové elity z nearistokratických
vrstev; charakterizovaly a reprezentovaly ostatně společenskou modernitu a místo českého
národního hnutí v ní. Povstávaly z politického života, z různých skupin inteligence
z hospodářských odvětví. Nacházíme mezi nimi některé z těch, kteří se starali o lidové
vzdělávání a osvětu, promýšleli je koncepčně a realizovali.
I s příchodem 20. století trvala otázka, co zmůže menší národ, zvláště v době, kdy
se ve světě výrazně projevovala síla národů velkých, které si budovaly své novodobé říše,
nebo na ně pomýšlely. Tázání nepostrádalo ani jisté sebevědomí, bylo totiž ještě úžeji
vázáno s výzvou, aby se národní existence dokazovala činy. Předpokládalo to obecné
„tvůrčí zanícení“, stálou i „drobnou práci“. V tomto duchu uvažující intelektuální kruhy
prožívaly jakoby novou kapitolu „národního obrození“, kritickou vůči společnosti, bouřlivě
bořící některé z představ, tradic a opor národního bytí. Ze skutečné či zdánlivé skepse
(pojem „krize“ se stával módním, hledala se ve všech oborech, od politiky po kulturu)
se ale rodil pozitivní program pro soudobou podobu „češství“, národního povědomí
realistického, vědomého si nároků z dalších modernizačních posunů. Nové etapy a stupně
modernizace zasahovaly celé Rakousko-Uhersko, ač říše zvláště v mocenských špičkách
zestárla a zůstávala tu bez pohybu a potřebných změn. Projevem i důsledkem tohoto
znehybnění bylo i to, že česká společnost se cítila politicky neúspěšnou, ač měla vůli
se na správě Rakouska činně podílet tak, jak to měla za možné a vhodné. Z pocitů druhořadosti
se rodilo rozčilení, vznikaly spory a konflikty s Vídní i s „privilegovanými“
Němci v českých zemích, které říši jen ještě oslabovaly. Českou společnost poznamenávala
tato napětí ve vnitřním politickém životě a hlavně se ukládala do její paměti.
Má zkvalitnění politického života patřit mezi cíle sledované osvětou? To byla otázka,
na níž spolky a instituce osvětu pěstující neodpovídaly stejně. Shodovaly se však v obecných
nárocích na tuto formu vzdělávání a šíření kultury. Od osvěty se očekávalo i žádalo
hodně a s rozvojem vědy a kultury tu bylo co nabízet. Už sám pojem „osvěta“ vzbuzoval
úctu a naděje – nazvala se tak ostatně i literární revue z roku 1871, která pak zvláště v kritice
mnoho vykonala. Česká společnost dosáhla koncem 19. století téměř úplné gramotnosti,
což bylo v Evropě mimořádné. Jisté problémy byly ale s gramotností funkční. Existovali
totiž lidé, kteří se nedokázali v textech orientovat. Pro ně byly podstatné přednášky
a vůbec slyšitelné osvětlování tematiky. Na přednáškovou činnost se ostatně osvětová práce
zvlášť zaměřovala. Teoretické úvahy o osvětě z přelomu 19. a 20. století kladly zároveň
důraz na to, aby osvěta a lidové vzdělávání nebyly jen rozšiřováním vědomostí, ale aby formovaly
člověka k uplatnění jeho vloh, k odpovědnosti v povolání, rodině, společnosti.
Doba se zaměřovala také na jednotlivce, „který přestává věřit v nadpřirozenou pomoc,
zázrak, který chce žít sobě a společnosti, na silného jednotlivce ve službě společenskému
celku. V tom je pravý význam moderní demokracie.“ (František Drtina).
Vzdělávání, osvěta měly být výzvou „nitru“, tedy schopnostem člověka, zároveň
měly povzbuzovat a orientovat. Platilo, co se znalo už z dávna, třeba od Peršanů – ať
nabudeš jakýchkoli vědomostí, bez činu jsi nic. Moderní česká osvěta to respektovala

9
a směrovala tedy ještě výrazněji než v počátcích k činorodosti. Už zmíněný František
Drtina o tom psal: „Vzdělání, jež chceme šířit, má se tedy týkat celého člověka po stránce
rozumové, citové a volní a má úkolem nejvyšším zúrodnit duchový život národa tím,
že sdělují se s ním poklady kulturní a uvádí se sám v kulturní práci přítomné doby.“
V těchto uvažováních o hodnotách osvěty se nezapomínalo na její společensko-politický
smysl – „vzdělání znamená také politické vzdělání národa“. Nemělo mít ovšem žádné
stranické zabarvení, cílem byl aktivní zájem o „politiku“, která ovlivňovala život.
Záměry a realizace osvěty se přirozeně ne vždy shodovaly, očekávanou úroveň
a dosah se také nedařilo stále naplňovat. Odtud důvody kritik, oprávněných i netrpělivých
a někdy až příliš náročných. Psalo se i o „chudobě“, „nepromyšlenosti“, o potřebě
„zpytovat tu svědomí“. Problémy se přičítaly i sobeckosti stran nehledících na národní
celek; nemalou měrou šlo však také o žaloby liché, národ zvrstevnatěl a tomu odpovídaly
i nestejné sociálně-politické zájmy. Zároveň bylo ovšem možno a nutno nacházet
v národní pospolitosti pojítka, a o ně určité osvětové činnosti také šlo. Vidět a formulovat
je moderně se už nedařilo tak, jak by odpovídalo naléhavosti přání a úmyslu. Hodně
se vycházelo z upravených výkladů dějin, z tradiční vlastenecké rétoriky, která už ohlas
ztrácela. Na nové přístupy nebylo vždy dost sil, osvětové působení bylo i dílem pocházejícím
z nadšení, obětavosti, přesvědčení o významu, což ale ještě nezaručovalo úroveň
odpovídající požadavkům. Tvůrci a nositelé naráželi i na nepochopení, povrchnost,
nezájem, na negativní dobové jevy plynoucí z úzkých sociálních zájmů, na vlažnost vůči
celospolečenským úkolům a potřebám, na překážky vystavěné v kultuře plytkým kýčem,
na politickou a ideologickou frázovitost. Některé „osvětáře“ to i unavilo, většina však
vytrvala.
Osvětovou práci spojil se svou organizací Sokol. Do starosti o národní zdraví zařadil
i stránku duchovní. Vytvořil si Vzdělávací odbor, pořádal přednášky, vzdělávací
vycházky, pečoval o knihovny a čítárny. Propagoval své pojetí vlastenectví, které přijímala
značná část národa, ideově stavěl na svobodomyslnosti, snažil se formovat politická
smýšlení, značně nacionálně bojovné.
Ideálním nositelem lidovýchovného hnutí se jevili učitelé; působili i v Sokole
a v jiných spolcích šířících osvětu a pěstujících kulturu, spojovali se s dalšími aktivisty.
Spolu s nimi vytvořili Ústřední vzdělávací sbor představující první pokus o soustředění
a povýšení osvětové práce. Sbor směřoval podle programu „k mravnímu, osvětovému,
národohospodářskému a veřejnoprávnímu povznesení nejširších vrstev“. Za prostředky
si volil přednášky, rozhovory, lidové knihovny, výstavy, hudební produkce, zábavné
akce. Oduševnit život, vzdělávání demokratizovat, nikoho z něho nevylučovat, tak se ve
Sboru uvažovalo o osvětě. Měl odpovídat životním potřebám, o nichž se ale muselo spolehlivě
vědět. Intelektuálové se proto neměli k dělníkům a rolníkům jen obracet, ale také
je poznávat, seznamovat se s jejich životem, podmínkami, prostředím. Osvětová témata
se tomu měla uzpůsobovat, a tedy i vhodně proměňovat. Součástí a výsledkem osvětového
působení byla také „občanská výchova“. Politické strany se na ni dívaly s jistým
podezřením, považovaly ji za svou oblast, spojovaly ji se svými zájmy. Programová předsevzetí
byla, jako obvykle, rozsáhlejší, než se dařilo plnit. Osvěta a lidová výchova však
už do života české společnosti patřily.
Výrazný důkaz představoval v letech 1905–1906 vznik Svazu osvětového podnícený
osvětovým odborem před pěti lety ustavené Národní rady české. Rada sice zna

10
menala méně, než se od ní jako od sjednocující politické instituce čekalo – strany si žily
po svém – o vyšší organizační podobu lidové výchovy se však zasloužila. „Vzdělání jest
síla, která u nás musí proniknouti veškerým naším lidem, máme-li dle Havlíčka vyniknouti
nad národy jiné,“ psalo se až pateticky v úvodním prohlášení Svazu. Zříkal se „politiky“,
hlavně proto, aby neměl potíže se schválením, a také v tom smyslu, že mínil být
nadstranický, nedávat se tedy ovlivňovat dílčími stranickými zájmy. Jeho odbory vedli
významní vědci, profesoři, národohospodáři. Stále přibývalo korporací, které se v něm
sdružovaly. Svaz převzal vydávání České osvěty založené v roce 1904, staral se o knižní
publikace zpřístupňující různé vzdělanostní a kulturní sféry.
Vlastní osvětovou a navenek mimostranickou organizaci si v roce 1896 založila
sociální demokracie, a to v Dělnické akademii. Její zvláštní existence ve skromnějších
podmínkách odpovídala situaci a významu dělnictva ve společnosti. Sociální demokracie
se ale o Akademii příliš nestarala, scházely finance, Akademie se přesto značně
zasloužila o šíření knižní kultury mezi dělnictvem.
Světová válka rozpoutaná v roce 1914 českou osvětovou práci podvázala. Stísnila
vůbec vnitřní život v habsburské říši, poničila nemálo hodnot prosazovaných osvětou
a kulturou. V roce 1918 však přinesla výsledek nečekaný, pád Rakousko-Uherska a s ním
podmínky pro vznik samostatného československého státu. Ke schopnosti ho utvořit
dozrála česká společnost už dříve, státní samostatnost si však za cíl nevytyčovala. Až světová
válka ji s habsburskou říší rozloučila, znamenala ztrátu důvěry v příznivou budoucnost
v habsburském Rakousku.
Československý stát zkoncipovali jeho programoví a političtí tvůrci v čele s T. G.
Masarykem jako demokratickou republiku, která se aktivně vřadí do nové, demokratické
Evropy. Vyvozovali tuto ideovou koncepci i z dosavadního vývoje české společnosti.
Existenční problém menšího národa se rozrostl v problematiku životaschopnosti
nevelkého státu. Odvozovala se od dovednosti spravovat stát úspěšně a dát mu činné
místo v mezinárodním řádu. Obojí bylo pro českou společnost novým úkolem.
V Rakousko-Uhersku žila politicky převážně opozičně, pozitivně se česká politika uplatňovala
hlavně v obecní samosprávě. Teď měla vést stát nejen „svůj“, ale i dalších národů,
z nichž některé ho zprvu prudce odmítaly. Od opozičních návyků k odpovědnosti
za řízení státu bylo v české společnosti dost daleko. Pomoci tu měla také osvěta, přizpůsobená
vzniklé náročné situaci, v lecčems proto zcela nově koncipovaná: znovu se zase
hodně vsázelo na vzdělávání.
Starost o školství patřila ke státně politickým prioritám, zvláště na územích, které
tu trpěly nízkou rozvinutostí – šlo o národní školství na Slovensku a na Podkarpatské
Rusi. Jednotlivé stupně škol měly mít promyšlenou úroveň, vědecký základ upravený
pro věk a vnímání byl považován za samozřejmý. Vědecké poznatky v širokém rozměru
a nové kulturní výkony a výsledky se měly dostávat i do osvěty a lidové kultury. Kultura
byla pojímána jako rozvíjející se sociální podstata člověka. Napomáhala jí technika,
s její pomocí vstupovaly kultura a osvěta do domácností. Bylo zapotřebí vychovávat pro
jejich přijímání nové posluchače, čtenáře, zájemce. Měnilo se obecenstvo. Kultura se sice
neměla zaměňovat za plytkou zábavu, ale rytmus a ráz života žádaly, aby se o zábavu
také starala. Od 20. let se vztah mezi kulturou a zábavou „celosvětově“ vyhraňoval
i zamlžoval; tyto tendence stále trvají, dnes je kultura stále drastičtěji zaměňována za
obchod se zábavou. Úroveň věd je činila nedostupnými mimo odborné kruhy. Začala se

11
proto rozvíjet jejich popularizace, která měla a má samozřejmě své problémy: zjednodušuje,
vytrhává z kontextu, žádá podávat látku bez problematičnosti, tedy ji vlastně speciálně
interpretovat.
Osvěta a lidové vzdělávání se tak ocitaly v nových situacích. Projevilo se to i organizačně.
Svaz osvětový se v polovině 20. let proměnil v lidovýchovný ústav, který nesl
Masarykovo jméno. Pojmenování vyjadřovalo ideový fundament a orientaci, nespoutávalo
však v přístupu a rozsahu k náplni a činnostem. Ostatně si ústav vytvářel vazby s rozličnými
lidovýchovnými spolky a organizacemi; snažil se působit spíše metodicky a také
se staral o vydávání časopisů a knih s lidovýchovným zaměřením.
Vznikl a působil s optimistickými představami a záměry. Odpovídalo to ostatně
poměrům v Československu ve druhé polovině dvacátých let. Stát se upevnil, demokratické
ovzduší působilo i na soužití národností, mezinárodní vztahy akcentovaly mírové
a přátelské úmluvy.
Třicátá léta však dostala jinou podobu. Promítly se do nich důsledky nečekané
těžké sociální a hospodářské krize, které zasáhly i duchovní sféru a politicky otevíraly
prostor totalitárním hnutím a stranám. Demokracie se ve světě propadala do defenzívy
a ve více zemích byla poražena. V Československu se především zásluhou české společnosti
stále udržovala. Po polovině 30. let začalo jít československému státu o život.
Chtělo jej zničit nacistické Německo a našlo k tomu národnostní spojence i uvnitř Československa.
Demokratická a antifašistická kultura se v této těžké době svébytně začleňovala
do hnutí na obranu republiky. Povzbuzovala, dodávala spravedlivé obraně mravní
hloubku. Nemohla na politiku přímo zapůsobit – v této sféře kultura zmůže opravdu
málo, většinou nic – na společnost ale vliv měla, a podstatný, dokázala pojmenovat
a humanisticky povyšovat smysl jejích postojů, odhodlanosti, odvahy.
Do kořenů pak kultura pocítila trpký úděl z mnichovského rozsudku nad prvním
československým státem. V podivném pomnichovském čase po září 1938 se územně
poničené Československo měnilo nejen politicky, ale i duchovně. Kultura a osvěta se
měly vzdálit nedávným demokratickým ideám, aspirace a obsah se teď hledaly v ideologicko-
politických pravicových postojích, včetně přikrčeného nacionalismu. Nestačily
se rozvinout, za půl roku dokončil Hitler zničení Československa.
Protektorátní okupace českých zemí z března 1939 představovala první fázi jejich
včlenění do Německé říše jako prostoru v budoucnu germanizovaného, tedy bez Čechů.
Etnická likvidace českého národa začala zničením vysokých škol, měla se znemožnit
výchova jeho inteligence. Souběžně s tím přicházel útok na myšlení národa, nejdříve na
jeho dějiny. Výchova měla prosazovat „říšskou myšlenku“, která českému národnímu
společenství brala svébytnost a oslabovala jeho odpor a odboj. Česká společnost se tomu
v duchovní sféře bránila zvýšeným zájmem o národní tradice a kulturní dědictví. Díla
s touto tematikou dosahovala zvláště během roku 1940 neobyčejného rozšíření. Historická
látka byla však zároveň omezována: ztrácela se z ní celá významná období, jako
husitství a demokratické Československo, a některé velké osobnosti. Z kultury mizeli
určití tvůrci, zvláště levicového zaměření. Touto obtížnou dobou přece jen poznamenávané
vlastenectví mělo podporu českých představitelů v protektorátní správě. Opírali se
o ně, spájelo je se širší veřejností.
Od podzimu 1941 nacistická moc přitvrdila v útocích na češství a v krvavých
represích. Dále se omezovalo a obsahově přizpůsobovalo školství, umlčovali se další kul

12
turní a vědečtí tvůrci, mizely stovky časopisů, zakazovaly se vzdělávací a další spolky
včetně Sokola, tisk se „zglajchšaltoval“ do plné podpory Říše a její války. Do čela protektorátního
dohledu nad školstvím a osvětou byl postaven jako ministr zvláště aktivní
kolaborant Emanuel Moravec, který uvěřil ve válečné vítězství nacistického Německa.
„Výchova“ v jeho pojetí měla nacistům usnadnit germanizační záměry v českomoravském
prostoru. Vnášet „říšskou myšlenku“ mezi mládež dostalo za úkol Moravcem řízené
Kuratorium pro její výchovu. Smýšlení většiny české společnosti se ale neměnilo, očekávala
porážku Německa a okupační protektorát se snažila přežít. Věřila v obnovu
Československa, k níž aktivně pracoval odboj domácí i v zahraničí.
V květnu 1945 tu zase Československo bylo. Mělo být ale jiné, než jaké podlehlo
v roce 1938 politickým útokům mezinárodním i vnitřním. Na demokratickou republiku
navazovalo jen zčásti, i když třeba právě v oblasti osvětové o to opravdová snaha byla
(došlo i k obnově Masarykova lidovýchovného ústavu). Stát se změnil územně – přišel
o Podkarpatskou Rus, a národnostně – většina Němců musela opustit zemi, v tomto drastickém
rozhodnutí ještě doznívala válka. Ta připravila českou společnost o část demokratické
elity, která teď chyběla zvláště v politice a v duchovní oblasti. Československo
bylo prohlášeno „lidovou demokracií“, ale politický systém byl demokracií omezenou,
chyběly mu některé nezbytné vlastnosti parlamentní demokracie. Celkově vzrostla pravomoc
státu, který si zákonem přisvojil i řízení osvěty. Přitom byl ještě rozkolísaný,
nestabilizovaný (také kvůli problémům v česko-slovenském vztahu), poznamenávaný
zápasy o politickou moc. Vedla je především komunistická strana, i neparlamentními
metodami, posílil ji výrazný podíl Sovětského svazu na válečném výsledku.
Válka byla pochopena i jako vyvrcholení sociálně-politické krize z 30. let, jež
nesmí mít opakování. Proto teď obecně vzrostl vliv levicových stran a jejich ideologií,
socialismus se stal zvlášť užívaným heslem a programem. V české společnosti se smísil
s nacionalismem, který byl reakcí na okupační a válečné prožitky, a se sociálními nadějemi
zvláště nižších vrstev. Takto modelované ideologické ovzduší se promítalo i do kultury
a působilo také na vzdělávání. Školství bylo doplňováno o další školy, včetně vysokých.
Organizace osvětové práce se měla za vedení národních výborů prohloubit, ve
skutečnosti byla ohrožována omezováním obsahu a smyslu.
Tato tendence směřující k „postátnění osvěty“ se naplno projevila po komunistickém
převratu z února 1948. Komunistický totalitarismus vytvářený od konce 40. let vřadil
Československo do mocenské sféry Sovětského svazu. Měnil se celkový život společnosti
a státu. Komunistická moc užívala i represí a zastrašování, pracovala však i se
sociálními sliby a nabídkami, především vůči nižším, hlavně dělnickým vrstvám, které
preferovala. Násilnými hospodářskými a sociálními kroky a politickými opatřeními se
měnila skladba české společnosti a postavení a váha jednotlivých vrstev v ní. Inteligence
byla odsouvána do pozadí, zasahovala ji různá perzekuční opatření a soustavné politické
tlaky, což se obráželo i v situaci ve školství, v kultuře a vědě. Organizačně se tato
odvětví rozvíjela, byla ale spoutána oficiální ideologií (marx-leninskou či stalinskou). Ta
měla prostupovat také osvětu, která dostala za úkol její šíření, zdůvodňování a popularizaci
politiky vládnoucí komunistické strany. Nadstranickost byla střídána tuhou „stranickostí“.
Plnění politických zadání zůstávala spíše na povrchu, byla postupně značně
zformalizována. Málo tento stav korigovaly různé organizační změny, byly spíše výrazem
neúspěchů nebo libovůle.

13
Reálné problémy společnosti, především hospodářské, ale i politické, si v 60.
letech vynutily určité uvolňování režimu. Využily toho a zároveň se na tom podílely kultura
a věda. Přicházely se zajímavými díly a aktivitami, vzrůstal jejich společenský ohlas.
Vytvářely si mezinárodní kontakty, v Československu byl vůbec znát vliv západního
„sociálního státu“. O československé kultuře začínal zase vědět svět. Toto ovzduší se promítalo
i do vzdělávání a osvětové práce, která mohla volit i širší tematiku, a bylo znát
v repertoáru a rozvoji lidové kultury.
Kulturní sféra se dostávala do sporů s politickou mocí; také tu ale zasáhly reformní
změny. Z tohoto osobitého vývoje vyrostl v roce 1968 pokus o „demokratizaci“, politické
„pražské jaro“, v němž se projevilo více politických a ideových proudů a tendencí.
Bylo však násilně zadrženo srpnovým vojenským zásahem Sovětského svazu a jeho satelitů.
Od 70. let bylo Československo podrobeno totalitaristické „normalizaci“, která
spoutala společnost. Bylo znovu vzdáleno od soudobé světové modernity. Nepříznivě je
toto oddělení poznamenalo už v 50. letech, ač mělo z minulosti předpoklady vyvíjet se
ve shodě s pokročilým světem. Teď se situace opakovala, Československo bylo zase odtrženo
od světových modernizačních pohybů v hospodářství, kultuře, umění a vědě. Nové
represe zasáhly zvláště inteligenci. Následky byly proto citelně znát v kulturní, umělecké
a v duchovní sféře všeobecně. Politické moci šlo hlavně o „klid“ ve státě. Obyvatelstvo
se stahovalo do soukromí, vzdávalo se veřejné činnosti, zajímala ho hlavně materiální
úroveň. Režimu tato orientace vyhovovala. Kultura se zaměřovala především na
zábavu, vzdělávání bylo znovu ideologizováno, ale už téměř bez ohlasu. V kulturních
a osvětových institucích se ostatně nacházely způsoby, jak jednotlivé obory pěstovat
i tvořivě a svébytně. Umlčovaná kultura se uchýlila do samizdatů a nedala se ani pronásledováním
zadusit.
V 80. letech, zvláště v důsledku hospodářských problémů, se politické ovzduší
přece jen měnilo. Komunistická moc se dostávala do izolace od společnosti. Znehybnělou
zasáhla posléze krize, kterou byl ostatně postižen už celý, hospodářsky a politicky
vyčerpaný sovětský blok. Docházelo k pádům komunistických režimů, v Československu
se tak stalo v listopadu 1989.
Československo vstoupilo do nové dějinné fáze naplňované především utvářením
demokracie ve všech společenských oblastech. „Transformace“ z komunistického systému
se ukázala obtížnější, než se čekalo – neměla žádný historický příklad. V jejím průběhu
se Československo rozdělilo na dva státy, Českou republiku a Slovenskou republiku.
Od 1. ledna 1993 si tedy Česká republika vytváří své samostatné dějiny.