AS 2005, č. 3: Markéta Hoskovcová

KOUZELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ
NA NÁCHODSKÉ PRIMA SEZÓNĚ
mezi 2. a 6. květnem 2005

Jaké potěšení skýtá divadlo! Jaké potěšení skýtá amatérské divadlo! Jak velké potěšení skýtá studentské divadlo! Tak tohle si vždycky říkám, když se nevyspalá a všelijak totálně fyzicky odrovnaná plazím z nějaké přehlídky. Zažívám obvykle euforii podobnou té po velkém adrenalinovém zážitku. Jako krásná dobrodružná cesta je to studentské divadlo. Plné odboček, steziček, slepých cest, výmolů ba i srázů. Kdo jiný, u všech všudy, si může dovolit nedbat map, rozcestníků a pevných drah a bloudit a zacházet si jak je libo, než ti, kteří se ještě nemusí držet pohodlné přímé cesty vedoucí bez nebezpečí úrazu k divácké oblibě. Jaká tedy byla ta letošní náchodská trasa?
Na začátku zela Pastička. Mnohovrstevnatý text Markéty Bláhové poskytl souboru Divadla Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové prostor pro hledání hereckých poloh od intimních po groteskní. Emotivně naléhavá inscenace není efektně uchopena zvnějšku, ale stojí na hereckých variacích zkušených protagonistů, kteří si odvážně osahávají takřka minové pole nejednoznačných dialogů a výstupů. Dámská část si v něm napínavě hledá různorodé cestičky, pánové občas sklouzávají k šarži či pouhé deklamaci. Jedná se o pozoruhodný pokus, u nějž je, dle mého soudu, pro zúčastněné cennější proces hledání klíče k situacím a postavám, než samotný výsledek, který může projít dalším vývojem v souvislosti s životním dozráváním herců.
O hodinku dál čekala Salička. DS Za humny (Gymnázium P. Křížkovského Brno) si ke ztvárnění prostinké lidové hříčky (nevěrná selka se schází s frejířem, její muž se vrátí domů a setne milenci hlavu) zvolil šťastný prostředek stylizovaného „orlojového“ hraní doprovázeného živou hudbou a zvuky. Navíc důmyslně rozšířil o několik výrazných akcí takřka němou roli služky Saličky (o niž v rozporu s názvem hry vůbec nejde). Bohužel, herci nedokázali zvolenou stylizaci a princip ozvučování udržet po celé představení, takže si rozbili některé gagy nepřesnostmi a nevyužili možností, které sami divákům nabídli (ozvučení honiček, zřetelnější závěrečná akce s pánví apod.). Viděli jsme tak útvar celkem zábavný a milý, avšak zapomenutelný.
Opodál pět dívek vyhlíželo muže, který je Ten nejlepší na světě. V blíže neurčeném pokoji si pět různých ženských typů začíná vytvářet obraz vysněného ideálního partnera na příkladech literárních hrdinů. Do jejich snění se však stále naléhavěji vkrádá motiv otců, jejichž nepřítomnost (nebo přítomnost) jim přináší utrpení. Jejich pokus najít si oporu v obrazech silných ženských archetypů je marný a neuspokojivý. Hra končí tichým rituálním „loučením“ s mužskou figurínou zastupující vysněného muže. Na rozdíl od výše zmíněné Saličky zde soubor Divadélka Růžek z Českých Budějovic velice přesně pracoval se stylizací, patosem a civilním herectvím, které dokázal velmi přesně a zdůvodněně oddělovat. Musím také vyzdvihnout vědomou práci se znaky a vedení loutky. Silné, dívkám zjevně blízké téma trochu oslaboval nepříliš zdařilý text (vznikl prý částečně z improvizací), poněkud násilně roubující literární postavy do kontextu, který v očích dnešních dívek náleží spíše filmovým hrdinům. I tak však inscenace silně emotivně působila – dle mého pozorování především na ženskou část publika.
Poté jsme vstoupili do krámku, jehož vzhled evokoval spíše alchymistickou dílnu. Podtrhoval tak panoptikální atmosféru precizně herecky i režijně uchopené výpravné grotesky o hokynáři, jenž se pod tlakem nedefinované hrozby rozhodne neprodávat. V inscenaci hry Hanse Carla Artmanna Ani zrnko pepře pro Czermaka se mísí humor s hororem, expresivní vypjaté herectví se surrealistickými obrazy, střídající jednu pitoreskní postavu v realisticky fantastické situaci za druhou. Přízračnost děje je umocněna bíle nalíčenými obličeji herců, promyšleným svícením navozujícím občas pocit černobílého expresionistického filmu, rafinovanými kostýmy, odkazujícími rovněž kamsi do roviny brakové literatury a počátků filmu, superrealistickými detaily (Karolínina zakrvácená kolena) i hudbou. O andělech, loutkových ručičkách a psu nemluvě. Děkuji souboru ZUŠ Jesličky Hradec Králové za oázu divadelnosti.
Zvláštním domem nás provedlo Údivadlo DDM Kopřivnice. V jeho inscenaci Kosa se prolínaly pasáže promyšleně efektní s místy působícími až nehotovým dojmem. Proto celku povětšinou scházelo to, co je pro výchozí text (Bradburyho povídka o prokletí spojeném s nečekaným dědictvím) zásadní. Tajemství a zahušťující se pocit strachu ve zdánlivě banálních situacích. Z velké části za to může podcenění dramatizace textu – pečlivé vystavění situací, vztahů mezi postavami a dialogů. Přízračná atmosféra se vytvořila ve scénách založených pouze na hudbě a pohybu lidských siluet na barevně vysvíceném horizontu mezi látkovými pruhy. Působivé výtvarné a hudební obrazy však byly zapomenuty ve chvíli, kdy na jevišti někdo promluvil. Šlo povětšinou o neherectví, ruku v ruce s nesrozumitelnou jevištní řečí a neukázněnými výstupy „třídního komika“, strhávajícího na sebe pozornost bez ohledu na smysl situace. Přesto nevidím další směřování tohoto ambiciózního sdružení černě – jedná se o citlivé přemýšlivé lidi, kteří jen musejí zapracovat na hereckém projevu, aby divákům lépe prodali svou vizi.
Smutno a úzko mi však bylo ze setkání se souborem Štěk Ostrava, ač se hra Šílený Sylwestr u Slimáčků tvářila jako komedie. Viděli jsme sice talentované, pohybově i hlasově disponované děti (nejmladším je prý deset let – nu, já bych to odhadovala na míň), které neměly sebemenší problém s jevištní existencí a které se zjevnou radostnou razancí hrály svoje postavy. Ale tu jsem u jádra pudla: jaké postavy? Slimáčkovi jsou totiž jakási strašlivá odnož rodiny Kopečkovic. Jenže Kopečkovic jsou parodie: parodie surová, záměrně pracující s vulgaritou, někoho i urážející, ale často skutečně trefná a vtipná. Tuto parodii hrají dospělí lidé, kteří si uvědomují co činí a mají možnost volby. Avšak obávám se, že vulgarita Slimáčků je nevědomým kopírováním toho nejlacinějšího, co nám média, zvláště pak televize, dnes přinášejí. Autor se bude možná přít, že ve hře nejsou sprostá slova, jenže ona vulgárnost je obsažena v jevištních situacích. Inscenace doslova naplňuje název – jako bychom viděli tu nejpokleslejší popůlnoční silvestrovskou scénku plnou klišé (drobný muž a mohutná žena, porod za absurdních okolností, svádění sousedky v nepřítomnosti manželky…), hereckých šarží a komiky orientované na první signální soustavu. Nepochybuji, že Slimáčkovi mají na domácí půdě ohromný úspěch, kdo by se nesmál namaškařeným a pitvořícím spolužákům? Ale tím spíš mám obavy o další utváření vkusu mladičkých členů souboru. Naději mi dává fakt, že trpělivě zhlédli téměř všechna představení Prima sezóny a viděli tudíž, že existují i jiné možnosti. Jsou technicky vybaveni dělat dobré divadlo. Snad je někdo zodpovědný navede na trnitější cestu.
Naštěstí jsme vzápětí vyšli o mnoho schodů výše k loutkovému jevišťátku, na němž a okolo něhož řádili členové dDDD ZUŠ Děčín. Anekdotickou arménskou pohádku o tom, jak ze dvou neslučitelných povah vzniklo spokojené manželství, rozvedli do vtipného textu s písničkami doprovázenými originálním živým bandem. Precizně odvedené a vyvážené byly všechny složky – režijní, výtvarná, herecká, loutkovodičská i hudební. Inscenace O líné a lakomém má široký divácký záběr i přesto, že posvatební scény mají výsostně erotický obsah. Ve vztahu k předchozím řádkům však stojí za zmínku, že velmi vkusně a vtipně pojatý. Kdo můžete, jděte a vizte.
DS (MO)mentálně odvážní Jihlava předvedli ve tvaru, který se zdráhám nazvat inscenací, názorný příklad toho, jak nepoužít tak mocný divadelní prostředek jakým je stínohra. Po jediném úvodním vtipu vzbuzujícím nenaplněné očekávání už nenastalo nic. Slyšeli jsme nepříliš srozumitelně čtený text dialogů podle Saroyanovy povídky Jak se dělají peníze a viděli jsme bez ladu a skladu se mihotající sedící postavy. Eh! Samozřejmě, že začínající divadelníci mají právo zkusit cokoliv, mají právo se přihlásit na přehlídku a získat relevantní zpětnou vazbu. Stává se také, že na regionální přehlídce některá inscenace zarezonuje lépe než později na národní, ale zde, obávám se, šlo skutečně o slepou uličku.
Ne úplně šťastná byla volba titulu Jiřího Žáčka Ptákoviny podle Aristofana pro Stopu Liberec. Herecky zdatný soubor byl tentokrát vydán napospas nepříliš kvalitnímu textu, poplatnému době vzniku, jemuž pokus o aktualizaci spíše neprospěl. Režii zřejmě dalo dost práce zorganizovat kolektivní dění, takže v poněkud matných individuálních výstupech zazářila jen šťavnatě ironicky pojatá postava slepice. Inscenace přes pestrost kostýmů, pohybovou akčnost a zvukovou přehlcenost působila monotónním dojmem. Snad to bylo dáno i tím, že ukáznění herci tentokrát spíše plnili svěřené úkoly, bez výraznějšího osobního názoru a vkladu, který je u tohoto typu hry nutný. Členové souboru jsou již natolik zkušení herci, že si zaslouží (ba potřebují) pracovat na vrstevnatějším textu a dostat se konečně k odstíněnějším, individualizovaným, rolím než poskytlo toto černobílé politikum.
Lehce omarjánkovaný dívčí večírek Holek z Blanska Haló tělo, tady duše byl další z případů podcenění dramaturgické přípravy textu. Na vratkou dějovou osu mejdanu byla nalepena tu lépe tu hůře zazpívaná a napodobená hudební čísla ve stylu hvězd. Výběr osobností byl zřejmě řízen mechanickým kritériem, kterým je tragická smrt. Zvolené slavné osobnosti však měly tak rozdílné a komplikované osudy, že nebylo možné je postihnout v působivé zkratce, takže v inscenaci byly podány povrchně a někdy i zavádějícím způsobem. Takováto kompozice totiž vyžaduje buď logickou vnitřní návaznost, nebo alespoň geniálně vymyšlené „oslí můstky“, aby měl divák pocit, že celek dává nějaký hlubší smysl. Dialogy prý vznikly z improvizací. V tom spatřuji pravděpodobnou příčinu toho, že celku chybí zastřešující myšlenkový oblouk a snaha vyjádřit, že, lidově řečeno, „všechna sláva polní tráva“ byla publikem přijata s rozpaky.
Následující ráno jsme zažili sympatický pokus o divadelní výlet do poezie J. A. Pitínského, který učinil DS Trilek Chameleon Brno svou inscenací Jana Anny Hynka Den. Škoda, že se místy dopustil přílišné popisnosti a ilustrativnosti na úkor hravosti, která by tyto verše spíše vystihla. Patrně by také bylo dobré držet se v mluveném projevu spíše myšlenky než grafické podoby verše. Plně postihnout na jevišti Pitínského brilantní hru se slovy a náladami je však asi nemožný úkol.
Vítr z Apalačských hor přivál ze ZUŠ Jesličky Hradec Králové roztomilou širokoúhlou barevnou loutkovou parodii na western. Děj se odehrával v kukátkovém rodinném loutkovém divadélku (Západ sobě) s marionetami nesoucími podobu přesně vystihující výrazné westernové typy (klaďas, naivka, padouch, indiánka). Dokonce i český Kašpárek si tu zabral v roli barmana s mexickým kloboukem. Bohužel, tyto typové figury vyžadují také adekvátní hlasové prostředky - výraznější šarže a přesnější a odvážnější vodění loutek. Diváci vděčně oceňovali každý drobný loutkářský fórek, provedený pečlivě (supi, tanečnice), a je škoda, že byli o spoustu potencionálně obsažené zábavy ochuzeni kvůli nepromyšlené či přímo odbyté akci s loutkou.
Zkušený DS Dagmar Karlovy Vary věnující se doposud textům s hlubším myšlenkovým obsahem vyžadujícím niternější herectví zamířil poprvé po grotesce. Na výsledku je sice znát, že soubor v tomto žánru ještě není úplně zabydlen, že sem tam se do postav vkrádá nežádoucí psychologie místo razantních akcí, ale i tak šlo o příjemnou zábavu. Navíc při festivalovém představení museli herci, zvyklí na intimní kontakt s diváky, bojovat se zcela nezvyklým rozlehlým a ještě k tomu kukátkovým prostorem (inscenace je koncipována do komorní půlarény), což uválčili vskutku obdivuhodně. Předpokládám, že jejich obvyklá herecká jemnost a kultivovanost se získáváním herecké jistoty časem ustoupí větší razanci a že kvality inscenace Roura k rouře pasuje aneb Vzorně svorná rodina od reprízy k repríze porostou.
Klikatými pěšinkami se ubírá mé vzpomínání na inscenaci Vězni ZUŠ Jesličky Hradec Králové. Modelová hra (dramatizace povídek Karla Houby) o muži, který prochází různými funkcemi, stává se jednomu vězni postupně vyšetřovatelem, prokurátorem, soudcem, obhájcem i katem. Režisér Tomáš Jarkovský zvolil extrémně střídmé výtvarné pojetí a vybral přesné herecké typy pro konfrontaci čistého, tázajícího se a protestujícího mladíka s přizpůsobivým, přizpůsobeným, okázale svědomitým a svědomí umlčujícím pragmatikem. V diskuzi odehrávající se bezprostředně po představení jsme se zabývali nelogičnostmi ve svícení, zavádějícím nápisem na použité židli, ale nejvíce jsme inscenaci vytýkali poněkud jednoznačnou tezovitost a průhlednost děje, která útočí pouze na rozum, ale neumožňuje prožitek katarze. Avšak po uplynutí několika dní cítím, že „záklopka se otevřela“ a emoce se dostavily. Jsem tedy zvědavá, jak hluboko mne zavedou po píseckém představení.
Soubor Hyjta Domažlice neputoval pro námět daleko. Sáhl po chodské tematice zpracované v knize Zdeňka Šmída Dudáci a vlčí hlavy. „Pověsti“ tohoto autora jsou velice literární, hrají si více se slovy než se situacemi, často balancují na hranici mezi sentimentem a humorem, a je tudíž obtížné najít k jejich převedení na jeviště klíč. Početnému souboru se to částečně podařilo, přes kolektivní hravost, která lépe zafungovala tam, kde pouze neilustrovala Šmídovu předlohu, ale dotvářela ji ryze divadelními prostředky (hraniční závora, teploměr apod.). Šťavnatou atmosféru navozoval hudební doprovod ve stylu „chodského bigbeatu“. Viděli jsme inscenaci ve fázi, kdy některé scény jsou vycizelované, na jiných, zejména kolektivních, je ještě dost práce. Musím však dodat, že souboru se leckde podařilo vystihnout poetiku literární předlohy a citlivě smísit rozverné veselí s klidnějšími, až něžnými pasážemi. Pro mne osobně zůstává nejhezčí vzpomínkou roztomile nesmělý dívčí Pán Bůh. Bdí-li nad našimi kroky bytost tak laskavá a bezbranná, nemusíme mít na své pouti strach.
Kamsi do neidentifikovatelného orientu nás zavedli Praští křupani v dramatizaci bajky Ivana Olbrachta O uhranuté koze. Hříčka se v jejich podání vyznačovala cudným, až herecky nesmělým provedením. Domnívám se, že by bylo dobré, kdyby si začínající soubor ujasnil, které divadelní principy chce používat, a ty pak dodržoval, ať už si nezkušení herci zvolí naprostý minimalismus, nebo se naopak přikloní ke šťavnatějšímu, herecky i scénicky barevnějšímu provedení. Zatím mají napůl vykročeno oběma směry.
Divadlo bez slovníku Roztoky přivezlo blok dvou malých autorských představení Apples - Journeys. Více pohybové Apples využívá motivu jablka k ztvárňování tématu (ne)komunikace. Vzhledem k mnohoznačnosti znaku jablka však ne vždy došlo u diváka k pochopení jevištních akcí. Journeys pak na motivu cesty propojuje několik dávných legend k zobrazení lidského údělu. Jistým úskalím u obou inscenací bylo užití angličtiny, která i pro neangličtináře už nese jiné významy než pouze ty ve hře sledované. Nabízí se tu úvaha o možnosti užití jakéhokoli jiného zástupného jazyka (speciálně v Apples). Přes uvedené výhrady patřilo toto vystoupení k emočně nejpůsobivějším na přehlídce. Uznání musím vyslovit ukázněnému, střídmému, avšak kontaktnímu herectví protagonistek a výtvarnému řešení kostýmů i některých scén (např. Ikarův let je nezapomenutelným zážitkem se silnou katarzí).
Poslední zastávkou festivalu byla hrobka, v níž lkala Klytaimnéstra nad tělem mrtvého manžela. Monolog Teď už jsi šťastný, mrtvý Agamemnóne (Christine Brücknerová) skýtá herecky náročný, avšak vděčný úkol, kterého se zhostila Katka Diamantová se ctí. Její podání sice zatím ještě nevyužívá celou škálu z toho vichru vášní, které text nabízí, ale i tak se musím před výkonem mladičké herečky poklonit. Utáhla na literárním a jisté znalosti mytologie předpokládajícím textu nejen dospělé, ale i pubertální školní publikum a udržela jeho pozornost téměř hodinu. Poněkud zbytečné mi připadá užití loutky (navíc evidentní to součásti zcela jiné „pohádky“) coby zesnulého Agamemnóna, a vlastně bych mohla postrádat i většinu dekorací a rekvizit (zrcadlo, stolek s obětinami, sklenice). Zdá se mi, že inscenace je ve stadiu, kdy tyto věci začínají herečce spíš překážet než pomáhat. Ale sama Katka přiznala, že v počátku zkoušení byla scéna rekvizit a dekorací plná a že ji postupně vyprazdňuje. Toto je přesně typ hry, která nabývá nových podob s lidským zráním interpretky. Současná Klytaimnéstra je ještě poněkud jemná, její trpkost postrádá skutečný běs podváděné a vraždící manželky. Doufám, že v Dividle Ostrava hra vydrží na repertoáru a budeme mít šanci poznat, zda nebude truchlící královna za několik let přece jen drsnější.
Letošní klikaté náchodské putování po studentských divadlech českých dovedlo mne samospádem k úvaze o zodpovědnosti pedagogů. Moc se mi líbí ty party studentů, které samy, bez jakýchkoli znalostí, vedení a podpory uplácají nějaké představení, hrají ho, vetřou se na nějakou přehlídku a uspějí (nebo taky ne). Baví mě, i když třeba nepovažuji jejich dílko za vrchol uměleckého vyjádření. Mám ráda i to, co dělají ZUŠ, tedy Zájmové Umělecké Školy. Tady kladu důraz na slovo „zájmové“ – tedy, že lidé, kteří tam chodí, tam chodit nemusí, ale dělají to rádi. A uznávám divadlo školní – tedy to, které je nějak součástí výuky, nebo je podporováno školou. Jak to souvisí s tou zodpovědností? Členové obou posledně jmenovaných útvarů jsou proti svým pedagogům jaksi bezmocní. Buď proto, že jim důvěřují a mají je rádi, nebo jim jde o známku, nebo obojí. A je na těch pedagozích, kteří jsou starší, zkušenější a mají mít rozum (jak říkávala moje maminka), aby je vedli po správných cestách. Ne vždycky po těch nejpohodlnějších a nejbezpečnějších, ale směřujících ke společnému cíli. Aby jim nevkládali do hlav a úst vlastní názory a ambice, aby z nich nedělali své poslušné loutky, aby byli velkorysí, tolerovali jejich zmatky a ctili jejich právo na vlastní názor. (A aby z nich dokázali ten názor dostat.) A konečně, aby rozeznali tu chvíli, kdy je na čase je přestat vodit a začít je jen doprovázet. Právě v Náchodě se ocitají soubory, které jsou v tomto hraničním věku. Děkuji těm pedagogům, kteří mají tu sílu říct si: „Co jsem je naučil(a), to jsem je naučil(a) a teď se uvidí, co mi ukážou.“ A vydrží nerežírovat, neanimovat, nevelet, nýbrž povzbuzovat, diskutovat, a radí jen, jsou-li tázáni. I s rizikem, že soubor formálně fungující ještě pořád pod jejich vedením nevyhraje na nějaké přehlídce. O to v našem potěšujícím dobrodružství přece tak úplně nejde. Přesto není na závadu podívat se, kdo dosáhl nejvýše: Odborný lektorský sbor Celostátní přehlídky studentského divadla Náchodská prima sezóna ve složení Markéta Hoskovcová, Jozef Krasula a Josef Tejkl se rozhodl nominovat na Jiráskův Hronov 2005 inscenaci O líné a lakomém souboru dDDD ZUŠ Děčín a k dalšímu výběru programové radě doporučit inscenaci Ani zrnko pepře pro Czermaka souboru Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové.
Markéta Hoskovcová