AS 2004, č. 3, s. 33 - 35. Josef Brůček.

XXXIII. Divadelní Bechyně 13. – 15. 5. 2004.

Vernisáž výstavy, posádková hudba, lidové písničky v rockovém kabátu, country kapela, soutěž mažoretek, profesionální divadlo – to je pouze část pořadů, které byly součástí 33. ročníku DIVADELNÍ BECHYNĚ, festivalu to amatérských divadelních souborů vojáků, vojenských zaměstnanců a souborů vojskem přímo zřizovaných. OS THALIA Vyškov v prostorách KD opět připravilo atraktivní doprovodný program, Velitelství sil podpory a výcviku s Ředitelstvím personální podpory schopně organizovalo, takže mohlo býti a také bylo odehráno devět velice hodnotných a inspirujících amatérských představení. A protože to jinak ani neumím, budu se v povídání o představeních více než o kladech zmiňovat o problémech, které jsem s nimi měl.
DS Dráček Brno / Svatopluk Kouřil a Rostislav Haluza: Čertovská pohádka
Luciferova dcera se chce vdát za pozemského prince, který se právě zasnoubil s princeznou ze sousedního království. V hádankářském souboji Lucifera, dvou pekelnic a čarodějnice s králem, princem a princeznou pomohou „pozemšťanům“ dva nespokojení čerti.
Sympatickému souboru vojenské akademie a jeho veselé čertovské pohádce poněkud překáží přehlcenost textem. Herci jakoby přes množství verbálních informací nemohli vybudovat dramatické situace a čitelnou logiku děje. Například škoda, že nejsou dál rozvíjeny úvodní informace o zimě v pekle a snědené snídani Lucifera.V následující možné situaci, kdy chce Lucifer viníky začarovat v lízátka, si vše s tím, že nemá čas, rozmyslí a začne sáhodlouze vyprávět o jakémsi králi na světě. I přeměna dvou polepšených čertů na lidi postrádá logiku a dramatičnost (ztráta ocasů a rohů se uděje za scénou). Možná, že právě pro nevyjasněnost situací se občas musí šikovní herci uchylovat k posunčině. Například při náhlém objevení Lucifera a jeho doprovodu na zámku by mohli král, princ i princezna odvést pěknou divadelní etudu. Místo ní se téměř vzápětí s čerty srovnávají do řady ve které pak probíhá poněkud vleklý rozhovor.
Neměl bych zapomenout na pěknou jednoduchou a velice barevnou scénu a na hudbu. Ta mi dělala problémy. Dětem rozhodně ne. Pokusím se vysvětlit. Rytmická hudba vede děti ke skandovanému tleskání. Pro děti je to zajisté vítané zapojení se do akce. Mě osobně vadí, že pak nerozumím textu písniček. Také si nejsem jist, je-li OBECNĚ vhodné doprovázet každý rytmický zvuk na jevišti skandovaným potleskem.
PEC – DS Lužnice Bechyně / Emil Vachek: Pec
K Marfě, jejíž muž je na frontě, posílají (omylem?) českého zajatce Václava-Vjačeslava. Dochází mezi nimi, přes intriky chrámového zpěváka Čučkina, k harmonickému soužití. Když přijde na dovolenou muž Marfy, vše se mění. Silně omlazený soubor si zaslouží poklonu za poctivou práci na inscenaci, ve které mají všechny postavy svou alternaci. Při představení jsem si užíval zvládnutých jednotlivých komických situací, např. ledabylé vyhození dopité lahve z okna, učení se psaní (slabikuje se P E S, čte se sabáka) či práce s černou páskou přes obraz Marfiina manžela (přes roh jako nebožtíkovi, přes oči při milování, sundání při příchodu manžela). Výsostně divadelním fórem pak byla situace, ve které Vjačeslav přinese z trhu boty. Marfa si je oblékne na ruce, které radostně zvedne a s láskou se přitiskne k Vjačeslavovi, který stojí zády k divákům. Divák vidí záda objímajícího Vjačeslava a dvě „nohy“ Marfy.
Marfa zpočátku nasadí svůj křik naplno. Nemá pak možnost pracovat s napětím a její projev se stává fádním. Když se přesto pokouší „tlačit na pilu“, vyráží počátky slov a polyká koncovky. Po zklidnění situace je její výkon přirozenější. Poslední část inscenace se zdála poněkud nevzrušivě dlouhá. Možná to byl záměr režie, aby se před koncem, při kterém přeběhne mráz po zádech, vše uklidnilo. Když mě ale začalo křeslo tlačit do zadku, napadlo mě, že prudký kontrast z komična do tragična by byl divácky přijatelnější.
DS Vavřinec junior Praha / Arthur Miller: Čarodějky ze Salemu
Mladí herci nám chtěli pomocí jednoduché scény (bílá přenosná revuálka), jednoduchého kostýmování a velice naléhavého herectví sdělit téma hry. Již zpočátku nasadili tak rychlé a vypjaté tempo, že ani nestačili vyslovovat samotný text. Dívčí hysterie na konci prvého obrazu mi pak přinesla otázku, proč hrají právě toto téma? Je to o strachu, kterým by současní politici opět rádi ovlivňovali „svůj“ prostý lid? Pak jsem si vzpomněl na téměř apokalyptický film Kladivo na čarodějnice. Tento film vznikal v totalitním režimu a byl (alespoň pro mne) o naprosté totalitě a naprosté nesvobodě. Možná, že se dnešní mladí cítí také tak. Ale ta přeukrutná vážnost a nasazení některé diváky rozesmávaly. Pak se smíchem odbourali sami herci. Proč? Možná proto, že ona vypjatost, se kterou k nám hovořili, nevycházela zevnitř.
DS Prádelna Rosice / Pavel Strašák: Misionáři
Stává se již pravidlem, že se na přehlídce zcela minu s jedním představením. Pokaždé to jsou představení ostatními diváky spontánně přijímaná a bouřlivě aplaudovaná. Na Divadelní Bechyni mě takto zaskočili Misionáři (mimozemská sci-fi komedie o věcech zatraceně pozemských určená pro mimozemské publikum s extrémními globalisty). Nesmírně šikovní a nadaní mladí muži do hlediště ve svém možná spíš estrádě podobném představení téměř chrlili jeden vtip za druhým. To soudím podle reakce diváků. Bohužel jsem mnohému nerozuměl. Možná to bylo ve chvílích, kdy aktéři ve svých monolozích, písničkách, a scénkách odkazovali na televizní moderátory či televizní zvyklosti, a já se nechytal. V dění na jevišti jsem občas poznával inspiraci Divadlem Járy Cimrmana, ale i televizních estrád pana Mládka, ze kterých jsem několikrát několik okamžiků (než jsem stačil utéci) zahlédl. Zeměkoule se představuje posunky rukou značící vytažení něčeho z prsou a prohrábnutí svých genitálií. Pro pořádek připomenu dvě akce, které vzbudily nejvíce ovací. Oplodnění. Kruh potažený papírem, na kterém je namalováno reklamní Vajíčko (z televize dávno minulé), proskočí herec kostýmovaný jako spermie. Narození dítěte. Na bílé látce na paravánu jsou uprostřed tři řezy spojené suchými zipy. Herec zpoza paravánu bočními řezy prostrčí nohy a prostředním vystrčí hlavičku panenky. Celé představení pak bylo propojeno získáváním informací o jednotlivých aktérech. Jeden z nich byl pedofil (dejte mi dvanáctku – myslí tím klíč), druhý zoofil. Zoofilovo představování vrcholí v závěru, kdy leží zabalen do plenek jako Ježíšek v betlému, obklopen Marií, Josefem a - ovcemi.
DS Rubikon Tábor / Miloš Kratochvíl: Cestička přes dvě peklíčka
Na principu španělské stěny šikovně rozkládací barevná scéna (namalovaná kočka, kytka, automat, pekelné ohně apod.) Přímý přenos z čertovize (okna se záclonkou) je na jevišti proveden stínohrou na velkém plátně, které drží herci. Při písničkách (kterých je na můj vkus více než přehršle) jsou do jeviště z jakéhosi automatického bublifuku pouštěny bubliny.
Chasník Franta Brousek, s nosem nahoru, je odtančen do pekla (jediná akce, která byla divadelně udělána), kde se polepší a přijme lásku čertice, kterou si odnese na Zemi. Pohádka je založena pouze na slovních vtipech, bez divadelního jednání. Zato s množstvím hudby, zpěvu a tance. S filozofickou mentorovinou na konci. Abych nezapomněl, skandovaný dětský potlesk do tvrdého rytmu za poblikávání světel nechyběl.
DS Faux-pas Pardubice / Hubert Krejčí: Život a smrt Jacka Rozparovače, Ozdoby Chicaga
Skvěle zpívající soubor. Ale proč vlastní hru neustále přerušují písničkami? Kvůli přestavbám za igelitovou revuálkou? Ale vždyť většina obrazů je kratší než samé písničky? Neměl by si soubor, vedle divadelního představení, někdy jindy a někde jinde raději udělat koncert? Ale jak by dělali přestavby? Při otevřené oponě? Proč ne?! To byly otázky, které mi létaly hlavou při představení. Kdybych vynechal ty písničky, domnívám se, že divadlo bylo dobré. Barevná maminka v barevném popředí čte dětem (divákům) příběh, který se pak, vtipně, odehrává v pozadí. A to černobíle. Jak v použité dekoraci (novinami polepené krabice), tak v kostýmech. Jednou z nejlepších scén byla prohlídka falešné policie v bytě Jacka. I ten výbuch v baru mě mimo jiné povedené žertíky, jako diváka potěšil.
DS Najivní Vyškov / Lucie Komňacká, Dagmar Šperková, Jan Hruška: Nebe, peklo… a ráj
Sv. Petr a Ďábel (velmi lhostejné herectví) si rozdělují duše lidí, ke kterým Ďábel(?) ztratil průvodní dokumenty. I rozhodnou se (P i Ď), že se lidé nejlépe projeví, přijdou-li do styku s větším množstvím peněz. Duše učitelky, bezdomovkyně, baronky, kněze, malého dítěte, šlapky a špatně vidící dámy se po vhození váčku peněz zmatkovitě (neorganizovaný pohyb po jevišti rovnající se tlačenici) dohadují o tom, co se s penězi má udělat. Po neúspěšném hlasování se Ď a P rozhodnou poslat duše zpět na Zemi, aby zjistili, co kdo s penězi skutečně udělá. Následuje dlouhé, fádní video, na němž se každá z postav projeví. Podle toho jsou duše aktérů oštemplovány a zařazeny.
DS Netrdlo Vyškov / Matěj Kopecký: Faust
Úvod je působivý. Faust je rekrutován z diváků. Zpočátku se brání, pak uznává, že každý jsme svým způsobem Faust. Po úvodu, který se odehrává před (zdánlivou) revuálkou, se otevře opona a před divákem se objeví celkem hluboký prostor jeviště. Na jeho zadní stěně se pak později v malém jevišťátku zjevuje Ďábel. U tohoto velmi dobrého představení se mi však zdálo, jakoby by scházela scelující stylizace. A také jako by bylo od všeho trošičku víc, v tragičnu a vážnu, v komice a grotesce, v původních dlouhých citacích v množství použitého zpěvu. Jediná celistvá a divadelně dobře „udělaná“ postava nejen tohoto představení, ale celého festivalu, byl – Ďábel, Vágner a Mefisto v podání skvělého Přemysla Ševčíka. Skvělý byl také zvukový živý(!) plán představení. Ještě s jedním problémem se svěřím. V představení nefungovala logika magického kruhu. Po vyvolání ďábla si jak Faust, tak Kašpar klidně z kruhu odejdou a komunikují se zjevem z pekel. Mám dojem, že tu buď logika nefunguje, nebo funguje logika, které jako divák nerozumím. A ztrácí se mi síla, vážnost i komika celé scény.
DS Prkno Veverská Bítýška / Stephen Leacock: Poklesky
„Karolíniny Vánoce aneb Nevysvětlitelné nemluvně“ a „Guvernantka Gertruda aneb Srdce sedmnáctileté siroty“. Čtyři dívky, dva věšáky s kostýmy, jeden prázdný kufr. Dívky se rozhodly Leacockovy povídky divadelními prostředky ilustrovat. Poklonily se komickým prostředkům autora, přidaly k nim své vlastní a při předvádění svého výsledku se nesmírně bavily. A s nimi obecenstvo. Přemýšlel jsem proč je to vše tak průzračné jednoduché a přesné. Napadlo mě, že právě pro použití jednoduchých výrazových prostředků. Ony dámy zcela jistě mají na víc (tedy na velké dramatické divadlo, při kterém se trhá opona a prkna z jeviště). Protože se ale nepokoušely „napravit jednoduché povídky vložením svého vlastního velkého umění“, vytvořily velice příjemné představení. Teď nevím, bylo-li to tím, že představení bylo na festivalu již deváté, nebo že mi malé množství jednoduchých výrazových prostředků bylo již málo. Prostě, druhá povídka pro mě poněkud jela z kopce.
A propos! Tuším, že se v tomto představení vůbec nezpívalo.
Josef Brůček

Výsledky:
Cena velitele sil, podpory a výcviku: DS Netrdlo Vyškov;
Cena starosty města Bechyně: DS Prádelna z Rosic u Brna;
Cena ředitele festivalu Divadelní Bechyně 2004: DS Lužnice Bechyně;
Cena Zdeňka Řehky za netradiční přístup k divadlu: Divadelním postavičkám OS THALIA,
které byly všude a provázely diváky celým festivalem;
Zvláštní cena za působivé ztvárnění pohádky „Cestička přes dvě peklíčka“ DS Rubikon Tábor;
Cena za nejlepší mužský herecký výkon: Přemysl Ševčík za postavu Famula ve Faustovi.