Hvozdná, CÍSAŘ, Jan: Krakonošův divadelní podzim ... AS 2004, č. 6, s. 13-17.

Na Krakonošově divadelním podzimu 2004 bylo ovšem jedno nekomediální představení, které nasvítilo jeho komediální celek světlem nezábavným. Před úsilím o úspěch u diváků dalo přednost divadelním ambicím, snažícím se o zážitek, vyvěrající z jedinečného pohledu na literární předlohu, z rodícího se osobitého tvarování, jež vychází značnou měrou z vizuálně obrazné symboličnosti nonverbálních složek. Kroužek divadelních ochotníků z Hvozdné už takto před časem inscenoval Maryšu rovněž v režii hostujícího, v Hvozdné však zdomácnělého, Dušana Sitka. Prostor pro scénování Gazdiny roby Gabriely Preissové svírají a vymezují dvě bílé stěny zakončené v pozadí stejně bílým diskem, kruhem, na nějž se různě barevně, trochu popisně a chvílemi až triviálně, svítí. (Inklinuje-li však tato inscenace k tomu typu divadla, jež nazýváme postmoderním, pak i ta trivialita možná k tomu patří.) Uvnitř těchto stěn jsou postavy uzavřeny do svého osudu, žijí svůj dramatický (umělý), ale i všední každodenní život. Zpodobujího naprosto reálné obyčejné věci, které jsou ovšem posouvány k symbolickému smyslu. Někdy znamenitě, jako v situaci, kdy napětí mezi postavami při návštěvě Mešjanovky u Samka se zhmotní přes mouku a těsto, s nimiž pracuje Eva, v téma zdrcujícího života bez lásky. Emocionální naléhavost tohoto dusna beznaděje a nenávisti dokonale beze slov zveřejní motivaci Evina útěku za Mánkem. Jindy pak je tato symboličnost příliš vykalkulovaná, protože nevyrůstá z tkáně textu a jednání postav, ale je pokusem dodat inscenaci vizuálním obrazem jakýsi metafyzický rozměr, jenž přesahuje dramatickou situaci, jak to demonstruje svou existencí přikomponovaná postava malého děvčátka, Ta má představovat mnohé, jenom jedno ne: nemá být bytostí z pozemského světa.
Zásadně se dá říci, že tvarování, které směřuje k této symbolice, je silné a invenční tam, kde spolutvoří příběh Evy jako rozhodující, dominantní a výchozí princip celé inscenace. K tomu směřuje už Sitkova úprava textu Preissové. Možná trochu zjednodušující a redukující jeho košatou psychologicko-morální kresbu, ale o to dramatičtější, neboť posiluje tu rovinu dramatické situace, jež je její podstatou: postavy jsou plně zodpovědné za své bytí. Eva této inscenace není oběť. Svou situaci si způsobí sama, neboť neúprosně prosazuje svou vůli. Vezme si Samka protože to chce a protože tak může ukázat celé vesnici svou hrdost, nezlomenost. Když se jí Samko nezastane před Mešjanovkou, odejde pyšně a bez váhání za Mánkem a trvá na tom, aby se vrátila domů nikoliv jako „gazdina roba“, ale jako jeho žena, a tím opět zvítězila nad celou vesnicí. Je to především příběh nezodpovědnosti, egoismu, přepjatého a vypjatého individualismu, které narazí na okolnosti, jež nemohou zdolat. Ve Hvozdné mají pro tuto koncepci herce, jež svým přímočarým pevným jednáním – opět trochu zjednodušeným a redukovaným, ale asi to v tomto pojetí jinak nejde – umějí bez psychologických podrobností zveřejnit téma postav, které tento příběh potřebuje: Alenu Balajkovou (Eva), Jana Balajku (Mánek) a Pavla Gabrhelíka (Samko). Ale mají i Zuzku Markéty Válkové, která svou tichou pokorou, samozřejmostí, s níž přijímá svůj osud nemanželské matky a altruistickou láskou ke svému dítěti, je přirozeným kontrapunktem k tragédii obdivuhodně nezkrotné, ale také až asociálně vzpurné, ne zcela sympatické Evy.