Návrat ochotnického divadla do Miličína - FILIP, Martin: Dějiny SDO...
FILIP, Martin: Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně. Bakalářská práce. Brno, Historický ústav FFMU 2002.
Návrat ochotnického divadla do Miličína
Kdysi slavná tradice ochotnického divadelnictví v Miličíně byla na počátku 90. let dávno pokryta hustou vrstvou prachu. Zašlou slávu amatérského divadla připomínaly už pouze děti z místní základní školy, které od roku 1975 v dramatickém kroužku vedla učitelka Vlasta Kořínková.[59] Když miličínská kronikářka Iveta Holasová[60] píše v roce 1992 o dětském divadelním představení, poznamenává: „Kulisy jsou ještě z majetku bývalého ochotnického spolku. Kdysi byly určitě výborné a prvotřídní, to je na nich vidět ještě teď, ale čas se na nich nesmazatelně podepsal...Jsou uloženy na půdě sokolovny, jinde pro ně není místo...Opona je záplatovaná, rozkousaná od myší. Novou se nedaří sehnat.”[61] O dva roky později dodává v zápisu o Sokolovně, že jeviště (od roku 1939 stále stejné) je již téměř nepouživatelné.
Situace se začala měnit v roce 1996. Za přispění obecního úřadu se začala opravovat Sokolovna (částečná oprava střechy a výměna okapů, nová fasáda na průčelí a betonové schody ke vstupním dveřím). Ale především byly v obci po téměř 30 letech obnoveny masopustní maškary. Vystoupení se skládalo z několika scének hraných dětmi i dospělými.
Stejná skupina lidí, která byla u obnovení masopustní tradice, stála i u znovuzrození ochotnického spolku. V květnu téhož roku začali noví ochotníci nacvičovat první hru. Režie se ujala Vlasta Kořínková, která si tak poprvé vyzkoušela vedení dospělých herců.
Hrozba ztráty Sokolovny si v Miličíně vynutila i obnovení Tělovýchovné jednoty Sokol, která se stala členem táborské župy Jana Žižky z Trocnova. A protože i vznik Sokola byl záležitostí stejné skupiny lidí jako v případě masopustu a divadla, začlenily se tyto aktivity organizačně do rámce sokolské organizace. Na ustavující schůzi 20. září 1996 byl starostou miličínského Sokola zvolen Zdeněk Typta, náčelnicí Alena Cikhartová.
V roce 1997 se masopustní maškary vrátily k tradici tematických představení na improvizovaném jevišti před obecním úřadem na hlavním miličínském náměstí, v níž pokračují dodnes.[62]
S klasickou hrou se ochotníci konečně představili 2. května 1997. Hráli se Hrubiáni od Carla Goldoniho. „Miličínská sokolovna byla po mnoha letech odmlky svědkem toho, že na prknech jejího starého jeviště vystoupili místní ochotníci. A bylo to vystoupení skutečně slavné, s nezapomenutelnou atmosférou. Už 30 minut před plánovaným zahájením se od hlavního vchodu sokolovny táhla dlouhá fronta, která jakoby nebrala konce, přestože sál i galerie už byly přeplněny. Narychlo se přinášely další židle, vzadu u zdi sálu stáli dokonce diváci namačkáni na stolech. Přesto se na mnohé nedostalo místo. Hra byla sehrána s velkým nadšením a bouřlivou odezvou publika. Potlesk po skončení představení byl dlouhý a upřímný. Pro ty, na které se nedostalo, bylo představení opakováno. Opět byla sokolovna zaplněna.”[63] S představením ochotníci zavítali i do Votic, Sedlce-Prčice, Borotína a Nechvalic.
V roce 1998 už ochotníci hráli na prknech nového jeviště, které Sokol pořídil (a před novou oponou) – 2. a 9. května se představilo 16 herců s množstvím převleků v italské detektivní komedii Kaviár nebo čočka. V témže roce se někteří členové souboru podíleli na představení Škola základ života, které bylo součástí akademie k 100. výročí postavení budovy školy.
Spolku se však také nevyhýbaly problémy. „Po zkušenosti s loňským rokem, kdy nám valnou část zisku spolklo vypůjčení kostýmů, jsme se letos snažili vybrat hru ze současnosti,”[64] řekla před premiérou hry Kaviár nebo čočka deníku MF DNES režisérka Vlasta Kořínková. Rodinné záležitosti několika členů souboru navíc neumožnily v roce 1999 sehrát žádné představení.
O to lépe byli ochotníci připraveni na oslavu 125. výročí založení Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně. I díky výtěžkům z divadelních představení a masopustů byla na jaře roku 2000 po mnoha letech vybílena celá Sokolovna, instalovala se část nového obložení stěn, podařilo se zrestaurovat nástěnné portréty Tyrše a Fügnera a po téměř šedesáti letech odkrýt malbu „Jan Žižka promlouvá nad Miličínem k svému lidu”. Spolek se na plakátech vrátil k svému tradičnímu názvu a nacvičil další z řady svěžích komedií, které ve své novodobé historii preferuje – Molièrova Zdravého nemocného. Inscenace byla sehrána 2., 3. a 4. června 2000 v Miličíně, kde byla na podzim téhož roku ještě jednou opakována a poté uvedena v Sedlci-Prčici.
Hra, ve které v hlavních rolích zazářili Zdeněk Typta a Hana Beranová, se setkala se značným ohlasem nejen u diváků, ale i u kritiky. „Představení jednoznačně přesáhla obzor toho, co je možné běžně vidět v rámci amatérského divadla...Jednotlivé scény byly režírovány s citem pro celek, takže hráli nejen ti, kteří vedli dialog, ale i ti, kteří byli na scéně ve druhém a třetím plánu. Na profesionální scéně je to snad samozřejmost, ale v amatérském divadle spíš pozoruhodná výjimka...Ale především byl Molièrův Zdravý nemocný zábavné a skvěle zahrané představení pro každého. Herecké výkony byly obecně velmi dobré, ale kreace Hany Beranové (služebná Toinetta) a Zdeňka Typty (Argan) by snesly i profesionální měřítka...představení posílené prvorepublikovou atmosférou kukátkového jeviště miličínské sokolovny působilo jako osvěžující vzpomínka na nejslavnější časy českého divadelního ochotnictví,”[65] napsal redaktor časopisu Reflex Tomáš Feřtek v recenzi pro Votické noviny.
S nadějí na pokračování staré tradice, vstoupil miličínský ochotnický divadelní spolek i do 126. roku své činnosti. V červenci 2001 se hrála v miličínské Sokolovně italská konverzační komedie Obecní hrdina.
Návrat ochotnického divadla do Miličína
Kdysi slavná tradice ochotnického divadelnictví v Miličíně byla na počátku 90. let dávno pokryta hustou vrstvou prachu. Zašlou slávu amatérského divadla připomínaly už pouze děti z místní základní školy, které od roku 1975 v dramatickém kroužku vedla učitelka Vlasta Kořínková.[59] Když miličínská kronikářka Iveta Holasová[60] píše v roce 1992 o dětském divadelním představení, poznamenává: „Kulisy jsou ještě z majetku bývalého ochotnického spolku. Kdysi byly určitě výborné a prvotřídní, to je na nich vidět ještě teď, ale čas se na nich nesmazatelně podepsal...Jsou uloženy na půdě sokolovny, jinde pro ně není místo...Opona je záplatovaná, rozkousaná od myší. Novou se nedaří sehnat.”[61] O dva roky později dodává v zápisu o Sokolovně, že jeviště (od roku 1939 stále stejné) je již téměř nepouživatelné.
Situace se začala měnit v roce 1996. Za přispění obecního úřadu se začala opravovat Sokolovna (částečná oprava střechy a výměna okapů, nová fasáda na průčelí a betonové schody ke vstupním dveřím). Ale především byly v obci po téměř 30 letech obnoveny masopustní maškary. Vystoupení se skládalo z několika scének hraných dětmi i dospělými.
Stejná skupina lidí, která byla u obnovení masopustní tradice, stála i u znovuzrození ochotnického spolku. V květnu téhož roku začali noví ochotníci nacvičovat první hru. Režie se ujala Vlasta Kořínková, která si tak poprvé vyzkoušela vedení dospělých herců.
Hrozba ztráty Sokolovny si v Miličíně vynutila i obnovení Tělovýchovné jednoty Sokol, která se stala členem táborské župy Jana Žižky z Trocnova. A protože i vznik Sokola byl záležitostí stejné skupiny lidí jako v případě masopustu a divadla, začlenily se tyto aktivity organizačně do rámce sokolské organizace. Na ustavující schůzi 20. září 1996 byl starostou miličínského Sokola zvolen Zdeněk Typta, náčelnicí Alena Cikhartová.
V roce 1997 se masopustní maškary vrátily k tradici tematických představení na improvizovaném jevišti před obecním úřadem na hlavním miličínském náměstí, v níž pokračují dodnes.[62]
S klasickou hrou se ochotníci konečně představili 2. května 1997. Hráli se Hrubiáni od Carla Goldoniho. „Miličínská sokolovna byla po mnoha letech odmlky svědkem toho, že na prknech jejího starého jeviště vystoupili místní ochotníci. A bylo to vystoupení skutečně slavné, s nezapomenutelnou atmosférou. Už 30 minut před plánovaným zahájením se od hlavního vchodu sokolovny táhla dlouhá fronta, která jakoby nebrala konce, přestože sál i galerie už byly přeplněny. Narychlo se přinášely další židle, vzadu u zdi sálu stáli dokonce diváci namačkáni na stolech. Přesto se na mnohé nedostalo místo. Hra byla sehrána s velkým nadšením a bouřlivou odezvou publika. Potlesk po skončení představení byl dlouhý a upřímný. Pro ty, na které se nedostalo, bylo představení opakováno. Opět byla sokolovna zaplněna.”[63] S představením ochotníci zavítali i do Votic, Sedlce-Prčice, Borotína a Nechvalic.
V roce 1998 už ochotníci hráli na prknech nového jeviště, které Sokol pořídil (a před novou oponou) – 2. a 9. května se představilo 16 herců s množstvím převleků v italské detektivní komedii Kaviár nebo čočka. V témže roce se někteří členové souboru podíleli na představení Škola základ života, které bylo součástí akademie k 100. výročí postavení budovy školy.
Spolku se však také nevyhýbaly problémy. „Po zkušenosti s loňským rokem, kdy nám valnou část zisku spolklo vypůjčení kostýmů, jsme se letos snažili vybrat hru ze současnosti,”[64] řekla před premiérou hry Kaviár nebo čočka deníku MF DNES režisérka Vlasta Kořínková. Rodinné záležitosti několika členů souboru navíc neumožnily v roce 1999 sehrát žádné představení.
O to lépe byli ochotníci připraveni na oslavu 125. výročí založení Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně. I díky výtěžkům z divadelních představení a masopustů byla na jaře roku 2000 po mnoha letech vybílena celá Sokolovna, instalovala se část nového obložení stěn, podařilo se zrestaurovat nástěnné portréty Tyrše a Fügnera a po téměř šedesáti letech odkrýt malbu „Jan Žižka promlouvá nad Miličínem k svému lidu”. Spolek se na plakátech vrátil k svému tradičnímu názvu a nacvičil další z řady svěžích komedií, které ve své novodobé historii preferuje – Molièrova Zdravého nemocného. Inscenace byla sehrána 2., 3. a 4. června 2000 v Miličíně, kde byla na podzim téhož roku ještě jednou opakována a poté uvedena v Sedlci-Prčici.
Hra, ve které v hlavních rolích zazářili Zdeněk Typta a Hana Beranová, se setkala se značným ohlasem nejen u diváků, ale i u kritiky. „Představení jednoznačně přesáhla obzor toho, co je možné běžně vidět v rámci amatérského divadla...Jednotlivé scény byly režírovány s citem pro celek, takže hráli nejen ti, kteří vedli dialog, ale i ti, kteří byli na scéně ve druhém a třetím plánu. Na profesionální scéně je to snad samozřejmost, ale v amatérském divadle spíš pozoruhodná výjimka...Ale především byl Molièrův Zdravý nemocný zábavné a skvěle zahrané představení pro každého. Herecké výkony byly obecně velmi dobré, ale kreace Hany Beranové (služebná Toinetta) a Zdeňka Typty (Argan) by snesly i profesionální měřítka...představení posílené prvorepublikovou atmosférou kukátkového jeviště miličínské sokolovny působilo jako osvěžující vzpomínka na nejslavnější časy českého divadelního ochotnictví,”[65] napsal redaktor časopisu Reflex Tomáš Feřtek v recenzi pro Votické noviny.
S nadějí na pokračování staré tradice, vstoupil miličínský ochotnický divadelní spolek i do 126. roku své činnosti. V červenci 2001 se hrála v miličínské Sokolovně italská konverzační komedie Obecní hrdina.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.