AS 2004, č. 3, s. 22 - 26. Markéta Hoskovcová.

Prima Prima sezóna ?

Festival Náchodská Prima sezóna má již slušnou tradici, ale jako národní přehlídka studentského divadla v celostátním systému probíhá teprve druhý rok. Není tedy divu, že zatím se nese a asi ještě nějakou dobu bude nést v duchu učení.
Především se učí pořadatelé a poroty krajských přehlídek rozeznat, na které soubory se kritéria této přehlídky vztahují (k čemuž dopomáhejte stále se zpřesňující propozice).Učí se též pořadatel Prima sezóny – jak nabízet souborům ty pravé prostory, jak získávat ty pravé diváky na jednotlivá představení, jak umožnit zájemcům z řad nesoutěžících souborů pobyt na festivalu, jak skloubit četné festivalové aktivity do kompaktnější podoby, jak správně načasovat konání dílen a doprovodných akcí a konečně i jak uspořádat vyhlášení výsledků tak, aby mělo ten správný švih a spád.
Asi nejvíce se učí soubory. Jednak mají možnost srovnání (pokud chodí na představení ostatních a na diskuse, což vřele doporučuji, ba k tomu důtklivě nabádám) a jednak vidí, co s jejich inscenací udělá nevyhovující prostor nebo technické podmínky, a poučí se, že stojí za to být za otravy a asertivně si vydupávat správné místo pro své představení. Pořadatelé i technici totiž, jak se ukázalo, jsou ochotni přistoupit na aktuální rozhodnutí. Je jasné, že všechno nelze začlenit písemně do přihlášky, speciálně nezná-li soubor všechny možnosti, kde se dá hrát. Pak přijede na místo a buď se pracně přizpůsobuje nevyhovujícímu sálu nebo trochu zkomplikuje pořadateli situaci, ale to se ve výsledku obvykle všem vyplatí. Tato úvaha platí i pro krajské přehlídky: Milí účinkující, nebuďte hloupí! Komunikujte s pořadateli, otravujte je doplňujícími dotazy, jeďte se předem podívat, kde budete hrát, ujasněte si i takové detaily, jako jak vzdálené od sálu a od sebe navzájem jsou zvukařská a osvětlovací kabina atp. Rozumný pořadatel takový zájem uvítá, neboť předem eliminuje zmatky a nedorozumění. Tereza Skovajsová a divadlo Maringo jsou mi svědkem!
Jakožto porotce obohacený povědomím o úžasných lidech, které (bez ohledu na to, jak se jim letos dařilo) budu ráda vídat i nadále, přistupuji k průřezu náchodským programem. Začnu neotřele začátečníky.
Výše zmíněný dotěrný a neústupný soubor Maringo z Prahy je absolutním nováčkem, který však jako jeden z mála našel sílu vyreklamovat se z původně domluveného prostoru přednáškového sálu do sice ne ideálního, leč přece jen vhodnějšího sálu divadelního. Už to svědčí o jasném divadelním názoru a urputnosti, v níž, doufám, soubor vytrvá. Inscenace H.I.C. (mimo jiné o neschopnosti a neochotě starých a mladých žít v jednom světě a o božstvu, jež jim ten svět příhodně rozdělí) je dílem autorským a trpí mnoha začátečnickými nedostatky především v hereckém projevu. To je však vyváženo nápaditostí ve scénografii, textu a použití jevištní zkratky. Maringo se má hodně co učit v ryze technických a hereckých záležitostech, ale má opravdu rázně nakročeno k osobité poetice.
Další nepopsaný list jsou Amatéři SZŠ Jihlava, kteří byli na národní přehlídku vysláni s inscenací Zlatý kolovrat, částí provařené Kytice Jiřího Suchého. Toto byl případ, kdy porotce nejprve ustrne a nevěří svým očím a uším. Pak v duchu omlouvá porotu krajské přehlídky, kde představení před spřízněným publikem a v jiném kontextu zřejmě vyznělo nesrovnatelně lépe. A nakonec se začne bavit tím totálním bezelstným kýčem, který se mu předestírá. Naprostá bezelstnost je totiž nejlepší termín, kterým lze tento pokus charakterizovat. Muzikál, v němž protagonisté (až na výjimku) moc slavně nezpívají, takže v jednom případě se dokonce používá přiznaný živý playback. Orchestr je přímo na jevišti zastoupen paní profesorkou s klávesami a kytarou, jež mateřsky sleduje své žáky a jejich výkony viditelně prožívá. Herectví je tak totálně upřímně přímočaré, až to zavání rafinovaností. Změna prostředí se vytvoří tak, že někdo v civilu, zcela mimo kontext hry, prostě odnese či přinese kulisu. Tyto „pomocné síly“ se přitom zcela zjevně stydí a mají potřebu se za nesené předměty skrýt, což se jim nedaří. Výprava je evidentně poskládána z toho, co dům dal, takže civilní šaty a rekvizity se neústrojně mísí s divadelními. A uprostřed radostného balábile prvoplánového „nováckého“ humoru se najednou vyloupne výstup ze zcela jiné opery. Přidaná králova píseň „Kouřím“ v duchu Oldřicha Nového, jejíž stylově přesné provedení naznačuje, že někdo v tomto souboru, věru se neodvažuji tipovat kdo, možná intuitivně poodkryl cestu, kterou by se snad dalo při inscenování tohoto „národního stříbra“ ubírat. Ke cti všech účinkujících je třeba podotknout, že hrají se zjevnou radostí, odvahou, temperamentem a někteří mají přirozený talent. Potřebovali by však pevnější poučené vedení.
Podobným dojmem na první pohled působila hříčka Jak chudák k ještě větší nouzi přišel Slezského gymnázia Opava. Zde se však jednalo o vtipný autorský, povětšinou veršovaný text a naivní stylizace byla úmyslná. Pravda, expozice byla oproti vlastnímu ději trochu dlouhá, včleněné parodie na reklamy byly samoúčelné, režie nebyla příliš pevná, tempo představení místy kodrcalo a herci měli přes evidentní snahu, nadšení a ukázněnost nejasno v otázkách jevištní akce. Kvalita textu směřujícího ke kritice současných poměrů se však probíjela i skrze zmíněné nedostatky a odvažuji se doufat, že nejen díky osobě autorky má soubor dobře zaděláno na další práci.
Soubor Gymnázia Ústí nad Orlicí je velice mladý. Tak mladý, že spadá spíš do kategorie dětského divadla, a já si kladu otázku, dá-li se tu mluvit o hereckých výkonech, nebo jde-li zatím spíše o jevištní bytí v rámci daných úkolů a etud. Vpravdě však musím ocenit šťastnou dramaturgickou volbu titulu a jeho úpravu, směřující k vyslovení tématu blízkému věku protagonistů. Inscenace Celé léto v jednom dni vychází z povídky Raye Bradburyho a její děj se odehrává ve školní třídě na planetě Venuši, kde stále prší. Žáci se těší na Slunce, které má podle předpovědi po mnoha letech na pouhou hodinu vyjít, a nevraží na dívku ze Země, protože jediná ho už kdysi viděla. Ústrky vyvrcholí tím, že ji zavřou, a vzácný okamžik jí znemožní prožít. Hra končí jakýmsi lítostivým smířením. Text samotný je kusý a dialogů je minimum. Stálo by za to si ještě pohrát s odstupňováním vztahů ve třídě, aby nevraživost nebyla tak všeobecně jednostrunná a aby měla odkud kam gradovat. Nejsilnější složkou inscenace jsou zvukové a jevištní obrazy. Už od vstupu do sálu nás provází zvuk deště vytvářený živě „dětmi“ na scéně, motiv sílící a dotěrný, který slouží i jako prvek výsměchu pro „přivandrovalce“. Emocionální vrchol hry tvoří pomocí stínohry a hudby zdařile vyjádřené vítání Slunce.
Milé překvapení připravili Motýlci a Kozičky z Brna s minimalistickou autorskou hříčkou Malá rošáda. Dva černobíle odění mládenci hrají ritualizovanou šachovou partii, vedou neuvěřitelně banální dialog o nehybné spící ženě a co repliku mění strany, usedajíce tu k bílým, tu k černým figurám. To vše se strojovou přesností za doprovodu výborné kolovrátkově znějící hudby. Divák nejprve očekává jakousi „detektivku“, v níž pointou bude odhalení ne(existence) spící ženy, či zdůvodnění její nehybnosti. A pak už jen pozoruje a královsky se baví nekonečností a zjevnou nesmyslností této perfekcionistické hry.
Moralitu Everyman aneb Kdokoliv přivezl soubor Stopa při Podještědském gymnáziu Liberec. Tento soubor patří k mým oblíbeným a vždycky se na jeho vystoupení nezřízeně těším a hodně od něj očekávám. Je to soubor v nejlepším slova smyslu disciplinovaný, který díky zvládnuté technice projevu může jít nad a za text. Díky pedagogické práci vedoucí Mileny Šajdkové dokáže cílevědomě pracovat s dialogem a herecky z něj vydolovat podstatu bez ohledu na jeho formu (viz úžasná práce se šroubovaným jazykem v loňské inscenaci Ondřej a drak). U inscenace Everyman však narazil na problém, jak hrát středověkou moralitu tak, aby oslovila současného diváka. Alegorické postavy jsou prostě alegorické postavy a dalo by se říci, že herecky se s nimi až tak moc dělat nedá. Navíc děj je víceméně prostinký a pointa předvídatelná. (Zde mám handicap člověka v určitém věku s určitými znalostmi a zkušenostmi. Při diskusi s členy souboru a jejich vrstevníky se ukázalo, že pro ně není děj tak apriorně nalinkovaný.) Přesto vyšla Stopa i z tohoto úkolu se ctí, nepochybně díky poctivému a soustředěnému přístupu ve všech složkách. Čistá jednoduchá výprava, kultivovaný pohyb, pečlivá režie, promyšlená práce se světlem a samozřejmě disciplinované herectví vytvořily kompaktní celek krásných jevištních obrazů. Bohužel, inscenace částečně upadá do kultivované monotónnosti, která je rozvířena výstupem odkazujícím na jinou hru. Sice v příhodné chvíli, leč neústrojně. Mám dojem, jakoby k „oživení“ stačilo jen malinkaté božské cvrnknutí a na Everymana by se valily okouzlené davy. Musím ale kajícně přiznat, že s časovým odstupem zjišťuji, že se mi ty ritualizované obrazy vepsaly do mysli hlouběji, než bych byla předpokládala.
Notné potíže s dešifrováním děje i jednotlivých situací nám naopak způsobilo Rýpadlo přívětivé (P)(R)(Á)dlo Příbor v inscenaci s úmyslně nejednoznačným názvem Miłoscz, jenž evokuje jak význam Láska tak význam Milost, Odpuštění. Vážné téma lásky, žárlivosti ústící v násilný čin, který postihne nevinné, pomsty, ale i kajícnosti a hledání odpuštění, bylo čitelné. Ale jednotlivé situace nebylo zcela snadné rozkrýt částečně kvůli herecké nezkušenosti a nepřesnostem při realizaci jevištních akcí, částečně proto, že soubor se soustředil na poetickou atmosféru a vědomě někde na srozumitelnost rezignoval. Tento fakt vyústil v debatu o tom, že má-li divák jít emocionálně s dějem, nesmí mít zavařený mozek ze snahy rozeznat, kdo je kdo, co kde se vlastně odehrává a co se praví v polské písni, která je možná dějotvorná.
Přehlídkové molo se stalo leitmotivem ústřední písně inscenace souboru HOP-HOP Ostrov Jako na molu. Přehlídkové molo slouží k obnažení pocitů, tužeb a snů teenagerů. Jednoduchá dějová linie – začátek a konec jedné kapely (soubor si jednu založil speciálně pro tento účel) je vlastně jen věšákem pro jednotlivé etudy, básničky, písničky či úvahy, které dohromady vypovídají o autentických životních zkušenostech a pocitech protagonistů. (Rozhodně musím upozornit na velmi dobrou literární kvalitu autorských textů!) Při scénické realizaci nechybí humor, ale stále se pohybujeme na vážném poli rozporu mezi realitou a snem, mezi veřejně nošenou maskou a nitrem, mezi tím, co teenageři od svého okolí dostávají a co potřebují a chtějí, o čem sní a po čem prahnou – někam patřit, k něčemu se upnout, najít a udržet svou identitu. Pro mne návrat do prožitků z gymnaziálních let byl jeden z největších zážitků na přehlídce.
Kousky (z) Ivana Wernische složil soubor ZUŠ Trutnov do pásma, kterému malinko uškodil prostor přednáškového sálu neumožňující dokonalé zatemnění. Tím se rozostřily předěly mezi jednotlivými výstupy, což následně poškodilo temporytmus představení. Hlavním problémem inscenace však je, že doslovně ilustruje nonsensové verše a zdvojené pointy leckdy nefungují ani ve slovní, ani v jevištní rovině. Souboru navíc příliš nevyšel začátek, publikum se nechytlo, chyběly očekávané smíchové reakce a celek vyzněl poněkud rozpačitě.
Zajímavé je, že v témže prostoru hrající DS Emanuela Krumpáče Rosice podobné potíže nepostihly. V inscenacičce Bezva Frynta zachází totiž soubor s nonsensovou poezií stejně hravě, jako s názvem svého dílka. Na holé scéně vytváří s použitím mile omšelých rekvizit scénické obrazy, jež nejsou pouhou ilustrací veršů, ale rozvíjejí dál jejich téma pomocí asociací a hry s rytmem. Občas dokonce vyvíjí další paralelní minipříběh (moucha). K celkově příjemnému vyznění přispívá kultivované soustředěné kolektivní herectví, nápaditost ve využití zvukomalebnosti a rytmu veršů (mechanický hrací stroj, autobus s husami…) a vtipná detailní práce s rekvizitou – i v případě, že je jí žvýkačka. Dá se říci, že z každé pušky se vystřelí nejméně dvakrát. Celá koláž je propojena „chechtavým“ refrénem, který sice někdy působil jako mechanicky včleněný, ale byl-li vědomě herecky uchopen, vytvářel pointu na druhou.
Dramatizaci dvou Sakiho povídek z knihy Léčba neklidem (Nevhodná pohádka, Kocomour) přivezl soubor LDO ZUŠ Kralupy. U této inscenace nutno ocenit kvalitu dramatizace, účelnou scénografii, příjemné herecké výkony a snahu o oživení použitím loutek. Do budoucna je však třeba si použití loutek ujasnit a hru s nimi zpřesnit. Také by první povídce možná prospělo razantnější řádění „zlobivých dětí“ a druhé naopak výraznější herecké zacílení roztomilých salónních jedovatostí. Musím však vyzdvihnout statečnost všech herců, kteří metali své vtipy a gagy do takřka prázdného sálu, v němž se tři porotci marně snažili působit jako početné souznící publikum.
Hravá i dravá je nápaditá adaptace mikrodramat Pierra Henri Camiho Camisutra aneb Polohy absurdity v razantním podání pražského Š.O.K.u. Pokud lze mluvit o skutečném jevištním řádění, pak je to určitě tento případ. S radostí a vervou hrají čtyři muži, dvě dívky a jeden živý klavírista (jenž udává tempem své hudby i tempo hry) mírně erotické povídky, které propojuje motiv a fyzická přítomnost vířivých dervišů. Stejně agresivní jako herectví a hudba je i výprava používající otřesně kýčovité osušky, loutky, nevkusné kostýmy, barevné míče a jednu zcela šílenou masku. Paradoxně se absurdní Camiho humor tomuto pojetí nevzpouzí. Radost ze hry úhrnem pak umocňuje i malý „výpadek“ z role pro zasvěcené příznivce Star Wars.
Panika? Panika. Panika! aneb Jak vyloupit naši banku! je komedie na motivy francouzských detektivních filmů 60. a 70. let, kterou z Kouřimi přivezl soubor Mrsťa Prsťa. Soubor předcházela pověst, že parodie umí, což také dokázal v přesně stylizovaných hudebně tanečních snových mezihrách. Perfektně také dodržel retro-styl ve výtvarné a hudební složce inscenace. Styl bláznivé komedie však úplně dodržen nebyl. Jednak je text hry poněkud mnohomluvný - pár škrtů a více akce by prospělo. Jednak se herectví obou hlavních lupičů neslo na jedné rovině, takže nefungovala dynamika dvojice. Hlavně nebyla dostatečně vyostřená základní komická situace – tj. lupiči v bance neskutečně zmatkují a rukojmí s přehledem dotáhnou přepadení k uspokojivému výsledku. Pokud by se však soubor chtěl úpravami zabývat, myslím, že P? P. P! má šanci být neuvěřitelná legrace.
Deset malých černoušků je asi nejpochmurnější detektivka Agathy Christie, protože na rozdíl od jejích ostatních knih nepřichází rozřešení a rozhřešení přes postavu detektiva, soudcem, katem i obětí zároveň je vrah. Sama autorka při její dramatizaci nakonec musela změnit svůj původní záměr a připsat částečný happy end. Členové souboru Plán B Brno nepoužili tuto její dramatizaci, ale po zralé úvaze si v duchu původní předlohy sepsali vlastní pod názvem A potom nezbyl žádný. Jedná se v podstatě o klasickou vybíječku, kdy v izolovaném prostoru, v tomto případě na ostrově, zůstane okolnostmi uvězněna skupina lidí, kteří postupně násilně scházejí ze světa. Je jasné, že na tom musí mít podíl jeden z nich a děs a vzájemná nedůvěra postupně narůstají. S tímto narůstáním atmosféry strachu Plán B počítal a vědomě pracoval. Bohužel, právě jeho náchodské představení bylo poznamenáno potížemi prostorovými a technickými, takže expozici nebylo přes hudební podkres vůbec slyšet, což znemožnilo orientaci v identitě a vztazích postav, světelné a zvukové efekty nevycházely a hra se nesnesitelně vlekla. Konec vše napravil. Cca v poslední čtvrthodině jsem získala představu, jak inscenace asi působí ve vhodnějším prostoru bez technických problémů a ráda uznávám: v životě bych neřekla, že se někdy budu v divadle takhle bát. Hlavní podíl na tom měl hlavně výběr a použití zvuků - drásavý jekot, ostrý řinkot rozbíjených sošek, šumění moře a jiné lahůdky. Malé škrty v úvodu, výraznější herecké uchopení typů, zpřesnění některých situací a můžeme před sebou mít nejen slušný pokus, ale parádní divadelní horor.
Odvážná úprava Shakespearovy hry Romeo a Julie, kterou ještě navíc tiskařský šotek v programu označil za muzikál, doplatila, podle mého názoru, na slabou či chybějící práci dramaturga. Studenti Gymnázia Turnov jsou talentovaní, poučení a velice zdatní herci. Nemohou za to, že jejich postavy se chovají nelogicky a chaoticky. Romeo a Julie, příběh Monteka a Kapuletové není muzikálem, ale není také příliš příběhem Monteka a Kapuletové. Režisér Petr Haken vyškrtal řadu postav (rodiče, kněze, hudebníky) a nahradil je spolužáky a přáteli titulních postav. Proti tomu bych neměla výhrady, kdyby tito náhradníci plnili v inscenaci jaksi kontinuálně své funkce, tj. kdyby například důvěrnice byla důvěrnicí po celou hru a nejen v jediné scéně. Protože děj je kvůli škrtům poněkud pozměněn, jsou připsány repliky v současné hovorové řeči. To však nepůsobí jako aktualizace, ale v kombinaci se zbylým Shakespearovým textem jako kostrbatý naschvál. Opět, nic proti použití současného jazyka, má-li to v rámci inscenace řád. Režie oslabila nebo úplně vyrušila některé, dle mého názoru, dosti důležité motivy - motiv sledujícího okolí, hmatatelné rostoucí hrozby, tlaku času, náhody. A bohužel i motiv lásky a jejího vývoje od počátečního zajiskření, okouzlení, zamilovanosti až v osudovou hnací sílu. Je paradoxní, že se díváme na hru o lásce a lásku (přes víceméně realistické scény objímání a líbání) vlastně nevnímáme. Erotické napětí chybí. Mám též dojem, že se hercům leckdy nedostalo jasného výkladu o smyslu jednotlivých dialogů, takže například spor o to, zpívá-li na granátovníku skřivan či slavík, vyzněla spíše jako suchá ornitologická debata než zoufalá hádka, je-li noc a Romeo může ještě zůstat či den a on musí utéct, nebo bude popraven. V inscenaci se objevuje řada nelogičností a nedotažeností, jež nelze na této ploše rozebírat. Jednotlivé části tohoto ambiciózního kusu jsou ocenitelné (výprava, hudba, svícení, některé výstupy, některé herecké výkony), leč celek vrže. Proto zvedám varovný dramaturgický prstík! Hrajte klasiku, cupujte ji na kousky, stavte na hlavu, přehazujte scény, škrtejte a přidávejte postavy i motivy, miste hovorovou mluvu, slang i řeč vázanou, ale vždy myslete na vyznění celku! Myslete na kontinuitu motivů, postav, způsobu mluvy, pomněte o čem, jak, proč a komu chcete hrát a tomu podřizujte jakékoli úpravy! Moc se přimlouvám. Nechcete přece způsobit globální katastrofu kvůli autorům divoce rotujícím v hrobech!
Erotické jiskření naopak naplňovalo inscenaci Něco málo z Dekameronu aneb O lásce tak či onak souboru Jesličky Hradec Králové, a to přesto (či proto?), že situace erotických povídek jsou vystavěny s vzácnou jemností a cudností především skrze nápadité použití znaků. Devízami inscenace jsou jistě jednoduchá funkční výprava, dobově stylizované kostýmy a užití živé hudby, ale stojí a padá s hereckými výkony. Herectví souboru je kultivované, přesné, dostatečně živelné, ale vždy (u hlavních postav i chóru) nesmírně soustředěné. Velmi dobrá jevištní řeč je samozřejmostí, herci využívají vlastních fyzických dispozic a precizně používají detaily v hereckém jednání (uhlazení vlasů, pohled, mluva „stranou“ apod.). Umějí pracovat s načasováním gagu a pointy. Soubor stále ještě experimentuje s řazením jednotlivých povídek do gradujícího tvaru, neboť tyto byly nastudovány jako jednotlivá představení a tvoří samostatné uzavřené celky. Ale toto a další drobné výhrady typu ojedinělá nejednotnost v (ne)obutí herců či ne úplně razantně vypálená závěrečná písnička jsou v podstatě prkotiny. Díky Jesličkám a režisérce Emě Zámečníkové za nápaditost, vkus a úžasnou zábavu!
Pokud jsem tak vychválila Dekameron, pak musím dodat, že inscenace téhož souboru poezie beatnické básnířky Wendy Cope Zatracený chlapi je skutečnou perlou. Tři dívky – tři přesně odlišené ženské typy a jediný muž s kytarou. Tři postoje nejen k mužům a lásce, ale k životu vůbec. Dívky krouží kolem sedícího muže a v mnoha variacích se vyznávají ze vztahu k němu. A on povětšinu času zůstává nehybnou ikonou, jež je slovně i fyzicky uctívána, oprašována, atakována, opovrhována… a většinou nezaujata. Klobouk dolů před hereckými výkony všech protagonistek, o muži nemluvě. Ač je na jevišti přítomen spíše jako znak, jeho nehybnost je soustředěná, vnímavá a dopustí-li se mimického výrazu či gesta, je to jemné, přesné a dokonale vypointované. Nemohu pominout pečlivě vystavěný text s jasným dramatickým obloukem a vtipně užitým refrénem. Takže díky všem, kdo jste se na tomhle kousku podíleli za skvostné divadlo!
Jak vidno byla opravdu bohatá ta letošní studentská sezóna. Zajímavé bylo, že v podstatě každá zúčastněná inscenace měla svůj pandán a že kdyby všechny soubory vydržely delší dobu a navzájem se viděly hrát, mohly navstřebat dost materiálu k přemýšlení a práci do budoucna. Kdyby se podařilo i více zainteresovat místní publikum (permanentka, divácký klub?) diskuse by mohly být mnohem živější, probublávat i mimo vyhrazený čas a prostor a mohli bychom se dozvědět víc o názorech diváků. Doufejme, že příští Náchodská Prima sezóna bude v tomto ohledu prímovější.
Markéta Hoskovcová