Hřiště, NĚMEC, Jiří: Ochotnické divadelnictví na Havlíčkobrodsku v letech 1918 - 1938, UHK 2005, s. 39

Divadelní spolek ve Hřišti byl založen roku 1921 na podnět správce školy pana Aleše Klause, působícího na zdejší jednotřídní škole. Spolek byl míněn jako odbor Místní osvětové komise.
První zvolenou hrou byla veselohra Národní slavnost o třech dějstvích. Hra byla hrána na jevišti vypůjčeném ze Žižkova Pole. Úspěch první hry byl nejen morální, ale i finanční, protože čistý zisk byl 500 Kč, za což byla zakoupena prkna a plátno na zhotovení vlastního jeviště. Ostatní dřevo věnovali místní hospodáři A. Krejčí, M. Hladíková, A.Vomelová, A. Němec, J. Votava, A. Augustýn a společnost Amylon z Ronova. Veškeré truhlářské práce provedli pan Josef Jaroš, Josef Votava, František Honza a Jaroslav Honza zdarma. Malování kulis, opony a portálu provedl pan Vladimír Hodač, úředník z Německého Šecndorfu, zeť pana Aleše Klause. Práci rovněž provedl zdarma.
V dalších letech bylo postupně pořizováno : v roce 1923 bylo koupeno 70 nových sedadel, v roce 1924 byla provedena elektrifikace na náklady obce. V tomtéž roce byly splaceny dluhy a divadlo se stává finančně aktivním.
V roce založení, v roce 1921, byla v ochotnickém spolku nálada velice dobrá. Mimo práce na stavbě jeviště a kulis byla též upravena školní učebna, ve které byly zabudovány dveře mezi učebnou a kabinetem, což sloužilo jako vchod na jeviště. První nastudovanou hrou byla Národní slavnost, kterou ochotníci úspěšně vstoupili „ na prkna, jež znamenají svět“. Další nastudované představení o třech jednáních proběhlo s veselohrou Z manželského ráje. Tato hra vynesla celkem 399 Kč zisku.
I následující rok 1922 byl ve znamení pilné práce. Bylo sehráno celkem sedm her, z nichž dvě byly aktovky. Ochotníci některé hry reprízovali, takže se v tomto roce hrálo celkem desetkrát. Hra Nevěřící Tomáš vynesla celkem 401 Kč. Únorová představení přinesla veliký úspěch u obecenstva, ale také zisk do spolkové kasy v částce 261 Kč. Velice úspěšná byla i dubnová vystoupení ochotníků, která přinesla zisk 873 Kč, tato vystoupení později přispěla na nákup nového pozadí jeviště.
V měsíci říjnu, na oslavu výročí naší samostatnosti, byla nastudována hra Karel Havlíček Borovský o čtyřech jednáních. Tato hra byla uváděna i pro školní děti. Celkový zisk byl 670 Kč. Mimo ochotníky zde poprvé vystupovaly i školní děti, a to J.Brych a M. Hladíková. Rok 1922 byl velmi úspěšný jak repertoárem, tak i finančně. Z čistých zisků bylo zakoupeno plátno na novou zadní stěnu jeviště, představující les. Malbu provedl pan Hodač - opět zdarma.
V lednu i únoru sehrané hry se setkávají s úspěchem jak diváckým, tak i finančním. S nárůstem aktivity divadelního souboru se do ochotnické činnosti začínají zapojovat i místní mladí lidé. Ti nastudovali velice úspěšné jednoaktovky Proces o hubičku, Povedený Ferda a Darebák. Finančně velice úspěšná činnost pomohla nakoupit další nutný materiál pro činnost souboru. Byly zakoupeny židle, jejichž pořizovací cena byla 22 Kč za kus. Tím byla ukončena dosti nepříjemná etapa vypůjčování židlí po vsi, což se občas setkalo s nemalými problémy. Mimo židle byla zakoupena také nová dekorace, a to pokoj. Nové kulisy a nové židle byly poprvé použity koncem roku 1923. Na závěr dalšího úspěšného roku ochotníci vystoupili pohostinsky na Silvestra v Malé Losenici, odkud si kromě hereckého úspěchu přivážejí také zisk 352 Kč.
Rok 1924 je rokem jakéhosi poklesu činnosti. Tento jev lze vysvětlit poměrně snadno. Jako u veškeré činnosti je na začátku elán a nadšení, tak je tomu i u ochotníků. Postupem času klesá počáteční „horečka“ na možnosti prostředí působnosti souboru. Dalším prvkem poklesu je i únava ochotníků, protože, jak lze zjistit, účinkují stále stejní ochotníci a noví se téměř nepřijímají. V tomto roce byly předvedeny celkem tři hry. Svobodova veselohra Poslední muž byla poslední hrou, která byla reprízována. Zkušenosti nutily soubor k tomu, aby se hry již neopakovaly. Jedním z důvodů byly i peníze, což lze jednoduše ukázat. První premiérové představení vyneslo 242 Kč a druhé jen 61 Kč.
Jak je zmíněno již výše, premiéry byly poměrně hojně navštíveny a zisky z nich byly mnohem vyšší. Jak se ukázalo, jsou ochotníci schopni v daném roce uvést maximálně 3 hry.
Poslední premiéra roku 1925 byla spojena s účastí hostujících ochotníků z Přibyslavi. Byla to Štolbova veselohra o třech dějstvích Na letním bytě. Ochotníci také v roce 1925 ztrácejí zakladatele zdejšího souboru pana Aleše Klause, který se odstěhoval do Přibyslavi.
Tento rok je pro místní ochotníky významný tím, že na valné hromadě spolku 15. ledna 1926 bylo odsouhlaseno, že se spolek stane řádným členem Ústřední matice divadelních ochotníků československých. I v roce 1926 se soubor drží svých možností a také nastuduje pouze tři hry. Rok 1926 byl pro soubor rokem samých veseloher.
Rok 1927 byl poznamenán ztrátou ochotníka, na kterého jistě každý v dobrém vzpomíná. Dne 5. února zesnul jeden ze zakladatelů zdejšího spolku, pan František Honza. Cituji z pamětní knihy spolku : „ Žel, nebylo mu dopřáno zhlédnout pokroky díla, na kterém sán ruce přikládal.“
Obliba veseloher pokračuje v repertoáru spolku i nadále. Na oslavu výročí vzniku republiky bylo 30. října sehráno představení Ať žije naše republika.
Valná hromada spolku v roce 1927 odsouhlasila, aby se ochotnický spolek stal hasičským odborem. Dopad na kvalitu ani četnost her toto rozhodnutí nemělo.
Činnost ochotníků v roce 1928 byla obdobná jako v letech předcházejících. Opět byly nastudovány tři premiéry jak s dobrým přínosem morálním, tak i finančním. Hry mezi místními diváky byly stále oblíbeny a hojně navštěvovány.
Poslední hra roku byla sehrána 16. prosince 1928. Byla to opět Baldova veselohra Tisíc a jedna hubička. Po tomto
představení se konala valná hromada spolku, která měla několik významných bodů :
1. Provést revizi členské základny
2. Vyzvat a získat dorost pro činnost v ochotnickém souboru
3. Byla provedena uzávěrka a inventura účtů
4. Veškeré dokumenty spolku budou vloženy do hasičského
archivu
5: Byla provedena nová volba funkcionářů spolku :
Předseda – Josef Votava
Jednatel – Antonín Vomela
Režisér – Václav Černý
Pokladník – Františka Rosická
Revizor účtů – Božena Krčálová

Zima roku 1929 měla vliv na činnost zdejšího spolku. Dále cituji z pamětní knihy spolku : „ Letošní abnormální zima měla neblahý vliv na činnost zdejšího ochotnického kroužku. Jelikož jsme při divadle odkázáni nejvíce na návštěvu z okolí, dalo se očekávati, že za stávajícího počasí byla by návštěva velmi slabá, a proto bylo nutno čekati s hrou na počasí příhodnější“.
Jen pro zajímavost teploty ve Hřišti se pohybovaly kolem – 40°C a sněhová pokrývka byla mizivá. Velmi chladné východní proudění zapříčinilo to, že pomrzlo vše, co bylo v zemi, včetně stromů. Nejnižší teplota byla naměřena v únoru 1929 v Ostravě s maximem –42,5°C.
První hra bylo proto sehrána až 7. dubna 1929. Na hru mělo kladný dopad valné shromáždění spolku, konané koncem předešlého roku, protože zde vystoupili noví členové souboru. Do hry byl také vložen pro místní poměry nový prvek. V meziaktí vystoupila zdarma hudba pana Kasala z Přibyslavi. Toto bylo obecenstvem velmi kladně přivítáno. Hru bohužel doprovázel také drobný rozkol v samotném souboru. Paní Božena Krčálová odmítla roli, protože měla hrát starou ženu. Zima si opět vyžádala další ovlivnění činnosti. Režisér souboru, pan Václav Černý, žádal ochotníky, aby se ještě jednou hrálo v jarních měsících. Ale starší členové namítali, že se zimou posunuly termíny jarních prací a že jsou proto v této době velice zaneprázdněni. Režisér proto musel opět využít nových, „mladších“ sil. Záměr se ale nepodařil pro vzájemnou řevnivost některých mladších členek. I podzim byl poznamenán nepřízní zimy. Proto je bilance roku 1929 velice chudá.
Rok 1930 měl tedy být o něco intenzivnější než rok minulý. Bylo tomu opravdu tak. Soubor sehrál celkem čtyři hry. Kvalita her odpovídala možnostem spolku, ale začal se projevovat dopad světové hospodářské krize i na příjmech spolku, který částečně vycházel i z nepochopení v některých místních rodinách. V této době již nejsou u uváděných her vykazovány zisky, proto se finanční situace spolku stále zhoršuje.
Dne 23. února 1930 měla premiéru M. Hladíková, která hrála jednou se souborem již jako dítě v roce 1922, dále M. Bořil a J. Brychta. Ve hře Rodné hnízdo poprvé vystupuje M. Štěpánová.
Poslední premiérou roku, veselohrou Lupička srdce, se mezi ochotníky zařazují nové tváře A. Vomela a M. Brychtová.
Rok 1931 přinesl další ránu do činnosti spolku. Ve věku 27 let zemřel místní ochotník Jan Rosický.
Divadlo však prodělalo i jednu pozitivní změnu. V obci postavil místní ochotník pan Němec hostinec se stabilním podiem pro jeviště. Dále cituji : „ Rozhodli jsme se proto, že stánek Thálie přeneseme do hostince a tam na vhodnějším jevišti svoji činnost zdokonalíme. Tak se také stalo.“ Staré jeviště bylo částečně prodáno ( dvě lesní proměny se zadním prospektem do Modlíkova za 800 Kč), část opony a portálu byl použit na stavbu nových kulis. Pokojové proměny zatím nebyly prodány. Zbytek pódia byl rozprodán ve veřejné dražbě. S nevelkou pokladní hotovostí se místní ochotníci pustili do budování nové scény. Všichni se do přestavby zapojili dle svých možností a schopností. Byla vyrobena nová látková rozhrnovací opona, jeden pokoj ( vložkový systém), pomocné rekvizity jako rampy a světla. Vše bylo v majetku ochotnického spolku.
Přestavba si vyžádala i určitou daň v nacvičených hrách. Během roku 1931 byly uvedeny celkem dvě hry. První byla veselohra o třech jednáních, která byla uvedena 22. února ( ještě na starém jevišti) pod názvem Staré hříchy. A 20. prosince byla již na novém jevišti hrána fraška o třech jednáních Jméno dělá člověka. Provedení her bylo jako vždy velmi slušné.
Vzhledem k finančním potížím nepřinesl rok 1932 nic nového v rozmnožení rekvizit. Byly zhotoveny ještě dvě pokojové vložky ke stávajícímu pokoji. Pro nedostatek peněz nebylo možno pořídit krajinné proměny. Během roku byly splaceny dluhy a bylo zakoupeno plátno na zřízení horizontu. Tento rok však převýšil jiné roky v množství uvedených her. Hrálo se celkem čtyřikrát. Pak následovaly hry v poměrně rychlém sledu. Ve hře Černý vlk se již podruhé uplatnily i místní děti. Tentokráte vystoupili žáci místní školy. Poslední hra roku 1932, Pád Roberta Marka, byla detektivní hra o třech jednáních.
Rok 1933 přinesl další kvalitativní posun ve vybavení spolku kulisami. Byl zřízen kruhový horizont a k němu byly zakoupeny tři krajinné kulisy ( zadní stojka les, smrk a bříza). Za kulisy bylo zaplaceno 500 Kč společnosti A. Drobný z Místku. Ostatní práce, spojené se zřízením nových kulis, byly opět provedeny svépomocí. Tentokráte se do práce ve velké míře zapojily i ženy, protože zde bylo třeba velkého množství krejčovských prací. Návrh horizontu byl přizpůsoben místním podmínkám, a byl proto zajímavým originálem. Nedostatek krajinných kulis nedovoloval spolku uvádět hry s těmito scénami. Přestavba jeviště a kulis si vyžádala i svoji daň co do počtu odehraných her.
V roce 1934 byly zakoupeny další krajinné kulisy, a tak mohl být rozšířen repertoár her s touto tématikou. Byla tím nabídnuta větší rozmanitost uváděných her. U firmy A. Drobný z Místku byly zakoupeny krajinné kulisy smrk a buk a jedna malá stojka smrková. Ochotníci si dále vyrobili stojku smrkovou s malou skalkou a kulisu, znázorňující dřevěnou chalupu.
Na sklonku roku 1934, 30. prosince, byla uvedena Fraňkova hra ze života Hřích lesního Křikavy. Při této hře se ochotníci přesvědčili, že hra se zdánlivě dobrou tendencí je pro jeviště nevhodná, nemá-li dostatek dynamických prvků.
Rok 1935 je rokem, kdy se opět začíná projevovat nedostatek nových mladých a svěžích sil, které by se se stejným nadšením věnovaly ochotničení jako členové starší. Několik ochotníků založilo své nové vlastní rodiny a nelze již po nich žádat takové nasazení jako kdysi. Činnost spolku se tak pomalu začíná rozpadat, což se odrazilo i na počtu sehraných her v roce 1935. Byla uvedena pouze jedna veselohra. Dále cituji : „Doufejme, že najdou se mladí, kteří najdou zalíbení v ušlechtilé zábavě a budou pokračovati v díle, které s láskou bylo budováno.“
Tímto přáním také končí prameny o činnosti ochotnického spolku v malé vesničce u Přibyslavi, která, jak je patrné, se dovedla vypořádat s blízkostí města a byla schopna po několik let úspěšně provozovat vlastní divadelní spolek.