AS 2004, č. 2, s. 50 - 54. Z.A.Tichý
AUDIMAFOR aneb Kostelecký kostlivec
Kostlivcovo divadelně-sexuální harašení
Potvrzení stávajících hodnot a žádné zázračné objevy, ale zato několik výrazných inscenačních počinů a u některých souborů i výrazný kvalitativní posun oproti minulosti. Tak by šlo telegraficky shrnout letošní ročník krajské přehlídky netradičního a studentského divadla a divadla poezie AUDIMAFOR aneb Kostelecký kostlivec. V Kostelci nad Orlicí na něm bylo k vidění (19. - 21. března) dvanáct soutěžních inscenací, které mimoděk poskládaly dohromady i jakési neoficiální téma festivalu: Úklady a láska aneb Sexuální harašení. Milostné vztahy se totiž více či méně promítly do takřka všech uvedených titulů; prakticky jedinou výjimkou bylo zpracování Wernischovy poezie.
Jako první se sexuální kartou vyrukoval Divadelní soubor Jesličky z Hradce Králové, když uvedl boccacciovskou variaci Něco málo z Dekameronu. V režii Emy Zámečníkové jde ovšem o vtipné zpracování tří milostných příběhů, které nijak netlačí na pilu lascivity a staví na temperamentu mladých účinkujících a originálních nápadech. Základ scény tvoří praktikábl a červená oponka a na princip výtvarné jednoduchosti je naroubována hravost a fantazie. Dekameron podle Jesliček jednotlivé příběhy polopatisticky neilustruje, ale zpracovává jejich situace pomocí symbolické zkratky, pantomimické nadsázky a komentuje je s humorným odstupem. Jedno z nejdivočejších sexuálních řádění se tak odehrává za plachtou, která je cudně natažena před zraky ctěného publika. A když se „nedopatřením“ spustí dříve, diváci spatří komickou asexuální gymnastiku. Erotikou je zato nabitý výstup večeře dvou budoucích milenců, i když se v něm neodehraje nic nepatřičného - stačí pohledy, gesta, hra s jídlem a se skleničkami… S větší razancí a divokostí by mohla v Dekameronu zaznít průvodní hudba, která v kontrastu s rozpoutaným komediálním řáděním vyzněla až příliš křehce. Ale jinak patřil Dekameron k tomu nejlepšímu, co přehlídka nabídla. „Bez lásky bývá náš život prázdný“ – takové je motto boccacciovské inscenace, které soubor naplnil výsostně divadelním způsobem.
Jesličky se postaraly i o druhé představení - montáž z poesie americké beatnické básnířky Wendy Cope Zatracený chlapi. V kvalitě byl opět znát nezaměnitelný autorsko-režijní podíl Emy Zámečníkové. Tři dívky, kterým sekundoval jeden mladík, předvedly divadlo poesie v tom nejlepším slova smyslu. Zvolené texty rezonovaly jako osobní výpověď a zároveň poskytly prostor jejich osobnostem. Přednes měl v sobě humor, něhu, smutek i agresi a zároveň v něm šlapal rytmus týmové souhry. „Zatracený chlapi jsou jako zatracený autobusy…“ Kluk v šortkách a s kytarou se většinou držel stranou, jen občas hrábnul do strun, aby doprovodil písničku, ale svou existencí se stával součástí vyprávěného „příběhu“ – jako zhmotněný objekt výsměchu, ironie i věčné touhy, jak kdo chce.
Do královéhradecké divadelní líhně patří i Divadelní soubor DNO, který s hrou Jiřího Jelínka Bomba potvrdil, že si zaslouženě vydobyl pověst jednoho z nejosobitějších autorských divadel současnosti. Bomba je groteskou pohrávající si jemným způsobem s motivy z akčních filmů či bondovek. Tajný superagent a šéf gangsterů zde sice bojují o získání nové zbraně, ale o bombu tady vlastně jde až v poslední řadě. Nejdůležitější je způsob, jakým je tahle půvabná hříčka inscenovaná. Počínaje divadelními výpady do světa filmu – ať již je to filmový střih, který vtipně nahradil „střih světelný“, nebo divadelní citace filmových kung-fu soubojů ve stylu Tygr a Drak. O jeden z nejskvostnějších gagů se postaral Jiří Kniha, jenž v roli gangstera imituje na obyčejné židli jízdu na kolečkovém křesle. A pak jsou tady originální „jelínkovské“ hlášky: „Zvláštní, zločinecká auta jsou vždycky rychlejší. - To je den dýkuvzdání. – Jsem jako v románu, jen už se nevydám…“ Inscenaci provází výtečná živá muzika, která jí dodává rockový odpich. Jiří Jelínek tentokrát herecký prostor přenechal zcela kolegům a jako autor a režisér stojí skromně v pozadí u světel, odkud se může kochat úspěchem svého nového kusu.
A zase ty Jesličky – další kus, který přivezly do Kostelce, se jmenuje Čipčiřízříz čili Čava čavatá aneb In memoriam K.H.M. Jinak jde též o Malou poctu velkému podivínovi - Jakubu Hronovi Metánovskému, kterou se studenty druhého ročníku ZUŠ Na Střezině nastudoval režisér Jan Dvořák. Z inscenace je cítit, což nemyslím nikterak hanlivě, jak byli účinkující vedeni k plnění školního zadání. Je to hodně o tom, jak být na scéně součást celku, jak si přitom ale vydobýt vlastní prostor a jak získat pozornost publika, jak skloubit deklamaci s kultivovaným pohybem a stylizací… Dvořákovi a jeho studentům se vlastně podařilo nastudovat divadelní dokument o trošku směšném a trošku tragickém osudu člověka, který by jinakostí svého myšlení vybočoval z majoritní společnosti v každé době.
u.s. Triárius z České Třebové a jeho Srdce Abrama Děmjonoviče v režii Lenky a Laca Špaisových je příkladem touhy po silné výpovědi, která nakonec převálcuje a znejasní způsob provedení. Hororově - absurdní koláž z textů Poa, Aischyla, Mamlejeva a Šardana se točí kolem viny a svědomí. Pracuje se přitom s výraznou divadelní stylizací v hereckém projevu i výtvarném zpracování: bílá postava hlavního hrdiny je v kontrastu s černými „uniformami“ pronásledovatelů, část inscenace se odehrává za drátěným plotem, stůl se náhle mění v místnost – uzavřený, stísněný prostor, v němž je člověk ohrožen brutální agresí zvenčí. Ovšem síla emocí a nasazení, s jakým se tady hraje, nakonec vedou k tomu, že se dá jen instinktivně vytušit, proč a o čem se tady hrálo. Hodně otázek, málo odpovědí, tíseň a zmatek. Kafkovsky bezvýchodný svět? Absurdita podle Charmse? Zločin, trest a svědomí – temná variace na Dostojevského nebo spíš na Aischyla…?
To domácí soubor Černí šviháci v černé komedii Josefa Tejkla Solný sloupy si s žádným zašifrovaným poselstvím hlavu nedělal. Tady se střílí rovnou na komoru – tohle je výkřik čirého zoufalství, tísně a hnusu přetavený do přímočaře inscenované, drsné grotesky. Zápletka Solných sloupů se točí kolem manželů Ptáčkových, kteří ve stísněném panelovém bytě čekají na narození dítěte. Zoufalá sociální situace jim neumožňuje pořídit si lepší bydlení, a proto se chtějí na černo nabourat k někomu ze sousedů. V jednom z bytů tak objeví například sado-masochistický salon, kam se chodí ukájet jeden z poslanců. Do všeho jsou zapleteny síly nebeské, pekelné i špionážní, navrch se přidá pár protestsongů a satirických šlehů ve stylu „úspory sežral Kožený a volný čas Železný“. Pro část fanoušků minulého Tejklova kusu Amatéři to bylo zklamání – funebrácká komedie si pohrávala s podobně brutálním stylem humorem, ale přitom nebyla tak dryáčnicky direktní. Je třeba ale přiznat, že někteří diváci přivítali s nadšením i Solný sloupy.
Josef Tejkl ovšem ve své duši skrývá i poetičtější zákoutí, o jakých v Solných sloupech nevypráví. Do nich nechává nahlédnout v montáži z textů polského básníka Jana Andrzeje Morsztyna Divy lásky, kterou připravil s poetickou sekcí Jesliček nazvanou Bílá hora. Převážně erotická poesie autora ze 17. století tematicky ladila k Dekameronu, ale způsobem provedení se zařadila spíše po bok zpracování osudů Metánovského. Pro mladé interprety tady šlo opět především o možnost vyzkoušet si práci s určitým druhem textu, ale za hranice školní práce se bohužel nedostali. Základní rozvržení přitom funguje – účinkující v jednoduchých, rustikálně stylizovaných kostýmech, jejichž naivita a čistota se dostává do napětí s rafinovaností veršů. A Tejkl je zde coby stárnoucí básník se svými nostalgickými komentáři zpřítomněn pouze coby stín vržený na scénu a jeho promluvy jsou podmalovány kytarovým doprovodem. Jenže nezkušení herci a herečky zápolí nejen s technickou stránkou recitace, ale leckdy zjevně i s pochopením obsahu. Inscenaci také příliš nepomohlo, když se režisér rozhodl podpořit účinek básní prvoplánovými ilustracemi: mluví–li se o starci, použije bílou paruku, na patřičnou repliku se herec poslušně zavrtí a narážka „už jsi vzplanul“ znamená, že začne hořet papírek… Škoda, téma Eros a Smrt, které lze v montáži z Morsztynových textů vyčíst, určitě není marné.
Mezi dramaturgické objevy kostelecké přehlídky se přiřadila i Škola Kristova a škola Světa (z odkazu Benediktínů z Broumovského kláštera), kterou uvedl náchodský ansámbl Geissler Hofkomedianten v režii Petra Haška. Podoba bílé látkové scény odkazuje k baroknímu divadlu a zároveň umožňuje ozvláštnění projekcí dobových rytin; ty ovšem bohužel občas poněkud nepřehledně splývají s účinkujícími. Styl inscenace však nemíří k rekonstrukci dávné disputace o převaze křesťanské morálky nad světskou pomíjivostí. Hašek starý text zasadil do mantinelů soudobé show, kde o výsledcích rozhoduje přízeň diváků, které patřičně popichuje ve svých vstupech moderátor. Objevují se tu i drobné aktualizace v použití moderních symbolů, jako je srp a kladivo nebo znak hippies. Přitom se ale původní text násilně nepřepisuje – naopak se chytře využívá napětí archaického stylu se současností. A v tomto duchu inscenace také graduje. Publikum hlasuje pomocí kamenů, které dostávalo u vchodu do sálu, zda zvítězí Kristus a jeho výuka ctností, nebo Svět se svou školou hříchu a neřesti. O tempora, o mores - v Kostelci to Kristus projel na celé čáře.
Moderátor se na scéně objevil také ve Vvěděnského hře Vánoce u Ivanovových, která byla druhým kusem uvedeným na přehlídce českotřebovským souborem Triárius. Ovšem tady se postava veselého průvodce večerem, jenž atakuje publikum, dostala do souvislostí textu příbuzného s poetikou „nehratelných“ černých komedií Camiho či Charmse. V případě inscenace, kterou režíroval Laco Špais, se ovšem text hratelným ukázal. Na začátku ufikne šílená chůva malé holčičce hlavu a na konci je namísto happy endu totální rodinný masakr. Mezi tím se odehraje spousta podivných i zcela normálních věcí – policisté vyšetřují vraždu, dřevorubci přinesou vánoční stromek, pes mluví, vražedkyně není shledána dostatečně šílenou… A v pozadí toho všeho cosi vaří kuchař, zapomenutý tady snad z televizní Prima vařečky. Nemluvě o dalších přidaných inscenačních ozdůbkách, jako je chovanec blázince, jenž divákům představí svého kamaráda Pinokia, nebo herečka, která Hanu Zagorovou rozněžňující se v cukrkandlové vánoční písničce okřikne: „Drž hubu, Hanko!“ Celý ten vyšinutý příběh Vánoc u Ivanovových si přitom drží svoji logiku, do které nejrůznější podivnosti a bizarnosti patří. Logiku světa, kde se šílenství stává normou a normální chování výstředností.
Následující Kousky (z) Ivana Wernische, s nimiž do Kostelce zavítala ZUŠ Trutnov, byly ovšem zprávou z úplně jiné planety. Tady rodiče nesouložili nad chladnoucí mrtvolou své dcery, tady nikdo nerozvíjel úvahy o souvislostech mezi uříznutou hlavou a uříznutým vánočním stromkem. Pod pedagogicko-režijním vedením Tomáše Komárka se představil soubor, který šikovně a nápaditě přetavil Wernischovu autorskou poetiku do poetiky své inscenace. Někde si účinkující vystačí s pouhým slovem, gestem, důmyslně vypointovanou akcí a jinde přijdou ke slovu i fortelné rekvizity, jako je kuchyňský nůž, nebo dokonce kýčovitě malované kulisy. Básničky se tady prezentují s citem pro básníkův „minimalismus“, suchý anglický humor i pro humor černých odstínů. A také s odvahou zpomalit čas, natáhnout ho, zabrnkat na strunu divákovy trpělivosti s vědomím, že z klobouku vzápětí vyčarují další půvabný gag.
Hořkej. Opravdu hořkej... – to byla hudební retro revue na základě povídek Josefa Škvoreckého, kterou sekce Dospělá embrya završila rozsáhlou festivalovou prezentaci hradeckých Jesliček. Ocenění si zasloužil scenáristicko-režijní tandem Jan Dvořák a Monika Janáková už za to, že se mu podařilo ukočírovat tak početný ansámbl. Třicet účinkujících na jevišti, to se dnes vídá prakticky už jen u vesnických souborů nebo v Národním divadle; jinde na to totiž nemají čas nebo peníze. Ze série epizod z doby předválečné, válečné i poválečné se tady skládá život Dannyho Smiřického, který prokládají dobové písničky i dialogy Dannyho a Rebeky. Vyprávění výborně oživuje využití scény, v jejímž černém horizontu se otvírají malá okénka. A tím, co nebo kdo se v nich objeví, se s humorným nadhledem ilustruje nebo komentuje ostatní dění. Adaptace Škvoreckého povídek je vtipnou hudební revue, která Jesličkám evidentně sedí; navíc se v ní citlivým způsobem prezentuje téma, které není zrovna kankánově rozdováděné. Dokonce i otrlý fanoušek undergroundu Vladimír Hulec se v debatě po představení nechal slyšet: „I já jsem si ukápl slzičku.“
O finále přehlídky se postarali účinkující z náchodského sdružení J.S.T.E. ARTYŽOK a DRED, kteří v režii Ondřeje Pumra uvedli titul nazvaný Rudý salon: Ale k čemu ta strašlivá komedie. Nikdo mi nevymluví, že je pořadatelé zařazují na závěr především proto, že si Pumr libuje v pyrotechnických efektech. A případný požár divadla během posledního představení by tak už nepřipravil o možnost vystoupit žádný z dalších souborů. Na jednu stranu Pumrovy produkce provokují vnější divokostí a neučesaností a na straně druhé se za nimi skrývá až překvapivě důkladná a poučená literární příprava. V tomto případě do scénáře zapracoval ranou expresionistickou aktovku Jiřího Wolkera a Prométheova játra Jiřího Koláře. Na jevišti provokativně září rudá pěticípá hvězda a červený strom, který v závěru představení vzplane. Přízračné sanatorium, v němž je smrt vysvobozením. Tuberák a syfilitik spřádají své dialogy, pod mokvajícími obvazy umírá vražedkyně a malé dítě si s ní přijde povídat. Po jevišti se náhle rozsypou jablka a ping-pongové míčky - zvláštní replika poetiky Vladimíra Morávka. Zazní Tichá noc, Závidím řekám, Modlitba pro Martu i divoký Gellnerův popěvek Má milá rozmilá neplakej… Všechny ty obrazy, hlasy, zvuky, verše a melodie skládá Ondřej Pumr dohromady bez jakýchkoliv divadelních zábran. Ve výsledném tvaru se vzdaluje od divadla k opulentní performanci, kašle na logiku, řád či perspektivu, nehledá komunikaci - prostě nechá vyhřeznout v krutém a trýznivém gestu střeva svých běsů. A pak se v nich ještě vyválí. Tak pracuje skutečný undergroundový naivista.
Zdeněk Aleš Tichý
VÝSLEDKY:
Lektorský sbor NA ŠRÁMKŮV PÍSEK NOMINOVAL: Divadelní soubor DNO Hradec Králové - Jiří Jelínek: Bomba (režie Jiří Jelínek)
DOPORUČIL: 1/ u.s. Triárius, Česká Třebová - A. Vvěděnskij: Vánoce u Ivanovových
(úprava a režie Laco Špais). 2/ J.S.T.E. ARTYŽOK a DRED Náchod - J. Wolker, J. Kolář, O. Pumr: Rudý salon: Ale k čemu ta strašlivá komedie (dramatizace a režie Ondřej Pumr).
3/ Černí šviháci, Kostelec nad Orlicí - Josef Tejkl: Solný sloupy (režie Josef Tejkl).
NA WOLKRŮV PROSTĚJOV NOMINOVAL: ZUŠ Trutnov - Kousky (z) Ivana Wernische (výbor z knih I.W. "Pekařova noční nůše" a "Růžovejch květů sladká vůně")
(pedagogické vedení, výběr textů Tomáš Komárek).
DOPORUČIL: 1/ Geissler Hofkomedianten Náchod (ved. Otakar Fajfr) - Benediktíni z Broumovského kláštera: Škola Kristova a škola světa (režie Petr Hašek). 2/ J.S.T.E. ARTYŽOK a DRED Náchod - J. Wolker, J. Kolář, O. Pumr: Rudý salon: Ale k čemu ta strašlivá komedie (dramatizace a režie Ondřej Pumr).
NA NÁCHODSKOU PRIMA SEZÓNU NOMINOVAL: Divadelní soubor Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové - Giovanni Boccaccio, Ema Zámečníková: Něco z Dekameronu (režie Ema Zámečníková).
DOPORUČIL: 1/ ZUŠ Trutnov Kousky (z) Ivana Wernische. 2/ Divadelní soubor Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové - Wendy Cope, Ema Zámečníková: Zatracený chlapi (režie Ema Zámečníková).
Lektorský sbor se rozhodl rovněž doporučit pozornosti programové rady přehlídky FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč představení souboru Dospělá embrya - Divadlo Jesličky
Hořkej. Opravdu hořkej... (scénář a režie Jan Dvořák, Monika Janáková
Lektorský sbor udělil CENY
Emě Zámečníkové za režijní vedení v inscenacích Něco málo z Dekameronu a Zatracený chlapi,
Kristýně Matějové a Martinu Škeříkovi za milostný duet v rolích Mladé vdovy a Rinalda d´Asti v představení Něco málo z Dekameronu,
Jiřímu Jelínkovi za autorsko režijní přínos v inscenaci Bomba,
Janu Kratochvílovi, Báře Švarcové a Vendule Šepsové za hudební složku inscenace Bomba,
Jiřímu Knihovi za herecký výkon v představení Bomba,
Milanu Pergerovi ml. za ženský herecký výkon v roli Ptáčkové v představení Solný sloupy,
Tomáši Komárkovi za dramaturgii a režii představení Kousky (z) Ivana Wernische,
Divadelnímu souboru Geissler Hofkomedianten Náchod za dramaturgický objev textu Benediktínů z Broumovského kláštera Škola Kristova a škola světa,
u.s. Triárius Česká Třebová za tematický přínos inscenací Vánoce u Ivanovových a Srdce Abrama Děmjonoviče,
Ondřeji Pumrovi za práci s literární předlohou v představení Rudý salon: Ale k čemu ta strašlivá komedie.
Kostlivcovo divadelně-sexuální harašení
Potvrzení stávajících hodnot a žádné zázračné objevy, ale zato několik výrazných inscenačních počinů a u některých souborů i výrazný kvalitativní posun oproti minulosti. Tak by šlo telegraficky shrnout letošní ročník krajské přehlídky netradičního a studentského divadla a divadla poezie AUDIMAFOR aneb Kostelecký kostlivec. V Kostelci nad Orlicí na něm bylo k vidění (19. - 21. března) dvanáct soutěžních inscenací, které mimoděk poskládaly dohromady i jakési neoficiální téma festivalu: Úklady a láska aneb Sexuální harašení. Milostné vztahy se totiž více či méně promítly do takřka všech uvedených titulů; prakticky jedinou výjimkou bylo zpracování Wernischovy poezie.
Jako první se sexuální kartou vyrukoval Divadelní soubor Jesličky z Hradce Králové, když uvedl boccacciovskou variaci Něco málo z Dekameronu. V režii Emy Zámečníkové jde ovšem o vtipné zpracování tří milostných příběhů, které nijak netlačí na pilu lascivity a staví na temperamentu mladých účinkujících a originálních nápadech. Základ scény tvoří praktikábl a červená oponka a na princip výtvarné jednoduchosti je naroubována hravost a fantazie. Dekameron podle Jesliček jednotlivé příběhy polopatisticky neilustruje, ale zpracovává jejich situace pomocí symbolické zkratky, pantomimické nadsázky a komentuje je s humorným odstupem. Jedno z nejdivočejších sexuálních řádění se tak odehrává za plachtou, která je cudně natažena před zraky ctěného publika. A když se „nedopatřením“ spustí dříve, diváci spatří komickou asexuální gymnastiku. Erotikou je zato nabitý výstup večeře dvou budoucích milenců, i když se v něm neodehraje nic nepatřičného - stačí pohledy, gesta, hra s jídlem a se skleničkami… S větší razancí a divokostí by mohla v Dekameronu zaznít průvodní hudba, která v kontrastu s rozpoutaným komediálním řáděním vyzněla až příliš křehce. Ale jinak patřil Dekameron k tomu nejlepšímu, co přehlídka nabídla. „Bez lásky bývá náš život prázdný“ – takové je motto boccacciovské inscenace, které soubor naplnil výsostně divadelním způsobem.
Jesličky se postaraly i o druhé představení - montáž z poesie americké beatnické básnířky Wendy Cope Zatracený chlapi. V kvalitě byl opět znát nezaměnitelný autorsko-režijní podíl Emy Zámečníkové. Tři dívky, kterým sekundoval jeden mladík, předvedly divadlo poesie v tom nejlepším slova smyslu. Zvolené texty rezonovaly jako osobní výpověď a zároveň poskytly prostor jejich osobnostem. Přednes měl v sobě humor, něhu, smutek i agresi a zároveň v něm šlapal rytmus týmové souhry. „Zatracený chlapi jsou jako zatracený autobusy…“ Kluk v šortkách a s kytarou se většinou držel stranou, jen občas hrábnul do strun, aby doprovodil písničku, ale svou existencí se stával součástí vyprávěného „příběhu“ – jako zhmotněný objekt výsměchu, ironie i věčné touhy, jak kdo chce.
Do královéhradecké divadelní líhně patří i Divadelní soubor DNO, který s hrou Jiřího Jelínka Bomba potvrdil, že si zaslouženě vydobyl pověst jednoho z nejosobitějších autorských divadel současnosti. Bomba je groteskou pohrávající si jemným způsobem s motivy z akčních filmů či bondovek. Tajný superagent a šéf gangsterů zde sice bojují o získání nové zbraně, ale o bombu tady vlastně jde až v poslední řadě. Nejdůležitější je způsob, jakým je tahle půvabná hříčka inscenovaná. Počínaje divadelními výpady do světa filmu – ať již je to filmový střih, který vtipně nahradil „střih světelný“, nebo divadelní citace filmových kung-fu soubojů ve stylu Tygr a Drak. O jeden z nejskvostnějších gagů se postaral Jiří Kniha, jenž v roli gangstera imituje na obyčejné židli jízdu na kolečkovém křesle. A pak jsou tady originální „jelínkovské“ hlášky: „Zvláštní, zločinecká auta jsou vždycky rychlejší. - To je den dýkuvzdání. – Jsem jako v románu, jen už se nevydám…“ Inscenaci provází výtečná živá muzika, která jí dodává rockový odpich. Jiří Jelínek tentokrát herecký prostor přenechal zcela kolegům a jako autor a režisér stojí skromně v pozadí u světel, odkud se může kochat úspěchem svého nového kusu.
A zase ty Jesličky – další kus, který přivezly do Kostelce, se jmenuje Čipčiřízříz čili Čava čavatá aneb In memoriam K.H.M. Jinak jde též o Malou poctu velkému podivínovi - Jakubu Hronovi Metánovskému, kterou se studenty druhého ročníku ZUŠ Na Střezině nastudoval režisér Jan Dvořák. Z inscenace je cítit, což nemyslím nikterak hanlivě, jak byli účinkující vedeni k plnění školního zadání. Je to hodně o tom, jak být na scéně součást celku, jak si přitom ale vydobýt vlastní prostor a jak získat pozornost publika, jak skloubit deklamaci s kultivovaným pohybem a stylizací… Dvořákovi a jeho studentům se vlastně podařilo nastudovat divadelní dokument o trošku směšném a trošku tragickém osudu člověka, který by jinakostí svého myšlení vybočoval z majoritní společnosti v každé době.
u.s. Triárius z České Třebové a jeho Srdce Abrama Děmjonoviče v režii Lenky a Laca Špaisových je příkladem touhy po silné výpovědi, která nakonec převálcuje a znejasní způsob provedení. Hororově - absurdní koláž z textů Poa, Aischyla, Mamlejeva a Šardana se točí kolem viny a svědomí. Pracuje se přitom s výraznou divadelní stylizací v hereckém projevu i výtvarném zpracování: bílá postava hlavního hrdiny je v kontrastu s černými „uniformami“ pronásledovatelů, část inscenace se odehrává za drátěným plotem, stůl se náhle mění v místnost – uzavřený, stísněný prostor, v němž je člověk ohrožen brutální agresí zvenčí. Ovšem síla emocí a nasazení, s jakým se tady hraje, nakonec vedou k tomu, že se dá jen instinktivně vytušit, proč a o čem se tady hrálo. Hodně otázek, málo odpovědí, tíseň a zmatek. Kafkovsky bezvýchodný svět? Absurdita podle Charmse? Zločin, trest a svědomí – temná variace na Dostojevského nebo spíš na Aischyla…?
To domácí soubor Černí šviháci v černé komedii Josefa Tejkla Solný sloupy si s žádným zašifrovaným poselstvím hlavu nedělal. Tady se střílí rovnou na komoru – tohle je výkřik čirého zoufalství, tísně a hnusu přetavený do přímočaře inscenované, drsné grotesky. Zápletka Solných sloupů se točí kolem manželů Ptáčkových, kteří ve stísněném panelovém bytě čekají na narození dítěte. Zoufalá sociální situace jim neumožňuje pořídit si lepší bydlení, a proto se chtějí na černo nabourat k někomu ze sousedů. V jednom z bytů tak objeví například sado-masochistický salon, kam se chodí ukájet jeden z poslanců. Do všeho jsou zapleteny síly nebeské, pekelné i špionážní, navrch se přidá pár protestsongů a satirických šlehů ve stylu „úspory sežral Kožený a volný čas Železný“. Pro část fanoušků minulého Tejklova kusu Amatéři to bylo zklamání – funebrácká komedie si pohrávala s podobně brutálním stylem humorem, ale přitom nebyla tak dryáčnicky direktní. Je třeba ale přiznat, že někteří diváci přivítali s nadšením i Solný sloupy.
Josef Tejkl ovšem ve své duši skrývá i poetičtější zákoutí, o jakých v Solných sloupech nevypráví. Do nich nechává nahlédnout v montáži z textů polského básníka Jana Andrzeje Morsztyna Divy lásky, kterou připravil s poetickou sekcí Jesliček nazvanou Bílá hora. Převážně erotická poesie autora ze 17. století tematicky ladila k Dekameronu, ale způsobem provedení se zařadila spíše po bok zpracování osudů Metánovského. Pro mladé interprety tady šlo opět především o možnost vyzkoušet si práci s určitým druhem textu, ale za hranice školní práce se bohužel nedostali. Základní rozvržení přitom funguje – účinkující v jednoduchých, rustikálně stylizovaných kostýmech, jejichž naivita a čistota se dostává do napětí s rafinovaností veršů. A Tejkl je zde coby stárnoucí básník se svými nostalgickými komentáři zpřítomněn pouze coby stín vržený na scénu a jeho promluvy jsou podmalovány kytarovým doprovodem. Jenže nezkušení herci a herečky zápolí nejen s technickou stránkou recitace, ale leckdy zjevně i s pochopením obsahu. Inscenaci také příliš nepomohlo, když se režisér rozhodl podpořit účinek básní prvoplánovými ilustracemi: mluví–li se o starci, použije bílou paruku, na patřičnou repliku se herec poslušně zavrtí a narážka „už jsi vzplanul“ znamená, že začne hořet papírek… Škoda, téma Eros a Smrt, které lze v montáži z Morsztynových textů vyčíst, určitě není marné.
Mezi dramaturgické objevy kostelecké přehlídky se přiřadila i Škola Kristova a škola Světa (z odkazu Benediktínů z Broumovského kláštera), kterou uvedl náchodský ansámbl Geissler Hofkomedianten v režii Petra Haška. Podoba bílé látkové scény odkazuje k baroknímu divadlu a zároveň umožňuje ozvláštnění projekcí dobových rytin; ty ovšem bohužel občas poněkud nepřehledně splývají s účinkujícími. Styl inscenace však nemíří k rekonstrukci dávné disputace o převaze křesťanské morálky nad světskou pomíjivostí. Hašek starý text zasadil do mantinelů soudobé show, kde o výsledcích rozhoduje přízeň diváků, které patřičně popichuje ve svých vstupech moderátor. Objevují se tu i drobné aktualizace v použití moderních symbolů, jako je srp a kladivo nebo znak hippies. Přitom se ale původní text násilně nepřepisuje – naopak se chytře využívá napětí archaického stylu se současností. A v tomto duchu inscenace také graduje. Publikum hlasuje pomocí kamenů, které dostávalo u vchodu do sálu, zda zvítězí Kristus a jeho výuka ctností, nebo Svět se svou školou hříchu a neřesti. O tempora, o mores - v Kostelci to Kristus projel na celé čáře.
Moderátor se na scéně objevil také ve Vvěděnského hře Vánoce u Ivanovových, která byla druhým kusem uvedeným na přehlídce českotřebovským souborem Triárius. Ovšem tady se postava veselého průvodce večerem, jenž atakuje publikum, dostala do souvislostí textu příbuzného s poetikou „nehratelných“ černých komedií Camiho či Charmse. V případě inscenace, kterou režíroval Laco Špais, se ovšem text hratelným ukázal. Na začátku ufikne šílená chůva malé holčičce hlavu a na konci je namísto happy endu totální rodinný masakr. Mezi tím se odehraje spousta podivných i zcela normálních věcí – policisté vyšetřují vraždu, dřevorubci přinesou vánoční stromek, pes mluví, vražedkyně není shledána dostatečně šílenou… A v pozadí toho všeho cosi vaří kuchař, zapomenutý tady snad z televizní Prima vařečky. Nemluvě o dalších přidaných inscenačních ozdůbkách, jako je chovanec blázince, jenž divákům představí svého kamaráda Pinokia, nebo herečka, která Hanu Zagorovou rozněžňující se v cukrkandlové vánoční písničce okřikne: „Drž hubu, Hanko!“ Celý ten vyšinutý příběh Vánoc u Ivanovových si přitom drží svoji logiku, do které nejrůznější podivnosti a bizarnosti patří. Logiku světa, kde se šílenství stává normou a normální chování výstředností.
Následující Kousky (z) Ivana Wernische, s nimiž do Kostelce zavítala ZUŠ Trutnov, byly ovšem zprávou z úplně jiné planety. Tady rodiče nesouložili nad chladnoucí mrtvolou své dcery, tady nikdo nerozvíjel úvahy o souvislostech mezi uříznutou hlavou a uříznutým vánočním stromkem. Pod pedagogicko-režijním vedením Tomáše Komárka se představil soubor, který šikovně a nápaditě přetavil Wernischovu autorskou poetiku do poetiky své inscenace. Někde si účinkující vystačí s pouhým slovem, gestem, důmyslně vypointovanou akcí a jinde přijdou ke slovu i fortelné rekvizity, jako je kuchyňský nůž, nebo dokonce kýčovitě malované kulisy. Básničky se tady prezentují s citem pro básníkův „minimalismus“, suchý anglický humor i pro humor černých odstínů. A také s odvahou zpomalit čas, natáhnout ho, zabrnkat na strunu divákovy trpělivosti s vědomím, že z klobouku vzápětí vyčarují další půvabný gag.
Hořkej. Opravdu hořkej... – to byla hudební retro revue na základě povídek Josefa Škvoreckého, kterou sekce Dospělá embrya završila rozsáhlou festivalovou prezentaci hradeckých Jesliček. Ocenění si zasloužil scenáristicko-režijní tandem Jan Dvořák a Monika Janáková už za to, že se mu podařilo ukočírovat tak početný ansámbl. Třicet účinkujících na jevišti, to se dnes vídá prakticky už jen u vesnických souborů nebo v Národním divadle; jinde na to totiž nemají čas nebo peníze. Ze série epizod z doby předválečné, válečné i poválečné se tady skládá život Dannyho Smiřického, který prokládají dobové písničky i dialogy Dannyho a Rebeky. Vyprávění výborně oživuje využití scény, v jejímž černém horizontu se otvírají malá okénka. A tím, co nebo kdo se v nich objeví, se s humorným nadhledem ilustruje nebo komentuje ostatní dění. Adaptace Škvoreckého povídek je vtipnou hudební revue, která Jesličkám evidentně sedí; navíc se v ní citlivým způsobem prezentuje téma, které není zrovna kankánově rozdováděné. Dokonce i otrlý fanoušek undergroundu Vladimír Hulec se v debatě po představení nechal slyšet: „I já jsem si ukápl slzičku.“
O finále přehlídky se postarali účinkující z náchodského sdružení J.S.T.E. ARTYŽOK a DRED, kteří v režii Ondřeje Pumra uvedli titul nazvaný Rudý salon: Ale k čemu ta strašlivá komedie. Nikdo mi nevymluví, že je pořadatelé zařazují na závěr především proto, že si Pumr libuje v pyrotechnických efektech. A případný požár divadla během posledního představení by tak už nepřipravil o možnost vystoupit žádný z dalších souborů. Na jednu stranu Pumrovy produkce provokují vnější divokostí a neučesaností a na straně druhé se za nimi skrývá až překvapivě důkladná a poučená literární příprava. V tomto případě do scénáře zapracoval ranou expresionistickou aktovku Jiřího Wolkera a Prométheova játra Jiřího Koláře. Na jevišti provokativně září rudá pěticípá hvězda a červený strom, který v závěru představení vzplane. Přízračné sanatorium, v němž je smrt vysvobozením. Tuberák a syfilitik spřádají své dialogy, pod mokvajícími obvazy umírá vražedkyně a malé dítě si s ní přijde povídat. Po jevišti se náhle rozsypou jablka a ping-pongové míčky - zvláštní replika poetiky Vladimíra Morávka. Zazní Tichá noc, Závidím řekám, Modlitba pro Martu i divoký Gellnerův popěvek Má milá rozmilá neplakej… Všechny ty obrazy, hlasy, zvuky, verše a melodie skládá Ondřej Pumr dohromady bez jakýchkoliv divadelních zábran. Ve výsledném tvaru se vzdaluje od divadla k opulentní performanci, kašle na logiku, řád či perspektivu, nehledá komunikaci - prostě nechá vyhřeznout v krutém a trýznivém gestu střeva svých běsů. A pak se v nich ještě vyválí. Tak pracuje skutečný undergroundový naivista.
Zdeněk Aleš Tichý
VÝSLEDKY:
Lektorský sbor NA ŠRÁMKŮV PÍSEK NOMINOVAL: Divadelní soubor DNO Hradec Králové - Jiří Jelínek: Bomba (režie Jiří Jelínek)
DOPORUČIL: 1/ u.s. Triárius, Česká Třebová - A. Vvěděnskij: Vánoce u Ivanovových
(úprava a režie Laco Špais). 2/ J.S.T.E. ARTYŽOK a DRED Náchod - J. Wolker, J. Kolář, O. Pumr: Rudý salon: Ale k čemu ta strašlivá komedie (dramatizace a režie Ondřej Pumr).
3/ Černí šviháci, Kostelec nad Orlicí - Josef Tejkl: Solný sloupy (režie Josef Tejkl).
NA WOLKRŮV PROSTĚJOV NOMINOVAL: ZUŠ Trutnov - Kousky (z) Ivana Wernische (výbor z knih I.W. "Pekařova noční nůše" a "Růžovejch květů sladká vůně")
(pedagogické vedení, výběr textů Tomáš Komárek).
DOPORUČIL: 1/ Geissler Hofkomedianten Náchod (ved. Otakar Fajfr) - Benediktíni z Broumovského kláštera: Škola Kristova a škola světa (režie Petr Hašek). 2/ J.S.T.E. ARTYŽOK a DRED Náchod - J. Wolker, J. Kolář, O. Pumr: Rudý salon: Ale k čemu ta strašlivá komedie (dramatizace a režie Ondřej Pumr).
NA NÁCHODSKOU PRIMA SEZÓNU NOMINOVAL: Divadelní soubor Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové - Giovanni Boccaccio, Ema Zámečníková: Něco z Dekameronu (režie Ema Zámečníková).
DOPORUČIL: 1/ ZUŠ Trutnov Kousky (z) Ivana Wernische. 2/ Divadelní soubor Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové - Wendy Cope, Ema Zámečníková: Zatracený chlapi (režie Ema Zámečníková).
Lektorský sbor se rozhodl rovněž doporučit pozornosti programové rady přehlídky FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč představení souboru Dospělá embrya - Divadlo Jesličky
Hořkej. Opravdu hořkej... (scénář a režie Jan Dvořák, Monika Janáková
Lektorský sbor udělil CENY
Emě Zámečníkové za režijní vedení v inscenacích Něco málo z Dekameronu a Zatracený chlapi,
Kristýně Matějové a Martinu Škeříkovi za milostný duet v rolích Mladé vdovy a Rinalda d´Asti v představení Něco málo z Dekameronu,
Jiřímu Jelínkovi za autorsko režijní přínos v inscenaci Bomba,
Janu Kratochvílovi, Báře Švarcové a Vendule Šepsové za hudební složku inscenace Bomba,
Jiřímu Knihovi za herecký výkon v představení Bomba,
Milanu Pergerovi ml. za ženský herecký výkon v roli Ptáčkové v představení Solný sloupy,
Tomáši Komárkovi za dramaturgii a režii představení Kousky (z) Ivana Wernische,
Divadelnímu souboru Geissler Hofkomedianten Náchod za dramaturgický objev textu Benediktínů z Broumovského kláštera Škola Kristova a škola světa,
u.s. Triárius Česká Třebová za tematický přínos inscenací Vánoce u Ivanovových a Srdce Abrama Děmjonoviče,
Ondřeji Pumrovi za práci s literární předlohou v představení Rudý salon: Ale k čemu ta strašlivá komedie.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.