Historie SDO 1841 - 2005 ex www
Historie spolku začíná v roce 1841. Doba nebyla pro ochotnické divadlo příznivá. Přišel rok 1848 a po něm nástup Bachova absolutismu. Záznamy o sehraných divadlech jsou velmi skoupé (1850 Kotzebue Wildfang 1851 Tylova Paličova dcera, pak Fredro, Koldr a Klicpera 1852. Potom je zřejmě odmlka.
Druhé období začíná v roce 1866 a končí v roce 1918. O tomto období již máme celou řadu dokladů, ať už ve formě zpráv, plakátů i různých relikvií.
V roce 1866 dochází k uvolnění. Je vydán spolkový zákon a pravomoc povolovat divadelní hry byla přenesena z místodržitelství na okresní hejtmanství.
„Plný sál po stažení knotů lamp potemněl, petrolejové lampy ozářily jeviště, před nímž orchestr zahrál ouverturu.” 16. listopadu 1870 byla sehrána první operetka s názvem „Maria“. Podle jednatelské zprávy Jindřicha Fliegla bylo sehráno za období 1862 až 1892 142 her (celkem 169 představení).
Období mezi dvěma válkami se vyznačovalo vysokou režijní a dramatickou úrovní, především zásluhou dlouholetého režiséra, učitele pana Jaroslava Palečka. V tomto období si se sedlčanskými ochotníky zahráli i umělci jako například Jiřina Štěpničková, Růžena Nasková, Jarmila Kronbauerová a Eduard Kohout.
Jaroslav Paleček byl rozeným organizátorem. 22. srpna 1925 byl zvolen režisérem na místo zemřelého Jaroslava Fliegla. Na jeho návrh výbor jmenuje mistra Josefa Suka čestným členem Spolku divadelních ochotníků. V roce 1932 se stává dramatickým poradcem vzniklého loutkářského odboru spolku. Zvenku ohrožoval Palečkovu cestu za kvalitním divadlem konkurenční soubor strany lidové, který se nazýval Lidová akademie, s kterou se Spolek divadelních ochotníků Sedlčany navíc musel dělit o jeviště. Lidová akademie vsadila na odlišný repertoár a tyto hry, převážně operetky a frašky, nalézaly u značné části publika velký zájem.
Obecenstvo si však pomalu zvykalo na náročný a hodnotný repertoár a Palečkova režie se stávala pojmem i v širokém okolí. Výbor byl složen ze tří členů: předseda Jan Vodňanský, místopředseda Jan Hetzel, režisér Jaroslav Paleček.
Devadesátileté výročí v roce 1932 bylo provázeno velkolepými oslavami a výstavou.
Palečkova éra končí v roce 1937. Po něm se režie ujímá Eda Rataj. Ten začíná hrou Františka Langera „Dvaasedmdesátka”. Předpokládá se, že udrží ochotnické divadlo na vysoké úrovni. Puls doby se však začíná zrychlovat a vyvrcholí v krátké době v běsnění druhé světové války. V roce 1939 stačí ještě v březnu odehrát hru V. Wernera „Noví lidé”.
Došlo k obsazení zbytku republiky a vyhlášení PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA.
Přišla II. světová válka. Pod tíží okupace se činnost divadelních ochotníků stále ještě udržovala, ale výběr her už byl poplatný vzniklé situaci.
Zápis z divadelní kroniky: „Německé vojska SS zabírá Sedlčany pro své cvičiště. Musíme se vystěhovat. Spolek je rozpuštěn. Zachraňujeme náš majetek jak jen možno. Smutné časy táhnou naším krajem. Uchovávám tuto knihu spolku s ostatními památkovými dokumenty na bezpečné místo před případným zničením pro doby příští, až zase bude dobře, v což pevně věřím. Dej Bůh, abychom se toho zdrávi dočkali.” Předsedou spolku ochotníků v tomto nelehkém období byl Jan Vodňanský, který v kronice zapsal pocity za všechny, kteří si přáli svobodu. Nebýt obětavosti Jana Vodňanského, Edy Rataje a několika dalších členů, kteří ochotně pomáhali při záchraně majetku, ačkoliv sami měli plno starostí s vlastním stěhováním, neměl by spolek po válce vůbec nic. V Sedlci se o spolkový majetek starali členové, kteří se tam po vysídlení Sedlčan vystěhovali.
V době okupace se tedy několik let nehrálo. Majetek Spolku ochotníků byl ukryt. Všichni se těšili na konec války, který se blížil.
Prvním projevem návratu ochotníků do mírových podmínek byl Silvestr 1945. Slavnostní obnovení činnosti spolku bylo provedeno představením hry M. Maeterlincka „Stilmondský starosta” v režii Edy Rataje. Předehru od B. Smetany hrálo Hudební sdružení SUK v Sedlčanech za řízení Karla Pokorného. Bylo vzpomenuto památky těch ochotníků, kteří zahynuli či zemřeli během války - Karla Vystyda, uvězněného v koncentračním táboře a Bohumila Fialy, který zemřel jako vystěhovalec.
Léta do roku 1948 jsou nesmazatelně spjata s režijní prací Eduarda Rataje a Josefa Hrůši. V roce 1948 byla uvedena „Loutna a meč“, jejímž autorem byl dr. Bohumil Kareš a režisérem učitel Josef Hrůša. V režii p. Hrůši bylo uvedeno od roku 1951-1955 šest premiér – Třicet stříbrných, Veselé paničky Windsorské, Vojnarka, Ženichové, Matka, Nora.
13.dubna 1951 byl převeden spolek pod zřizovatele ZK ROH Sdružených komunálních podniků v Sedlčanech. Co to pro ochotnické divadlo znamenalo? Na jedné straně hmotné zajištění činnosti ochotníků, na straně druhé ztrátu vlastní identity a i převod majetku.
Významným kulturním mezníkem pro město a samozřejmě i pro ochotnický spolek byl 27. listopad 1955. V tento den byl otevřen pro veřejnost nový kulturní stánek - Dům osvěty, později Kulturní dům Josefa Suka.
Od samého počátku měl spolek štěstí na obětavé a zapálené členy, kteří se měli od koho učit. Jen tak mohl spolek divadelních ochotníků vyrůstati do významu své éry Palečkovy, Ratajovy, Hrůšovy, Hölzelovy, Krejčího, Pejšovy, Hartmanovy, Macákovy a „Kuldy” Stibora. „Dnes spí okolo bílých zdí Církvičky, svítící tak krásně v slunci do kraje. A mluvíme-li naší krásnou libozvučnou řečí, klaňme se jejich památce“ – citát dr. Bohumila Kareše.
1960 - Sněhová královna (režie A. Hartman) Od roku 1956 do roku 1968 se vystřídalo celkem dvanáct režisérů. Mnozí z nich se objevili a po jedné, či dvou hrách odcházejí.
V roce 1961 se objevuje dosavadní inspicient Míla Stibor. Od roku 1969 do roku 1977 byl vlastně jediným režisérem souboru dospělých. Sporadicky, ale vždy kultivovaně zasahuje do režie M. Hölzel, který se v posledních letech života věnoval studentskému divadlu. Nelze také nevzpomenout na Antonína Hartmana, neunavného a obětavého režiséra dětského souboru, který pro soubor dospělých připravil řadu dobrých herců.1983 - Ženichové (režie: M.Stibor)
Díky kvalitním podmínkám na domovské scéně omezuje soubor hostování v okolí na minimum, neboť se ne vždy najde odpovídající sál, který by měl patřičné technické zázemí. Repertoár souboru tvoří přebohatá paleta her klasických až po divadelní hry se zpěvy.
Stanislav Smrt v sedlčanském ochotnickém divadle sehrál řadu rolí a v roce 1974 zahájil i svoji režisérskou éru úspěšnou Goldoniho „Mirandolínou”. Úspěšným režisérským počinem byla v roce 1979 hra „Centervillské strašidlo”.
Poezií „Ve jménu života” v roce 1976 zahájil režijní činnost Jiří Kolský. V roce 1977 uvedl na scénu hru „Až přijde den”, „Zahraj chraplavý Aristone”, v roce 1978 detektivku „Smrt přišla po snídani”, v roce 1981 opět poezii „Ta naše láska k divadlu”, v roce 1985 „Slavné báje o legendární zemi Atlantis, která se ve starověku propadla v Atlantickém oceánu”. Představení ze života Jakuba Jana Ryby „Noc pastýřů” v režii Jiřího Kolského bylo v roce 1985 uvedeno na Krajské soutěžní přehlídce v Libici n. Cidlinou. V dalších letech následovali hry R.U.R., Zapomeňte na Herostrata, Hrátky s čertem a v roce 1993 Podskalák.
V roce 1984 se uvedl nový režisér a herec Jiří Stěhule představením Feydeanovy komedie „Ťululum”. V roce 1985 pokračoval komedií „Písek do očí”. Ke 145. výročí trvání Spolku divadelních ochotníků v Sedlčanech nastudoval v roce 1986 oblíbenou hru Jana Drdy „Dalskabáty – hříšná ves“. Koncem 80. let byla zahájena rekonstrukce divadelního sálu. K slavnostnímu otevření renovovaného sálu v roce 1991 režisér Jiří Stěhule nastudoval hru Ladislava Stroupežnického „Naši furianti“. V listopadu 1993 nastudoval hru „Generálka“, se kterou se soubor následujícího roku zúčastnil 45. Pojizerských her v Dobrovici, přehlídky amatérských divadel a v roce 1994 „Dámský krejčí”.
S dětským divadelním souborem úspěšně na tradici Antonína Hartmana navázala Věra Zemanová. Na scénu uvedla velkou řadu pohádek, jako například O brejlatý princezně, O Vendulce a Vitoušovi, Zkoušky čerta Belínka, Zelená perla, Sněhurka, zvířátka a sedm mužíků, Popelka, O Šípkové Růžence,…
Do divadelní činnosti se v roce 1984 zapojili i studenti zdejšího gymnázia hrou „Ecce homo“ v režii Slavomíra Blocha.
1994 - Na tý louce zelený (režie: M.Liška) Po herecké působení v ochotnickém spolku začal roku 1994 režírovat Míla Liška. Jeho první hrou a velmi úspěšnou byla česká lidová opereta „Na tý louce zelený“. S „loukou“ sedlčanští ochotníci vycestovali do Městského divadla v Mostě a do kulturního domu v Sedlci. Miloslav Liška pokračoval v režii dalších her „Uličnice“ (1995), „Děvče z přístavu“ (1995) a v roce 1996 ve hře „Nebe na zemi“ nechal zahrát jednu z rolí i živé prase. To se stalo miláčkem nás všech ochotníků i diváků. Posléze následovaly hry Ostrov milování (1997), Sto dukátů za Juana (1998), Slaměný klobouk (1999), Lumpacivagabundus (2000), Dalskabáty – hříšná ves (2001), Na tý louce zelený (2002) a Naši furianti (2003).
Po sedmnácti letech se v listopadu 2001 do repertoáru ochotnického spolku s úspěchem vrátil kabaret. Režie se ujala Iva Dvořáková. O rok později připravila jeho volné pokračování.
Spolek se pochopitelně podílí hudebně-dramatickou složkou i na významných společenských akcích, kterými byli v minulosti například oslavy výročí 700 let města a oslava 100 let dráhy, či v současnosti jsou Městské slavnosti Rosa.
S historií ochotnického spolku se mohla široká veřejnost seznámit v posledních letech na dvou výstavách. První expozice byla připravena v rámci Hospodářské jubilejní výstavy v červnu 1998 a druhá u příležitosti výročí 160 let spolku v říjnu 2001.
Druhé období začíná v roce 1866 a končí v roce 1918. O tomto období již máme celou řadu dokladů, ať už ve formě zpráv, plakátů i různých relikvií.
V roce 1866 dochází k uvolnění. Je vydán spolkový zákon a pravomoc povolovat divadelní hry byla přenesena z místodržitelství na okresní hejtmanství.
„Plný sál po stažení knotů lamp potemněl, petrolejové lampy ozářily jeviště, před nímž orchestr zahrál ouverturu.” 16. listopadu 1870 byla sehrána první operetka s názvem „Maria“. Podle jednatelské zprávy Jindřicha Fliegla bylo sehráno za období 1862 až 1892 142 her (celkem 169 představení).
Období mezi dvěma válkami se vyznačovalo vysokou režijní a dramatickou úrovní, především zásluhou dlouholetého režiséra, učitele pana Jaroslava Palečka. V tomto období si se sedlčanskými ochotníky zahráli i umělci jako například Jiřina Štěpničková, Růžena Nasková, Jarmila Kronbauerová a Eduard Kohout.
Jaroslav Paleček byl rozeným organizátorem. 22. srpna 1925 byl zvolen režisérem na místo zemřelého Jaroslava Fliegla. Na jeho návrh výbor jmenuje mistra Josefa Suka čestným členem Spolku divadelních ochotníků. V roce 1932 se stává dramatickým poradcem vzniklého loutkářského odboru spolku. Zvenku ohrožoval Palečkovu cestu za kvalitním divadlem konkurenční soubor strany lidové, který se nazýval Lidová akademie, s kterou se Spolek divadelních ochotníků Sedlčany navíc musel dělit o jeviště. Lidová akademie vsadila na odlišný repertoár a tyto hry, převážně operetky a frašky, nalézaly u značné části publika velký zájem.
Obecenstvo si však pomalu zvykalo na náročný a hodnotný repertoár a Palečkova režie se stávala pojmem i v širokém okolí. Výbor byl složen ze tří členů: předseda Jan Vodňanský, místopředseda Jan Hetzel, režisér Jaroslav Paleček.
Devadesátileté výročí v roce 1932 bylo provázeno velkolepými oslavami a výstavou.
Palečkova éra končí v roce 1937. Po něm se režie ujímá Eda Rataj. Ten začíná hrou Františka Langera „Dvaasedmdesátka”. Předpokládá se, že udrží ochotnické divadlo na vysoké úrovni. Puls doby se však začíná zrychlovat a vyvrcholí v krátké době v běsnění druhé světové války. V roce 1939 stačí ještě v březnu odehrát hru V. Wernera „Noví lidé”.
Došlo k obsazení zbytku republiky a vyhlášení PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA.
Přišla II. světová válka. Pod tíží okupace se činnost divadelních ochotníků stále ještě udržovala, ale výběr her už byl poplatný vzniklé situaci.
Zápis z divadelní kroniky: „Německé vojska SS zabírá Sedlčany pro své cvičiště. Musíme se vystěhovat. Spolek je rozpuštěn. Zachraňujeme náš majetek jak jen možno. Smutné časy táhnou naším krajem. Uchovávám tuto knihu spolku s ostatními památkovými dokumenty na bezpečné místo před případným zničením pro doby příští, až zase bude dobře, v což pevně věřím. Dej Bůh, abychom se toho zdrávi dočkali.” Předsedou spolku ochotníků v tomto nelehkém období byl Jan Vodňanský, který v kronice zapsal pocity za všechny, kteří si přáli svobodu. Nebýt obětavosti Jana Vodňanského, Edy Rataje a několika dalších členů, kteří ochotně pomáhali při záchraně majetku, ačkoliv sami měli plno starostí s vlastním stěhováním, neměl by spolek po válce vůbec nic. V Sedlci se o spolkový majetek starali členové, kteří se tam po vysídlení Sedlčan vystěhovali.
V době okupace se tedy několik let nehrálo. Majetek Spolku ochotníků byl ukryt. Všichni se těšili na konec války, který se blížil.
Prvním projevem návratu ochotníků do mírových podmínek byl Silvestr 1945. Slavnostní obnovení činnosti spolku bylo provedeno představením hry M. Maeterlincka „Stilmondský starosta” v režii Edy Rataje. Předehru od B. Smetany hrálo Hudební sdružení SUK v Sedlčanech za řízení Karla Pokorného. Bylo vzpomenuto památky těch ochotníků, kteří zahynuli či zemřeli během války - Karla Vystyda, uvězněného v koncentračním táboře a Bohumila Fialy, který zemřel jako vystěhovalec.
Léta do roku 1948 jsou nesmazatelně spjata s režijní prací Eduarda Rataje a Josefa Hrůši. V roce 1948 byla uvedena „Loutna a meč“, jejímž autorem byl dr. Bohumil Kareš a režisérem učitel Josef Hrůša. V režii p. Hrůši bylo uvedeno od roku 1951-1955 šest premiér – Třicet stříbrných, Veselé paničky Windsorské, Vojnarka, Ženichové, Matka, Nora.
13.dubna 1951 byl převeden spolek pod zřizovatele ZK ROH Sdružených komunálních podniků v Sedlčanech. Co to pro ochotnické divadlo znamenalo? Na jedné straně hmotné zajištění činnosti ochotníků, na straně druhé ztrátu vlastní identity a i převod majetku.
Významným kulturním mezníkem pro město a samozřejmě i pro ochotnický spolek byl 27. listopad 1955. V tento den byl otevřen pro veřejnost nový kulturní stánek - Dům osvěty, později Kulturní dům Josefa Suka.
Od samého počátku měl spolek štěstí na obětavé a zapálené členy, kteří se měli od koho učit. Jen tak mohl spolek divadelních ochotníků vyrůstati do významu své éry Palečkovy, Ratajovy, Hrůšovy, Hölzelovy, Krejčího, Pejšovy, Hartmanovy, Macákovy a „Kuldy” Stibora. „Dnes spí okolo bílých zdí Církvičky, svítící tak krásně v slunci do kraje. A mluvíme-li naší krásnou libozvučnou řečí, klaňme se jejich památce“ – citát dr. Bohumila Kareše.
1960 - Sněhová královna (režie A. Hartman) Od roku 1956 do roku 1968 se vystřídalo celkem dvanáct režisérů. Mnozí z nich se objevili a po jedné, či dvou hrách odcházejí.
V roce 1961 se objevuje dosavadní inspicient Míla Stibor. Od roku 1969 do roku 1977 byl vlastně jediným režisérem souboru dospělých. Sporadicky, ale vždy kultivovaně zasahuje do režie M. Hölzel, který se v posledních letech života věnoval studentskému divadlu. Nelze také nevzpomenout na Antonína Hartmana, neunavného a obětavého režiséra dětského souboru, který pro soubor dospělých připravil řadu dobrých herců.1983 - Ženichové (režie: M.Stibor)
Díky kvalitním podmínkám na domovské scéně omezuje soubor hostování v okolí na minimum, neboť se ne vždy najde odpovídající sál, který by měl patřičné technické zázemí. Repertoár souboru tvoří přebohatá paleta her klasických až po divadelní hry se zpěvy.
Stanislav Smrt v sedlčanském ochotnickém divadle sehrál řadu rolí a v roce 1974 zahájil i svoji režisérskou éru úspěšnou Goldoniho „Mirandolínou”. Úspěšným režisérským počinem byla v roce 1979 hra „Centervillské strašidlo”.
Poezií „Ve jménu života” v roce 1976 zahájil režijní činnost Jiří Kolský. V roce 1977 uvedl na scénu hru „Až přijde den”, „Zahraj chraplavý Aristone”, v roce 1978 detektivku „Smrt přišla po snídani”, v roce 1981 opět poezii „Ta naše láska k divadlu”, v roce 1985 „Slavné báje o legendární zemi Atlantis, která se ve starověku propadla v Atlantickém oceánu”. Představení ze života Jakuba Jana Ryby „Noc pastýřů” v režii Jiřího Kolského bylo v roce 1985 uvedeno na Krajské soutěžní přehlídce v Libici n. Cidlinou. V dalších letech následovali hry R.U.R., Zapomeňte na Herostrata, Hrátky s čertem a v roce 1993 Podskalák.
V roce 1984 se uvedl nový režisér a herec Jiří Stěhule představením Feydeanovy komedie „Ťululum”. V roce 1985 pokračoval komedií „Písek do očí”. Ke 145. výročí trvání Spolku divadelních ochotníků v Sedlčanech nastudoval v roce 1986 oblíbenou hru Jana Drdy „Dalskabáty – hříšná ves“. Koncem 80. let byla zahájena rekonstrukce divadelního sálu. K slavnostnímu otevření renovovaného sálu v roce 1991 režisér Jiří Stěhule nastudoval hru Ladislava Stroupežnického „Naši furianti“. V listopadu 1993 nastudoval hru „Generálka“, se kterou se soubor následujícího roku zúčastnil 45. Pojizerských her v Dobrovici, přehlídky amatérských divadel a v roce 1994 „Dámský krejčí”.
S dětským divadelním souborem úspěšně na tradici Antonína Hartmana navázala Věra Zemanová. Na scénu uvedla velkou řadu pohádek, jako například O brejlatý princezně, O Vendulce a Vitoušovi, Zkoušky čerta Belínka, Zelená perla, Sněhurka, zvířátka a sedm mužíků, Popelka, O Šípkové Růžence,…
Do divadelní činnosti se v roce 1984 zapojili i studenti zdejšího gymnázia hrou „Ecce homo“ v režii Slavomíra Blocha.
1994 - Na tý louce zelený (režie: M.Liška) Po herecké působení v ochotnickém spolku začal roku 1994 režírovat Míla Liška. Jeho první hrou a velmi úspěšnou byla česká lidová opereta „Na tý louce zelený“. S „loukou“ sedlčanští ochotníci vycestovali do Městského divadla v Mostě a do kulturního domu v Sedlci. Miloslav Liška pokračoval v režii dalších her „Uličnice“ (1995), „Děvče z přístavu“ (1995) a v roce 1996 ve hře „Nebe na zemi“ nechal zahrát jednu z rolí i živé prase. To se stalo miláčkem nás všech ochotníků i diváků. Posléze následovaly hry Ostrov milování (1997), Sto dukátů za Juana (1998), Slaměný klobouk (1999), Lumpacivagabundus (2000), Dalskabáty – hříšná ves (2001), Na tý louce zelený (2002) a Naši furianti (2003).
Po sedmnácti letech se v listopadu 2001 do repertoáru ochotnického spolku s úspěchem vrátil kabaret. Režie se ujala Iva Dvořáková. O rok později připravila jeho volné pokračování.
Spolek se pochopitelně podílí hudebně-dramatickou složkou i na významných společenských akcích, kterými byli v minulosti například oslavy výročí 700 let města a oslava 100 let dráhy, či v současnosti jsou Městské slavnosti Rosa.
S historií ochotnického spolku se mohla široká veřejnost seznámit v posledních letech na dvou výstavách. První expozice byla připravena v rámci Hospodářské jubilejní výstavy v červnu 1998 a druhá u příležitosti výročí 160 let spolku v říjnu 2001.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.