Moravský festival poezie – O štít města Valašské Meziříčí 1999, citace

Nejen, že o festivalovou literární soutěž mají autoři zájem, ale ani my, organizátoři soutěže, neusínáme na vavřínech a pokoušíme se každým rokem přijít s něčím novým. Naší letošní novinkou je první svazek edice Krásno, v níž chceme vydávat nejen práce vítězů festivalu, ale také práce většího počtu soutěžních autorů. Zatím chceme každý rok vydat jeden svazek této edice, pokud se však vyskytne v jednom roce mimořádných autorů několik, nic nám nebrání vydat v edici svazků víc.
Stejně jako loni se nám interpretační a literární soutěž zdárně propojují. Máme zde sourozeneckou dvojici, z níž jedna sestra recituje a druhá nám poslal své básně, máme zde i soutěžící, která soutěží jako autorka i interpretka. Máme zde také autorku, která část svých prací napsala česky a část slovensky, a dokonce slovenského autora, vlastně autory dva, kteří své práce poslali přímo nám, což přinejmenším znamená, že se na Slovensku čte časopis Tvar.
Josef Fabián ve sborníku soutěžních prací Krásné bolesti

Někdy jsem udivená, že si někdo z mé básně vezme něco úplně jiného, než co jsem myslela. Uvažuji o jeho pohledu, ale původní názor ve mně zůstává, už jsem prostě taková. V našem literárním klubu máme kritičku, která nám tam vysvětluje jak máme psát a upozorňuje nás na naše chyby a i ta mi občas něco řekne. No a já si ji poslechnu, ale názor stejně nezměním.
Katarína Košíková, zpravodaj 2/1999

Je príma, že se tady setkávají ti, kteří poezii píšou, s těmi, kteří ji recitují, a taky to, že autoři budou mít možnost slyšet finalisty recitační soutěže. Třeba jim to něco přinese v tom, aby se zamysleli, jestli stojí za to dělat poezii s ohledem na prezentaci básně nebo ne. A jednak je to příležitost, kdy se mohou sejít mladí lidé, kteří mají tuto dost menšinovou zálibu, a něco si o tom říci navzájem i s lidmi, kteří se literaturou profesionálně zabývají.
Mgr. Lenka Chytilová, zpravodaj 3/1999

Festival byl dříve svázán ideologií, konal se v rámci Měsíce československo-sovětského přátelství, vítěz jezdil do Sovětského svazu… Po společenských změnách toto všechno padlo, všechno se začalo rozvolňovat. Ustoupili jsme samozřejmě od povinného předmětu básní ruských a sovětských autorů. …Po rozpadu krajských kulturních středisek v České republice jsme začali zvát recitátory z Wolkerova Prostějova, a i když na Slovensku krajská střediska přežívala, začali jsme zvát především ty slovenské recitátory, kteří se účastnili festivalu Hviezdoslavův Kubín. Když jsme festival rozvolnili tak, že si tady může každý účastník přijít s jakýmkoli textem a není ničím vázán, cítili jsme, že by MFP potřeboval nějakou inovaci. Chtěli jsme původně zvát v rámci festivalu divadla poezie, ale to se příliš nepovedlo, a proto jsme souběžně začali rozjíždět autorskou literární soutěž. Ta se ujala a mám z toho radost.
Josef Fabián, zpravodaj 3/1999

Postoj dnešní generace k poezii je značně skeptický a ostýchavý. V zájmu o záchranu mluveného slova je častokrát verš v nucení předkládán těm výřečnějším a to též není správné, neboť se vytrácí heuristický charakter textové volby. V mnohých případech regionálních přehlídek jsou v majoritě čítankové texty, které vypovídají jen o lenosti interpretova chtění.
Andrej Drbohlav, zpravodaj 1/1999

Jezdím do Valašského Meziříčí moc ráda, protože je to jedno z míst, kde se setkávám s lidmi: při poezii, při víně, při sněžení anebo jinak. Další důvod je ten, že se tady setkávám s poezií: v lidech, ve víně, ve sněhu anebo jinde. Jde pořád o totéž: setkání, inspirace, přítomnost, tajemství…
Kamila Drtilová, zpravodaj 3/1999

Z almanachu Moravský festival poezie – 35 let

35 let je asi polovina života lidského. Kolik je to ale v životě festivalu? U toho našeho, Moravského, je to asi tisícovka recitátorů a autorů, z nichž někteří k nám přijeli jen jednou a jiní jezdili několik let. Jsou to stovky obyvatel města v hledištích, je to několik desítek organizátorů, jsou to asu tři desítky porotců a několik desítek hostů.
Je to poezie, setkávání a přátelství.
Jsou to moje předčasné Vánoce.
Josef Fabián

„když jsem se do Valašského Meziříčí mohl přestěhovat já, proč by se sem nemohl přestěhovat Wolkerův Prostějov,“ prohlásil jednoho dne Jiří Broll v kroužku přátel.
Přesně si to už nepamatuji, ale hádám, že to bylo nejspíš někdy na zkoušce Divadla poezie, které tehto inženýr – chemik po svém příchodu z Prostějova do meziříčské Tesly založil. Nevím už ani, kdo z nás u toho tenkrát byl, pokusím si tipnout: Marcela Kosmáková (Brollová), Aťka Dadáková (Billová), Marcela Doubravská (Hrušková), Eva Prečanová, Olga Dušková (Pernická), Honza Trůneček, Jiří Fronček, Mirek Kyšák, Jura Hruška..? Wolkerův Prostějov byla již tenkrát renomovaná celostátní recitační soutěž, upřímně řečeno jsme Jiřího nápad ocenili nanejvýš jako trefný bonmot. Jenže to jsme ho ještě tak docela neznali: do roka nám dokázal, že své nápady umí realizovat. Dodnes jsem možná nepoznala člověka s takovým organizačním talentem, jako měl on.
Dlužno ovšem říci, že měl koho organizovat: ve Valašském Meziříčí našel pro svůj nápad ochotné a vstřícné zázemí . nejen v Klubu pracujících (předchůdci dnešního Kulturního zařízení), ale i mezi vedoucími pracovníky v okolních továrnách, techniky, studenty a pedagogy z místních škol atd..
Věděl, že aby takový podnik přežil, je ho potřeba zaštítit ideologicky (štít města Valašského Meziřící v těch časech nestačil), a tak se Festival dlouho pořádal v rámci Měsíce československo-sovětského přátelství, což určilo i termín konání, který dodržujeme dodnes, a vítězům prvních několika ročníků vyneslo zájezd do SSSR. I nesčetněkrát diskutované veřejné bodové hodnocení je Jiřího nápad.
Od 1. ročníku, tedy dávno předtím, než chytré hlavy přišly na to, že každému podniku musí vyrábět image oddělení public relations, měl MFP své tiskové středisko, samozřejmostí bylo od počátku i středisko výpočetní (o existenci počítačů jsme ovšem tenkrát neměli ani tušení). I prostá lidová moudrost, že láska prochází žaludkem, se na Valmezu od těch časů potvrzuje rok co rok: porotci o tom vědí své. Snem Jiřího Brolla bylo, aby se z původně krajského a potom Moravského festivalu stal posléze festival celostátní a později dokonce mezinárodní. Ten poslední stupeň se nám zdál být přece jen jaksi za hranicí reality – a vida. Sice v jiné podobě, než si to představovat Jiří, ale festival nakonec mezinárodní je: jezdí sem přece Slováci…
Nakonec jsem si nechala ještě jednu zásadu, kterou Jiří ctil: Dobrý je jen takový šéf, který se může z podniku vzdálit a podnik funguje dál, jako šéf byl stále přítomen. Jiří Broll odešel již před osmnácti lety, ale jeho Festival je tu stále. Je jenom na nás, aby se dožil i dalších (půl)kulatých výročí.
PhDr. Dagmar Jaklová

Vzpomínat na 35 let Moravského festivalu poezie znamená pro mne ohlédnout se za polovinou svého života. Psal se rok 1965 a já ke své lítosti nemohl být na zahajovacím ročníku tohoto, tehdy ještě krajského festivalu. To proto, že od 1. května jsem se stal uměleckým šéfem Violy a v době festivalu jsem s ní jel na první zahraniční zájezd do NDR. Následné čtvrtstoletí jsem „Valmez“ nevynechal ani jednou.
K městu Valašské Meziříčí mám vztah od roku 1944. Zatímco maminka s mladšímm bratrem byli na dovolené na Horní Bečvě, zametal jsem peróny pražského hlavního nádraží. Počátkem srpna jsem konečně mohl jet za nimi. Tehdy jsem poprvé viděl „Valašské Athény“. Prošel jsem od nádraží přes starý most (vzal za své na konci války) na náměstí líbezné jako teplá dlaň, zastavil jsem se ve farním kostele, objevil se až u hvězdárny, prošel vilovou čtvrtí a narazil na starý dřevěný kostelík, pak se znovu dostal k řece a v dálce hledal vrcholky Beskyd. Unikl mi zámek Žerotínů, který ještě netušil, že bude jednou sídlem Moravského festivalu poezie. Do Valašského Meziříčí jsem se vrátil po osmi letech: stalo se mi výchozím místem do Javorníků a přes hranici do slovenských hor. Třetí setkání už bylo festivalové.
Na co vše vzpomínat? Jistě se vybaví semináře na Horní Bečvě a na Poustevnách nebo společenský večer ve skanzenu. To jsou však jen dárky navíc, ona pověstná třešnička na jubilejním dortu. To podstatné jsou lidé, kteří festival připravují, a soutěžící, kteří na něj přijíždějí. Tedy ten, kdo si ho vymyslel a kdo je autorem bodovacího hodnocení: Jiří Broll. Ti, kteří festivalu nedávají zahynout a živí ho stále novou krví. Jsou jich desítky, nelze je všechny jmenovat. Chci vyvolat jménem alespoň čtyři: neskutečně obětavého tajemníka Jiřího Potáče, vzdělaného, laskavého a tiše vše sledujícího dirigenta festivalového výboru, středoškolského profesora regionálního znalce Jiřího Demla, všudypřítomnou duši festivalového kolektivu Danuši Půstovou, která snad zažila všechny ročníky, a ředitele Kulturního zařízení města, agilního všeuměla a inspirátora „inovací“ festivalu Josefa fabiána. Navíc se všemi se po závěrečném defilé vítězů sedí tak dobře u vína.
Je pro mne radostí, že mohu vzpomenout členů proty, kteří absolvovali v době, kdy jsem jí předsedal, více ročníků. S Milanem Blahynkou jsem bydlel v jednom pokoji na vysokoškolské koleji v Olomouci v blahém čase našich studií; v Jánu Buzássym jsem poznal laskavého člověka a vynikajícího básníka; S Julií Charvátovou jsem spolupracoval od počátku šedesátých let; s Dagmar Jaklovou si od dob, kdy přišla do Prahy na vysokou školu a stala se členkou Studia Viola, říkáme brácho – ségro; Ivana Kováče mámrád pro jeho výbušné zaujetí; na Rudu Lesňáka vzpomínám jako na systematického teoretika přednesu; s Danou Musilovou jsem prožil přes dvacet let ve Viole, kde představovala své posluchače z DAMU; při jménu J. R. Pick, od něhož mám s věnováním řadu jeho satirických knížek, se mi vybaví počátel jara 1983, kdy se nás sešlo stěží dvacet nad jeho rakví; typem agilního kumštýře a kulturního pracovníka byl Rudolf Pogoda, budovatel krásného olomouckého Divadla hudby – po něm jsem roku 1970 přebíral štafetu předsednictví poroty Moravského festivalu.
A jsou tu další, kteří byli v porotě jednou, dvakrát, třikrát, a je tu všudypřítomná Hana Kogránková, která přišla do Violy v patnácti letech a brzy odstartovala i Valašské Meziříčí, výborná recitátorka a vynikající rozhlasová režisérka. A zástupci mladší generace, z nichž někteří jsou odchovanci Valmezu, jiné přitáhl svou magií „být při tom“: Pavel Chalupa, Libor Vacek, Aleš Vrzák a z líbezného Slovenska přišedší líbezná Jarka Čajková.
Ten výčet jmen chce především řídi, že to nejpodstatnější na Moravském festivalu poezie je, že při něm vzniká veliká pracovní a lidská pospolitost, mezi soutěžícími přátelství a možnost sám sebe poměřit s druhými a vyslechnout, co si o něm myslí ti, kteří jsou tam proto, aby se vyslovili. To vše v prostředí, které je ideální pro vznik podobných setkávání. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by tento festival vydržet pětatřicet let, nemohl by si uchovat svěžest, atmosféru tvůrčího zaujetí a lidské teplo zahrnující všechn generace: ty, kteří přijedou poprvé s rozzářenýma očima právě vylíhnutého mládí a s malou dušičkou rozechvěnou trémou, až po seniory, kteří jsou mladí duchem právě proto, že patří do rodiny festivalu.
Tady by mohlo vzpomínání skončit. Chci však říci ještě něco navíc. Moravský festival poezie je i z hlediska dějin české a slovenské recitace mimořádnou přehlídkou přednašečského úsilí. Je tomu tak z několika důvodů:
1. Setkávají se na něm interpreti z českých zemí a ze Slovenska. Jde o nezastupitelnou konfrontaci, která umožňuje uvažovat o směřování a proměnách této umělecké disciplíny.
2. Úroveň festivalu je obvykle vysoká, protože ze všech koutů mohou přijet jen ti nejlepší.
3. Bodovací systém . jsem o tom hluboce přesvědčen – je neobjektivnějším hodnocením.
4. Složení poroty není nikdy jednostrunné, jde o představitele různých profesí, které tak či onak souvisejí.
5. Semináře mají obvykle vysokou odbornou úroveň. Zmíněná pospolitost umožňuje, aby si účastnící soutěže „odchytili“ porotce i během společenského večera.
6. Doplňkové programy nejsou vyplněním času, ae zážitkem, často inspirací.
7. závěrečný večer vítězů je událostí. Nedělal by ostudu na televizní obrazovce, ta si však už léta představuje prezentaci poezie jako… (raději nedořekněme).
Co víc si přát? Něco přece: aby Moravský festival poezie ve Valašském Meziříčí přežil nás, kteří už pamatujeme tolik ročníků, aby se našli noví nadšenci, kteří o něj budou pečovat, aby si uchoval pel mládí. Tento festival má nárok na věčnost v dimenzích lidské současnosti
PhDr. Vladimír Justl

Koľko je to už rokov? 25, 35 45? Je to historka, či chceme alebo nechceme. S odstupom rokov sa nám množstvo mení na kvalitu, spomienka připomíná hodnoty, v kultuře tých dávnejších rokov mimoriadne vzácne. Moravský festival poezie priniesol kvality v dejinách kultúry našich národov a vychoval rad mladých osobností, ktoré sú pre obe strany prínosné. Umelecký přednes vychováva, či si to uvedomujeme alebo nie. Často aj zábavnou formou, hoci ani tak nepřestává byť umením naorav vážnym.
Ian Kováč a Rudolf Lesňák mňa kedysi zlákali na súťež, kde sa recituje v divoch jazykách a hodnoty takto vytvorené sa posudzujú z hľdiska nadnárodních estetických kritérií. To ma zlákalo, naložil som ich do svojej embéčky… Ale až na moravskom území mi povedali, že sa hodnotí číslicemi. Skoro som urobil hodiny. Čísla mi príliš pripomínajú matematiku, a tú som od umenia vždy odhádal. Ale všetko bolu ináč, lepšie. Už v prvej súťaži som sa přesvědčil, že čísla tu nie sú důležité, že hlavnou kvalitou je umelecký zážitek, ktorý sa číselne vyjádřit nedá.
Oznámil som sa nielen s recitátormi, ale aj členmi poroty, ktorí sa stali mojimi priateľmi a veľa som sa od nich naučil. Od dlhoročného predsedu poroty Dr. Justla například jako pracovať v kultuře a nepúšťať si k telu štátnu moc. Pácovat pre kultúru, pre národ a nie pre aparát. Aj v žažkých rokoch sa tu neraz vznášela akási nedefinovatelná Váňa slobodomyseľnosti. Možno to bolo lákadlo, kroté nás priťahovalo na túto súťaž. Aj dnes, hoci sú pomery celkom iné, sa z toho možno poučiť. Oznámil som sa tu aj s mimoriadnymi organizátormi tohto podujatia, ktorých zápal je hodný úcty. Žial, viacerí z nich sa nášup dnešného jubilea nedožili.
Moravský festival poezie je moje posledné recitačné podujatie v roku, ním sa moje počúvanie prednesov končí, po ňom bilancujem a ukladám sa na zimný spánok. Bývajú roky úrodnejšie i menej plodné, ale našťastie každý rok sa objaví niekoľko talentov (alebo aspoň jeden výtržník), raduje sa z nich jako lakomec z prvých ziskov. Kdo v mladosti prešiel skúsenosťou s umením, neskôr se spravidla nestáva prázdnym človekom, je jako stromček, ktorý časom prinesie ovocie cenné i pre iných.
Milujem Moravský festival poezie a rúto mi je za každým ročníkom, kterého som se prechorobu nemohol zúčastniť.
Ján Buzássy

…Nevím, počítám-li správně, ale zdá se mi, že letošní ročník MFP bude i pro mne jubilejní. Tuším, že na 7. ročníku jsem poprvé pomáhal dělat festivalový zpravodaj. Většinu článků jsem tehdy psal v zubařském křesle. Tiskové středisko bylo totiž umístěno ve zrušené zubařské ordinaci.
Kuriózní byl festival, který začínal v den úmrtní Brežněva. Po složitém jednání s představiteli KSČ se nám je podařilo přesvědčit, že MFP nelze odložit, když účastníci již přijeli, a že havlíčkův Křest svatého Vladimíra je vhodný program i pro den státního smutku.
Často vzpomínám na festival roku 1989. Zatímco se v M-klubu recitovalo, v Praze se děly převratné události. Pracovníci rozhlasu tehdy natočili kilometry rozhovorů s mladými recitátory (byla mezi nimi též Jolana Voldánová) na témata tehdy nepovolená. Kde ta pásky jsou? Všichni jsme cítili, že je něco ve vzduchu, ale když jsem se na valašskomeziříčském nádraží loučil se členy poroty Hanou Kofránkovou, Dr. Vladimírem Justlem a Dr. Rudolfem Lesňákem, volali jsme na sebe: „Na shledanou po puči!“ Vůbec jsem netušil, žeza tři, čtyři dny budu poslouchat na Václavském náměstí Hanku, jak hovoří za rozhlasáky a v sobotu a v neděli budu s ostatními zpívat na Letenské pláni píseň sametové revoluce…
Mgr. Jiří Demel