AS 2005, č. 2, s. 67. Standa Berkovec.
JARDA HLOŽEK, CELÁ CIBULKA A DIVADELNÍ KUCHYNĚ
Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Jak to tak teď počítám, tak – čistě statisticky vzato – je Jarda Hložek kamarád, se kterým se znám a vídám nejdéle ze všech, co spolu kamarádíme. Nějakých, bratru, třicet osm let. Bratru opravdu. Oslovení „bratře“ jsme používali ve skautském oddíle. A od té doby to Jarda vydržel a pořád se ke mně hlásí. Za to si zaslouží medaili za trpělivost a odvahu!
Když jsme se poznali, převyšoval nás, ostatní skautíky, výškou postavy, rozhledem ve světě kultury, délkou chodidel a kultivovanou výřečností. Když k tomu připočtu výtvarný a herecký talent, smysl pro humor a zvláštní dar zapalovat lidi, není divu, že v 1. chlapeckém junáckém oddíle Slaný patřil k vůdčím osobnostem. Díky jemu jsem proto ve dvanácti hrál první divadlo – bylo to řecké drama o Thysbé, které zrežíroval po cestě na návštěvu dívčího skautského tábora. A díky jemu jsem poprvé v životě zažil ten krásný pocit exhibicionismu. Vůbec, vždycky když něco podnikal, tak se mu tak zaleskly oči a začal pábit, vymýšlet. Na realizaci se vždycky někdo našel. Ale to nadšení, tu pochodeň, tu třímal Jarda neochvějně a vždycky. Hýřil nápady, experimenty a inovacemi. To platilo i v táborové skautské kuchyni. Dodnes s láskou vzpomínáme na legendární samolepící Jardovy škubánky nebo rozvařenou rýži! Z té doby pochází i jeho skautská přezdívka – rychle vyslovená CELÁ CIBULKA, Cácibulka. (Dnes je z něj vynikající kuchař!)
Jak jsme rostli, kupodivu i Jarda ještě rostl, i jeho chodidla rostla, rostly i jeho znalosti a kulturní přehled. Vyučil se knihkupcem a v Knize na slánském náměstí se díky němu čtvrtky s knižními novinkami staly naší malou undergroundovou platformou. Stejně jako HloDoStaSáHoVo divadlo poezie, které si Jarda založil. (To je to Hlo - žek na začátku). A pořád jsme se kamarádili a rádi viděli, já coby divák a Jarda coby režisér a bohém, brázdící Slaný s vlající bílou šálou kolem krku. Pak se toto seskupení přejmenovalo na Dividýlko a já se díky fúzi s partou Jirky Šímy (a díky jemu) najednou ocitl na palubě. A pak tady byl rok 89 a Jarda se mnou jako jeden z mála v našem městečku rebeloval v našem vysílání Mikrofóra. Pak jsme založili ve Slaném hnutí nezávislých a ocitli se spolu v městském zastupitelstvu. A pořád to byl stejný vizionář, který dokázal nadchnout překvapivými a hravými nápady, za kterým lidi šli. Když jsme po čase usedli s Jardou do lavic prvního kursu observerů – tedy rozhodčích balónového létání – nijak mě to nepřekvapilo. Potřebujeme mít oba hlavu v oblacích.
A tak považuji za zcela samozřejmé i to, že dnes Jarda úřaduje jako místostarosta ve stejném domě, ve kterém jsme se před mnoha lety u něj scházeli u kávy a knižních novinek. Že pořád stojíme na jevišti stejného sálu, noblesně opraveného díky městu i novým majitelům Hejtmanského dvora. Obojí je vedle sebe na slánském náměstí. A tak s Jardou opisuji stejný kruh, plný nádherných představení, výstav, balónových letů, happeningů a setkání. Občas se na té kružnici trochu vzdálím do Himálaje nebo na Špicberky. Vím, že kruh se pomalu uzavírá. A tak jsem rád, že na té kružnici stále potkávám toho kluka, co trčí při nástupu z řady. Že trčí dál. Že pořád nasírá pohodlné maloměšťáky a zapaluje ty, co se dívají stejným směrem. V tom jeho pohledu jsou pořád ďábelské ohýnky, od kterých je radost chytit.
Standa Berkovec
Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Jak to tak teď počítám, tak – čistě statisticky vzato – je Jarda Hložek kamarád, se kterým se znám a vídám nejdéle ze všech, co spolu kamarádíme. Nějakých, bratru, třicet osm let. Bratru opravdu. Oslovení „bratře“ jsme používali ve skautském oddíle. A od té doby to Jarda vydržel a pořád se ke mně hlásí. Za to si zaslouží medaili za trpělivost a odvahu!
Když jsme se poznali, převyšoval nás, ostatní skautíky, výškou postavy, rozhledem ve světě kultury, délkou chodidel a kultivovanou výřečností. Když k tomu připočtu výtvarný a herecký talent, smysl pro humor a zvláštní dar zapalovat lidi, není divu, že v 1. chlapeckém junáckém oddíle Slaný patřil k vůdčím osobnostem. Díky jemu jsem proto ve dvanácti hrál první divadlo – bylo to řecké drama o Thysbé, které zrežíroval po cestě na návštěvu dívčího skautského tábora. A díky jemu jsem poprvé v životě zažil ten krásný pocit exhibicionismu. Vůbec, vždycky když něco podnikal, tak se mu tak zaleskly oči a začal pábit, vymýšlet. Na realizaci se vždycky někdo našel. Ale to nadšení, tu pochodeň, tu třímal Jarda neochvějně a vždycky. Hýřil nápady, experimenty a inovacemi. To platilo i v táborové skautské kuchyni. Dodnes s láskou vzpomínáme na legendární samolepící Jardovy škubánky nebo rozvařenou rýži! Z té doby pochází i jeho skautská přezdívka – rychle vyslovená CELÁ CIBULKA, Cácibulka. (Dnes je z něj vynikající kuchař!)
Jak jsme rostli, kupodivu i Jarda ještě rostl, i jeho chodidla rostla, rostly i jeho znalosti a kulturní přehled. Vyučil se knihkupcem a v Knize na slánském náměstí se díky němu čtvrtky s knižními novinkami staly naší malou undergroundovou platformou. Stejně jako HloDoStaSáHoVo divadlo poezie, které si Jarda založil. (To je to Hlo - žek na začátku). A pořád jsme se kamarádili a rádi viděli, já coby divák a Jarda coby režisér a bohém, brázdící Slaný s vlající bílou šálou kolem krku. Pak se toto seskupení přejmenovalo na Dividýlko a já se díky fúzi s partou Jirky Šímy (a díky jemu) najednou ocitl na palubě. A pak tady byl rok 89 a Jarda se mnou jako jeden z mála v našem městečku rebeloval v našem vysílání Mikrofóra. Pak jsme založili ve Slaném hnutí nezávislých a ocitli se spolu v městském zastupitelstvu. A pořád to byl stejný vizionář, který dokázal nadchnout překvapivými a hravými nápady, za kterým lidi šli. Když jsme po čase usedli s Jardou do lavic prvního kursu observerů – tedy rozhodčích balónového létání – nijak mě to nepřekvapilo. Potřebujeme mít oba hlavu v oblacích.
A tak považuji za zcela samozřejmé i to, že dnes Jarda úřaduje jako místostarosta ve stejném domě, ve kterém jsme se před mnoha lety u něj scházeli u kávy a knižních novinek. Že pořád stojíme na jevišti stejného sálu, noblesně opraveného díky městu i novým majitelům Hejtmanského dvora. Obojí je vedle sebe na slánském náměstí. A tak s Jardou opisuji stejný kruh, plný nádherných představení, výstav, balónových letů, happeningů a setkání. Občas se na té kružnici trochu vzdálím do Himálaje nebo na Špicberky. Vím, že kruh se pomalu uzavírá. A tak jsem rád, že na té kružnici stále potkávám toho kluka, co trčí při nástupu z řady. Že trčí dál. Že pořád nasírá pohodlné maloměšťáky a zapaluje ty, co se dívají stejným směrem. V tom jeho pohledu jsou pořád ďábelské ohýnky, od kterých je radost chytit.
Standa Berkovec
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.