AS 2005, č. 2, s. 43-45. Jan Císař.
KOCOUR RODINY HAKENŮ
Modrý Kocour, dnes už se dá možná říci „proslavená“ turnovská přehlídka amatérského divadla, jenž se letos konala 4. - 6. března, jest festival veskrze jedinečný. Svého času jsem jej nazval festivalem jižního typu pro jeho organizační ležérnost působící nejrůznější nejasnosti a zmatky, které se ovšem vždycky nějak překlenou. V roce jeho 10. výročí k tomu přidávám, že je to také přehlídka rodiny Hakenů. Nikoliv, že by se na něm tato rodina producírovala na jevišti – až na otce Hakena, ale jeho posedlost divadlem mu jinak nedovolí. Je to prostě proto, že se celá podílí svou aktivitou na jeho vzniku a průběhu, a to počínaje velice malými dětmi. V čele tohoto usilování ovšem stojí Petr Haken, jenž si tuto přehlídku především výběrem souborů a titulů hněte po svém a vtiskává ji naprosto specifický ráz; něco mezi soutěžní přehlídkou a přehlídkou lahůdek amatérské produkce i produkce přátel. Je to přehlídka s postupem na Šrámkův Písek a Náchodskou Prima sezónu, ale stejně tak na ni jde o ty druhé dvě roviny, dost často se mně zdá, že hlavně. Nic proti tomu. Tahle přehlídková barva – včetně té ležérnosti – je sympatická a kdo nezažil Modrého Kocoura včetně té aktivity rodiny Hakenovy, má poměrně citelnou mezeru ve znalosti českého amatérského divadla 21. století. Musíte ovšem počítat s překvapeními různého druhu. Pro příklad: letos jsem se potkal s inscenací Witkacyho Šílené lokomotivy mladoboleslavského Divadýlka na dlani, která se už vloni účastnila poděbradského FEMADu. Petr to zdůvodnil naprosto bravurně: Turnov a Mladá Boleslav mají stejný senátorský volební obvod, takže důvody k hlubokým přátelským stykům jsou nasnadě. Proto hup s mladoboleslavskými na Kocoura. Ani nevím, jestli se ta inscenace ucházela o Písek, ale v každém případě ji v zimním zasněženém Turnově svědčilo. Zbavila se už jakékoliv závislosti na Witkacyho myšlenkovém i formálním světě a přehoupla se zcela a s jistou suverenitou do svižného kabaretního žánru, v němž se mladoboleslavští pohybují s půvabem, jistotou a šarmem. Možná bych je na základě tohoto kritéria letos, kdyby to šlo, znovu na FEMAD doporučil. Jako zdařilý příklad „restrukturalizace“ literárního žánru jevištními prostředky.
Abych se vyhnul kolizím a nežádoucím souběhům, tak budu psát především o představeních vskutku soutěžních. Nuže:
Na Šrámkův Písek jsme jako porota (Vl. Hulec, S. Gregar a J. Císař) nominovali bez jakýchkoliv problémů Vosto5 Praha s jejich Košičanem 3. Pánové Cihlář a Prokop mají své místo na vrcholu tohoto typu divadla pevné. Ačkoliv turnovské představení až tak suverénní nebylo. Oba herečtí autoři – nebo autorští herci? – si totiž vytýčili hranice svého vystoupení tak určitě a pevně, že je, jak to v Turnově vypadalo, do jisté míry svazují. Základní situace je noční vysílání jakési radiové stanice, v níž dva polodiletanti, polointeligenti a hlavně totální neumětelové, kteří si hrají na ostřílené borce, předstírají duchaplné rozhovory mezi sebou i s těmi posluchači, kteří jim případně zatelefonují. Jsou tím dány jisté limity časové i nutnost realizovat i technické předpoklady, které musí být přesně dodrženy, jinak se zhroutí řada situací a jejich vtip. Ale především: je třeba naznačit určité typy obou „moderátorů“, tedy sklenout obrysy postav a dodržet je. Protože v tom je jádro: ti dva jsou takoví, jací jsou a z toho plyne i smysl a podoba představení. Existuje však ještě postava třetí, jediný posluchač, jenž těm dvěma neumětelům volá z různých nádraží, neboť se řítí jako štvanec po celé republice stíhán kolosálními „vlakovými nonsensy“. Takže tu oba pánové hrají ještě třetí postavu. V Turnově jako by pozbyli do jisté míry svou komunikační samozřejmost a lehkost a improvizační uvolněnost, když toho musejí stihnout tolik na tomto fixovaném půdorysu.
Doporučili jsme (zmíněná už porota) na ŠP Krátké a úderné divadlo z Liberce s představením Kde že loňské něhy jsou. Je to soubor autorský, už dostatečně na tomto poli zkušený, který se tentokrát pustil na prajednoduché scéně do vztahů mezi ženami a muži. Na počátku se představí kontrastní manželské páry, v jednom z nich vládne žena, ve druhém muž a sledujeme vývoj jejich soužití. Je to námět mnohokrát zpracovaný a obehraný, ale jsou v těch situacích neotřelé komediální nuance i překvapivé momenty ve vedení zápletky. Připočteme-li k tomu obratnost a nápaditost hereckou, je to předpoklad pro docela vtipnou i inteligentní zábavu, jež se nemusí ani podbízet ani pitvořit. V druhé polovině se ovšem vynoří zcela překvapivé a slibné nové téma. Vyroste z rozhovoru tří pubertálních dívek o jejich dívčích idolech. Jedna z nich se zamiluje do nesmělého mladíka, jenž hraje na kytaru, skládá písně, mluví slovy Nedvědových písní a touží koncertovat na stadionu ve Wembley. Což se mu splní, jak předvede závěr představení. A najednou je tu téma životních vzorů i životního stylu, téma působení masové subkultury, jež není uděláno ani se satirickou či parodickou nadsázkou, ale s určitým pochopením pro tuto polohu, která díky komediálností vyjevuje i svůj rub. Kdyby se toto téma dodělalo ve fabulační a situační lince, jež je tu ve srovnání s první polovinou poněkud slabší, byla by to možná originální samostatná hra.
Na Náchodskou prima sezónu porota nominovala soubor Podještědského gymnázia Stopu Liberec s Ptákovinami Jiřího Žáčka podle Aristofana. Upravila a režíruje je Milena Šajdková, která svým libereckým rozumí. Mladí herci mluví zřetelně a k tomu ve verších, pohybují se přirozeně a se smyslem pro rytmus, dovedou načrtnout jednoduchý obrys postavy, cítí se na jevišti dobře jako kolektiv, aby zároveň dali i prostor sólovým výstupům, v jednom z nich znamenitě kdákající slepice sklidila zasloužený potlesk na jevišti. Je to inscenace jednoduchá, nechce po hercích nic, co je nad jejich síly, ale to, co chce, vyžaduje důsledně a směřuje k pečlivosti málokdy už dnes na jevišti vídané a slýchané. Což se často nahrazuje smělostí a originálností koncepcí. Jako v inscenaci Hamleta Turnovského divadelního studia, kde oživne královský šašek Yorick, aby byl průvodcem představení, a Hamlet neumírá, protože je vinen svou pomstou. To všechno jsou však záměry, které kromě jistého zajímavého scénografického řešení v ničem nedojdou ani nejmenšího naplnění. Odvaha i snaha Petra Hakena, jenž si Shakespearův text upravil a také zrežíroval, byly nezměrné, ale výsledek prakticky nulový, protože se zatím nedostává sil na úplně obyčejné divadlo, tím méně na to „přemustrovat“ Shakespeara.
Autora textu inscenace VOŠ herecké z Prahy Rajská komedie program utajil. Prý je to posluchač DAMU, jenž byl pověřen, aby něco pro tento ročník sepsal, režii měl Jiří Trnka, pedagogický dohled Ivetka Dušková. Jde o takovou mírnou, opatrnou českou cool hru (drsná slova, jedno souložení na scéně a znásilnění za scénou) o mladé partě a jednom rodičovském páru, jenž se trápí navzájem, a s dcerou, která odejde z domova. Námět a témata jakož i způsob zpracování jsou dnes přes veškerou snahu o nekonvenčnost už konvenční. Ale pan režisér dodal jistou organizaci a pořádek, herci hrají s nepochybnou spontaneitou, bezprostředností a temperamentem, občas probleskne výrazněji i úsilí o cílevědomou tvorbu postavy. Je to zajímavé studentské divadlo sui generis a doporučení na Náchodskou divadelní sezónu mu patří.
Mnoho dalšího se v soutěžní části Modrého Kocoura neurodilo. Náhlé neštěstí Studia Arthure z Prahy a Morgiana souboru Dora z Turnova sdílely svým způsobem stejný osud: bojovaly úporný zápas o to, převést na jeviště velmi nesnadnou a obtížnou literární předlohu. Lépe se vedlo Studiu Arthure s textem Daniely Fischerové Náhlé neštěstí, ale i tak jen neúplně a fragmentárně zdolávali oba herci jeho nástrahy. Z nesoutěžních představení stálý polský host Surya Jawor si vůbec neporadil s některými texty Henriho Pierra Camiho a druhý polský host, jakési loutkářské „one man show“ Adama Walnyho Inspiracje Biblijne, zaujal sice řadou důmyslně vymyšlených a zkonstruovaných „loutkostrojů“ a jejich výtvarnou surrealisticko-expresionistickou podobou, ale pak už se to všechno jaksi okoukalo a představení trvalo déle než bylo únosné. A konečně se v Turnově představili v této nesoutěžní části s novou hrou Josefa Tejkla Čilimník i Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí. Oficiálně vstoupí do soutěže na přehlídce v Červeném Kostelci, takže informaci o tomto jejich díle podám v AS až v jejím kontextu. Dalším nesoutěžním představením bylo ještě vystoupení souboru Postav si své letadýlko, „one woman show“ jedné mladé herečky, která zpěvem, slovem, ale především předměty vypráví a předvádí příběh o růžovém snu. Má vtip, půvab, jemnost, komunikativnost a především imaginaci. Protože však autorka tohoto příjemného pohlazení je absolventka KALD DAMU, nevěděli jsme si jako porota rady jak s ní zacházet v soutěži a jenom jsme ji doporučili pozornosti jako možný doplněk programu Šrámkova Písku. Ale podle mne by to mohl být doplněk mnoha dalších amatérských přehlídek.
A ještě jedno upozornění jsme jako porota vydali; tentokrát organizátorům přehlídky FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč. Na Modrém Kocouru totiž odehráli představení nazvané Ultimatum Nejhodnější medvídci z Hradce Králového. Režisér a autor scénáře se skrývá pod pseudonymem Ruby Hoo, hudbu složil David Doubek, the Can. Jde o hudebně-dramatickou produkci; žánrově jistě nejbližší muzikálu, ale například přímočaré vedení fabule a propojení revuální části jednotlivých hudebně-pěveckých čísel i části dramatické (řetězení situaci do děje) připomínají zase operetu. Z tohoto hlediska se pak tato rovina jako příběh o ženském teroristickém komandu, odehrávající se v německém přístavu – snad Hamburku – nabízí jakoby ironicky, občas až parodicky. Jenže: Nejhodnější medvídci, vždycky předváděli model, v němž realita prakticky nerozeznatelně přecházela ve fikci, která tuto realitu nebrala až tak vážně, dokonce až mystifikovala. Obráceně to platí také: ironie a mystifikace se proměňuje v drsnou až krutou realitu. Inscenace má zajisté své problémy, ale na půdě amatérského hudebního divadla je to ojedinělý autorský pokus, jemuž není možné upřít jeho kvality a průbojnost. Na Šrámkův Písek se asi nehodí, není to rozhodně experimentální divadlo. Naopak využívá záměrně četné konvence různých žánrů nejen divadelních, kromě jiného i proto, aby vznikl na jevišti pevný systém a řád. A studentský soubor to už vůbec není. Takže jsme zvolili cestu toho upozornění. Byl bych rád, kdyby to vyšlo, protože upřímně řečeno: pro mne bylo toto představení nejpodnětnější záležitostí Modrého Kocoura 2005.
Jan Císař
Modrý Kocour, dnes už se dá možná říci „proslavená“ turnovská přehlídka amatérského divadla, jenž se letos konala 4. - 6. března, jest festival veskrze jedinečný. Svého času jsem jej nazval festivalem jižního typu pro jeho organizační ležérnost působící nejrůznější nejasnosti a zmatky, které se ovšem vždycky nějak překlenou. V roce jeho 10. výročí k tomu přidávám, že je to také přehlídka rodiny Hakenů. Nikoliv, že by se na něm tato rodina producírovala na jevišti – až na otce Hakena, ale jeho posedlost divadlem mu jinak nedovolí. Je to prostě proto, že se celá podílí svou aktivitou na jeho vzniku a průběhu, a to počínaje velice malými dětmi. V čele tohoto usilování ovšem stojí Petr Haken, jenž si tuto přehlídku především výběrem souborů a titulů hněte po svém a vtiskává ji naprosto specifický ráz; něco mezi soutěžní přehlídkou a přehlídkou lahůdek amatérské produkce i produkce přátel. Je to přehlídka s postupem na Šrámkův Písek a Náchodskou Prima sezónu, ale stejně tak na ni jde o ty druhé dvě roviny, dost často se mně zdá, že hlavně. Nic proti tomu. Tahle přehlídková barva – včetně té ležérnosti – je sympatická a kdo nezažil Modrého Kocoura včetně té aktivity rodiny Hakenovy, má poměrně citelnou mezeru ve znalosti českého amatérského divadla 21. století. Musíte ovšem počítat s překvapeními různého druhu. Pro příklad: letos jsem se potkal s inscenací Witkacyho Šílené lokomotivy mladoboleslavského Divadýlka na dlani, která se už vloni účastnila poděbradského FEMADu. Petr to zdůvodnil naprosto bravurně: Turnov a Mladá Boleslav mají stejný senátorský volební obvod, takže důvody k hlubokým přátelským stykům jsou nasnadě. Proto hup s mladoboleslavskými na Kocoura. Ani nevím, jestli se ta inscenace ucházela o Písek, ale v každém případě ji v zimním zasněženém Turnově svědčilo. Zbavila se už jakékoliv závislosti na Witkacyho myšlenkovém i formálním světě a přehoupla se zcela a s jistou suverenitou do svižného kabaretního žánru, v němž se mladoboleslavští pohybují s půvabem, jistotou a šarmem. Možná bych je na základě tohoto kritéria letos, kdyby to šlo, znovu na FEMAD doporučil. Jako zdařilý příklad „restrukturalizace“ literárního žánru jevištními prostředky.
Abych se vyhnul kolizím a nežádoucím souběhům, tak budu psát především o představeních vskutku soutěžních. Nuže:
Na Šrámkův Písek jsme jako porota (Vl. Hulec, S. Gregar a J. Císař) nominovali bez jakýchkoliv problémů Vosto5 Praha s jejich Košičanem 3. Pánové Cihlář a Prokop mají své místo na vrcholu tohoto typu divadla pevné. Ačkoliv turnovské představení až tak suverénní nebylo. Oba herečtí autoři – nebo autorští herci? – si totiž vytýčili hranice svého vystoupení tak určitě a pevně, že je, jak to v Turnově vypadalo, do jisté míry svazují. Základní situace je noční vysílání jakési radiové stanice, v níž dva polodiletanti, polointeligenti a hlavně totální neumětelové, kteří si hrají na ostřílené borce, předstírají duchaplné rozhovory mezi sebou i s těmi posluchači, kteří jim případně zatelefonují. Jsou tím dány jisté limity časové i nutnost realizovat i technické předpoklady, které musí být přesně dodrženy, jinak se zhroutí řada situací a jejich vtip. Ale především: je třeba naznačit určité typy obou „moderátorů“, tedy sklenout obrysy postav a dodržet je. Protože v tom je jádro: ti dva jsou takoví, jací jsou a z toho plyne i smysl a podoba představení. Existuje však ještě postava třetí, jediný posluchač, jenž těm dvěma neumětelům volá z různých nádraží, neboť se řítí jako štvanec po celé republice stíhán kolosálními „vlakovými nonsensy“. Takže tu oba pánové hrají ještě třetí postavu. V Turnově jako by pozbyli do jisté míry svou komunikační samozřejmost a lehkost a improvizační uvolněnost, když toho musejí stihnout tolik na tomto fixovaném půdorysu.
Doporučili jsme (zmíněná už porota) na ŠP Krátké a úderné divadlo z Liberce s představením Kde že loňské něhy jsou. Je to soubor autorský, už dostatečně na tomto poli zkušený, který se tentokrát pustil na prajednoduché scéně do vztahů mezi ženami a muži. Na počátku se představí kontrastní manželské páry, v jednom z nich vládne žena, ve druhém muž a sledujeme vývoj jejich soužití. Je to námět mnohokrát zpracovaný a obehraný, ale jsou v těch situacích neotřelé komediální nuance i překvapivé momenty ve vedení zápletky. Připočteme-li k tomu obratnost a nápaditost hereckou, je to předpoklad pro docela vtipnou i inteligentní zábavu, jež se nemusí ani podbízet ani pitvořit. V druhé polovině se ovšem vynoří zcela překvapivé a slibné nové téma. Vyroste z rozhovoru tří pubertálních dívek o jejich dívčích idolech. Jedna z nich se zamiluje do nesmělého mladíka, jenž hraje na kytaru, skládá písně, mluví slovy Nedvědových písní a touží koncertovat na stadionu ve Wembley. Což se mu splní, jak předvede závěr představení. A najednou je tu téma životních vzorů i životního stylu, téma působení masové subkultury, jež není uděláno ani se satirickou či parodickou nadsázkou, ale s určitým pochopením pro tuto polohu, která díky komediálností vyjevuje i svůj rub. Kdyby se toto téma dodělalo ve fabulační a situační lince, jež je tu ve srovnání s první polovinou poněkud slabší, byla by to možná originální samostatná hra.
Na Náchodskou prima sezónu porota nominovala soubor Podještědského gymnázia Stopu Liberec s Ptákovinami Jiřího Žáčka podle Aristofana. Upravila a režíruje je Milena Šajdková, která svým libereckým rozumí. Mladí herci mluví zřetelně a k tomu ve verších, pohybují se přirozeně a se smyslem pro rytmus, dovedou načrtnout jednoduchý obrys postavy, cítí se na jevišti dobře jako kolektiv, aby zároveň dali i prostor sólovým výstupům, v jednom z nich znamenitě kdákající slepice sklidila zasloužený potlesk na jevišti. Je to inscenace jednoduchá, nechce po hercích nic, co je nad jejich síly, ale to, co chce, vyžaduje důsledně a směřuje k pečlivosti málokdy už dnes na jevišti vídané a slýchané. Což se často nahrazuje smělostí a originálností koncepcí. Jako v inscenaci Hamleta Turnovského divadelního studia, kde oživne královský šašek Yorick, aby byl průvodcem představení, a Hamlet neumírá, protože je vinen svou pomstou. To všechno jsou však záměry, které kromě jistého zajímavého scénografického řešení v ničem nedojdou ani nejmenšího naplnění. Odvaha i snaha Petra Hakena, jenž si Shakespearův text upravil a také zrežíroval, byly nezměrné, ale výsledek prakticky nulový, protože se zatím nedostává sil na úplně obyčejné divadlo, tím méně na to „přemustrovat“ Shakespeara.
Autora textu inscenace VOŠ herecké z Prahy Rajská komedie program utajil. Prý je to posluchač DAMU, jenž byl pověřen, aby něco pro tento ročník sepsal, režii měl Jiří Trnka, pedagogický dohled Ivetka Dušková. Jde o takovou mírnou, opatrnou českou cool hru (drsná slova, jedno souložení na scéně a znásilnění za scénou) o mladé partě a jednom rodičovském páru, jenž se trápí navzájem, a s dcerou, která odejde z domova. Námět a témata jakož i způsob zpracování jsou dnes přes veškerou snahu o nekonvenčnost už konvenční. Ale pan režisér dodal jistou organizaci a pořádek, herci hrají s nepochybnou spontaneitou, bezprostředností a temperamentem, občas probleskne výrazněji i úsilí o cílevědomou tvorbu postavy. Je to zajímavé studentské divadlo sui generis a doporučení na Náchodskou divadelní sezónu mu patří.
Mnoho dalšího se v soutěžní části Modrého Kocoura neurodilo. Náhlé neštěstí Studia Arthure z Prahy a Morgiana souboru Dora z Turnova sdílely svým způsobem stejný osud: bojovaly úporný zápas o to, převést na jeviště velmi nesnadnou a obtížnou literární předlohu. Lépe se vedlo Studiu Arthure s textem Daniely Fischerové Náhlé neštěstí, ale i tak jen neúplně a fragmentárně zdolávali oba herci jeho nástrahy. Z nesoutěžních představení stálý polský host Surya Jawor si vůbec neporadil s některými texty Henriho Pierra Camiho a druhý polský host, jakési loutkářské „one man show“ Adama Walnyho Inspiracje Biblijne, zaujal sice řadou důmyslně vymyšlených a zkonstruovaných „loutkostrojů“ a jejich výtvarnou surrealisticko-expresionistickou podobou, ale pak už se to všechno jaksi okoukalo a představení trvalo déle než bylo únosné. A konečně se v Turnově představili v této nesoutěžní části s novou hrou Josefa Tejkla Čilimník i Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí. Oficiálně vstoupí do soutěže na přehlídce v Červeném Kostelci, takže informaci o tomto jejich díle podám v AS až v jejím kontextu. Dalším nesoutěžním představením bylo ještě vystoupení souboru Postav si své letadýlko, „one woman show“ jedné mladé herečky, která zpěvem, slovem, ale především předměty vypráví a předvádí příběh o růžovém snu. Má vtip, půvab, jemnost, komunikativnost a především imaginaci. Protože však autorka tohoto příjemného pohlazení je absolventka KALD DAMU, nevěděli jsme si jako porota rady jak s ní zacházet v soutěži a jenom jsme ji doporučili pozornosti jako možný doplněk programu Šrámkova Písku. Ale podle mne by to mohl být doplněk mnoha dalších amatérských přehlídek.
A ještě jedno upozornění jsme jako porota vydali; tentokrát organizátorům přehlídky FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč. Na Modrém Kocouru totiž odehráli představení nazvané Ultimatum Nejhodnější medvídci z Hradce Králového. Režisér a autor scénáře se skrývá pod pseudonymem Ruby Hoo, hudbu složil David Doubek, the Can. Jde o hudebně-dramatickou produkci; žánrově jistě nejbližší muzikálu, ale například přímočaré vedení fabule a propojení revuální části jednotlivých hudebně-pěveckých čísel i části dramatické (řetězení situaci do děje) připomínají zase operetu. Z tohoto hlediska se pak tato rovina jako příběh o ženském teroristickém komandu, odehrávající se v německém přístavu – snad Hamburku – nabízí jakoby ironicky, občas až parodicky. Jenže: Nejhodnější medvídci, vždycky předváděli model, v němž realita prakticky nerozeznatelně přecházela ve fikci, která tuto realitu nebrala až tak vážně, dokonce až mystifikovala. Obráceně to platí také: ironie a mystifikace se proměňuje v drsnou až krutou realitu. Inscenace má zajisté své problémy, ale na půdě amatérského hudebního divadla je to ojedinělý autorský pokus, jemuž není možné upřít jeho kvality a průbojnost. Na Šrámkův Písek se asi nehodí, není to rozhodně experimentální divadlo. Naopak využívá záměrně četné konvence různých žánrů nejen divadelních, kromě jiného i proto, aby vznikl na jevišti pevný systém a řád. A studentský soubor to už vůbec není. Takže jsme zvolili cestu toho upozornění. Byl bych rád, kdyby to vyšlo, protože upřímně řečeno: pro mne bylo toto představení nejpodnětnější záležitostí Modrého Kocoura 2005.
Jan Císař
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.