AS 2005, č. 2, s. 23-27. Vladimír Zajíc.

TŘEŠŤSKÉ DIVADELNÍ JARO 2005

Čekalo se jaro, ale přišel sněhový blizard. Místo na svěží křupavou trávu, hleděla právě narozená kuřátka a kůzlátka zděšeně na bílé neřádstvo, které záblo. Neméně zděšeně hleděli i divadelníci, klouzající se skrze Vysočinu po sněhových námrazcích skvěle neuklizených dopravních tepen. Přesto, jak už je v Třešti zvykem, byla všechna představení hojně navštěvována občany města. Každý rok se nad tím pozastavuji, ale je to tak. Genius loci Kulturního střediska a města, k čemuž je nutno zvláště započítat místní soubor Karla Čapka i postoj radnice, se opět projevil v té nejlepší záři reflektorů zájmu o divadlo, a to bez ohledu na počasí. Sedadla prodaná na celou kalendářní sezónu, kde již šestý rok sedávají stejní, dnes už lektorům známí diváci, byla vždy zaplněna, a podobně tomu bylo i s lístky na volnou kasu. Prostě, třešťský zázrak. Než se dostanu k tomu, jaké inscenace vstupovaly den za dnem do mlýna dnes jedné z největších mezidruhových přehlídek v Čechách (většinou se hrály dvě denně), ještě zprávu o lektorském sboru. Zasedal v sestavě Marie Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc: sídlil v iglú a k přesunům měl spřežení sedmi špiců. Na chodu přehlídky se podílelo též 25 Poskoků, členů třešťského souboru.
DS Karla Čapka Třešť - Vladimír Čort: Pohádka o líných strašidlech. O jakou mutantní pohádku-nepohádku kráčí, netřeba rozebírat; na všelijakých přehlídkách vystrašila už celou kumpanii porotců a ještě vystraší, neboť stále převažují trendy prohrabávat zaprášené souborové knihovny, a ne hledat a číst nové texty. Třeba i ty, které jsou vydávány v AS. Ale už stručně k viděnému. Režie zorganizovala pohyb interpretů v prostoru, který zaplnila realisticko báchorečnou výpravou. Samotné výrazové prostředky sahaly spíše do šuplíku popisné exprese, i když bylo zřejmé, že se tak děje z bezradnosti a neurčitosti zacílení postav. To se prokázalo v několika málo okamžicích, kdy mladé herečky věděly oč jde, a náhle se zjevily v přirozeně realistické stylizaci, se kterou, a v níž, naplňovaly jednáním záměry svých postav.
DS Domino z DDM Pelhřimov - Alex Koenigsmark: Tajemný doktor Ox. Inscenace neměla zřetelné režijní zacílení, ale povýtce zvenku naplňovala scénické poznámky předepsané autorem. Princip vyprávění, realizovaný jako natáčení filmu přes jednotlivé sekvence, se vyčerpával ve snaze zachytit, opsat jednotlivé pidisituace zvenku. Dělo se tak dodáváním popisných reálných prvků, které měly dění zvěrohodnit. Tím se hnací motor příběhu - motivace jednotlivých postav proč to či ono konají, nebo naopak proč setrvávají v nevědomosti či nečinnosti - oslabil. K vnitřnímu světu poukazovala obraznost některých vizuálních metafor, ale zdá se, že nejspíše nebyly budovány záměrně, neboť stály osamoceně. Škoda, neboť co se souboru Domino týče, jako celek dával velmi zřetelnými hereckými schopnosti a dovednostmi najevo, že by samotný příběh i pohrávání si s příběhem mohl snadno a úspěšně zvládnout.
DS Svatopluk Benešov - Pavel Němec: Doba kamenná. Lehkonohý a úsměvný text herce, režiséra a především autora Pavla Němce, se přes výraznou nadsázku a žánr komedie zabývá politickými aspekty bytí: těmi zjevnými, i těmi skrytými pod hladinou informačního šumu. Hodnoty scénáře jsou nesporné, takže si zajisté zaslouží, aby byl zařazen do knihovničky AS. Určitě po něm sáhne nejedno amatérské divadlo. Jak pro samotný příběh několika rodin pravěkých lovců, náčelníka vynálezce a dvou prohnaných podvodníků šamanů, tak i pro atraktivní prostředí - časoprostor lovců mamutů -, ve kterém se odehrává. Benešovský soubor je zkušený. Pro postavy a žánr nejen dokázal najít odpovídající vyjadřovací prostředky, ale také je záměrně a cíleně používal k výkladu, oč jde a proč o to jde. Tím je řečeno, že dokáže sdělovat skutečnou podstatu tématu, která je pod vyjevovaným dějem ukryta. Umí to slovním i fyzickým jednáním, mizanscénou i prostředky scénografickými. Přesto příběh několika dnů v osadě na břehu řeky postrádal napětí, a to nejen pro poněkud rozostřené pointy. V hledišti sice každý bez pochyb věděl oč jde, zajímalo ho, jak co dopadne, ale identifikace s hrdiny a prožití příběhu se povýtce odehrávalo v rovině intelektu, a skoro vůbec ne v rovině emocí. Emoční a fyzická identifikace se konala pouze v situacích kolem námluv milenců, které naopak šly, samozřejmě v nadhledu, na samu dřeň znakového pojmenování vztahů v paleolitu. Podstatné je, že tyto projevy lásky nebyly samoúčelné, ale podílely se na dramatickém řešení zápletky. Všechny zmíněné klady i zápory je nutno připsat na vrub režii, která je příliš laskavá a má tvůrčí spár zatažen do měkkého lůžka. Přitom před sebou nemá žádné drastické zásahy do stávajícího tvaru, ale pouze nutnost jasně vyostřit vztahy a zacílit jednání v rovině nonverbální, přičemž platí, že v rovině verbální ona ostrost a jasnost záměrů obsažena je. Možná je tomu tak, že autor textu je i jeho režisérem, a protože ví, co napsal, nejspíše podlehl dojmu, že vše je jasné a není třeba vizuálního výkladu, který by myšlenku scénicky podtrhl. Jiný režisér by tak laskavý nebyl, a ani by být neměl. Závěrem ale musím dodat dvě poznámky: Doba kamenná patřila k divadelnímu zážitku a tvar inscenace benešovských je stabilní a propracován. To paradoxně potvrdil i fakt, že vysoká horečka Lovcové i rychlý záskok za Mladou, jej ani v nejmenším nenarušily. Naopak, kdo nevěděl, nemohl změny odečíst.
DS Divná Bára Praha - Otto Liška: Čert a Káča. Divnou Báru má každý rád. Opravdu. Soubor je uskupení velmi příjemných lidí, a když jsou na jevišti, tak i osobností, což jeden každý dokazuje tím, jak dramatickou osobu ztvárňuje, jak ji modeluje tělem a obdařuje záměry a jak jedná vespolně s druhými. Jenže na Divnou Báru přišly divné časy. Jejich herecké dispozice se sice nezměnily, avšak stojí samy o sobě, a jen v malých okamžicích, když text a režie zaspí, mohou se naplno zablesknout na jevišti: existují, ale nelze je vztáhnout k tomu, o čem hrají, v tomto případě k „pohádce“ Čert a Káča. Tím míním ani k textu, ani k výkladu, ani k žánru, ba ani k triviální organizaci dění na scéně. Snad to mělo být pohádkové vyprávění s důrazem na převahu písniček. Říkám snad, protože text v interakci s jevištním děním neumožňuje nalézt jednotící úhel pohledu, ba ani možnost, že jde o princip ber kde ber. Jediné obstojné přirovnání pasující k této inscenaci naleznete v písničce Cadillack páně Vyčítala. Divná Bára je fajn, a tak nemá smyslu dál pitvat krok stranou.
BDS Lužnice Bechyně - Antonín Přidal: Pěnkava s loutnou. Odvolávám se na článek PERLENÍ 05 v AS 1/2005, kde je představení šířeji popsáno, a zde se pouze podíváme na to, co se po uplynutí několika týdnů s inscenací stalo. Zásadně k lepšímu se proměnil výklad a jevištní zpracovaní Osudu-Smrti, neboť její představitelka zcela eliminovala agresi a pozvolna ulamuje hroty i verbální expresi. A pokud zůstane tajemná a neodhalí tvář, tak neznámo obav, ukryté v jednom každém z nás, se má čím zabývat. I obě poutnice na sebe nyní niterněji reagují, a když se jim zadaří významově vytvarovat - tj. sdělit - repliky, sál ani nedýchá. Přesto i nadále platí, že text pana Přidala je poezií v próze, tudíž jsou v něm zakódovány jiné interpretační zákonitosti než pro dialog prozaický. Je totiž z gruntu výrazně obrazný, neboť metaforická hodnota jednoho pojmu zprostředkuje dlouhý popis. Zjednodušeně řečeno, jedna krátká sloka poezie v sobě obsáhne dvacet dlouhých vět prózy. A právě zde je pro obě dámy ještě korec pole neobdělaného, ale vzhledem k vývoji inscenace lze předpokládat úrodu.
DS Bezchibi Brtnice – Ludwig Holberg: Jeppe z vršku. Brtničtí zvolili text z onoho druhu smíchové kultury proudící od antiky až po naše časy a vyznačující se tím, čemu dnes říkáme černý humor. Pro životaběh Jeppeho, plný divokých a pro něho nepochopitelných zvratů, končící falešným oběšením, našli odpovídající výpravu a kostýmy. Základním rysem scénografie je střídmost, která přesně určuje prostředí a základní znaky společenského zařazení osob, a tudíž poskytuje dostatek volného prostoru pro hereckou akci. To jest: pro jednání směřující nejen ke sdělení příběhu, ale přes vztahy a cíle ke ztvárnění výkladu tvůrců inscenace. Dále je nutné předeslat, že režisér Michal Lurie urazil s brtnickými hodný kus cesty, neboť každý člen má v současnosti osvojenu schopnost jednat slovem. A schopnost sdělit skutečný obsah dialogu, sdělit podtext replik, umět slovy ovlivnit jiné postavy není na jevišti zas tak častým jevem, i když v běžném životě to skoro každý umí. Tím se zvedla úroveň souboru o několik čísel. A nyní k Jeppemu jako takovému. Radek Jiříček nalezl pro verbální tvarování postavy nečekaný rozměr sahající od jisté flegmatičnosti až po poker face a pro zkoumání toho, co se to s ním děje, dětsky upřímný údiv. Verbální projev doplňuje podobně provedeným projevem tělesným, který by možná, v jistých emotivně vyhrocených situacích, bylo vhodné uvolnit, a hned nato uvolnění krotit, jak příkladně prokázal v závěrečné scéně se šlechtickými trapiči. Takto vyložená a ztvárněná dramatická osoba Jeppeho má potom tendenci zavést do zdánlivě snadné taškařice překážky, neboť ti, kdož ji trápí, mohou znejistět, zda se jim záměry daří. Spíše by bylo vhodné napsat má a měla by zavést překážky, neboť ke škodě věci se tak nedělo. Stejně tak trojice urozených studentů, strůjců drsných žertů, baron, Frederik a Kristýna se kanadskými vtipy příliš nebaví, pouze je realizuje s minimem námahy. Tyto výtky, k nimž patří i monotónní poklidné tempo řeči a nevzrušivý tělesný rytmus činů, padají na vrub režie. Též výtečný nápad místo Kristiána oživit trojlístek ženou, zůstal jen v prvním plánu. Že by si pánové před ní protahovali tetřeví letky a kroužili kolem, pokaždé jinak a jiným způsobem, podle toho, jaký žert s Jeppem právě realizují, zůstalo jen zbožným přáním. Přes jisté nedotaženosti však lze konstatovat, že myšlenka, jak by bylo možné Jeppeho protáhnout do současna, je v inscenaci znatelně vetkána.
DS NaKopTyátr Jihlava - AntonínProcházka: Fatální bratři. Ať už jste či nejste příznivci humoru páně Procházky nutno říci, že režisér Petr Žák vedl jihlavské důsledně v žánru frašky: neubíral plyn, ale ani nepřidával ornamenty. Jelikož na role bratrů vybral dva skvělé hráče J. Pípu a M. Řezníčka, herce zvedající realitu existence postav a logiku příběhu o tu správnou stopu nadsázky nad prkna jeviště, bylo výsledkem oprávněně aplaudující hlediště. Tímto konstatováním by bylo možné skončit, ale přece jen bude vhodné poukázat na pár drobností, které v uceleném tvaru působí neústrojně. Uváděny jsou v sestupné hierarchii. Prvním je přeexponovaná postava Ivety jako anarchistky. Její razance je až neestetická, takže diváci se zachraňují uvolňujícím uchechtnutím, ale především neplní řídící úkol postavy, a to ukázat, co je jeden z bratrů zač: smolař, který má pech. Další se týká druhé poloviny inscenace, a to dialogů hrdiny s dámami. Příběh už začíná finišovat, karty jsou rozdané, víme oč jde, ale místo doťukávání hřebíčků, jako potvrzení jistých faktů pro hrdinu i pro diváky, jsou zde natahované, rádobyvtipné rozpravy, nijak herecky nepovýšené - ono to určitě ani povýšit nelze, leda proškrtat. Dramatická osoba Denisy byla herecky zpracovaná, ale otázkou zůstává výklad postavy jako takový. Posledním je úplná drobnost, a to, erotická scéna otevírající hru. Ta by chtěla jemně ustálit, abychom se z ní, a následně ze slepé uličky, kam nás zavádí, mohli těšit, a nebát se, zda účastníci nespadnou z pohovky.
Nezávislá scéna DK Kroměříž - Václav Henzl, Jiří Kozák: Z pohádky do pohádky. Zapomeňte na dramatickou hru, zapomeňte na divadlo. Skoro vše, nač by bylo možné v této inscenaci poukázat, v sobě nese omyl. Výběrem textu počínaje, jeho výkladem a realizací konče: od neujasněných postav a jejich funkce v dění, přes píseň Holky z naší školky, až po zvláštního draka prasokohouta. Prostě se to stalo a nemá žádný smysl vypočítávat negativa.
DS Rotunda Znojmo - Didier Kaminka: Jen žádnou paniku. Příběh o tom jak vyloupit banku, aniž by někdo přišel k úhoně, a jak získanými penězi potěšit nejen sebe, ale i ty, kdož jsou nám sympatičtí, rozjíždějí znojemští v dobře zvoleném duchu nadsázky. Dokonce lze říci, že jejich inscenace má atmosféru (nejspíše přes hereckou stylizaci) lehkých francouzských filmových komedií. Roland Walter a Marek Machal přesvědčivě a především velmi uvěřitelně, traktují své lupiče smolaře s pomalejším uvažováním, ale s dobrým srdcem, a tak jejich způsob řešení problémů ve vypjatých situacích sklízí potlesk. O ostatních postavách nelze říci, že by nedostačovaly ústřední dvojici, ale... Ale se vztahuje k režii, která, zdá se, po přestávce povolila a příliš uvěřila autorovi, přesněji jeho textu. Tím je dáno, že se bavíme příběhem lupičů a rukojmími v bankovní hale, ale už ne tolik postavami jako takovými, natož jejich záměry a vztahy. Ty by v nastalé vypjaté situaci měly nejen vznikat, ale mít i svůj logický oblouk od ohrožení přes udiv až po radostný jásot, neboť - bingo - vyhráli všichni. Jako diváci jsme tedy ochuzeni o prožitek, neboť se nemáme s kým a proč identifikovat. Místo vřícího kotle emocí, samozřejmě v komediálním žánru, sledujeme pouze jednotlivce reagující povýtce fragmentárně. A z těchto střípků se, samozřejmě, už celkový význam a smysl příběhu loupeže nesloží. V první polovině představení víme, zažíváme a rozumíme, v druhé už jenom sledujeme, jak to skončí. Problémem je taktéž mučení diváků francouzskou harmonikou nad střechami Paříže, a to jak před začátkem představení, tak po přestávce.
DS DK Kroměříž - Matěj Pulkrábek: Ženy v éteru. Autorský muzikál se vším všudy. Nejen tedy scénář, patřící do středního zábavního proudu tohoto žánru, ale i autorské texty písní a hudba. Takže na jevišti samozřejmě živá kapela nadupaná až po hambalky moravskou múzičností a šlapající lépe než švýcarský chronometr. Její drive a zpěvní projev interpretů naplno rezonuje s mužským i ženským publikem. Kdo od téhož souboru viděl Jeptišky ví, o čem je řeč. A teď, do jakého světa nás kroměřížští pozvali: jednoduchý příběh, jak vystřižený z Broadwaye, vypráví osudy šesti žen, z nichž dvě jsou úspěšně odoperovaná siamská dvojčata, kdesi na farmě v amerických širých pláních. Jenže nejde o ledasjakou farmu, ale farmu s tradicí květinové éry, jejíž součástí je rozhlasová stanice. Vzhledem k tomu, že číst technické návody či snad dodržovat pravidla radiového provozu nepatří k důležitým aspektům ženského světa, je na tutovou zápletku zaděláno. K této základní materii je přisypána ingredience nejprve drobné, ale později jako lavina padající lovestory, díky které je, jak se na správný muzikál sluší, nakonec vše vyřešeno. Scéna je účelná, jednoduchá, poskytující dostatek prostoru pro výstupy jednotlivců i velká čísla. Je doplněná obrazovkou v podobě verandového okna, která úžasně funguje, když propojuje vnější svět s provozem stanice: příjezd byrokrata z rozhlasové správy na harleyi, který skrze oba prostory prostoupí pomocí filmu a živé akce, patří k nejlepším momentům. Není marné, když se díky ní dozvídáme, zda je den či noc (se správnou dávkou žánrového cukrkandlu), včetně textu písně pro publikum a závěrečných titulků typu amerického velkofilmu. Jenže, jak dál s obrazovkou zacházet? Zatímní promítání klipů k jednotlivým písním je kontraproduktivní, neboť ty v sobě nenesou vnitřní souvislost a sounáležitost s žánrem. Především ale - a to je gruntovní - vypadá to, jako když se klipy snaží nahradit choreografii jako takovou, její význam a smysl a především hodnotu sdělovací. Neboť tato složka muzikálu je, až na tři výjimky, značně cudná a upozaděná (sic!). A to je také jediná, i když důležitá výtka směrem k jinak strhující inscenaci, silně nakažlivé životní energií. Vzhledem ke kroměřížským je však nasnadě, že si s choreografii, obrazovkou i dopilováním vztahů uvnitř ženského souručenství zajisté vbrzku poradí.
DS Vojan Libice nad Cidlinou - Pasáček Vepřů. Z textu Andersena, Žilinské, Foglové a Štibicha sestavil Jiří Hlávka, který pohádku též režíroval. Vzniklý scénář je sice spíše příběhem Pyšné princezny, než Pasáčka vepřů, ale to by snad ani nebylo na škodu, i když se v mnoha pasážích (nelze říci v situacích) jen mluví a mluví, a o možnosti zažít to, o čem je řeč, není ani vidu. Pár rozmachů oboustranné dramaturgické sekery a režijního skalpelu, by to však dokázalo napravit. Jiná je, že situace nejsou vyloženy, a tak důvody, proč se kníže mění v pasáčka a proč se do něho nakonec princezna zamiluje, zůstávají pouze ve verbální rovině, a to ještě povýtce dosti zamžené. Též připsaná postava migrujícího pohádkáře, který se snaží zachránit kouzelný svět mizející v mihotání tývý obrazovek, je nedotažena. Původně prý měla větší rozsah, ale zůstaly jen fragmenty.
DS Zmatkaři Dobronín - Alois Jirásek: Ze starých pověstí... Na motivy známé knihy pro dobronínské napsal a zrežíroval Petr Žák. Představení se ubírá vpodstatě stejným inscenačním principem jako předchozí jevištní adaptace Němcové Babičky. Oproti ní však má oslabený nadhled a scénickou poezii a také neujasněný, nevyřešený patos, který se několikrát traktuje ve zcela ultravážné, až neunesitelné rovině. Takovéto okamžiky napodobení a zdůraznění reality dědictví předků, mají navíc tendenci sklouzávat do vizí národopisných spolků 19. století či Nejedlého linkování historie. Přesto, že se na nás častěji valí slova, slova a slova než divadelnost jako taková, má inscenace řadu zajímavě obrazných okamžiků (např. Bivoj, Šárka), a tudíž velkou šanci překonat naučné ozvěny, které by nejspíše zafungovaly co vzdělávací program pro školy. Pověstem by prospělo ještě si přesněji pohrát s výstupy vypravěčů Šťáhlava a Chrudoše a ujasnění smyslu některých vážných situací. Dále je nutné vzít v úvahu i řadu zatím neukotvených, zdánlivě samostatných vtipů, které však lze snadno propojit ze situacemi, z nichž jsou vytrženy. Tím se pokouším říci, že se v budoucnu snadno můžeme nadít příjemného zážitku nad vážným i nevážným pohledem na české dějiny a povahou Čechů.
DS Ampulka Třebíč – Daniil Charms: ...a málem bych zapomněl. Uskupení mladých lidí si vybralo amatérskými divadelníky oblíbeného ruského autora. Deset povídek provázalo, přesněji řečeno, pokusilo se provázat posledními hodinami Charmse na svobodě, než ho zatkla tajná policie. Problémy inscenace jsou dvě. Za prvé, o osudu autora, o stavu jeho duše a myšlení, se nic nedozvíme. Za druhé, realizace povídek se valnou měrou v komunikaci s divákem více přiklání k ilustraci a popisu, než k obraznému dialogu. Postoj interpretů k tématu, důvod proč si Charmse zvolili a co přes něho chtěli sdělit o sobě a světě kolem, lze pouze občas odhadnout, když na jevišti osamoceně zazáří metafora. Soubor svoji potenci prokazuje v inscenaci schopnostmi ve verbální sféře, takže nejspíše to, co třebíčské na povídkách vzrušovalo a čím při zkoušení prošli, nedokázali na jevišti zprostředkovat jako proces, do něhož by nás vtáhli. V názvu mají Amatérsko přechodně umělecký kabaret, což silně připomíná Haškovu Stranu mírného pokroku v mezích zákona, takže je nasnadě otázka, proč se nevydali cestou kabaretu, který by konvenoval autorovi a jim nejspíše uvolnil ruce k rozpoutání nadhledu.
Divadelní klub Českokrumlovská scéna - A.P. Čechov: Racek. V úpravě a režii René Vápeníka se krumlovským Racek mimořádně povedl. U této inscenace jsem však nucen být přes všechnu objektivitu osobní, neboť jinak mi nelze. Musím vyznat, že jsem poprvé na jevišti zažil Medvěděnka, který nebyl ufňukaný učitelský trotl, ale chlap, který ví co chce, a když to nevyjde, tak to jako chlap dokáže unést - paráda! Zažil jsem Trepleva, který nebyl ani fracek, ani slaboch, ani zneuznaný avantgardista, kterého svět nechápe, a on se kvůli tomu, a též úspěšné mamince, zastřelí. Ach ne, tenhle Treplev je jiný. Pomalu roste, pomalu se dostává k sobě, k poznání svého vztahu k Nině, k zjištění svých představ o sobě a skutečné realitě bytí, které dosáhl, a sotvaže se tak stane, sotvaže se osvobodí, zjistí, že takový rozpor, mezi představou o sobě ve světě a skutečností světa, neunese. Bytostně nesouhlasím s jeho činem, ale díky Romanu Maříkovi racionálně i emotivně jeho činu rozumím a chápu ho. Poprvé v životě (jak při četbě textu, tak při mnoha zhlédnutých inscenací) Treplevovi odpouštím a nepohrdám jím za to, že zmáčkl spoušť. Jeho vymaňovaní se z osudu ne nepodobného jaký má strýček Sorin, vymaňování se z lůna matky Iriny, je skvěle metaforicky realizované přes postel. Silně obrazný je i závěr završený rozhovorem s Ninou, při kterém se postel mění v barikádu, a dialog dvou lidí ztracených v prostoru samoty vnější i vnitřní je uchvacující. Stejnou sílu má i člověčí patos a současně smích nad sebou samým, když si hrdina uspořádá pomník, zažehne ze svého díla oběť zápalnou a pak teprve natáhne kohoutek coltu pod pruhovanou duchnou - to prostě mrazí. Možná přeháním, ale někde tady, jako by se inscenace dotýkala mýtu, k čemuž náleží i radostný step doktora Dorna, taneček nad tím, že žije a že ho (nejspíše) smrt Trepleva vyvázala z nedefinovaných, avšak zřejmých závazků. Takhle bych mohl pokračovat i o dalších situacích a postavách, ať pro způsob hereckého ztvárnění, nebo pro skoro uskutečněnou režijní koncepci vaudevillu, jak si doktor A.P.Č. vždycky přál. Á propos vaudeville! Písní se zde sice nedočkáme, což nevadí, ale některé, ne zcela dotažené momenty ano. Vzhledem k tomu, že v Třešti byla premiéra, že se zde krumlovští poprvé potkali s divákem (sic!), jsou to poznámky sice nutné, ale nejspíše časově limitované, neboť zajisté dojde k vyčištění. Kromě toho platí, že temporytmus některých situací se díky reakcím diváků nutně změní. Neboť bylo zřejmé, že pan publikum reaguje i tam, kde to nebylo očekáváno. Nuže, první scéna, od stavění jeviště až po krach nových forem, jiskří a opalizuje a baví a tryská konotacemi zážitků a jasným sdělením. Další situace už tak jiskřivé nejsou, neboť s výrazovými prostředky žánru (režijními i hereckými) se poněkud škudlilo. Pravda, někde jsou zřejmé, ale ještě se naplno neproklubaly ze skořápky. Někde schází, a jinde zase tryskají, ale není seřízen tlak významu a smyslu jednání. Nutně se ale musí vyřešit zvukový plán simultánní situace, ve které Irina hraje s ostatními loto a Treplev vede dialog s Ninou. Jinak nevyjde konečné řešení, nad kterým, co završení, pak saxofonem duje Máša svůj nenaplněný vztah. Pokud toto režie nevyřeší, bude situace a vyznění Racka sice formálně přesné, ale emocionálně nezasáhne. Poslední zastavení je nad tím, o čem, kromě osudu Trepleva, také Racek je. Zdá se, že o síle žen a slabosti mužů. Možná, že se tento, už delší dobu projevující sociologický jev, pozvolna začíná promítat, třeba ne zcela ještě vědomě, do obrazné komunikace. Možná je to náhoda, ale podobné téma se objevilo v Donu Juanovi prachatických.
Co dodat závěrem. Za prvé patří poděkování všem pořadatelům za laskavý a osobní přístup k dvoutýdennímu maratónu. Za druhé, že když se v konci festivalu přihnal teplý vítr z hor, závěje zmizely, a trať do Jihlavy byla pod vodou. Nejdůležitější však je, jak si na krajské přehlídce Vysočiny, čtyřiačtyřicátém Třešťském divadelním jaru 2005, amatérská divadla vedla. O postup do národních přehlídek soutěžilo celkem čtrnáct divadelních souborů z regionu, ale i z dalších krajů. Na Náchodskou prima sezónu byly doporučeny dvě inscenace, na Krakonošův divadelní podzim taktéž dvě a na Poděbrady-Třebíč doporučeny tři a jedna nominována. Letošní ročník byl zajímavý i tím, že se objevilo několik dramatizací a zásadních úprav, a především dva ryze autorské texty. Jejich hodnota dovnitř souborů, pro které vznikla, je nesporná, stejně jako jejich možné využití i dalšími amatérskými divadly. Proto Doba kamenná a Ženy v éteru přinesly svým autorům zasloužené ocenění.
Vladimír Zajíc