AS 2005, č. 2, s. 12-14. Vladimír Zajíc.
DAČICKÉ KEJKLOVÁNÍ POPÁTÉ
Přes razantní změny ve vedení Městského kulturního střediska Dačice, proběhla v roce 2005 krajská přehlídka bez problémů či zádrhelů. Díky všem zainteresovaným, radnicí počínaje a členy místního souboru konče, včetně nového šéfa střediska Oldřicha Svobody, který byl neustále v pohybu, mělo setkání divadel skvělý servis a péči. Lektorský sbor pracoval ve složení Majka Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc, kterým ku pomoci stál tajemník Jiří Anderle. Než popíši, jaké inscenace jsme během tří mrazivých dnů viděli, nemohu si odpustit podotknutí směrem k některým souborům. Doba, kdy je kulturní střediska přebalovala, koupala, pudrovala, zmizela před více než deseti lety, a jeden každý soubor je zcela svéprávným a samostatným subjektem bez pemprsek a kšír, tak jak jsme si vždy přáli. Nelze přece očekávat, že když se kdekoli v Čechách vyhlásí krajská přehlídka, budou pořadatelé soubory nahánět a prosit. Přehlídky jsou dnes otevřené i mimo region a divadla, která mají zájem se prezentovat, musí o svoji účast usilovat! V současné nabídce a poptávce naopak pouze pořadatelé mají právo se rozhodnout - na základě svých kritérií výběru - jaká divadla budou u nich hrát. Takže různá pofňukávání, že ten či onen soubor nebyl osloven a na přehlídku pozván, jsou nepatřičná. V případě budějovického souboru, který si stěžoval i v novinách, je to dokonce směšné jak samo o sobě, tak směrem k novému vedení MěKS, neboť budějovičtí na přehlídce hráli několikrát, systém znají, takže raději ani nepřemýšlet, proč se takto projevili. A nyní šest postřehů k šesti inscenacím.
DS Vltavan Týn nad Vltavou - Ephraim Kishon: Byl to skřivan … Jak to bylo s Julii a Romeem po dvaceti letech a co na to mistr Shakespeare je hra, kterou české amatérské divadlo už přijalo za své. Snad proto, že se jeví jako celkem snadná komedie s malým obsazením. Navíc v příběhu se mnohé manželské páry v hledišti poznají, takže se snadno dostaví katarze a relaxace v různé podobě. Ovšem ono to ve skutečnosti až tak snadné není, neboť text nenabízí jen jeden výklad plus odnože. Buď respektujete dvojrole a trojrole bývalých mladých milenců pro revitalizaci zevšednělého vztahu v rovině groteskní nadsázky, k čemuž se s radostí připojí i autor WS. Nebo jde o zkoumání množin (samozřejmě zkoumání komediální) jak to tenkrát bylo, kdo zač nese odpovědnost, a jak dopadli ostatní slavné dvojice WS. Romeo a otec Vavřinec jsou jednolitou postavou – rukou nedílnou totiž připravili lest a trpký osud milenců. Julie a chůva jsou stejně jednolitě namočeny a odpovědny za běh věcí, zde navíc ještě s přívažkem, plodem spiknutí, dcerou Lukrécií. A do toho všeho vstupuje starý Willi hledající nejspíše optimum, jak naplnit vztah. Jenže jeho role je v každém výkladu jiná, stejně jako jsou jiné postoje hlavních hrdinů k situaci, v níž se nachází. Musel jsem toto podotknout, neboť týnští v rovině interpretační nebyli důslední a křižovali sem tam včetně toho, že především pánové své postavy obtahovali velmi tlustými čarami. Dále si poněkud podtrhli nohy tím, že staré milence usadili v jakémsi holobytě. Ne houmlesovskou bídou, ale tím, že ji nerespektovali a nehráli spolu s ní, ať už v souhlase přijmutí osudu, nebo vzpírání se mu. Vztahy kromě slovního pojmenování se stávaly nečitelné, a oč která postava usiluje, natož jak usiluje, povýtce absentovalo. A tak jsme se osudem veronských milenců nemohli dojímat zas a znova, ani ve smíchu chápat všednosti života, kdy kořením mohla být hra partnerů mezi sebou a s námi, plus imaginace Williho.
DS TYL Dačice – Bengt Ahlforst: Popel a pálenka. Velmi dobře zorganizovaná a nastartovaná konverzační komedie švédského autora byla na festivalu dávána v premiéře. Jistě, první uvedení před publikem bralo svůj podíl na jiskřivé exaltovanosti a podílelo se i na živosti hereckého provedení, čímž je míněna schopnost naslouchat partnerům a reagovat na sebe verbálně i nonverbálně, jako by poprvé. Je ale nesporné, že dačický soubor inscenačním principem vykročil divadelně správným směrem, a je v tuto chvíli na režii, aby celku dala jasný tvar. To se týká jak některých prvků scénografických, tak rozmazaných aktšlusů: dopití akvavitu, scéna s telefonem atd. Dále pak je nutné doladění hereckého projevu ve smyslu vnitřního akceptování situace, v níž se ta která postava nachází, tedy akcentů na to, oč komu jde. Hlavní představitelka Věry, Zdena Hledíková, která z jeviště po devadesát minut nesleze, je výtečná, ale potřebuje od režie drobnou, avšak zásadní pomoc. Potřebuje jasně stanovit hierarchii motivů a k nim příslušných výrazových prostředků, ze kterých vyplyne, v jaké životní situaci se nachází a jak odstraňováním překážek dospívá k poznání a nádhernému osvobození se. Veškeré „výtky“ je ale nutno chápat v tom slova smyslu, že správná podoba představení je již upečena, ale je nutno ji vyloupnout ze skořápky.
ŠOS Prachatice – J.B.P. Molière: Don Juan. Co se tohoto titulu týče, odkazuji na článek o bechyňském PERLENÍ 05 v minulém čísle AS, který se inscenací zabývá rozsáhleji. Stále platí, že by bylo vhodné čas představení zkrátit nejméně o třetinu, i když k jistým úpravám již došlo a další jsou na obzoru. Toto zde píši s vědomím, že režisér Jaromír Hruška zajisté ví, proč na jistých proporcích celku, i na rozsahu situací trvá. Je to jeho nezadatelné právo, ale já – a určitě nejen já – bych se jako divák chtěl nechat unášet a strhávat stále napjatým lanem dychtivosti jak a co a proč se stane, k čemu to směřuje, co nám tento Juan o právě žité realitě sděluje. Jistě, když zapnete mozek, tak to víte, ale bylo by lepší k poznání dospět prožitkem a zážitkem, než přes šedé buňky, jako jistý Belgičan. Taktéž některé gagy, a hned podotýkám, že velmi povedené, jako by nevycházely ze situace. Neobsahují interpretační význam a smysl situace, ale využívají ji k pouhému sebeprezentování. Není jich mnoho, ale vzhledem k ostatním, obsahově naplněným, to najednou jaksi vadí, a jelikož ŠOS stále strměji stoupá nebesy jihočeského amatérského divadla, lze na něho oprávněně klást větší a zásadnější požadavky. Hned ale dodám, že ani náhodou nelze přehlédnout, jak během měsíce vyrostly herecké party dam. Sganarel/a Jany Levé je skutečně lidsky impozantní. S její láskou i bolestí, ironii i laskavostí se v hledišti snadno identifikují muži i ženy, a jen s drobnou nadsázkou lze říci, že představení v Dačicích bylo více o světě a potřebách žen, než o světě Dona Juana. Přetvářka, faleš, lži a prázdnota světa Juanova, a přes něho zároveň i světa současného, který právě prožíváme, byly náhle proti ženám bezzubé.
DS Tábor – ani Němcové Babička ani Čapkova Matka ale J.K. Tyla Paličova dcera. Opět odkazuji na článek PERLENÍ 05 o svérázném a svébytném režijním záměru Josefa Konráda a Táborských. Jestliže během měsíce došlo k posunu na tvaru inscenace, pak v tom, že několik postav získalo díky herecké práci jasnější kontury. Co se však výkladu, dobře provokujícího, ale často nečitelného týče, pak jeviště i hlediště stále přešlapuje na volnoběhu a udržuje nejistou rovnováhu. Jak při rozborovém semináři vyplynulo, jistý a dokonce možná zásadní podíl na tom má tvarově velmi zajímavý scénografický objekt. Není totiž využíván jako prostorové gesto tématu, jako možnost pro obsažné mizanscény, ale spíše jako pomoc pro herce a jejich rozvrstvení na jevišti. Tím je i dáno, že při zaujímání vztahu k scénografickému artefaktu dochází k informačnímu šumu, kde to právě jsme, a především, co to znamená.
DS Prácheňská scéna Písek – Olga Scheinpflugová: Okénko. Jedná se o text, na který celkem oprávněně padá prach zapomnění. Ona totiž snaha napsat frašku, a přitom ji vycpat, řečeno s Hamletem, cupaninou slov, není tomuto žánru ku prospěchu. Když je zde navíc ještě autorská touha vyfutrovat řídký anekdotický příběh člověčinou onoho typu, který Karel Čapek tak brilantně předvedl v Povídkách z obou kapes a v Továrně na absolutno, pak je cosi v nepořádku. Navíc autorka nepracuje s typem humoru aplikovatelného na jakýkoli časoprostor od antiky po zítřek, ale používá pouhé hlášky sociálně i literárně ukotvené v prvorepublikové době. Výsledek je zřejmý, neboť se vše sráží a mele, a slova kanou do prázdna. Nuže, nyní je ta pravá chvíle na podotknutí, že se ale písecký soubor v této problematické hře našel. Prorubal kašovitě nastavovaný text, i když by bylo dobré se do něho ještě jednou vypravit, tentokrát s texasskou motorovou pilou. Písečtí intuitivně vsadili na lidovou zábavu v tom pravém slova smyslu – což je míněno kladně – a nad tenkým předivem zápletek pramenících z nedorozumění rozpoutali gejzír vtipů slovních i situačních. Pravda, někdy je to tuhé vyrábění humoru, občas neudrží balanc na hraně, ale … Ale kdyby si písečtí znova prošli text, kdyby se ujednotili na výrazových prostředcích, pak by nejspíše jejich jevištní realizace textu, i vše, co by z žánru frašky vytěžili mimo text (tímtéž textem inspirováni), došla asi desetinásobné odezvy. Mohli by se, s prominutím, od poněkud pivního žertování posunout do sféry vtipného buketu jemného likéru. Především by se měli/museli podívat na druhou polovinu, ve které bunzírují plačtivé sociální motivy a vytéká nezdůvodněný sentiment. Takže, na jednu stranu jevištní podoba Okénka překvapila v dobrém, vzhledem k rozpoutání smíchu, na druhou stranu, a to je zásadnější, nebyl v tom všem řád. Důkazem budiž i to, že někdy hlediště dunělo smíchem vstřícným, někdy zase poněkud uštěpačným. A to mi přijde zbytečné a nevhodné.
DS Gymnázium Ch. Dopplera Praha – Pavel Kohout: Válka ve třetím poschodí. O této inscenaci, která byla před rokem z Třešťského divadelního jara doporučena na Náchodskou národní přehlídku, bylo již referováno. Co se její podoby po roce týče, herecky došlo k jistému zmechanizování jednání, a tím i ke zploštění vztahů. Je to škoda, neboť se ztratilo napětí a jistý děs z toho, co se nám může – klidně i dnes – přihodit. Je to škoda dvojnásobná, neboť mladým hercům se od počátku dařilo obalit Kohoutovo schéma o státním teroru masem, krví a morkem černé grotesky.
Dačické kejklování skončilo a hned nato začal hustě padat sníh. Naštěstí padal na střechy, chodníky, ulice, a ne do centra kultury. Neboť, a to je po více než půl roce nejistoty dobrá zpráva. Jihočeská krajská přehlídka amatérského divadla zůstává v Dačicích. Zásluhu na tom má radnice, středisko i občané. A že je zde pro setkání jihočeských divadelníků zajištěné zázemí více než dostatečné, prokázal průběh všech pěti ročníků.
Vladimír Zajíc
Přes razantní změny ve vedení Městského kulturního střediska Dačice, proběhla v roce 2005 krajská přehlídka bez problémů či zádrhelů. Díky všem zainteresovaným, radnicí počínaje a členy místního souboru konče, včetně nového šéfa střediska Oldřicha Svobody, který byl neustále v pohybu, mělo setkání divadel skvělý servis a péči. Lektorský sbor pracoval ve složení Majka Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc, kterým ku pomoci stál tajemník Jiří Anderle. Než popíši, jaké inscenace jsme během tří mrazivých dnů viděli, nemohu si odpustit podotknutí směrem k některým souborům. Doba, kdy je kulturní střediska přebalovala, koupala, pudrovala, zmizela před více než deseti lety, a jeden každý soubor je zcela svéprávným a samostatným subjektem bez pemprsek a kšír, tak jak jsme si vždy přáli. Nelze přece očekávat, že když se kdekoli v Čechách vyhlásí krajská přehlídka, budou pořadatelé soubory nahánět a prosit. Přehlídky jsou dnes otevřené i mimo region a divadla, která mají zájem se prezentovat, musí o svoji účast usilovat! V současné nabídce a poptávce naopak pouze pořadatelé mají právo se rozhodnout - na základě svých kritérií výběru - jaká divadla budou u nich hrát. Takže různá pofňukávání, že ten či onen soubor nebyl osloven a na přehlídku pozván, jsou nepatřičná. V případě budějovického souboru, který si stěžoval i v novinách, je to dokonce směšné jak samo o sobě, tak směrem k novému vedení MěKS, neboť budějovičtí na přehlídce hráli několikrát, systém znají, takže raději ani nepřemýšlet, proč se takto projevili. A nyní šest postřehů k šesti inscenacím.
DS Vltavan Týn nad Vltavou - Ephraim Kishon: Byl to skřivan … Jak to bylo s Julii a Romeem po dvaceti letech a co na to mistr Shakespeare je hra, kterou české amatérské divadlo už přijalo za své. Snad proto, že se jeví jako celkem snadná komedie s malým obsazením. Navíc v příběhu se mnohé manželské páry v hledišti poznají, takže se snadno dostaví katarze a relaxace v různé podobě. Ovšem ono to ve skutečnosti až tak snadné není, neboť text nenabízí jen jeden výklad plus odnože. Buď respektujete dvojrole a trojrole bývalých mladých milenců pro revitalizaci zevšednělého vztahu v rovině groteskní nadsázky, k čemuž se s radostí připojí i autor WS. Nebo jde o zkoumání množin (samozřejmě zkoumání komediální) jak to tenkrát bylo, kdo zač nese odpovědnost, a jak dopadli ostatní slavné dvojice WS. Romeo a otec Vavřinec jsou jednolitou postavou – rukou nedílnou totiž připravili lest a trpký osud milenců. Julie a chůva jsou stejně jednolitě namočeny a odpovědny za běh věcí, zde navíc ještě s přívažkem, plodem spiknutí, dcerou Lukrécií. A do toho všeho vstupuje starý Willi hledající nejspíše optimum, jak naplnit vztah. Jenže jeho role je v každém výkladu jiná, stejně jako jsou jiné postoje hlavních hrdinů k situaci, v níž se nachází. Musel jsem toto podotknout, neboť týnští v rovině interpretační nebyli důslední a křižovali sem tam včetně toho, že především pánové své postavy obtahovali velmi tlustými čarami. Dále si poněkud podtrhli nohy tím, že staré milence usadili v jakémsi holobytě. Ne houmlesovskou bídou, ale tím, že ji nerespektovali a nehráli spolu s ní, ať už v souhlase přijmutí osudu, nebo vzpírání se mu. Vztahy kromě slovního pojmenování se stávaly nečitelné, a oč která postava usiluje, natož jak usiluje, povýtce absentovalo. A tak jsme se osudem veronských milenců nemohli dojímat zas a znova, ani ve smíchu chápat všednosti života, kdy kořením mohla být hra partnerů mezi sebou a s námi, plus imaginace Williho.
DS TYL Dačice – Bengt Ahlforst: Popel a pálenka. Velmi dobře zorganizovaná a nastartovaná konverzační komedie švédského autora byla na festivalu dávána v premiéře. Jistě, první uvedení před publikem bralo svůj podíl na jiskřivé exaltovanosti a podílelo se i na živosti hereckého provedení, čímž je míněna schopnost naslouchat partnerům a reagovat na sebe verbálně i nonverbálně, jako by poprvé. Je ale nesporné, že dačický soubor inscenačním principem vykročil divadelně správným směrem, a je v tuto chvíli na režii, aby celku dala jasný tvar. To se týká jak některých prvků scénografických, tak rozmazaných aktšlusů: dopití akvavitu, scéna s telefonem atd. Dále pak je nutné doladění hereckého projevu ve smyslu vnitřního akceptování situace, v níž se ta která postava nachází, tedy akcentů na to, oč komu jde. Hlavní představitelka Věry, Zdena Hledíková, která z jeviště po devadesát minut nesleze, je výtečná, ale potřebuje od režie drobnou, avšak zásadní pomoc. Potřebuje jasně stanovit hierarchii motivů a k nim příslušných výrazových prostředků, ze kterých vyplyne, v jaké životní situaci se nachází a jak odstraňováním překážek dospívá k poznání a nádhernému osvobození se. Veškeré „výtky“ je ale nutno chápat v tom slova smyslu, že správná podoba představení je již upečena, ale je nutno ji vyloupnout ze skořápky.
ŠOS Prachatice – J.B.P. Molière: Don Juan. Co se tohoto titulu týče, odkazuji na článek o bechyňském PERLENÍ 05 v minulém čísle AS, který se inscenací zabývá rozsáhleji. Stále platí, že by bylo vhodné čas představení zkrátit nejméně o třetinu, i když k jistým úpravám již došlo a další jsou na obzoru. Toto zde píši s vědomím, že režisér Jaromír Hruška zajisté ví, proč na jistých proporcích celku, i na rozsahu situací trvá. Je to jeho nezadatelné právo, ale já – a určitě nejen já – bych se jako divák chtěl nechat unášet a strhávat stále napjatým lanem dychtivosti jak a co a proč se stane, k čemu to směřuje, co nám tento Juan o právě žité realitě sděluje. Jistě, když zapnete mozek, tak to víte, ale bylo by lepší k poznání dospět prožitkem a zážitkem, než přes šedé buňky, jako jistý Belgičan. Taktéž některé gagy, a hned podotýkám, že velmi povedené, jako by nevycházely ze situace. Neobsahují interpretační význam a smysl situace, ale využívají ji k pouhému sebeprezentování. Není jich mnoho, ale vzhledem k ostatním, obsahově naplněným, to najednou jaksi vadí, a jelikož ŠOS stále strměji stoupá nebesy jihočeského amatérského divadla, lze na něho oprávněně klást větší a zásadnější požadavky. Hned ale dodám, že ani náhodou nelze přehlédnout, jak během měsíce vyrostly herecké party dam. Sganarel/a Jany Levé je skutečně lidsky impozantní. S její láskou i bolestí, ironii i laskavostí se v hledišti snadno identifikují muži i ženy, a jen s drobnou nadsázkou lze říci, že představení v Dačicích bylo více o světě a potřebách žen, než o světě Dona Juana. Přetvářka, faleš, lži a prázdnota světa Juanova, a přes něho zároveň i světa současného, který právě prožíváme, byly náhle proti ženám bezzubé.
DS Tábor – ani Němcové Babička ani Čapkova Matka ale J.K. Tyla Paličova dcera. Opět odkazuji na článek PERLENÍ 05 o svérázném a svébytném režijním záměru Josefa Konráda a Táborských. Jestliže během měsíce došlo k posunu na tvaru inscenace, pak v tom, že několik postav získalo díky herecké práci jasnější kontury. Co se však výkladu, dobře provokujícího, ale často nečitelného týče, pak jeviště i hlediště stále přešlapuje na volnoběhu a udržuje nejistou rovnováhu. Jak při rozborovém semináři vyplynulo, jistý a dokonce možná zásadní podíl na tom má tvarově velmi zajímavý scénografický objekt. Není totiž využíván jako prostorové gesto tématu, jako možnost pro obsažné mizanscény, ale spíše jako pomoc pro herce a jejich rozvrstvení na jevišti. Tím je i dáno, že při zaujímání vztahu k scénografickému artefaktu dochází k informačnímu šumu, kde to právě jsme, a především, co to znamená.
DS Prácheňská scéna Písek – Olga Scheinpflugová: Okénko. Jedná se o text, na který celkem oprávněně padá prach zapomnění. Ona totiž snaha napsat frašku, a přitom ji vycpat, řečeno s Hamletem, cupaninou slov, není tomuto žánru ku prospěchu. Když je zde navíc ještě autorská touha vyfutrovat řídký anekdotický příběh člověčinou onoho typu, který Karel Čapek tak brilantně předvedl v Povídkách z obou kapes a v Továrně na absolutno, pak je cosi v nepořádku. Navíc autorka nepracuje s typem humoru aplikovatelného na jakýkoli časoprostor od antiky po zítřek, ale používá pouhé hlášky sociálně i literárně ukotvené v prvorepublikové době. Výsledek je zřejmý, neboť se vše sráží a mele, a slova kanou do prázdna. Nuže, nyní je ta pravá chvíle na podotknutí, že se ale písecký soubor v této problematické hře našel. Prorubal kašovitě nastavovaný text, i když by bylo dobré se do něho ještě jednou vypravit, tentokrát s texasskou motorovou pilou. Písečtí intuitivně vsadili na lidovou zábavu v tom pravém slova smyslu – což je míněno kladně – a nad tenkým předivem zápletek pramenících z nedorozumění rozpoutali gejzír vtipů slovních i situačních. Pravda, někdy je to tuhé vyrábění humoru, občas neudrží balanc na hraně, ale … Ale kdyby si písečtí znova prošli text, kdyby se ujednotili na výrazových prostředcích, pak by nejspíše jejich jevištní realizace textu, i vše, co by z žánru frašky vytěžili mimo text (tímtéž textem inspirováni), došla asi desetinásobné odezvy. Mohli by se, s prominutím, od poněkud pivního žertování posunout do sféry vtipného buketu jemného likéru. Především by se měli/museli podívat na druhou polovinu, ve které bunzírují plačtivé sociální motivy a vytéká nezdůvodněný sentiment. Takže, na jednu stranu jevištní podoba Okénka překvapila v dobrém, vzhledem k rozpoutání smíchu, na druhou stranu, a to je zásadnější, nebyl v tom všem řád. Důkazem budiž i to, že někdy hlediště dunělo smíchem vstřícným, někdy zase poněkud uštěpačným. A to mi přijde zbytečné a nevhodné.
DS Gymnázium Ch. Dopplera Praha – Pavel Kohout: Válka ve třetím poschodí. O této inscenaci, která byla před rokem z Třešťského divadelního jara doporučena na Náchodskou národní přehlídku, bylo již referováno. Co se její podoby po roce týče, herecky došlo k jistému zmechanizování jednání, a tím i ke zploštění vztahů. Je to škoda, neboť se ztratilo napětí a jistý děs z toho, co se nám může – klidně i dnes – přihodit. Je to škoda dvojnásobná, neboť mladým hercům se od počátku dařilo obalit Kohoutovo schéma o státním teroru masem, krví a morkem černé grotesky.
Dačické kejklování skončilo a hned nato začal hustě padat sníh. Naštěstí padal na střechy, chodníky, ulice, a ne do centra kultury. Neboť, a to je po více než půl roce nejistoty dobrá zpráva. Jihočeská krajská přehlídka amatérského divadla zůstává v Dačicích. Zásluhu na tom má radnice, středisko i občané. A že je zde pro setkání jihočeských divadelníků zajištěné zázemí více než dostatečné, prokázal průběh všech pěti ročníků.
Vladimír Zajíc
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.