Svitavy, C, AS 2005, č.1, s. 22. Blanka Šefrnová.

NA VANDRU SE SLONEM

Na začátku října 2004 jsme byli s Céčkem v Rusku, v městě Gatčino, blizoučko u Petrohradu. Těch pár dní v nás ve všech zanechalo opravdu zvláštní, a dá se říct intenzivní zážitky.
Myslím, že jsme z toho posmutnělí dodnes. Česká AITA/IATA nám umožnila setkat se s ruskou realitou a byl-li to její hlavní záměr, tak jsme si všeho užili dosyta. Myslím, že jsme zažili kulturní šok. Museli jsme hodně myslet na to, že i u nás, nebýt převratu, by to za pár let vypadalo třeba tak, jako v oné Gatčině. Což byla sešlá a velmi špinavá osmdesátitisícová vesnice, nebetyčně nesrovnatelná s výstavním Petrohradem, kterým projíždějí turisté.
Lidé, kteří se o nás starali, dá-li se to tak nazvat, byli příjemní a s osobní hrdostí. Stejně tak, jak se pokoušeli udržet zdání fungujícího festivalu, tak asi tvrdě bojují se životem. Pro obyčejné lidi, psy a kočky je to v Rusku nelehké. Což jsme i viděli na vlastní oči, když jsme na vlastní pěst vyrazili do Pitěru autobusem a vlakem.
A co se týká přímo festivalu, měli jsme pocit jakéhosi zmrtvění. Však taky během šesti dnů hrálo pouze jedenáct divadel, každé jen jednou. Propagace skoro žádná, za nejbližším rohem nikdo nevěděl, co se to v tom divadelním domě děje. A uvnitř ticho a klid, lidé kdesi rozprchnutí, všechno věčně zamčené. Obvyklý ruch a festivalové veselí a hrátky tu nebyly. Jen závěr festivalu proběhl estrádně halasně za pomoci profesionálních moderátorů a bylo všeliké udílení cen, protože byla přítomna tříčlenná jury z Moskvy. My jsme také dostali, vlastně hlavně Jindra Pevný za výpravu. Co se týká našeho představení, cítili jsme uspokojení, protože se zaplaťbůh povedlo a bylo dobře přijato. Tím myslím, že nám tleskali, což tam až tak nebylo společenskou samozřejmostí. Dokonce pan Čumačenko, prezident ruského střediska AITA/IATA, s námi inscenaci probíral a bylo vidět, že jeho přístup byl velmi aktivní, takže to byl světlý okamžik, ta chvíle u čaje v Gatčině.
Ale abyste si nemysleli, my byli ve střehu, přičinili jsme se a představení si technicky zabezpečili (ach Bože, musím to říct, slíbené reflektory nakonec musel starý elektrikář odříznout od zdi, kde byly natvrdo, jiné nebyly). Přátelé Estonci se pokoušeli šest hodin postavit scénu a sotva začali hrát, utekl technik, který jim měl během představení pomáhat. Byl to ten a jediný, kterého jsme viděli po celý den stále výborně naladěného! To my jsme u něj měli protekci, kdysi totiž zavítal do Svitav na přehlídku ruských a sovětských her…
Problémy vypukaly na každém kroku. Což o to, hrát se dá i ve velmi chudém prostředí, horší ale je, když skoro není komu a publikum si s bídou dělají účinkující sami. Také inscenace vypadaly, že se sešly spíš náhodně a název festivalu AVANTGARDA A TRADICE nenaplnily. Spíš to byla ta tradice, možná jen z našeho pohledu. Divadla z Estonska, Litvy, Ukrajiny, Ruska a Čech hrály Ostrovského, Gorina, Zoščenka, Šukšina a Puškina, Vampilova a Mareše. Rumuni nedorazili.
Ale my tam byli a kdyby se tam nějací divadelní dobrodruhové chystali (někteří mě i napadají), rádi poskytneme detailnější informace. A konečně, ten výlet onehdá do Semil na Paroháče, ten vůbec nebyl špatnej…
Blanka Šefrnová

PS:
- Herci z Vladimiru hráli Puškinovy povídky, zpívali ruské romansy. Úchvatný a bolestný dotyk kumštu.
- Nádherný zpěv v pravoslavných kostelích.
- Bývalá komsomolka, co nás nepustila do Kazaňského chrámu.
- Koníci s bolavýma nohama za Zimním palácem.
- Prázdnota obrovských prostor u Zimního paláce. Asi naštěstí.
- Hořící dřevěný dům v noci.
- Autobusy s čumákem.
- Jásání paní Zoriny, když nás vysvobodila z letiště.
- Autobusy, co jely, až když se naplnily lidmi.
- Hladoví a vysílení psi.
- Žebráci, úžasný palác cara Pavla.
- Strašná tíha, při pomyšlení na blokádu.
- Opět žádná sranda s uniformami.
- Dětský cirkus.
- Strašně levné cigarety.
- Atd. atd…
Převzato z XLII. Divadelní hromady, zpravodaje amatérských divadelníků, loutkářů a recitátorů ve východních Čechách, na pomezí Moravy a v části Sudet – podzim 2004.