Vít Závodský: 40. „VALMEZ“ – JUBILEJNÍ, ALE I NÁPADNĚ UTLUMENÝ

AS 2005, č. 1, s. 3-7.
Amatérští sóloví recitátoři z obou republik naší bývalé federace mají každoročně k dispozici několik vzájemně nezávislých soutěží, mezi nimiž jakožto národní přehlídky přirozeně hrají prim Wolkrův Prostějov a Hviezdoslavův Kubín. Existuje však systematicky budovaná akce, která kupodivu ani po mnoha letech od svého zrodu plně nevešla do povědomí širší veřejnosti. Ale bohužel ani do přízně povrchního, za efemérními senzacemi se pachtícího tisku, kde (vlastní zkušeností potvrzeno) ještě nejednou přetrvává neinformovaně podcenivý pohled na tento domněle jen „lokální“ podnik. Ano, jedná se o Moravský festival poezie „O štít města Valašského Meziříčí“, který ve dnech 18. – 20. listopadu 2004 proběhl už po čtyřicáté.
Pravidelně referovat o MFP znamená pokaždé znovu připomenout některá konstantní, přímým účastníkům sice notoricky zřejmá, ale mnohému nezasvěcenému čtenáři už daleko méně známá fakta. Jubilejní ročník pak navíc vybízí ke krátkému historickému ohlédnutí.
Ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA Praha a Národným osvetovým centrom Bratislava pořádá MFP místní Kulturní zařízení, Občanské sdružení Valašské Athény a hostitelské město, finančně podpořeny Ministerstvem kultury ČR, Zlínským krajem a okruhem okolních sponzorů. Jeho dějištěm opět už řádku let zůstává moderně upravené, útulné a technicky dobře vybavené klenuté sklepení tzv. M-klubu. Jde o podzemí jedné ze dvou tamních významných šlechtických staveb (druhou je níže ležící klasicistické sídlo Kinských – nyní útočiště zdejšího muzea, mj. vystavujícího umělecké výrobky proslulých meziříčských sklářských a gobelínových dílen), někdejšího žerotínského zámku. Nachází se na místě staré tvrze přímo v městském centru nad řekou Bečvou (i tam nechvalně známou z nedávných povodní) a trojice jeho novou fasádou zářících křídel s podloubími a arkádami uzavírá malebný čestný dvůr. V původně renesanční stavbě, upravené a rozšířené r. 1716, sídlil známý aristokratický rod plná tři století. Poté zámek sloužil nejrůznějším účelům a institucím – za časů císaře pána také jako ženská trestnice, v níž byla údajně vězněna i vražedkyně inspirovavší Maryšu bratří Mrštíků. S rozsáhlým, postupně vkusně renovovaným objektem má radnice smělé plány: vedle kanceláří, učeben a divadelního sálu kulturního zařízení by tu mělo (možná za podpory evropských dotací) vzniknout kongresové a vzdělávací centrum s hotelem.
V duchu letošního jubilejního historizování si však připomeňme i další interiéry, ve kterých se jinak nepříliš migrující festival odbýval. Začínal první dekádou v klubu Tesly na náměstí (dnes Komerční banka), po dva ročníky byl jeho dějištěm rozlehlý klub Osvětlovacího skla (poté diskotéka Shark), kvůli zámeckým rekonstrukcím musel jedenkrát vzít zavděk vzdáleným, stísněným a neosobně působícím provizoriem Posádkového domu armády a nakonec se rád (a bohdá už nastálo) vrátil „domů“, kde se dosud odehrával nejčastěji.
Při každém novém ročníku MFP si s potěšením uvědomujeme, že jejich nepřetržitá série znamená v našich společensky tak proměnlivých podmínkách unikátní záviděníhodnou kontinuitu, průběžně se modifikující nejen co do koncepce, ale též v rozličných specifických znacích a zejména neopakovatelné družné atmosféře „spřízněných duší“. Tyto rysy byly vždy podmíněny obětavostí a nadšením houževnatých lidí, kteří jsou oné zcela nelukrativní aktivitě schopni a ochotni věnovat mnoho času i dnes. U jeho zrodu stála skupina mladých členů Divadla poezie, soustředěná kolem prostějovského rodáka a zaměstnance Tesly ing. Jiřího Brolla. První, tehdy ještě krajský festival Ostravska se konal v prosinci 1965. Za těsné spolupráce severní a jižní Moravy počínajíc čtvrtým ročníkem přijal (při dalším rozšiřování už poněkud matoucí) současný název, i když v r. 1971 tu soutěžili také recitátoři z celých Čech a v roce 1974 rovněž ze Slovenska. Pečlivému organizačnímu štábu, jemuž po léta stojí v čele nestárnoucí patriot a přední kulturní pracovník Valašska, jednaosmdesátiletý prof. Jiří Demel (např. právě nyní ke 140. výročí místní tělocvičné jednoty připravil a redigoval jubilejní, cennými dokumentárními fotografiemi obohacený almanach Sokol nad Bečvami), letos pomáhali ředitelka kulturního zařízení i festivalu Marie Havranová a předseda OS Valašské Athény Josef Fabián. Postupně jej vypěstovali v jedinou celostátní, poté federální a konečně mezinárodní soutěž v individuálním přednesu (jednu dobu též coby zápolení tříčlenných krajských družstev, vysílaných z pověření KKS), jejíž spodní věková účastnická hranice se posléze v souladu s Wolkrovým Prostějovem ustálila na 15 letech. (Stratifikace podle stáří se ostatně rovněž několikráte měnila: rozpětí soutěžících nejprve globálně stanovila na 16-35 let, teprve r. 1990 se vydělily dvě kategorie, 16-30 a nad 30 let, a nyní se jejich rozdělení opět vhodněji posunulo.) Je sympatické, že toto úsilí nijak nepolevilo ani s dravým nástupem tržních principů do oblasti kultury nebo po rozchodu a následném politickém vzdalování obou sousedních republik, takže MFP stále probíhá v internacionálním měřítku.
S dobovými podmínkami daným faktem, že zaštiťujícím donátorem MFP byl Svaz československo-sovětského přátelství, souvisely listopadový termín, zájezd do SSSR pro vítěze, a zejména dramaturgická omezení: v prvním kole byla závazná báseň ruského či sovětského autora a později alespoň z „tábora socialismu“, v druhém se tolerovala rovněž naše nebo i světová. Po důvodné argumentaci slovenských účastníků, že dobrých překladů z poezie ruské a dalších národností SSSR nemají dostatek, rozumně došlo i na předlohy prozaické. Přihlášené texty podléhaly ještě v písemné podobě externí předběžné cenzuře, a tak se několikrát stalo, že podezřelý „ideově závadný“ se již z pódia neozval. Na druhé straně však tyto aprioristické mantinely nutily účastníky sahat nejen po knižně vydaných autorech, ale i pátrat ve všelijakých almanaších, antologiích, revuích a časopisech. Praxe ukázala, že nad oficiálně protežovanou „pokrokovou“ produkcí ve výběru zpravidla převažovala hodnotná díla klasiků, experimentujících modernistů přelomu 19. a 20. století, reprezentantů stalinismem perzekvované meziválečné avantgardy nebo protestsongy soudobých písničkářů z rodu Vladimíra Vysockého nebo Bulata Okudžavy.
Dnes už jen věrní pamětníci ocení, že MFP i v nejtíživějším dusnu husákovské „normalizace“ dokázal čelit dogmatickým ideologickým a mocenským tlakům a že vedle promyšlených propozic a spolehlivého organizačního zázemí dostal do vínku liberální ovzduší myšlenkové tolerance a svobodné výměny názorů. „Valmez“ také vždy nabízel neběžnou možnost konkrétně porovnávat odlišné recitátorské přístupy a pojetí, což bylo pochopitelně užitečné nejen pro samotné účinkující, ale též pro jejich pedagogy nebo přítomné metodiky tehdejších okresních a krajských kulturních zařízení, kteří se oblasti uměleckého přednesu systematicky věnovali. Své reprezentanty zpravidla důkladně prověřili hned v nižších soutěžních kolech a připravili pro ně rozličné semináře, školení nebo individuální konzultační pomoc. Po rozpadu této vertikální sítě nastaly problémy s výběrem kvalitních recitátorů, kterých – podobně jako hloubavých čtenářů – v nastupující éře vizuální „klipové“ videokultury zjevně spíše ubývá. Organizátoři je nyní vedle Šrámkovy Sobotky, Poděbradských dnů poezie, Beniakových Chynoran či Horovova Zemplína vyhledávají hlavně na obou zmíněných vrcholných národních přehlídkách (Prostějov, Kubín) nebo na podkladě osobních kontaktů. Už delší čas bývají tedy ve „Valmezu“ jednotlivé regiony zastoupeny dosti nevyváženě, jak si soutěžící třeba i na vlastní pěst cestičku do „Valašských Athén“ přece jen prošlapou. Ať tak či onak, během doby se na MFP vystřídaly stovky recitujících, zástupců rozličných interpretačních „škol“ a „líhní“ – samorostlých osobností, jejichž originální přínos trvá v paměti po léta, a ovšem i účinkujících, co pro svůj nevýrazný podíl zůstali jen efemérní epizodou. S příchodem slovenských účinkujících vznikla rovněž další šance k užitečné, vzájemně podnětné konfrontaci, a to nejen v rovině čistě jazykové, ale i co do celkového přístupu k uměleckému přednesu: vedle typicky českého respektu k autorskému textu s jeho detailní myšlenkovou i formální racionální analýzou se zřetelně prosazovala „východní“ impulzivní výbušnost, dynamičnost a spontánní výrazová exprese.
I když už v předlistopadové době znamenal MFP vítanou enklávu nedoktrinářského vztahu k široce chápanému kulturnímu dědictví i výbojům rozličných avantgardních směrů, počátek devadesátých let sem vnesl řadu pozitivních, avšak promyšleně a neukvapeně zaváděných obsahových a propozičních změn. Základní proměna se týkala samotného dramaturgického zaměření, když se úvodní vyřazovací kolo hned v r. 1990 otevřelo jakékoli (tedy ne již výhradně ruské, sovětské či slovanské) poezii nebo próze. Někdejší zájezdová Cena SČSP ustoupila ve prospěch Ceny 17. listopadu za nejlepší přednes textu českého nebo slovenského autora, vyzkoušela se anketní Cena účastníků, opustilo se vyhlašování pořadí krajských družstev. Obměnili se členové do té doby téměř stabilní poroty (jejím svorníkem zůstával po celé čtvrtstoletí literární vědec a editor dr. Vladimír Justl, CSc.) a zavedlo se jejich každoroční střídání v předsednické funkci. Přibyly přesně stanované časové limity: pro 1. kolo sedm minut u poezie a devět minut u prózy, ve finále (vyhrazeném pouze veršům) desetiminutová stopáž.
Po celá čtyři desetiletí zůstal však speciální způsob hodnocení, v podstatě převzatý z některých sportovních disciplín a spočívající ve veřejném bodování pomocí číselných tabulek (hodnoty 1-10 s využitím půlbodu) bezprostředně po odeznění každého výkonu. O jeho nepopiratelných výhodách i sporných momentech se dnes už ani příliš nediskutuje a pořadatelé, vybavení příslušným výpočetním střediskem, na tuto od počátku zavedenou praxi, náročnou na kvalifikovanost, pohotovost a individuální názorovou vyhraněnost porotců, nedají dopustit: umožňuje žádoucí objektivitu a průběžnou veřejnou kontrolu nezákulisního rozhodování (numerická mechaničnost je dostatečně kompenzována automatickým škrtem nejnižšího a nejvyššího výsledku i úvodní koordinující mimosoutěžní předrecitací), v němž každý z porotců rozdílných kulturních profesí musí být kdykoli schopen svůj viditelně demonstrovaný názor vysvětlit a obhájit.
Ve snaze založit ve Valašském Meziříčí zbrusu novou tradici ustavila se r. 1997 rovněž literární soutěž v oboru poezie i prózy pro mladé autory od 15 do 30 let, kteří dosud knižně nepublikovali. Chvályhodným úmyslem organizátorů, kterým chybívala ministerská dotace, bylo akci co nejvíce otevřít a postupně vytvořit další vrcholnou česko-slovenskou přehlídku s účastí vítězů rozličných obdobných soutěží obou republik (Literárny Zvolen, Wolkrova Polianka aj.). Např. hned v zahajovacím ročníku posuzovala samostatná odborná porota pod vedením dr. Pavla Chalupy 126 prací, a to většinou básnických. Nejlepší příspěvky pak zpravidla pohotově soustředil speciální sborníček. Autorská soutěž však probíhala poněkud stranou zavedeného programu MFP, šance na vzájemná inspirativní setkání mladých literátů a recitátorů se nenaplnila a od jistě ne marného nápadu se po pěti pokusech upustilo.
Rekapitulující ohlédnutí do minulosti MFP jsme si dovolili nejen vzhledem ke kulatému číslu posledního ročníku, ale částečně také kvůli jeho celkové ne právě povzbudivé interpretační úrovni, kde podstatná část předvedených výkonů nevybízí k detailnějšímu rozboru, nýbrž spíše jen ke konstatující zprávě.
Ve dnech, kdy střední Evropou právě přecházela ničivá vichřice, která nezadržitelně pustošila zejména nedaleké Tatry, dojelo do „Valmezu“ nakonec 32 recitátorů (tedy počet zhruba odpovídající kolísavému průměru), 17 Čechů a 15 Slováků. Nad sedmi muži jako obvykle vysoce převažovaly dívky, mezi seniorkou a těmi nejmladšími zůstával doslova generační „rozptyl“ 20 (!) roků. Jejich interpretační výkony posuzovala ve dvou kolech sedmičlenná odborná porota v čele se zkušenou pražskou režisérkou Českého rozhlasu Hanou Kofránkovou. I ona si v jednom ze tří barevně odlišených čísel docela svěže koncipovaného a zdarma rozdávaného Zpravodaje marně lámala hlavu nad skutečností, proč některá česká „esa“ MFP ignorovala a zda část recitátorů k němu necítí apriorní averzi. Je přirozené, že přednes jednotlivých soutěžících zpravidla mívá ve svých krajních pólech značně odlišnou úroveň, neboť vedle ostřílených matadorů nebo vyhraňujících se individualit přijíždějí mladí adepti, kteří o získání prvních ostruh teprve usilují. Tentokrát jsme však byli svědky neobvykle nízkých bodových hodnocení (nejslabší účastnice zahajovacího kola odešla dokonce s pouhými 17 b.). Zatímco nejvyšší známky se mihly spíše pořídku a ocitaly se tedy ve škrtu (desítku ani 9,5 b. nevytáhl z porotců vůbec nikdo), běžně se objevovaly nejen čtyřky a trojky, ale tu a tam i dvojka, a to dokonce ve 2. kole. Blahovolná porota stanovila pohyblivý postupový limit nezvykle nízko (28 bodů proti dříve obvyklým zhruba 34, resp. 36) a do druhého „čtení“ tak na úkor jeho kvality pustila zbytečně vysoký počet 21 vystupujících (z nich 10 ze SR). To se pak logicky promítlo do celkového bodového zisku, kde se i ti nejlepší museli spokojit s nápadně slabšími výsledky, nežli jsme bývali na MFP právem zvyklí. Poslední ročník zaznamenal ostatně i jiné dílčí „zádrhele“ – diskvalifikaci pro překročení časového limitu (Petra Drábeková u Babelovy povídky Hriech), ručník předčasně hozený do ringu (neukončený ovidiovský přednes Marie Dufkové ve 2. kole), návrat na pódium s opakovaným začátkem (Soňa Pariláková s Lančíkovým Havránkom), záhadné zmizení tabulkové sady paní předsedkyně atp.
V očekávané míře se vyskytovaly problematické jevy nejednoho minulého ročníku, např. ošidně vypreparované „úryvky“ (montáže z více textů, ba i autorů ovšem propozice připouštějí), necitlivé průběžné zásahy do zvolených předloh, neschopnost respektovat zásady antické časomíry nebo moderního volného verše. Trémou způsobené pamětní výpadky každý včetně porotců pochopí; nelze však napříště tolerovat časté, příliš výrazné a v zásadě nepřípustné obměny textu, jak je sebevědomě prezentovali i špičkoví soutěžící (Ingrid Zachorecová aj.). Jen ojediněle se vynořila stará bolest snad všech obdobných interpretačních akcí – přednes nekontaktově ztišený až šeptaný, s podceněním své komunikativní funkce i akustických daností sklepního prostoru. Vystoupení navenek dravější se samoúčelnému exhibicionismu naopak vyhnout dokázala, takže se staronový problém, zda totiž chápat recitaci coby pokornou službu autorovi, nebo jeho slovo brát jen jako startovací rampu pro vlastní sebeprosazování, naléhavěji neprojevil. Ojedinělá práce s nápadnějším kostýmem (nejeden soutěžící však bez zřejmého vnitřního zdůvodnění tentokrát přicházel na scénu bos) nebo rekvizitou (malé proutěné křesílko Hany Marie Marouškové atp.) zůstávala vcelku funkční. Na tyto skutečnosti a mnohé jiné otazníky budoucího vývoje uměleckého přednesu u nás upozornil obsažný závěrečný seminář s konkrétním rozborem předních, především finálových výkonů.
U vrcholové přehlídky, jakou MFP bezesporu je, pokládáme za vcelku samozřejmé, že dramaturgický výběr domácích i cizích textů zůstává pokaždé dostatečně pestrý a v nejednom případě svědčí o sečtělosti mladých přednášejících a jejich chvályhodném rozhledu po domácí i překladové literatuře. Jako obvykle někteří z nich volbou žánrově obdobných, jejich typu plně odpovídajících předloh takříkajíc sázeli na jistotu, zatímco jiní se odvážili prověřit své schopnosti na ukázkách diametrálně odlišných a ještě další neprozíravě vystříleli všechen prach hned zpočátku.
První kolo obou kategorií mělo těžiště v ukázkách moderních, ba současných (důsledněji si je volili Slováci), zatímco domácích „klasiků“ (J. Kráľ, F. Hrubín) bylo jen minimum; mírně převažovala próza. Z novodobé české a slovenské tvorby byli tedy zastoupeni např. E. Frynta, J. Skácel, I. Vyskočil, K. Hynek, I. Wernisch, K. Legátová, bratři Justové, V. Beniak, D. Dušek, D. Podracká, V. Klimáček, M. Janečková a S. Lavrík. Mezi zahraničními autory převážně 20. století (F. Kafka, H. Michaux, R. Jeffers, V. Lindsay, G. S. Harrison, T. Hurlimann, L. Fluminiová, I. Örkény, Z. Herbert) nechyběla již neoktrojovaná oblast ruská (A. S. Puškin, L. N. Andrejev, A. Achmatovová, I. Babel, D. Charms, N. Matvějevová). Skladba finálového kola odrážela individuální vkus recitátorů ještě zřetelněji, avšak poměr jednotlivých sfér se jevil vyrovnanější. Vedle nemnoha domácích stálic (K. H. Mácha, J. Orten) a ojedinělých objevů (V. Obrtel) nabízelo se širší spektrum cizí klasiky (P. Ovidius Naso, F. Villon, G. Apollinaire, J. Cocteau) a vyváženější pohled do velmi eliminativně pojatého novějšího básnictví (J. Kainar, L. Vadkerti-Gavorníková, I. Kupec, I. Lančík. M. Janoušek, J. Urban po boku E. Hemingwaye, L. Ferlinghettiho, A. Ginsberga, S. Plathové, D. Alonsa a montáže od soudobých Švédů). Z tohoto výčtu zároveň vysvítá, že stranou pozornosti v podstatě zůstaly celé národní kultury, dějinné epochy a četné obvykle vyhledávané umělecké směry: orientální a vůbec neevropské literatury, řecká a římská antika, středověk, renesance, baroko a klasicismus; česká literatura národního obrození a následných generací, přitažlivá mnohovrstevnatá moderna přelomu 19. a 20. věku, blok meziválečné tvorby od proletářského umění přes avantgardu po zástupce reflexivní a spirituální poezie, přední zjevy druhé poloviny minulého století. Tentokrát se neuplatnily ani linie disidentská a exilová (včetně jindy vyhledávaného J. Koláře či písničkářů), jakýkoli folklor nebo vlastní debutantské pokusy; výraznější zájem nebudily obvykle osvěžující předlohy dadaisticky recesní a nonsensové.
Protože nám šlo o souhrnné vystižení specifických rysů nejnovější podoby MFP, spokojíme se dále s enumerativní faktografií, demonstrující skutečnost, že se stejně jako loni stal jeho 40. ročník zaslouženou „kořistí“ slovenských soutěžících.
V početněji zastoupené I. kategorii (15-19 let) zvítězila s pouhými 72 body (pro srovnání: její loňský předchůdce Tomáš Dianiška dosáhl 89,5 b.) Michaela Maráková ze Sence, jejíž výkony, vycházející z přirozeně zabarveného hlasu a čisté artikulace, spojovala vnitřní dramatičnost. Úryvkem prózy ruského dekadenta Leonida Nikolajeviče Andrejeva Judáš Iškariotský vystihla tragickou atmosféru Kalvárie i spisovatelův filozoficky problematizující pohled na otázky víry, věrnosti a zrady; spolehlivě vypointovala též Hemingwayovu obtížnou Druhou báseň pre Mary. V těsném závěsu za ní následoval s 71,5 b. vítěz 37. ročníku Peter Hort z Nové Dubnice, zároveň laureát Ceny 17. listopadu.V citátové mozaice dokonce 14 slovenských osobností Odpočuté – Odčítané projevil smysl pro ironii a sarkasmus vybraných black-outů a podobnou kompozici volil v 2. kole u třídílné montáže Miloše Janouška O zvieratách, o ľuďoch. Se zřetelným odstupem 64,5 bodu pak třetí místo obsadil Jonáš Konývka z Ostrova. Dobře si poradil s neologickým slovním žonglováním Justova hravého překladu textu George Stanleye Harrisona O Cyrdovi, co uměl lítat, zatímco úryvek z vězeňského zpěvu Máchova Máje ponechal jen v nedotaženě „konceptní“ podobě a setkal se s oprávněnými vážnými výhradami. Slibnými výkony zaujaly rovněž Julie Goetzová z Českých Budějovic, nositelka Ceny Jiřího Brolla za osobitý dramaturgický výběr (Jan Skácel: Déšť, Jiří Orten: Zimní procházka křížem krážem), Terézia Benejová a Kateřina Krejčová.
V daleko méně zastoupené II. kategorii (nad 19 let bez horního věkového omezení) prosadily se zkušené seniorky. Pomyslná zlatá medaile připadla již podruhé Soně Parilákové z Humenného, byť tentokrát s pouhými 80,5 body a s vážným pamětním zakolísáním v obou kolech. V próze Dušana Duška Dym se vcítila do nitra pábitelského outsidera, u Havránka z pera Ivana Lančíka uplatnila osobní znalost nedávno zemřelého literáta i líčeného místa. Druhá příčka náležela se 78 body vítězi z r. 2001, Brňanu Radimu Šípovi, systematicky inklinujícímu k americké literatuře. Přesně v autorských intencích tlumočil jak monumentalizující Nesmírný západ slunce od Robinsona Jefferse, tak valící se proud obrazů z Ginsbergova Kadiše za Naomi Ginsbergovou. S rozdílem jediného bodu následovala nejstarší soutěžící Ingrid Zachorecová z Hurbanova, handicapovaná již zmíněnými svévolnými textovými „variacemi“. Projevilo se to jak v třídílné kompozici Zbigniewa Herberta Pán Cogito, tak v montáži veršů tří soudobých Švédů Hlasy a mlčanie babieho leta. Příznivě na sebe upozornili také Košičanka Magdaléna Vilhanová, Anna Šafránková z Teplic (za nejlepší výkon 2. kola, nuancovaně tlumočenou báseň Sylvie Plathové Dárek k narozeninám, převzala Cenu starosty města Valašského Meziříčí), další Brňan Otakar Blaha, Tomáš Mischura a Jana Novotná. Jako obvykle se ti nejlepší z obou kategorií představili na závěrečném defilé.
Do bohatého třídenního programu, kde jako vždy převažoval soustředěně pracovní ráz, včlenily se vedle závěrečného společenského setkání rovněž dva kulturní večery. V koncertním průřezu své dosavadní umělecké dráhy vystoupila se svou čtyřčlennou kapelou populární kytaristka a zpěvačka Lenka Filipová. Velký ohlas měl rovněž pořad Hádanka života – Listy důvěrné, v němž Luděk Munzar a Zlata Adamovská spolu s Moravským kvartetem četli z korespondence Leoše Janáčka a jeho múzy Kamily Stösslové. Oba programy přilákaly hojnost diváků a tak nepřímo zvýraznily víceletou nepotěšitelnou skutečnost, že na rozdíl od agenturních vystoupení slavných jmen a v rozporu s úvodními slovy starosty dr. Jiřího Kubeši samotný festival probíhá za chronického nezájmu místních občanů, kteří (snad s výjimkou dopolední skupinky středoškoláků) mezi recitátory do vkusně vyzdobeného M-klubu takřka nikdy nezabloudí. Mohli pak alespoň sáhnout po uvážlivě koncipovaném příležitostném tisku Ticho a hlas, vydaném KZ za redakce J. Fabiána a J. Demela a rekapitulujícím dosavadní vývoj MFP v potřebné statistické i fotografické dokumentárnosti, sumarizujících statích, vzpomínkových vyznáních i v publicistických ohlasech.
Vítězové své trofeje už dávno uložili, organizátoři provedli ekonomickou bilanci a 40. ročník Moravského festivalu poezie se zapsal do análů jako jeden z těch kvalitativně slabších. V současné konzumně orientované době však znovu posílil partnerskou duchovní pospolitost Čechů, Moravanů a Slováků a jeho pořadatelé zůstávají nadále optimisty. Však už také stanovili přesné datum konání toho příštího, který v nové dekádě bohdá zahájí období let biblicky řečeno „tučných“.
Vít Závodský