ŠATOPLET, Jiří: Ochotnické divadlo v Říčanech

ŠATOPLET, Jiří: Ochotnické divadlo v Říčanech. In: Kapitoly z dějin Říčan. Říčany, Městská rada 1997, s. 409 - 434.

1. Počátky říčanského ochotnického divadla
Ing. Gustav Trnka v knize Říčany v minulosti a přítomnosti v článku Čtenářská beseda píše: "Důležitým oborem dnes (psáno před r. 1913 - pozn. aut.) jest obor divadelní. Dříve hrávalo se ve volném sdružení ochotníků. od žádného spolku nezávislém a to již od r. 1856 v hostinci Na Růžku velice často. Tak slučovalo se sdružení od r. 1870 se Čtenářskou besedou, až v r. 1883 se sloučilo úplně. Vyplývá to zřejmě z pokladní knihy, která byla pečlivě vedena od r.1873. Představení pak Besedou pořádaná bývala velice často zdařilá a pověstná pro skvostnou hru i výpravu. Jeviště dal upraviti bývalý náruživý ochotník František Vítek, půjčiv spolku beze vší kvitance 600 zlatých na jeho postavení. Na besedním jevišti pak hrávaly snad všechny říčanské spolky. hlavně hasiči. T. J. Sokol a spolek Havlíček, který si před několika lety postavil vlastní hezounké jeviště. Besední večery bývaly zábavou, jaká už jenom v tradici žije. Hned při ustavení spolku věnovala obec ve volné užívání mu dvě místnosti v přízemí radniční budovy, jež později rozbouráním příčky poskytli rozsáhlý sál, ve kterém pořádány bývaly časté srdečné zábavy a proslulé koncerty." Trnkův záznam poskytuje sice pohled na divadelní činnost před první světovou válkou, ale pohled je to jen velice úzký. Nejsou zaznamenány ani osoby, které tuto činnost vyvíjely, ani hry, které byly uváděny.
Rok 1856 můžeme brát za nepochybný začátek ochotnické divadelní činnosti v Říčanech. Český národ nastoupil v té době, po revolučním roce 1848, k héroickému boji o zachování své existence. Vše bylo podřízeno tomuto cíli. tedy i ochotnické divadlo.
Řídící učitel Alois Mudruňka, zakladatel říčanského muzea, při rozhovorech o divadle tvrdil, že se hrálo již před r. 1850. Doklady se však nezachovaly.
Z pozůstalosti učitelky Růženy Klímové, která byla nadšenou a obětavou divadelní pracovnicí, podařilo se zjistit alespoň názvy prvních her a jména některých herců. Nejstarší plakáty, počínajíc r. 1868, přinášejí zřídka mimo název hry nějaké bližší údaje.
Většinou není uveden ani autor, režisér či herci. Věta "ceny míst jsou známy" a okolnost, že není uvedena místnost, svědčí o tom, že se hrálo již dříve. Režisér té doby měl poněkud jinou funkci, než má dnes. Jeho úkolem bylo pozvat herce, rozepsat role, obstarat jeviště, kostýmy a zabezpečit všechny práce související s představením. Herci pak ani z osobních důvodů zveřejnění nevyžadovali. Studenti např. měli zakázáno hrát divadlo.
Nejstarší název divadelního spolku zněl "Ochotnické divadlo v Říčanech". Dne
13. 4. 1868 uvádí tři aktovky: Proces, Před bálem, Pan domácí. Autor ani režisér nejsou uvedeni.
Z některých starších plakátů poznáváme jména herců: Rak, Bělohradský, Vítek, Pokorný, Zídek. V r. 1874 přibývají pak další: Josefa Tísková. Vencl, Freund, Růžena Klímová, Kozel, Kratochvílová, O. Němečková, Čížek, Klíma. Jen na jediném plakátu je uvedeno jméno režiséra: Gustav Popper. Plakáty jsou tištěny v Rakovníce. V r. 1877 se objevují další jména: Slavík, Novák, Bílý, Hájek, Hloušek, Seidl, Smolíková. Většinou jsou na plakátech u jmen jen příjmení. Tento neblahý zvyk se bohužel udržoval i po válce.
V r. 1886 dochází ke změně v názvu spolku na "Besední ochotnické divadlo". Změně patrně předcházela vnitřní krize, čemuž nasvědčuje nápadná změna repertoáru ve prospěch umělecké úrovně a poslání divadla. Hrají se hry od J. K. Tyla, Františka Vamberka, Ladislava Stroupežnického. Při představeních často spolupracoval pěvecký spolek Jablonský. Šlo patrně o krizi většího významu, jak nasvědčuje také pořádání oslavného večera u příležitosti znovuzřízení Čtenářské besedy (3. 12. 1884). Plakáty tohoto období rovněž neuvádějí jména režisérů a herců.
V r. 1893 uspořádala Čtenářská beseda představení ve prospěch znovuzřízení divadla. ale pro období dalších šesti let nebyl materiál, který by naznačoval, jak se situace na novém jevišti utvářela.
Vstup do dvacátého století přinesl další dramatické odbory a další jména herců. Divadlo hráli: Spolek řemeslníků říčanských, Místní odbočka Národní jednoty severočeské, Říčanští studující, Sbor dobrovolných hasičů, Vzdělávací beseda Havlíček, Dramatický odbor čtenářské besedy. Období mnoha spolků trvalo dvacet let. Nejčastěji hráli: M. Pokorná, R. Klímová, A. Pokorná, F. Churáčková, Ed. Čížek, Petr Novák, F. Štorc, J. Masopust, Fr. Bačkovský, Krejcárková, Čížková, Kudrna, Chmel, Miller, Vašek, Lukeš, Chmelová, Hejnová, V. Čihák,. Dobiášová, Kučera, Smolíková, L. Mudruňková, Hrdličková, Hofmanová, Sahule, dr. Chloupek, Nebuželský, V. Dohnal, Teichman, Rozhonová, Benešová, Zajíčková, St. Novák, Hecová - Richtrová, Primus, J. Pavlík, Sedláček, Sedláčková, A. Stehlíková, J. Židlický, M. Mlejnek, L. Veselý, Pánek, Hůla, J. Pospíšil, Selich, Režírovali: V. Reichl, Fr. Vaškovský, V. Figar, ing. Arn. Nebal, Fr. Nebuželský, St. Novák, dr. Chloupek, Fr. Hofman, R. Klímová, dr. E. Chloupek, Většinou šlo o lidi z rodin živnostníků, řemeslníků a úředníků.
Mezi jednotlivými spolky a odbory patrně nebyla žádná řevnivost. o čemž svědčí jména herců vyskytující se na plakátech různých spolků. Např. Fr. Vaškovský hrál s "Říčanskými studujícími", režíroval u Vzdělávací besedy Havlíček, v Dramatickém odboru čtenářské besedy a v Říčanské filharmonii.
V r. 1906 začal z Prahy do Říčan dojíždět na letní období Václav Figer, mladík oddaný celým srdcem ochotnickému divadlu. Byl to jeden z mála nadšenců, kteří se na svou zálibu řádně teoreticky připravili. Měl příležitost jako ochotník hrát v Praze pod vynikajícími režiséry, Wiesnerem ve vinohradském Národním domě, Budilem v Měšťanské besedě a Kavkou z Národního divadla. Mimo to navštěvoval odborné přednášky prof. O. Hostinského a prof. V. Tilleho na filosofické fakultě Karlovy university. Znal tedy teorii i praxi. V pozdějších letech pak vydal
příručku pro divadelní ochotníky Divadelní praktik a v rukopise po něm zůstalo několik přednášek jako Maskování, Herec a režisér, Studie role, Jevištní mluva, Dějiny divadla.
Ve svých vzpomínkách říká, že v době, kdy dojížděl do Říčan, byla tu činnost ochotnická skrovná a podprůměrná. V jednotlivých odborech byli nadaní jedinci, ale jejich práce nestačila zakrýt všechny nedostatky představení. To ho dráždilo a nutilo hledat cestu k nápravě. Vypomáhal při hrách, režíroval, ale všechna jeho snaha neměla žádoucí výsledek.
Do ochotnického života v Říčanech vstoupil 24. 7. 1915. kdy jako režisér, ale i jako herec, inscenoval dvě aktovky: Pařížští apači, a Princ Brk a princezna Džinarsta. Rok předtím režíroval ve Straší ně Jiráskovu Vojnarku.
Od. r. 1868 do konce první světové války inscenovali ochotníci celkem 96 her. Uváděny byly převážně jako premiéry, takže pouze tří reprizy tvoří vzácnou výjimku. Pro děti se nehrálo. Jediné představení sehrála jen školní mládež. a to 26. 12. 1885 (Láska k vlasti od J. K. Hraše), pak v roce 1912. kdy pro báchorku se zpěvy Tři haléře od Fr. Jaroše (režie Fr. Vaškovský, hudba Fr. Šubrt), nastudoval Ladislav Tuček zpěvy se 70 členným pěveckým sborem.
Divadelní představení se konala většinou v Besedním sále městského hostince (v budově na radnici), který měl čtvercový tvar a téměř polovinu zabrala konstrukce jeviště. dále pak v sále restaurace U Kašpárků, s malinkým nízkým jevištěm a Na Růžku.
Jaká byla úroveň nastudovaných her, o tom se nedochovaly téměř žádné záznamy. Jedině noviny Naše hlasy ze dne 2. 12. 1912 v č. 48 (vydané v Úvalech) uvádějí kritiku na hru Jaroslava Rudolfa Dědečkovy housle, historku se zpěvy hranou studenty v režii Františka Bačkovského: "Mnoho postav bylo provedeno zdařile. Vady: Neovládání úloh, vykukování zvědavců z kulis na obecenstvo, pozdní spuštění opony, jsou zjevy, s nimiž nutno počítat". Tytéž noviny v č. 41 ze dne 4.10.1913 píší o představení Čtenářské besedy, o hře Dobrodinci, autor Herman, režie Hartman: "Obecenstvo žádá (zejména od studentů) role upřímně nastudované... ke konci nudné, zdlouhavé. Každý si přál. aby už byl konec."
Takto jistě nelze v žádném případě posuzovat všechny nastudované hry. Vždyť divadelní společnosti. jako např. Kneisslova v roce 1914, si zvaly na výpomoc místní ochotníky a zejména ty oblíbené, třeba slečnu Chmelovou, která dokázala naplnit sál, že v něm nebylo k hnutí.

2. První republika
Teprve v Československé republice se podařilo Václavu Figarovi soustředit několik spolků a odborů v jeden. který pak nesl jméno Dramatické sdružení ochotníků v Říčanech. Je nasnadě, že se to neobešlo bez značných obtíží, vyplývajících z nepochopení nebo samolibosti jednotlivců. Ale idea a rozumové důvody byly jasné, a proto hlasování pro sjednocení na ustavující schůzi dne 27. 8. 1921 vyznělo spontánně. A tak v r. 1921 vyrazila na cestu nová ..loď komediantů" plnými plachtami. Bohužel vezla s sebou v podpalubí i skrytou řevnivost. žárlivost. samolibost a také ne kázeň některých slabších povah. Není proto divu, že již v r. 1925 došlo k roztržce a nespokojenci se uchýlili pod štít Okresní jednoty invalidů. Z nich pak vznikl v r. 1926 Dramatický a vzdělávací spolek Tyl. Jeho účelem bylo ..pěstovati dramatické umění a literaturu českou vůbec a podporovat podniky veřejně prospěšné". Prvním jeho předsedou se stal Václav Čihák a jednatelem František Liška.
Od r. 1926 existovaly tedy dva divadelní spolky. Kromě nich hrály divadlo i divadelní odbory různých spolků a organizací jako TJ, Orel, Federace dělnických tělovýchovných jednot, Jednota železničních zaměstnanců, Mladá generace čsl. strany lidové, Jednota čs. obce legionářské, Československá církev, Učitelský sbor obecné školy, Národní jednota severočeská atd. Od r. 1936 začal do kulturního života silně zasahovat i recitační odbor Sportovního studentského clubu Říčany (SSC), jehož duší byl Josef Němeček. Začal pohádkou pro děti v r. 1936, ale pak se převážně věnoval recitaci, ve které dosáhl špičkové úrovně. První jeho vystoupení dne 5.5. 1937 mělo název Večer A. S. Puškina. na němž měl slavnostní projev básník Josef Hora.
Ochotnická divadelní činnost za první republiky byla velmi bohatá. Všechny spolky dohromady nastudovaly celkem 283 her. Primát drželo Dramatické sdružení ochotníků (dále jen Dramatika) se 148 hrami, následuje Dramatický a vzdělávací spolek Tyl (dále jen Tyl), který nastudoval 72 her. a třetí v pořadí je Tělovýchovná jednota Orel. 33 her.
Činnost je to skutečně po všech stránkách úctyhodná a náročná zejména na práci režisérů. Svědčí mimo jiné o tom, že členové jednotlivých spolků se výhradně věnovali své zálibě, neboť studium her trvalo také jen dva či jeden měsíc. Tak například v r. 1928 šest režisérů Dramatiky nastudovalo 15 her. Připočteme-li k tomu sedm premiér Tyla, tři Orla. znamená to. že obecenstvo mělo každých 14 dní své divadelní představení. Spolky žily skutečným a bohatým.. spolkovým životem. pravidelně konaly výborové schůze, členské schůze, každý z členů spolehlivě a poctivě zastával svěřenou funkci, vytvořeny byly i režisérské rady.
Repertoár byl žánrově velice pestrý, výběr her většinou odpovídal zálibám jednotlivých režisérů. Takže se hrál W. Shakespeare, Alois Jirásek, J. K. Tyl. Ladislav Stroupežnický, stejně tak jako F. X. Svoboda, František Vamberk, Jaroslav Vrchlický, či Olga Scheinpllugová, Karel Čapek, František Langer, Jaroslav Kvapil. Hodně bylo i her tak říkajíc ..zábavných", o čemž svědčí už jednotlivé tituly jako např. Když jsem ještě poupě byla, To je kluk jako buk, Na manželské frontě klid.
V třicátých letech nastoupila i v Říčanech jako v celém ochotnickém hnutí ..éra" operet. které uváděl hlavně soubor Tyl (celkem 11) zásluhou dirigenta Františka Bačkovského a pražského tanečního mistra Bédy Scynglarského. Vznikl ..stálý" orchestr, ale i ..stálý" taneční sbor (6 děvčat a 5 chlapců Tyla) se sólisty Květou a Ljubou Větrovcovými a nadaným mladičkým Jiřím Němečkem (po válce šéf baletu Národního divadla, národní umělec). Operety se těšily oblibě a velkému zájmu obecenstva pro líbivé melodie, výborný orchestr, relativně dobré pěvecké výkony a nádhernou výpravu. To vše si mohl Tyl dovolit, protože měl silnou členskou základnu, která ve vrcholném údobí spolku čítala na 90 členů.
Pro dospělé se tedy hrálo velice často, a to ještě přijížděly do města různé divadelní společnosti, zato pro děti bylo uspořádáno jen 16 představení, takže pro ně se stalo nejdůležitějším loutkové divadlo. V zimním období se hrálo každou neděli v kreslírně školy na Masarykově náměstí.
Široká byla paleta režisérů. U Dramatiky se jich za ta léta vystřídalo 15, u Tyla 12. Nejvíce inscenací nastudovali u Dramatiky Václav Figar, Bohumil Červenka, František Hartman u Tyla Stanislav Novák, Jan Petříček, Václav Čihák.
Ochotnické divadlo se těšilo vážnosti, mělo svoji úctu mezi občany. Nebylo vzácným jevem, že této spolkové činnosti se věnovaly celé rodiny (např. rodina Němečkova, Smolíkova, Šatopletova, Tískova) a dokonce přecházela ..z generace na generaci". V rodině hodináře Masopusta otec Josef režíroval. synové Jaroslav a Ladislav režírovali a hráli, hrála i Ladislavova manželka Marie a jejich syn Miroslav, který začínal v Tylu po válce. Později se věnoval divadlu profesionálně jako člen Městských divadel pražských.
Blízkost Prahy a možnost zvýšit zájem o divadlo, i když žádný ze spolků si na nepřízeň diváků nemohl stěžovat (vstupné se pohybovalo od 1.50 Kč až po 8 Kč),
vedly k pohostinským vystoupením význačných hostů. Tak v r. 1931 hrál s říčanskými ochotníky člen Národního divadla Jaroslav Vojta a v r. 1936 tančili v operetě členové baletu Národního divadla František a Věra Karhánkovi a žačky primabaleriny Národního divadla Jelizavety Nikolské.
Divadlo se hrálo v sále restaurace U Labutě, v Bio Sokol, v restauraci Na Růžku, U Kašpárků. Devět představení se odehrálo i v příležitostném přírodním divadle U Staletých lip a v lese u Olivovny. První takovéto divadlo sehrála Dramatika dne 18. 8. 1928. a to Sen noci svatojánské od W. Shakespeara v režii Václava Figara. A shodou okolností se stalo představení operety E. Ingriše Okolo rybníka, kterým Okrašlovací spolek pro Radošovice a okolí otevíral dne 31. 8. 1938 stálé přírodní divadlo v překrásné scenérii radošovického lesa u potoka Rokytky, posledním představením Dramatického sdružení ochotníků v Říčanech; toto sdružení se zapsalo svou činností zlatým písmem do historie říčanského divadla. Nastala paradoxní situace: naskýtají se nové možnosti pro divadlo a nejaktivnější spolek odchází ze scény.
Nacistické Německo zlikvidovalo 15. března 1939 Československou republiku, zřídilo Protektorát Čechy a Morava. A v této tak těžké době pro český národ zůstaly Říčaňákům divadelní představení a recitační večery Dramatického a vzdělávacího spolku Tyl a Recitačního odboru SSC Říčany.

3. 1939-1945
V letech 1939 až 1945, kdy němečtí nacisté okupovali české země a vytvořili
tzv. Protektorát Čechy a Morava, hrála. dá se říci, česká kultura stejnou úlohu
jako v době obrozenské v devatenáctém století. Pomáhala posilovat české uvědomění a udržovat jednotnou linii českého odporu proti okupantům.
Již samotná německá byrokracie ztěžovala rozvíjení české aktivity. Úředním jazykem byla němčina a v ní se vedlo povolovací řízení ke každé veřejné produkci. To mělo těžký dopad zejména u literárních pásem, kde bylo nutno pořizovat německý překlad, i když ne celého textu. Co nejvíce šroubovaný překlad byl častokrát malou pomstou za tuto povinnost. Nebylo však ojedinělé, že pod různými záminkami německé úřady prodlužovaly i dobu stanovenou pro výdej povolení k pořádání kulturních akcí.
DVS Tyl byl hlavním nositelem divadelní činnosti. Uvedl celkem 21 premiér s 27 reprízami. Většinou šlo o činohry výhradně českých autorů, z nich nejvýše stáli František Gotz, Ignát Hermann, Karel Jaromír Erben, Jaroslav Kvapil, F. X. Svoboda. Ze tří uváděných operet dosáhla největšího úspěchu v r. 1944 opereta Na tý louce zelený (Mirovský - Beneš), která se hrála pětkrát při vyprodaném sále hotelu U Labutě. Ale i operety jako Lehárova Země úsměvů (rok 1942) a Viplerovy Děti Slovače (1944) měly po třech reprízách.
Činohry vystačily nanejvýše s jedinou reprízou, jen Soupeři od Františka Gotze v nastudování Jana Petříčka se dočkali v r. 1943 čtyř repríz.
Na 21 premiérách se podílelo devět režisérů (František Bačkovský. František Brhlík. Josef Cingr. Václav Figar, Josef Halák. František Hruška, Jan Petříček. Josef Svoboda, Antonín Špatný). Nejaktivnějším se stal František Hruška, který
při čtyřech hrách v Tylu stačil ještě režírovat další tři v náboženské obci Československé církve. Ta sehrála v r. 1940 a 1942 čtyři představení.
I za ztížených protektorátních materiálových podmínek měly uváděné hry poměrně slušnou scénu. Pod ní se podepisovala technika spolku, kterou tvořili obětaví nadšenci Karel Černý, Jaroslav Koubek, Josef Kubec, Václav Rohoška a Alois Tísek.
Zcela nebývalou a od té doby již nikdy neopakovanou činnost v oblasti společenské a kulturní vyvíjeli mladí lidé z SSC, zejména jeho recitační odbor (RO). Za vším stál Josef Němeček, který byl skutečnou osobností, ať již jako člověk plný nápadů. Podnětů, myšlenek a elánu, či jako organizační pracovník nebo režisér. Jeho práce byla vysoce ideová, a tak v této oblasti lze hovořit o ilegálním boji proti okupantům pomocí kultury. Němečkovou předností mj. bylo, že dokázal přirozenou autoritou kolem sebe vytvořit skupinu mladých lidí zapálených pro stejnou věc.
A tak RO uvádí v r. 1941 literární pásmo Naše paní, věnované životu a dílu Boženy Němcové. Scénickou hudbu složil Ladislav Tuček ml. Když při sborové recitaci veršů Jaroslava Seiferta zazněly hudební motivy z národní hymny Kde domov můj, zaplněný sál U Labutě povstal a vstoje vyslechl celou báseň. Jasně tak posluchači dali najevo, že rozumějí nejen básníkovi, ale i práci mladých lidí. Toto vystoupení předznamenalo celou další práci RO. Pak následovalo literární pásmo Srdce a úsměv o životě a díle Jana Nerudy. Bylo koncipováno do dvou večerů, přičemž ve druhém byla uvedena dramatizace Nerudovy povídky Trhani a aktovka Prodaná láska. V r. 1943 uvádí RO Růži ran, výběr německé barokní poezie z třicetileté války. V pořadu vystoupila i Říčanská filharmonie.Poprvé se zde ve sborové recitaci uplatnila forma voicebandu, nastudovaná Václavem Moravcem. Jeden z nejlepších našich recitačních sborů, tak hodnotil vystoupení profesor a vedoucí divadelní katedry Pražské konzervatoře J. Svoboda. Svoji recitační činnost skončil RO večerem Světlou stopou z díla Jiřího Wolkra. Již jmenovaný prof. J. Svoboda ve své kritice mj. uvedl: ..Nejvíce si vážím na vašem Wolkrovi. že dovedete na malém městě přivést tolik lidí na vážný podnik a stoprocentně upoutat pozornost obecenstva čistou poezií. Je to nejlepší pásmo o Wolkrovi a jeho provedením by se mohla pyšnit každá pražská scéna." Toto pásmo předvedli říčanští ochotníci také v Praze (Ženský klub ve Smečkách) .
RO nezapomínal ani na děti. Koncem r. 1942 poprvé „praskal ve švech“ sál U Labutě, když na 400 dětí fandilo svým dětským způsobem Kašpárkovi a Šmidrovi (postava policajta) v boji proti zlému čarodějovi. To byly totiž hlavní postavy tzv. „šmidrovek“, oblíbených pohádek, které tvořily podstatnou část repertoáru her pro děti po celou dobu protektorátu. Pro děti se hrálo i přes zákaz Němců, kteří 1. září 1944 zavřeli všechna divadla, což platilo i pro ochotníky. Divadlo se tedy přestěhovalo do klubovny na sportovním stadionku SSC. Své úspěchy u dětí, ale i u dospělých. slavila pohádka O princezně Pamele. Dodnes zůstává záhadou, jak se do malého prostoru klubovny (l9x6.5 m) vměstnalo na 140 lidí. Hrálo se o nedělích, dopoledne a odpoledne, poslední repríza byla 25. 3. 1945.
Kulturní a společenský život města naplňoval SSC i mnoha dalšími podniky. Pořádal různé besedy a přednášky. Dokázal v jediném roce naplnit i 40 večerů. Z nich stále zůstává v paměti posluchačů přednáška Čeština je jazyk vtipný pražského středoškolského profesora dr. Františka Jílka - Oberpfa1cera. Uspořádána byla v době, kdy v severní Africe německý maršál Rommel začal prohrávat jednu bitvu za druhou a spojenecká vojska ho hnala přes celou Afriku. Jako příklad bohatství českého jazyka profesor uváděl: Česká žena je hrdá, že je ženou.
Eduard Kohout a Miloš Nedbal uváděli dne 30.3. 1943 pásmo slavných monologů nazvané Nesmrtelné scény. Přednášky byly pak zaměřeny na různá témata jako např. dr. J. Šímy Sociologie, nebo přednášky z české historie, o výchově dětí v rodině apod.
Těžiště kulturního života nesly tedy DVS Tyl a SSC. Přestože šlo jen o dva partnery a doba by vyžadovala jiné jejich vztahy, zpočátku panovala mezi nimi určitá řevnivost, způsobená hlavně věčným sporem mezi mládím a stářím. Postupně se však ostré hrany obrušovaly a již při představení Tyla Zpovědník (František Götz) se začala rozvíjet spolupráce. Mladí členové SSC vystupovali v rolích statistů, při svícení vypomáhal i s reflektory klubu další člen osvětlovač Míla Čihák. Od této doby se spolupráce neustále prohlubovala. Bratři Jaroslav a Ladislav Masopustové pomáhali zpočátku radou, později i v režii, Václav Rohoška při tvorbě scény, SSC hrálo v kulisách Tyla. To vše jako by předznamenávalo budoucí vývoj říčanského ochotnického divadla.
Kulturní život města naplňovaly však ještě další, i když ojedinělé akce. Dne 22.10.1942 uvedli Antonie Nedošínská a Theodor Pištěk v hlavních rolích hru Ignáta Hermana Vdavky Nanynky Kulichovy, 13.3.1943 populární pražský Kašpárek Vojta Merten hrál pohádku Šípková Růženka (pořadatelem byl SK Říčany).
Činnost za protektorátu byla tedy velmi bohatá. V r. 1943 uspořádal SSC za rok celkem 52 sportovních, společenských akcí. Mnohá veřejná vystoupení byla odvážná, ale při pořadatelích a účinkujících stálo štěstí, neboť nikdo nebyl postižen okupantskou represí.

4. 1945-1950
Do osvobozené vlasti vstoupili DVS Tyl, Recitační odbor SSC Říčany a jeho Táčkaři. Skupina 25 mladých lidí kolem 15 let vznikla v r. 1944. Důvodem byl jednak pokus o práci s mládeží, jednak snaha paralyzovat protektorátní vliv na mládež. Tak vznikly divadelní táčky, povídání o divadle a dramatický kurs, přednes, literatura, dějepis, politika, glosování současnosti, vyprávění, četba a hry. Prvním vystoupením Táčkaru bylo třídílné pásmo z Jiráskových Starých pověstí českých, uspořádané 30.10., a znovu 15.11. 1944 pro žáky obecné školy na Masarykově náměstí. Účastnilo se 216 dětí. Po osvobození vystupovali Táčkaři s pásmem Krev a oheň zachycující období 1939-1945.
První poválečné představení sehrál Tyl 4. a 5. 8. 1945, a to Filosofskou historii od Aloise Jiráska v režii Františka Hrušky.
V r. 1946 se sloučily Tyl a SSC a jediný Dramatický a vzdělávací spolek Tyl a bývalí členové SSC v něm hráli jako Táčkaři u Tyla. První jejich představení se uskutečnilo 12. a 14. 12. 1946, a to hra J. Steinbecka O myších a lidech.
Kromě her pro dospělé se věnovala zásluhou režisérky Vlasty Tískové mnohem větší pozornost hrám pro děti. Režírovala je nejen v Tylu, ale i v dramatickém kroužku gymnázia. V letech 1946 až 1950 uvedla devět titulů (2 reprízy) a přitom ještě šest her pro dospělé.
Široká členská základna Tyla umožňovala jeho velkou aktivitu: V roce 1947 měl 125 členů.
V r. 1948 organizoval Tyl v Říčanech spolu s okrskem F. X. Svobody Ústřední matice divadelních ochotníků českých ( ÚMDOČ) první divadelní přehlídku, nazvanou Cyklus ochotnických divadel.
Na ustavující schůzi dne 18.11. 1945 vznikl z iniciativy Tyla, zejména pak
Vlasty Tískové Okrsek F. X. Svobody, který nerozlučně patří do historie říčanského divadla. Jeho předsedou byl zvolen Otakar Nebuška z radošovícké Dramatiky. Okrsek zpočátku sdružoval devět divadelních spolků a čtyři divadelní odbory.
Jejich počet pak vzrostl celkem na 19. Dle stanov měl za cíl "starat se o zdárný rozvoj ochotnického divadla. podporovat kulturní a lidovýchovné snahy organizovaných spolků": Za tím účelem členové výboru navštěvovali jednotlivé členské soubory a formou hodnocení jejich představení pomáhali zvyšovat uměleckou úroveň inscenací. Stejné poslání mělo i školení ochotníků, které okrsek uspořádal v r. 1947 a 1948. Po pět nedělí se scházeli posluchači v Říčanech. V r. 1948 na závěr druhého školení sehráli dne 14.11. Zvíkovského raráška od L. Stroupežnického. Na pomoc dramaturgii souborů zřídil okrsek divadelní knihovnu, do které jednotlivé soubory věnovaly knihy. Činnost okrsku F. X. Svobody skončila stejně jako ÚMDOČ dnem 31.12.1950.
Přehlídky se účastnily soubory z Petrovic, Mnichovic, Radošovic, Dubečka a samozřejmě domácí Tyl. .
Na to vše stačily síly Tyla kromě 7 nastudovaných her a z nich v Janu Výravovi od F. A. Šubrta vystoupil 28., 30. a 31. října v titulní roli člen Národního divadla Jaroslav Vojta.
Rok 1949 přinesl první velký úspěch říčanských ochotníků. Dne 14. a 15. 5. uvedli Táčkaři Tyla v režii Josefa Němečka drama M. Gorkého Jegor Bulyčov a ti druzí. S touto hrou se v mezikrajské soutěži umístili na 8. místě a vstoupili do Kruhu vítězných souborů ÚMDOČ mezi 32 nejlepších souborů z 2 800 v ÚMDOČ. Poděkování těm, kdo se o tento úspěch zasloužili, naposledy podepsal dlouholetý a poslední předseda Tyla František Smolík, kterému se říkalo mezi ochotníky pro jeho obětavost. nadšení a lásku k divadlu „náš táta“.
Dne 8. a 9. října 1949 inscenovali Táčkaři Tyla v režii dr. J. Němečka hru Manon Lescaut Vítězslava Nezvala k pátému výročí tragické smrti por. Josefa Koreše. odbojového pracovníka a svého kamaráda. Scénickou hudbu složil prof. K. V. Burian, jehož melodie zazněly do konce r. 1993 ještě v dalších sedmi inscenacích Tyla.
Ale již následující rok bohužel přinesl začátek ochabnutí ochotnické činnosti v celém státě. a tedy i v Říčanech. Byl to důsledek socialistického organizování kulturního života a ochotnického divadla. Ministr kultury Václav Kopecký vyhlásil tzv. „Soběslavský plán“, který měl za následek zrušení spolkového zákona, a ochotnické divadelní soubory mohly od té doby existovat jen na „masové základně“, tedy v závodních klubech, zemědělských družstvech, osvětových zařízeních národních výborů, které se staly jejich zřizovateli.
V tomto roce režírovala Vlasta Tísková hru O. Wilda Jak je důležité míti Filipa. Táčkaři Tyla s nastudovanými hrami (M. Stehlík Mordová rokle, Arthur Miller Všichni moji synové, E. F. Burian Krčma na břehu) v režii dr. Josefa Němečka zahájili první velké vystoupení v historii Tyla po říčanském okrese (11 vystoupení). V Říčanech naopak vystupovali v září a říjnu ve druhé a poslední přehlídce ÚMDOČ kromě domácího i soubory z Mirošovic, Mnichovic, Radošovic a Struhařova.
V období 1945 až 1950 bylo nastudováno celkem 32 her a 59 repríz (nejvíce Mordová rokle, při jejíž premiéře dne 15. 4. 1950 oslavila zakládající členka Tyla Emilie Němečková v roli báby Bašusové 50 let své ochotnické činnosti. Na nich se podíleli režiséři Václav Figar (4), Josef Halák (1), František Hruška (3), dr. Josef Němeček (5), Jan Petřiček (2), Josef Pospíšil (1), Vlasta Tísková (15).

5. 1951-1968
Před divadelním představením stála přímo hamletovská otázka: „Hrát či nehrát divadlo?“ Stovky souborů v republice zanikly, na říčanském okrese převážná většina. Na konec zvítězila jako již mnohokrát láska k divadlu. Svůj podíl na rozhodnutí měla i ta okolnost, že organizačně byl již připraven ve spolupráci se soubory z Č. Brodu, Kostelce n. Č. lesy a Úval festival Kulturní spolupráce Podlipanska. Představení byla uváděna vždy o sobotách od 28.1. do 24.2. 1951. V rámci festivalu vystoupila na jednom z večerů Ludmila Pelikánová, naše nejvýznamnější recitátorka, pěvecký kroužek gymnázia a na klavír hrál prof. K. V. Burian. Z tohoto festivalu se pak zrodily Podlipanské hry, pořádané každým rokem v Kostelci n. Č. lesy. Na jejich premiéře v r. 1950 vystoupil i Tyl se hrou Mordová rokle.
Léta 1952 až 1959 představují v historii říčanských ochotníků období velkého útlumu činnosti. Byly to důsledky zrušení spolkového zákona, odchodu starších členů spolku, přestěhování dr. J. Němečka do Prahy, nechuť „sloužit komunistickému režimu“ atd. Hledal se nejvhodnější zřizovatel, t. j. organizace, pod jejíž hlavičkou by se hrálo divadlo. Nejdříve se kvůli divadlu vytvořil Závodní klub sdružených závodních výborů ROH. Vydržel dva roky. Pak přišel Závodní klub ONV Říčany, vedoucím souboru se stal Jiří Šatoplet. Poté v r. 1956 přešel soubor do Okresního osvětového domu a konečně v r. 1960 se nyní již amatéři, ne ochotníci jako dříve, stávají Divadelním souborem Tyl nově zřízené Osvětové besedy v Říčanech (OB), která se později změnila v Městské kulturní středisko. (Po stránce organizační nebyl soubor již samostatný, tedy právnickou osobou, ale byl rozpočtován zřizovatelem. V jeho čele stál vedoucí.) Stejnými peripetiemi, jako byly ty organizační, procházela i vlastní divadelní činnost. Nebyli režiséři, bylo málo členů, a tak se hrálo jen čas od času. Režisérka Vlasta Tísková nastudovala s dramatickým kroužkem gymnázia v r. 1953 Babičku (podle B. Němcové upravil J. Pleskot) a v r. 1954 Šípkovou Růženku (A. Šíma). Touto inscenací se také rozloučila s ochotnickou činností, jež byla velmi bohatá. Vždyť jmenovaná režírovala nejen hry pro mládež a děti, ale i pro dospělé. Rovněž pracovala jako poslední jednatelka říčanského okrsku ÚMDOČ.
Gymnázium v režii prof. K. Beneše zahrálo ještě Stroupežnického Naše furianty a Arbuzovo Setkání s mládím a Jiráskovu Kolébku. Režírovali lesník Novotný z Voděrad a prof. Karel Beneš.
Do Říčan zajíždělo i Městské oblastní divadlo Benešov.
Za 8 let se uvádí 8 premiér s 15 reprízami. Jeho režiséři zůstali jen Jaroslav Masopust (1 inscenace) a Jiří Šatoplet (7). Pominul i dřívější zájem o divadlo u obecenstva, a tak většinou končila veškerá práce premiérou. Jedině Divotvorný klobouk V. Kl. Klicpery a Růžové dopisy R. Radovana se dožily jako světlá výjimka více repríz díky zájezdům. Divotvorným kloboukem začala úspěšná spolupráce s prof. K. V. Burianem. Jeho scénickou hudbu vysoce ocenil při představení v Ratajích n. Sázavou přítomný skladatel J. Vycpálek.
Rok 1960 znamená zmrtvýchvstání ochotnického divadla. OB si dala za úkol obnovit soustavnou divadelní činnost. Dlouhá přestávka znamenala však v mnoha směrech takové překážky, které se podařilo překonávat jen s největší obětavostí všech členů. Nemalý podíl na tom měla i tehdejší vedoucí OB Marie Němečková, jinak též členka souboru.
Nastudovala se pouze jediná hra. a to pohádka K. Vohlové Pasáček vepřů v režii Jiřího Šatopleta a s hudbou K. V. Buriana. Poprvé zde vystoupil Miroslav Masopust. pozdější člen Městských divadel pražských. Jako jeden z prvních přišel soubor s myšlenkou „výměnných představení“ a v Říčanech pak hostovaly soubory ze Stránčic, Poděbrad, Uhříněvsi a Mnichovic. Díky výměnným představením se po několik let dařilo uvádět každý měsíc divadlo pro dospělé a pro děti.
Žáci I. základní devítileté školy hráli třikrát (27. a 28. 4. 1961) v režii učitele Josefa Červeného hru pro děti Případ Pavla Kováře od Libora Hanuše.
Z iniciativy Tyla se konala v Říčanech v květnu 1962 první okresní divadelní přehlídka za účasti souborů z Ďáblic, Mirošovic, Brandýsa n. L. - St. Boleslavi a Říčan. Přehlídka se stala významnou kulturní a společenskou události. Opět se při představeních zaplňoval sál U Labutě, závody přejímaly patronáty nad soubory, diváci se sjíždějí i z okolních obcí. První ročníky přehlídky se konaly v Říčanech. pak se pořadatelská místa střídala. Tyl se zúčastnil téměř dvaceti ročníků.
Na ukončení oslav stoleté ochotnické činnosti převzalo dne 18. 12. 1962 celkem 46 ochotníků čestné uznání za svoji činnost.
Soubor uzavřel s DAMU, divadelní fakultou, třídou Miloše Nedbala, ve které studoval Miroslav Masopust, dohodu o uvádění nastudovaných her v Říčanech. Tak říčanští diváci měli možnost zhlédnout 20. 6. 1964 dvě starofrancouzské frašky a 26. 6. 1965 tři Moliérovy aktovky.
K režii se vrátil po delší odmlce Josef Halák (4 inscenace). Spolu s ním však již tvořil kádr režisérů: Josef Fanta (2). Jaroslav Masopust (1), Ladislav Masopust (2), Jan Petříček (4), Jiří Šatoplet (2). Celkem 13 premiér s 22 reprízami.
Nejúspěšnější inscenací se stala hra V. K. Klicpery Hadrián z Římsů v režii Ladislava Masopusta. Měla 6 repríz v roce 1963. V okresní soutěži získala 3. místo a představitel Hadriána Jiří Šatoplet cenu za nejlepší herecký výkon.
Jako scénografové se uplatnili arch. Zbyněk Hřivnáč (4 inscenace), Josef Kabeláč (5), František Sládek z mnichovického souboru (1), Jan Vlček (2).
V tomto období odešel z ochotnického života po Václavu Figarovi druhý jeho nestor Jan Petříček, režisér, divadelní pracovník a organizátor, zkrátka velký ochotník „před bohem a lidmi“, a to téměř po 40 letech věnovaných divadlu, ale s divadlem se rozloučili i další ochotníci: Josef Halák. Jaroslav Masopust a Ladislav Masopust.

6. 1969-1989
V letech 1968 a 1969 se divadlo odmlčelo. Šlo v této době totiž o mnohem víc než o divadlo. Nejdříve Dubčekovo Pražské jaro a po něm Husákova tvrdá normalizace.
Tehdy podruhé v historii říčanských ochotníků zvítězilo divadlo. Možná pro mnoho nezasvěcených lidí se naplňuje nepochopitelný paradox. V době, zejména zpočátku normalizace, kdy nebylo lehké veřejně vystupovat, zejména proto, že se předem nedala odhadnout reakce publika, začíná růst umělecká úroveň jednotlivých inscenací a Tyl dosahuje největších úspěchů v celé své historii. Vytváří se na nejvyšší úrovni tým pro světelnou a zvukovou techniku, pro stavbu scény, nezabezpečuje již vše jako dříve sám Jaroslav Zikmund, „divadelní děvečka pro všechno“, ale přidává se k němu jeho syn ing. Pavel Zikmund a všestranný technik dr. Ladislav Roučka. Soubor se také rozrůstá o nové mladé členy.
Rok 1970 = J. Zeyer: Radúz a Mahulena. Pět repríz. - Pásmo k 25. výročí osvobození se uvádí v dalších čtyřech obcích. - Na 8. okresní divadelní přehlídce v Říčanech vystupují soubory z Brandýsa n.L. - St. Boleslavi, Vodochod, Čelákovic.


Rok 1971-2 = N. V. Gogol: Ženitba. 9 repríz. Poprvé soubor vystupuje v Poděbradech na národním Festivalu mladého amatérského divadla (FEMAD) a národním Klicperově Chlumci n. C.
Rok 1973-4 = Nastupuje nový režisér, profesor na gymnáziu Václav Špirit a ve spolupráci s Tylem inscenuje hru P. Vandenbergeho Hoši, dívky a psi, Dochází také k spolupráci s profesionálním scénografem divadla v Kolíně Milanem Čechem. 11 repríz. Účast na krajské přehlídce a FEMADu. - K. Čapek: Loupežník. Hudba K. V. Burian. 10 repríz. Režie Jiří Šatoplet. Hraje se na festivalu v H. Počernicích, Libicích, Čelákovicích, ve Stříbrné Skalici, Vlašimi, na krajské přehlídce v Nymburce, okresní ve Strančicích. na krajské přehlídce české klasiky v Žebráku. Mimi hrála Jitka Malíková. pozdější členka Městských divadel pražských.
Rok 1974-5 = B. Jonson - St. Zweig: Lišák Volpone. 4 reprizy. Poprvé na Wintrových hrách v Rakovníku a krajské přehlídce v Nymburce, kde získává cenu za režii Jiří Šatoplet a za herecký výkon Marie Špiritová.
Soubor vyšel z říčanské ulity. Postupně se stal známým v okrese, kraji, republice. Všichni jeho členové hoří pro divadlo. Jen tak je možno pochopit, že např. od 3. do 25.5. 1974 absolvují na zájezdech 7 představení tří her.
Z přehlídek a festivalů přiváží soubor ceny a čestná uznání.
A 11. 8. 1978 poprvé vystupuje na 46. Jiráskoyě Hronově, který je Mekkou
ochotníků, na celostátní přehlídce amatérského divadla, s inscenací hry AI. Arbuzova Romance ve třech (režie Jiři Šatoplet, scéna V. Nosek - dr. L. Roučka, hudba K. V. Burian), Marie Špiritová získává cenu za nejlepší ženský herecký výkon přehlídky. Romance měla 11 repríz.
Inscenace se studovala v době, kdy již probíhala rekonstrukce sálu U Labutě. Tedy za mimořádných podmínek.

Rekonstrukce
Přes počáteční nadšení mnoha brigádníků, včetně politických funkcionářů, nesli nakonec veškerou tíhu prací na svých bedrech členové divadelního souboru, kteří odpracovali na 30 000 hodin. První tři roky se dělalo ve všední dny i o sobotách a nedělích. S rekonstrukcí se započalo 30.9.1972.
V r. 1972-4 se rozšířilo přísálí o 5,60 m, budovaly se WC, šatna, sklad sálu a akumulátorovna. Současně probíhala přístavba a nástavba hereckých šaten se sociálním zařízením, klubovnou a stavba kotelny.
V r. 1974 se osazovaly kotle ústředního topení, rozvody a radiátory v celém objektu. Zvedalo se jeviště o 4,20 m na 11 m výšky. vybudovalo se provaziště, lávky a rozvod el. proudu na jevišti.
Dne 11.2.1978 bylo otevřeno zákulisí, dvě šatny, klubovna, nové soc. zařízení, u příležitosti koncertu Hany a Petra Ulrychových a skupiny Javory.
V r. 1979 se vyměnila podlaha na jevišti.
Až do r. 1984 probíhaly různé dodělávky jako předělání hlavního vstupu do budovy, nový přívod el. energie atd.
Od 25.2.1984 do 15.8.1987 se budovala kolna pro sklad materiálu, která měla sloužit jako kulisárna, rekonstruovala se restaurace, budovala bytová jednotka pro správce, vyměňovala se okna v celé budově, prováděly se omítky.
Celá rekonstrukce probíhala v rámci tzv. „Akce Z“, tedy brigádnicky, jen některé práce dodavatelsky, vše financoval městský národní výbor.
Dle projektu Okresního stavebního podniku, za stavebního dozoru arch. V. Přibyla a stavitele Jaroslava Pospíšila. Největší zásluhu na celé akci měl předseda stavební komise Ladislav Šindelář a jeho náměstek Jan Hlavnička. Interiéry dřevěné obklady navrhl arch. Zbyněk Hřivnáč, člen souboru, který měl i dozor nad výrobou a montáží. Veškeré látkové záležitosti měli na starosti manželé Kouckých.
Z členů souboru vydrželi až do úplného konce dr. Ladislav Roučka, Jiří Šatoplet, Jaroslav Zikmund. Stovky hodin odpracovali dr. Josef Hladík, Jiří Jerie, Vladimír Kohout, Karel Purkar, Václav Špirit, Josef Zikmund, ing. Pavel Zikmund. Dělali i ostatní členové souboru, šachového a tanečního kroužku.
Vytvořeno bylo kulturní zařízení důstojné města, s moderní světelnou a zvukovou divadelní technikou, jeviště a celé zázemí. Proto také ta pracovní výdrž divadelního souboru a jeho eminentní zájem o rekonstrukci. Mezi ochotníky se mu říkalo „divadelní a stavební soubor“.

7. 1977-1989
Na repertoáru se drží úspěšná Romance ve třech, Václav Špirit studuje Klause Hubalka Hodinu Antigony, a s ní podruhé dne 9.8.1978 vystupuje soubor na Jiráskově Hronově, na scéně a v kostýmech navržených prof. Jarmilou Maťátkovou. Se souborem hrála i Monika Hladová, která po absolvování DAMU, divadelní fakulty, se stala členkou Divadla E. F. Buriana.
Ve třech aktovkách pod titulem Svatby (A. Zoščenko, E. A. Longen, Karel Šimanovský) kromě domácího Karla Purkara poprvé režíruje herec a režisér Divadla E. F. Buriana Jaroslav Vágner. Aktovky měly 25 repríz v letech 1979 - 82 a na krajské přehlídce v Rakovníku dne 21. 3. 1982 zvítězily a získaly' putovní pohár ONV. Čestné ceny za herecké výkony získali Otakar Bachura, Karel Purkar a Jiří Šatoplet. Soubor postoupil na mezikrajskou přehlídku do Prachatic.
Další profesionální režisér, a to dramaturg Petr Janiš, nastudoval se souborem v r. 1980 Shakespearovu Komedii plnou omylů, na scéně prof. Jarmily Maťátkové.
A 14 repríz dosahuje Drahomíra a její synové od J. K. Tyla, režie Václav Špirit. Na severočeském Libochovickém divadelním létě dne 9.5. 1981 získala kromě putovního poháru všechny hlavní ceny (soubor, režie, scéna, cena diváka, I. místo). Tehdy naposledy režíroval prof. Václav Špirit, který s rodinou emigroval do SRN.
I další inscenace dosáhly později stejných úspěchů (Pamfilo a spol. Zdeňka Hovorky, Než kohout zazpívá, psychologické drama ze Slovenského národního povstání od Ivana Bukovčana, obě režírované Karlem Purkarem, antická Euripidova tragédie Médeia, režie Jiří Šatoplet, komedie A. Vampilova Provinční anekdoty, režie Otakar Bachura - Karel Purkar).
Jsou zde již další režiséři, Otakar Bachura a Karel Purkar. Soubor spolupracuje s profesionální dramaturgyní Jarmilou Drobnou - Černíkovou. Profesionální
úroveň mají scéna a kostýmy, které od roku 1978 (Hodina Antigony) navrhuje prof. Jarmila Maťátková a po ní její žačka Helena Dušková. Kostýmy šije Eva Purkarová.
V r. 1983, Roce českého divadla, je soubor vyznamenán čestným uznáním ministerstva kultury za „přínos k rozvoji amatérského divadla“.
V r. 1989 dochází k prvním zahraničním stykům. Dne 13. září hostuje v Říčanech italský divadelní soubor Accademia dei Riuniti z Umbertide a uvádí s velkým úspěchem pantomimu „...žili šťastně a spokojeně“, autor Gianpiero Frondini.
Vše se uskutečnilo na základě reciproční dohody o výměně představení. Plnění, tedy zájezd do Itálie, bylo však z ekonomických důvodů přenecháno pražskému Anebdivadlu.
V posledních letech se vytvořila tradice, že jednotlivé inscenace udržuje soubor na repertoáru vždy dvě sezóny, což umožňuje dosáhnout vyšší umělecké úrovně a vyšší reprízovosti. Soubor tak nastudoval v letech 1977-89 sice jen 8 inscenaci, ale ty měly 78 repríz.

8. 1990-1993
„Čert nikdy nespí, aneb ryba ve čtyřec“ autoru Wolfgang Kohlhaase – Rita Zimmerová, režie Jaroslav Vágner - Otakar Bachura, scéna Helena Dušková, se dne 2.8. 1991 dostává jako třetí inscenace souboru na 61. Jiráskův Hronov.
Všechny dosud uváděné inscenace si odnášejí ceny, čestná uznání, za režii, scénu, herecké výkony.
Noc vrahů, psychologické drama o vztahu rodičů a dětí od kubánského autora Jose Triany, v režii Karla Purkara, na krajské přehlídce v Rakovníku získává cenu za režii a všechny tři herecké výkony. S touto hrou Tyl vyjel poprvé ve své historii za hranice státu, na mezinárodní festival v Lörrachu, SRN, dne 14.11.1992. Toto představení zahrál pro naše krajany a emigranty ve švýcarské Basileji (13.11.1992). Díky býv. tyláckému režisérovi prof. Václavu Špiritovi hostoval v roce 1991 v jeho režii soubor z německého Lörrachu a uvedl hru E. Ionesca Židle. Hrálo se v arénovém uspořádání a ve zmenšeném sále s 80 místy se rádo stěsnalo 100 diváků. Takový byl zájem o režiséra a hru, která byla komunisty zakázána. A tentýž soubor se vrátil o dvě léta později a opět v arénovém uspořádání a přeplněném hledišti zahrál kdysi úspěšnou hru říčanského souboru Lišák Volpone B. Jonsona - St. Zweiga.
Rokem 1993 končí 137 letá historie říčanského ochotnického divadla. Jakou budou psát ta léta příští? Přežije soubor rok 2000? Soubor studuje dvě hry. (G. Figuereido V tomto domě spal bůh a Jan Tetter Zeď) za podmínek mnohem těžších, než byly ty, při kterých (rekonstrukce budovy) vystoupil poprvé na Jiráskově Hronově. Do jeho poměru k bývalému zřizovateli nastoupily jako v celém hospodářství tvrdé tržní vztahy. Divadelní ochotnická činnost se poměřuje korunou. Soubor se stal dle rozhodnutí svého zřizovatele zájmovou skupinou. Ochotničení se stává soukromou záležitostí jednotlivců, nejde již o zájem veřejný.
Ochotníci však mají zájem hrát divadlo, ne pro sebe, ale pro diváky...

9. Loutkové divadlo
Historie loutkového divadla v Říčanech je bohatá a pestrá. Svůj počátek má v osobě Kristiána Vojíře, který byl nadšeným loutkářem a autorem mnoha her. Zpočátku, od r. 1906, hrál ve svém bytě ve Smetanově ulici. Zájem o jeho představení mezi dětmi neustále rostl, prostory pokoje nestačily, a tak se s loutkami přestěhoval v r. 1912 do Kamlerovy stodoly. Když se K. Vojíř odstěhoval do Prahy, daroval divadlo obecné škole. Po několika představeních se však přestalo hrát.
Po I. světové válce se Vojířovi vrátili do Říčan a začali opět hrát. Dětských návštěvníků přibývalo, rostla i práce kolem divadla, a proto se nabídli další milovníci loutek, rodiny Beckova a Škábova, že jim budou pomáhat. Byt opět nestačil, a tak se hrálo i na radnici: znamenalo to však neustálé stěhování, což vedlo k tomu, že se začala hledat vhodná místnost pro divadlo. Náznak trvalého řešení přinesl rok 1921. Vytvořilo se Sdružení přátel dítek. Mělo 13 zakládajících členů: manželé Vojířovi, Škábovi, Vinšovi, Tučkovi, Beckovi, paní Koželuhová, Stárková a učitel Emanuel Miiller, který se stal předsedou. Se zapůjčeným Vojířovým divadélkem začali hrát na stupínku v kreslírně školy na Masarykově náměstí. Na tak velkou místnost byly však loutky trochu malé (měřily 25 cm). S pomocí přišel soudní rada Kolanda, který zapůjčil sdružení své divadlo a loutky vysoké 35 cm. A na něm se hrálo s úspěchem u dětských diváků až do r. 1924, a to vždy v neděli odpoledne od října do března. Za tuto dobu navštívilo 50 představení 5 638 dětí a 1 147 dospělých. Stále však zůstával velký problém se stěhováním stolů z kreslírny, stavěním a rozebíráním divadélka a s přípravou představení. Situace se však změnila, když pět členů sdružení se složilo a za pět tisíc korun zakoupili v Praze velké divadlo, 35 loutek vysokých 65 a 70 cm, 25 hlaviček k výměně, 100 velkých dekorací, množství oblečení, rekvizit a dalších potřebných věcí. Důležitou roli sehrála však i škola. Povolila totiž použít tři metry ze 17metrové délky kreslírny pro postavení stálé scény. Za dřevěným portálem sedm metrů širokým do výše stropu vzniklo 110 cm od podlahy jeviště hluboké 150 cm, ochoz pro vedení loutek, prostory pro jejich uskladnění, ale i kulis. rekvizit. knihovny atd. Na malovaném portále učitel Václav Zdeněk zpodobnil Kašpárka a jeho interpreta Kristiána Vojíře. Stovky hodin odpracovali členové sdružení na vybudování divadélka za vedení tesařského mistra Antonína Koreše.
Tak 7. prosince 1924 otevírala pohádka „Kašpárek vždy vítězí“ novou scénu. Přítomno bylo 250 dětí a 73 dospělých.
Elán a nadšení. se kterým členové sdružení přistupovali k vytváření stálé scény, jim vydržel po celou dobu její existence. Práce to byla náročná po všech stránkách. včetně té organizátorské. Znamenalo to nejen hrát, ale i malovat a vyrábět scény, rekvizity, šít kostýmy, vyklízet kreslírnu. z prken a židlí vytvářet sedadla, po představení vše uvést do původního stavu, včetně čistoty chodeb. Pro pohádku Šípková Růženka se např. muselo vyrobit 1 200 růží, na které se spotřebovalo 600 archů hedvábného papíru. Nebo tradiční mikulášská představení s nadílkou, kdy každé děcko kromě dárků od rodičů dostalo i velkého perníkového Mikuláše. V r. 1929 se konal v Praze ve dnech 18. až 20. května sjezd loutkářů, kterého se zúčastnilo osm členů sdruženÍ. Na fond pro loutkářskou výstavu věnovalo sdružení výtěžek jednoho představení a kromě toho se na ní podílelo se třemi scénami.
V témže roce se konala v Říčanech svatba Vojtěcha Kopeckého, prapravnuka Matěje Kopeckého, s Marií Kaisrovou ze známé loutkářské rodiny. Říčaňáci jim
vystrojili svatbu včetně dechové hudby a pohoštění. Navíc na žádost sdružení poskytla kancelář prezidenta republiky příspěvek 400 korun na zakoupení obytného vozu.
Za celou dobu své existence v letech 1921 až 1941 se divadélko těšilo velkému zájmu dětí. V průměru jich přicházelo na představení 213 a dospělých 32. Průměrný příjem činil 265 korun, děti platily korunu, dospělí korunu padesát, vydání (světlo, plakáty) 66 korun. Mezi návštěvnicky nejúspěšnější představení patřila hra Františka Čecha Svatý Mikuláš, kterou 5. 12. 1926 vidělo 327 dětí a 145 dospělých. Divadlo mělo i svůj orchestr (jeho členy byli mladí chlapci a děvčata), který řídil devět let Ladislav Tuček st., dva roky učitel Zdeněk a čtyři František Šťovíček. Děti si oblíbily své loutky, zejména Kašpárka. kterého po Kristiánovi Vojířovi od r. 1926 mluvil Josef Stehlík, školník.
Půlroční kolotoč byl pro divadelníky namáhavý, ale radostný, protože radost přinášel dětem. Začínal každý týden v pondělí. kdy se hodnotilo nedělní představení, vybírala se nová hra, ve čtvrtek se zkoušelo a v neděli odpoledne hrálo, od října do března.
Za dobu asi 17 let (podle záznamů) odevzdalo sdružení škole přes 20 000 Kč ve věcných darech, finanční příspěvky však směřovaly do Masarykovy ligy proti tuberkulose, přes chudinskou péči města, až třeba po různé spolky a organizace jako např. Sportovní a studentský dub. Před zahájením každé sezóny pořádalo sdružení pro své členy zájezdy do pražských loutkových divadel.
Činnost Sdružení přátel dítek byla úspěšná, záslužná, vysoce ceněná rodiči a zejména dětmi, ale i společenskými organizacemi a samotným městem. Městské zastupitelstvo se např. usneslo zřídit za obnos 130000 Kč stálou scénu loutkového divadla na zahradě staré pošty, kde měla stát mateřská škola. Plán však nebyl realizován, neboť říčanští stavitelé prý nechtěli nebo nedokázali pochopit přání a potřeby loutkářů. (Tatáž situace se opakovala po r. 1945. kdy na místě vyhořelého kina se měla stavět budova divadla.)
Rokem 1941 končí první etapa loutkového divadla v Říčanech. Škola vypověděla divadlo z kreslírny. protože potřebovala z ní zřídit dvě třídy.
Sdružení přátel dítek se po dvaceti letech rozpadlo.
Hrálo se však dál.
Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ) zakoupila koncem dubna 1943 vše, co zbylo z bývalého divadla. a přes léto postavila scénu v místnosti střelnice u rybníka pod školou. Další generaci loutkářů založili: Sláva Shiller, Jan Hazafy a jeho synové Karel a Ludva, Jaroslav Maštálka ml., Josef Soukup, Jan Reiser, Karel Eliáš, Josef Valíšek, Jaroslava Škvorová, Květa Synková, Oldřich Pohůnek, Jaroslav Jůza, Lůďa a Zdeněk Brunc1ík, Josef Lisý. Měli 45 loutek 75 cm vysokých. Scéna však neměla dlouhého trvání. Sehrálo se jen 14 představení do konce roku s návštěvností 1 278 děti a 97 dospělých a 16 na jaře dalšího roku, při návštěvnosti 1 396 dětí a 267 dospělých. Již 1. května 1944 zabrali totiž budovu němečtí okupanti k vojenských účelům. Divadélko se znovu stěhovalo na půdy, do stodoly a zrušeného krámu, celkem na deset míst.
Soubor se však nerozpadl. Vypůjčil si rodinné divadélko od Karla Venkovského, postavil je v železničním vagóně na hřišti DTJ a již od 2. 12. 1945 se opět hrálo odpoledne každou neděli v zimních měsících. Prostor byl sice mnohem menší, ale děti měly opět své divadlo. Funkce principála se ujal Oldřich Pohůnek.
Další starosti nastaly v r.1946. Bylo nutno vyklidit místnosti, kde bylo uskladněno velké divadlo. Sháněly se nové prostory pro vybudování stálé loutkové scény. Teprve v r. 1947 dalo město k dispozici budovu pod školou, kde sídlila učňovská škola. Soubor se v květnu r. 1947 pustil do adaptace budovy, přistavěl jeviště v rozměrech 4.50 x 6 m. Členové odpracovali na tři tisíce brigádnických
hodin. Protože bývalé divadlo patřící sdružení bylo stálým nešetrným stěhováním téměř celé zničeno (a i rozkradeno), bylo nutno zakoupit nové loutky, zařídit a vybavit scénu. Nadšení loutkářů překonalo však všechny překážky a od 29. února 1948 se začíná pravidelně hrát na nově vybudované stálé scéně loutkového divadla. Výtěžek ze dvou zahajovacích představení hry Bohumila Schweingstilla Konec světa mistra Dratvičky byl věnován školám, 850 korun obecné a 890 mateřské.
Před zahájením nové sezóny, jako konečně každým rokem, se divadélko opět vylepšovalo. Zřídily se nové přední a zadní světelné rampy, dala se do pořádku celá světelná instalace, vybudovalo se propadlo přes celé jeviště.
V r. 1949 byl podle nařízení o vytváření sjednocené tělovýchovy začleněn loutkový odbor DTJ do Sokola, předsedou byl zvolen Oldřich Pohůnek.
Takovýto zásah do kulturní činnosti se později ukázal jako čin přinášející pomalý zánik scény, kterému přes všechno úsilí nedokázali loutkáři zabránit.
V r. 1950 se loutkářům podařilo získat říčanského divadelního nestora Václava Figara, který režíroval, maloval kulisy, psal a upravoval hry. Současně s ním nebo i později přišli pomoci další členové Tyla. Hry měly dobrou úroveň. Na představení dne 17. a 18. 3. 1951 (Zd. Schmoranz Začarovaný les) při okresní přehlídce zněla z úst krajského loutkářského referenta K. Vlachého, ale i celé poroty, jen slova chvály.
Od r. 1951 začalo loutkové divadlo procházet různými organizačními změnami, jako ochotnická divadla vůbec. Nejdříve to byl Klub sdružených skupin Revolučního odborového hnutí (ROH), který však vydržel jen do konce roku.
Před novou sezónou dostal odbor darem od Sokola Zlonice zájezdovou scénu. Tak se začal plnit dávný sen loutkářů, a to moci hrát i v okolních obcích. Bohužel u snu zůstalo. Na vybavení scény se nenašly peníze.
Nová naděje pro vylepšení loutkového divadla svitla, když městský národní výbor dal divadlu k
dispozici celou budovu, což m.j. znamenalo, že se na půdě mohla zřídit tolik potřebná dílna.
Změnila se hlavička scény na Závodní klub Okresního národního výboru. Nezájem klubu o loutkové divadlo měl však za následek, že jeho vedoucí Jan Hazafy odešel k profesionálnímu oblastnímu loutkovému divadlu do Teplic a soubor se začal pomalu rozpadat. Dne 10. 9. 1952 byl pověřen vedením Oldřich Pohůnek a po velkých obtížích byla zahájena nová sezóna. Již po měsíci se však vzdal funkce a na jeho místo nastoupil Antonín Novák.
Odbor přešel pod nově vytvořenou Osvětovou besedu.
Situace však nebyla nejrůžovější. U představení dne 4. 1. 1953 bylo v Kronice divadlo napsáno: „Hrozí zastavení činnosti. Veškerý zájem o divadlo až na několik jednotlivců je pryč.“ A právě díky těm několika jednotlivcům se podařilo kádr kolektivu udržet i pro další sezónu. Prozatím. Celá situace jako by předznamenávala zánik divadla. Působilo ještě dvě sezóny.
Přišel rok 1956. Poslední vzepětí sil patřilo vybavení zájezdové scény, se kterou soubor hrál 2. a 5. dubna ve Svojeticích a ve Struhařově pohádku Bílé ouško.
Dne 8. dubna pohádkou Červený kvítek skončila svou činnost stálá loutková
scéna v Říčanech, která těšila malé diváky po 35 let...
Loutkáři, kteří převzali štafetu po Sdružení přátel dítek v roce 1943, uvedli celkem 197 představení, kterým tleskalo 17 378 dětí a 3 500 dospělých. Průměrná návštěva ve vagóně na hřišti DTJ byla 51 dětí, ve stálé scéně pod školou pak 95.
Za ta léta se vystřídalo v souboru desítky milovníků loutek, mnoho bylo mezi nimi i mládeže mezi 12 až 16 roky. Takový stálý kádr, jako mělo sdružení, jehož členové s loutkami prožili dvacet let, tedy od založení až do ukončení činnosti,
však jeho pokračovatelé neměli. Snad nejdelší dobu, osm let, zde prožili dva ze zakladatelů Jan Hazafy a Oldřich Pohůnek. Kromě nich relativními stálicemi byli i další principálové, tedy vedoucí, Ludvík Hazafy a Antonín Novák. K nim lze pochopitelně počítat i některé režiséry. kterých se vystřídalo celkem 15. K nejzaměstnanějším patřili Oldřich Pohůnek. který nastudoval 56 inscenací, pak Václav Figar s 39 inscenacemi, Antonín Novák jich připravil 28 a Jan Hazafy 20. V loutce dětem nejmilejší, Kašpárkovi, se vystřídalo pět recitátoru. Nejdéle z nich. tři roky, jí propůjčovala hlas Božena Vencovská.
Probíráme-li se historií loutkového divadla v Říčanech. neustále se vtírá do mysli myšlenka, že zrušení divadla ve škole bylo zbytečné, zrovna tak jako ukončení činnosti v roce 1956. Ale takový snad už je koloběh života. Na jedné straně lidé dělají, co mohou, ve prospěch druhých, na druhé se pak zase najdou takoví, kteří jim jejich činnost všemožně znesnadňují.
Škoda.. .

10. Divadlo v Radošovicích
Podle paměti starousedlíků zahájili ochotníci svoji činnost v roce 1889 v Kroužku divadelních ochotníků hrou Chudý písničkář od J. K. Tyla. Spolek byl založen a veden p. Kubešem. Pří režii her spolupracoval soudní úředník z Říčan, jehož jméno se nedochovalo. Hrálo se v hostinci U Řeháků (v domě p. Janáka). Jeviště se stavělo v sále na sudech. Papírové kulisy malovali ochotníci sami. Členy spolku byli: pánové Barták, Horák, Hozman, Olmr, Procházka, Šatoplet a slečny Ročková, Šatopletová. Po pěti letech odchodem pana Kubeše kroužek zanikl. Po dlouhé období před první světovou válkou a během ní hráli divadlo jen studenti, a to vždy v létě o prázdninách v přírodě (na návsi. na dvorech či v zahradách usedlostí).
Teprve v r. 1920 vznikl Ochotnický spolek Tyl. Hrálo se na rámovém jevišti v hostinci U Dolejšků čp. 1 (pozdější Sport), v létě pak u čajovny na sáňkové dráze. Oponu k jevišti namaloval akademický malíř Erben. Bylo na ní zobrazeno sousoší Triga z budovy Národního divadla. Spolek však záhy zanikl, jevištní zařízení zakoupil stavitel Polák a pronajímal je různým spolkům k podnikům výdělečného rázu. Divadelní činnost sice neustala, ale pokračovala překotným a chaotickým tempem. Vedli ji různí místní i říčanští lidé, kteří ji chápali jako zdroj příjmů pro pořadatele.
V letech 1926 až 1930 souběžně s touto činností hrál divadlo se školní mládeží řídící učitel Václav Budínský, aby opatřil peníze na školní pomůcky. Představením věnoval mnoho času a velkou péči. Sám pak napsal pod pseudonymem Xaver Dub divadelní hry Miliony Damiána Dalamánka, V přestav1ckém mlýně a Vojkovští. Sestavil a nastudoval dožínkovou slavnost, chodskou besídku a různé scénky pro mikulášské zábavy. Jemu je nutno přičíst nesporný vliv na vývoj dalšího ochotnického snažení, neboť vštěpoval do mladých srdcí svých žáků lásku k divadlu a tím vlastně vychovával budoucí ochotníky a vůbec lidi s dobrým vkusem pro divadlo.
Na divadlo se hledělo jen jako na prostředek k získání peněz pro činnost různých spolků. Není zpráv o tom, zda u spolků byly vytvořeny divadelní odbory. Jedině
od r. 1929 jsou zachovány zápisy Dramatického odboru jednoty dobrovolných hasičů v Radošovicích. Je proto možno považovat tento rok za počátek tamní pravidelné divadelní činnosti. Předtím. v roce 1927 a 1928, uvedl odbor celkem čtyři hry. Předsedou odboru byl František Lhoták. později učitel Jan Pešek.
Od r. 1929 do r. 1933 nastudoval odbor celkem 24 her. Rok 1932 přinesl velký „kvas“ v odboru. Na jedné straně se pracovalo na zlepšení technického vybavení jeviště, kupovaly se závěsy, návštěvníci se zvali dům od domu, poprvé se dávaly tisknout plakáty, ustavil se hudební odbor apod. Na druhé straně panovala živelná touha hrát divadlo (12 her za rok). Scházela však sebekritika a hlavně nebyl nikdo, kdo by měl odvahu vybrat „povolané“ a začít s nimi budovat skutečný divadelní odbor. V repertoáru byly hry jako Maryša či Pasekáři čestnou výjimkou, převažují tituly typu Pes a kus masa apod. Musel proto zákonitě nastat vývoj, jaký přišel v r. 1933.
V tomto roce majitelka hostince U Dolejšků postavila nový sál a jeviště 10 x 6 x 6 metrů, s osvětlovacími rampami, rozvodnou deskou a plyšovou oponou. Svépomocí se tak vytvořilo na místní poměry moderní jeviště. Elektrické zařízení doplňovaly reflektory, které ve své v bytě zřízené dílně zhotovil osvětlovač Jan Paulík, kulisy maloval říčanský učitel Jan Vlček.
A tak 12. června 1933 vznikl spolek divadelních ochotníků Dramatika v Radošovicích. Svou činnost zahájil 1. a 2. 7. uvedením hry Hevička od Sokola-Tůmy v režii Jana Petříčka. Budoucí dramaturgickou úroveň předznamenávají hry jako Pražský žid J. J. Kolára, Fidlovačka J. K. Tyla. Její pastorkyně Gabriely Preissové či Naši furianti Ladislava Stroupežnického. Předsedou byl Jan Pešek.
Divadelní činnost se začala cílevědomě rozvíjet.
V období od vzniku spolku až do r. 1938 uvedla Dramatika 36 her ve 48 představeních.
Kromě divadla. např. v r. 1934, spolu účinkovala při letní slavnosti baráčníků uvedením scény Zrušení roboty, pořádala koncert ze skladeb Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, dne 7.3. 1935 oslavu 85. narozenin prezidenta T. G. Masaryka atd.
Vývoj ve spolku nebyl však procházkou růžovým sadem. Zápis v kronice z r. 1935 uvádí: „Těžkosti ve spolku vyvolávají lidé, kteří si myslí, že dovedou zpívat, osobují si nepřiměřená práva zasahovat do vývoje spolku, vpravdě jsou to lidé, kteří se nenaučili pro jeviště ani mluvit.“ .Vlna operet u ochotníků zasáhla bohužel i Dramatiku, i když ta již od začátku své činnosti tuto lehkonohou múzu tvrdě odmítala, a působila tak spolku i finanční potíže. Došlo i ke krátkodobým nedorozuměním se Sokolem a v r. 1937 k roztržce s Okrašlovacím spolkem, která začala tím, že obec dala pozemek na zřízení letní scény nedivadelnímu spolku a nikoliv Dramatice. Důsledkem byla rezignace předsedy Jana Peška. V té době měl spolek 32 členů.
K rozmachu a úspěchům ochotníků přispěli hlavně divadelní kritik Otakar Nebuška, který se stal i předsedou spolku, režiséři Jan Petříček a Stanislav Buňata, zkušená a talentovaná divadelní ochotnice Marie Kalibová. Scénu navrhovali většinou režiséři, ale několikrát i jako host akademický malíř Václav Hell, vyráběl ji hlavně neúnavný a šikovný truhlář Antonín Rajchl, světelnou techniku měl na starosti Jaroslav Paulík, kterému v posledních letech začal pomáhat Jaroslav Zikmund.
V r. 1938 místní jednota Sokol obsadila Sport pro nácvik na X. všesokolský slet. Uváděla se proto jen tři představení. začátkem roku a na jeho konci (dokonce ve spolupráci se Sokolem) a jedno v přírodním divadle. Bohatším nebyl ani příští rok, zřejmě v důsledku politické situace zaznamenal opět stejný počet představení.
V r. 1940 byl zvolen předsedou Jan Petříček a celou dobu až do r. 1945 se Dramatika vyznačovala nebývalou aktivitou. Však bylo také v té okupační atmosféře zapotřebí, aby z jeviště zněl čistý mateřský jazyk. Péče věnovaná studiu inscenací byla právem oceněna v krajské soutěži ochotníků, kam soubor postoupil po vítězství v okresním kole. Hrou Julia Zeyera Radúz a Mahulena v režii Jana Petříčka se umístil na druhém místě. To měl soubor již 43 členy.
Zájem byl i o nejmenší diváky. Proto souboru také 2. 12. 1940 k jeho žádosti udělil Okresní úřad Praha - venkov jih produkční licenci k provozování loutkového divadla, které vlastnila škola. Hrálo se v hostinci B. Krutského (čp. 29) až do konce okupace.
Soubor uvedl celkem 23 hry v 38 představeních. Převážně je režíroval Jan Petříček a např. v r. 1941 jenom on. Dramaturgie si držela poměrně vysokou úroveň, o čemž svědčí jména uváděných autorů her jako Jaroslav Vrchlický, J. K. Tyl, Julius Zeyer, F. X. Svoboda, Gabriela Preissová a další. Posledním představením před zákazem divadel v r. 1944 byli Stroupežnického Naši furianti.
Do osvobozené vlasti vstoupila Dramatika vzpomínkovým večerem na básníka Josefa Horu a představením M. D. Rettigová od Aloise Jiráska. Soubor si udržoval svoji úroveň ve výběru her, což se stalo pro jeho repertoár již výrazným charakteristickým a tradičním prvkem. Značná část členů byla i členy Sokola a ve spolupráci s ním uvedla Dramatika k 1. výročí květnové revoluce 4. května pásmo Za svobodu a pravdu. Ve druhém večeru 8. května vystoupili Táčkaři Tyla s pásmem Krev a oheň. Hudbu složil K. V. Burian, hrál Říčanský orchestr.
Skutečně dobrá byla spolupráce se Sokolem, která se projevovala např. nejen v zapůjčování jeviště a kulis pro pohádky, ale výraz dostala i v tom, když v r. 1947 věnovali ochotníci výtěžek z představení Velbloud uchem jehly (František Langer) ve výši 3 218 Kčs na stavbu sokolovny. Proto bylo zcela přirozené rozhodnuti vstoupit do Sokola jako jeho divadelní odbor v r. 1951, když byly zrušeny divadelní spolky. V té době převažovaly hry pro děti, a to již i v postavené sokolovně.
Pak se ještě třikrát změnil název Dramatiky. V r. 1953 se stala divadelním souborem Osvětové besedy, o tři roky později divadelním odborem Závodního klubu ROH Energetiky a v r. 1960 se sloučila s říčanským Tylem pod hlavičkou Osvětové besedy v Říčanech.
Od r. 1945 až do r. 1960 uvedla Dramatika 31 her v 5.7 představeních. (Podle knižního materiálu a hlavně paměti manželů Konečných sehrála Dramatika za dobu své existence o 21 her více, než je uvedeno. Ale nepodařilo se zjistit datum provedení.) To již v jejím čele stál nový předseda, jímž na valné hromadě 9. března 1947 byl zvolen Alois Šmíd. Otakar Nebuška za své zásluhy o divadlo byl zvolen čestným předsedou.
Režisérů se po roce 1945 vystřídalo několik: Jaroslav Voleman, Jaroslav Dynybyl, Bedřich Petr, Stanislav Buňata, ale většinu her inscenoval Jan Petříček.
Poslední inscenací radošovických ochotníků se stala Mrštikových Maryša rovněž v režii Jana Petříčka, nejvýraznější osobnosti Dramatiky.





Dne 29. 5. 1996 zemřel v Říčanech autor studie Jiří Šatoplet ve věku 74 let. Většinu svého tvůrčího života věnoval říčanskému ochotnickému divadlu.
(Redakce)


Prameny a literatura
A) Říčanské ochotnické divadlo.
- Městské Mudruňkovo vlastivědné muzeum v Říčanech
- Archiv Divadelního souboru Tyl
- Trnka G.: Říčany v minulosti a přítomnosti, Říčany 1913 - "Zprávonoš" SSC Říčany, ročníky 1942-1945
B) Říčanské loutkové divadlo.
- Městské muzeum
- Kronika loutkového divadla DTJ
- Vzpomínky paní Škábové
C) Radošovické ochotnické divadlo
- Městské Mudruňkovo vlastivědné muzeum v Říčanech
- Podkladový materiál Jana Petříčka pro kroniku souboru