Citace ze vzpomínek profesionálů. (Zahrádková) 2.část

Jana HLAVÁČOVÁ-"V Libni záhy po válce vzniklo profesionální divadlo-tehdejší Divadlo S.K.Neumanna. Maminka Hlaváčová vedla v té době závodní jídelnu, kam herci z divadla chodili na obědy. Hlaváčova rodina zase oplátkou chodila do divadla, všichni se navzájem znali, a tak se Jana s pár větami ocitla na libeňském jevišti ve vaudevillu Večer hraju já aneb Lízinka. Předtím si už vyzkoušela prkna po otcově boku u ochotníků v Besedě a také v Městském divadle pro mládež (později Divadle Jiřího Wolkra) na Starém Městě jako Šašek, za nějž mluví činely, v Maršakově pohádce Dům kočky Modroočky. A samozřejmě v představení školní družiny Noc na Karlštejně, kde byla Eliškou, manželkou Karla IV."(s.9)
"Na scéně je herec sám za sebe, s celou svou povahou, charakterem, osobností. Myslíte, že lidé nepoznají, koho mají před sebou?"(s.81)
"Víte,v herectví je zároveň cosi...nestoudného. I ty nejsoukromější, nejintimnější věci, do kterých nikomu nic není, které byste nikdy nikomu nevyprávěl, se bezděčně stávají hereckým materiálem..Někteří herci to snad dokáží, tu dřeň nikdy neodhalí, aspoň někteří na mě tak působí. Já to neumím. Když hraju, potřebuju pocit pravdivosti ber kde ber, ztratím tuhle kontrolu a myslím jen na výsledek."(s.132) (H.Suchařípová:Jana Hlaváčová.Žena v množném čísle).
"Každá minuta herecké práce je příležitost, uchopená nebo neuchopená. Člověk i herečka zraje vším, co potkává. S čím se setkává a utkává. Zraje překážkami, stejně jako radostmi, bolestí, prací-vším tím dohromady.."(s.21)(Miluše Zindelová- Magdaléna Dietlová:Obyčejné rozhovory,P.,Kredit 1991)
Petr ČEPEK-"Petrův otec Karel prý zdědil po Františku Čepkovi novinářský a řečnický talent a navíc i lásku k divadlu. ...Ale i sestra Petrova otce, Milka, řídící učitelka v Čakovičkách u Staré Boleslavi, hrávala se svými žáky pravidelně divadlo.Když si vzala Petra v polovině posledního roku základní školy k sobě, aby ho připravila na vyšší stupeň jedenáctiletky, dostal u ní také svou první roli: v Kainarově Zlatovlásce hrál hodného krále, s bratrem Karlem pak u ní vystoupil i v divadelní verzi Řezáčova Poplachu v Kovářské uličce."(s.14)(J.Vostrý:P.Čepek.Talent a osud).
Miroslav HORNÍČEK-"Stal jsem se členem Studentského avantgardního kolektivu....Po maturitě jsem se stal úředníkem, pokračoval dál ve své ochotnické činnosti a po čase si mě povšimlo Městské divadlo v Plzni."(s.54)
"Jako ochotník jsem se cítil dost vysoko. Měl jsem v sobě takovou tu ochotnickou pověru a nedostatek skutečných měřítek, domníval jsem se , že budu prostě pokračovat ve své "úspěšné" herecké aktivitě, ale hned při prvních krocích jsem narazil na značné kvalitativní rozdíly a zjistil,že od toho, koho jsem na velkém divadle dosud podceňoval, se musím pokorně učit. Je to jiný druh práce,to, co dosud bylo koníčkem, vás najednou živí, a v tom vězí větší rozdíl, než si člověk dokáže představit."(s.54-55)
"Osobně si myslím, že ochotníci by neměli hrát to, co hrají divadla profesionální,, že by měli pronikat dramaturgicky do jiných oblastí. Proč? Právě proto, že mají čas- tuto nejvyšší devizu divadelního podnikání."(S.55-56)
"Říká se, že herectví je pomíjivé, že hercův výkon končí pádem opony a jeho dílo jeho odchodem."(s.131)(M.Horníček- Vladimír Just:Klaunovy rozpravy.P.,Odeon 1989.349 s.,obr.příl.)
Antonie HEGERLÍKOVÁ-"Myslím, že se nedá oddělit herečka od člověka. Jsme sami sobě nástrojem se vším svým vnitřním bohatstvím nebo chudobou nebo tajemstvím, o kterých ani nevíme. A teprve když hrajete nějakou roli nebo jste v nějaké situaci, pak zjistíte, že jste schopen něčeho, co byste do sebe nikdy neřekl."(s.36)(Michal Černík:33 životů. P.,Erika 1994.225 s.)
Lubomír LIPSKÝ- "Na ochotničení bylo nejpůvabnější obrovské nadšení. Večer po své práci se ochotníci scházeli v divadle a poctivě dřeli. Vím to podle svého otce. Měl v Pelhřimově cukrárnu, válel třeba těsto a učil se přitom role.A pak mezi ochotníky není žádná rivalita jako u profesionálů, a ještě spíš u profesionálek, tady si jeden druhému pomáhají, radí si, vzájemně se vylepšují, vládne mezi nimi soudržnost. A právě to se mi líbí nejvíc."(s.169) (M.Černík:33 životů)
Miloš KOPECKÝ- "Jak jsem si začal s divadlem?- Přihodilo se to tak, že jsme si s ještě několika mladými blázny, stejnými blázny jako jsem byl já, založili takový malý umělecký kolektiv. Tvar se to jmenovalo. Působili jsme na Národní třídě ve Svazu českého díla, přesněji v jeho sklepě. Moc nám tenkrát pomohl inženýr Cink, který pro nás měl pochopení, přál nám a tak nechal vyklidit a vymalovat ten sklep a my tím pádem měli sál. V něm jsme na bedničkách od syrečků začali dělat divadlo. Byl jsem tenkrát mladý a šťastný. Permanentně na útěku před praktickým světem svého otce. Najednou jsem mohl dělat divadlo!"(s.20)
"Herecký styl, mám-li nějaký, pak je to výraz vlastní povahy.Ten nelze vykonstruovat. Styl dostanete v té chvíli, když jste přirozený a jdete po zákonu své vlastní bytosti. Tak, jak jste od přírody ustrojen, pak je to styl. Nikoli manýra."(s.30) (Milan Hein:Co za tio stálo..P.,M.Hein asi 1993,155 s.)
Milan NEDĚLA-"V obecné škole- to jsem byl žákem třetí třídy- jsem se dostal poprvé také do styku s divadlem. Dneska už nevím, který z kantorů se ujal vedení dětského divadelního kroužku. Jednoho krásného dne mě vybrali na ztělesnění kuchaře Roštěnky v nějaké veršované pohádce. Spíš než za herecký výkon jsem tehdy asi sklidil potlesk díky tomu, že jsem jako pěkný pořízek převyšoval ostatní, své podřízení kuchtíky, kteří se rekrutovali z vyšších tříd.Roštěnka byl mou vůbec první rolí v životě. Potom jsem hrál divadlo ve Skautu, který v té době ještě existoval. Inscenovali jsme písničku Tři tamboři ze Zpěvů sladké Francie a já jsem představoval, světe div se, princeznu."(s.20-21)
"Na Nerudově gymnáziu jsme neměl příliš mnoho času na to, abych se v dramatickém kroužku jaksepatří rozkoukal. Pan profesor Vetter mi hned přidělil roli. Byl jí tlustý vojenský kuchař do sovětských aktovek. Ty však nikdy nespatřily světla ramp. Dodneška sice nevím proč, ale jsem přesvědčen, že jsem nebyl příčinou jejich neuvedení. Než jsem se ponořil do učení textu své první opravdové role, tak si mne pan profesor Vetter vyzkoušel. Dal mi do ruky text a požádal mě, abych mu přečetl některé pasáže. ..Začetl jsem se do textu tak,že jsem najednou neviděl a neslyšel,co se kolem mne děje. ... Uvízl jsem zkrátka drápkem, nrzy potom prstem, rukou i celým tělem a duší na lemu roucha bohyně Thálie. A nedlouho po téhle předváděčce jsem hrál a hrál. ...Během školního roku jsme "vyprodukovali" tři premiéry. Byla to jednak inscenace Moliérovy komedie Škola manželů, jednak Shakespearova veselohra Jak se vám líbí a konečně večer z díla Jana Nerudy.To už mě drželo divadlo pevně ve svých klepetech. Hrát, hrát a zase hrát byla má touha, posedlost i pozvolné naplňování snu."(S.26)(P.Hořec-M.Neděla:Rozpomínky)
Oldřich NOVÝ-"O.Nový vzpomínal, jak jednou na otázku ředitele školy na Františku F.L.Krouského, čím chce být, odpověděl statečně:"Byl bych rád hercem, pane řediteli." Ve třídě bylo chvíli ticho. A pak mi pan ředitel řekl, že je hezké, co jsem si pro budoucnost vymyslel, ale že není vůbec jednoduché stát se opravdovým hercem, a abych se prý poradil s tatínkem.."(s.19)
"Již v dětských letech pocítil jsem neskonalou touhu:státi se hercem. Byla to ovšem žádost nerozumná, kterou jsem si ani dobře nerozvážil. Recitování básní a zpěv mě ale dávno již nezajímal. Navštěvoval jsem tenkrát Řemesl.Živn.Besedu a vida, jak v ní dorost pěkně hraje, toužil jsem státi se také někdy účinkujícím. To vše, co jsem viděl na Besedním jevišti, bylo sic jednoduché, ale přece pro mne zahaleno rouškou tajemství:jak se státi hercem?.."(s.21-22)
"R.1914 vstoupil jsem do "Učňovské Besídky". Líbilo se mi tam a když dram.odbor sehrál v Měšťasnké B. "Modrou krev" a "Za chlebem", pocítil jsem náhle touhu:Vyniknout jako ti účinkující- Snad to byla ctižádostivost, ale- ne nebyla-! Byla to probuzená ta stará, dřímající láska k umění hereckému...Přistoupil jsem do dram.odboru se svým přítelem K.Čápem, ale nepracovalo se v něm s novými členy tak. jak jsem si představoval..."(S.22)(L.Tunys:Jen pro ten dnešní den.V hlavní roli Oldřich Nový).
Jan TŘÍSKA-"Původně nechtěl být hercem. Až zasáhla náhoda, která o těchto věcech s oblibou rozhoduje. Jednou byl, jako kluk, na pohádce Zlaté kapradí, která se hrála v Umělecké besedě na Malé Straně v Praze. A velice se mu líbil jeden herec,z představení odešel s ctitelskou horečkou."(s.17)
"Definitivní rozhodnutí stát se hercem vzniklo při školní recitační soutěži, v jejíž porotě zasedal Eduard Kohout, Karel Hoger, Václav Krška a Irena Kačírková. Tříska vyhrál putovní pohár za přednes básně z Mathesiových Zpěvů staré Číny, ale jeho největší odměnou bylo, že mu Karel Hoger stiskl ruku."(s.18)
"Herectví je jako zpověď. Jenom na sebe povíte všechno. Jenom se nestydíte říct věci, o nichž byste mlčela v kavárně, přímo na jevišti...Svléknete se a ukážete se:Tak tady jsem, se všemi chybami a se všemi klady. Tak si myslím, že to asi je...Ono hrozně záleží na tom,jakou vám dá kdo příležitost."(s.38)
"Herectví je povolání. Zaměstnání. Řemeslo. Všechen romantismus kolem, to nemá cenu. Divadlo není svatyně, divadlo není chrám, to je chodit do práce. Ale musí se tam chodit poctivě, musí se tam chodit včas a musí se tam opravdu pracovat."(s.39) (Miloš Smetana:Dvě kariéry Jana Třísky.P.,Interpress 1991.127 s.)
Jaroslav MARVAN-"Kouzlo divadla mne poprvé ovanulo díky mamince. Měla divadlo ráda a určitě netušila, když mě,Pepu a Tonču vzala poprvé na loutkové představení U Petržílků v Cimburkově ulici, že ve mě vzbudí zájem, který zaklíčí a bude růst dál. A s maminkou jsem byl také prvně v divadle s opravdovými, živými herci. Vzala mě s sebou, když v Deklaraci hráli ochotníci Cestu kolem světa za osmdesát dni. Herci na scéně na mne zapůsobili možná silněji než biograf. Strašlivě jsem to jejich představení prožíval.Pravda, byl jsem ještě malý,chodil jsem snad do druhé obecné, ale dodnes vím, že to pro mne byl jeden z nejsilnějších zážitků, na který do smrti nezapomenu."(s.16)
"První kontakty s ochotnickým divadlem spadají do gymnaziálních let. Souvisely s obdobím, kdy jsem začal chodit do tanečních. Ty se odbývaly na Žižkově v Husově fondu, kde také působil dramatický spolek- v té době velmi známý a úspěšný, v němž nezřídka hostovali i profesionální herci. Někteří členové tohoto spolku využívali našich tanečních a chodili nás zvát na představení. Také nás lákali, abychom se zúpčastnili práce přímo v souboru. Zvědavost mi nedala. Párkrát jsem sledoval jejich zkoušky a můj zájem rostl."(s.17)
"Když zkoušeli v Husově fondu pod režijním vedením tehdejšího magistrátního komisaře Františka Skořepy Naše furianty, byl jsem prací ochotníků na této inscenaci tak zaujat, že jsem na jejich zkouškách trávil každou volnou chvíli. A tehdy se mi zase potvrdilo ono zvláštní nadání, pro něž jsem byl už oblíben mezi svými spolužáky, když pro mne nebylo žádným problémem kdekoho imitovat. Napodoboval jsem jednotlivé herce a jejich postavy a postupně jsem uměl snad všechny role."(s.17)
"Představení v Husově fondu jsme připravovali na tři, někdy i na dvě zkoušky. Dnes se mladým divadelním amatérům těžko věří, jak se tenkrát ochotničilo."(s.34)
"V Husově fondu si s námi občas jako hosté zahráli i herci z profesionálních divadel, takže jsem se s některými znal.Patřila k nim například herečka Lola Skrbková ze Švandova divadla, které mělo svůj stánek na Smíchově. Nadmul jsem se pýchou, když za mnou jednou přišla se svým kolegou Richardem Záhorským a nabídli mi možnost zahrát si v jejich divadle, kde připravoval Hugova Ruy Blase. Šlo vlastně o jakousi přátelskou výpomoc, když herec, jenž měl hrát dona Salusta, se nepohodl s režisérem Leblem. Pociťoval jsem tuto nabídku jako velké uznání a poctu. Ne každému ochotníkovi se dostalo příležitosti zahrát si na známé pražské scéně s profesionály..."(s.37)(J.Tvrzník:Herecké eso.J.Marvan vzpomíná)
Karel HOGER-"Loutkové divadlo jsem hrál ze srdce rád a úlohy jsem uměl vždycky nazpaměť. Možná i proto,že v zákulisí nebylo na text vidět. Byl to užitečný trénink pro příští herectví. Při těchto loutkových představeních zapuštěly se asi do mého srdce prvmí, byť netušené kořínky budoucí lásky k divadlu."(s.26)
"Živé divadlo jsme hrávali v Přkrylově kuželníku. V místech, kde jindy stávali hráči, jsme si postavili z restauračních stolů jeviště, pro které jsme si udělali i svinovací oponu, původně papírovou a později dokonce jutovou. My Hogerovci jsme byli duší i tělem tohoto divadla. Hráli jsme všichni. Ruda kromě toho maloval kulisy, Mařa šila šaty, já tiskl plakáty."(s.27)
"Na naše dětská představení chodívali i zkušení herci-ochotníci z dělnického divadla Bratrství. Půjčovali nám paruky a kostýmy, dávali nám teoretická i praktická poučení a dívali se, jak hrajeme. Leckoho z nás později k sobě přetáhli."(s.27)
A tak jsem se na opravdických divadelních prknech objevil už jako osmiletý. V Bratrství hostovala herečka Růžena Brožová jako Vojnarka a já hrál jejího synka Jeníka. Nu a když viděli, že nemám trému, pozvali mne k účinkování v pohádkách pro děti na svém velmi dobře vybaveném jevišti ve velkém sále v hostinci u Jiříčků, pozdějším hotelu Kulíšek. V Bratrství mělo jméno Hoger dobrý herecký zvku. Hrál tam už bratr Kornel, o patnáct let starší než já, později také bratr Rudolf a několik dalších členů naší rodiny."(s.27)
"Velmi brzy jsem do tohoto souboru vrostl a s přibývajícími léty přibývalo i úloh. Někdy jsem tam svá léta předběhl. Schoval jsem si fotografii plešatého a vousatého tatíka, kterého jsem hrál v operetě "láska vítězí". A to mi bylo osmnáct! Přes ty tatíky a dědečky jsem se dostal až ke Skalníkovi ze Šrámkova "Léta". Pro divadlo Bratrství jsem autorsky i režijně připravoval také představení pro děti."(s.27)
"V herectví je třeba jít do všeho naplno, nic se nedá oběhnout nebo dostat zadarmo. Vymstí se to třeba až po letech, kdy je pozdě začínat něco jiného."(s.75)
"Zádné povolání nelze vykonávat dobře, pokud je nepovažujeme za svěřené osudem.Zdvojeně ne umění. Pro mne se herectví stalo povoláním snad náhodou, rozhodně však krásným osudem. Stalo se nedílnou součástí mne samého, je to raison d°etre mého života."(s.139)
"Herectví a výchova k němu je v první řadě dřina- jako někde v jízdárně. V začátcích se nesmíme stydět za pot. lepší je potit se v tomto období než upotit role, když už stojíme na jevišti."(s.139)
"U divadelních ochotníků si cením, když si najdou vlastní dramaturgickou cestu, když vědomě nechtějí jít jen po okraji divadla profesionálního. Divadelní ochotnictví je i velmi důležitým nástrojem výchovy k chápání divadla a divadelní kultury vůbec. Na to se často a neprávem zapomíná při jeho celkovém hodnocení."(s.317)(K.Hoger:Z hercova zápisníku).
Miroslav MORAVEC-"Já jsem začal s divadelm u ochotníků, už když jsem chodil na gympl.Učarovalo mi....Chtěl jsem hrát divadlo,ale od samého začátku, už od dob ochotníků jsem věděl, že milovník ze mne nikdy nebude.Jednou jsme hráli Krásku a zvíře. Já hrál samozřejmě zvíře. Měl jsem na hlavě medvědí hlavu a děti mě milovaly. Jenomže pak přišlo poslední jednání, kdy se to zvíře promění, promiň, má se proměnit v krásného prince. Zakletý princ sejme svou medvědí hlavu a před princeznou stojí spanilý ženich.Děti na ten moment čekají a strašně drží palce princezně i princi. Když jsem medvědí hlavu sejmul já, polovina dětí v sále se rozbrečela zklamáním. Určitě si přály, abych byl zase radši medvědem."(s.8)(M.Novák:Jam jsme začínali..)
Naďa KONVALINKOVÁ-"K divadlu jsem se dostala až na gymnáziu Jana Nerudy,v Hellichově ulici v Praze. Kdo tam chtěl mít jedničku z češtiny a ruštiny, ten musel hrát divadlo. ...Učarovalo mi to. Já jsem už v dětství ráda recitovala a četla, ale kdepak by mě kdy napadlo, že budu herečkou. Zalíbilo se mi to tak, že bych bývala hrála nejraději všechno."(s.40)(M.Smetana:Jak jsme začínali)
Bedřich KAREN-"Smluvili jsme se ve škole,že se odpoledne sejdem u Bečvaříků...To odpoledne u nich bylo velmi živo. ...Naše vzrušení a hlasitou debatu způsobil návrh,abychom hráli studentské divadlo. Hrálo by se jen pro pozavné studenty a jejich známé. ...Konečně usneseno, že se bude hrát pod kolnou u Kapsů... Ale co? Na celovečerní kus jsme si netroufali a také neměli dekorací. Konečně bylo ujednáno, že zahrajeme Nerudovu "Prodanou lásku". Zkoušky měly být u Bečvaříků. Zatím se připravovala kolna na představení. U Kapsů se namalovaly kulisy na papír. Ovšem oponu jsme neměli. Nevím už, kdo byl režisérem,tuším, že jsme tu funkci zastali společně."(s.82) (B.Karen:Episody)
"Měl jsem opakovat sextu reálky.Byl jsem zoufalý. Svěřil jsem se kamarádům se svým trápením. Ti věděli o mé touze býti hercem. Aby mne dostali z mých chmur, vymyslili, že zas budeme hrát divadlo-Rohovína Čtverrohého. Dali jsme se všichni do práce a já zas chvíli zapomněl na všechna svá soužení. Divadelní posedlost mě měla v drápech. Zkoušeli jsme a já byl ve svém živlu. Předehrával jsem všechny jejich postavy, upozorňoval na charakteristické znaky té i oné a těšil jsem se na představení, jež se konalo na zahradě vily rodičů spolužáka Kundráta....Hráli jsme s chutí, publikum se bavilo a bylo spokojeno. Potlesk následoval potlesk.Měl jsem radost z toho úspěchu, protože se vědělo, že jsem představení připravil." (s.92-93) (B.Karen:Episody)
"Herec není nikdy na konci své cesty-kdyby byl u divadla sebe déle a docílil i největších úspěchů, je stále obklopován a setkává se s novými a novými problémy, jež pro něho znamenají nové a snad dosud nepoznané tvůrčí zákruty. Možná, že proto je divadlo neustále živé a mladé a věčné. Jak by mohlo stárnout, když je nejúžeji spjato se životem, který se též věčně obnovuje."(s.388-389)(B.Karen:Episody)
"Divadelní práce je krásná,ale odpovědná.Nesnáší polovičatosti, nesnáší polevení a úchylek. Je to přátelství nebo chcete-li manželství, v němž není místa pro ješitnost a sebelásku. Herec musí dávat do tohoto poměru vše a nečekat, že se něco vrátí,dokonce snad s úroky. Jen pokora a zbožnění jej vedou bezpečně po klikatých cestách neúnavného tvůrčího bdění."(s.389)(B.Karen:Episody)
Jára KOHOUT-"Průlom do světa umění se mi však podařil teprve v našem domě v suterénním bytě.Tatíének ho nemohl pronajmout. "Když ho nechám zavřený," usoudil, "usadí se mi v něm myši. Když ho otevřu, usadí se mi tam Jára se svou bandou a budou tam hrát divadlo.""(S.20)(J.Kohout:Hop sem/ Hop tam)
"Ta banda, to byli především Karel Pavlík(později si dal jméno Tobis), Vláďa Veselý(později Rohan), Václav Miškovský (umělecký pseudonym Mírovský), a Václav Milota(pozdější nom de plume Špilar). Znali jsme se z kočárků, ve kterých nás maminky vyváželi na sluníčko. Čtverec před lavičkou v parku, vymetený čepicemi, býval později naším prvním jevištěm,kde se zrodilo Studentské akademické kabaretní sdružení Skeč."(s.20)
Marie ROSULKOVÁ-"V každém herci, nebo rozhodně ve velké většině z nás, herců, je zakódován určitý druh exhibice." (s.151-A.Heinová:Držte si klobouky)
"Herec může uskutečňovat své proměny jen na základě nějakých jistot v sobě.Herec, jímž by cloumala věčně jeho vnitřní nehotovost, nestálost, neustálé vnitřní váhání, kým je vlastně on sám, by těžko mohl být trvale dobrým hercem." (s.l53-dtto)
"Od dětství ve mně doutnal podivně neklidný oharek.Byla to sílící touha být herečkou. Nevím, kde se už tenkrát vzala, z čeho pramenila."(s.13-J.Tvrzník:Jahody a trnky)
"Pracovala jsem v bance a hostovala v plzeňském divadle. Kolegové v práci mi říkali:"Proč vlastně tolik toužíte od nás odejít, vždyť divadlo přece můžete hrát ochotnicky a v bance máte jistou a velmi slušně zajištěnou existenci?" "Nesouhlasila jsem s nimi, samozřejmě.Jak jen si někdo mohl myslet, že bych všechny své představy o divadle, o své herecké budoucnosti, uskutečňovala jen jako ochotnice! Teď už vím, že to byl jistě trochu přezíravý a nespravedlivý názor na práci divadelních ochotníků a že byl důsledkem přehnaného sebevědomí mladé holky,která zrovna okusila, jak chutná sousto ze sladkého krajíce profesionálního divadla." (s.26-dtto)
"V Českých Budějovicích se zpravidla na začátku a konci sezóny jezdívalo po štacích. ...Hrávali jsme v Písku,ve Velenicích, v Třeboni,v Netolicích,v Mezimostí...Skoro ve všech těchto městečkách působily ochotnické divadelní spolky, na jejichž scénách- byly to většinou sokolovny- jsme vystupovali. V jejich divadelních dekoracích jsme také zpravidla hráli. Někdy nám ovšem dekorace odmítli půjčit. Pak ovšem nastávaly nesnáze. ochotníkům působilo zlomyslnou radost, že profesionálové přijeli jako chudí příbuzní a žadonili o zapůjčení veškeré výbavy,aby vůbec mohli vystoupit."(s.46-dtto)
Olga SCHEINPFLUGOVÁ- "Bylo to v době l.sv.války-začala jsem psát verše a hrát divadlo. Nevím, kde se to ve mně vzalo,viděla jsem sotva pár ochotnických představení a někdy jsem se protáhla na přelněnou galérii starého slánského divadla, když přijela divadelní společnost. A tam v záplavě dechu z cizích úst se v mých vnímacích schopnostech utvářel můj pozdější osud. Lidé za divadelní rampou mi připadali jako jediný a pravý svět, a všechno to co jsem viděla a žila opravdu,bylo jen velké umělé divadlo.Od té doby jsem musela v duchu hrát a vymýšlet, představovat si a vciťovat se do osudů a pocitů bytostí, které se dostaly na svět cestou životodárné síly fantazie stejně silné jako život sám. Dětské pohádky s rolemi princezen zůstaly brzy za mnou, hrála jsem je spíš pro potěšení méně dospělých, vybavovala je matčinými župany a do vlasů jsem si vplétala zlaté nitky z vánočního stromku. Ve třinácti jsem vymýšlela a hrála tragické příběhy zralých žen a později jsem si je už i psala.Od té doby jsem vlastně nebyla sama sebou,až do let,kdy mi mé životní i umělecké dozrání našlo rovnováhu mezi herectvím a skutečností."(s.28-O.Scheinpflugová:Byla jsem na světě)
"Zkusila jsem si zahrát se společností a s ochotníky, studenti hráli Šrámkův Červen a přidělili mi hlavní roli." (s.34-dtto)
"Poučovala jsem se den za dnem(ve vinohradském divadle-ZZ), co je to pravá podstata herectví, bála jsem se, že se jí nikdy nedopátrám a nebudu ji schopna definovat."(s.130-dtto)
"Herec se pohybuje,myslí a cítí ve světě určeném dramatickým autorem, musí mu nejen vyhovět,ale má ho vždycky i přesáhnout, doplnit svou vizí,obsahem,svým světovým názorem, svou bytostností."(s.130-dtto)
"Hercovo nadání musí být nepotlačitelné a nemůže pouze sloužit dvojímu umění,autorovu a režisérovu, musí se s ním spojit ještě jeho představa a jeho pochopení. ...Děsila jsem se vždycky herectví, které mechanicky a bez protestů vyhoví v každé podrobnosti režisérovi."(s.131-dtto)
Josef VINKLÁŘ- "Byl jsem členem Dismanova souboru...Pan profesor se rozhodl,že se s námi pokusí o divadelní představení.Pronajal si divadlo Umělecké besedy... Prvním představením byla dramatizace Karafiátových Broučků, kde jsem hrál broučka. Nejdříve broučka hodného, pak zlého broučka Veruňáka.Zlý Veruněk mi šel lépe, zůstal mi tedy on. Nastudovali jsme také hru Jiřího Koláře O princezně Pamele. S nebývalým úspěchem se hrál i Hrdina zlatého kapradí od sedmnáctiletého autora Vaška Ryšánka. Veřejnost naše představení navštěvovala v hojném počtu. Bylo dopředu vyprodáno, zájem byl neuvěřitelný, možná i proto, že v úhoru okupace byla duchovní nouze."(s.34-J.Vinklář:Pokus o kus pravdy)
"Herectví-je celoživotní vášeň, usilování a souboj s neúspěchem, s tím, jak nám to nejde, co všechno je herec ochoten udělat,aby mohl hrát."(s.114-115-dtto)
Dana MEDŘICKÁ-"Na začátku všeho byla hra:oblékání různých prapodivných šatů s ustavičným předstíráním nejrůznějších charakterů. ...Stále jsem si hrála na něco:na doktorku,na princeznu, na učitelku. Na tom není vlastně nic zvláštního, ale já jsem ty úlohy hrála zvlášť výrazně,nahlas, sledovala jsem se před zrcadlem, oblékala jsem se do kostýmů z hadříků a matčiných klobouků."(s.18-19-J.Černý:Dana Medřická)
"Od svých osmi let, když jsem poprvé v bubenečské sokolovně vstoupila na jeviště, nemyslela jsem na nic jiného než na divadlo, četla všechny hry, které se mi dostaly do ruky, a vybírala si z nich pro sebe roli."(s.19-dtto)
"I jako gymnazistka hrála dál v bubenečské sokolovně- od malých roliček se vypracovala až k titulní roli v pohádce Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška-a snila o tom, že v patnácti letech odejde studovat na hereckou konmzervatoř. Jenže otec byl neoblomný a vyslovil striktní požadavek:nejdřív udělat maturitu!"(s.20-dtto)
"Daně nezbylo než poslechnout,ale ani v nejmenším nepolevila ve své divadelní aktivitě. Bubenečskou sokolovnu vystřídalo jeviště holešovické Uranie a malostranské Umělecké besedy, kde tehdy nadšený divadelník bez angažmá Fráňa Francl dělal s poloprofesionálním souborem divadlo.Intenzivní ochotničení znamenalo ovšem pro Danu velký nápor."(s.20-dtto)
"Herectví je jen jedno, a je-li pravdivé, pak nezáleží na tom, je-li jeho domovem obrazovka, filmové plátno nebo jeviště. I když každé z těchto odvětví má své specifické zákony, jedno mají společné:nesnášejí lež.Tu nemilosrdně prozradí."(s.183-dtto)
Vladimír HLAVATÝ-"Pan profesor Voska nás učil v době, kdy jsme si -několik vyznavačů divadla- postavili v sále deskriptivní geometrie jeviště a předváděli krátké aktovky. (v gymnáziu ve Slovenské ul.v Praze-ZZ)...Založili jsme si zde takzvanou Studentskou scénu. ...Právě pro tuto Studentskou scénu se všechno se mnou zamotalo a já opustil školu a začal dělat divadlo jako profesi."(s.23-V.Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad)
"Semínko divadelního kumštu bylo ve mně zaseto už takříkajíc v útlém dětství.Časem jsem dostal k Ježíšku loutkové divadlo, a to ovšem ještě podpořilo přitažlivost toho jiného světa, ve světle reflektorů tak trochu neskutečného. ...Hrál jsem nejvíce sestře a jejím kamarádkám, představoval jsem všechny role od krále po Kašpárka,Honzu i princeznu. Bylo to samozřejmě primitivní, nadnesené šaržírování,ale přece jen tím začal první vážnější trénink a touha po normálním divadle vzrůstala."(s.28-29-dtto)
František FILIPOVSKÝ-"K opravdovému hraní divadla jsem se dostal už jako kluk.Na každém malém městě se vyskytne ctižádostivý učitel, náruživý osvětář. A tak pan učitel Siláček pořádal školní divadelní představení. Běda, stal jsem se,ale přiznám, že rád, obětí jeho ušlechtilých kulturních činů, když mi bylo devět let.Sehrál jsem dvě stěžijní role. První byla ve hře Nanynka z Týnice.Napsal ji František Flos. ...Hrál jsem v ní Kašpárka a hrál jsem ho živelně,s ohromným elánem a komediálním zanícením. ... Ve druhém školním představení jsem hrál vodníka. Pohádka, na jejíž název se už nepamatuji. Na premiéru přišla celá rodina a spousty známých. Sláva ohromná a pocit hereckého úspěchu snad ještě větší,působivější,omamnější. (s.21-24-J.Tvrzník: Kamarád dobré nálady)
"Trochu vážněji jsem ochotničil později se studenty na gymnáziu. V hradeckém Boromeu jsme hráli divadlo v refektáři- klášterní jídelně. Kluci museli hrát i ženské role, protože jsme byli gymnáziem výhradně chlapeckým. Uváděli jsme Klicperův Divotvorný klobouk a Rohovína čtverrohého. .. Bylo mi tenkrát třináct a hrál jsem pikolíka Zvonka.Úspěch zase veliký. Jinak ani nemohlo být u podobných představení. která se nastudovala hlavně pro spolužáky, rodiče a známé."(s.24 dtto)
Jiří LÍR-"Co svět světem stojí,vzniká na každém gymnáziu čas od času potřeba hrát divadlo. ...Na pelhřimovském gymnáziu přišel s nápadem sehrát divadelní představení student Jarda Burian a s jistotou sobě vlastní sáhl po Čapkově Loupežníkovi. ...Jak Burian četl obsazení hry, nemohlo mi uniknout, že se se mnou tak nějak nepočítá. Než jsem se stačil urazit, přišel za mnou a povídá:"Hele,Lír,ty umíš malovat, tak uděláš výpravu." V tu chvíli jsem nevěděl, jestli mi to má být líto, nebo fuk, že místo na jeviště budu chodit do sklepa do dílny sbíjet praktikábly a malovat kulisy. Nicméně v dalších dnech se ukázalo, že tvůrci našeho nově vzniklého dramatického souboru a šéfrežisérovi Jardovi Burianovi chybí kovář -tedy jako postava z Loupežníka. A tak jsem nakonec přišel ke své první divadelní roli."(s.11-13) (J.Lír-J.Siegel:VE vedlejší roli Jiří Lír).
"Premiéra představení se konala v Červené Řečici, a protože se na představení byl podívat i otec bratrů Lipských, nadšený ochotník a přední činitel divadelního spolku Rieger, nelze se divit, že zanedlouho potom nabídl otomaru Krejčovi, jenž v představení dominoval,hlavní roli ve hře Oscara Wildea Vějíř lady Windermerové. ...Vedle Krejči, který hrál anglického lorda(ostatně jakého taky jiného), i mně připadla role, a to sluhy Parkera (rovněž anglického)."(s.14-dtto)
Vlasta BURIAN-"Jako kluk chodíval s otcem na kostelní kůr.Anton tam zpíval.Aby z toho synáček něco měl, posadil si ho na klín a spolu koukali do not. Vlasta se ho tu a tam na něco zeptal, a zakrátko spolu s tátou zpíval z partesu... Brzy uměl hrát i na otcovu heligonku. Tak se stalo, že k obvyklému sousedskému titulu "vykutálenej synáček" či "komediant" přibyl i další- "talentovanej muzicírus".A proto bylo už jen otázkou času, kdy jeho schopností využijí liberečtí sokolští ochotníci. V tehdejším krajanském tisku můžeme najít oznámení,že ve hře Dráteníček vystupuje i pětiletý Vlastík Burian."(s.7,Ivan R.Černý:Byl jednou jeden Vlasta)
"Otec synka nepřestal s přibývajícími lety vodit do zkoušek divadelního sboru. A tak se stalo, že řada Vlastových rolí rostla. Otec pro něho měl jednu velkou radu:"Když herec,tak herec,Vlastíku! Jsi-li už na forbíně, tak musíš být hned vidět jako suk vyčuhující z divadelního prkna!" Jinými slovy: Jestli chceš mít úspěch, musíš být jiný než ostatní. Musíš se na první pohled lišit!Vlasta přikyvuje, kdo ví, co si asi myslí. Za kulisami je však už jako doma a když nehraje, pomáhá otci coby suflér. Zdá se však, že k divadlu ho nepřitahuje zděděná herecká krev, ale neodolatelné nutkání být středem pozornosti, touha předvádět se a být obdivován.Aplaus na něho působí přímo omamně a raději než školní látku bifluje divadelní role."(s.9-dtto)
Svatopluk BENEŠ-"Být hercem- to bylo poslání. Být hercem- to znamená dobrovolně přijmout úděl bájného Sisyfa, který valil balvan na vysokou horu. Tem mu však těsně pod jejím vrcholkem vyklouzl a Sisyfos se musel vrátit tam, odkud vyšel, začít svou pouť znovu. Herecká práce je nekonečná, ale zároveň je v ní cosi obrozujícího-věčný pramen mládí. Být hercem-to také znamená stanout zlomen vlastní bolestí tváří v tvář publiku, a přesto nedat najevo svůj stav. své utrpení. Být hercem-mnohdy znamená zapomenout na sebe sama."(S.8) (S.Beneš:Být hercem)
"Roudničtí ochotníci dělali tradiční divadlo, které nás neuspokojovalo. Tak jsme založili Mladou scénu, abychom jim ukázali, že je umíme dělat jinak a lépe. Tedy založili- já nic nezakládal,bylo mi teprve čtrnáct let. Spíše jsem se snažil pomáhat ostatním. Mladá scéna nijak neskrývala, že je inspirována Osvobozeným divadlem,ale měli jsme vlastní repertoár,vlastní autory. ...První revue se jmenovala Severní pól a parodovala expedici generála Nobila. Na jevišti jsem se objevil jako Eskymák, v ovčí kůži, který neřekl ani větu. Moje sebevědomí stouplo, když jsem v další revuii dostal roli Sherlocka Holmese a zanotoval vstupní písničku. Podivným přičiněním osudu mne tato postava provázela po celý život."(s.12-dtto)

Miroslav ZOUNAR-"Vzpomínám si,jak jsem ještě jako posluchač herectví, režíroval na vsi ochotnické divadlo. Hráli jsme Maryšu a na ta setkání s lidmi se nedá zapomenout. Sedlák Bárta hrál Lízala a to tak fascinujícím způsobem, že ho nemůže nikdo napodobit. On ale mohl hrát také jen tuhle postavu.Vyprávěl nám jedenkrát na zkoušce, jak jel prodávat na trh koně, uvázal si opratě na ruku,sedl na kozlík, řekl hyjó a usnul. Kůň už jel sám-věděl kam.Pak zůstal ten člověk sám, asi že prodal koně.Utekly od něho děti,dcery se nešťastně vdaly, nepřivdaly se do takových gruntů, jak on si přál. A když říkal v roli Lízala:"Syn je lunt, zeť je lunt a ten vdovčisko proklaté je lunt ten největší..", šlo to z hloubi jeho opuštěné duše a tekly mu sedlácké slzy. I já jsem byl jaksi na měkko, chodil jsem ten monolog poslouchat do zákulisí,ale jenom třikrát:přesně tolikrát,kolik bylo repríz na vsi."(S.8, M.Zounra-O.Brůna:Vlny rozkoše)
"Měl jsem před zkouškami na lesnickou školu v Písku. Jenomže já jsem zrovna v tu dobu hrál v Rychnově s ochotníky mladého vodníka Michala v Jiráskově Lucerně. Nastudovali jsme to na letní měsíce a hráli ve Vostřebalově přírdoním divadle u Ivanského jezera. Do blízkého okolí jezdili tenkrát na dovolenou herci z Národního divadla."(s.10-dtto)
Josef BEK-"Bohyni Thálii a dalším uměleckým múzám kvetly ve škole v těch letech růže velice chudě.Na královéhradecké akademii však působil nadšený muzikant-profesor WUnsch. Jeho zásluhou vznikl smíšený sbor a já se přihlásil ke "spolupráci".... Zásluhou profesora Wunsche jsem se dostal ke spolupráci s Lidovou scénou. SDvěřili mi hlavní roli v operetě Dědečkovy housle. Byla to úloha učitelského pomocníka a mou partnerkou byla zkušená ochotnice,asi o dvacet let starší. Moc rád na ni dodneška vzpomínám, protože mi otevřela doslova a do písmene okno do divadelního světa."(S.24, J.Bek-P.Hořec:Toulavý den)
"Jako zaměstnanec spořitelny jsem ochotničil dále v Lidové scéně.Mým představeným byl výborný klavírista Bohumil Kubálek, jehož zájem se čím dál tím více soustřeďoval na ochotnické divadlo.Viděl mě v operetě U panského dvora, kterou jsem také režíroval. Zřejmě jsem se mu líbil, protože využil každou volnou chvíli k tomu, aby mě přemlouval k přestupu do Dramatického sdružení Tyl."(s.26-dtto)
"Dal jsem se do služeb Thálie a nelitoval. Dramatické sdružení Tyl uvádělo nejen operety,ale i různé revue a činohry. Obsazovali mě nejvíc do rolí v operetách. Byl jsem mladý a nezkušený. Myslel jsem si, že mám nadání a že mohu proto "trhat" kulisy. Nestor královéhradeckých ochotníků Gustav Dvořák mě musel držet pořádně na uzdě v mladistvých výbojích. Dokázal to s rozvahou, díky životním i divadelním zkušenostem.Jemu vděčím za to, že mě naučil chodit po jevištních prknech."(s.24-dtto)
"Královéhradecké Dramatické sdružení Tyl mělo ve svém středu několik silných režisérských a hereckých individualit. Z režisérů to byli Gustav Dvořák a Jaroslav Černý, z herců Věra Kubánková, Ota Sklenčka, Jiří Šotola, trojice bratří Jelínků-Zdeněk,Míla a Jaroslav- a další. Pokusil jsem se v té době o režii Šrámkova Měsíce nad řekou, v němž jsem hrál Vilíka. V Tylově Pražském flamedru mi svěřili titulní roli, v Klicperově veselohře Divotvorný klobouk postavu studenta Strnada a zase třeba v Jiráskově Vojnarce jsem představoval už starší charakter-dohazovače Hrušku. Snažil jsem se uspět při vytváření mladých i starších charakterů a je proto nabíledni, že jsem velice často přeháněl a šaržíroval, jen to břinkalo."(s.30-dtto)
Ladislav BOHÁČ-"Na gymnáziu v Křemencové ulici upravil dr.Milan Svoboda z Jiráskova "F.L.Věka" kapitolu, ve které přivede Thám mladého Věka do rodiny Butteauovy, na dramatickou scénu, jíž dal název "U Butteauů". ...Začali jsem zkoušet.Dr.Svoboda nás musel učit všemu:chůzi po jevišti,pohybům, musel nám předříkaávat text. ...Představení mělo být v sobotu odpoledne ve Vinohradském divadle jako jedno z čísel akademie. ... Konečně přišel den představení.Bože,jakou jsem měl trému!Později jsem si myslel, že to praxí přejde. Ale není to pravda. ...Naše vystoupení mělo velký úspěch,hodně se tleskalo.Bodejť by ne! Obecenstvo bylo shovívavé."(s.18, L.Boháč:Tisíc a jeden život)
"Své nadšení pro divadlo jsem přivezl o následujících prázdninách i do Lišic.Musel jsem pomáhat nejen o žních,ale i při orání,ale po práci jsme se scházeli,studenti z Habrkovic a Kobylnic-V lišicích jsem byl jenom já-, a samozřejmě, že jsme založili divadelní kroužek.A protože já už hrál ve Vinohradském divadle, byl jsem určen režisérem. Stanovili jsme si, že úvodní večer bude jakási akademie skládající se z komických scének a výstupů. ...Večer byl vyprodán a bouřlivě se tleskalo.Rozhodli jsme se pro další večer,vybrali jsme Jiráskovu "Lucernu", a já dostal opět režii.Byl jsem sice strašně důležitý, ale tady jsem byl v koncích. Jak se to tenkrát dalo vůbec dohromady, je mi dodneška velkou záhadou. Představení bylo v Habrkovicích v hospodě U Fialků. ..."Lucerna" se neobyčejně líbila. ... Slibovali jsme si, že příští prázdniny budeme s divadlem pokračovat."(s.19 -dtto)
"Myslím si, že herectví, ten nádherný obor lidské činnosti, je v nejhlubší podstatě stejné na scéně, ve filmu, v televizi i před mikrofonem. Všude musím postavě, kterou právě vytvářím, dát své tělo, svou tvář, svůj hlas a hlavně své myšlenky, fantazii a sny."(s.246-dtto)
Ladislav PEŠEK- "To, co vytvoří herec, byť sebevětší a sebelepší, zaniká ve své konkrétní podobě s odchodem svého tvůrce ze scény. Zbude několik obehraných gramofonových desek a pár filmů, které se nebudou promítat. Když herec odejde z jeviště, potom těm, kteří už ho neuvidí hrát, řekne jeho jméno jen velmi málo, nebo spíš vůbec nic. Snad se stane pojmem pro úzký okruh lidí studujících divadelní historii."(s.253-L.Pešek:Tvář bez masky)
Eduard KOHOUT-"Byl jsem dítko s baladickou fantazií.Má první hra, režie i má první role, to byla "Princezna Baldazína". Něco jsem asi slyšel o Salome, protože princ, kterého jsem hrál, byl nemírně ukrutný a dal setnout hlavu té, kterou miluje.Princezně Baldazíně.Tu hrála taková tlustá holčička s odřenými koleny, se zázračně tupým bledě modrým zrakem a krátkými rozježenými vlasy.Hrálo se na našem dvoře a ona před představením seděla v kase a vybírala do plechové krabice. Protože byla hrůzně chamtivá, táhla škatuli s sebou na jeviště a při tanci před popravou velice chrastila. Ale úspěch u dětí ze sousedství byl náramný."(S.10-E.Kohout: Divadlo aneb Snář)
"Hrál jsem v dětském sboru plzeňského divadla,pomalu jsem mu odrůstal, ale domácí divadlo mi vždycky pomohlo uvolnit napětí vyvolané poezií. Zdramatizoval jsem i milovaný Máchův "Máj" podle své fantazie, abych mohl říkat hudbu jeho veršů-samozřejmě jako Vilém. Mou věrnou hereckou družinu tehdy tvořili tři chlapci a dvě děvčata. Jedním z nich byla Milada Gruberová (později provdaná Rabasová), která pak jako oblíbená plzeňská subreta prošlapala na jevišti nejedny střevíčky."(s.13-dtto)
Vlasta FABIANOVÁ-"Když mi bylo asi devět let,vzpomněl si strýc Miroslav, že se mnou "secvičí" komický výstup. Navlékl mě do širokých chaplinovských kalhot, otrhané košile a pepické čepice sa nehtem a naučil mě tehdy populární písničku Silnice bílá přede mnou. Bylo to moje první divadelní vystoupení, a na dlouhou dobu poslední, i když úspěch u publika byl fenomenální. Obecenstvo se smálo, až se za břicho popadalo."(s.28-V.Fabianová:Jsem to já?)
"Jak mě napadlo stát se herečkou? Při hodinách českého jazyka a pak i na celoškolních besídkách jsem,jak známo, byla odmala reprezentantkou v disciplíně zvané recitace. Byla jsem ješitná, těšilo mě, že aspoň v něčem vynikám nad ostatní, když ne v prospěchu, že mě lidé obdivují, že mi tleskají. Touha ukázat, co umím, byla podle mne oním stimulem, který mě hnal na jeviště. Že bych se tím také někdy měla živit, to mě napadlo, až když mě v kvartě přestalo bavit gymnázium a začala jsem uvažovat o konzervatoři."(S.41-42-dtto)
"Hercova kariéra visí na tenké niti mezi nebem a zemí. Nechci tvrdit, že na ni působí iracionální vlivy. Má svou logiku, ale ve hře je tolik sil, působících různými směry, že není možné odhadnout, která z nich dostane vrch, a zda bude herci nahrávat, nebo bude-li jí stržen do propasti."(s.287-dtto)
"Když se ohlédnu za svou hereckou dráhou, mohu v ní sledovat vývoj od živelnosti a přemíry vylévajícího se citu v mém prvním brněnském angažmá ke stále důslednějšímu spojování citu s rozumovou složkou. Od živelného pojetí postavy k rozumově podloženému názoru na ni, který je schopen ji vykládat nejen v duchu autora a režiséra, ale i ve shodě s vlastním životním pocitem, zkušenostmi,s vlastním názorem a stanoviskem. Čím hlubší je v herci intelektuálnější zázemí, čím hlouběji domýšlí skutečnost a vztahy, tím organičtější je syntéza emoce a myšlenky a tím vědomější a hlavně pravdivější je kresba postavy."(s.323-dtto)
Rudolf HRUŠÍNSKÝ st.-"Odmalička mě vedli k tomu, abych pomáhal připravovat scénu, sháněl rekvizity, později i "cedulařil"- to jsme chodili od chalupy k chalupě a říkali: Dobrý den, dovolte,abychom vás pozvali na dnešní představení, hraje se to a to...A pak jsem postupně začal i hrát. Nepamatuju se, že bychom neměli vyprodáno. Lidé byli rádi, když jsme k nim přijeli, protože divadlo pro ně tehdy představovalo jediný zdroj zábavy."(s.95-M.Valtrová:Kronika rodu Hrušínských)
"Divadlo povznáší ducha, filmový honorář tělo, tím jsou výhody pro herce vyčerpány.Jaké ostatní výhody plynou ze spolupráce divadla a filmu, mohou posoudit jen filmoví producenti a páni režiséři."(s.154-dtto)
"O tajemství herectví Rudolfa Hrušínského hloubalo mnoho povolaných,ale on sám je vysvětluje velmi jednoduše. Všechno musí mít přesnost. Tak jako některý tesař umí zatlouct hřebík.Přesně,dokonale,jednou ranou.Aby zajel do dřeva.Je málo herců, kteří tuto opravdovou profesionalitu mají. Ale není také mnoho dobrých tesařů. Záleží ovšem také na kvalitě materiálu, z kterého je hřebík udělán. Člověk najednou zjistí, že i uznávaní mistři nedovedou přejít jeviště tak dokonale, že je rázem vyloučena představa, že by se dalo přejít jinak. Viděl jsem významné herce, kteří se chovali na jevišti ve večerním úboru velice směšně, ačkoliv šlo o vážnou hru, a nedávali ani důraz na předložky.A to prý se má."(s.195-196-dtto)
Marie HUBNEROVÁ-"Z nejstarších vzpomínek, vzpomínek to mého dětství na prostinké vísce ruchu světskému takořka odumřelé, vynořuje se z představ mých obraz ovčince, v němž rozbila jsem první "prkna představující svět", na nichž jsem k nemalému obveselení svých vrstevnic a vrstevníků hrála divadlo. Bylo to ovšem přenosné divadlo, které nám bylo co den bourati, když večer ovečky s mekotem a za štěkotu v kruhu kol nich pobíhajícího huňatého ovčáckého psa veacely se z pastvy."(s.13-L.Klosová:Život za divadlo)
"Nedovedu si představiti mocnější vášně, než která opanovala mé tehdy ještě zcela malé "bytíčko", vášeň ta byla dostati se k divadlu. Jednoho dne také zčistajasna vyhledala jsem ředitele Pokorného, abych nabídla mu své "platné" služby. Nedůvěřoval/.../ škole právě odrostlé holčině a služeb mých nepřijal. Zato ale vyslechnouti mi bylo dlouhé kázání a záplavu výstrah před klamnou, napohled lesklou a třpytnou, ve skutečnosti ale drsnou a nevlídnou dráhou divadelní."(s.16-17-dtto)
"Se studiem souvisí uplatnění hercovy zkušenosti. Musíme brát ze života.Bez toho by to nebyla ta pravá práce. Musíme hledat v paměti postavu, s kterou jsme se v životě setkali a která by se blížila naší představě o postavě studované role. tento životní materiál musíme však hnísti k podobě představy, kterou si naše láska vysnila, přizpůsobit jej k svému cítění a svému celému nazírání, a jen tak snažiti se představu zhmotnit, dáti jí maso a krev a -žít ji."(s.211- dtto)
František KOVÁŘÍK- "Došel jsem k názoru, že v herectví je práce a rozum důležitější než cit. Ten zavádí. Kdepak babrat se jen v sobě. To jsem také třeba lepil roli, figuru, z tří i více lidí, s kterými jsem se v životě někdy potkal. Hledal jsem v paměti a skládal kolečka. Až zapadala."(s.281) (F.Kovářík:Kudy všudy za divadlem)
"Myslím si zkrátka, že herc se nesmí uzavřít do sebe, postavit kolem sebe zeď a myslet si, že je středem světa. To by se vlastně dobrovolně uvěznil a ve skutečnosti by pak byl spíš k politování. Řekl bych, že by měl být naopak stále jaksi nad sebou. Bedlivě by se měl dívat kolem sebe, přemýšlet o tom, co vidí, snažit se to pochopit. A pěstovat si tu schopnost pozorování a pochopení, aby mu vydržela na celý život. Pořád se může učit ze všeho, co život nabízí, ať je to dobré nebo zlé, krásné nebo škaredé -z vlastního osudu i z osudu jiných lidí, z přírody, kultury, z běhu světa. Když má talent a bude v práci pilný, snad potom na jevišti odkryje aspoň cíp pravdy. A možná aspoň trochu pozná také sám sebe a svoje velice skromné místo v životě, mezi ostatními lidmi."(s.281-dtto)
Jan PIVEC-"Snad bych měl konečně povědět,jak a kde to u mne s tím divadlem vlastně začalo. Budete se divit- právě na Seidláku!..Hráli jsme si prostě "na divadlo"-taková menší skupina devíti deseti školou povinných dětí....Rozdělili jsme se na polovičky, jedna seděla na holé zemi a dívala se, druhá hrála. Já samozřejmě vždycky v té druhé, byl jsem kápo, něco jako režisér-však také poprvé a naposled. V zákulisí, tedy za skupinou topolů, jsem rozdělil role, hlavní jsem hrál přirozeně já a ostatní jen přihrávali. Vše se improvizovalo -hotová, ovšemže neuvědomělá commedia dell arte-, řekli jsme si o hře dvě tři věty a co kdo bude asi mluvit, já potom všel a spustil jsem prolog."(s.40) (Thespidova kára Jana Pivce)
"Ke skryté otcově radosti a k maminčině zděšení jsem se stal členem slavného vinohradského ochotnického spolku VAVŘÍN, který vznikl v minulém století. Hrával v sálku U české koruny, ale také jinde, třeba U Velké Prahy, v Národním domě a v dalších sálech. mou první rolí byla hlavní postava ve frašce "Ferdinand spí". Přestože jsem prý měl úspěch, už se na ni nepamatuji."(s.45-dtto)
"A tak jsem hned po prvním úspěchu dostal další úlohu, mladého řezníka v Toužimského a Tylově "Paličově dceři". Ve Vavřínu jsem hrál něco přes rok. Štechovo "Třetí zvonění", kde jsem měl úlohu básníka Hvězdinského, bylo-jak se brzy ukáže- mezníkem v mém životě. Na představení byl tatínek, a já po konci ještě tak trochu nalíčený -mně se nikdy nechtělo rozloučit se hned se šminkou- ,jsem k němu přiběhl.A všichni hned: "To je von! To je von!"" (s.45-dtto)
"Moje herecké vyznání? Je zcela prosté. Odvolávám se v tomto směru na výrok nezapomenutelného mistra hereckého umění, zemřelého Bohuše Zakopala, který řekl: "Pro mne je nejvyšším zákonem hereckého tvoření přirozenost." Snažím se vždycky, aby divák věřil v pravdivost toho, co mu říkám, a aby postava, kterou mu stavím před oči, byla především člověkem z masa a krve, nikoli pouhým schématem."(s.268-dtto)
Vladimír BRABEC-"Jako kluk jsem hrozně rád zpíval.Láska k divadlu se ve mně začala probouzet, když jsem se naučil číst. Jakmile jsem si přečetl slova a věty, spojoval jsem je s nějakým obrazem. Příchylnost k divadlu se přelila dost možná do mé krve od rodičů, kteří divadlo milovali už v době, kdy ještě bydleli v Kralovicích a zpívali a hráli tam v ochotnickém spolku."(s.12-P:Hořec:Seznamte se s...)
"Nechci říkat, že mé kroky vedly zákonitě k divadlu,ale tak nějak to bylo, když jsem se přihlásil do pomocného souboru Pražského divadla Míly Mellanové, které tenkrát sídlilo v žižkovském Divadle Akropolis v Kubelíkově ulici. Kromě paní Míly Mellanové tam byla ještě paní Božena Jelínková v roli její zástupkyně, která měla po paní ředitelce vždycky první slovo. Vyhledávala talenty, a když se jí někdo zamlouval a ona vytušila, že má talent -to poznala při zkouškách- "čapla ho" a už ho nepustila.Stalo se to taky mně. Ohromě mě všechno bavilo. Hrál jsem v Akropolisu poprvé na jevišti v dramatizaci Verneova románu Dva roky prázdnin, jehož obsah jsem dokonale znal z románové četby. A tak, když chlapec, který hrál Ivertona, onemocněl, zaskočil jsem jeho roli ke spokojenosti paní ředitelky a paní Jelínkové."(s.13-dtto)
Daniela KOLÁŘOVÁ- "V Karlových Varech jsem vychodila obecnou školu a dostala jsem se s odřenýma ušima -ta matika!- na střední všeobecně vzdělávací školu. ... Malou satisfakcí na mé neúspěchy ve škole byly první krůčky na jevišti karlovarského Divadla Vítězslava Nezvala, kde jsem vystupovala v dětských rolích. Jako studentka jsem účinkovala v amatérském souboru KAPSA, který vedl a vede pan profesor Bartůněk."(s.87-dtto)
Petr KOSTKA- "Na prkna,která znamenají svět vystoupil poprvé ceoby pětiletý "špunt", když mu "strejdové-herci" splnili jeho přání, zahrát si čerta v pohádce pro děti. Vlastně čertíčka. Když ho však tenkrát nalíčili, vzpomíná, a spatřil v zrcadle proti sobě toho "ďábla", vzalo mu to všechnu chuť do hraní.Ba dostal strach. Tu chuť mu to vzalo na hodně dlouho. Léta nepomyslel na hereckou dráhu. ...Až teprve dva roky před maturitou na Vyšší hospodářské škole v Plzni, jako by se v něm ta "rodová herecká větev" probudila. Začal koketovat s herectvím ve školním zájmovém kroužku."(s.117-dtto)
Otto LACKOVIČ-"První divadelní krůčky byly poznamenány ochotnickým působením ve spolku svatého Antoníčka v hlohoveckém klášteře, kde se hrály lidové hry Ferka Urbánka. Později jsem přešel k paní Jahelkové, která provozovala lidové operetky. V jedné z nich jsem představoval číšníka. Měl jsem přinést na jeviště podnos s lahví a sedmi skleničkami. Cestou na scénu jsem se ale rozklepal tak silně, že ještě dříve, než jsem přišel ke stolku, spadly všechny sklínky včetně láhve na zem. Ostuda převeliká. Zásnuby na jevišti se musely obejít bez přípitku a já jsem potom nevyšel týden na ulici."(s.136-dtto)
Carmen MAYEROVÁ- "Když mi bylo asi jedenáct let, pozval mě pan Miroslav Grác, který byl v té době hercem Krajského oblastního divadla v trutnově, do svého představení, které nastudoval s dětmi. Takže moje první hra, ve které jsem hrála, byla Červená Karkulka, samozřejmě se mnou v titulní roli."(s.160-dtto)
Mirko MUSIL- "Jako žák obecné školy jsem hrál Kašpárka v pohádce Nanynka z Týnice. Divadelní křest jsem ale podstoupil už jako tříletý klouček, kdy táta režíroval Klábundův Křídový kruh. Na každou večerní zkoušku a potom i na představení mě přinášela hospodyně Mařenka pečlivě zabaleného do deky. Hrál jsem němou, ale velice důležitou roli. Dítě, které se snaží získat pro sebe pravá i nepravá matka. Na jevišti, takto císařské síni, mě postavili polospícího na taburet, a když "mateřská tahanice" o mne skončila a vládce spravedlivě rozhodl, odnesla mne mařenka zpátky domů do teplé postýlky.Byl to pro mne ohromný zážitek a ještě něž jsem usnul, znělo mi dlouho v uších posmrkávání slzícího publika. A tak jsem vlastně začínal s divadlem." (s.178-179-dtto)
"Po ukončení obecné školy jsem pokračoval v uměleckých výbojích i na gymnaziálních studiích. Na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici měli dramatický kroužek,v němž jsem byl zanedlouho jako doma. Zahrál jsem si hlavní roli Tránia v Plautově Komedii o strašidle a Vratka v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně v režii velkého divadelního nadšence profesora řečtiny, doktora filozofie Čestmíra Vránka."(S.179-dtto)
Jiří PLACHÝ ml.- "Poprvé do styku s divadlem jsem se dostal ještě v základní škole, kde založili dramatický kroužek, který vedla paní učitelka z družiny. Tam mě donutili, abych si zahrál divadlo. Má první role se jmenovala Krutihnát v nějaké pohádce. Bylo mi deset let a už jsem si musel lepit vousy. Na gymplu jsem měla taky dramatický kroužek, který vedl Josef Chvalina se svou ženou Lídou Vostrčilovou z vinohradského divadla."(s.212-dtto)
Petr ŠTĚPÁNEK- "K "umělecké tvorbě" došlo už za docházky do základní školy v Ostrovní ulici. Ve druhé třídě jsem se skamarádil se životním přítelem Jardou Hanzlíkem...Jednou- to už jsme chodili do šesté nebo sedmé třídy- přišla za námi vedoucí pionýrské skupiny a vyzvala nás: "Tvůj táta je herec a tvůj táta je taky herec.Připravte si nějaký výstup na školní besídku." Vymysleli jsem si klasickou etudu, spočívající v hledání brýlí."(s.291-dtto)
"Nerudovo gymnázium v Hellichově ulici na Malé Straně si získalo dobrou pověst díky slavnému dramatickému kroužku, který založil profesor Vetter. V době našich studií ho řídil jeho pokračovatel profesor Ladislav Novotný, pod jehož vedením začaly naše pokusy o divadlo. Nastudovali jsme Nerudovu aktovku Prodaná láska. Nemá velké obsazení. Hrají v ní jen čtyři lidé- dva páry. Jeden představovali Jarda Hanzlík s Kateřinou Frýbovou, druhý já s Maryčkou Hakenovou. Premiéra se konala v sobotu večer a v neděli dopoledne jsme měli předvést Prodanou lásku dětem zaměstnanců naší školy. ...Premiéru jsme oslavovali tak,že jsme s Jardou přišli na první reprízu a byli jsme poněkud nepoužitelní. Bohémové však musí přece hrát za každé situace.Vyšli jsme s JArdou na jeviště a najednou jsem zjistil, že nemám ani jednu rekvizitu. ...Představení jsme nedohráli."(s.291-292 dtto)
Leopolda DOSTALOVÁ-"V Poděbradech jsem později začala vystupovat na ochotnické scéně.- Hrála jsem zpočátku nejvíc role "naivek", protože to byl obor pro mladou začátečnici nejvhodnější. V mém pozdějším repertoáru, když jsem už byla skutečnou herečkou, bylo rolí podobného druhu málo. Ve svých začátcích jsem však byla vždy velmi radostně potěšena, když jsem u ochotníků dostala nějakou roli. A jednoho dne se na mne usmálo štěstí- hrála jsem v aktovce "Uvězněná o vodě a chlebě". Byl to vlastně sólový výstup chovanky z penzionátu, která má pro nějakou nepřístojnost domácí vězení v pokoji se zamřížovaným oknem. Ta role skýtá herečce mnoho možností k uplatnění temperamentu, i když děj hry je hodně naivní. ...Naivní nic,ale pro mne přece jen měla ta role velký význam.Na představení 11.7.1897 byl totiž náhodou přítomen při představení Jaroslav Kvapil. Po představení mi řekl:"Troufal bych si tvrdit, že máte talent." (s.16-17) (L.Dostalová:Herečka vzpomíná)
"Herec je hercem ne aby se opičil nebo napodoboval, ale aby tvořil. A tvořit má ze svého vlastního hereckého fondu. Záleží ovšem mnoho na tom, jak je tento fond bohatý, třeba podvědomě nastřádanými vjemy života -a jak je dovede umělec přetavit v herecký výraz."(s.39-dtto)
"Hrávala jsem nejčastěji u profesionálních divadel, ale hrála jsem ráda i s ochotníky, kde jsem poznávala upřímnou snahu. V některých městech mají ochotníci už svou tradici a mívali i pro výpravu nežli herecké společnosti."(s.112-dtto)
Růžena NASKOVÁ-"Z největších a nejpodivnějších půvabů herectví je -a to také na něm především miluji- že s každou novou rolí se dostávám do jiného světa, vlastní život i svět mizí, ustupuje, kamsi se propadá a duše si žije po vůli básníkově někde daleko od svého já."(s.171-R.Nasková:Jak šel život)
"Herectví je stálý neklid, zápas, horečné úsilí proniknout všemi nervy do stavu člověka, jak žil před dávnými věky, jak žije dnes a jak zraje pro zítřek.Žádá na svých služebnících, aby srovnávali životy nejrůznějších dob a tím se vyrovnávali s vlastním životem i svou dobou."(s.170-dtto)