Citace ze vzpomínek profesionálů. (Zahrádková) 1.část

Z HERECKÝCH VZPOMÍNEK-SLOVA O AMATÉRECH,HERECKÁ VYZNÁNÍ (zpracovala PhDr.Zdenka Zahrádková,Česká Lípa, Brněnská 2580 tel.0425 24072)
MOTTO
Ta naše láska k divadlu! Stará a nestárnoucí. Nejenom tvoji přátelé, tvé dny a tvoje noci odrážejí se tam v studnách našich scén. Tam také žije, s láskou zachycen, prastarý obraz. Hvězdy slavnostní v tom obraze se na dně studny chvějí.
(Úryvek z básně Josefa Kainara ČESKÉ DIVADLO)
Zita KABÁTOVÁ- "Všechno napadlo moji matku.Můj otec a moje matka byli zuřiví ochotníci v Malostranské besedě. Já byla ještě dítě v peřince,když jsem byla nesena na jeviště, protože každý rok Na boží hod se hráli Stroupžnického Naši furianti.Můj táta buď jako dav nebo nějakou malou roli a moje matka se Švábem Malostranským jako rodina,co má sedm dětí. A já stále to dítě. Každým rokem jsem samozřejmě rostla a tak jsem postupovala mezi ratolestmi rodiny. Až jsem to dotáhla na tu,co dává na kapličku (paličský list-ZZ) a všechno zapříčiní." (s.19)(O.Brůna-P.Messany:Zita Kabátová. Sváteční žena)
Raoul SCHRÁNIL-"Dobrým hercem znamená býti také zkušeným hercem,zkušenosti dávají jen divadelní prkna..I když projev herecký je ještě obtížnější u filmu než u divadla. Film a divadlo jsou mi vším, těm se věnuji s celým svým já, abych lidem přinášel vždy umění-umění v pravém slova smyslu."(s.79)

"S komedií SVÁTEČNÍ ŽENA jsme v první polovině čtyřiačtyřicátého roku projeli snad celý tehdejší tak zvaný protektorát. ...Poznával jsem česká a moravská města jako nikdy předtím a nikdy potom. Ale ani jsem neměl čas prohlédnout si jejich pamětihodnosti. Občas nás zvali ochotníci, aby si s námi povídali o herectví po zhlédnutí jimi nastudované komedie, jindy si nás zase zvali do svých spolků, abychom tam na jejich jevišti uvedli svou inscenaci. Tak do Brna nás pozval spolek Typos, hráli jsme tam s Helenou Bušovou hlavní role ve hře NIC MI NESLIBUJ, kunoviský spolek Tyl si mne s kamarádem Gustíkem Nezvalem pozval na seminář o posouzení jejich hereckých výkonů."(s.131-132)
"Za okupace jsem s jeho souborem(T.Pištěka-ZZ) jezdil po českém a moravském venkově. Jezdily s námi Mařenka Zieglerová, Betty Kysilková,Lenka Němečková-Drápalová.Všude nás vítali, hostili, dali i nějakou výslužku. Za války přišla vhod. Kulisy a kostýmy jsme nepotřebovali, všude byli ochotníci, ochotně nám je půjčovali."(s.141) (Ladislav Tunys:Hodně si pamatuju..Perličky v duši Raoula Schránila)
Otomar KORBELÁŘ- "Nechce se mi věřit, že by herectví bylo jenom dílem více či méně šťastných okamžiků, že z odchodem ze života je pro herce všemu konec-všechno, čím žil,co dělal, kým byl...že všechna ta energie, kterou oplýval a kterou vyzařoval, snad i rozdával, je pryč, kdesi v nedohlednu, vlastně nikde. Chtěl bych věřit, a vlastně se tím utěšuju, že někde ve vesmíru, co já vím kde, existují nějaké magické skrýše, které dokáží hercovu práci uchovat, archivovat, založit a v příhodnou chvíli vytáhnout na světlo boží, aby i naši potomci věděli, že jsme tu byli, žili, dělali něco,co snad nebylo marné."(s.7)
"V Kralupech byl také bohatý kulturní život, byl tam hudebně dramatický spolek Fibich, a ten inscenoval i opery, v nichž vystupoval ochotnický pěvecký sbor, samozřejmě také ochotnický divadelní spolek. To bývalo tenkrát docela běžné, nebyl rozhlas ani televize,přitom lidé chtěli kulturně žít." (s.18)
"Motal jsem se kolem místních ochotníků (ve Veltrusích-ZZ), kterým jezdívali v létě o prázdninách vypomáhat pražští konzervatoristé. Mně svěřli moc odpovědnou úlohu-tahat oponu. Pan profesor (Jaromír Borecký-ZZ), který zřejmě účinkování svých žáků našim ochotníkům zprostředkoval, se na ně přišel podívat. Jako oponář jsem měl možnost sledovat vystoupení kmonzervatoristů a taky hodnotit. Jednou jsem si řekl, že takhle zahrát bych to dokázal taky. Hráli právě Nerudovu PRODANOU LÁSKU. Když jsem si při několika představeních s herci opakoval jejich texty, až jsem je uměl, tak jsem jednoho ze studentů poprosil, aby za mne tahal oponu, že zkusím jít na jeviště za něho. Docela ochotně mně vyhověl, a tak mě uviděl i pan profesor." (s.20-21)
"Z protektorátních časů mám ještě jednu vzpomínku. To bylo tak: K našemu vlásenkáři do vinohradského divadla přijeli ochotníci odněkud z Moravy a prosili ho, jestli by jim nepůjčil paruky z naší inscenace, že chtějí zahrát NOC NA KARLŠTEJNĚ na nádvoří hradu. A přitom se ho ptali, jak mají přemluvit pana Korbeláře s nimi hostovat. Tak mě s nimi spojil a já jsem jim řekl: Přátelé, bez zkoušek by to nešlo a na zkoušení s vaší herečkou já nemám čas...A oni na to, jestli bych si nemohl vzít partnerku, s kterou to hraji u nás v divadle.To byla Marie Brožová.Domluvil jsem to s ní.Tak jsme s Brožovou jako první profesionální herci hráli Elišku a Karla IV. v přírodě na Karlštejnském nádvoří, tam,co je studna, pod tou lípou....Tak jsme založili tradici NOCI NA KARLŠTEJNĚ hrané přímo uvnitř hradu."(s.159)
O zájezdových představeních Divadla pod Plachtou uvádí tuto vzpomínku: "To víte,televize nebyla,kina nefungovala, když ano, tak nebyly filmy nebo promítač. Noví osídlenci se ještě nestačili zabydlet, aby vytvořili ochotnické soubory. Bývalo dojemné, jak o nás pečovali. Kolikrát jako vstupné přinesli něco z domácí zabíjačky, vejce, staženého králíka...Nezapomenu na zájezd do Dolní Poustevny až nahoře za Rumburkem u samých německých hranic. V sále byly čtyři stupně mrazu, od úst nám šla pára, ženy pod empirovým kostýmem měly pánské jégrovky. Po představení jsme měli odjet do hotelu ve Varnsdorfu, ale napadl čerstvý sníh, jiskřil a voněl, ale nebylo skoro na krok vidět. Zdrželi jsme se chvilkýu s místními v hospodě, pojedli jsme a taky popili, hlavně besedovali s diváky nejen o divadle, taky o politice. Když se počasí umoudřilo, vyjeli jsme. Ale ne moc daleko, protože před námi se sněhem prodíral hlouček lidí. Když lidé poznali, že je to náš autobus, ustoupili do příkopu, stáli skoro po pás ve sněhu a mávali a volali, abychom zase přijeli. Děkovali nám za pěkné představení."(s.163) (Ladislav Tunys:Moje magická skrýš..Otomar Korbelář vzpomíná)
Jiřina PETROVICKÁ- "Dětství jsem prožívala v Přelouči a byly to roky velice krásné. Bydleli jsme v domě na náměstí a za domem byla nádherná zahrada, na kterou navazoval park.... Nejdůležitější v domě byl ale divadelní sál. Tam mě uchvátila vůně líčidel. Byla jsem tehdy opravdu malé dítě, snad pětileté, když jsem si začínala uvědomovat zvláštní atmosféru zákulisí, spojenou právě s vůní líčidel, na kterou vzpomínají snad všichni herci... Místní pan kadeřník před mýma očima líčil ochotníky, poprvé jsem se tu setkala s mastixem, kterým se lepily třeba vousy, užasle jsem se dívala, jak si herci nasazují paruky. Bylo to úchvatné:Lidé se před mýma očima měnili: Z paní, kterou jsem znala, byl najednou někdo jiný- a to mě fascinovalo. Když v sále nikdo nebyl, hrála jsem si tam. Sama sebe jsem režírovala, sama jsem si tahala oponu. Předváděla jsem se sama před sebou. Bez publika."(s.12)
"Myslím si, že složitost herectví člověk pochopí až s věkem. Herec se musí dávat do hry celý, jako by šlo vždycky o všechno. Bez rezerv. Je to neustálý boj o diváka, A to je krásné, dokázat, že člověk má na divadle svoje místo....Být herečkou je krásný pocit..a je zajímavé,že snad nejsilněji jsem si to uvědomovala na divadelních zájezdech. Tam jsem cítila kontakt s publikem tak těsně, že jsem si přímo ohmatávala smysl toho, co dělám-a věděla jsem, že to není marné. Pak jsem byla šťastná."(s.148) (Jana Moravcová:Jiřina Petrovická a její Střípky).
Jaroslav PRUCHA-"Divadlo je řehole. Jestli chceš něco dokázat, musíš se mu obětovat. A pamatuj si, že není všechno jen zahrada rozkvetlá! Přicházejí chvíle, kdy se nedaří, kdy herec nedostává role, jaké by si představoval. Chce to trpělivost...A ještě něco: Buď vždycky pravdivá v tom, co říkáš!" (s.24) (Jana Moravcová:Jiřina Petrovická a její Střípky)
Jana DÍTĚTOVÁ- jako 6 letá vystoupila při výročním představení škol baletu a rytmiky v Plzni v obraze "Co se Haničce zdálo". "Pan redaktor Jindřich ani primabalerína Dorflerová nemohli tušit, že se máma k divadlu dostala osudovým omylem. Divadlo pořádalo konkurz a dílem náhody, nebo lajdáctví pošt, došla pozvánka ke konkurzu k Dítětům. Ve skutečnosti však patřila jiné holčince. Tehdy vzala babi kormidlo osudu do vlastních rukou. Máma ještě neuměla číst, byly jí čtyři roky, a tak milou Jani do divadla přivedla babi. Omyl pozvání se vysvětlil, ale Jani přijali. V rodině se tradovalo, že si připravila ke konkurzu báseň, ale odrecitovala ji se smíchem, neboť při vstupu na jeviště plácla s sebou v nadýchaných šatečkách spíchnutých babi dosti nešťastně a přesto se dokázala z nepříjemného vstupu na prkna znamenající svět dostat s odvahou zkušené hvězdy." (s.12)
"Jihočeské poklidné Mirovice narušili filmaři. Ubytovat si herce doma byla potíž. ztráta soukromí. Bývali to pěkní zlobiči. Rudolf Hrušínský prokázal talent psychologický. Je potřeba s místními mebojovat, ale mírumilovnou cestou získat jejich srdce. Rozhodnutí padlo rychle. Měl napsanou detektivku První případ, ochotnický soubor v Mirovicích byl na úrovni (tehdy snad nebylo vísky, aby v ní nepůsobily ochotnické spolky), takže učinil principálovi nabídku. Nabídka nadšeně přijata a vedle filmování proběhlo sobotní představení, kde vedle Hrušínského, Dítětové a Hanuse hrála pí Rylichová,pp.Vl.Frohlich,Fr.Koťátko a O.Pacovský.Jihočeská jednota napsala:Sobotní večer měl srdečnou náladu a přinesl jistě příjemné uspokojení a dobrou zábavu."(s.34) (Jakub Vinklář:Jana Dítětová.Vzpomínky z lásky)
Eduard CUPÁK-V r.1942 byl popraven Cupákův otec. "Eda zůstal sám s maminkou a babičkou, které si ho obě hýčkaly. Maminka mu četla a kupovala mu knížky, aby si mohl číst sám. Vodila ho i do divadla, nejdřív sice jen loutkového, později však i na velké brněnské scény. Eda sál svět knížek i svět divadla plnými doušky. A brzy začal provozovat i divadlo vlastní:také nejdřív jen loutkové, později však -už po válce- i divadlo opravdové. Byly z toho samozřejmě i dámácí konflikty, protože Eda, když pro hru potřeboval záclovny, klidně je doma zabavil a maminka je už nikdy neviděla. A když do Romea a Julie potřeboval katafalk, bez rozpaků použil sousedův prasečí chlívek a ubohé prasátko nechal bez přístřeší pobíhat po dvorku. Maminka sice láteřila, ale chlapcově divadelní vášni nijak nebránila."(s.10-11) (Jindřich Černý:Eduard Cupák)
Jindřich PLACHTA- V rozhovoru z Kinorevue z r.1937 na otázku, kdy se začal zajímat o divadlo odpovídá: "Ještě za studentských dob...Plzeňská obchodní akademie byla za války svědkem mých trapných rozpaků v obchodních věcech, ale prošel jsem. ...Nejvíc jsem přemýšlel o divadle, když jsem stál ve frontě na maso,na chlena nebo petrolej. Doma nebylo nic kromě tří dětí, a tak jsme se střídali. Někdy se mi podařilo, že jsem si na plzeňské scéně zastatoval. To byly nejkrásnější okamžiky z mého studentského mládí, ale jednou náhodou byl můj otec v divadle, poznal mne a večer improvisoval finale, při kterém jako starý rutinér vyhrál táta vysoko na body. Já provozoval taktiku vědecky defensivní, protože jsem nikdy nevěděl, kolik bude kol, a býval jsem brzy groggy. Nicméně divadlo mi z hlavy nevyhnali..."(s.11)
"Bezmezná touha postavit se na jeviště nejenom jako statista, ale v samostatné roli, přivedla Jindřicha k ochotnickému divadlu. V Plzni sice byly nejméně dva ochotnické soubory -Mládí a Stroupežnický, ale několik mladých studentů, spolužáků z obchodní akademie, i někteří ze statistů plzeňského divadla si vzali do hlavy, že založí soubor nový, který by se od těch dvou lišil. Čím- to tehdy ani dnes nikdo neví, ani oni to nevěděli. Možná se jim nedařilo proniknout do těch už existujících souborů, možná jim jejich členové připadali staří, i když většinou patřili k téže generaci. Svůj nový soubor nazvali Jaro."(s.15-16)
"Ze statistů plzeňského divadla přivedli jsme Vláďa, Karel a já na svět ochotnický spolek, slyšící na jméno JARO. Přinutila nás k tomu naprostá nevšímavost a přímo bezohledné potírání jakýchkoliv našich hereckých projevů ze strany režie a správy divadla. ... Jak již naznačeno, bylo nám křivděno na každém kroku. Nevím, jak se daří statistům dnes,myslím však, že nyní by si to co my- nedal líbit ani Rin-tin-tin...Po prožitých svízelích na scéně plzeňského divadla ztratili jsme důvěru v profesionální dramatické umění a uvedli do provozhu náš ochotnický spolek JARO. Už si ani nepamatuji, kdo všechno kromě Karla a Vládi tam spoluúčinkoval. Vím jen tolik, že hned na počátku činnosti Jara navrhli mě knihovníkem a prvním zástupcem v oboru komickém."(s.16-19)
"Na schůzích nemohl s námi předseda vydržet. Oči nám planuly nedočkavostí, kdy už si zahrajeme nějaké to představení.... Konečně prostřednictvím Karla Šteina dostalo se nám pozvání do Hromnic.... Na jednu z červnových nedělí ohlásili jsme do Hromnic své umělecké vystoupení, které jsme na plakátech uváděli jako KABARET. V polovině programu byla vsunuta Šamberkova aktovka Já mám příjem, a mně byla svěřena v této hře role sluhy Kryštofa."(s.19)
Profesor Bedřich Placák vzpomíná na Plachtu v době okupace. "Nejkrásnější moje vzpomínky na Jindřicha jsou spjaty s pravidelnými setkáními u Plachtů v jejich bytě pod Grébovkou. ...A Jindřich vypravoval a hrál. Byly to nezapomenutelné chvíle. Vypravěčské a herecké umění plachtovo nás přenášelo do časově i prostorově vzdálených míst, v nichž žili a jednali hrdinové jeho oblíbených autorů nebo k nimž se pnuly jeho osobní vzpomínky. Jeho herecké kouzlo tkvělo nejen ve věrnosti a přesvědčivosti projevu, svědčícím o hloubce prožití a procítění hraného, ale i v mnohotvárnosti jeho interpretace. Žil vždy celým dějem a jeho postavami. ...Jindřich byl dokonalým interpretem nejrozmanitějších charakterů.Dobrotivý profesor byl v jeho podání stejně přesvědčivý jako jeho byrokrat, církevní hodnostář či loupežník. ..Herectví mu nebylo zaměstnáním, bylo mu potřebou."(s.152) (Ladislav Tunys:Dobrák od kosti.Jindřich Plachta)
Václav VOSKA- vzpomínka z r.1939- "Jako všichni vysokoškoláci jsem stál před ultimátem: buď si do čtrnácti dnů po uzavření vysokých škol najdu zaměstnání, nebo hajdy do rajchu. V té době jsem měl už za sebou ochotničení a dokonce i "role" ve vinohradském divadle, kde jsem byl statistou. Když někdo z davu měl vykřiknout "na ně!", byl jsem to většinou já.Ale bez legrace,moje záliba mi přinesla první úspěch, benusel jsem na nucené práce.Ředitel vinohradského divadla dr.Bedřich Jahn,aby mě uchránil před totálním nasazením, podepsal se mnou roční smlouvu a jmenoval mne členem sboru elévů. Třebaže na Vinohradech takový sbor neměli."(s.20-21)
"Bez loutkářské inspirace a prvotního dětského okouzlení by asi nikdy nešel (V.Voska) k divadlu. To očarování loutkou, ta uhrančivost a magie loutkového divadla se stala v jistém smyslu "iniciálou jeho umělecké kariéry" ."(s.29)
"Máme v našem divadle málo herců Voskova typu- s jeho lehkostí, suverénní jevištní jistotou a půvabem, s jeho bravurou navenek a živou opravdovostí uvnitř, s jeho vkusem. Cítíte, jak je toto herectví inteligentní, promyšlené- a přece působí s naprostou,podmanivou bezprostředností."(s.67)
"Divadlo je pro mne spíš závazek než radost, a čeká-li mě večer těžká role, nestojím obvykle celý den za nic. Ale na Magise se od rána těším."(s.107)
"Václav Voska je mistr minima výrazu, kterým však dosahuje maxima uměleckého účinku. Taková soustředěnost, uměřenost, střízlivost může být charakteristickým znakem vrozeného talentu, je to jistě i záležitost osobní a umělecké cudnosti a noblesnosti, ekonomičnost výrazu je nepochybně i výsledek zkušenosti a zralosti."(s.145)
"O hercích se říká, že jsou dvojího druhu. Herci instinktivní, spontánní, mající to štěstí, že vládnou tzv. "hereckým čuchem". Pak jsou herci racionální, kteří zase o roli více přemýšlejí, mají analytický přístup a pregnantnější myšlení. Já bych se zařadil do druhé kategorie. Nedovedu hrát něco, o čem nejsem do důsledku přesvědčen. Mám promyšlený přesný půdorys postavy, kterou dělám. Jejím hlavním motorem bude tedy asi spíše právnický mozek, než ta spontaneita. Tím víc mi to vše dá práce."(s.206-207) ((Marie Boková:Václav Voska.Intelekt a srdce)
Josef ABRHÁM- "Co pro herce znamená být na jevišti? Můžete hrát roli stokrát, několik let, čili umíte všechno i pozpátku, stejně je to každý večer jako poprvé. Ta možnost maléru člověka psychicky zatěžuje... Všechno je to otázka psychické kondice- a ta není na knoflík. Jde o to, naučit se se sebou zacházet. Jak se uvolnit a soustředit. To je na herectví těžké-aspoň pro mě. Je to daň za opovážlivost vystoupit před lidmi."(s.12) (Jakub Vít:Josef Abrhám)
Viktor PREISS- "Herec...stále musí dokazovat, jak je dobrý a v kondici. Očekává se od něj vždy něco nového, čím by měl diváka znovu a znovu překvapit. Je to jako běh na dlouhé trati a člověk je nádoba křehká, časem se unaví a opotřebuje. Ta činnost má své vrcholy a pády, je limitována fyzickou a psychickou kondicí a lez ji dělat a maximálním nasazení jen po určitou dobu. Pak je lépe včas odejít.(s.223) (Jakub Vít:Josef Abrhám)
O herectví říká: "Je to moje profese. I když na začátku každé práce mám stejný pocit. Říkám tomu syndrom blbýho batolete. Cítím se, jako by nikdy nic předtím nebylo, nic neznám, nic neumím a musím začínat znova.Jako bych neměl žádnou zkušenost. Připadám si, jako když nějaký velký táta pustí můj prst a já jsem najednou sám v prostoru."(s.53-54)
"Komika musí být i jímavá. Musí dát pocit uvěřit, že náš človíček je zranitelný, že jen okolnosti a způsoby jeho chování v určitých situacích ho posunují do komického úhlu. Říká se, že se tak smějeme sami sobě. Klaním se před každým, kdo to takhle umí."(s.128)
"Mám za to, že jediná odměna herce je, když dokáže nadchnout srdce diváků, kteří spontánně tleskají. Nelze to nijak zaznamenat, ale existuje takový souzvuk a herec to cítí. Je to záležitost okamžiků, kterou nenahradí ani žádné tituly. Je to spojení, pocit, že moje práce má smysl."(s.134) ((Pavel Trojan:Viktor Preiss)
Iva JANŽUROVÁ- "Herci jsou v podstatě každý jinou pevninou stejně tak jako spisovatelé, podobně jako lidé v jednom městečku, podniku..."(s.33-34)
"Tatínek režíroval ochotníky a zkoušeli u nás doma. Prý jsem se mezi nimi batolila a maminka se vždycky s úsměvem zmiňovala o mém "Katelino, mňuv". V několikrát opakové scéně se zarazili a nevěděli, jak pokračuje text, to jsem prý bleskově vytáhla palec z pusy a hodila narážku tomu, kdo skutečně měl říci:"Kateřino,mluv:" "(s.97-98)
"Byli to mí bratři, kteří mě angažovali do rodinného divadla -pravděpodobně divadla satiry. Docela jistě jsme se nevyhýbali mimice. Velice často jsme směšnost zdůrazňovali tím, že já hrála role mužské a oni ženské. Láďa v tu dobu studoval v Praze a přinášel inspirace z poválečných divadel, Pavel, okouzleně fascinován milovaným komikem, navštěvoval Chaplinovy filmy. To byly dobré prameny, a ačkoliv mi byly předávány z druhé ruky, byl v nich - dík mým bratrům- zachován aktivní prvek humoru. Oba měli dar komiky. Vycpávali mě polštáři, přimalovávali vousy, všechny klobouky, co byly v domácnosti, hrály v jednom večeru -a nesměla jsem se smát. To mi zakázali."(s.98)
"Talent je jako nafta v barelu. Jistě nepostradatelná, čím je jí více, tím lépe. Ale sám o sobě je talent stejně bezmocný. Jistěže, přiloží-li někdo plamínek, vzplane a nádherně zazáři. Ale na jak dlouho? Objevit talent není tak záslužné, těžké je starat se o něj, rozvíjet ho, obtěžkat duchem a lidskostí, napájet myšlenkami. Ujistit jej o přítomnosti lidské osobnosti. Dát mu i zázemí, spojit ho s talenty v příbuzných oborech a pak nechat v klidu. Dopřát mu pohodu, aby stvořil mimořádné dílo."(s.100-101)
Na otázku, zda chtěla být herečkou od útlého věku odpovídá: "To tedy ano. Jenomže doma ze mne tyto nápady vytloukali -podle momentálního ovzduší v rodině- střídavě násilím a po dobrém. Já si vedla svoje až do chvíle, kdy se podařilo mne přesvědčit mému staršímu bratrovi, který si mě vzal stranou a vykládal mi: Podívej se přece, jak všechny ty herečky jsou krásné ženské..A ty seš ošklivá, pihatá, zrzavá holčička... podívala jsem se na ty krásné herečky, pak jsem se podívala na sebe, a pak jsem uznala, že to tedy být nemohu. A tak jsem šla studovat pedagogickou školu."(s.101)
"V každém herci probíhá ustavičný zápas, živé usilování směřující k volbě prostředků, jimiž lze dojít k cíli - a uprostřed tohoto rozhodování vlastně neustále zvedáme a zahazujeme šance... na téhle vratké hranici bychom měli hledat veškeré své dramatické postavy."(s.134)
"Každý herec touží hrát ty nejlepší a nejtěžší role. KDyž se sejdete s dobrou rolí, jde v ní vždycky o život. Herec je sám sobě materiálem. Je sochař, který hněte sochu z vlastního masa. Musíte dávat sama sebe - i přes ty rezervy, pojistky.."(s.134) (Pavel Trojan:Iva Janžurová)
Radovan LUKAVSKÝ- k studentskému představení gymnázia v Českém Brodě,parodii na rytířské drama "Roderigo a Kunigunda aneb Větrník na straně západní čili Vítězství nevinnosti" potřeboval rytíř brnění-ale kde ho vzít? Tak si přinesl z domova plechový tác a přivázal si ho provazem kolem krku.. "To se ví, spolužákům jsme se líbili. Ale utkvělo mi, jak mi jedna paní profesorka k mému hereckému výkonu řekla: "Já se jen pořád divila, že jste z toho pódia nespad, nebo že jste o nic nezakopl-vy jste to totiž celé hrál se zavřenýma očima." Dodatečně jsem si uvědomil, že má pravdu. Ještě, že mi to nezůstalo! Co bych si s tím později počal?"(s.21-22)
"Skryt za maskou ztrácí herec své osobní zábrany a v podstatě je schopen jednat a projevovat se tak, jak by se sám nikdy neprojevil, je ochoten z hlubin svého nitra prozradit na postavu, co by nám na sebe nikdy neprozradil... Starý emblém herectví, maska... zakrývá tvář, aby odhalila duši..."(s.56)
"Skutečné umění jde a půjde cestou naprosté u p ř í m n o s t i. Upřímnosti k sobě, k životu, který zobrazuje, i k lidem, pro které zobrazuje. A umělecký potenciál je přímo úměrný lidskému obsahu umělce."(s.112)
"Ale není, není skutečného rozporu mezi rozumem a citem v herecké práci. Je jen blahodárná polarita. Nedá se ani říct, že by mezi nimi byla "úzká brána" moderního herectví. Nejlepší představitelé obou typů nacházejí, ať už živelně nebo uváženě, řešení, které je celkem po ruce: celkem využívají přirozenou povahu svého talentu a současně se zvýšeným úsilím pěstují její protipól, aby dosáhli vyvážené jednoty mistrů."(s.154)
"Herec svým uměním dává divákovi příležitost, aby si trochu procvičil své dobré city, na které v denním životě možná málokdy přijde řeč."(s.184)
"Tvořit umělecké dílo znamená zpovídat se, obnažovat duši, ať chceme nebo ne. Dosáhnout souladu života s poznanou pravdou se málokdy podaří- ale právě tady si myslím, že to, co se nedaří v životě, může se herci někdy podařit aspoň na jevišti. A to je cesta k postupnému dobývání jednoty života a díla."(s.200)
"Myslím si, že moderní herectví, že současný jevištní profesionalismus neznamená jen umět, ale i vědět proč."(s.218)

Na otázku, zda má divadlo ctít jistá tabu,odpovídá: "Divadlo musí především ctít své bytostné poslání, jak hercům připomíná Shakespearův Hamlet: "nastavit zrcadlo" lidskému jednání a odhalit lidem jeho "podobu a mravy". Odhalit mravy znamená ukázat, co je mravné- ovšem "udržet se přitom v mezích jemné přirozenosti". To neznamená kázat o mravnosti, ale ukázat, že mravné jednání je krásné. A mravné je to, co odpovídá zákonům přirozené mravnosti, přirozené etiky -a ta, jak víme, skutečně existuje. A krásné je to, co v nás budí pocit ryzí estetické libosti, nikoli smyslnost. A v tom je smysl všeho umění -umění je součástí veškeré kultury a kultura je to, co člověka kultivuje. Divdalo, které člověka nezušlechťuje a nenaplňuje radostí z krásy, není kulturou ani uměním, neplní své poslání a ztrácí smysl svého bytí, ztrácí svou identitu a není už divadlem. Jinak- dodrží-li tyto limity -může divadlo všecko."(s.253) (Zuzana Sílová:Radovan Lukavský).
Bolek POLÍVKA- "Já si pamatuju na divadelní prazážitky, třeba když jsem byl jako malý kluk na loutkovém divadle. Zablýsklo se, zarachotilo, rozezněl se zvon, zjevil se kostlivec a v tom okamžiku jsem se počural. A nejen vinou radostné dětské úzkosti."(s.79)
"A taky nezapomínám, když jsem poprvé přišel v sokolovně mezi ochotnické divadelníky, kde byl i tatínek.Ta nádherná vůně líčidel! Jen vzpomenu, okamžitě se mi vybaví. Ve čtyřech letech mě začal tatínek obsazovat. Na můj nos udělal klaunský nos. Pamatuji si, jak krásně voněl po klihu, na hlavu jsem dostal klobouček a ještě na mě pověsil své staré sako, které ovšem musel podvazovat. A vystupoval jsem s kvartetem Suli, BRuli, Poli, Vali, což byli Sulíček, Brůžek, Polívka(tatínek) a Valíček."(s.79)
"Když jsem povyrostl, hrával jsem ochotnické divadlo. Nejprve loutkové. Byli jsme rozděleni na vodiče a mluviče. Zpočátku jsem byl mluvič. Seděli jsme pod lampičkami, před nosem knížečky s textem. Pozorovali jsme hru loutek, mluvili jsme jejich dialogy a zároveň jsme museli vzájemně poslouchat sami sebe. Těšili jsme se, až budeme vodiči, protože být mluvičem nebylo moc zábavné. Vodiči chodili nahoře po můstku a vodili loutky."(s.79) (Bolek Polívka-Rostislav Sarvaš-Miloslav Zapletal: Bolek Polívka v Manéži i mimo.P.,HAK 1995)
Blanka BOHDANOVÁ- "Můj první jevištní vjem. Obrovská černá propast, ze které prýští zelené světlo, a za černým sametem zákulisních šál maminka, které se splnil jeden z jejích snů, ale nesmím být nespravedlivá, přivedla mne pouze do kurzu rytmiky -původně, a v hledišti můj druhý anděl strážný, tatínek."(s.56)
"Už v dětství jsem poznala, co je rivalita. ...Jednou mi schválně ukradli rekvizitu, abych zkazila výstup, ale já jsem se ve svých necelých šesti letech obrátila zády k hledišti a dělala jsem, jako že ji mám. Prkna se mi stala domovem."(s.56) (Blanka Bohdanová:Život jako v pavučince. P.,Primus 1995.210 s.)
Stanislav NEUMANN- "Divadlo musí vést lid, vychovávat, přesvědčovat, posilovat, vyvolávat touhu po krásnu, povznášet k vyšším cílům a ukazovat výstrahou na minulost, zaostalost, sobectví a prospěchářství."(tit.str.)
"Bylo mu asi deset let, kdy se jeho touha (S.N.) po divadle začala proměňovat ve skutečnost..A protože mu jeho maminka přála, nestálo nic v cestě k uskutečňování jeho snů. Prožívala je spolu s ním. Měl několik kamarádů, které přiváděl do "olšanské vilky". Jednoho dne je překvapil pevným rozhodnutím: "Zahrajeme si divadlo! Hru jsem sepsal a budeme ji hrát v tom přízemním pokojíku!Maminka nám ho půjčí. Už jsem to s ní domluvil." A tak se také stalo. Za několik týdnů se hrálo. Samozřejmě, že hra nebyla ledajaká. Stáňa si troufl zdramatizovat osudy slavného robinsona Crusoe. Sám převzal režii a titulní roli." (s.14) (Petr Hořec:Stanislav Neumann. P.,Orbis 1963)
Věra GALATÍKOVÁ- "Březnická sokolovna se v neděli proměňovala v kino.A jindy přes promítací plátno přetáhli černý horizont a na širokém, mělkém pódiu se hrálo divadlo. Maminka byla vášnivá ochotnice a velmi talentovaná herečka. Doma u kuchyňského stolu se učila své výstupy a Věra ji z otomanu podle knihy kontrolovala. Na premiéře pak, když se maminka objevila na jevišti, hlasitě jí ze čtvrté řady napovídala. Odmala žadonila o nějakou roli. Měla štěstí, dovolili jí jednou na vánoce zahrát broučka a podruhé holčičku, která se připlete v lese do cesty hlavním protagonistům příběhu. Zatímco mezi nimi probíhal vášnivý dialog, holčička Věra, klečící uprostřed cvény, pečovala o imaginární hříbeček, ze kterého obírala mušky a mravence, aby se mu lépe rostlo. Tím zcela odvedla pozornost od milovnického páru. Příště už ji na scénu nepustili."(s.8)
Ve l4 letech chodí s rodičii ve Zlíně do divadla. "Ale příběhy a postavy, vytvořené ze slov , prostřednictvím herců a jejich hry před jejíma očima na jevišti ožívají, a to ji fascinuje. Herci mne vzrušovali až do naprostého vytržení. Cítí, jak mezi oběma stranami chudého sálu vibruje napětí. Tuší, že všemu, co se děje v osvětleném pruhu pódia, jakýmsi zvláštním, nedefinovatelným způsobem rozumí. Od té chvíle tvrdošíjně opakuje: Já budu herečkou."(s.10) ((Zuzana Sílová:Věra Galatíková.Obrazy ženského údělu).
Jiřina ŠTĚPNIČKOVÁ- "Jednou se paralelní třída (měšťaské školy U studánky-ZZ.) chystala na lyže za peníze, které vydělá na školní akademii. Bylo mi do bréče, že já nejedu. Den před akademií však dívka, která měla představovat Bivoje onemocněla, a učitel, který znal mou touhu po lyžování, mi řekl: "Když se naučíš roli a zachráníš tak vystoupení, vezmem tě s sebou na hory." A já se Bivoje přes noc naučila. Kvůli horám a lyžím. Ale stalo se něco, co obrátilo celý můj život naruby. Na jevišti jsem pocítila a zažila nejen hrůzu, ale i úžasnou krásu. Krásu z toho, že představuju něco, co znám jen z dějepisu a knížek, že je to najednou živé a já že jsem ten člověk, který tohle zprostředkovává. Pocítila jsem slast a propadla jsem divadlu. V Krkonoších jsem závod sice vyhrála, ale mou touhu už to neovlivnilo."(s.12)
O metodě herecké práce říká: "Když stojím na jevišti, cítím sílu osudu člověka, kterého hraji. Když pár dní nehraju, jsem jako nemocná. Nevím, odkud beru tu sílu pravdivě zahrát, co jsem nikdy neprožila. Hraní rozhodně není napodobování prožitých situací. Člověk přece nemusí ve skutečnosti otrávit Vávru, aby mohl zahrát celou tragédii Maryši." (s.49)
"Herec musí přijímat svou roli s láskou, musí ji milovat, neboť jedině tak může rozvinout při její realizaci celou svou tvůrčí sílu. Odmítnu-li někdy roli, pak rozhodně to není z rozmaru, náladovostni nebo povýšenosti, případně z nějaké osobní nesympatie k spolupracovníkům, nýbrž jen proto, poněvadž jako herečka necítím k této roli kladný postoj, a také proto, že bych nerada některou úlohou chtěla ulehčovat svému uměleckému poslání."(s.160) (Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková.P.,Brána 1996.251 s.)
Helena RUŽIČKOVÁ- "Na škole se studovala zpěvohra Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka. To mi bylo okolo 14 let. V té zpěvohře jsem hrála Mastílkovou. Chtěla jsem, aby mne někdo viděl a aby mi také řekl, jak hraju. Protože jsem byla zvyklá od táty, že se nemá chodit za kováříčkem, ale za kovářem, tak jsem se rozhodla, že se obrátím na herce, kterých jsem si velmi vážila. Šla jsem za Mílou Pačovou a Františkem Vnoučkem. Pozvala jsem je na představení. Chtěla jsem si sama odpovědět na pochybnosti a rozpory.A když mi řekli, že je ta Mastílková na můj věk zahrána skvěle, že je to vlastně až neuvěřitelné, byla jsem na jejich hodnocení pyšná a dodalo mi kus sebevědomí."(s.41)
V r.1959 nastoupila do divadla v Příbrami. "Začala jsem stavbou kulis a natahováním koberců. Tenkrát to bylo pro mne něco nepředstavitelného, něco hrozného. Ale s dnešním odstupem vidím, jaká to byla škola, a doporučovala bych všem mladým lidem, kteří chtějí opravdu dělat divadlo, aby něco takového zkusili." (s.45) (Otakar Brůna:Ecce homo Helena Růžičková)
Zdeněk ŠTĚPÁNEK- "První (ochotnické) představení, které viděl, hráli rakovničtí vysokoškoláci: dávali o prázdninách Revoluční svatbu dánského dramatika Michaelise, kterou v Národním divadle inscenoval Jaroslav Kvapil. Noc po představení prý nezamhouřil oko. Stále slyšel hrdinu Marka Arona:Ať žije republika! Jako by se ocitl v jiném světě. Ušlechtilost, hrdinství i lásky mě dojímaly a zároveň povznášely. Cítil, jak se v něm naléhavě ozývá rouha být hercem, aspoň ochotnickým, ne já chtěl být právě tím Maratem nebo ještě lépe Markem Aronem."(s.48)
Ke studiu rolí uvádí: "Představujte si ji (rozumí se postavu) scénu za scénou, tak jak ji popsal autor, nebo jako sebe hrajícího postavu, začněte se svou představou spolupracpvat, klást ji otázky, pokračujte v této práci i při skutečných zkouškách v divadle."(s.108)
"Herec se snad jen v určitém opojení zbavuje stálého strachu...Ten strach ho provází celý život, nikdy se jej nezbaví, ani když spí. Proč ten strach?Protože každý herec či herečka musí denně, večer co večer obhajovat nebo dobývat své postavení, svou uměleckou pozici, své jméno... Léty tato závažnost vzrůstá. Ví někdo z nás, co se mu přihodí do večera..? Co když ochraptí... utrpí třeba nějaký nepatrný úraz, který mu bude překážet ve hře, co když mu zemře někdo blízký atd. Všechno se může stát."(s.228) (Jaroslav Vostrý: Zdeněk Štěpánek. Herec a dějiny)
Ljuba HERMANOVÁ- "Maminka byla ochotnická herečka. Jednak mně a bráškovi hrála doma loutkové divadlo -text,režie,výprava, to všechno bylo originální- hlavně ale působila v místním ochotnickém spolku. Brávala mě i Honzíka na zkoušky, protože nás neměla kam odkládat. ...Ochotničení však mamince patrně nestačilo, a tak se dala do samostatné umělecké tvorby a pro děti z okolí nastudovala pohádkový horor Perníková chaloupka. Postupovala jako zkušená režisérka a hlavní role obsadila skutečně spravedlivě a bez osobního zaujetí:já hrála Mařenku a Honza Jeníčka. Produkce to byla vskutku světová, ohromili jsme několik ulic v Neratovicích, a odměnou nám byl ohromný potlesk a také uloupané perníčky, které u příležitosti premiéry maminka napekla.Celá produkce se odehrávala mezi prostěradly ve futře dveří a já i Honzík jsme pro umělecký úspěch dělali vše."(s.13)
"V Tyláčku v Nuslích- právě tady, což mám černé na bílém, jsem uskutečnila své první krůčky na opravdových divadelních prknech, na prknech, která znamenají svět. ...V Nuslích v Tyláčku jsme nejen zkoušeli, ale také hráli dětská představení."(s.24)
Na reálném gymnáziu E.Krásnohorské,zvaného téže Minerva, hrála ve studentských představeních. "Vzpomínm si na jedno, byl to Svobodův Poslední muž a já v něm hrála mužskou roli. S nalepenými fousy. ...Už ani nevím, jak to mé vystupování dopadlo, jakou jsem měla premiéru a jestli vůbec někdo tleskal. Ale asi ano -vždyť tam byla v sále maminka, táta a bráška Jeník!"(s.32) (Ondřej Suchý:Ljuba Hermanová...a co jsem ještě neřekla)
Jiří SOVÁK-"V sále hostince v Kostelci nad Černými lesy jsem poznal poprvé slast herecké profese. Tam jsem se -jako recitátor- dostal na prkna, která znamenají svět.Tenkrát se v našem sále pořádala nějaká slavnost s programem. ..Byl jsem malej kluk, víc než tři mi nebylo, a táta rozhodl, že na sál, kde se produkce konala, nesmím. Věděl proč. Dal mě na hlídání místnímu opilci. Pan Jirků, jak se ten opilec jmenoval, si se mnou ve výčepu povídal. Měl od otce instrukce, že mě nemá nahoru na sál pouštět, ale jak si tak dával do nosu a já mu deklamoval trháky, popadla ho pejcha a rozhodl se jednat sám, navzdory otcovu příkazu."Ty jsi Jirka, já jsem Jirků- ty umíš krásný básně, půjdeme!" pravil a táhl mě za ruku na jeviště."(s.12)
"Ale že bych divadlo nějak vzýval, že bych o něm snil? V dětství nikoliv. Hrál jsem divadlo, dali mi už ve škole roli čerta, ale zase mi ji vzali, protože jsem nevzbuzoval respekt, ale lítost. Neosvědčil jsem se. Až kolem patnácti let jsem se dostal k ochotníkům- a s nimi jsem začal doopravdy zkoušet a hrát."(s.17)
"Když jsem začal hrát ochotnické divadlo a rozhodl se odejít k venkovské společnosti, nereagovali oba rodiče stejně. Každý z nich se ocitl na jiné lodi, což byl v naší rodině případ zcela ojedinělý. Otec byl ostře proti, maminka, jak už to bývá, mi podala pomocnou ruku. ..To ona mi dala první bednu, ve které herci stěhovali svůj majetek od štace ke štaci, to ona vždy s velkou láskou a pochopením vyslechla stesky na moje první jevištní "boule"." (s.29)
"Po práci jsem běhal, jak už jsem řekl, do divadla. Nejdřív na Mlynářku, kde naše ochotničení bylo poněkud praštěné, studentsky romantické, byli jsme zkrátka blázni a cvoci. Chtěli jsme dělat avantgardu, a dělali jsme vylomeniny. Měli jsme pro divadlo pouze jeviště v hospodě, to ovšem bylo prázdné, a tak bylo třeba vypůjčit dekorace, nábytek. To jsme zvládli formou půjček od známých v okolí. Do jednoho kusu jsme si vypůjčili pohodlné fotely a konferenční stolek jako ze zámku. Však taky byl od rohanů."(s.30)
"S ochotníky v souboru D-tvář jsme hráli také v různých sálech a v prostorách, většinou v hospodách, žádné velké vybavení k sálu nepatřilo. Vzpomínám, že v jedné kostýmované hře jsem hrál otroka, byl jsem v říze, na hlavě pásku, v sandálech, no zktátka otrok.A zase stejná hrůza- střevní potíže. Jenže v tomhle sále byl jen jeden záchod, a to uvnitř, pro návštěvníky. Přišlo mi nemožný, abych se mezi nimi pletl -a třeba několikrát- oděn v antickou řízu a sandálky. Zvolil jsem proto cestu ústupu a vydal jsem se na dvůr společný pro několik domů. Bylo příšeří a já se přikrčil v rohu. Jenže, co čert nechtěl, objevila se čiperná babka, rozhlídla se, viděla jako ostříž, a tak mě zmerčila. Já konal potřebu a nezmohl jsem se na nic jiného než na dokonalé zkamenění. Byla ze mě dřepící socha. Jako sádrovej trpaslík."(s.31)
"Herectví se naučit nedá a divadlo se dá zvládnout jen na jevišti."(s.94) (J.Sovák-S.Kopecká:Dík za váš smích!)
František SMOLÍK- "Nesmím zapomenout na svoje vysněné loutkové divadlo. Maminka mi je koupila, takové starší. Veškerý můj zájem se tehdy upnul jen a jen k divadlu, hrál jsem na dvorku klukům z ulice všelijaké hry z knížek, ale nejraději vymyšlené a improvizované. To snad byla tenkrát předzvěst k mému povolání."(s.9)
"Improvizoval jsem si monology a někde je o samotě předříkával. Kupoval jsem si divadelní knížky a knihy pojednávající o divadle. Na nic jiného jsem nemyslel než na divadlo a jiné touhy neměl než hrát a hrát."(s.15)
"Když jsem začal hrát s ochotníky divadlo-nemyslel jsem na nic jiného, než jak bych se k divadlu dostal."(s.17)
"Smolík prý poprvé vystoupil jako ochotník nedlouho před svým odchodem k divadlo v r.1908 v letní restauraci v Grobovce. Zpíval kuplet Já jsem Véna od vody, do něhož se maskoval a kostýmoval, jak to bylo zvykem v tehdejších pražských šantánech i počínajících kabaretech.(s.17)
"Vždy jsem se snažil udělat své postavy hodně životně. Tak, aby jim divák uvěřil. Přesvědčit diváka je nejtěžší hercův úkol."(s.127) (F.Černý:Hraje František Smolík)
Štěpánka HANIČINCOVÁ- "Ve školce jsem se tedy poprvé setkala s divadlem. Hned mě nadchlo a odnesla jsem si tu lásku domů. Pro sebe a brášku jsem vymýšlela nejrůznější hry a silně zneužívala svá autorská práva, protože jsem pokaždé hrála královnu nebo princeznu a Pepoušek musel asistovat jako můj věrný sluha Jan."(s.12)
"Děda vetešník vydlel v malém domku s půdou plnou fantastických věcí, hlavně nábytku. Za domkem se rozkládaly dvě kůlny, domek a zahrádka. To všechno mě zřejmě inspirovalo k tomu, že na dědově dvoře budeme s dětmi hrát divadlo. A opravdu se na tom malém dvorku odehrálo mé první autorské dílo. Dnes bychom tomu nejspíš řekli adaptace pohádky "Sůl nad zlato"." - S kamarády a kamarádkami z naší ulice jsme pak hru nastudovali. Děda nám přes dvorek natáhl dlouhý provaz, přes který jsme přehodlili dvě deky a vznikla opona,mohlo se hrát."(s.15)
"Na profesorském nebi Obchodní akademie v Děčíně se objevila nová hvězda, pan profesor Kadavý, letitý divadelní ochotník, který vnesl do třídy krásného ducha. .. Jen nás poznal, ihned se rozhodl založit divadlo. První hra měla být Princezna Pampeliška, a hlavní role padla na mě. Pampeliška měla úspěch a my s ní projezdili celé severní Čechy."(s.29)
"Po úspěchu první hry pan profesor rozhodl, že teď se pustíme do Radúze a Mahuleny. Já jsem v té době ráda a docela dobře zpívala, takže jsem dostala roli Mahuleny. Za partnera mi pan profesor vybral krásného spolužáka, který navíc nádherně zpíval. Stalo se, že se do mě Radúz zamiloval. Vzpomínám si, jak mi při nějaké scéně najednou začal šeptat, že mě miluje. Já mu po představení řekla, že by zaslopužil facku. Vždyť jsme přece hráli divadlo! A to je víc než nějaká láska.."(s.29) (Š.Haničincové-V.Kovařík: Štěpánka)
Jan PŘEUČIL-"V ČKD Stalingrad byl divadelní kroužek, který vedl pan Gsilhofer, jehož syn byl absolventem divadelní fakulty a členem Vesnického divadla...Já se samozřejmě panu Gsolhoferovi svěřil se svou touhou jít na DAMU a on mi slíbil, že mi bude pomáhat. Tehdy jsme v kroužku zkoušeli nějakou hru o Fučíkovi. Já tam hrál komisaře Bohma.. Prvně jsme tu věc hráli ve Vsočanech v ušmudalném sálečku, který se jmenoval "U ruského dvora". Měl jsem jako zlý komisař úspěch."(s.17-18) (V.Kovařík:Zloun)
Vlastmil BRODSKÝ-"..hercem se člověk nestává, ale rodí.Buď jím je nebo není."(s.14)
"Co prý to vlastně je, to herectví?...Možná, že herectví je vlastně jenom to, co si o něm myslím já nebo vy nebo kdokoliv."(s.187)
"Herectví je v podstatě strašně jednoduchá věc.Naučíte se text a říkáte ho tak, aby to vypadalo, že jste se ho nikdy neučili, a že vás ta slova právě napadají. Je při tom samozřejmě vhodné brát také v potaz připomínky režiséra a dramaturga."(s.187)
"Herectví je povolání pestré. Například v počtu převleků zdařile konkuruje módním přehlídkám."(s.188)
"Herectví je bohužel (nebo snad bohudík?) bezostyšný duševní striptýz. Je to zveřejňování vlastních ctnostní i nectností. Pro mě v podstatě trochu nepříjemné obnažování vlastností, za které bych se měl normálně stydět. Ale je to cesta k naprosté upřímnosti a nahé pravdě o člověku."(s.189) (V.Brodský:Drobečky z půjčovny duší)
Josef DVOŘÁK-"Rodiče se pokoušeli ochotnicky hrát divadlo, hrála ho i moje starší sestra Maruška. Já sice nikdy neplánoval, že jednou divadlu upíšu duši, ale byl jsem odjakživa rád, když jsem něco řekl nebo udělal a lidi kolem se smáli. nejdřív jsem to neplánoval, ale postupně jsem si všímal, že z toho, co se kolem mě děje, si vybírám jiné věci než ostatní. Jinak je vidím a ostatním to připadá legrační. Kdo ví, proč tomu tak je.Třeba jinak poslouchám? Nebo jinak vidím?"(s.13)
"Moje první vystoupení proběhlo na základní škole,asi jako se sto stalo většině lidí. Vybírali se účinkující pro školní besídku, a protože jsem byl vyhlášený kašpar, který bavil spolužáky, a dokonce i některé kantory, paní učitelka mě vyzvala, abych něco přednesl. Vstal jsem a voně zopakoval monolog Jaroslava Štercla o rozbíjení atomu ze silvestrovské rozhlasové estrády."(s.39)
"Na jevišti jsem se ocitl poprvé v Kadani ve Stehlíkově hře Hej,pane kapelníku s amatérským divadelním souborem Slovan. V Kadani byla dvě amatérská divadla-Slovan a Šídlo. Slovan byl považován za generačně starší soubor a právě tam jsem v útlém mládí začínal. Časem jsem byl přetažen do Šídla."(s.39-40)
"Nicméně na Slovan mám několik neblednoucích vzpomínek. Režíroval tam pan režisér Holub,a když se zkoušela opereta Perly panny Serafínky, stal se ze mne člen spolku a začínající milovník. Hrál jsem Toníčka a mou partnerkou, kterou jsem měl vášnivě políbit, byla paní lékárníková. Bylo mi šestnáct, s líbáním jsem neměl valné zkušenosti a paní lékárníková byla dáma v rozpuku, která by se líbala velmi ráda. Vypadalo to, že se na polibek vysloveně těší.To mě polekalo natolik, že jsem měl z líbání naprostou hrůzu. Ale nemohl jsem to dát v žádném případě najevo. ..Tak jsem to řešil po svém. Pokaždé když při zkoušce došlo k inkriminovanému místu, musel jsem na toaletu nebo si něco zařídit. Vždycky jsem počkal, než part s líbáním přešel, a teprve potom jsem se vrátil. A jak to u ochotníků občas chodí, některá hra se vůbec nedostane před diváky. To se stalo i s Perlami panny Serafínky a upřímně řečeno-v mém srdci to nezanechalo žádnou ránu."(s.40-41) (J.Dvořák: Šmátrání v paměti).
Luba SKOŘEPOVÁ-"Půjčovala jsem si dědečkův starý,jediný klobouk a hrála v něm jen tak pro sebe všelijaké mužské postavy."(s.17)
"Mými prvními diváky byla má babička s kozou Lízou a sousedka s kozou Emilkou. Nastal slavný okamžik, já vystoupila jako hlavní účinkující, proragonistka v babiččině sváteční zástěře, což byl herecký kostým. Přednášela jsem Erbenova Vodníka, Polednici, Nerudovu Dědovu mísu, Šrámka...Končila jsem pantomimickým výstupem strašáka na poli, který nemá nohy a prosí slunce, aby mu pomohlo. Je zoufalý. Mně moc chutnaly dramatické scény. Čím víc tragédie, tím líp. Ještě, že babičky nedoslýchaly, byly by si to braly k srdci. Kozám to mohlo být ukradené, místo diváckého požitku si hleděly trávy. Ani nevím, jak tenkrát ten srdcervoucí příběh končil, ale koulely se mi při tom slzy, tak jsem se litovala.Po úkloně jsem oznámila konec. Babičky tleskaly a kozy si hledaly další žrádlo. Ale já byla opojená."(s.35-36)
"Odjakživa jsem měla sklon všechno parodovat, dělat si legrácky. Tak jsem si ušila ze zbytků zástěry a punčoch oba rodiče jako loutky. Do nich se strkaly ruce, já si klekla na židli, posadila své pěstouny jako v divadle a hrála jsem jim scénky z jejich života. Tatínek se chechtal, maminka se chichotala, oba dva v tom viděli geniální dílo a byli na mě dokonce hrdí. Já to improvizovala a od těch dob mě tenhle "sport" baví a cítím se v něm příjemně."(s.39)
"S ochotníky jsem zkusila Slávku Hlubinovou z Měsíce nad řekou od Šrámka,a to jsem ucítila, jak na mě dýchla sláva. Nemůžu říc, že mi to tenkrát nezachutnalo. Bylo to doopravdické divadlo s šatnou vonící po líčidlech a nějaký pán mi dokonce zmaloval obličej, nakreslil i stíny u nosu, to abych vypadala o čtrnáct let starší. O životě jsem ještě nevěděla nic, a kde jsem sebrala herecké prostředky na odkvétající slečnu, vlastně starou pannu, navíc zatrpklou, to nevím. Třeba jsem byla v některém z mých minulých životů taky herečka a teď mi to bylo k užitku. Vypadala jsem asi podařeně. Zahořklý výraz při loučení s mládím jsem patrně odkoukala z nějakého filmu, asi českého, určitě jsem něco chytla od Hany Vítové. Ani se mi v hledišti nikdo nesmál, to se divím.(s.61-62) (L.Skořepová:Pomněnky i máta peprná)
Zdeněk PODSKALSKÝ-"Už jako zcela nevyvinuté dítě jsem si začal vyrábět loutkové divadlo.Tenkrát továrna na cikorku Frankovku z Ostroměře přikládala k balíčkům kávové náhražky archy předtištěných kulis k loutkovému divadlu. Ty kulisy bylo třeba nalepit na tvrdý papír, vystříhat a omalovat. Tak jsem získal dohromady 24 kompletních dekorací -světnici,les,jeskyni,hrad,peklo atd."(s.40)
"V šestnácti jsem vstoupil do ochotnického spolku J.K.Tyl v rodné vsi(Malenicích). Dříve to nešlo, protože v očích rodičů tam hrozilo morální nebezpečí ze strany vesnických krasavic, které všechny beze zbytku byly hvězdami malenické ochotnické scény. Obavy byly zbytečné. Jak to bývá, morálně jsem klesl jindy a natolik jinde, že to rodiče vůbec nemohlo napadnout. Na jevišti ochotnického spolku jsem se nezvrhl, zato nebezpečně ztrapnil hned v první roli, když jsem hrál v jakési veselohře jakéhosi syna Rudolfa, který měl úlohu sestávající ze tří krátkých vět. Z této role se zachovala fotografie, na které připomínám nepřirozeně nalomené prkno."(s.41)(Z.Podskalský:Lásky a nelásky aneb Není tam nahoře ještě někdo jinej?)