VYDRA, Petr: Na DNĚ hradeckého divadla, LtN 20051107, č.45, s.12.
PETR VYDRA: Na DNĚ hradeckého divadla LtN 20051107, č.45, s.12.
DNO je otevřené společenství lidí, kteří chtějí něco tvořit, v divadle, hudbě či na výtvarné
scéně. Vzniklo v roce 2000 a část jeho členů začínala v královéhradeckém divadle
Jesličky. Z okruhu DNA vzešlo již více než deset inscenací, řada tematických výstav a festivalů.
Nechci se teď věnovat představením jednotlivě. Chci mluvit o tom, co Voskovec nebo Werich nebo oba nazývali ve vztahu k sobě chemii. Také to bude o hře. Proto postihnu pro někoho možná marginálii, tedy poznámku jen na okraj.
Hlavou DNA, jistě ne jedinou, zato asi určující je Jiří Jelínek. Pro mě je to ani ne tolik tvůrce koncepce - ta se vyvíjí z tvoření a přibývání inscenací - zato je pro mě tvůrcem atmosféry, toho zvláštního druhu postižení, které dělá DNO DNEM. Základním vkladem do toho, co my, diváci, později vidíme jako inscenaci, je totiž smysl pro privátní hru, pro pojetí života jako hry. Kdosi řekl: ne básnicky tvořit, ale básnicky žít. Já si to vypůjčím. Platí tu obdobně: nikoli hrát, ale být hrou, žit hru. A tak první, co vzniká, je toto spolunazření, toto, jak jsem to nazval, postižení hrou. Zkoumal jsem je pozorováním a účastí, přesto výsledek nikomu nevnucuji, leč, odhadem, ocitnout se na padesát metrů od Jelínka a spol. tak na den znamená stát se DNEM, být ve DNU (působí to samozřejmě individuálně, jak na koho). Inscenace je pak jakýmsi pokračováním nebo přesahem této hry.
Vzhledem k tématu si dovolím malé odbočeni. Anglický režisér Aleks Sierz řekl vloni na přednášce o moderním britském dramatu na FF UK k dnešnímu britskému herectví, že tam zdvižené obočí znamená hotový výbuch emocí. Také například Sokolovy inscenace v Činoherním klubu se nesou ve znamení naprosté herecké úspornosti, kdy herci jakoby nenalézali postavu, nýbrž sebe, modus svého vlastního bytí (což je mimochodem jedna definice hereckého výrazu). Protože "herec má vždycky mluvit za sebe", jak říká Pavel Landovský. Co k tomu přidávat? Jaké vnější prostředky, jakou viditelnou techniku? Je asi zřejmé kam tím vším mířím. Také herci DNA nedělají na scéně víc, než je nezbytně nutné, při vší své rozdílnosti. Funguje tu jakási základní smluvenost, věru nepodbizivý typ humoru, společné naladění a chemie. Máte-li to, jste DNO, patříte tam a nemusíte to dokazovat nějakou snahou a agilitou. Právě tehdy to nemusíte dokazovat. Proto zde vedle sebe mohou existovat a existují třeba i rodící se výrazné komediální talenty jako Jirka Kniha nebo i někdo, jehož.bytí na scéně není poznamenáno žádným viditelným výrazem. Jedni i druzí jsou přesto společnici se stejným stupněm zasvěceni. Občas se mluví o souborové hře - běžte se tedy podívat na kteroukoli inscenaci hradeckého divadla DNO.
Autor je dramaturg a moderátor.
DNO je otevřené společenství lidí, kteří chtějí něco tvořit, v divadle, hudbě či na výtvarné
scéně. Vzniklo v roce 2000 a část jeho členů začínala v královéhradeckém divadle
Jesličky. Z okruhu DNA vzešlo již více než deset inscenací, řada tematických výstav a festivalů.
Nechci se teď věnovat představením jednotlivě. Chci mluvit o tom, co Voskovec nebo Werich nebo oba nazývali ve vztahu k sobě chemii. Také to bude o hře. Proto postihnu pro někoho možná marginálii, tedy poznámku jen na okraj.
Hlavou DNA, jistě ne jedinou, zato asi určující je Jiří Jelínek. Pro mě je to ani ne tolik tvůrce koncepce - ta se vyvíjí z tvoření a přibývání inscenací - zato je pro mě tvůrcem atmosféry, toho zvláštního druhu postižení, které dělá DNO DNEM. Základním vkladem do toho, co my, diváci, později vidíme jako inscenaci, je totiž smysl pro privátní hru, pro pojetí života jako hry. Kdosi řekl: ne básnicky tvořit, ale básnicky žít. Já si to vypůjčím. Platí tu obdobně: nikoli hrát, ale být hrou, žit hru. A tak první, co vzniká, je toto spolunazření, toto, jak jsem to nazval, postižení hrou. Zkoumal jsem je pozorováním a účastí, přesto výsledek nikomu nevnucuji, leč, odhadem, ocitnout se na padesát metrů od Jelínka a spol. tak na den znamená stát se DNEM, být ve DNU (působí to samozřejmě individuálně, jak na koho). Inscenace je pak jakýmsi pokračováním nebo přesahem této hry.
Vzhledem k tématu si dovolím malé odbočeni. Anglický režisér Aleks Sierz řekl vloni na přednášce o moderním britském dramatu na FF UK k dnešnímu britskému herectví, že tam zdvižené obočí znamená hotový výbuch emocí. Také například Sokolovy inscenace v Činoherním klubu se nesou ve znamení naprosté herecké úspornosti, kdy herci jakoby nenalézali postavu, nýbrž sebe, modus svého vlastního bytí (což je mimochodem jedna definice hereckého výrazu). Protože "herec má vždycky mluvit za sebe", jak říká Pavel Landovský. Co k tomu přidávat? Jaké vnější prostředky, jakou viditelnou techniku? Je asi zřejmé kam tím vším mířím. Také herci DNA nedělají na scéně víc, než je nezbytně nutné, při vší své rozdílnosti. Funguje tu jakási základní smluvenost, věru nepodbizivý typ humoru, společné naladění a chemie. Máte-li to, jste DNO, patříte tam a nemusíte to dokazovat nějakou snahou a agilitou. Právě tehdy to nemusíte dokazovat. Proto zde vedle sebe mohou existovat a existují třeba i rodící se výrazné komediální talenty jako Jirka Kniha nebo i někdo, jehož.bytí na scéně není poznamenáno žádným viditelným výrazem. Jedni i druzí jsou přesto společnici se stejným stupněm zasvěceni. Občas se mluví o souborové hře - běžte se tedy podívat na kteroukoli inscenaci hradeckého divadla DNO.
Autor je dramaturg a moderátor.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.