Rozhovor s Pavlem Drábkem. Zpravodaj JH 2005.

3x PRO Pavla Drábka,
herce Malého divadla kjógenu
(Mnich v prvním, pomocník
v druhém a Sluha ve třetím kjógenu)
Proč jste si jako svůj herecký zájem
vybral asijské divadlo?

Přivedl mě k němu Hubert Krejčí. Bylo to
někdy kolem roku 1996, kdy jsme u Tálské
ve Studiu Dům dělali Harlekýna jako komedii
dell´arte. Při pohybové průpravě jsme se
neseznamovali jen s technikami komedie
dell´arte, ale také s kjógenem. Asi o rok
později jsme s Hubertem Krejčím a Ondřejem
Hýblem v Brně na Skleněné louce připravili
inscenaci kjógenu Mnich, kostra a její obal,
který jsme hráli s Krejčího divadelní etudou
podle čínské pohádky Student a volavka.
Tak jsem se začal kjógenem zabývat víc.
Když potom v roce 2000 proběhla v Praze
dílna s Mistrem Šigijamou Šimem, vytvořila
se kolem Ondřeje Hýbla, Huberta Krejčího
a Igora Dostálka skupina lidí, kteří se
kjógenem začali zabývat ještě intenzivněji.
A já jsem se k nim – i když se zpožděním
– přidal.

Čím vás kjógen přitahuje?

Mně se na tom líbí čistota. Čistota stylu,
čistota pohybu vyjadřování a taková nějaká
univerzálnost. Je to specifický jazyk,
který je – jak říkám – čistý. Líbí se mi také
inscenované příběhy. Vždycky je v nich
nějaký archetyp, který je opět univerzální.
Je jedno, jestli to jsou samurajové, ti tam
samozřejmě jednoznačně patří, ale je to
především bohatý příběh, který nemá strop.
Jak vypadá příprava před představením
a proč jsou tak dlouhé pauzy mezi kjógeny?
Příprava trvá asi dvě hodiny. Minimálně
3/4 hodiny se oblékáme. Je-li nás o jednoho
víc, můžeme to zvládnout za 35 minut.
Rekord máme 20 minut, ale to bylo šílené.
Před představením je nejdůležitější prochodit
si a poznat prostor. Ne vždycky je scéna
ideální jako tady. Tady nás až zaráželo, že to
byla téměř replika naší scény v Brně. Na to
nejsme zvyklí. Tím odpovídám i na ty pauzy
– rychleji se převléknout nelze.
hul