HRDINOVÁ, Jarmila: Recenze Japonské frašky Kjógen. Zpravodaj JH 2005.
MALÉ DIVADLO KJÓGENU – NAGOMI KJÓGENKAI ČR
JAPONSKÉ FRAŠKY KJÓGEN:
MNICH, KOSTRA A JEJÍ OBAL + ZLODĚJ TOMELŮ + PAPOUŠKOVÁNÍ
Já jsem jeden zdejší èlovìk
Tři pánové, jejichž jména se mi
v programové brožuře bohužel nepodařilo
objevit (a je to škoda, protože byli výborní),
zahráli v Sále Josefa Čapka tři japonské
frašky kjógen. Jejich Malé divadlo kjógenu
složené z profesionálů a poloprofesionálů
vzniklo jako důsledek dílny kjógenu konané
před pěti lety a k dokonalosti se propracovalo
pod vlivem mistra kjógenu Šigejamy Šime.
Kjógeny jsou „bláznivá slova“ - drobné
anekdotické mezihry vkládané do japonského
divadla NÓ pro odlehčení. Jsou vystavěné
na jedné základní zápletce, pracující se směšnou
situací, v níž se velice často konfrontuje
chytrák s méně důvtipným partnerem a která
ústí v předem odhadnutelnou pointu, jež je
zdrojem jistého naučení.
Nejsem odborníkem na japonské divadlo,
ale takto ke mně promlouvaly kjógeny
o mnichovi doslova opakujícím mistrova
ponaučení pro různé životní situace, o zloději
tomelů, ochotném se postupně vydávat
za vránu, opici i káně a - pro můj pocit trochu
zdlouhavější - třetí „papouškovací“ fraška.
Tři protagonisté Malého divadla kjógenu
jsou dokonalí od japonských kostýmů přes
precizní pohybovou a gestickou stylizaci až
k mluvě, která - odhlédnuto od jejich
autentické japonštiny - nápaditě převádí
do češtiny obřadnou intonační stylizaci
japonských herců kjógenu. A nedosti
na tom. Oni při vší péči o to, aby byli dokonale
japonští, dokážou využít a do svého
herectví zakomponovat i vědomí té napjaté
vibrující struny mezi japonskou a českou
jevištní mentalitou a vytěžit z ní další rovinu
komiky, aniž by se dopouštěli parodie.
„Já jsem jeden zdejší člověk,“ definuje svou
postavu opakovaně jeden z herců kjógenu.
V provedení Malého (českého) divadla (japonského)
kjógenu nabývá ta věta na významu
téměř erbovním.
Je radostné pozorovat reakce publika,
drážděného k osvobozujícímu smíchu
rozporem mezi zpomaleným pohybem
japonského herectví a věcnou logikou replik
typu „Mám naspěch“ anebo objevujícího
v předstihu před jevištěm nonsensové
řetězení nepatřičných odpovědí mnicha
z první frašky o mnichovi, kostře a jejím
obalu. Miroslav Horníček kdysi v Hovorech
H mluvil o tom, že je mu blízká anekdota,
při níž si divák musí rozbalit pointu sám jako
bonbón ukrytý v papírovém obalu, neboli
musí vykonat jistou intelektuální námahu
k tomu, aby se pobavil a ne byl pouze baven.
Při včerejších kjógenech jsem si na tuhle
větu vzpomněla. V publiku to totiž šustilo
(obrazně řečeno) rozbalovanými stanioly
point.
Radmila Hrdinová
JAPONSKÉ FRAŠKY KJÓGEN:
MNICH, KOSTRA A JEJÍ OBAL + ZLODĚJ TOMELŮ + PAPOUŠKOVÁNÍ
Já jsem jeden zdejší èlovìk
Tři pánové, jejichž jména se mi
v programové brožuře bohužel nepodařilo
objevit (a je to škoda, protože byli výborní),
zahráli v Sále Josefa Čapka tři japonské
frašky kjógen. Jejich Malé divadlo kjógenu
složené z profesionálů a poloprofesionálů
vzniklo jako důsledek dílny kjógenu konané
před pěti lety a k dokonalosti se propracovalo
pod vlivem mistra kjógenu Šigejamy Šime.
Kjógeny jsou „bláznivá slova“ - drobné
anekdotické mezihry vkládané do japonského
divadla NÓ pro odlehčení. Jsou vystavěné
na jedné základní zápletce, pracující se směšnou
situací, v níž se velice často konfrontuje
chytrák s méně důvtipným partnerem a která
ústí v předem odhadnutelnou pointu, jež je
zdrojem jistého naučení.
Nejsem odborníkem na japonské divadlo,
ale takto ke mně promlouvaly kjógeny
o mnichovi doslova opakujícím mistrova
ponaučení pro různé životní situace, o zloději
tomelů, ochotném se postupně vydávat
za vránu, opici i káně a - pro můj pocit trochu
zdlouhavější - třetí „papouškovací“ fraška.
Tři protagonisté Malého divadla kjógenu
jsou dokonalí od japonských kostýmů přes
precizní pohybovou a gestickou stylizaci až
k mluvě, která - odhlédnuto od jejich
autentické japonštiny - nápaditě převádí
do češtiny obřadnou intonační stylizaci
japonských herců kjógenu. A nedosti
na tom. Oni při vší péči o to, aby byli dokonale
japonští, dokážou využít a do svého
herectví zakomponovat i vědomí té napjaté
vibrující struny mezi japonskou a českou
jevištní mentalitou a vytěžit z ní další rovinu
komiky, aniž by se dopouštěli parodie.
„Já jsem jeden zdejší člověk,“ definuje svou
postavu opakovaně jeden z herců kjógenu.
V provedení Malého (českého) divadla (japonského)
kjógenu nabývá ta věta na významu
téměř erbovním.
Je radostné pozorovat reakce publika,
drážděného k osvobozujícímu smíchu
rozporem mezi zpomaleným pohybem
japonského herectví a věcnou logikou replik
typu „Mám naspěch“ anebo objevujícího
v předstihu před jevištěm nonsensové
řetězení nepatřičných odpovědí mnicha
z první frašky o mnichovi, kostře a jejím
obalu. Miroslav Horníček kdysi v Hovorech
H mluvil o tom, že je mu blízká anekdota,
při níž si divák musí rozbalit pointu sám jako
bonbón ukrytý v papírovém obalu, neboli
musí vykonat jistou intelektuální námahu
k tomu, aby se pobavil a ne byl pouze baven.
Při včerejších kjógenech jsem si na tuhle
větu vzpomněla. V publiku to totiž šustilo
(obrazně řečeno) rozbalovanými stanioly
point.
Radmila Hrdinová
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.