ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Recenzce "Brna". Zpravodaj JH 2005.

SOUBOR ÚSTAF BRNO
JAKUB KOSTELNÍK: BRNA
Zvyky zvuků
Brněnský básník a překladatel Jakub
Kostelník (1982) věnoval Brnu báseň
složenou z krátkých veršů a krásných
obrazů, vyznání městu tich i hluků, kolejí
a ptáků, mlčení i mžení, jizev a drah,
Brnu letního dne i noci. Hudebník Zdeněk
Šturma vytvořil pro báseň hudební partituru,
kterou se svým souborem - sborem rozehrál
s použitím některých divadelních prostředků,
zejména na začátku, kdy jednotliví účinkující
nastupují. Jakoby městem jdou a na svá
místa na jevišti se staví různě kostýmovaní
básníci i úředníci, floutci i dámy, pracující
i zevlující. Zatímco muži se staví ke svým
„ponkům“, u kterých budou po celou dobu
pracovat, vytvářejíce industriální rytmus
města, dámy stojí v prostoru bez nástrojů
a dirigentem a režisérem hudebního plánu je
jim přiděleno pouze vytváření rozmazaného
šustění pomocí zmačkaných novin. Zatímco
město instrumentálně hlučí „mužskýma
rukama“ a vokálně zvučí hlasy, z jeho ženské
podoby slyšíme pouze vokál. Uprostřed
jeviště stojí dvojice „předzpěváků“ v červeno
- bílé (Česká? ulice v Brně?), doplňuje obraz
jakousi schůzovně oficiální vizáží, která
ovšem nemá v textu oporu a je výsledkem
spíše nezáměrným.
Verše jsou touto dvojicí po jednotlivých
obrazech sdělovány v původní napsané
podobě a pak stereotypním opakováním
jakoby zbavena obsahu, až zbude jen zvuk:
Brno - Brna, švy šlape švy,vlaky lapají...
- na vlně abstrahovaného zvuku se může
nést divákova fantazie. Hudební partitura
je vystavěna z kontrastu horizontály -
koleje, ulice, vlaky, tlačenice - a vertikály:
mžení, kolmé vedro, padák. Zatímco
hlukovou horizontálu vytváří industriální
rytmus barelů, plechů a jiných rámusidel,
vertikála je tvořena zejména lidským
hlasem. Neporozuměla jsem, proč tam, kde
v textu je řeč o „hřímajícím Brně“ se režisér
a dirigent odřekne „vrcholového“ zahřmění
svých plechů a naopak, proč se nadělá
tolik kraválu s tím, že “nádraží pouští venčí
lidi“. Vzniká tak podezření, není-li zvukové
a hudební řešení básně v podstatě nahodilé.
Toto podezření je ovšem zpochybněno
závěrem kompozice, kdy „mží ničí slzy
a noc mrzne v žilách“ za pomoci mužského
i ženského táhlého vokálu na jediném tónu,
kdy se obraz města jakoby rozprostře po
jednotlivých trasách svých tramvajových
linek a postupně ztichne. Sbor, jehož nástup
je součástí obrazu, ovšem končí vystoupení
jako koncertní těleso civilní úklonou.
Inscenace, která se na začátku snaží o řešení
nejen jevištní, ale též divadelní, na ně pak
v zaujetí zvukovým a rytmickým aranžmá
rezignuje a pokračuje už jenom v podobě
kostýmovaného koncertu. Inscenace poezie
to bezpochyby je, nazvat to divadlem se
zdráhám.
Alena Zemančíková