KORČÁK, Jakub: Recenze hry Mnoho povyku pro nic. Zpravodaj JH 2005.
Mnoho povyku pro nic
Podařilo se! Shakespeare ožil, ovace
v závěru vzdaly inscenaci zasloužený hold.
Prázdná scéna, socha, která svými postoji
a roztodivnými atributy vtipně komentuje
témata jednotlivých výstupů. Převedení do
světa současné zlaté mládeže a mocenských
elit souzní s duchem textu a zároveň
bezprostředně rezonuje se zkušeností diváků.
Hudební, kostýmové i situační narážky
na hrdiny populárních seriálů vyvolávají smích
a přitom se nevzpírají podstatě díla. Přeci
však není možné pouze zvolat: jen tak dál!
Mnoho povyku pro nic je zdánlivě nenáročná
komedie: klasické shakespearovské zrcadlo
– jedna intrika dobrá, druhá zlá a šťastný
konec nakonec - „povyku mnoho jako
v sitcomu a pro nic jako v telenovele“ – ostatně
„jak se vám líbí“ a „cokoli chcete“. I tak se
to dá říct. Přeci jen je zde však ještě něco víc:
shakespearovský jazyk. Shakespeare začíná
a končí v textu, říkají klasikové. Shakespeare
je především láska k jazyku, bez práce
s jazykem je Shakespeare nuda. A právě zde,
je podle mého, možno hledat kámen úrazu.
Uvědomme si, že trvalo dost dlouho, než
publikum začalo vskutku poslouchat, co
postavy říkají. Zábavnost vyplývala ze složky
vizuální. Diskotéka – byť slušně provedená –
nahradila břitký vtip a slovní souboje a slova
se ztrácela v přívalech popu. Civilní kostýmy
jako by svéděly ke „zcivilnění“ mluvy –
k oné všeobecné všední pravděpodobnosti
bez náboje. Shakespeare to je však objevení
důvodu mluvit určitým nadneseným
způsobem – všední energie zde nestačí. Je
příznačné, že ve druhé části hry, kdy začíná
takzvaně „o něco jít“ problémů s textem
ubývá. Kupříkladu ve scéně „intrikování“,
kdy má být Benedick získán pro Beatrici,
reagovalo publikum zvláště na šťavnaté
repliky guvernéra Leonata vděčným smíchem.
Podobně i půvabné slovní souboje Benedicka
a Beatrice, pro něž bývá hra především
inscenována, nalézají diváckou odezvu
teprve ve scéně jejich vypjatého vyznání.
Do té doby vše překrývá banální civilismus
a slovo je používáno pouze jako doprovodný
prostředek k vizuální stránce inscenace.
I já se přiznávám, že to do značně přispívá
k utlumení divácké pozornosti a postupně
se vkrádá pocit zdlouhavosti a nudy.
Obávám se, že z této přibližnosti při práci
s jazykem pramení i neurčitost mizanscén
v první části inscenace. Prostorové
uspořádání není možno opřít o žádný
vnitřní náboj, pokud se rezignuje
na dimenzi ostrovtipu a slovních soubojů
a setrvá se u ochablé výměny informací.
U Shakespeara však není důležité pouze to,
co se říká, ale i jak se to říká. Ještě štěstí, že
nakonec „konec vše napraví“ a odcházíme
s radostným pocitem, že to, co se odehrálo,
nebyla jen „slova, slova, slova“.
Jakub Korčák
Podařilo se! Shakespeare ožil, ovace
v závěru vzdaly inscenaci zasloužený hold.
Prázdná scéna, socha, která svými postoji
a roztodivnými atributy vtipně komentuje
témata jednotlivých výstupů. Převedení do
světa současné zlaté mládeže a mocenských
elit souzní s duchem textu a zároveň
bezprostředně rezonuje se zkušeností diváků.
Hudební, kostýmové i situační narážky
na hrdiny populárních seriálů vyvolávají smích
a přitom se nevzpírají podstatě díla. Přeci
však není možné pouze zvolat: jen tak dál!
Mnoho povyku pro nic je zdánlivě nenáročná
komedie: klasické shakespearovské zrcadlo
– jedna intrika dobrá, druhá zlá a šťastný
konec nakonec - „povyku mnoho jako
v sitcomu a pro nic jako v telenovele“ – ostatně
„jak se vám líbí“ a „cokoli chcete“. I tak se
to dá říct. Přeci jen je zde však ještě něco víc:
shakespearovský jazyk. Shakespeare začíná
a končí v textu, říkají klasikové. Shakespeare
je především láska k jazyku, bez práce
s jazykem je Shakespeare nuda. A právě zde,
je podle mého, možno hledat kámen úrazu.
Uvědomme si, že trvalo dost dlouho, než
publikum začalo vskutku poslouchat, co
postavy říkají. Zábavnost vyplývala ze složky
vizuální. Diskotéka – byť slušně provedená –
nahradila břitký vtip a slovní souboje a slova
se ztrácela v přívalech popu. Civilní kostýmy
jako by svéděly ke „zcivilnění“ mluvy –
k oné všeobecné všední pravděpodobnosti
bez náboje. Shakespeare to je však objevení
důvodu mluvit určitým nadneseným
způsobem – všední energie zde nestačí. Je
příznačné, že ve druhé části hry, kdy začíná
takzvaně „o něco jít“ problémů s textem
ubývá. Kupříkladu ve scéně „intrikování“,
kdy má být Benedick získán pro Beatrici,
reagovalo publikum zvláště na šťavnaté
repliky guvernéra Leonata vděčným smíchem.
Podobně i půvabné slovní souboje Benedicka
a Beatrice, pro něž bývá hra především
inscenována, nalézají diváckou odezvu
teprve ve scéně jejich vypjatého vyznání.
Do té doby vše překrývá banální civilismus
a slovo je používáno pouze jako doprovodný
prostředek k vizuální stránce inscenace.
I já se přiznávám, že to do značně přispívá
k utlumení divácké pozornosti a postupně
se vkrádá pocit zdlouhavosti a nudy.
Obávám se, že z této přibližnosti při práci
s jazykem pramení i neurčitost mizanscén
v první části inscenace. Prostorové
uspořádání není možno opřít o žádný
vnitřní náboj, pokud se rezignuje
na dimenzi ostrovtipu a slovních soubojů
a setrvá se u ochablé výměny informací.
U Shakespeara však není důležité pouze to,
co se říká, ale i jak se to říká. Ještě štěstí, že
nakonec „konec vše napraví“ a odcházíme
s radostným pocitem, že to, co se odehrálo,
nebyla jen „slova, slova, slova“.
Jakub Korčák
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.