Kladno, HRDINOVÁ, Radmila: Recenze Rozmarného léta. Zpravodaj JH 2005.

Měl bych tu jednu
se španělskejma rytmama…
aneb Vančura, olé!
Kdo čekal od Rozmarného léta idylu ve
stylu filmového přepisu Jiřího Menzela, byl
vstupem kladenské inscenace zaskočen.
Je ovšem pochopitelné i chvályhodné, že
soubor hledal jinou cestu než kopírování
menzelovských řešení. Kubánská hudba,
zvukařem s nepřípadným jménem Brzda
značně „odbrzděná“, naznačila, že kladenský
soubor V.A.D. loví svého Vančuru ve zcela
jiných vodách než jaké plynou v poklidné
idylicky maloměstské Orši.
V.A.D. přiváželi v posledních letech
na Hronov autorské inscenace, přičemž
nejbezpečněji se cítili na půdě crazy
komedie. Odtud vedla i jejich cesta
k Vančurovi a tam, kde šlo o jednotlivé gagy,
měli šťastnou ruku – rybářský prut abbého
Rocha vytrčený do hlediště, Arnoštkův trikot
vznášející se v erotických snech Kateřiny
Důrové, manželčina ruka bránící vstupu
Antonína do kabiny s Annou v náručí či
Kateřinino virtuózní slézání z manželského
lože jsou namátkou zvolené příklady. Herci
tohoto souboru jsou zkušení a dokážou
postavu charakterizovat několika málo
dobře zvolenými detaily (jen představitelka
Kateřiny by měla něco udělat s přepínáním
hlasu do nepříjemně znějících výšek a abbé
Roch vylepšit výslovnost). To, že se soubor
přesto s Vančurou míjí, má několik důvodů.
Vančurův vysoce stylizovaný jazyk
vyžaduje zvláštní způsob interpretace.
Kladenští v programu přiznávají, že „vedení
řečí“ není jejich doménou, snad proto zvolili
tu nejméně šťastnou možnost, a sice pokusili
se vtěsnat vančurovsky klenuté oblouky vět
s jejich svérázným hudebním temporytmem,
melodií a kadencí do nepasujících forem
situačního dialogu a ono to nefunguje, ztrácí
se v něm vůně i specifika vančurovského
jazyka. Vančurův plynulý tok epického
slovního jednání rozbili rozsekáním textu
na drobné úseky s titulky značkujícími
„o čem to bude“. Kromě toho vytrhli
příběh z archaizujícího bezčasí a oblékli
ho do kostýmů, evokujících nejspíš 60.
léta minulého století – Kateřina připomíná
uklízečku a abbé Roch byrokrata z některé
socialistické komedie. A zase to neladí
s obsahem jejich promluv. Nejde jen o to,
že Majorovy „cibule ukrutníkovy“ nejsou
lacinými náramkovými hodinkami a místo
španělkou je Major sešvihán hůlkou jak
z Harryho Pottera, ale o to, že z Vančury
těmito zásahy (a mnoha dalšími týkajícími
se především Anny) zmizela poezie.
Podepsala se na tom i ona nešťastná agresivní
kubánská hudba, která mi do titulku vtiskla
Šlitrovu repliku o „španělských rytmech“,
s nimiž byl poslán – víte kam. Její hlučná
trivialita se rozchází s „rozmarností“
tohoto (vančurovského) způsobu léta a mj.
nutí herce k přidávání na intenzitě nejen
hlasové, ale i herecké. Tam, kde měl do ticha
zaznít povzdech o tom, jak je krásné býti
kadeřavým, zněl ryčný Vančura, olé!
Radmila Hrdinová