Plzeň-Doudlevce, 90 LET DIVADLA PROPADLO PLZEN. Publikace 2000.

90 LET DIVADLA PROPADLO PLZEN. Publikace 2000

1910
Jednota divadelních ochotníků v Doudlevcích

Předmluva

Tato publikace přímo navazuje (VII. kapitolou) na brožuru vydanou
v roce 1990 pod titulem 80 LET OCHOTNICKÉHO DIVADLA V PLZNI - DOUDLEVCÍCH, ve které je obsažena stručná historie ochotnického spolku, který dnes nese název PROPADLO.

Divadelní spolek vznikl v roce 1910 jako Jednota divadelních ochotníků v Doudlevcích (dále jen JDO). V roce 1916 byl v Doudlevcích založen další ochotnický spolek Heyduk a v roce 1933 dokonce třetí -
- dramatický odbor Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ) - Drak. Mnozí (zejména zakládající) členové Heyduka i Draka vyšli z JDO.
Po počátečních neshodách spolu všechny spolky celkem dobře vycházely, vzájemně hostovaly nebo dokonce uváděly (zejména při slavnostních příležitostech) společná představení.
V roce 1936 došlo ke sloučení JDO a Draka na bázi JDO a následnický spolek přijal název Dělnické divadlo v Doudlevcích.
V roce 1938 zanikl spolek Heyduk a tak od té doby působí v Doudlevcích nadále jen pokračovatel JDO - Dělnické divadlo.
V roce 1960 se stává zřizovatelem Dělnického divadla ZK ROH Škoda Plzeň, který mu „přiděluje“ název Divadelní soubor 2 (Divadelní soubor 1 je dnešní Dialog).
V roce 1975 byl z iniciativy mladých členů Divadelního souboru 2 nalezen a prosazen současný název divadlo PROPADLO Plzeň.

Josef Drápal

Na úvod

Když se hodnotí určitá etapa života nebo lidské činnosti, je
to samozřejmě pohled zpět. Ale já bych teď nechtěl hodnotit, chtěl bych
si jen trochu zavzpomínat.
Vždycky jsem si vážil lidí, kteří hodně svého volna věnují nějaké aktivitě, která je žene činorodě dopředu ve snaze něco zvládnout a dokázat ostatním i sobě, že pozitivní výsledek jejich snažení přináší něco dobrého jemu i ostatním. A mezi tento druh člověčenstva patří bezesporu divadelní ochotníci. V jistých letech se jim říkalo jinak, protože prý to pojmenování nebylo vhodné, ba dokonce deklasující. Jenomže mně se naopak zdá přesné - vždyť tu svou bohulibou činnost dělají ochotně, z vlastní vůle ve svém volném čase, z potřeby seberealizace, z ochoty se o to hezké s ostatními podělit.
A tohle všechno spojovalo a spojuje ochotníky souboru Propadlo.
S některými jsem se znal osobně a tak jsem hned od začátku spolupráce našel vstřícnou snahu nejen zvládnout text, chodit a jednat dle domluveného aranžmá, ale chuť zdokonalovat se v tom, co dosud znali a uměli. Zkoušeli jsme v poklidné atmosféře společného hledání vyjadřovacích prostředků, neboť jedni byli již zkušení divadelníci, jiní teprve začínající. Vždycky
se nám zdála zkušební doba krátká - v čemž mívají ochotníci i profesionálové pocit společný - a tak se na reprízách v tom dobrém smyslu slova ten či onen výstup ciseloval; ovšem ne samoúčelně „vylepšoval“. Mnohdy práci komplikovaly prázdniny, onemocnění, vánoční volno apod. Ale těžkosti spíš soubor stmelovaly než rozlaďovaly. A tak na některé inscenace opravdu rád vzpomínám. Na Kvapilovu pohádku Princezna Pampeliška, která byla oceněna i účastníky Smetanovských dnů. Nebo
na satirickou úsměvnou hru Fuchse a Pantůčka Drak je drak, která
se s velkým ohlasem hrála v Plzni i na zájezdech. Či na Schillerovu hru Parazit, kterou mistrně upravil jako vyhrocenou kritiku současných lidských charakterů slovenský dramatik M. Porubiak. Ale viděl jsem tam i Mastičkáře a Maryšu s hostujícím Ladislavem Peškem z pražského Národního divadla. Byla to dramaturgie rozmanitého žánru i filozofie.
A vždy jsem cítil z jeviště ten kus poctivé práce, upřímného snažení a tvůrčí radost z toho, čím se prezentují.
Byla by řada jmen těch, kteří po desetiletí přinášeli v souboru svůj podíl v dramaturgii, organizaci, režii, výpravě či herectví. Zasloužili
by si při tomto vzpomínání, aby byli jmenováni. Já jsem ale přesvědčen,
že to nikdy nedělali pro to jméno na plakátě či v programu. Jeden z nich však si přece jen být jmenován zaslouží. Spojil ve svém ochotnickém zápalu činnost dramaturga, režiséra, organizátora i herce dohromady.
A navíc byl dobrý kamarád a čestný člověk, který lidi kolem souboru uměl nadchnout a stmelit. Štěpán Marovič.
Nejen ve vzpomínce na něj, ale i na dobrou práci těch desítek nejmenovaných chci Propadlu, jeho současným i budoucím členům,
kteří „ochotničení“ propadli, přát do dalších let herecké ZLOMTE VAZ!

Jiří Samek










VII.

Léta 1990 až 1995

Začátek roku 1990 probíhal ve znamení závěrečných příprav a vlastního provedení čtyř důležitých akcí. V první řadě šlo o přípravu
na městskou soutěžní přehlídku, která proběhla ve dnech 2. až 4. února. Zúčastnilo se mimořádné množství souborů a hrálo se dokonce na čtyřech scénách. Náš soubor se představil s Pohádkou o Honzovi a princezně Zlatovlásce v režii Štěpána Maroviče a Miroslava Urbana. Pro dospělé
se hrál „Drak“, Skály, Fuchse a Pantůčka, v nastudování Jiřího Samka.
23. února byl tradiční ples divadla PROPADLO, v tradičním prostředí hostince U Bradů. Sál byl jako vždy plný, nikdo si už nemusel dávat pozor na to co říká, takže nálada byla skvělá.
Pro Smetanovské dny 1990 s námi Jiří Samek nastudoval hru
F. Schillera Parazit. Dramaturgickou úpravu hry provedl, na základě textu M. Porubiaka, dr. Jaroslav Someš (DJW Praha). Na Smetanovských dnech měl Parazit první premiéru (24.3.1990 v divadle KRUH) a sklidil zasloužený úspěch. Poučení a vnímaví diváci již tehdy pochopili mimořádnou aktuálnost hry pranýřující „převlékače kabátů“.
Oslava 80. výročí založení našeho souboru se uskutečnila na naší scéně U Bradů 31.3.1990. Odpoledne byla výroční valná hromada a
v 19 hodin druhá premiéra Parazita. Tehdy jsme ještě žili v porevolučním nadšení a nikoho nenapadlo, že naše několik desítek let trvající působení
U Bradů se chýlí definitivně ke konci.
Zbytek sezóny a krátce ještě po prázdninách se hrál Parazit v Plzni i na zájezdech (např. Konstantinovy Lázně).
Koncem roku se už začalo dostavovat vystřízlivění ze „sametové revoluce“ a také začaly přicházet první varovné signály naznačující vážné ohrožení existence ochotnického divadla (např. článek J. Limburského Jakou šanci má ZUČ, uveřejněný v Nové pravdě 2.11.1990).
Začátkem nové sezóny zahájil Štěpán Marovič přípravu vánoční pohádky A. Weniga K Betlému. Hrála se v adventní době vždy dvakrát
v sobotu i v neděli pro plně obsazený sál U Bradů.
16. listopadu 1990 nás navždy opustil dlouholetý vynikající herec a bývalý vedoucí souboru Jaroslav Kuna.
Závěrem roku 1990 dostal soubor neradostnou zprávu o brzkém ukončení činnosti v Doudlevcích. Tato zpráva byla vyvažována nadějí,
že snad jdeme „na lepší“, do Domu kultury na Americkou třídu, do divadla KRUH, které jsme si před tím už několikrát vyzkoušeli a kde se nám líbilo.
16. ledna 1991 se v DK konalo jednání, na kterém byl souboru oznámen termín k vyklizení objektu U Bradů. Tento termín (31.1.1991) byl pro nás technicky nereálný. Ohradil jsem se, p. Limburský to uznal a prosadil u správce Společenského domu Škoda p. Sémana odklad
na 15. března 1991.
Na mimořádné valné hromadě souboru 23.1.1991 jsem jako tehdejší vedoucí souboru seznámil přítomné (sešlo se 90% registrovaných aktivních členů) s výsledky dosavadních jednání. Valná hromada rozhodla
při veřejném hlasování o přijetí podmínek nabízených DK:
1. přestěhovat se do DK na Americkou tř., kde nám byly uvolněny místnosti č. 129 (klubovna v prvním poschodí), č. 108 (sklad kostýmů a rekvizit ve druhém suterénu) a prostory pod jevištěm a za druhým horizontem (pro uskladnění dekorací).
2. přijmout nabízené smluvní vztahy mezi PROPADLEM a DK
o podílnictví souboru na finančním krytí nákladů na činnost (bezplatné užívání místnosti a jeviště, plná úhrada nákladů na inscenace - vstupným, případnými členskými příspěvky, sponzorinkem atd.).
Valná hromada se dále usnesla na termínu společenského večera. Uskutečnil se 23. února 1991 a jak se později ukázalo, naposledy U Bradů. Na plesu se sešla příjemná společnost (hrála parta našeho přítele Miloše Chaloupky), nicméně byl už poznamenán jistou dávkou nostalgie.
Po přestěhování do DK jsme se začali sžívat s novým prostředím. Řada členů již odpadla (začali podnikat, změnili zaměstnání nebo se zalekli členských příspěvků, ke kterým nakonec stejně nedošlo). Jádro nadšenců zůstává a připravuje další činnost. Chtěli jsme být od začátku co nejlevnější pokud jde o náklady na inscenace a proto jsme se rozhodli obnovit úspěšné hry, pro které ještě bylo k dispozici vybavení. A tak jsem svůj příchod
do divadla KRUH v DK započali zdařilou inscenací Renčínovy Nejkrásnější války. Zároveň byly zahájeny přípravy na nové provedení hry dr. V. Kuchynky Mastičkář. Režie se opět ujal Štěpán Marovič, ale práci
za něho (pro jeho vážné onemocnění) dokončil Míra Urban. Tato inscenace byla obohacena o vystoupení skupiny dobových muzikantů pod vedením Michala Röhricha a divadlo na divadle v podobě aktovky V. Kuchynky Farář a selka. Mastičkář měl premiéru 30.10.1991 v divadle KRUH a hrál se pak s úspěchem do konce sezóny 91-92, včetně účastí na soutěžních přehlídkách.
Začátek roku 1992 nebyl šťastný. 27. ledna 1992 navždy odešel umělecký vedoucí a režisér Štěpán Marovič. Člověk, který přišel
do PROPADLA před patnácti lety, aby jej podržel „nad vodou“ a navíc dovedl na špičku amatérského divadla v Plzni, tu najednou není. Věděli jsme, že je těžce nemocný a že se jeho život chýlí ke konci, ale teprve
po jeho odchodu definitivně chápeme o koho jsme vlastně přišli. V souboru nyní nebyl a asi dlouho nebude nikdo, kdo by jej plnohodnotně nahradil.
Po Novém roce jdeme s mojí manželkou Miladou Drápalovou,
která se od 21.5.1985 stará o hospodaření a peníze souboru, domluvit termín tradičního plesu do hostince U Bradů. Přesto, že jsme Doudlevce museli opustit, chtěli jsme se tam vracet každoročně alespoň symbolicky
v době výročí založení souboru. Po vstupu do sálu, ve kterém někteří z nás prožili se svým divadelním koníčkem bezmála čtvrt století, se nám téměř zastavil dech. Nepořádek, špína, stěny „orazítkované“ podrážkami bot
do výšky ramen atd. Do takového prostředí přece nebylo možné členy a přátele našeho souboru přivést!
Společenský večer jsme tedy zajistili v Malém sále Dvorany na Borech. Díky zájmu členů a ostatních plzeňských ochotnických divadel se tam všichni sotva vešli. Hráli opět „Chaloupkovci“, bylo tam hezky, ale nebyly to „naše“ Doudlevce.
Od začátku roku 1992 začíná na náš soubor doléhat další hrozba. Dům kultury, který po roce 1989 převzaly „nové odbory (reprezentované Odborovým svazem KOVO podniku ŠKODA) brzy pochopily o jak velké břemeno se jedná, a proto předaly objekt podniku ŠKODA. Avšak ani ten už letos nemá „zbytečných“ šestnáct miliónů na roční provoz DK (když navíc stoupá jeho insolventnost) a tak vrací objekt odborům s tím, že jeho dotace skončí se závěrem prvního čtvrtletí 1992. Odbory se v této situaci pokusily jednat s plzeňskou radnicí. Ta však zdědila po komunistickém režimu zdevastované město a naopak počítá s příjmem tří miliónů korun ročně od odborů za pronájem pozemku, na kterém DK stojí. 90% komerčně využitelných ploch v areálu DK bylo už v aukcích prodáno soukromým firmám. Ta největší z nich - INWEST, v tomto, pro odbory tísnivém okamžiku, přichází s nabídkou, že převezme celý objekt do pronájmu. Odbory na tento návrh po krátké, tragikomické pauze s úlevou přistupují. Ve smlouvě si vyžádaly částečné zachování kultury v DK. Následuje jednání Inwestu se zástupci kolektivů ZUČ za přítomnosti jakýchsi pověřenců Odborového svazu ze Škodovky. Ti zde nabídli souborům
k odkoupení věci potřebné pro jejich činnost za tzv. symbolické ceny. Jednalo se o zařízení zčásti už bezcenné, nebo naopak prokazatelně pořízené na náklady souboru (kupříkladu staré loutky, jejichž cena historická, sběratelská a tím i tržní byla velmi vysoká). Zástupci firmy INWEST dávají bez diskuse najevo, jaká amatérská kultura může v DK zůstat a za jakých podmínek: Loutkové divadlo V Boudě s podmínkou,
že ihned odstoupí z pronájmu kavárničky ROLNIČKA (vybudované vlastními silami) ve prospěch Inwestu. PROPADLO s podmínkou,
že neprodleně uvolní klubovnu a ponechá si jen jeden sklad ve druhém suterénu za roční nájemné pět tisíc korun, splatné ihned nebo pololetně -
- předem... A ještě: pokud bude chtít PROPADLO (a mělo by!) dále hrát
na scéně divadla KRUH, musí si tato představení na sebe vydělat, aby bylo možné zaplatit Inwestu za pronájem, zaplatit jejich zaměstnance a režijní náklady. PROPADLO si od té doby dovolilo hrát jen na zájezdech a
v březnu na krajské přehlídce v Horažďovicích, kde se dával Mastičkář. Inscenace byla doporučena na pořad prvního ročníku národní přehlídky tradičního divadla v Třebíči, ale nakonec uvázla někde v síti závěrečného výběru a do Třebíče se nejelo.
Se smíšenými pocity vzpomenu na jednu ze „zájezdovek“ - kdysi věhlasného Karlovarského Harlekýna. Tento festival amatérských souborů býval pro pozvané divadlo poctou, rovnající se téměř účasti na Hronově. Před pár lety nám tam na závěr představení Gogolovy Ženitby tleskalo vyprodané hlediště v čele s místním recenzentem a členy profesionálního souboru. Tentokrát, 15. května 1992, nás velmi pěkně přivítali místní ochotníci a pak jich asi dvacet usedlo v hledišti divadla V. Nezvala. Karlovy Vary v této době už začala sužovat divácká krize a tak další diváci prostě nepřišli.
1.6.1992 jsem se zapojil do rodinného podniku a musel se proto vzdát organizačního vedení souboru. Na svoje místo jsem navrhl Jiřinu Cajthamlovou, která funkci se souhlasem členstva přijala.
11. prosince 1992 bylo uspořádáno naším souborem předvánoční posezení ochotníků a přátel amatérského divadla v novém klubu divadla Alfa na Letné. Bylo stanoveno vstupné pouhých 10 korun, ale zúčastnilo
se málo lidí a večer byl navíc zkomplikován ztrátou peněz, ke které došlo těžko popsatelným způsobem u jednoho člena divadla V Boudě.
V tomto roce, poprvé po více než patnácti letech, se náš soubor nezmohl bohužel ani na pohádku pro děti. Jedním z důvodů byla nepřítomnost dramaturga a režiséra, který by se tohoto úkolu ujal a druhým fakt, že jsme museli definitivně opustit objekt DK. Na rok 1993 nám totiž Inwest za tu jednu místnost, která se nedala využít jinak než jako skladiště, určil nájemné 60 tisíc Kč ročně. V této situaci nám pomohlo kulturní středisko Esprit. Náš fundus umožnilo uskladnit ve svém objektu
na Roudné (sklepní místnosti, vlhko, myši, moli, ale lepší než skládka
nad Chotíkovem) a zkoušet můžeme ve skromných podmínkách domu
U Trnků. Soubor se začal hroutit.
Syn Štěpána Maroviče, Petr, první v této těžké situaci učinil pokus
o záchranu PROPADLA. Přišel s nápadem „oprášit“ aktovky V. Kuchynky pod názvem Smějeme se s Hansem Sachsem. Režijně se pokoušeli pomáhat všichni - hlavně Míra Urban, ale výsledek byl rozpačitý a inscenace měla jen premiéru. Přesto je nutné vysoce ocenit tuto snahu především jako pokus o zachování souboru a já se domnívám, že to byl počin pro divadlo PROPADLO v pravdě osudový!
Po Petrovi vstoupila do hry o záchranu souboru jeho manželka (Štěpánova snacha) Dáša Marovičová. Napsala a s pomocí Míry Urbana uvedla pohádku Čertovina, která byla uváděna v adventním období roku 1993 na jevišti divadla DIALOG, ve Slovanské Besedě. Zde nám bylo umožněno (díky ochotě a pochopení místního souboru reprezentovaného Slávkou Trčkovou a za přispění KS Esprit) od této doby hrát a později také jednou týdně zkoušet. V čertovině pro mne Dáša napsala pěknou roličku krajánka Kuby, ale těžké onemocnění mi v listopadu 1993 zabránilo roli odehrát. Nahradil mně a všechna představení odehrál Emil Hlavička. Když jsem se zotavil z nemoci a vrátil k práci v souboru, převzal jsem a dohrál
v této inscenaci roli Vládce pekel za Míru Urbana, který začal podnikat a proto nemohl pokračovat.
V letech 1993, 94 a 95 se vždy začátkem roku uskutečnil společenský večer Propadla organizovaný vedoucí souboru J. Cajthamlovou ve Dvoraně pod názvem Ples plzeňských ochotníků (v roce 1994 a 95 ve velkém sále Dvorany) a pod záštitou KS Esprit.
Pro rok 1994 připravila Dáša Marovičová opět novou hru pro děti. Jedná se o dramatizaci sestavenou z Plzeňských pověstí Jaroslava Schiebla uvedenou pod názvem O Černém rytíři a bábě z Chlumu. Na realizaci této hry se už víceméně pokusili aktivně spolupracovat všichni zúčastnění a
pro sezónu 1995-96 ji Dáša rozšířila o jedno jednání.
6. září 1994 zemřel vynikající ochotnický herec a kamarád Bedřich Huleš, který do pozdního věku rovněž obětavě pomáhal také jako kulisák a při ostatních pracích souvisejících s činností ochotnického divadla.
Koncem roku 1994 jsem se cítil natolik zdráv, že mě pojalo pokušení věnovat se (jako kdysi v mládí) dramaturgii, dramatizaci a režii. To všechno jsem si mohl vyzkoušet hned na první inscenaci, kterou pro mne moje manželka objevila v nabídce DILIA. Hra obsazením, scénickou náročností a zajímavým tématem příběhu odpovídala našim možnostem. Typicky anglicky upovídaná konverzačka si však vyžádala celkovou razantní úpravu. 28.3.1995 jsme začali zkoušet, 10. listopadu měla Vražda sexem podle Joan Shirley premiéru a do konce roku 1995 ještě dvě reprízy.
V tomto roce (27. února 1995) nás v předvečer svých 71. narozenin navždy opustila manželka Štěpána Maroviče - Dáša. Po léta se obětavě starala o hospodaření a finance, a také o jakýsi „příruční“ bufet souboru (dokud jsme si ho mohli ještě dovolit). I když, pokud si pamatuji, odmítala vystupovat jako herečka, měla k divadlu velice pěkný vztah. A právě tento vztah a nesmírná tolerance nesporně pomáhala Štěpánovi v jeho uměleckých aktivitách.
85. výročí založení našeho divadla připadající na začátek roku 1995 zůstalo bohužel (opomenutím tehdejšího vedení a také díky těžkostem, které nás na přelomu roku 1994-95 pronásledovaly) bez povšimnutí.


VIII.

Léta 1996 až 2000

19. ledna 1996 proběhla jakási „náhradní“ oslava 86. výročí založení divadla PROPADLO. Zahráli jsme Vraždu sexem a pak následovalo posezení s malým pohoštěním. Na oslavu jsme pozvali 72 stávajících a bývalých členů a 24 hostů. Dostavilo se 40 členů a 9 hostů.
Na den 23.2.1996 zorganizovala vedoucí souboru Jiřina Cajthamlová ples divadla Propadlo v kulturním zařízení JAS v Jablonského ulici. Vše začalo pěkně. Hosté z některých souborů přišli dokonce v kostýmech a
v maskách, ale na závěr došlo k incidentu, při kterém zaměstnanec restaurace způsobil zranění jedné návštěvnici plesu. Rozhodli jsme se proto napříště toto kulturní zařízení nevyužívat.
27. února 1996 se stáváme spolu s dalšími soubory oficiálním nájemcem divadla DIALOG. Na základě podnájemní smlouvy s KS Esprit máme k dispozici jednou týdně zkušebnu č. 9, jednou týdně jeviště a platíme za to 2000 Kč ročně. KS Esprit si dále vymínil, aby všechny divadelní soubory, které zaštiťuje podnikly neprodleně kroky vedoucí
k registraci podle zákona č. 83/90 Sb., O sdružování občanů. Pochopili jsme tuto pobídku jako existenční nutnost z důvodů právních a finančních.
Na den 16. dubna 1996 byla svolána ustavující valná hromada divadla PROPADLO do klubovny č. 2 v knihovně v Kulturním středisku CENTRUM na Doubravce. Nejdůležitějším bodem programu této valné hromady bylo schválení stanov divadla PROPADLO. Z celkového počtu
34 pozvaných se dostavilo 28 členů. Návrh stanov byl s úpravami přijat a odeslán k registraci na ministerstvo vnitra. Na této valné hromadě došlo také ke změnám ve vedení souboru. Do funkce předsedy výkonného výboru byla zvolena Dáša Marovičová, do funkce jednatele Josef Drápal,
do funkce hospodářky Jiřina Cajthamlová a dalšími členy výboru se stali Míra Urban a Jiří Pelc.
Na tomto místě je důležité se také zmínit o působení našeho divadla
v Obvodní knihovně Doubravka, Kulturního střediska CENTRUM
na Masarykově třídě 75. Dáša Marovičová domluvila a organizovala tuto spolupráci s tamní vedoucí paní Zuzanou Mišterovou. Díky ochotě a osobní obětavosti paní Mišterové jsme měli možnost po dva roky využívat klubovnu i sál zmíněného kulturního zařízení ke zkouškám a odehráli jsme tam i několik představení. K ukončení tohoto vztahu došlo zrušením doubraveckého kulturního střediska.
V první polovině roku 1996 jsme ještě hráli pohádku Dáši Marovičové O Černém rytíři a bábě z Chlumu. Tato inscenace byla ukončena představením na soutěžní přehlídce „Radnický Dráček“.
V průběhu celého roku se hrála komedie Vražda sexem. Na regionální přehlídce v Horažďovicích získala tato inscenace cenu za režii a cenu
za herecký výkon dostala Lída Frysová (Val).
Hru doporučila porota na národní přehlídku v Třebíči, kde byla příznivě přijata diváky, ale nezaujala tamní porotu.
Pro děti jsem zdramatizoval a s potomky našich členů nacvičil hru
na motivy Werichovy Královny Koloběžky První. V listopadu 1996 byla premiéra. Dětem se práce na inscenaci líbila a dělaly ji s chutí a ohromným nasazením.
Začátkem roku 1997 jsme ještě dohrávali Vraždu sexem a 21.3.1997 měla derniéru. V průběhu dvou sezón byla tato komedie zahrána celkem jednadvacetkrát.
Rovněž Královna Koloběžka První měla ještě několik repríz, naposledy byla hrána na regionální přehlídce dětských divadel 16.3.1997 v Nýřanech, kde dostala cenu za jevištní řeč. Celkem byla Královna Koloběžka zahrána pětkrát.
Dne 7.1.1997 jsme začali zkoušet novou komedii - Třicet vteřin lásky od Alda de Benedettiho. Po jednačtyřiceti zkouškách měla tato hra 31. října 1997 premiéru. Vzhledem k tomu, že Dáša Marovičová současně začala zkoušet svoji novou pohádku a také proto, že někteří členové našeho souboru odmítli role, přizval jsem k hostování Pavla Berana z Dialogu, Františka Pohla, který u nás už kdysi hrál a považuje se stále za našeho člena a dále Petra Kielbergera a Kristýnu Hessovou ze spolku Žumbera. Dva naposled jmenovaní později přijali členství v našem divadle.
Dáša Marovičová, jak jsem se už zmínil, napsala, režijně zpracovala a se zbývajícími členy souboru nastudovala pohádku O dvou mlsných čarodějnicích. Ke spolupráci přizvala další novou členku našeho divadla Martinu Vaindlovou a bývalého našeho člena Pavla Danko, který do její inscenace připravil a nahrál hudbu a zvuky. Pohádka se začala hrát
v adventní době 1997.
Koncem roku 1997 se nad naší scénou v Měšťanské Besedě začínají opět „stahovat mraky“. Divadlo DIALOG využívá v této době již celkem osm souborů, ale KS Esprit nemá v rozpočtu na příští rok dostatek peněz
na pronájem divadla. Agentura ABRAM reprezentovaná bývalým ředitelem Espritu J. Komorousem si na komorní divadelní scénu Dialog dělá zálusk
s tím, že tam vybuduje jazzový klub. A aby toho bylo dost, vypisuje Škodovka výběrové řízení na pronájem celé Besedy a ani největší optimista si netroufne doufat, že nový nájemce bude nakloněn nevýdělečnému amatérskému divadlu (s tím už máme zkušenost s Inwestem v Domě kultury). 13. ledna 1998 se v divadle DIALOG schází zástupci zde účinkujících souborů, aby se spolu s novým ředitelem Espritu Hanušem Klůsem, s vedoucím odboru kultury Magistrátu města Plzně Vladimírem Líbalem a se zástupci SČDO poradili co dělat dál. Ředitel Espritu oznámil, že může provoz divadla zajistit jen do 31. března 1998. Další financování nájmu a provozu divadla (pokud bude možné jej pro amatérské divadlo zachovat) může být zajištěno formou grantu, jestliže o něj požádá registrovaný subjekt do 15. února, oznámil pan Líbal. Všichni zástupci souborů se velmi rychle shodli na nutnosti založit spolek divadelních souborů pod názvem Plzeňská neprofesionální scéna. Byl zvolen přípravný výbor, který již 27. ledna 1998 předložil zástupcům zainteresovaných souborů ke schválení návrh stanov nového spolku. Schválené stanovy byly odeslány na ministerstvo vnitra k registraci a jejich kopie pak stačila
k tomu, aby odbor kultury Magistrátu udělil spolku grant. Divadlo PROPADLO tak nachází v podstatě nového „zřizovatele“, který je schopen finančně zajistit jeho činnost. Faktem je, že jsme se v této době pokoušeli najít svoji vlastní scénu - Dům mládeže ve Štruncových sadech, divadlo Špalíček na Doubravce apod., ale nic z toho pro nás nebylo finančně únosné.
Valná hromada divadla PROPADLO, která proběhla 17.2.1998 rozhodla přijmout členství v Plzeňské neprofesionální scéně a delegovat
do její rady jako našeho zástupce Míru Urbana. Na této valné hromadě také poprvé v historii našeho spolku udělujeme titul čestného člena. Obdrželi jej Vendula Duchková, Ladislav Fotr a Karel Strejc.
V průběhu uplynulého roku sílí žadonění našich dětí. Otrnulo jim a zase chtějí hrát divadlo. Je ovšem těžké najít titul, ve kterém se uplatní osm našich miláčků ve věku od osmi do patnácti let a zároveň dát příležitost také co největšímu počtu dospělých. Nápad tu byl a přišel z několika stran současně - Sněhurka a sedm trpaslíků. Přiznám se, že se mi do toho zpočátku moc nechtělo. Chronicky známá pohádka, ke které navíc nebyl
k dispozici divadelní text. Barbora Drápalová se sama pustila
do dramatizace Sněhurky a protože se předpokládalo, že se ujmu režie, nezbývalo než se k ní připojit a usnadnit si tak pozdější práci. V dubnu jsme začali Sněhurku zkoušet a premiéra byla 15. listopadu 1998. Děti
se naučily text velmi rychle, dospělí měli většinou „štěky“, tak jsme to zvládli na šestnáct zkoušek. Do konce roku 1998 jsme tuto pohádku zahráli dvakrát v Besedě a jednou pohostinsky na scéně Jezírka v Černicích.
29. ledna 1999 se konala třetí řádná valná hromada našeho spolku, kde došlo ke změně ve složení výkonného výboru. Odstoupili Jiřina Cajthamlová a Míra Urban, nahradili je Jitka Pelcová a Lída Frysová. Valná hromada dále rozhodla, aby naše divadlo nadále reprezentoval v radě Neprofesionální scény Míra Urban a pověřil výkonný výbor posílený
o pány Pleskala, Urbana a Maroviče, aby připravili program oslavy 90. výročí vzniku našeho souboru v Doudlevcích.
Letošní společenský večer divadla PROPADLO jsme uspořádali dne 26.2.1999 (podobně jako oba předchozí v roce 1997 a 98) již v Malém sále Měšťanské Besedy. Opět hrál Miloš Chaloupka se svojí skupinou, předtančení zajistila taneční škola Kozelka -Vysloužilová, se svými dětskými tanečními skupinami.
Vzhledem k tomu, že se mění majitelé objektu na Roudné, kde máme dosud uskladněn fundus („drožďárna“), jsme nuceni se opět stěhovat. Tentokrát rada Neprofesionální scény získala celý bývalý kryt CO
na Klatovské ulici na Borech v obytném domě naproti Dvoraně.
Je to podstatně lepší, čistý, prostorný sklad bez hlodavců a rovněž
se snazším přístupem. Přestěhování jsme uskutečnili v neděli 14. března 1999 a zúčastnili se, až na výjimky, všichni stávající aktivní členové.
V zimních a jarních měsících roku 1999 se ještě střídavě uvádí pohádky O dvou mlsných čarodějnicích, která byla zahrána celkem sedmnáctkrát a Sněhurka, která byla naposledy (po sedmé) uvedena 29.5.1999 na oblastní přehlídce souborů hrajících pro děti v Radnicích,
kde dostala Kristýna Hessová cenu za herecký výkon v titulní roli.
Začátkem roku 1999 zahájila Dáša Marovičová zkoušky svojí nové pohádky Jak Kašpárek s Honzou chytili zloděje a já zahajuji s novým obsazením nastudování Jílkovy Procházky růžovým sadem.

Dělníci divadla

Podobně jako v prvním pojednání věnovaném 80. výročí založení našeho divadelního spolku i nyní si nemohu odpustit, abych se nezmínil
o těch, kteří jsou ochotní kromě herectví také vykonávat samosprávní funkce a technické práce.
Tentokrát se vyhnu dlouhému výčtu jmen, protože v současné době
se snad mezi aktivními členy nenajde nikdo, kdo by s rukama za zády jen „radil“ těm, kteří pracují. A je to tolik práce, že její hodnotu za uplynulých deset let odhaduji, vyjádřeno penězi, řádově na statisíce Kč.
Vzpomeňme jen, že jsme se v průběhu těch deseti let třikrát kompletně přestěhovali a zčásti zlikvidovali fundus divadla pořízený za osmdesát roků!
Kolik dekorací, kostýmů a rekvizit bylo třeba vytvořit, opravit nebo upravit, ušít, vyčistit a vyprat.
Tím, že nemáme vlastní scénu, musíme neustále stěhovat věci ze skladu
do divadla a zpět, neustále stavět, nasvítit, ozvučit a znovu zbourat scénu (včetně zájezdových a soutěžních představení). Zcela běžným dopravním prostředkem pro převoz věcí jsou naše soukromá auta.
Spoustu času vyžaduje také přepisování textů a tvorba dalších tiskovin (programy, plakáty, vstupenky), zajištění fotodokumentace a péče o archiv.
V neposlední řadě je třeba ocenit i práci při organizačním zajištění společenských večerů našeho divadla, organizace a příprava tomboly, kontaktování sponzorů, atd., atd. ...

Vzpomínka na zemřelé

V uplynulém desetiletí nás navždy opustili vedle Jaroslava Kuny, Štěpána Maroviče, jeho manželky Dáši Marovičové a Bedřicha Huleše
(o nichž už byla zmínka v předchozím textu), také švadlenka souboru Vlasta Kočová, všemi obdivovaný Zdeněk Klement, který se zbytky zraku podával vynikající herecké výkony a výborný kamarád, harmonikář Rudla Janoušek.
Čest jejich památce !!

Podporovatelé umění

V poslední době se vžil výraz sponzoři, ale v případě divadla
mi připadá spíše vhodnější dříve používaný výraz mecenáši.
Zde bych se chtěl v první řadě zmínit o mecenáších z řad vlastních členů. Mezi první po roce 1989 patřili Jarda Pleskal a firma MILADA, Milady Drápalové. V současné době je to firma FOTO UM Míry Urbana a stomatologická laboratoř Idy Volné.
Z ostatních je namístě jmenovat Český rozhlas Plzeň, Český rybářský svaz Plzeň, EUROVERLAG, firmu ATOL ze Všerub, firmu Kozelka, firmu Špíral, Magistrát města Plzně, Radio Evropa 2 - West, Radio FM PLUS, Radio KISS Proton, Rock Report.

Josef Drápal

Na závěr

Když jsem se probírala naším divadelním archivem a vybírala,
co vystavit k tomuto výročí, rozběhl se mi před očima filmový pás vzpomínek. S každým plakátem či prográmkem se mi začaly vybavovat hlasy a obličeje lidí, pro mě tak blízkých a přece již tak vzdálených.
Přestože již mezi námi nejsou, chtěla bych jim vyslovit dík za to,
že pro nás, tehdy mladé, měli slova přátelství, pochopení pro naše rošťárny, kterých se tak rádi zúčastnili a mnohdy také rádi vymýšleli. Ale hlavně
za to, že nás naučili, co je to za kouzlo - to naše divadlo.
Jsem jim neskonale vděčná, protože díky jejich vedení a příkladu dnes pokračujeme v této krásné, leckdy však dosti obtížné činnosti.
Proto bych chtěla závěrem popřát nám „těm našim mladým“,
jak kdysi říkávali, abychom měli stále dosti energie a chuti táhnout naši káru Thespidovu. Aby i v tom dalším desetiletí, co nás čeká, jsme mohli předat těm našim mladým tu radost i starost, kterou nám divadlo přináší.

Dáša Marovičová


Přehled inscenací uvedených v letech 1990 až 2000

Štěpán Marovič
Pavel Kikinčuk
Petr Marovič
Dáša Marovičová

Josef Drápal












Výtvarníkem scény byl a kostýmní návrhy k většině inscenací provedl Jarda Pleskal, v několika případech Petr Marovič.

Seznam členů a hostů divadla PROPADLO v letech 1990 až 2000

Beran Pavel Ing.
Bešťák Marek
Bešťáková Martina
Bešťáková Sandra
Božilovová Lenka
Cajthaml Zdeněk
Cajthamlová Jiřina
Danko Pavel
Dolejšová Ivana
Drápal Josef
Drápalová Barbora Bc.
Drápalová Milada
Duchková Vendula
Fotr Ladislav
Frydrýn Jaroslav
Frysová Ludmila
Hessová Kristýna
Hlavička Emil
Hlavičková Zdeňka
Holá Marie
Hrubý Roman
Huleš Bedřich †
Hulešová Jarmila
Chaloupka Miloš
Chodora Martin
Chroustová Ivana
Janoušek Rudolf †
Jarolímková Ondřejka
Jasenčáková Naďa
Kielberger Petr
Klečatská Blažena MUDr.
Klement Zdeněk †
Klementová Irena
Kočová Vlasta †
Kuna Jaroslav †

Schmiedhuber Luděk
Schmiedhuber Petr MUDr.
Schmiedhuberová Eva
Skala Zdeněk Ing.
Skalová Ivana
Sotáková Magda
Strejc Karel
Strejcová Marta
Synek Ladislav
Ševčík Jiří Ing.
Šorejs Libor
Štípek Jan
Tauschnerová Ludmila
Tobrmanová Dagmar
Ulrich Jiří Ing.
Urban Miroslav
Vaindlová Martina Bc.
Vaňková Jarmila Ing.
Vochocová Lenka
Volná Ida
Woller Petr Ing.
Zemanová Marie













































90 LET DIVADLA PROPADLO PLZEŇ
Zpracoval a uspořádal Josef Drápal ©
Výtvarník Jaroslav Pleskal
Jazyková redakce a příprava tisku Bc. Barbora Drápalová,
Miloslav Mourek
Vydalo: DIVADLO PROPADLO Plzeň r. 2000
Vytiskl: 1999
Náklad 150 výtisků
Neprodejné!