Jarpice, ŠACH, Josef: Kronika divadla v Jarpicích. Rkp. 1979. Celý text 79 s. do 1945

Obsazení i samotné provedení hry bylo sice uspokojivé ale nedostatečná znalost textu rolí, zanechala na hře stín. Majitel pivovaru Horák v podání B. Kalouse, byl příliš strohý a nevýrazný. Pravým opakem byla jeho žena Veronika v podání B. Nejtkové. Chytrá, pohotová, přesná v nastupování a dobrá znalost role jí zajistila úspěch. Major Kalaš v podání Ant. Hotového, byl jako skutečný zál. důstojník, ve své roli nejpovolanějším. Bezvadný stejnokroj, řízný vojenský hlas, ale při tom příjemný s kamarádský. Svoji hrou i zpěvem docílil značného úspěchu. Jeho dcery, Jiřina v podáni A. Kastnerové j. h. a Věra v podání M. Horové, se svých roli zhostily na výbornou. Magda Rubínová špiónka v podáni G. Hotové, byla dobrá hrou ale zpěv nejistý a málo slyšitelný. Ing. Francl, role malá ale brilantně podaná A. Protivou. Poručík Horák v podání Er. Winklera byl výborný, zvlášť jeho zpěv v duetu s Věrou Růže, červená růže ta říct ti může jak mám tě rád ... měly značný úspěch. Škoda jen, že vzápětí ve scéně se svými kamarády poddůstojníky, vypadl z role a při nástupu si počínal jako kaprál honící rekruty, což se s rolí nikterak neslučovalo. Franta Valášek šofér a Žižkovák, v podání J. Krakeše, byl díky jeho rutině uspokojivý, i když znalost jeho textu byla slabá. Úspěch se však dostavil při duetu s Jiřinou, v kterém ji přesvědčuje že: Po řece Vltavě plavou velryby, copak se ti holka na mně nelíbí? Moji lásku k tobě nikdo nezviklá časem by sis u mne jistě přivykla… který byl korunován prima baletem. Kratičkou ale důležitou roli starosty ve Zhořanech odvedl precizně K. Šach. Rekrut Pepánek Horák v podáni St. Justina často improvizoval, což narušovalo plynulost hry a souhru s ostatními partnery, kteří hráli v mezích předepsaného textu. Protože si však spletl vojnu s cirkusem a na scéně řádil víc než bylo zdrávo a protože to byl St. Justin, v celém okolí známý jako herec - komik, obecenstvo jeho řádění přijalo jako samozřejmost a za věčného smíchu aplaudovalo i do scény. V řádění mu statečně pomáhal jeho partner Jurajda v podání J. Šacha a v písničce
Já jsem jak ta fialinka, fiala... si společné i trochu zaplavali.

Že provedeni hry nedopadlo tak jak jsme si přáli, uvádím jako na omluvu, i když se tím nezmenšuje naše odpovědnost za nedostatečnou přípravu. Za prvé nevhodná doba. Červen - červenec, měsíce pilných prací na poli. Za druhé, jsme tehdy tři pracovali v Praze a jezdili domů až v pátek. Zkoušeli jsme tedy den v sobotu s to nestačilo. Přesto celkový úspěch byl uspokojivý, což dosvědčuje i repríza konaná 6. července 1937. Toto představení bylo vyrovnanější a i svižnější. Přes úmorně panující vedro venku i v zákulisí, kde bylo naměřeno 32°C, nálada účinkujících ani návštěvníků neklesla a tak všechno skončilo ku spokojenosti všech. Spokojen byl i hospodář, kterému z přijmu Kč 1 862,- po odečtení režie zbylo Kč 400,55.

Jako poslední představení v r. 1937 byl uveden
Silvestr s pestrým programem.
V režii A. Hory a výpravě A. Protivy.
Hudba Jos. Kutil ze Zlonic, piano Mir. Hora, I. housle Malec, I. saxofon L. Vacík, II. saxofon M. Jírovský, harmonika Jos. Vacík, trombony Jos. a Fr. Kutilové, jazz J. Novák.
Účinkovali: K. Winkler, J. Bulis, A. Protiva, J. Krakeš, St. Justin, J. Šach, M. Horová, A. Winklerová.
0 provedeni silvestrovského programu nelze říci, že by se loňskému vyrovnal, ale byl uspokojivý. O tom svědčí spokojenost návštěvníků, kteří se vesele bavili až do devíti hodin ráno. Program trvající od 19 hod do 24 hod, obsahoval 16 vystoupení.

Byl nejen dobře necvičen ale i režijně připraven. Úspěšná byla scénka Prčická kapela v podáni St. Justina a pěti hudebníků. Varietní číslo Hypnotisér v podáni Jos. Bulise a A. Protivy bylo velmi dobře inscenováno a skončilo za velkého smíchu a potlesku. Úspěšný byl i David a Goliáš interpretovaný St. Justinem a Jos. Šachem. Velké finále za zpěvu Zpívám a to mně stačí dovedlo strhnout celé hlediště ku zpěvu. Zpívali všichni, stáli a tleskali do taktu. Poznamenejme tedy, že i rok 1937 byl zakončen ku spokojenosti všech. Tentokrát se starý rok loučil se svou vládou bouřlivě. Celou noc řádila sněhová vánice, ale jitro Nového roku 1938 bylo čisté, bílé a tiché, jakoby stvořené k vzájemnému si popřání, aby ten nový byl lepší starého. Žel trochu, světové události rozhodly jinak. O tom však bude zmínka na jiném místě.

Jakmile skončila poslední masopustní zábava, pustili jsme se opět do práce. Pro stávající rok byly na repertoáru 2 činohry a 1 opereta. A vzpomínáme-li letos 10 roků činnosti na novém jevišti a 30 roků ochotnické práce našeho režiséra Antonína Hory, uvádíme na jeho počest a v jeho režii jako jubilejní představení
17. dubna 1938 komedii Viléma Wernera
Lidé na kře
Výprava J. Šach, masky Frič Slaný, napovídal St. Nitka, technická spolupráce J. Horník.
Hráli: A. Hotový, B. Nejtková, J. Šach, B. Varhulíková, St. Justin, M. Horová, M. Horníková, M. Hora, Ot. Koukl, V. Husák, J. Bulis, Zd. Nitková.

Příběh se odehrával v době nezaměstnanosti, kdy konexe znamenaly někdy víc neb dobré jméno, či poctivá práce. Hra měla premiéru v Národním divadle v Praze 19. 2. 1936, kde docílila 91 repríz. Obsazení hry zvolil režisér dobře a všichni účinkující se svých rolí zhostili na výbornou. V roli šedesátiletého konservativního profesora, ale poctivce byl A. hotový jedinečný. Jeho dcera Pavla, lékařka, v podání B. Varhulíkové byla velmi dobrá. Její dialogy vedené se svým otcem byly jasným kontrastem mezi dobou jeho, v kterou věřil a dobou nynější, které nerozuměl. Tato doba byla však samozřejmou pro jejího bohatého kolegu lékaře a pozdějšího manžela V. Řípu, kterého přesvědčivě podal Mir. Hora. Pavlin bratr Zdeněk, inženýr bez zaměstnání, kterému z jeho zoufalé situace morálně i finančně často pomáhala, nebyl v podání Jos. Šacha dost přesvědčivý. Roli však perfektně ovládal a odehrál ji poctivě. Mladší Jirka, taky nezaměstnaný , řešil svou svízelnou situaci jinak. Je talentovaným fotbalistou a přes otcův zákaz se mu věnuje, což se neobejde bez častých mrzutostí, ale nakonec mu to vynese zaměstnáni. Roli velmi dobře propracoval a odehrál St. Justin.
I ostatní role, Hanča v podání M.Horově, její matka v podání B. Nejtkové a Jirkův kamarád Franta Cikán, fotbalista v podání Jos. Bulise byly odevzdány beze zbytku. Když všichni odešli slavit dobrý konec, Junek přemožen klesá do křesla a medituje: “Děti teď plují na své kře, žene je bouře. Kde jsou lodě, které by je mohly zachránit? Prapodivná jména mají ty lodě - Vira v člověka - Vira ve spravedlnost - Víra ve víru. To všechno jim bylo vzato. O to všechno byly okradeny. To všechno se jim musí vrátit, jen přijedou-li lodě ještě včas ...SOS, SOS !”
Představení bylo úspěšné, o čemž svědčil velký aplaus, který se ozval ze zaplněného hlediště.

Jak už na začátku uvedeno, vzpomínáme letos dvojího jubilea. Deset roků divadelní činnosti na novém jevišti a 30 roků ochotnické činnosti našeho režiséra A. Hory. Ohlédněme se tedy trochu nazpět.
1. května 1928 bylo naším souborem sehráno první divadelní představení na novém jevišti. Za uplynulých deset roků čtyřicet tři představeni. Toto dnešní, jubilejní, je takovou rekapitulací naší divadelní práce, kterou předkládáme k posouzeni veřejnosti. Ta nám po celý ten čas věnovala svoji přízeň. Nebyla to léta lehká. Zatím, co na jedné straně byly úspěchy, na straně druhé ignorace, závist či nepochopení.
0 významu ochotnického divadla, zvláště na venkově, promluvil p. A. Ježek ze Slaného:
“Ano, vytrvat, jako vytrval jeden z nejstarších jarpických ochotníků, herec, hudebník a režisér Antonín Hora, jehož třicetiletou divadelní činnosti dnes vzpomínáme. 0 divadle se často mluví či píše jako o prknech, které, znamenají slávu!" U nás ochotníků to však není vždycky jednoznačné. Naše prkna znamenají často nevděčnost a někdy i posměch. Odměnou je potlesk ze zaplněného hlediště, popřípadě i trochu uznáni. A tak tomu bylo i u A. Hory”. Po zhodnocení celé kulturní činnosti jubilantovi děkuje jménem celé obce ochotnické za obětavou práci a do dalších let hodné zdraví a naše "Zlom vaz"! Za organizaci a soubor se k přání připojuje předseda Ant. Hájek. Následoval velký potlesk z hlediště. Proslov byl uskutečněn v delší přestávce mezi 2a 3 jednáním.

Vzpomínka autora kroniky J. Šacha na Antonína Horu: “Jako dlouholetý spolupracovník, chtěl bych i já, osobně, na několika řádcích vzpomenout neúnavného, spolehlivého pracovníka, hudebníka , herce, režiséra, dobrého srdce i kamaráda Antonína Hory.
Moje první seznámeni s ním bylo ve dvacátých letech u Hodků, kde byla tehdy umístěna obecní knihovna a on zastával funkci knihovníka. Zde také provozoval svoje řemeslo a často jsem jej při práci sedícího zastihl na sedlářské stolici. Byl však vždycky ochotný, vyhověl a s odbornou znalostí doporučil tu či onu knihu. Někdy byl-1i čas pohovořil a při odchodu s úsměvem zval k další návštěvě. Takového jsem jej poznal a znal po všechna další léta.
Antonín Hora byl zdejší rodák, pocházel z nejstarší a nejznámější muzikantské rodiny Horů. Už jeho děd byl muzikant a jeho otec, jak jsem se dočetl, hrá1 na fagot ve Zlonickém sdruženi či sboru hudebníků spolu s hudebním skladatelem Antonínem Dvořákem. A protože i mladý Antonín měl muziku “v krvi”, podlehl i on kouzlu a kráse tónů a hudba se stala jeho první láskou. Vyučil se sedlářem a čalouníkem, odešel na zkušenou a když se po vojně vrátil domů, otevřel si živnost, založil rodinu a jako milovník umění, plný energie a elánu se hlásí do služeb Thália.
Rok 1908 zastihuje Antonína Horu už v pilné práci na poli kulturním. Protože už od r. 1899 tu byly dva spolky, snažící se o rozvoj kulturní činnosti, byl zván tu i tam a nikomu neodmítl. Hlavní jeho působiště však bylo u Sboru dobrovolných hasičů, kteří měli sídlo u Louckých později u Dandů. Byla to celá řada úspěšných her, v kterých hrál, které režíroval a velmi často i scénicky vybavil . Jediným pomocníkem při těchto pracech býval, tehdy, jak sám si často posteskl, jeho učedník. A odměna? Často špatný vtip, posměch ba i ponížení.
Byla to léta nepochopení a malého zájmu spoluobčanů o divadlo. Postupem času přibylo mladých lidí, situace se částečně zlepšila, ale A. Hora se větší pomoci stejně nedočkal.
V roce 1926 přechází k ochotníkům dram. odboru čsl. soc. dem. strany jako režisér, herec, hudebník i dramaturg. Byl to všestranný ochotnický teoretik i praktik s bohatými zkušenostmi, agilní, rozumný a při tom velmi skromný, často ku své škodě. Všichni jsme si. jej vážili a rádi s ním spolupracovali. Nepamatuji se, že bychom se za 15 roků naší společné práce dostali do kolize. Své názory a přání jsme vždycky vyřešili k oboustranné spokojenosti. Když se mu dařilo, dovedl se spokojeně usmívat, když se nedařilo, objevily se mu na čele hluboké vrásky. Tu pronesl svoje obvyklé rčení. “Člověče to dál nejde”. Všechno dělal s chutí, by1 šťasten, že není sám, že má kolem sebe řadu mladých ochotnických lidí, kteří mají rádi divadlo stejně jako on. Bylo to období radostné a plodné práce a i když nás někdy provázela nepřízeň, nebo se zablýskalo a strhla bouřka, nic toto dobré dílo nezničilo. Takový byl Antonín Hora.
Nemohu skončit , abych ještě nevzpomněl na řadu příjemně strávených večerů v kruhu jeho rodiny, kde se debatovalo jen a jen o divadle. Těchto debat se často zúčastňovala i paní Horová. Jako velký příznivec divadla, měla často dobrý názor či radu při sestavování dramaturgického plánu, obsazování rolí nebo kostýmování. Mnohá představeni, které svou výpravou i provedením budila doma i v okolí údiv, se zrodila při těchto večerních sezení.
Co říci závěrem? Děkuji ještě jednou Antonínu Horovi za jeho záslužnou práci, v které setrval až do konce svých sil a bez níž by byly začátky jarpického divadla v mnohém chudé. Věřím, že vzpomínka na něj zůstane, pro nás pro všechny, kteří jsme pomáhali toto dílo budovat, světlou”.


V první polovině května r. 1938 jsme začali připravovat Langrovu bohatýrskou hru o našich legiích Jízdní hlídka ale k jejímu uvedení nedošlo. Dlouhé politické napětí ve světě a válečná, hysterie v sousedním Německu se stále stupňovaly. 21. května 1938, kolem jedenácté hodiny noční, ze silného deště, chodí obecní strážník Stan. Prošek dům od domu a doručuje nám povolávací rozkazy. Vlast volá své příslušníky do zbraně. Téměř všichni ochotníci odcházejí za svoji povinností sloužit v obraně své rodné zemi. Po čtyřech týdnech, 19. června 1938, se vracíme do svých domovů a ke své práci, částečně uklidněni, ale přece s obavami o naši budoucnost. Protože práce je dobrým lékem proti starostem, pokračovali jsme v započatém díle, chtějíc Jízdní hlídku uvést 28. září. Události však spěly rychle k tragickým závěrům a my se 14. záři 1938 ocitáme znovu u svých vojenských útvarů a za 4 dny na to, nařizuje prezident Dr. E. Beneš všeobecnou mobilizaci mužů do 40ti let. Osud se naplnil a všechno se zhroutilo. 28. září 1938, opuštěni od spojenců (Francie, Anglie) byli jsme přinuceni kapitulovat a bez jediné rány ztrácíme nejkrásnější a nejbohatší část naši vlasti, která byla vykoupena krvi a slzami národa českého. Ztrácíme i svého presidenta, který odjíždí za hranice. Následuje šílená kampaň proti všemu co je české a demokratické. Je nařízeno rozpuštění všech politických stran a český národ se soustřeďuje do dvou stran Národní jednoty a Národní strany práce. Situace v Evropě stává se den ze dne hrozivější a pro nás vrcholí 14. března 1939 úplnou katastrofou.
Ve středu 15. března 1939 v časných ranních hodinách, za prudké sněhové vánice jsme byli obsazeni německou nacistickou armádou. Přestáváme být samostatným státem a začínáme život jako “Protektorát Čechy a Morava” (Böhmen und Mähren).

Začalo velké zatýkání a nad námi se rozprostřelo hnědé temno. Slovenští fašisté, bohužel, volili jinou cestu. Pod záštitou Velkoněmecké říše a pod ochranou hákových křížů si zbudovali samostatný Slovenský štát.
Tím skončila prozatím veškerá svobodná kulturní činnost, ale věříme pevně, že není ještě všem dnům konec a slunce svobody nám zase znovu zasvitne. (Psáno v dubnu 1939).
Pasáž, kterou jste právě přečetli, jsem beze změny opsal ze svých zápisků z let 1938 až 39. Chtěl jsem tenkrát v kostce jenom zaznamenat, co jsme všichni slyšeli, viděli a prožívali. Byly to dny naplněné bolestí a strachem o budoucnost. Nejde tedy o nějaký historický doklad, ale o vylíčení události, viděných z vlastního hlediska v tehdejší době. Tak prosím, aby byl můj zápis posuzován.

Po jednoroční přestávce, která byla poznamenána osudnými událostmi došlo i v Jarpicích ke změnám. Někteří lidé odešli, jiní a hlavně ze severních Čech zase přišli. Byli jsme rozhodnuti ve své kulturní činnosti pokračovat. Naskytla se však velká překážka. Strana práce pod jejíž hlavičkou jsme začali pracovat byla rozpuštěna a veškerá činnost zakázána. Jednali jsme tedy se sborem dobrovolných hasičů v Jarpicích o spojení s nimi, ale byli jsme odmítnuti. V té době to nebylo zrovna taktické a my jsme od nich odcházeli se smíšenými pocity. Obrátili jsme se tedy se žádosti na těl. jednotu Sokol v Šlapanicich, kde skončilo jednání rozhodnutím, že pokud to půjde používat hlavičku Sokola. To bylo naše vysvobození. Měli jsme totiž rozpracovanou divadelní hru a čas neúprosné běžel. Konečné jsme se dočkali velikonoc a pod hlavičkou těl. jednoty Sokol uvedli 9. dubna 1939 v hostinci p. Rudolfa Šůchy (U Křížků) operetu o třech jednáních a šesti obrazech
Na šťastné planetě
Napsal Jiří Balda, režie J. Šach, hudba Stelibský - Melíšek, výprava A. Hora, zpěvy nacvičila B. Nejtková, balety A. Winklerová.
Hudba jazz p. Krátkého ze Zlonic dirigent uč. hudby Dráb, piano Vlasta Janků.
Hráli: J. Švestka, A. Husák ml., A. Winklerová, B. Nejtková, J. Šach, Ant. Dieznerová, St. Justin, A. Protiva, J. Husák, A. Grégrová, V. Sklenář, K. Šach, M. Novák, J. Nová, J. Prokop, V. Husák.
Kompars: M. Klečková, Vl. Procházková, E. Tajzichová, M. Šantorová, Zd. Nitková, M. Nováková, M. Novák, K. Winkler, O. Procházka, L. Kašpárek, J. Nitka, V. Šantora.
Celkové provedení hry bylo slabší. Různé překážky, nesnáze, noví lidé v souboru a nepravidelné docházky na zkoušky vykonaly své. Přesto se však zmíním o těch, kteří odevzdali poctivé dílo. Byla to dcera planetáře Zihudy Hanička, v podáni A. Dieznerové. Ačkoliv začátečnice, byla velmi dobrá vystupováním, i zpěvem.
To však nelze říci o jejím partneru Jindřichovi, který v podáni A. Husáka ml. byl hrou sice uspokojivý ale zpěvem slabý, což bylo markantní při společném duetu. Kdo překvapil, byla mladá adeptka A. Winklerová v roli Světly. Jistá vystupováním i zpěvem a dovedla si i dobře poradit se svým partnerem Toníkem, v podání St. Justina jehož hra je známá svojí originalitou v tvořivostí. Velkostatkář Bořek v podání J. Švestky byl přesvědčivý. Je to rutinovaný herec. I když se vrací na scénu po delší době, nevyšel ze cviku. Zihuda planetář byl v podání J. Šacha , se svým papouškem a příslušným humorem, velmi dobrý a udržoval v obecenstvu veselou náladu až do konce.

Řezník Čuntal, přísný vegetarián, jehož idolem byla Markétka a zábavou plést si pulovr se svetrem, byl v podáni J. Husáka všestranně dobrý. Jeho partnerka, kuchařka Markétka, v podání A. Grégrové byla dobrá, i když proti svému partneru značně volnější. I ve zbývajících rolích se každý snažil si tu svou poctivě uhrát. Kdo tentokrát zklamal, byl dívčí balet. Námět pěkný, ale nedisciplinovaností některých děvčat bylo jeho provedení velmi slabé. Opakem byli chlapci. Pro svoji práci měli porozumění a jejich kázeň byla příkladná. Jazz p. Krátkého ze Zlonic, ve složení jakém hrál, se ukázal pro podobné produkce absolutně nemožný. Veškerou tíhu po stránce hudební i zpěvné nesl na svých bedrech klavírista Vlasta Janků a spolu s dirigentem p. V.. Drábem to drželi až do konce. Jak už uvedeno, celkové provedeni hry bylo slabší, ale že bylo provázeno po celou dobu smíchem a potleskem, svědčí tomu, že se líbilo. Hra měla 10. dubna 1939 reprízu, která se uskutečnila ze stejných podmínek, ale v lepší a dokonalejší souhře.
Závěr finanční zprávy říká, že příjem z obou představení byl Kč 1 790,80
po odečteni režie zbylo Kč 243,50.

Píše se říjen 1939. Vládní vyhláškou Protektorátu Čechy a Morava, byla nařízena reorganizace a registrace všech kulturních s hudebních spolků. I my, když jsme chtěli existovat, museli jsme se rozhodnout - založit nový spolek.
Od 1. listopadu 1939 se tedy zrodil nový spolek, který si dal do štítu jméno jednoho z nejstarších herců a budovatelů národa Josefa Kajetána Tyla. Takže všechny následné kulturní podniky se rozumí pod hlavičkou:
Spolek divadelních ochotníků J. K. Tyl pro Jarpice a okolí se sídlem v Jarpicích, řádný člen Ústřední Matice Divadelních ochotníků Českých
v Praze.


I přes neutěšené poměry z nejasným zítřkem, jsme se pustili do studování nové hry. Jako první pod hlavičkou J. K. Tyl jsme uvedli12. listopadu 1939
hru se zpěvy o třech jednáních
Kráska ze Šumavy
Napsal K. Fořt, hudbu J.Nachtman, zpěvy nacvičil Mir. Hora, režie A. Protiva, výprava II. Hodek, tance M. Šantorová, maskér A. Richtr Zlonice,
kostýmy Procházková.
Hráli: A. Hotový, A. Grégrová, A. Protiva, J. Švestka, J. Bulis, Mil. Klečková, Il.Hodek, M. Kašpárková, M. Prokopová, J. Šach, J. Kadlec, M. Novák, A. Čečrdlová Zd. Nitková, F. Horník, O. Procházková, Al. Šůchová, V. Šůchová.
Hra samotná dějem i hudbou slabá. Jen díky šťastné volbě režiséra A. Protivy při obsazování rolí, se mu podařilo vytvořit celkem uspokojivou zábavu. Zvlášť dobře si vedl A. Hotový v roli majitele panství Urbana, A. Protiva v roli adjunkta Švětelského, v roli lesního Souhrady J. Švestka, v roli Jeníka Kaliny J. Bulis, v roli Udínkové M. Kašpárková st. M. Prokopová v roli Boženky a J. Šach v roli pytláka Varhuly. Ale i ostatní účinkující se svých rolí zhostili poctivě. Škoda jen, že představeni bylo poznamenáno malou návštěvou a skončilo schodkem Kč 42,85.


25. prosince 1939 byla uvedena komedie o 3 jednáních
Zorka
Napsal Otto Mynařik, výprava Hodek Il., režie J. Šach, napovídal St. Nitka.
Hráli: A. Hotový, I. Hodek, J. Kadlec, B. Varhulíkova, G. Hotová, J. Šach.
Komedie Zorka je jednou z nejúspěšnějších Minaříkových her, pro které vždycky rádi venkovští ochotníci sáhnou. Děj se odehrává na chirurgickém oddělení primáře Macha. Má malé obsazení a je velmi vtipně stavěné.
Obsazení rolí bylo dobré. Ovládání textu rolí, až na jednu výjimku, perfektní. Celkové provedení bylo, dá se říci dokonalé. Tak primář Mach v podáni A. Hotového byl svým dokonalým vystižením postavy a přednesem par excelence. Nevzdělaná, nevychovaná ale přímá a upřímná pacientka Zorka v podání B. Varhulíkové byla výborná. Je to jedna z nejlepších našich hereček pro role náročné, hlavně dramatické. V dané roli byla velmi dobrým protějškem svého táty tuláka Macouna vulgárního a notorického alkoholika, kterého přesvědčivě podal J. Kadlec. Škoda jen, že v některých pasážích, kde pod hrubou skořápkou má být znát dobré jádro, nedovedl hrající dobře vystihnout onen citový rozdíl a byl příliš hrubý. MUDr Kafka, role sice kratičká ale význačná, nebyla v podání Il. Hodka provedena jak se očekávalo. Nedostatečná znalost textu působila na souhru rušivě. Paní Kryštofová, mondénní dáma nešetřící flirtem, byla velmi přesvědčivě podána Gustou Hotovou. Nemocniční sluha “pan” Houžvička, “věčně namazanej”, jak říkala vrchní sestra, byl v podáni J. Šacha jedinečný. Jeho telefonické rozhovory se sestrami, které často vedl v podnapilém stavu, vyvolávaly u obecenstva bouře smíchu. Bylo to skutečně jedno z velmi dobrých představeni . Ani finančně nevyznělo špatně. Celkem vybráno Kč 670,- po odečtení režie zůstatek Kč 429,-.

Píšeme rok 1940. Celý český národ vzpomíná 120.výročí narozenin své největší básnířky Boženy Němcově a současné 78. výročí její smrti. Ke vzpomínce se 24. března 1940 připojujeme i my uvedením dramatizace její povídky
Divá Bára
Hra se zpěvy o třech jednáních a čtyřech obrazech. Děj se odehrává ve vesnici Vestec kolem roku 1870. Před představením a zaplněným hledištěm krátce, ale velmi pěkně promluvit o životě a díle Boženy Němcově Ant. Vacula, učitel z Budenic. Dlouho trvající potlesk, který se ozval na závěr svědčil, že se přednáška líbila.

Pro scénu upravil S. Razov a J. Červený.
Hudba M. Smatek, zpěvy nacvičil M. Hora, režie J. Šach a A. Protiva, kostýmy A. Huňková z Prahy, výprava ř. uč. V. Hartman, tance M. Horová, masky Kašpárek F., hudba M. Jírovský.
Hráli: A. Hotový, A. Dandová , Mil. Klečková, M. Hartmanová st., J. Šach, M. Kašpárkova, J. Švestka, M. Kalousová, Il. Hodek, J. Hestlerová j. h., V. Hartman, A. Protiva, A. Husák ml., J. Husák.
Kompars: M. Šantorová, V. Procházková, H. Hampejzová, V. Kupová, Iv. Hodek, V. Šantora, B. Venhauer, L. Kašpárek.
Přestože se o inscenaci uvedené hry někteří kritikové vyslovovali s pochybami, dosáhla tato ve Švandově divadle v Praze přes 170 repríz a velký zájem projevily o ni i scény venkovské. V našem širokém okolí jsme ji, i přes její náročnost, uvedli pouze my a s úspěchem. Obsazeni rolí bylo pečlivě voleno. Starý farář, který bděl nad svými věřícími, aby jim nebylo ukřivděno, byl v podání A. Hotového opravdu důstojným pastýřem svých oveček. Jako všechny jeho role předchozí, byla i tato perfektně propracována. Škoda, že to byla u nás jeho poslední. Jeho sestra v podání A. Dandové byla skutečnou starostlivou ale i vypočítavou hospodyní a velmi milou při chytání ženicha své neteři Elišce, jemné ale trochu bojácné dívce, kterou přesvědčivě podala Mil. Klečková. Její vystoupení i zpěv se líbil a byl odměňován potleskem. Její teta, stará dáma, trpící strašnou nemocí (hypochondrií) byla v podání pí. M. Hartmanové pro nás příjemným překvapením. Živý temperament, dokonalé ovládání role přirozená hra, svědčily o rutinované herečce.
Dršmíška , kostelníka a hrobníka, který si rád přihne, výborně podal Jos. Šach. Jeho výstupy byly doprovázeny smíchem i potleskem na otevřené scéně. Jeho žena kořenářka v podání M. Kašpárkové a ponocná, v podáni M. Kalousové byly výborně sehranou dvojici vesnických klepen. Ponocný, který je jinak zdravý a celý rok poctivé slouží, na den sv. Jane Křtitele “kdy straší”, to ho berou silné “ reuma” a z chalupy ho nikdo nedostane. J. Švestka tuto roli poctivě nastudoval i přesvědčivě podal. Stařičký pastýř v podání Il. Hodka byl velmi dobrý. Jeho procítěná řeč na obhajobu své dcery Báry zapůsobila i na obecenstvo, které na ni reagovalo potleskem. Bára, divoké temperamentní děvče, ale s dobrým srdcem, byla v podání pí. Mil. Kestlerové j. h. velmi dobrá. Perfektní ovládání textu, výstižné pojetí role a dokonalý přednes svědčily, že je rutinovanou herečkou. Pan správce Kilián Sláma, starý mládenec a zástěrkář, který se vyjma; strašidel ničeho nebál, byl v podání ř. uč. V. Hartmana dobrý. Mladý myslivec byl A. Protivou podán celkem uspokojivě, až na to, že místy byl málo slyšet, na což si stěžovali návštěvníci i z prvního místa. Hynek Mikeš lékař byl v podání A. Husáka ml. hrou dobrý, ale zpěvem slabý tak, že se vedle své partnerky Elišky chvilkami úplně ztrácel. Malá ale důležitá epizoda hostinské v podání J. Husáka svůj účel nesplnila. Byla příliš přehnaná, až kabaretní. Jeho časté nevhodně extempore působilo ve hře rušivě. Mužský kompars byl dobrý. Chlapci byli důslední a v práci poctiví . Opakem byla děvčata. Pro jejich neukázněnost bylo nutné stáhnout ze hry jeden balet. Velkou práci a těžkou pozici měl M. Hora, který přes všechny trampoty nacvičil zpěvy, hudbu s orchestrem a na konec musel sám i nacvičit balet. Jinak celkový průběh hry byl uspokojivý a návštěvníci, jak jsme se přesvědčili odcházeli spokojení.
Druhý den t. j. 27. března 1940 měla Divá Bára reprízu ve znatelně lepším provedení. Spokojenost byla tedy oboustranná. Finanční výsledek byl rovněž dobrý, když čistý výtěžek z obou her počítán Kč 437,-.
Máte-1i židli posaďte se ! Za zmínku stojí i tato příhoda, kterou byla Divá Bára poznamenána. Jarpičtí hostinští páni Křížek a Danda si při větších zábavních podnicích půjčovali navzájem asi 40 židlí. Tentokrát však pan Danda odmítl zapůjčit, přestože je nepotřeboval.

Místa k sezeni byla vyprodána, co dělat? Rozběhli herečkou jsme se tedy po vsi a židle si vypůjčovali z domácností. Tím však vznikla v několika případech kuriózní situace. Ten, kdo si zaplatil 1. či 2. místo, si v některých případech sedl na vlastni židli, kterou půjčil, nebo si ji sám přinesl. Bylo při tom hodně smíchu a vtipů, ale nikdo se nezlobil. Jednání p. Dandy a jeho rádců, bylo v mnoha případech po pravdě odsouzeno.

1. května 1940 byla uvedena činohra o třech jednáních
Směry života
Napsal F. H.. Svoboda, výprava A. Protiva, režie Il. Hodek , napovídal M. Novák.
Hráli: M. Kašpárková, B. Varhulíková, J. Šach, B. Kalous, M. Kalousová, M. Hora, Il. Hodek.
Bylo tomu jedenačtyřicet let, co byla tato hra napsána a přece je z každé věty cítit, že stářím nijak neutrpěla. Osoby v této hře, Černý chalupník z Kytína a jeho žena, kteří se celý život dřeli a celý svůj majetek obětovali, aby umožnili studovat svému jedinému synu, jsou stále živé. Stejná životnost je u mladého studenta - idealisty -, jemuž kříží osud vypočítavá pražská koketa. V celém ději o zklamané lásce, omylech mládí a pravém štěstí, které nezná sobeckosti, je tolik životní pravdy, že úspěch kterého hra docílila na scénách profesionálních i ochotnických, je plně zasloužená. Aby i u nás bylo docíleno úspěchu, byly jednotlivé role pečlivě obsazeny.
Pochlebovačná a vypočítavá Soukupová byla v podání M. Kašpárkové velmi dobrá. Její dcera Boženka, vychytralá koketa, v podání B. Varhulíkové byla dobrá, i když role neodpovídala jejímu naturelu. Je to jedna z těch našich nejlepších hereček. Černý chalupník z Kytína v podáni B. Kalouse byl výborný. Závěrečná scéna 3. jednání byla jím tak opravdově podána, že mnohé oko v hledišti zaslzelo. Jeho žena, udřená a ustaraná matka, byla v podání M. Kalousové uspokojivá, ale vedle svého partnera znatelně slabší.

Jejich syn Antonín v podáni Mir. Hory a jeho přítel Malík, v podání Il. Hodka, byli oba jak ovládáním textu tak přednesem výborní. Byla to jedna z jejich ukázkových prací na jevišti. Nakonec Červenka, starý mládenec a majitel realit, byl v podáni J. Šacha úspěšný, což nasvědčuje perfektní znalost role i její správné pojetí. Celkové hodnoceni hry tedy dobré, tak že spokojen byl nejen režisér a účinkující, ale potleskem dávali najevo svou spokojenost i návštěvníci. Škoda jen, že tak dobré představení bylo poznamenáno poměrně malou návštěvou.

25. května 1940 byl uspořádán
Slavnostní večer
za účelem rozloučení se s naším členem, místopředsedou a dlouholetým spolupracovníkem hospodářským správcem, Antonínem Hotovým a jeho rodinou.
Přesně ve 20 hod zahájil předseda spolku Ant. Hájek večer uvítáním přítomných. Zvlášť pak uvítal zástupce sboru dobrovolných hasičů a tělocvičné jednoty Sokol ze Šlapanic, zástupce sboru dobrovolných hasičů z Jarpic, kteří se na náš rozlučovací večer s ostatními občany v hojném počtu dostavili. Antonínu Hotovému, jeho přítomné manželce a synu Stanislavovi pak poděkoval za jejich příkladnou činnost v našem divadelním souboru, kde si za uplynulých osm roků 1932 - 1940 získali přátele a sympatie nejen u nás, ale i u široké obce návštěvnické. Na závěr jim jménem celého souboru i jménem svým přál pevného zdraví a do nového působiště, kam odchází, spokojenost a hodně úspěchů.
Ant. Hotový poděkoval za slova uznání, všem přítomným za účast a souboru, jak napsal do prezenční listiny, přál hodně, hodně zdaru a do další činnosti hodně úspěchů. Pak následoval malý kulturní program, který připravili uč. Mir. Hora, Ant. Protiva, Jos. Bulis a další. Po programu byla volná zábava. Podle prezenční listiny, která je chována ve starých zápisech, se slavnostního večera zúčastnilo 52 osob.


Konec roku 1939 a rok 1940 znamenaly pro nás částečný pokles úspěchů, na které jsme byli až dosud zvyklí. I když jsme se tomu bránili, došlo k určité stagnaci v pokroku i kvalitě představení. Faktorů tu bylo několik. Různá nařízení a omezování ve volbě hry, zákaz pořádání zábav s kabaretním programem, Silvestrů, Mikulášských a pod. Bez vlivu nebyl ani odchod několika dobrých ochotníků. V roce 1939 odešli tři Winklerovi, v roce 1940 Boža Varhulíková, Standa Justin a rodina Hotových. Celkem osm aktivních členů a to už je znát. Zůstal nám ale náš původní kádr s několika dobrými mladými a s tím jsme se rozhodli přes všechna úskalí jít kupředu, překlenout stagnaci a dostat se kvalitním provedením představení do soutěže ochotníků “Šamberkova okrsku” a Národního souručenství, která byla vyhlášena na jaro příštího roku 1941.
Protože jsme však dosud neobdrželi seznam her, které budou do soutěže připuštěny a vánoční svátky jsme nechtěli. nechat bez už tradičního představeni uvedli jsme 25. prosince 1940 operetu o třech jednáních
Všude dobře u nás nejlíp
Napsal M. Šimáček, hudbu R. Ferry, režie Il. Hodek, scéna A. Protiva, zpěvy nacvičil Mir. Hora, tance Mil. Klečková. Hudba J. Kutil Zlonice
Hráli: J. Šach, M. Kašpárková, Mil. Klečková, J. Bulis, A.Husák ml., Ant. Grégrová, Il. Hodek, B. Kalous, A. Protiva.
Uvedené hra nese honosný název “opereta”a je vlastně jen pouhou jednoduchou hrou s několika pasničkami, tak její provedeni nebylo takové, jak se očekávalo. Nedokonalá znalost textu narušovala často rychlejší spád, který hra vyžadovala.
S úspěchem se svých roli zhostili Anička dcera ševce Klempery, v podání M. Klečkové a byla velmi dobrá. Kvalitní interpretací písní byla téměř rovnocenným partnerem Jeníku Jahodovi, v podání J. Bulise, který svým zpěvem je skutečně na výši.
Ve hře však potřeboval více živosti Žid Moric Klein (vždycky fajn) v podání A. Protivy Byl fajn "in natura". Dokonalou maskou, úborem, vystoupením a svým židovským žargonem byl výborný, i když vypomáháním si častým extemporem zakrýval nedostatek znalosti textu.
Klempera švec v podáni J. Šacha byl uspokojivý. Svým humorem a temperamentem se snažil udržet hru v patřičném tempu, ale přesto pro nesouhru, to v některých pasážích zaskřípalo. Jeho žena Katy v podaní M. Kašpárkové byla velmi dobrá. Roli ovládala perfektně ale nejistota v nástupech a částečná nervozita, nejen u ní, byla zaviněna spíš nedostatečnou režií. Velkostatkář Rubeš v podáni A. Husáka ml. a jeho partnerka Blanka v podání A. Grégrové se neuvedli. Neúspěch byl hlavně v neznalosti textu a slabém zpěvu. Farmář Holman byl v podáni Il. Hodka uspokojivý, ale odmítnutím obléknout kostým farmáře vystoupil na scénu ve vlastním novém obleku, jako na módní přehlídku. Bylo to krajně nevhodné, což nám bylo vytknuto i některými návštěvníky. Co říci na závěr? Po tolika létech úspěšné činnosti by se nemělo podobné představeni u nás opakovat a do nastávající soutěže mělo by se přistoupit s větší odpovědností. Představeni bylo slabě navštíveno a skončilo schodkem K 34,-.

Jak už byla zmínka “Šamberkův div. okrsek" spolu s Národním souručenstvím, vypsaly soutěž divadelních souborů ve slánském okrese. Soutěže jsme se zúčastnili a v jejím rámci uvedli
Třetí zvonění,
veselohru o třech jednáních. Děj se odehrává v Neklisech od 8 hod. do 12 hod.
Napsal V. Štech, režie J. Šach, výprava A. Protiva, napovídal L. Hampejs.
Hráli: V. Hartman, M. Hartmanová, M. Klečková, M. Horová, M. Hora, A. Protiva, J. Husák, J. Šach, I. Hodek, M. Kašpárková, M. Stehlíková, J. Kadlec.
Uvedená hra je veselý příběh z maloměstského prostředí, odehrávající se v rozmezí pouhých čtyř hodin. Je vtipně konstruovaná a dobří herci s ní mohou divákům připravit příjemně strávený večer.

To bylo i naším přáním a proto, jak obsazení rolí, tak i samotnému provedení byla věnována péče. Že se nám to podařilo, nasvědčuje tomu dosažený úspěch u návštěvníků, kteří nešetřili potleskem a celé představení doprovázeli bouřlivým smíchem. Všichni účinkující se svých rolí zhostili na výbornou. To byla světlá stránka představení.
Stinnou stránkou byla změněná soutěž. Spolky byly rozděleny do tři skupin a každé skupině určeny 4 div. hry, z nichž si soutěžící mohli zvolit kteroukoliv. My jsme byli zařazeni do 2. skupiny a zvolili si Štechovo Třetí zvonění. Na představení se dostavila tříčlenná porota složená z pánů: Holuba, uč.Nováka a p. Dragouna. Všichni byli ze Slaného. Verdiktem poroty nám bylo přiřknuto čtvrté místo, za které jsme v závěru soutěže obdrželi diplom. Po shlédnuti některých představení, která jsem navštívil před i po nás, mohu říci, že jsme zasloužili umístění lepší. Zadostiučiněním nám bylo, čeho jsem byl svědkem ve Slaném při rekapitulaci soutěže. Zjistilo se totiž, jak rozhořčení zástupci zúčastněných souborů tvrdili, že do porot byli jmenováni lidé, kteří divadlo nikdy nedělali, nebyli členy žádných souborů a mnozí z nich ani do divadla nechodili, tak že jejich vědomosti o divadle byly velmi mlhavé a jejich posudky by tedy neměly být rozhodující. Byla to bouřlivá schůze, v jejíž závěru bylo konstatováno, že soutěž svůj účel nesplnila, ale napáchala v celém divadelním okrsku víc škody než užitku. Pro nás i naše příznivce to bylo představeni zdařilé a ani zůstatek s příjmy K 595,-- nebyl špatný.

15. července 1941 uvedena veselohra F. H. Svobody
Poslední muž
Režie Il. Hodek, výprava A. Hora, a J. Šach, napovídal L. Hampejs.
Hráli: J. Švestka, M. Kašpárková, Mil. Klečková, M. Horová, M. Novák, Il.Hodek, M. Hora, M. Stehlíková, M. Petržílková, A. Protiva.

Svobodův Poslední muž je hrou, která se často objevuje na scénách městských i venkovských. Byla několikrát vysílána rozhlasem i zfilmována. Je to veselohra plná komických situaci a má svižné tempo. Její figurky jsou vesměs milé, přívětivé, včetně tatínka pedanta a starostlivé, věčně ustrašené maminky. Pro herce je to hra náročná a má-li dosáhnout žádoucího úspěchu, musí každý svou roli ovládat, ale i žít. Toho si byl vědom režisér Il. Hodek a obsazení i režii provedl pečlivě. I když musel ze svých nároků na herce něco slevit, podařilo se mu spolu s kolektivem vytvořit velmi dobré představení.
Kohout v podání Jos. Švestky byl velmi dobrý, i když se v této roli, jak sám říká, necítil dobře. Zato jeho manželka, v podáni M. Kašpárkové se úplně překonávala. Její starostlivost : “…tatínku, ano- tatínku - hned - Helenko, podej tu šálu - Zdenko- sklenici - vodu - honem - tak - tatínku tady je lék”. Bylo to dokonalé pojetí role. Jejich děti, Helena v podání Mil. Klečkové, a Zdeňka v podání M. Horové byly velmi dobré. Ukázaly, že několikaletým působením v souboru získaly rutinu dobrých hereček, ale i sympatie obecenstva. Jejich bratr Jaroslav v podání Mir. Nováka byl slabší, přesto že se snažil se svými partnerkami alespoň “držet krok”, v některých pasážích se mu to nedařilo. Dr. Macek v podání I. Hodka byl přesvědčivý. Jako režisér nastudoval roli tak, aby odpovídala asi jeho pojetí hry. Ing. Bečvář v podání Mir. Hory byl velmi dobrý. Dokázal, že je nejen jako hudebník, ale i jako herec dobrým nástupcem svého stejně dobrého otce. Vacková v podání M. Stehlíkové a Barušky v podání M. Petržílkové byly celkem uspokojivé. U Petržílkové to bylo první vystoupeni a proto ta nejistota až tréma, i když text ovládala. Pepík byl A. Protivou zahrán bez kazu. Celkové hodnoceni představení dobré, takže účinkující i návštěvníci strávili zase jeden z příjemných večerů.. Pokladník ukládal zůstatek K 529,- .

Žně už dávno skončili a jen z několika málo dvorů a stodol dozníval hukot mlátiček. Zabráni v přípravách na podzimní práce, nikdo ani nepočítal rychle ubíhající čas. Přešlo už babí léto a hlásil se nevlídný podzim. Mlhy, deště se za citelného chladu střídaly téměř celý říjen i část listopadu. Práce na polích byla velmi namáhavá. Ani nám ochotníkům, nebylo z toho času dobře, protože leckterý z našich členů souboru, vrátivší se z pole promoklý a prostydlý se večer těžko loučil s příjemným teplem domova, aby došel na zkoušku.
Byl však už čas připravit představení na ukončení roku, který pro nás , po zákazu Silvestrů, končil o vánočních svátcích.

Nastudovali jsme tedy poslední z letošního repertoáru a 27. prosince 1941 uvedli hru Josefa Kajetána Tyla
Paličova dcera
V režii Il. Hodka a výpravě J. Šacha napovídal St. Nitka. Kostýmy A. Huňková Praha.
Hráli: ř. uč. V. Hartman, V. Husák, M. Kašpárková, J. Šach, Mil. Klečková,
M. Kalousová, I. Hodek, B. Kalous, J. Husák, A. Protiva, M. Petržílková, J. Kadlec, V. Sklenář, M. Novák, J. Švestka, B. Kubešová. Děti hrály E. Krakešová a H. Lemanová.
I tentokrát měl režisér Il. Hodek ve volbě obsazení šťastnou ruku. Všichni se svých rolí chopili s chutí, poctivě je nastudovali a odevzdali beze zbytku, takže byl režisér právem spokojen. Byl to dobrý, soubor, představení proběhlo hladce a mělo zasloužený úspěch.
26. prosince měla Paličova dcera reprízu se stejným úspěchem, což potvrdili návštěvníci, kteří po každém jednání dávali svoji spokojenost najevo dlouho trvajícím potleskem a to bylo také naší nejlepší odměnou. Obě představení byla hojně navštívena což potvrzuje příjem K 2 220,- a po odečtení režie pro pokladnu zůstatek K 1 440,--.
Tak byl zakončen r. 1941.

Po úspěšných divadelních vánocích pokračujeme v práci. Protože, z důvodu hlubokého smutku nad nacistickými "zapadlými vlastenci" v Rusku, byla jakákoliv sranda zakázána, vybrali jsme tedy a připravovali Piskořovu frašku Bouračka. Byla druhá polovina ledna. V té době napsalo hodně sněhu a uhodily tuhé mrazy. U nás bylo naměřeno až minus 28°C. Pro citelný nedostatek uhlí, který tehdy byl, nám náš dobrý "domácí" hostinský Rudolf Šůcha sdělil, že už nám nemůže za jevištěm topit a pozval nás, abychom zkoušeli v kuchyni. Poděkovali jsme za pozváni, poradili se a situaci rázem, rozřešili. Na každou zkoušku si přinesl každý z účinkujících z domova uhlí, aby se mohl ohřát. Kamna byla k dispozici, zdarma. V té době se leckterý jarpický domorodec podivoval, co že to ti blázniví divadelnici nosí v těch nabitých taškách, aktovkách a košíčkách do hospody? Nám ale bylo dobře, kamínka za jevištěm příjemně hřála a my zkoušeli vesele. K té radosti přibyla i další, když uč. Hartman kdesi objevil a přinesl látku na revuální oponu, kterou jsme tolik potřebovali. Stá1a K 270,- a poukaz. Ten obstarala děvčata. Termín představení se blížil a my neměli dosud povolení, ačkoliv jsme žádost podali v předepsaném termínu. Byla to další starost. Konečné v posledním týdnu před stanoveným datem povolení k představení, došlo. Současně s ním přišel přípis, jehož podstatnou část pro zajímavost uvádím. Cituji doslova:
“Povoluji Vám provozování divadelní hry Karla Piskoře Bouračka aneb tulácké dobrodružství, s podmínkou, že na stránkách vyškrtnete a v žádném případě nebudete uvádět následující: ...Kč, ... Lohengrin, ...Prachatice ( protože jsou v sudetech), ...řád ptactva nebeského, ... František Josef první, ... ksindl, ... hodina mého osvobození nadešla, atd. Na konec, ... nedodržením stanovených podmínek se vystavujete trestnímu stíháni. Okresní hejtman v. z. podpis nečitelný”.
Přes všechny nesnáze a starosti byly zkoušky úspěšně zakončeny 15. února 1942 uvedena fraška o 3 jednáních

Bouračka, aneb tulácké dobrodružství
Napsal K. Piskoř, režie A. Protiva, výprava I. Hodek, napovídal St. Nitka.
Hráli: V. Hartman, M. Hartmanová, M. Petržílková, M. Novák, J. Švestka, M. Kašpárková, I. Hodek, J. Šach, A . Protiva, M. Klečková, B. Kubešová, J. Kadlec.
Hra byla dobře nacvičena, měla živé tempo a všichni herci se snažili dát své roli všechno, co vyžadovala. To se také až na nepatrné nedostatky podařilo. Továrník Barták byl v podání J. Švestky dobrý , i když trochu násilný. Sám říkal: "Nesedí mi to". Tento nedostatek mu částečně vyvážila perfektně naučená role. Jeho manželka v podání M. Kašpárkové byla uspokojující, ale role postrádala větší propracování. Role Šedivého a jeho choti Aleny, v podáni manželů V. a M. Hartmanových byly obě velmi dobře nastudovány. Perfektní znalost textu a správné pojetí role byly hlavními faktory úspěchu. M. Petržílková v roli Cecilie byla velmi dobrá. Je to mladá adeptka a hrála s chutí. Dr. Pleva v podání M. Nováka byl dobrý, ale ve třetím jednáni se nechal strhnout komickými scénami tuláků, vypadl úplné ze své vážné role, začal se smát, komicky až nepřirozeně gestikuloval, což působilo nehezky na jeho, jinak dobrou hru. Trojlístek tuláků Rorejs, Vincek a Pepka v podání J. Šacha, A. Protivy a M. Klečkové byli jedineční. Byli vlastně pilířem celého představeni. Kde se objevili, způsobili zmatek, komické zápletky a smích. Ten je, spolu s bouřlivým potleskem, provázel po celou dobu hry. Vzpomeňme jen výborné Marie Klečkové, její vitalita a perfektní znalost role jí umožňovala i ve chvílích, kdy opravdu nebylo slyšet svého slova, využít všechny svoje schopnosti a rozehrát se naplno. Výborné ji doplňovali, rutinovaný J. Šach a výborný komik A. Protiva, který sice chvílemi. zapomínal, že ti co mají zaplaceno vzadu k stání, chtějí také něco slyšet, ale štulec, který mu Pepka vždycky uštědřila, jej rázem vzpamatoval. Četník v podání J. Kadlece byl rovněž dobrý. Byl to starý dobrák, který nad nějakou tou lumpárničkou rád přimhouřil oko.

Epizodku služky Julči podala B. Kubešová, jako svoji první úlohu, velmi. pěkně. Bylo to úspěšné představení. Potlesk, smích spokojenost a výborná nálada odcházejících návštěvníků, byt.o naší nejlepší odměnou. Spokojeni jsme byli i my včetně pokladníka, kterému z příjmu K 1 298,- zbylo pro pokladnu K 727,-.

V neděli 22. března 1942 měl Spolek divadelních ochotníků J. K. Tyl v Jarpicích řádnou “Valnou hromadu”.
Na této byl přítomen zástupce “Šamberkova dív. okrsku” ze Slaného. Na programu byla volba výboru, organizační záležitosti, příprava na příští představení a další činnost. Volby provedeny aklamací. Voleni byli : předseda Ant. Hájek, místopředseda řídící uč. V. Hartman, jednatel Jos. Švestka, režiséři Jos. Šach a Ilja Hodek. Zástupce okrsku př. Dragoun i pak promluvil o významu a posláni ochotnického divadla dnes. Nakonec omluvil nedostatečnou organizaci soutěže konané v uplynulém roce.
Sám jsem pak z funkce režiséra promluvil o přípravě div.představení V tom našem kostelíčku, který se uskuteční za 14 dní. Dále jsem oznámil repertoár do konce roku 1942. V závěru říkám: “Máme-li udělat malou rekapitulaci ze uplynulé období, bylo by na místě poděkovat všem členům souboru, kteří pochopením a poctivou prací pomohli překlenout stagnaci a nedostatky, které nás pronásledovaly po celý rok 1940. V roce 1941 jsme uvedli na scénu 3 činohry, z nichž jedna byla soutěžní a jednu jsme reprizovali. Celkem tedy 4 představeni vesměs úspěšná".
Následovaly různé dotazy, připomínky a volná debata. V závěru schůze poděkoval předseda všem přítomným za účast a spolupráci, přál všem mnoho zdaru- a tímto schůzi zakončil.
Slánský časopis “ Světlo – Občan” píše ve svém čísle ze dne 2. března 1942 o naší valné hromadě a hodnotí naší práci. Závěr hodnocení cituji:
“Jarpický Tyl pracuje cílevědomě k prospěchu naší lidovýchovy a uvědomuje si opravdu stoprocentně své současné postavení a svoji odpovědnost za plněni dnešních ochotnických úkolů.

Nezneužívá dnešní divadelní konjunktury k tomu, aby svému obecenstvu předkládal bezduché nicotky pokoutné literatury, ale předkládá jim hry hodné řádného ochotnického spolku. Obecenstvo ne jen jarpické, ale i ze širokého okolí uznává jeho snahy a zaplní sál do posledního místečka, ba co více vyžádá i opakování. Dobrému a uvědomělému ochotnickému spolku J.K.Tyl v Jarpicích přejeme do sezóny 1942 hodně zdaru!”

Od valné hromady do velikonočních svátku chybělo pouhých 14 dnů a ty uběhly, bez zvláštních událostí, jako voda. Zkoušky a přípravy k uskutečnění dalšího představení skončily a 5. dubna 1942 byla uvedena opereta o třech jednáních
V tom našem kostelíčku.
Napsala S1. Grahmanová, režie J. Šach, zpěvy nacvičil M. Hora, výprava A. Hora, tance nacvičila M. Klečková.
Hráli: J. Šach, M. Klečková, B. Kalous, J. Bulis, M. Kašpárková, M. Kalousová, M. Klečkova, M. Novák, A. Protiva, J. Husák, V. Kašpárek, V. Šantora.
Kompars: B. Klečková, J. Pompová, B. Kubešová, V. Punčochářová, Vl. Hampejs, V. Cífka, V. Levic, V. Tajzich.
Uváděná opereta je šlágr doby, jakých bylo tehdy na tucty. Náhodné setkání dvou párů mladých lidi, na jehož konci je, po několika veselých zápletkách, nezbytný happyend. Děj je orámován lehkou melodickou hudbou a vylepšen několika písničkami a tanci. Obsazení rolí bylo dobré. Celkem pasivní role starosty Vykuka, kterého uspokojivě podal J. Šach, na zajímavosti hře nijak nepřidala. Jen v pasážích a Ratlíčkem, kterého výborně podal A. Protiva, měl možnost se plně rozehrát a způsobit v obecenstvu veselou náladu.
Petruška v podání Mil. Klečkové byla výborná jak hrou, tak i zpěvem. Stařičký farář Hejda v podání B. Kalouse byl velmi dobrý. Svou solidní rozvážnou řečí, dobrou znalostí textu a výbornou maskou, vytvořil svéráznou figurku chudého vesnického faráře lidumila.
Dr. Maren v podání J. Bulise byl hrou dobrý, zpěvem u nás zatím nedostižný. Roli farské hospodyně Marjánky, dobrácké, pomalé ale chytré babky, zahrála poctivě a svědomitě osvědčená M. Kašpárková.
Oktavánka Jája v podání M. Petržílkové, byla velmi dobrá a zvláště překvapila svým pěkným a jistým zpěvem. Kája v podáni M. Nováka byl. uspokojivý . Role postrádala lepší pojetí a více propracování. Helena v podáni Mil. Klečkové uspokojila den částečné. Interpretace písni dobrá, ale vystupování proti požadavku role, drsnější. Kostelník Hromnička v podání J. Husáka, byl stejný jako všechny role před tím. Zbytečné poskakování a časté mluvení mimo předepsaný text, se u něho přes výtky režisérů často opakují.
Epizodky : Hejdová v podání M. Kalousové úředník v podáni L. Kašpárka a strážník v podáni V. Šantory byly odevzdány poctivě s svědomitě. Pak už zbývá jen se zmínit a poděkovat, což činím jménem režie, těm, kteří se poctivě věnovali přípravě účinkujících a pro zdar představeni udělali maximum. Ne malou práci měl uč. M. Hora s nacvičováním zpěvů a hudby, která mu připravila mnohou hořkou chvilku. 0 poznáni lepší to měla Mil. Klečková při nácviku tanečků, ale i tady vykřísla chvilkami jiskra hněvu. Ne méně byla důležitá vzorná výprava scény, kterou nevrhl a provedl A. Hora za spolupráce chlapců z komparsu. Představeni proběhlo hladce a protože mělo velký úspěch, docílilo sice dvou repríz : 5. dubna 1942 večer a 6. dubna odpoledne. Z přijmu K 3886,- po odečteni režie, zůstatek K 1 369,-.

Často je nám ze strany funkcionářů okrsku vytýkáno, že se věnujeme převážně operetnímu žánru, což se nesrovnává s posláním ochotníků. Jen pro pořádek bych chtěl říci, že tomu tak není a že činohra se u nás uvádí stejně jako zpěvohra. Že se u nás hodně hraje a zpívá, je nutné připsat na konto dobrého kádru zpěváka a zpěvaček, vycvičených stejně dobrými učiteli hudebníky a organizátory jakými byli Ant. Hora, uč. Ant. Koutník, Er. Winkler, uč. Jos. Vaněk a nejmladší uč. Mir. Hora. Myslím, že by bylo škoda tak dobrou minci neproměnit. Že to děláme dobře, nám dosvědčuje stále zaplněné hlediště našimi i přespolními diváky a jejich spokojenost.
Není tedy důvodu proč bychom jim nemohli jednou či dvakrát do roka zazpívat. V květnu slavíme naši Isidorskou pouť. Protože jsou taneční zábavy zakázány, budeme hrát a zpívat. A tak o pouti 10.května 1942 odpoledne i večer uvádíme velkou hudební a zpěvní
Revue
Pořad:
1. Theike Staří kamarádi - orchestr
2. Julius Fučík Dunajské pověsti - orchestr
3. La Paloma – zpěv - Čtveráci
4. Kovařík Nejsmutnější loučení - zpěv Čtveráci
5. Kovařík Co se nám líbí - zpěv sólisté
6. Drdla Souvenier - sólo housle V. Růžička
7. Drdla Konvalinka - xylofon B. Vojnar
8. Drdla Jounglener - xylofon B. Vojnar
9. Stelibský Zbyla mi vzpomínka - Čtveráci
10. M. Hora Ta naše vesnička - orchestr a zpěv sbor
přestávka
11. Kralupy - orchestr a zpěv sbor
12. Boieldin Kalif z Bagdadu - ouvertura orchestr
13. Brahms Valčík op. 39 - solozpěv
14. Kovařík Praha je Praha - orchestr, zpěv sólisté.
15. Kubelík Serenáda - sólo housle V. Růžička
16. Vašata Anabela - zpěv Čtveráci
17. Vašata Stříbrný zvonek - xylofon B. Vojnar
18. Vašata Cirkus Renz - xylofon B. Vojnar
19. Kytička pochodů - orchestr a zpěv, sbor
20. A. Dvořák Humoreska zpěv, tenor, solo
21. Kmoch Na stříbropěnném Labi - orchestr
22. W. A. Mozart Ukolébavka - zpěv, solo, Čtveráci
23. Kovařík Basa tvrdí muziku - orchestr, zpěv, sólisté
24. Kovařík Buffalo Bill - zpěv, Čtveráci
25. finále - Ještě já se podívám zpěv, sbor

Účinkovali: M. Klečková, M. Hladíková, J. Bulis, A. Protiva
Sbor: J. Bulis, I. Hodek, F. Pokrupa, V. Levic 1. hlas
A. Protiva, J. Šach, K. Šach 2. hlas
Čtveráci: J. Bulis, A. Protiva, M. Hora, Vl. Janků
Housle: V. Růžička ze Zlonic j. h., xylofon B. Vajnar ze Zlonic j. h.
Dirigent uč. M. Hora, výprava R. Šůcha.
Režie a konference I. Hodek
"To tu ještě nebylo" říkali návštěvníci, kteří odcházeli z našeho úspěšného hudebního odpoledne i večera. Měli pravdu.
Jak to vlastně všechno začalo?
Protože už jednou bylo řečeno, že budeme o pouti zpívat, přišel M. Hora na schůzi s návrhem uspořádat hudební a zpěvní večer. Návrh byl přijat a s nadšením začaly přípravné práce. Navrhovatel sám vybral hodnotná i lehčí líbivá čísla a za pomoci režiséra I. Hodka a kolektivu byl sestaven pořad programu. Mimo jiné byly do něho zařazeny hra na xylofon a sólové housle. Na počest naší vesnice uvedena premiéra písně Ta naše vesnička, kterou pro orchestr a sbor napsal a textem opatřil sám autor uč. M. Hora.
Zkoušky proběhly úspěšně, všichni účinkující pracovali s chutí a dosáhli skutečně maxima. Ne pro peníze, ale pro radost z hudby si přišli s námi zahrát V. Růžička (housle) a B. Vajnar (xylofon), oba ze Zlonic, Ant. Kaucký (basa), Vl. Janků st. (křídlovka) z Budenic. To byla světlá stránka strávených večerů na zkouškách.
O tu tmavou, o níž bych radši nepsal se staralo několik dobře placených "taky muzikantů", kteří svými námitkami a oponováním často vytvářeli krajně nepříznivou situaci.
Podle návrhu režiséra byly zhotoveny poutavé plakáty a upravena scéna odpovídající programu, kterou vkusně upravil čalouník, jinak náš hostinský R. Šůcha. Celé jeviště bylo vydekorováno modrou látkou, po níž byly rozhozeny jednotlivé noty, předznamenání a části notové osnovy. Na zadní stěně byl nápis My jsme čeští muzikanti. V tomto duchu také vyzněl celý náš program.
Byl hodnotný, úspěšný a celá úprava, režie, uvádění čísel i samotná jejich interpretace působily efektně. Dvakrát opakovaná děkovačka za dlouho trvajícího potlesku svědčí o spokojenosti všech, kteří k nám přišli na pouť.
Na závěr několik čísel. Při vstupném K 9,80, K 7,80, a K 4,80, byl příjem K 3 122,40 po odečtení režie zůstatek K 760,40.
Náš hudební večer vzbudil pozornost i daleko za hranicemi naší obce, o čemž svědčí i příznivá kritika uveřejněná v některých novinách. Jeden, který chovám ve svých zápisech, opisuji doslova.
Okresní slánské noviny "Světlo - Občan" ze dne 18. května rubrika Dopisy:
“Z Jarpic. - Spolek divadelních ochotníků v Jarpicích ve své činnosti nastoupil novou, u nás dosud neobvyklou cestu. V neděli 10. května uspořádal nám velmi pěkný hudební a zpěvní večer, který nazval jménem velmi skromným Hudební a zpěvní revue. Díky horlivé a obětavé práci a péči uč. M. Hory byl sestaven program čísel nejen líbivých, nýbrž i hodnotných, dobře nacvičených a velmi pěkně provedených. Taková a velmi dobře provedená Dvořákova Humoreska, Drdlova Vzpomínka, Brahmsův Valčík op. 39, Vašatova Anabella svědči nejen o dobré vůli, nýbrž i náročnosti pořadatelů, kteří do budoucnosti slibují potěšitelný vývoj. V I. Hodkovi našel uč. Hora spolehlivého pomocníka, který se postaral o pěknou výpravu jeviště i organizaci a náš xylofonista Boža Vojnar s nástrojem, snad na vesnici dosti neobvyklým ale zajímavým, ukázal dobré vlohy stejně jako tenorista J. Bulis. Pan učitel Hora obohatil program i vlastními skladbami, zejména působivou polkou Ta naše vesnička, pro smíšený sbor. Jak vidno, dá se pracovat na vesnici i tímto směrem, najdou - li se ochotní vedoucí jako je uč. Hora. Desetičlenný pěvecký sbor v nevelké obci je jistě dobrým znamením. I získáni sólistů jimiž jsou: M. Klečková, .M. Hladíková, J. Bulis, A. Protiva a I. Hodek. Jarpickým přejeme dobré úspěchy”.
Tolik tedy novinová zpráva a i když nepřesná a neúplná. Potěšila nás. To je definitivní tečka za naší revuí.

Po letním a podzimním odmlčení, ve snaze, zakončit nějak rok jako léta minulá, připravili jsme pro naše příznivce malý dárek k vánocům a uvedli jsme 25, prosince 1942 veselohru o třech jednáních
Myslivecká latina
Napsal Jiří Hora, režie Jos. Šach, scénu upravil Ant. Hora, napovídala M.Kalousová.
Hráli: J. Kadlec, M. Klečkova, J. Krakeš, M. Hladíková, I. Hodek, A. Protiva, A. Grégrová, J. Šach, A. Krakešová.

Uváděná hra je skutečně pro pobavení dobrou veselohrou, i když je prostá a jednoduchá. Zvládnout ji úspěšně nemělo by být, pro tax vyspělý soubor jako byl náš, žádným problémem. A přece byl. Byl to, bohužel, I. Hodek, který nejen, že roli -neovládal, ale na poznámky a domluvy režiséra i spolu účinkujících reagoval pouze mávnutím ruky. Důsledek tohoto jednání se pochopitelně odrazil na velmi slabém podání hry. Ostatní účinkující se svých rolí zhostili dobře. Vcelku skončila hra úspěšně a měla 26. prosince 1942 reprízu, ale už v lepším provedeni. Ze zaplněného hlediště byl celkový příjem K 2 06.4,- a pro pokladnu zůstatek K 1 228,--
Zima byla od počátku r. 1943 mírná, ale scházelo jí ono bezstarostné masopustní veselí. Nebylo příjemné vzrušení kolem bálů, karnevalů, maškarních merend a jiných zábav. I v hospodách zavládl zvláštní klid. Známý halas řečí, provázený často výbuchy smíchu, jako by zmrzl na rtech. Mluvilo se málo, o událostech ve světě s na frontách polohlasně a o domácích zabijačkách se jen šeptalo. V takové dusné atmosféře čas ubíhal pomalu a tak každý rád uvítal brzo probouzející se jaro a s ním práci, ve které je zapomnění. I my ochotníci jsme se dali s chutí do práce. Bylo nutno upřesnit na r. 1943 repertoár a zahájit činnost.. Schváleno uvést dvě činohry a jednu operetu. Jako první byla nastudována činohra.
Dne 25. dubna 1943 uvedena hra o 3 dějstvích
Dědictví – Erbschaft
Napsal Jan Drmela, režie ř. uč. V. Hartman, výprava A. Hora, masky Fr. Kašpárek.
Hráli: J. Šach, M. Hartmanová, J. Kokta, M. Klečková, V. Cífka, J. Krakeš.

Poznamenejme ještě, že z nařízení okresního úřadu, všechny plakáty oznamující jakoukoliv kulturní činnost, musí být napříště dvojjazyčně, t. j. českoněmecké a končící zákazem vstupu lidem židovské národnosti. Tak že uváděná hra byla jako první a skutečné “Dědictví – Erbschaft” končila “Juden antrit verboten” a svědčila o vysoké nacistické kultuře.
Teď poznámka ke hře samotné. V zastoupeni Šamberkova divadelního okrsku se na představení dostavili jako pozorovatelé přátelé J.. Hanuš ze Slaného a Fr. Čížek ze Zlonic. Asi 10 min před začátkem promluvil J. Hanuš o významu a poslání ochotnického divadla. Představení proběhlo za bedlivé pozornosti publika a mělo i úspěch. Svědčil o tom velmi častý potlesk a skutečnost, že 26. dubna 1943 mělo Dědictví reprízu. Byla uskutečněna za stejných podmínek , ale už v letním provedeni. Všichni se svých roli zhostili poctivě, i. když ne každý stejným úspěchem. Hlediště bylo po obě představení zaplněno do posledního místa a tak můžeme napsat příjem K 2 553,- režie K 952.- zůstatek K 1 601,-.
Ale vraťme se ještě na chvilku k našim přátelům z okrsku. Po představení odešli, aniž se rozloučili, ale už 28. dubna reagoval př. Hanuš na naše představení čtyřstránkovým dopisem, ve kterém kritizuje, radí i chválí, žel všechno jen tak povrchně a ne konkrétně. V jednom jsme s p. Hanušem za jedno. Než jde herec na scénu má perfektně ovládat text své role – měl by to být i striktní požadavek každého režiséra. Nehodíme vaše rady do koše, ale chyb o kterých píšete, se bohužel dopouští ochotníci od nepaměti, ať jsou odkudkoliv. Co je hlavní příčinou? Nedostatečná režie. Nejsou školení a kvalifikovaní režiséři. Nejdříve školit a teprve soutěžit. Potud naše glosa na váš obšírný dopis.

Ozval se ještě slánský časopis “Světlo – Občan” a ve svém čísle ze dne 30. dubna 1943 napsal: “Jarpický Tyl sehrál v neděli 25. dubna 1943 Grmelovou komedii Dědictví a to odpoledne i večer.Obě představení byla dobře navštívena a měla dosti dobrý průběh. Hra skýtá ochotníkům příležitost postavit pěkné postavy a lze ji pro menši soubory doporučit. Jarpičtí se ji chopili s chutí a nebyla nad jejich síly a schopnosti, ale trochu se šetřili. Je na nich znát, že jsou v přerodu. Že začínají stavět svoji práci na solidnější základy. Plně věříme, že se jim to podaří. Každý začátek je těžký, tak ani toto představeni nebylo bez chyb. Především je nutno naučit se úlohy nazpaměť. Abyste mohli dál a jistě stavět. Z hrajících vynikli: Pan J. Šach v úloze Bureše, sl. Klečková v roli Marie a p. Krakeš v roli Karla.

13. června 1943 odpoledne i večer uvedena staročeská veseloherní romance o třech jednáních
Úsměvy a kordy - Lachen und Korden
Napsal Frank Tetauer , režie M. Hora, výprava J. Šach, napovídal J.Kadlec, masky F. Nový, kostýmy A. Huňková Praha, techn. spolupráce St. Nitka.
Hrá1i: J. Krakeš, M. Hora, J. Pučil, A. Protiva, J. Šach, J. Nitka, A. Hora, Vl. Růžičková j. h., M. Hladíková, M. Pokrupová, M. Hartrmanová ml., H. Dvořáková.
Již delší dobu bylo voláno po rekonstrukci starého a nevyhovujícího elektrického osvětlení jeviště. Konečně firma J. Krakeš z Jarpic, za K 1 300,- tuto rekonstrukci provedla, tak že jsme si na úsměvy i kordy mohli lepší posvítit. Uváděná hra je staročeskou romancí, z tak zvané zlaté doby baroka.

Obsazeni rolí bylo, režisérem M. Horou provedeno pečlivě. Začalo se zkoušet, každý se pustil do práce s chutí. Zdálo se, že všechno půjde hladce, ale nešlo. Čtrnáct dní před představením vrátil p. A. Kaucký velkou roli pana Jiřího z Humenného. Zaskočil za něho, stejně dobře J. Puči1 a dodejme hned, že se svého úkolu zhostil s úspěchem. Protože na jedné smůle nebývá dost, tak tři dny před představením těžce onemocněla M. Klečková, jíž byla určena role Marie, dcery Tadeáše z Holovous. Byla to ,jedna ze dvojice stěžejních rolí, z nichž jednu , sestru Marie Magdalenu, brilantně zahrála M.Hladíková. Co teď? Vstupenky na představení byly už z poloviny prodány, hrát se tedy musí! Po poradě jsme dospěli k závěru, že máme pouze jedinou možnost, obrátit se na známou výbornou herečku pí Vlastu Růžičkovou ze Zlonic, aby nám vypomohla. Úko1 přesvědčit paní Vlastu o nutnosti její pomoci, připadl mě. U Růžičků jsme se po krátké besedě dohodli, hlavně s panem manželem. Nechal jsem tam tedy knížku a ještě týž večer přišla pí. Růžičková v doprovodu svého manžela na zkoušku. Nebyl to pro ni úkol lehký, ale paní Vlasta ho zvládla nad všechno očekávaní. Pak už probíhalo všechno hladce a nevadilo ani, když se v zápalu hry a za řinčení kordů povedl pěkný "brept". “Ať se svědí, koho drbe”. Bylo z toho v publiku i v zákulisí hodně smíchu. Všichni účinkující se svých roli zhostili na výbornou a mají nesporně zásluhu na velkém úspěchu, jak premiéry, tax i večerní reprízy Úsměvů a kordů.
Na závěr něm sděluje hospodář , že při vstupném K 9,-, 8,- a 6,- byl příjem K 3 3.61,- a po odečteni režie zůstatek K 1 475,-.
Snad každý večer, po celý týden, byly vedeny vášnivé debaty pro i proti, když jsem přišel s návrhem uvést. jako poslední hru letošního repertoáru Tylovu operetu Perly panny Serafínky. Na konec byl návrh schválen a po dlouhých a pečlivých přípravách bylo její uvedení uskutečněno 28. záři 1943 premiéra
Perly panny Serafínky – Perlen Fräulein Serafine
Napsal J. K.Tyl, zhudebnil R. Piskáček , zpěvní texty E. Brožík, režie J. Šach, výprava A. Hora, hudbu a zpěvy nacvičil uč. M. Hora, u klavíru uč. Pergler a sl. Zelenková, harmonium M. Hladíková, kostýmy Huňková, masky Fr. Nový, napovídal B. Štrop, práce technická St. Nitka, Horník.
Premiéra 28.září 1943 večer v Jarpicích
Reprízy: 3. října 1943 odpoledne a večer v Jarpicích
10. října 1943 večer v Jarpicích
17. října 1943 odpoledne a večer v Hospozíně
31. října 1943 odpoledne a večer v Hořešovičkách
20. listopadu 1943 večer ve Zlonicích
21. listopadu 1943 večer ve Zlonicích
Po premiéře tedy ještě devět repríz.
Účinkoval patnácti členný orchestr kapelníka B. Klečky z Jarpic řízený uč. Mir. Horou.
Hráli: ř. uč. V. Hartman, A. Protiva, M. Hartmarová st., J. Bulis, Věra Brožová j. h., J. Kadlec, M. Klečková, J. Šimandlík, J. Šach, V. Husák, Mil. Rychtářová j. h., Fr. Lisec.
Kompars: H. Dvořáková, M. Hartmanová ml., B. Klečková, Mil. Pompová, V. Hladík, V. Cífka, V. Levic, V. Římsa, J. Nitka.
O uváděné operetě možno říci, že je z českých snad nejlepší a je často řazena i mezi operety klasické. Její děj, odehrávající se v maloměstském prostředí, ve čtyřicátých letech minulého století, je naplněn českými postavami, českou hudbou i písní. Přesto že mezi českými operetami je skoro babičkou, nestárne. Je stále svěží a vyhledávaná soubory městskými i venkovskými. Uvést jí venkovskými ochotníky není záležitostí snadnou. Vyžaduje dobré zkušené herce a hlavně zpěváky. Když jsme při předběžných zkouškách zjistili, že z našeho souboru zpěvně neobsadíme dvě ženské role - Serafínku a Barču, obrátili jsme se na své zlonické přátele a ti nám velmi ochotně pomohli. Pak už se zkoušelo naplno.
Představení začíná pouťovou slavností v Pivoňkově. Kompletní soubor zahajuje slavnost vstupní písní:
Na svatého Václava když nám podzim nastává
v Čechách od. pradávna pouť se slaví ...
Vyvolávač v podání Fr. Lisce byl velmi dobrý ve své vstupní písni –
Já přišel z cizích zemí sem
se světoznámým zvěřincem
v němž všechno živé na mou čest
a zaručeně pravé jest ...
Zahájení bylo velmi dobré, mělo svižné tempo a bylo rušné a veselé. Správce Škarohlíd, v podání uč. V. Hartmana byl dobrý, zvlášť ve své jízlivosti, úlisnosti a panovačnosti. Ve zpěvu byl už slabší.


Protože já jsem dobrý chlap
a třebas mám jen prostý žlab
Bůh dal mi jiných darů dost
na prvním místě starou českou poctivost…

Zpívá kancelista Toníček v podání A. Protivy a skutečně dobrý byl. Pro svoji svéráznou komiku je hodně oblíben a jako zpěvák se řadí mezi velmi dobré. Jeho roztomilé dohadování s Rozárkou dcerou kožešníka Kotlase, která v podání M. Klečkové byla velmi dobrá a jejich dvojzpěv
Vždyť přece hubička
ta srdce sblíží
nedělá Kubíčka
a neublíží…
byl po skončení tak aplaudován, že se museli vrátit na scénu k opakování. M. Hartmanová starší byla ve své roli paní Záleské nesporně lepší než ve hře předchozí. Mladý hrabě alias poštmistr Průcha v podání Jos. Bulise, byl výborný. Již jeho vstupní píseň
Něžný lístek bílý
který nese on
vždy tak roztomilý
švarný postilion…
naznačovala, že svým tenorem je u nás zatím nedostižný. S pannou Serafinkou, dcerou paní Záleské, kterou velmi pěkně podala Věra Brožová j.h., byly výborně sehranou dvojicí. Její příjemný, školený zpěv byl velkým překvapením a po jejich písních
Když máj jde k nám
všem panenkám
srdíčka počnou v ňadrech bít…
a
Kéž jedenkrát, jen jedenkrát
by přál mi osud znáti
ten sladký cit, jenž v srdci si vynutila…
zvedla se v hledišti vlna potlesku, která si vynutila návrat na scénu k poděkování. Škoda jen, že jejich dialogy o vzájemných sympatiích, byly tak trochu chladné a postrádaly více života.
Ó jak rád bych poznal lásky plání
neboť nemám zdání - co je milování…
Touží ve své písni starý mládenec Blažej, který v podání J. Šacha, byl výborně vystiženou figurkou a spolu se svou nejmilejší Barčou, kterou zpěvem i hrou brilantně předvedla Míla Rychtářová j.h., vytvořili jedinečný starokomický pár, který při každém vstupu na scénu vyvolával smích. Jejich dueto
Když lásky hlas
ozve se v nás
a lká jak loutna
hned srdce doutná
I starý měch jenž ztrácí dech
se láskou rozjaří a běží k oltáři…
Byl zakončen tancem, který po celou dobu trvání byl provázen smíchem a potleskem. Jejich návrat na scénu si publikum doslova vydupalo.
Vzpomeňme i starého kožešníka Kotlase, který v podání J. Kadlece příjemně překvapil. Jeho melodram o odloženém děvčátku byl skutečně procítěný. Nevadilo ani, v dalším výstupu, malé vybočení role, když v zápalu hry řekl: “Berte slečno, je to prima kožíšek!"
I ostatní epizodky, Kvapil v podání J. Šimandlíka, Obrtlík v podání V. Husáka a dráb v podání Fr. Lisce, byly dobré.
Zastavme se ještě na okamžik u těch, kteří zodpovídali za celkový zdar představení. Byl to v první řadě uč. M. Hora, který velmi svědomitě nastudoval všechny zpěvy jak sborové, tak sólové. Sám sestavil pod záštitou kapelníka B. Klečky patnáctičlenný orchestr, s nímž všechno nacvičil a na všech představeních řídil. Nebyla to práce malá ani snadná. Jenom díky svojí houževnatosti všechno zvládl a docílil úspěchu. Druhá stejně důležitá byla funkce režiséra. Tentokrát to byla moje nejodpovědnější a snad i nejtěžší práce. Od počátku všechno připravit organizovat, přesvědčovat i prosit a nakonec se souborem i sám na jevišti. Jak jsem to zvládl, svědči celkový výsledek. Ten potlesk z hlediště, spokojenost a radost účinkujících, mi byl dostatečnou odměnou a všem, kteří se mnou na “Perlách” pracovali a pomáhali, srdečně děkuji.
Poznamenejme ještě, že i našim chlapcům, děvčatům, postiliónům, zkrátka celému sboru, který poctivou prací na zkouškách, představeních, doma i na zájezdech, patři velký díl úspěchu.
Závěr představeni skončil velkým finále a písní
Ty české panenky
kdo z nás by neměl rád
tak věrné vlastenky
musí svět pohledat ...
Byl to úspěch velký, těžko opakovatelný. Tady jarpické divadlo kulminovalo!
Lidé stáli, zpívali spolu a tleskali do textu. Že to byl úspěch mimořádný, svědčí i to, že bylo dosaženo devíti repríz.
Byla hrána: 3. října 1943 odpoledne a večer v Jarpicích
10. října 1943 večer v Jarpicích
17. října 1943 odpoledne a večer v Hospozíně
31. října 1943 odpoledne a večer v Hořešovičkách
20. listopadu 1943 večer ve Zlonicích
21. listopadu 1943 večer ve Zlonicích
Všechny reprízy uskutečněny v premiérovém obsazení se stejným úspěchem.
Pro zajímavost uvádím několik čísel ze zprávy hospodáře. Při. vstupném K K13,--, 11,-- a 8.—byl příjem z Jarpic, Hospozína a Zlonic K 26 324,50
celková režie K 18 989,10
zůstatek K 7 335,40

V Hořešovičkách hráno ve prospěch Sboru dobr. hasičů, kteří si vstupné sami vybírali a veškerou režii hradili.

Ještě slovo k “Perlám” . V zápisech o činnosti ochotnických spolků nebývá nouze o nějakou tu veselou či méně veselou příhodu, nebo událost. Bylo tomu tak i u nás, o některých jsem se zmínil a nelze ani nenapsat o událostech, které se zběhly okolo “Perel”. Už v samých začátcích příprav a zkoušek byla proti nám, funkcionáři okresu, vedena kampaň snažící se zlehčit naši práci. Dokonce se nám doneslo, že intervenovali na okresním úřadě, aby nám provozovaní hry nebylo povoleno. Prokazatelné to sice nikterak není, ale faktem zůstává, že nám naše žádost o povolení byla vrácena s velmi krátkým a důrazným přípisem. Uvádění divadelní hry J. K. Tyla Perly panny Serafínky v Jarpicích se nepovoluje! Důvod neudán. Byl to pro nás šok. Ve schůzi, která byla ihned svolána převzal předseda A. Hájek přípis s poznámkou. “Ráno jedu přímo k hejtmanovi a večer vám povím výsledek". Věděli jsme, že tím posláním není nikterak nadšen, protože hejtman Procházka byl na úřad dosazen nacisty a A. Hájek jako dřívější úřadující předseda okresní správní komise, mu úřad postupoval. Po návratu ze Slaného předseda sděluje:
“Na ohlášení mně hejtman přijal velmi přívětivě. Pozorně vyslechl moji žádost a pak řekl doslova ...pane předsedo sám jsem hudebník, mám rád dobrou hudbu, ale často jsem byl svědkem, co dovedou někteří venkovští ochotníci ze slušné operety udělat. Říkáte-li , že váš soubor je vyspělý, povolím vám tedy jedno představeni a přijedu se na něj podívat. Jestli to ale zmrskáte, /doslovný výraz/ tak už si v Jarpicích operetu nezahrajete...
Teď je řada na vás, a věřím, že si ostudu neuděláme", říká na závěr zprávy předseda. Neudělali. Je večer před představením, v zákulisí je rušno. Stojím na jevišti a dírkou v oponě se dívám do hlediště, kde to hučí jako v úle. Je doslova nabito a lidé stále přicházejí. Pořadatelé přinášejí, Bůh sám ví odkud, židle a staví přístavky. Bylo u nás dobrým zvykem, že při každém představení i zábavě předseda "držel službu u dveří", jak sám říkával a každého návštěvníka s úsměvem přivítal. Asi 10 minut před začátkem představení přivítal stejným způsobem okresního
hejtmana, včetně dvou pánů, kteří přijeli s ním. Představení proběhlo hladce. Po skončení nám všem předseda poděkoval a sdělil hejtmanovo uspokojení, které zakončil_ slovy. “Jsem skutečné překvapen a případné reprízy povolíme." Za týden po nás, přišli se žádostí Hospozínští a po nich sbor dobr. hasičů v Hořešovičkách. Největší starost byla s dopravou. Bylo nutné převést kulisy, kufry, rekvizity i lidi a jediným rychlejším dopravním prostředkem byl tenkrát u nás traktor. Ve vsi byly pouze dva.. Jejich majitelé, statkáři p. Jar. Váňa a p. V. Novák, když jsme požádali o zapůjčení, odmítli. Obrátili jsme se tedy do Šlapanic, zaklepali u statkáře p. Fr. Husáka a přednesli mu svoji žádost o zapůjčení traktoru. “To víte, že vám ho půjčím” říká s úsměvem: “vezměte si Fordsona a ten nový vlečňák” Na otázku kolik zaplatíme, řekl: “nic, ať mám také nějakou zásluhu na kultuře. Řidiče a pohonné látky si ale musíte dodat sami”. Všechny tři zájezdy jsme jeli tímto dopravním prostředkem ku podivu, bez jediné nehody nebo úrazu. Náš řidič Pepík Nitka, ve snaze zpříjemnit nám takové cestování, vjel do každé díry, kterou na cestě uviděl, takže jsme se často ocitli ne jedné hromadě zavalení kulisami a kufry, což se neobešlo bez výskotu a šťavnatých nadávek, které se snesly na Pepíkovu hlavu, za jeho krkolomnou jízdu. Do Hořešoviček, kam je od nás dobrých 20 km, jsme jeli už v 9 hodin dopoledne, abychom si upravili scénu a udělali. zkoušku s orchestrem i situační, protože od posledního představeni uplynulo už 14 dnů. Přijeli jsme na pozvání sboru, sehrát dvě představeni v jejich prospěch.
Byli to příjemní hostitelé. Organizačně měli všechno bez vadně připraveno. Po zkoušce už na nás čekali, rozdělili po dvou, třech a čtyřech a odvedli domů na oběd. Mezi odpoledním a večerním představením se šlo na večeři. Bylo nás včetně hudebníků čtyřicet lidi, tak nevím , kolik kachen, kuřat či králíků obětovalo této neděle svůj život.

Po představeni ve Zlonicích se už začala projevovat únava i nechuť k dalším zájezdům a současně vznikaly další problémy. Tak žádost z Radešína a Vraného o hostování jsme odmítli a udělali tím za “Perlami” definitivní tečku.
Na zahálení Nového roku byl uspořádán 1. ledna 1944
Koncert – Konzert
Hrál Josef Kutil ze Zlonic , se svým 15 členným, orchestrem, řízeným učitelem Mir. Horou. Konferoval Antonín Kaucký.
Program - část 1
1. Muziky, muziky orchestr
2. Vítám Vás A. Protiva, J. Bulis, J. Šach
3. Praho matičko Béda Klečková
4. Mám tě rád J. Bulis
5. Psaníčko po létech sestry M. a B. Klečkovy
6. Aj, aj, aj Novotný Č. j. h.
7. Koncert na kanadskou pilu Novák A. j. h.
8. Anabella J. Bulis, A. Protiva, Vl. Janků
9. Basa tvrdí muziku orchestr a sólisté
část 2
10. Andulko, pochod orchestr
11. Humoreska, Ant. Dvořáka J. Bulis
12. Humoreska, balet Klečková, Pompová, Dvořáková, Klečková B.

13. Tulák L. Maleček j. h.
14. Modré oči sestry M. a H. Klečkovy
15. Směs na klavír Vl. Janků
16. Klepy za Jarpic Šach J., Protiva A.
17. Kytička kmochovských pochodů orchestr
18. Růžová krinolína Klečková M. a balet
19. Kreuderova serenáda Novotný Č. J. h.
20. Bramborová placka Šach J., Hladík V., Protiva A.
část 3
21. Praha v náladě, směs orchestr a sólisté
22. Česká polka L. Maleček j. h.
23. Páv a bába J. Bulis, A. Protiva, Vl. Janků

24• Praha se baví orchestr
25. Na stříbropěnném Labi orchestr
26. Don Fernando M. Klečková, J. Bulis, A. Protiva, V. Janků
27. Směs šlágrů orchestr

Uvedený koncert byl pořádán za spoluúčasti “Kuratoria pro výchovu mládeže” a měl velký úspěch. Scénky na písně č. 20, 23 a 26 interpretované Bulisem, Protivou, Šachem, Hladíkem, Janků a Klečkovou M., vyvolaly hodně smíchu. Zasloužený úspěch měly i balety taneční na melodie Dvořákovy Humoresky a Růžovou krinolínu. Zvlášť efektně působily bohaté krinolíny a rokokové vlásenky. Velmi působivé byly i písně č. 11 a 18, interpretované J. Bulisem a M. Klečkovou. Ani ostatní účinkující nezůstali svými výkony nikterak pozadu, takže přimyslíme-li si ještě dobrou hudbu kapelníka Jos. Kutila řízenou uč. M. Horou, máme dokonalý obraz veselého i uměleckého večera. Potvrdila to i spokojenost projevená dlouhotrvajícím potleskem, celého zástupu návštěvníků, které k nám náš koncert přiláka1.
Při stolovém zařízeni s jednotném vstupném K 15,-- byl příjem k 4 694,-- po odečteni režie zůstatek K 1 540,--.


30. ledna 1944 odpoledne i večer uvádíme hru Daria Niccodeniho. Hru o třech jednáních
Stín – Schatten
Děj se odehrává v Paříži.
Režie J. Šach., výprava Ant. Hora, masky F. Nový, přeložil Dr. V. Jiřina, napovídal A. Protiva
Hráli: B. Varhulíková - Blažková, M. Hora, M. Klečková, J. Šach, ř. uč. V. Hartman, M. Hartmanová, B. Klečková, I. Vokurková, (dítě).
Uváděná hra je velmi dobrá, ale na herce dost náročná. Je to dramatický příběh manželského trojúhelníku. Mariana, ochrnutá na nohy, tráví svůj mladý život v pojízdném křesle ošetřována ošetřovatelkou Gianinou, zatímco její manžel Gerard, malíř, pracuje ve vzdáleném konci Paříže, žijíc tam ve společnosti své milenky Heleny, s níž má děcko. Když se po mnoha pokusech konečně podaří lékaři Mariana vyléčit, odjíždí tato za manželem do jeho atelieru, aby jej touto radostnou zprávou překvapila a potěšila. S hrůzou však zjišťuje, že už vlastně dávno není jeho manželkou, v čemž ji utvrzuje skutečnost, že je tu už tříleté dítě. A tady je hlavní těžiště dramatu. V obsazení rolí jsem měl skutečné šťastnou ruku. Trpící Marianu podala suverénně B.. Varhulíková-Blažková. Její manžel Gerard, v podáni M. Hory byl naprosto přesvědčující a zvládnut bez kazu. I role Heleny byla v podáni M. Klečkové poctivě odevzdána, i když ne s takovou lehkostí a přirozenosti, jako role žánru veseloherního. I zbývající role Delona, v podání J. Šacha, Dr Magreho v podání V. Hartmana, Gianiny v podání M. Hartmanové a komorné v podáni B. Klečkové byly poctivě odvedeny. Dialogy vedené mezi hlavními aktéry, sledovalo obecenstvo, v přeplněném hledišti, napjaté a za naprostého ticha.
Představeni skončilo úspěšně odpoledně i při repríze večer. Dlouhotrvající potlesk při každém závěru dějství, byl dokladem spokojenosti obecenstva a naší odměnou.
Příjem z odpoledního představení K 2 001,- po odečteni zůstatek K 868,--.
Večerní představeni se konalo ve prospěch místního Sboru dobr. hasičů. Vstupné si vybírali sami a režie byla dělena na polovic. Toto představení bylo poznamenáno slabou návštěvou.

9. dubna 1944 odpoledne i večer uváděna veselohra o třech jednáních
Šťastní otcové – Glücken Vatern
Napsal K. Piskoř, režie J. Šach, napovídal uč. V. Hartman, masky F. Kašpárek, scénu upravil Hora, foto 0. Procházka.
Hráli: Šach J., Hartmanová M. st., Protiva A., Klečková M., Hladík V., Nitka J., Hartmanová M. ml., Dvořáková H.
Piskořovi Šťastní otcové jsou nenáročnou, ale dobrou veselohrou. Po předchozích hodnotnějších představeních jsme ji volili, jednak jako hru oddechovou a za druhé, dát příležitost našim nejmladším adeptům. Zkouška, můžeme-li to tak nazvat, nás uspokojila. Nejlépe si vedl ve své roli Zělimy Jos. Nitka. Jeho vystoupení bylo jisté, přirozené a ovládání textu velmi dobré. Ostatní, student Petřík, v podání V. Hladíka, Slávka v podání V. Hartmanové ml. a Joly v podáni H. Dvořákové, nebyli horší. Perfektní znalost textu značně podpořila, jejich stejně dobrou hru. Ze starších, podala roli Mánkové velmi dobře M. Hartmanová st., její muž v podání Jos. Šacha byl rovněž dobrý.
Figurka trochu potrhlého profesora Labuťky, by1a pro tak výborného komika jako je. A. Protiva velkou šancí opět zazářit. Škoda, že slabou znalostí textu, zůstal této figurce hodně dlužen. Jeho žena Vlasta v podání M. Klečkové, byla dobrá, ale celkem chudičká a pasivní role, ji nedala možnost využít celou škálu jejích schopnosti. Všichni hráli s chutí ve snaze podat nejlepší výkon, zpříjemnit návštěvníkům nedělní odpoledně i večer a to se také podařilo. Důkazem byly často opakující potlesk a při odchodu zářící obličeje spokojenosti.
Při vyprodaném hledišti byl z obou představení
příjem K 3 979,- režie K 1 536.- zůstatek K 2 393,--.

*************************************************************************************
Když jsem v dubnu roku 1944 skončil svůj zápis o průběhu divadelního představeni “Šťastní otcové” a přemýšlel co budeme dělat dál, netušil jsem, že to byl poslední zápis i hra u nás v Jarpicích. A byla. Události ve světě pomalu dozrávaly a začalo se blýskat na lepší časy. Přišla zima, vánoce, Nový rok, svátky hluché bez zábav. Východní i západní fronty se blížily nezadržitelně k Berlínu. Pyšná nacistické loď se začala pomalu potápět. Pak přišel 9.květen 1945. Konec války a útrap. Vláda po odsunu Němců vyzývala. “Obsaďte pohraničí”! Bylo nás několik kteří jsme z Jarpic odešli a vybudovali si nové domovy, na hranicích naší vlasti. Své zápisy o kulturní činnosti, které jsem po 17 roků zapisoval,jsem předal nejspolehlivějšímu ze svých ochotnických přátel Antonínu Protivovi, aby v nich pokračoval. Antonín zápisy převzal a slíbil, že podle vyvíjející se činnosti v nich bude pokračovat. To byla poslední moje práce pro divadlo v Jarpicích.
Psáno v červnu 1945. Šach Josef'