Dvůr Králové nad Labem, ZOUFALÁ, Radka: Z dějin ochotnického loutkového divadla ve Dvoře Králové nad Labem. 1.část. Diplomová práce, Ped. fak. UJEP Ústí nad Labem 2000.

ZOUFALÁ, Radka: Z dějin ochotnického loutkového divadla ve Dvoře Králové nad Labem. Diplomová práce, Ped. fak. UJEP Ústí nad Labem 2000.


Úvod

Půvab loutkového divadla a jeho hrdinové stále okouzlují děti i dospělé. Ani já, ovlivněna svými rodiči, kteří působili v místním loutkářském souboru Klíček, jsem nebyla výjimkou. V dětství jsem tuto loutkovou scénu navštěvovala jako divák a později jsem se stala členkou souboru. Při společných besedách s loutkáři jsem se postupně seznamovala nejen s tajemstvím loutkoherectví, ale při vzpomínkách na bývalé loutkáře i s historií loutkářství v našem městě. Přestože vzpomínky loutkářů byly bohaté, publikace o ochotnickém loutkovém divadle v našem městě neexistují. Všichni historici, kteří věnovali zájem ochotnickému divadlu, se zaměřili pouze na divadlo klasické. Také já jsem se chtěla původně ve své diplomové práci zaměřit více na tuto divadelní formu, ale ovlivněna vedoucím souboru Zdeňkem Horáčkem, jsem přistoupila na zpracování materiálu týkajícího se pouze loutkářství v našem městě.
Informace k tomuto tématu se často různily, byly kusé, neúplné a poměrně těžko přístupné. Téměř žádná z loutkových scén nevedla vlastní kroniku. Výjimkou byla pouze scéna církve československé a loutkové divadlo školy 5. května, která však vlastnila kroniku pouze z jedné sezóny. Nejvíce jsem čerpala z archivu kulturního střediska Hankův dům, který mi dal k dispozici nezpracované materiály. Součástí byly různé dopisy, kroniky, pozvánky, plakáty, fotografie, zápisy ze schůzí, objednávky, zprávy, novinové výstřižky, faktury, časopisy, apod. Další prameny jsem získávala ve Dvoře Králové nad Labem v Městském muzeu, archivu Tiby a.s., archivu církve československé a ve Státním okresním archivu v Trutnově. Nemalou část tvoří i vlastní materiály a paměti loutkářů Pavla Janouška, Rudolfa Fialy, manželů Zdeňka a Zlaty Horáčkových, Zdeňka Hrona a Jarmily Schrabalové. Z těchto pramenů jsem se pokusila zmapovat historii loutkářství ve Dvoře Králové nad Labem od jejích počátků (asi rok 1850) do současnosti. Doufám, že tato práce pomůže zaplnit bílé místo v historii ochotnického herectví v našem městě, ke kterému loutkářství jistě patří. Touto cestou bych chtěla poděkovat za spolupráci vedoucímu své diplomové práce Doc. PhDr. Jaroslavu Hoffmanovi, CSc., dále paní Jaroslavě Tománkové z Městského muzea ve Dvoře Králové n. L., panu L. Jiráskovi ze Státního okresního archívu v Trutnově a všem již výše uvedeným pamětníkům.


I. Dějiny města Dvora Králové nad Labem

Dvůr Králové nad Labem, kdysi věnné město českých královen a v současné době jedno z významných středisek textilního průmyslu východních Čech, má řadu historických, kulturních a uměleckých památek i nádherné okolí. Město se rozkládá v Královédvorské kotlině, jejíž přirozenou osou je Labe. Na severu toto údolí ohraničují lesy Království, na západě je to hora Zvičina, vypínající se do výše 671 metrů a na jihu tuto kotlinu uzavírá turisty obdivovaná památková rezervace Kuks a Betlém.
Královédvorské údolí bylo osídleno ve své východní části již v době hradištní. Na přelomu 12. a 13. století byl na vyvýšenině mezi Labem a Hartským potokem postaven dvorec, který byl patrně královským majetkem.1) U něho byl pak v 1. polovině 13. století postaven kamenný románský kostelík, jehož apsida se zachovala ve zbytcích na východní straně kostela sv. Jana Křtitele. Později, za Přemysla Otakara II. bylo založeno u dvorce a kostelíka královské město, které bylo patrně ihned ohrazeno.2) Po roce 1300 se město rozšířilo a opevnění přebudovalo. Původní románský kostelík se hřbitovem se zahrnul do městského areálu hradbou, tvořící v jeho půdoryse nepravidelný výběžek. Kostelík později nestačil potřebě města, a tak ho nahradili koncem 14. století trojlodním gotickým kostelem nepravidelného půdorysu.
V roce 1398 upsal král Václav IV. město své manželce Žofii Bavorské a od té doby patřilo ke královským věnným městům a začalo se nazývat Curia Reginae. Jako jiná města bylo opatřeno hradbami se čtyřmi branami a věžemi. Brány směřovaly k hlavním světovým stranám (dodnes je zachována Šindelářská věž a zbytky hoření brány). Po roce 1417 se začaly ve městě projevovat společenské rozpory a v roce 1421 přistoupilo město ke svazku husitských měst.3) Dvorští podepsali Žižkův válečný řád, účastnili se bojů v severovýchodních Čechách a ve Slezsku. Za Jiřího z Poděbrad bylo město vypáleno slezskými paliči, ale královskou pomocí se znovu obnovilo. Roku 1547 se Dvorští přidali k odboji proti Ferdinandovi, za který ztratili na čas své výsady. V té době řadu dřevěných staveb nahradili zděnými renesančními budovami, z nichž se zachovala jen Stará radnice a s ní sousedící dům na náměstí (příloha I).
Za třicetileté války sužovaly město válečné události, drancování, kontribuce a výpalné. Po válce se hospodářské poměry opět lepšily a v té době vzniklo ve městě mnoho uměleckých objektů, mezi které patří Svatojánské sousoší, Mariánské sousoší, Kohoutův dvůr, budova děkanství a Pivovarská pivnice. V roce 1817 objevil Hanka v klenuté místnosti kostelní věže sv. Jana Křtitele Rukopis královédvorský (příloha I). I když se prokázalo po dlouho trvajících sporech, že jde o dovedně vyhotovený falzifikát, nelze mu upřít vliv na literární, hudební, sochařská i malířská umělecká díla.4)
V roce 1866 se stalo město dějištěm několika šarvátek ustupující rakouské armády s pruskou armádou a bylo hmotně poškozeno. Rychle se však vzpamatovalo a s dalším hospodářským vývojem postupoval i rozvoj českého společenského života. Jeho střediskem se stal Hankův dům (základní kámen k této novorenesanční budově byl položen roku 1867, v roce, který se stal velkolepou oslavou padesátého výročí nalezení rukopisu; příloha II).5) Došlo k založení pěveckých spolků Záboj a Ludiště a tělocvičné jednoty Sokol.
Dvůr Králové nad Labem bývalo čilé město s dovednými řemeslníky, kteří pracovali převážně pro zemědělský venkov. Tkalcovství i barvířství má ve městě dlouholetou tradici. Vyráběla se zde od nepaměti po domácku plátna a od druhé poloviny 18. století bavlněné kalmuky.6) Výrobky se barvily v řemeslných barevnách a od poloviny 18. stol. byly ručně potiskovány. Tuto výrobu podporovala cechovní organizace udržováním cest a mostů, zřízením soukromé pošty (1836) a Občanské záložny (1862). Největší hospodářský rozmach spadá do doby postavení železnice v letech 1857 – 1859.7)
Zachovaly se některé cenné doklady o životě města. Nejstarší je tzv. Pergamenová kniha z roku 1417, druhá nejstarší je Pamětní kniha města Dvora Králové, v níž jsou zápisy od roku 1456. Mezi vzácné knihy města patří i Smolná kniha z roku 1584, ve které jsou zaznamenána vyznání zločinců před i po mučení. Zachovala se i některá královská privilegia, udělená městu.8) Význam tohoto města a jeho kulturních památek potvrzuje i skutečnost, že 1. listopadu 1990 byla historická část Dvora Králové prohlášena památkovou zónou.9)


II. Z historie českého loutkového divadla

S loutkáři na území české republiky se setkáváme pravděpodobně již koncem 16. století. Jejich počet pak během následujícího století velmi vzrostl.1) O komediantech 17. století nalezneme informace pouze v „Komorních knihách“ českého místodržitelství, neboť ostatní materiál se až na nepatrné výjimky ztratil za německé okupace. Zdá se, že slovo „opera“ v těchto spisech neznamená vždy zpěvohru, nýbrž množné číslo latinského slova „opus“ – dílo, tedy divadelní hry různého druhu. Odtud snad pramení název „malá opera“, který bývá v místodržitelských spisech občas dáván loutkovému divadlu. Může být vykládán různě. Snad se na loutkovém divadle ve starších dobách hodně zpívalo a odtud název vzhledem k malým rozměrům divadla a malým rozměrům loutek nebo loutkové divadlo provozovali operisté, kteří rozlišovali malou a velkou operu.2)
Pro každého principála znamenaly loutky vyšší pořizovací náklady, zato však nižší náklady udržující než u souboru herců, neboť dřevění herci nevyžadovali mzdu. S určitostí lze napsat, že k loutkářské produkci došlo v Praze v roce 1666, kdy vystoupil se svými loutkami komediant Adam Klos.3) Ve druhé polovině 17. století a ve století 18. se po Čechách, Moravě a Slezsku rozlévá proud vozů komediantských společností. Nejdříve jsou to na našem území komedianti angličtí, později i němečtí, italští, francouzští a rakouští.
Jak mohlo těmto cizincům rozumět české obyvatelstvo? Tyto komediantské společnosti navštěvovaly u nás pouze města. Jejich teatrum bylo umisťováno ve veřejných sálech, v soukromých měšťanských či šlechtických domech i ve vlastních nebo zjednaných dřevěných boudách, zřizovaných většinou na náměstí. Pokud se předváděly také divadelní kusy, odehrávala se představení většinou v jazyce německém. Proto tyto společnosti nacházely odezvu u občanů německé národnosti a u městských Čechů zběhlých v němčině.4) Většina marionetových představení však byla pantomimická, tedy bez řečového projevu. Návštěvník kromě loutkového divadla mohl kromě loutkového divadla obdivovat chůzi po provaze a jiné balanční kousky, kolovrátky a jiné hrací aparáty, tanec a balet, produkce kejklířské a kouzelnické, krasojezdce, lidské zrůdy, zpěváky obojího pohlaví, kabinety voskových figur, cvičená i cizokrajná zvířata, umělecké ohňostroje a také stínové divadlo.
Asi v polovině 18. století dochází u nás k důsledné rozluce divadla marionetového od divadla živých herců. Druhá změna však byla závažnější. Návštěvy cizozemských komediantů řídnou a nastupují komedianti čeští.5) Do tohoto období spadá startovací čas mnoha našich loutkářských rodů, často se později bohatě větvících, jež pak drží loutkářskou tradici půldruhého století i více. K takovým rodům patří Kopečtí, Finkové, Kočkové, Malečkové, Maiznerové, Kludští, Dubští a Hergotové.6)
Je škoda, že loutkářské spisy pražského gubernia, týkající se kritických a pro začátky českého loutkového divadla tak důležitých let, byly skartovány a tím docela zničeny. Z nich bychom se dozvěděli mnoho cenných informací o obrozeneckých loutkářích. Z této doby se vedle podacích protokolů a indexů zachovaly jen elenchy, pomocné kancelářské knihy, které zachycují stručný přehled došlých podání a jejich vyřízení. Tyto knihy nebyly přesně vedeny a vykazují citelné mezery. Nezdá se, že by ke skartaci došlo náhodou. Spíše ji záměrně nařídily rakouské úřady, které nepřály českým loutkářům, vidíce v nich národního nepřítele, který bojem proti germanizaci ohrožoval německé pozice v Čechách. Nejinak je to se spisy krajských úřadů.7)
Jaké hry kočovní marionetáři od konce 18. století nabízeli? V Českých zemích vyvrcholila v 17. a 18. století mohutná vlna barokní kultury, která vyvolala u lidových vrstev potřebu intenzivního divadelního prožitku. Typické umělecké tvary barokního umění, balet a opera, našly svého prostšího a chudšího druha v loutkovém divadle, kde živý herec byl nahrazen dřevěnou loutkou. K tomu patřila také řeč loutkářů, odlišná od běžné mluvy, řeč patetická, strojená, obsahující nezvyklé výrazy a důrazy, s nekonvenční slovní a větnou intonací. Současně však vstupuje koncem 18. století na scény velkých divadel činoherní drama, šířící racionální poznání v duchu klasicismu a osvícenských idejí. Tyto myšlenky vstupují postupně také do textu divadelních her a přinášejí i obsahy vlastenecké.
Čeští kočovní loutkáři přebírají hry zprvu ze společného evropského fondu.8) Mezi ně patřily hry jako např. „Jenovéfa“, „Herkules a Alcesta“, „Don Šajn“, „Doktor Faust“ aj. Rovněž přebírali a upravovali pro loutkové divadlo hry českých, německých a rakouských dramatiků hrané na profesionálních činoherních jevištích. Další složku jejich repertoáru tvořily zdramatizované texty lidového čtení. Nové myšlenkové proudy na počátku 19. století si však vyžádaly zcela odlišný repertoár. Objevují se původní české loutkové hry, které nenajdeme u loutkářů jiných národů. Náměty se týkají výlučně českého prostředí. Většina autorů her z tohoto období však není známa. Vznikaly hry jako „Posvícení v Hudlicích čili Oldřich a Božena“, „Pan Franc ze zámku“, „Marcelino a Boroneli“, „Strýček Škrhola“, „Obložení města Sibina“ aj.9) Starými loutkářskými texty, jejich vydáváním, autorstvím a zkoumáním se zabývali v našem století Jindřich Veselý a zejména Jaroslav Bartoš. Podle Alice Dubské, naší současné badatelky v tomto oboru, byli tvůrci her z doby národního obrození autoři velkého divadla, venkovští vzdělanci a patrně také studenti, kteří se inspirovali soudobým divadlem při návštěvách Prahy. Téměř s jistotou lze říct, že sami loutkáři, často negramotní, původní loutkářské hry nepsali. Psali je jen někteří jako Josef Fink a zejména Jan Lašťovka. Loutkáři si většinou všechny své hry pamatovali a při představeních je obohacovali časovostmi místními, politickými i společenskými nebo je doplňovali výňatky z jiných her. Hry předávali svým potomkům či příbuzným ústním podáním. Z tohoto důvodu vzniklo při zapisování loutkových her koncem 19. a počátkem 20. století od mnoha her více verzí, i když často velmi odlišných.
Kočovní umělci mohli uskutečňovat své produkce jen po udělení úřední licence. Úřady často prohlašovaly kočovné komediantské společnosti za lenošící čeládku nenavyklou žádnému solidnímu zaměstnání, počítaly je mezi žebráky a zemské škůdce a přísně proti nim zakročovaly.10) Z tohoto důvodu mnoho žádostí zamítaly s poukazem, že žadatel je ve věku, kdy by se mohl živit užitečnější činností. Pokud některý z kočovných umělců povolení získal, býval souhlas časově omezen a také ohraničen místně na některá místa nebo i na celé Čechy či Moravu. Bývala přikládána podmínka, že žadatel musí vést příkladný mravný život, že musí posílat děti do školy a dát je vyučit všeobecně prospěšnému zaměstnání, dále platit náležité poplatky, zejména na chudinské účely. Mnozí loutkáři nemohli celé roky hrát a bývaly to neustálé žádosti a odvolávání od úřadů místních k úřadům krajským, guberniálním i k samotnému císaři do Vídně.11)
První polovina 19. století byla dobou exploze českého kočovného loutkářství. Desítky potulných marionetářů putovaly od městečka ke vsi za svým publikem a bylo by jich zřejmě ještě více, kdyby úřady nezavedly některá omezení.12) Bylo to dáno tím, že se loutkářské rody rozrostly, neboť jejich potomci zpravidla neovládli jiné řemeslo. Po napoleonských válkách přibyla řada vysloužilců a invalidů, kteří viděli v marionetovém divadle jistou možnost další obživy a kterým nevadil kočovný život. Čeští komedianti se snažili jít ve stopách svých učitelů či inspirátorů z jiných zemích a předvádět různorodý program. Na rozdíl od vícečlenných zahraničních společností bylo však naše kočovné loutkářství rodinou a záležitostí, a tak byly jejich možnosti omezené.
Venkovský posluchač a divák již nestojí před jazykovou bariérou. Venkovanům, jenž musí leckde zápasit s nesrozumitelnou němčinou se nabízí z jeviště řeč, která je mu vlastní. Z české veřejnosti se tak zvedá vlna zájmu o lidové loutkáře. Narůstá také potřeba dalších loutkových her. Marionetář Josef Fink vystavěl svůj repertoár postupně asi na čtyřiceti hrách. Významný ediční čin provedl roku 1862 nakladatel Vilímek. Vydal postupně na téměř 1150 stranách dvousvazkového sborníku texty 61 her, které pocházely údajně z repertoáru Matěje Kopeckého, podle zápisů jeho syna Václava.13) Badatel Jaroslav Bartoš ale dospěl k přesvědčení, že jen 26 her z tohoto sborníku je z původního repertoáru lidových loutkářů. Ostatní prý vytvořili Vilímkovi redaktoři, aby vyšli vstříc poptávce.
Rozvoj české společnosti je v té době kvapný. Kulturní veřejnost touží po zrodu velkých literárních i divadelních děl, v nichž bychom se vyrovnali světu. Mezi ostatními uměleckými proudy se hlásí o slovo realismus. Romantismus většiny tradičních loutkových textů a strojenost loutkářova přednesu začínají čeští vzdělanci pociťovat jako projevy zastaralé, naivní i pokleslé. Vznikla dokonce nová forma divadelní hry, parodistická komedie živých herců, kteří zesměšňovali hru a pohyby loutek, mluvu loutkářů.14)
Během druhé poloviny 19. století začaly v publiku převažovat děti, které se tam původně dostaly jen jako doprovod dospělých. To samozřejmě mělo své důsledky. Nejenže klesly loutkářovy příjmy, neboť děti platily polovic, ale změnily se také požadavky pro posuzování a hodnocení předváděných her. Úřadům i učitelům nemohlo být lhostejné, co se pro děti hraje. Úřady měly vždy své morální výhrady proti loutkářským produkcím a učitelé srovnávali předváděné kusy s výchovnými tendencemi školy. Loutkové divadlo tu muselo dopadnout zle, neboť repertoár byl směřován k dospělému diváku.15)
I na venkově se stávají stále většími konkurenty profesionální a ochotnické společnosti živých herců s modernějšími kusy, ale také ochotničtí loutkáři, počátkem 20. století pak loutkové divadlo moderních postupů. Marně se koncem minulého století snažily starobylé loutkářské rody udržet na své pozici a nalákat zpět dospělé diváky doplněním svého programu novějšími kusy či vyrovnat se ve vývoji alespoň v osvětlení jeviště a v dopravě. Ustáleného rázu se nedokáží zbavit jsou postupně zatlačováni na sám okraj divadelního dění. Po druhé světové válce došlo k zakázání kočovných divadel jako nežádoucího soukromého podnikání.16)
Příčinou pomalého vývoje lidového loutkového divadla, jeho ustrnutí na starých formách je častá negramotnost především starších zástupců tohoto umění. Tento úkaz je důkazem, jak ohromný význam pro předávání textů mezi loutkáři měla tradice, neboť většina textů se předávala ústním podáním. Negramotnost však nebyla příčinou jedinou. Dalším důležitým faktorem bylo předávání loutkářské živnosti v rodině, přičemž se velmi málo dbalo na talentové dispozice. V tomto způsobu předávání vidí Jan Malík jisté kořeny degenerace kočovného marionetářství, i když jde zase o dohad, protože nevíme, jak ti předkové hráli a zda byli dědicové horší. Tato talentová nevyjasněnost dědictví sehrála v neproměnlivosti loutkového divadla svou roli, neboť jistě není náhodou, že největší reformátor tohoto období, Jan Nepomucký Lašťovka, marionetové divadlo nezdědil, ale utekl k němu.17)
Následující část této kapitoly bude věnována dvoum nejvýznamnějším postavám lidového loutkářství Matějovi Kopeckému a Janu Nepomuckému Lašťovkovi. Matěj Kopecký býval nazýván patriarchou českého loutkového divadla, jeho králem, tvůrcem, arciotcem, zakladatelem, klasikem, též legendárním hrdinou dřevěné Thálie. Vznikaly anekdoty o jeho neohroženém, národnostně vyhraněném postoji a působení. Bylo mu připisováno autorství 60, podle některých i více jak 100 loutkových her, ačkoli je neskládal, jako to činili jeho předchůdci, současníci i následovníci z řad loutkářů, kteří nejsou dramatiky, ale reprodukčními umělci a jen občas dramaturgy, kteří pro své účely upravují hry živých herců nebo cizí epické látky.18)
Matěj Kopecký byl pokřtěn 24. února 1775 v Libčanech na Královéhradecku. Jelikož v jeho křestním zápisu je na místě čísla jeho rodného domu vyznačena nula a za kmotru mu byla Barbora Podrazilová, manželka hostinského z blízkých Těchlovic, dá se soudit, že se narodil někde blízko těchlovického hostince a že tam byl matkou po porodu dopraven.
V roce 1795 se Matěj Kopecký oženil s Rozálií Holzäpflovou, sedmnáctiletou dcerou kramáře, pláteníka, měšťana mirotického. Aby Matěje zachránili před vojnou, na kterou ho povolával jeho vrchnostenský úřad, panství lažanské, jehož poddaným se stal roku 1791, věnovali mu Holzäpflovi polovinu domku, takže se po patřičných formalitách stal usedlíkem a měšťanem mirotickým, a to s usnesením rady mirotického magistrátu z 31. srpna 1797.19)
Již 1. prosince 1797 získal z úřadu v Písku povolení k provozování her s marionetami po dobu šesti měsíců. Od té doby v rozmezí 21 let nebylo nalezeno jediné Matějovo loutkářské oprávnění na žádném z míst, která přicházejí v úvahu. Z tohoto období nemáme žádné věrohodné a určité zprávy o jeho loutkářské činnosti. Z toho vyplývá, že Matěj Kopecký se v té době nevěnoval loutkovému divadlu, ale živil se jiným způsobem, zřejmě obchodem.20) Teprve od srpna 1818 se opět Matěj Kopecký uchází o loutkářskou koncesi. Jeho žádosti však byly zamítány přímo krajským úřadem v Písku, který Kopeckého nabádal, aby hledal živobytí jinou dovolenou cestou. V březnu následujícího roku změnil krajský úřad svůj názor a povolil Matějovi Kopeckému provozovat ve zdejším kraji hry s loutkami. Tím se otevřela cesta k získání guberniálního povolení. Výnosem z 2. dubna 1820 povolilo gubernium Matějovi Kopeckému, jako vysloužilému vojákovi a otci pěti dětí, mechanická představení s podmínkou, že se bude řádně chovat a vystříhá se všeho pohoršení (místní rozsah koncese není v konceptu uveden). Pak následovala povolení hladce až do roku 1827, kdy podal Matějův syn Jan žádost, aby směl provozovat samostatně stejně jako otec stejné tzv. „mechanické kumšty“. Ačkoli uváděl, že je nemocný a ženatý, byl odmítnut s tím, že podobné hry nesmějí být vůbec povolovány. Matěj Kopecký, který rozhodnutí nedbal a nechal syna hrát na svoje povolení, byl odmítnut, když sám žádal o povolení na rok 1827, a to pro „zneužití vysoké koncese“. Další povolení však dostal Matěj již 6. února 1828.21)
Koncese z 11. prosince 1835 již zní na česká venkovská města s výjimkou lázeňských míst. Kopecký toho dosáhl stížností, podanou přímo na dvorskou kancelář ve Vídni, když předchozího roku dostal povolení pro čtyři kraje, ačkoli žádal pro celé Čechy. Od té doby jsou mu udělována povolení pouze pro Čechy. Od roku 1837 nepodává již žádosti o prodloužení koncesí na mirotický úřad, ale na úřad v Přečíně, kam se odstěhoval roku 1836 nebo 1837. Poslední dokument zemského presidia, vztahující se k Matějovi Kopeckému je ze 4. dubna 1847. Zní: „Jenom s ohledem na okolnost, že Matěj Kopecký z Přečína se vzdal svého, jemu každoročně udělovaného povolení k marionetovému divadlu ve prospěch Jana Tomáška z Obříšství, a bude od něho vzat do zaopatření, uděluje se Janu Tomáškovi povolení k provozování marionetového divadla v Čechách s výjimkou hlavního města a lázeňských míst na dobu jednoho roku a ukládá mu, aby zachovával pasové a policejní předpisy.“ Již 3. července téhož roku však stihla Kopeckého náhlá smrt v Kolodějích nad Lužnicí, kde strávil poslední chvíle svého života.22)
O životě Matěje Kopeckého existuje nemálo životopisných prací, které jsou nestejné hodnoty. Některé práce dokonce uvádí nesprávné či odporujíci si údaje, nepřinášejí podložená fakta. mohou se také vyskytovat oprávněné spory mezi odborníky a badateli o tom, které loutky skutečně zbyly po Matějovi Kopeckém nebo po jeho synech a vnucích, či rozepře o tom, které hry a v jaké podobě hrál.23) Jméno Kopecký mělo a bude mít vždycky dobrý zvuk mezi českými marionetáři. V době národního obrození vzbuzoval svými hrami národní uvědomění a zasloužil se o rozšíření a zvelebení české řeči.
Nejzajímavějším marionetářem 2. poloviny 19. století je „loutkář Polabí“ Jan Nepomucký Lašťovka (1824 – 1877), jehož doménou byly východní Čechy.24) J. N. Lašťovka se narodil v Praze a vyučil se pekařem. Záhy však utekl od pekařského válu a stal se spolu s Františkem Landgrafem pomocníkem u středočeského marionetáře J. Kašíka. Později začal přes zimu hrát u loutkáře J. Kubešky, v létě dělal v cirkuse Vinického a Beránka „utermanna“ nebo skákal na „francouzské trampulině“, zatímco jeho žena Antonie dělala krasojezdkyni. Cirkus zvítězil, a tak kolem roku 1850 vedl Lašťovka gymnastickou společnost, která se skládala z dvanácti osob. To však netrvalo dlouho a gymnasticko – provazochodecké atrakce pak prováděl sám se ženou. Jeho živnost stále upadala, tak zakoupil starší loutkové divadlo, kterému zůstal věrný až do své smrti roku 1877.
V roce 1859, na základě lékařského vysvědčení o neschopnosti provozovat gymnastické produkce, dostává samostatnou loutkářskou koncesi.25) Lašťovkovy loutky vyřezával v pražské dílně Ital Allesi, řečený též Alexínek. Pokud se zachovaly zprávy o jeho repertoáru, hrál v prvé řadě vlastenecké hry z českých dějin a hry vážnějšího zaměření. Přestože hrál i veselohry, nenajdeme v jeho repertoáru hry parodistické. Vynikal neobyčejným vlasteneckým uvědoměním, spojeným se statečností a rázností, která se nelekala ani konfliktu s rakouskými úřady.26) Jeho loutkářská zdatnost značně převýšila obvyklý průměr. Neomezil se jen na reprodukční umění, ale byl také prvním loutkářem, který zcela prokazatelně napsal své vlastní historické hry. Dokonce se hrou „Jiří Poděbradský“ se zúčastnil soutěže, kterou vypsal F. Náprstek roku 1859.
J. N. Lašťovka zemřel roku 1877 v pražské všeobecné nemocnici a byl pohřben v Olšanech. Po Lašťovkově smrti provozovala loutkohereckou živnost jeho manželka. Po ní převzal divadlo roku 1894 Antonín Kaisler, Lašťovkův schovanec, který měl za manželku dceru loutkáře Kubešky. Po něm převzal koncesi i divadlo Karel Novák, rozený 1862 ve Žlebech, jež pomáhal řídit divadlo Lašťovkově vdově od 1. listopadu 1876. 27)


III. Počátky ochotnického divadla v našem městě

Tato kapitola je věnována nejen počátkům ochotnického divadla loutkového, ale i divadla klasického. Jejím cílem je vytvořit obraz o kulturní situaci ve Dvoře Králové nad Labem v minulém století, stavbě divadla „Hankův dům“ a o ochotnické aktivitě občanů našeho města.
Královédvorští ochotníci od svého působení, první polovina 19. století, až po vyhlášení samostatné republiky roku 1918 šířili mluvené české slovo a posilovali národní uvědomění občanů města.1) Ze stati „Ochotnické divadlo“ dobře zpracované F. J. Jankem ve Vitákových dějinách se dovídáme, že již v letech 1812 – 1817 byly hrávány postní nebo pašijové hry v jednom domě na náměstí.2) První ochotnická představení uvedl a režíroval učitel hlavní školy Čeněk Brož v letech 1822 až 1826. Brož byl také ředitelem prvních královédvorských ochotníků. Během čtyř let uvedli přes sto ochotnických představení v tehdejším Umlaufově domě č.p. 44 na západní straně náměstí T.G.M.3) Protože rakouská vláda nedovolovala hrát česky, musela se většina představení hrát v německém jazyce. Po roce 1826 činnost ochotníků ochabovala a hrávalo se jen zřídka. Jeviště bylo přeneseno do většího sálu p. Svobody na severní straně náměstí (č.p.2). Zde se několikrát hrálo za vedení Františka Holuba v letech 1932–1934.
K další činnosti ochotníků došlo až v roce 1845, kdy několik královédvorských studentů a občanů učinilo ředitelem spolku lékaře a zakladatele první dvorské nemocnice MUDr. Jindřicha Landroka. Bylo to v těžké době, kdy „vše bylo tupeno a kaceřováno, co vůbec českého a všeobecně pracováno bylo k tomu, aby cizáctví volná klestila se dráha“ jak uvádí pan Janke ve Vitákových dějinách.4) I za těžkých poměrů byla ve městě hrána ochotnická představení a samozřejmě největší návštěvnost měla představení hraná česky.5) V revolučním roce 1948 došlo opět ke složení jeviště.
V roce 1854, v době tzv. „bachovského absolutismu“, bylo jeviště zásluhou občanů Veinera, Babáčka a Bartáčka znovu postaveno.6) Dokonce se F. J. Babáčkovi podařilo v roce 1955 získat na okresním hejtmanství povolení na tři česká představení. Ochotníci opravili dekorace a kostýmy a obec pomohla zakoupením plátna a barev na kulisy. Na valné hromadě v září téhož roku byl jednomyslně zvolen ředitelem spolku učitel Antonín Tkadlec a správcem divadla J. F. Babáček. V listopadu 1855 předvedli ochotníci hru V. K. Klicpery „Divotvorný klobouk“ v Lorencově sále (Hankův hostinec, který stál asi 12 metrů před dnešním Hankovým domem).7) Podle záznamů vyneslo první představení tehdy 63 zlatých a 23 krejcarů. Od té doby se hrálo často. Královédvorští měli rádi ochotnická představení a návštěvy byly velmi pěkné.8) Výnosy z představení sloužily k zaplacení potřeb na jeviště a jeho opravu, na garderobu a část výtěžku věnovali ochotníci škole, kostelu, ústavu chudých a lidem, postiženým požárem.
Až do roku 1862 vedl spolek ochotníků Antonín Tkadlec, potom jej vystřídal Antonín Tomsa. Za jeho vedení se hrálo málo. Byly uvedeny asi tři hry a činnost spolku se ochromila vlivem vnitřních nesvárů.9) Po roce, na vyzvání člena městského zastupitelstva Josefa Röhricha, se sešli ochotníci a rozhodli, že spolek bude řídit nejen ředitel, ale také výbor, který ihned zvolili. V prvním výboru pracovali J. F. Babáček jako režisér, J. Sedláček jako pokladník, P. Stuchlík jako kontrolor hospodaření, Antonín Tkadlec a František Bíbl byli členy výboru. V letech 1864/1865 uvedli ochotníci hry jako „Tvrdohlavá žena“, „Lesní panna“ a „Strakonický dudák“ od J. K. Tyla, „Sládci“ od K. J. Erbena, „Klobouk“ od Emile Gerardina aj.10) Příjmy stoupaly a dosahovaly často přes 80 zlatých. Většina her se již hrála česky. Aktivitě ochotníků pomohl výbor, který byl ustanoven po smrti Václava Hanky roku 1861 na podnět Antonína Tkadlece. Cílem výboru bylo postavit ve Dvoře Králové na počest Václava Hanky divadlo (příloha II).
V roce 1863 vydal výbor provolání a výzvu k peněžitým sbírkám po dobu čtyř let. Antonín Tkadlec navštívil v Praze architekty Josefa Zítka a Josefa Schulze a požádal je o vypracování projektu. J. Schulz se s A. Tkadlecem vrátil do Dvora a prohlédl si místo a celé prostranství pro budoucí divadlo. Později poslal do Dvora náčrtky plánů.11) Zároveň se městské zastupitelstvo rozhodlo, uspořádat velké slavnostní setkání k padesátému výročí nalezení Rukopisu královédvorského12) ve dnech 28. až 30. září 1867. Při této příležitosti byl zároveň položen základní kámen budoucího Hankova domu, nového stálého divadla. Této slavnosti se zúčastnili František Palacký, František Ladislav Riegr, Karel Sladkovský a další významní hosté, spolky a občané města. Někteří z přítomných hostí pak vykonali obvyklé udeření kladívkem a při něm pronášeli hesla za doprovodu zpěvu slavnostní písně F. Landroka zpívané sborem Záboje.13) Hospodářská situace v zemi po prohrané prusko – rakouské válce nebyla příznivá, a tak teprve 16. dubna 1873, když se získaly finanční prostředky a zajistil se nový plán architekta Václava Kaury z Prahy, mohlo se začít s výkopem základů Hankova domu. Architekti Zítek a Schulz nemohli detailní plány vypracovat, neboť stavba Národního divadla v Praze již byla v plném proudu. Na stavbě Hankova domu pracovali dobrovolně občané města. Divadlo bylo slavnostně otevřeno ve dnech 26. až 28. září 1874.14) Zároveň obecní zastupitelstvo pověřilo ochotnický spolek Hanka, který vznikl v květnu 1874, sehráním slavnostního představení. Ochotnický spolek chtěl přání vyhovět, ale dosud nebylo postavené jeviště. Tak se urychleně stavělo na náklady ochotníků. Peníze se sbíraly nejen mezi členy spolku, ale i mezi příznivci. Zbylou částku si ochotníci vypůjčili od záložny. Celé město se radovalo nad dosažením velkého díla. Dne 27. září 1874 se řadil průvod v Šindelářské ulici. Průvod prošel přes náměstí ke kostelu a zpět na náměstí a Revoluční ulicí před Hankův dům (příloha II). V čele kráčely dvě družičky, které nesly na polštáři klíče od divadla. Tam očekával průvod starosta města Vilém Röhrich, který po proslovu Antonína Tkadlece a dalších hostů slavnostně Hankův dům otevřel.15) Potom následovala prohlídka novostavby a hostina v zasedací síni. Večer sehrál, po úvodním proslovu, ochotnický spolek Hanka první slavnostní představení. Na programu byl historický obraz „Jaroslav ze Šternberka, vítěz nad Tatary“. Hru na námět básně z Rukopisu královédvorského napsal místní ochotník František J. Janke, který hru i sám režíroval. V zápisech z tohoto představení se uvádí: „Nestačil účinkující povzbuzovat, ač sám měl obavu největší. Dopadlo to dobře. Obecenstvo z nadšení nevycházelo.“16) Z tohoto je jednoznačně patrné, že první představení v novém divadle se vydařilo a mělo úspěch.
Ochotnický spolek dluh u záložny ještě dlouho splácel. Za to, že spolek na své vlastní náklady zřídil jeviště a celé jeho vybavení a že vedle toho také přispěl značným peněžitým darem na stavbu Hankova domu, dala obec královédvorská ochotnickému spolku již roku 1874 plně disponovat jevištěm a k němu přilehlými místnostmi. A tak od tohoto roku, kdykoliv nějaký spolek, divadelní společnost aj. potřebovali jeviště, museli o něj požádat spolek divadelních ochotníků „Hanka“. 17)
Bohužel archivní materiály divadelních ochotníků Hanka, které byly před rekonstrukcí Hankova domu uložené v dámské šatně pod jevištěm, se ztratily v padesátých letech 20. století. Historii spolku se pokusil napsat v roce 1932 Bohumil Söllner, který uvádí rok založení již roku 195218), tedy o 22 let dříve, než se uvádí v pramenech v městském muzeu19), ale nijak to nedokládá. Ani Antonín Viták se ve svých dějinách, vydaných roku 1967, nezmiňuje o existenci ochotnického spolku „Hanka“. Z tohoto důvodu bych se přiklonila k datu pozdějšímu, tedy k roku 1874.
O ochotnickém loutkovém divadle ve Dvoře Králové nad Labem existuje velmi málo informací. Mezi první patřili ochotníci Paulus a Zelinka, hrající se svými loutkami v letech 1840 až 1860.20) Pan Paulus byl harfeníkem, čehož využíval i při svých představeních, při kterých hrál na harfu. Své první divadlo zřídil v Eliščině domě.21) Paulus si sám vyřezával i oblékal loutky. Také si vymýšlel scénáře her, především z české historie. Nejvíce her věnoval době husitské a jejím hlavním osobnostem mistru Janu Husovi, Janu Žižkovi a Prokopovi Holému.22)
O dalších loutkových scénách ve městě máme zprávy až po první světové válce, z dvacátých let dvacátého století.23) V této době vzniklo v našem městě několik scén, kterým jsou věnovány následující kapitoly. Jedná se o Skautské loutkové divadlo, o scénu církve československé a divadlo Volné školy. Jediné ochotnické divadlo z tohoto období, kterému není věnována samostatná kapitola, je loutkové divadlo TJ Sokol. Záznamy o jeho činnosti téměř žádné nejsou. Tato scéna vznikla asi začátkem dvacátých let. Své vlastní loutkové divadlo začali stavět v místnosti tzv. povidlárny v bývalé Bauerově továrně. Soubor existoval jistě již roku 1924, kdy se jednalo o adaptaci loutkové scény. Principálem souboru byl Stanislav Měšťan, působící později také v divadle 5. května i na začátcích divadla „Klíček“. Informace o představeních nechávali vyjít místním tiskem. Ve třicátých letech se dělili o loutkovou scénu s divadlem Volné školy.24) Bohužel o vzájemných vztazích, problémech, organizaci apod. není nikde nic uvedeno. Tato scéna existovala maximálně do roku 1937, kdy se mělo na místě divadla začít se stavbou kuželny. 25)


IV. Skautské loutkové divadlo


Jelikož je tato kapitola věnována Skautskému loutkovému divadlu, bude její první část zaměřena na vznik skautingu ve Dvoře Králové nad Labem. Zakladateli skautingu v našem městě byli dva studenti obchodní školy Bohumil Munzar a Stanislav Veselý.1) Oběma bylo tehdy necelých 18 let. Z tohoto důvodu potřebovali k registraci oddílu dospělou osobu. Obrátili se tedy na Sportovní klub DK, který jejich žádosti vyhověl, a tak již na konci července byl utvořen první oddíl, jehož vůdcem se stal Leopold Jarolímek.2) Koncem roku 1921 byl založen i první samostatný oddíl skautek.3)
K provozování soustavné celoroční činnosti je zapotřebí klubovna. V počátcích se scházeli v Hankově domě nebo v restauraci U Rousků v Nerudově ulici. Tyto místnosti však nebyly vhodné a za zapůjčení museli platit. Scházeli se také v soukromých bytech, kůlnách a prádelnách. První klubovnou jim byla šatna bývalého tenisového hřiště na Pilském mlýně (příloha III). V České Podharti se scházeli ve sklepě tamní školy.4) Tato řešení však byla provizorní, a tak se roku 1926 rozhodli, že si postaví vlastní klubovnu. Žádosti o stavební místo městský úřad nevyhověl, tak jim místo ke stavbě poskytla na svém pozemku v sousedství městských sadů u Hartského potoka paní Máslová. Brzy jim však tato budova nestačila, a proto byl Skautský domov roku 1933, již za podpory starosty města Jaroslava Biliny, zbourán a přestěhován vedle pivovaru u Městských sadů.5) Zde se konaly pravidelné oddílové a družinové schůzky, různé besídky, mikulášské zábavy i kursy slušného chování a tance pro starší skauty a skautky. Šťastné období skautování bylo přerušeno v roce 1940 zákazem činnosti junácké organizace a skautský domov obsadila německá Hitlerova mládež, tzv. Hitlerjugend.6) Po válce se činnost Junáka ihned obnovila, ale jeho činnost trvala pouhých pět let, do roku 1950. Podruhé byla jejich aktivita povolena roku 1968, avšak ani v této době to nemělo být na stálo. V tomto období se podařilo získat další budovu pro skautské schůzky, kterou postavili z altánu na zahradě bývalého továrníka Viléma Zlatníka v Kotkové ulici.7) K jejich násilnému rozpuštění došlo již roku 1970. Skautský domov u městských sadů byl v roce 1977 z důvodu uvolnění místa pro výstavbu školní jídelny zbourán.
Znovu vznikly skautské oddíly v našem městě až po listopadu 1989. Již v prosinci 1989 se sešlo několik bývalých činovníků ve Staré radnici, aby zvolili přípravný výbor. Tomuto výboru zajistil Ivan Moravec místnost ke schůzkám v Hudební škole. Protože skauti v letech, kdy byla jejich činnost zakázána, přišli o svůj junácký domov, hledal přípravný výbor objekty vhodné pro budoucí činnost oddílů. Ze současných možností přicházely v úvahu např. Jarolímkova vila v Kotkově ulici, Tinsova vila v Roosweltově ulici a Zlatnička, kterou skauti v letech 1968-1970 užívali.8) Již 4. června 1990 obdrželo středisko klíče od Jarolímkovy vily a po četných jednáních i dne 18. listopadu 1993 i darovací smlouvu. Tím získali opět svůj vlastní domov.
Začátky Skautského loutkového divadla spočívají do let 1918 – 1920, kdy hráli zakladatelé skautingu v našem městě loutkové divadlo s vlastnoručně zhotovenými loutkami a jevištěm. Nejdříve se hrálo v bytě rodičů Stanislava Veselého.9) Než začalo představení, byl velký pokoj bytu proměněn v hlediště a jeviště, překážející nábytek byl vystěhován na chodbu domu, upraveny lavice z různých beden a prken. Do takto upravené místnosti se však nevešlo více jak padesát dětí, proto byli loutkáři nuceni hrát i tři představení denně. Vstupné na představení činilo 10 a 20 haléřů. Z těchto peněz posílali peněžité příspěvky dobročinnému spolku České srdce, za které obdrželi vzácné poděkování od spisovatelky Elišky Krásnohorské a manželky zakladatele Sokola Renáty Tyršové.10)
Po založení skautingu se divadélko přestěhovalo do skautské klubovny na Pilském mlýně (příloha III). Zde však nehrál dlouho, neboť na začátku roku 1921 vnikl do klubovny neznámý pachatel a divadlo i loutky zničil.11) Obnovit loutkové divadlo se podle almanachu vydaného k 75. výročí skautingu ve Dvoře Králové podařilo skautům až roku 1948. Je však pravděpodobné, že loutková představení skautského divadla se konala i v této sedmadvacetileté přestávce, neboť v Královédvorských novinách z roku 1936 je zmínka o představeních skautského loutkového divadla. Nyní již zpět k roku 1948. Tento rok Sdružení přátel Junáka zakoupilo nové loutky a do místnosti nového skautského domova postavili novou loutkovou scénu. Jeviště postavil Ota Hak, Stanislav Veselý namaloval proscénium a kulisy. Vznikla tak velmi pěkná scéna s moderním osvětlením a zvukovou aparaturou.12) Mezi nejobětavější členy tohoto divadla patřili především Josef Munzar, bratři Šturmovi, Karel Valášek st., Bohumil Munzar, Ota Kopecký, Marie Plicková, Lidka Klazarová, Olga Horáková aj. Tato loutková scéna hrála skoro každou neděli a její představení byla četně navštěvována.13) Její činnost trvala pouze do roku 1950, kdy došlo k násilnému rozpuštění skautské organizace.14)


V. Loutkové divadlo Volné školy

Loutkové divadlo Volné školy začalo svá představení se závěsnými loutkami roku 1920 pod výstižným názvem „Kašpárkův svět“.1) Jelikož na jeho vzniku měl největší podíl Leopold Petera, bude začátek kapitoly věnován jeho činnosti, která se neomezila pouze na divadlo.
Výraznější ochotnická aktivita Leopolda Petery začala 2. prosince 1906, kdy se stal předsedou spolku „Čestmír“ ve Dvoře Králové nad Labem.2) Tento spolek organizoval dorost a staral se o jeho výchovu a zdraví. Po svém zvolení předsedou začal Petera spolupracovat s jinými spolky mládeže. Tyto spolky získával do I. mládežnické župy v Čechách, jíž byl v červnu 1909 při sjezdovém jednání v Jičíně zvolen předsedou. Během roku soustředil Petera 16 spolků mládeže.3) Každým rokem organizoval Petera manifestace mládeže, zakládal nové spolky, přednášel, pořádal zájezdy, poučné výstavy a divadelní představení. V roce 1910 vydal nákladem 10 000 výtisků přednášku „Mládež a národ“. Pomocí loutkového divadla propagoval zdravotní výchovou a za svoji činnost obdržel pochvalné uznání od Ministerstva zdravotnictví (kontakt udržoval s MUDr. Karlem Drimlem; příloha IV).4)
Roku 1923 založil prázdninový tábor Volné školy a jezdil s dětmi poznávat památky a krásy Čech. Na základě zkušeností z prázdninového tábora vydal Petera informační leták o významu prázdninové péče. Založil zahradnickou poradnu a každý rok daroval semena, hlízy a trvalky školám nejen ve Dvoře Králové, ale i mimo tento region. Konal přednášky na téma „Dítě a zahrada“, „Kolonie zahrádkářů“, „Květina v pokoji“, „Květinová výzdoba“ apod. Za nezletilé děti zemřelého Františka Hrušky obnovil vydávání odborného týdenního časopisu „Zahradnická centrála“, který účelnou propagací dosáhl přes 8 000 prodaných výtisků.5)
V letech 1920 - 1922 se část zájmu Leopolda Petery soustřeďuje na téma dětmi velmi oblíbené – hračka. Na toto sepsal přednášku „Výchova hračkou“ a pořádal hračkářské výstavy. V těchto letech sestavil také sestavil putovní výstavku světových veletrhů. Tuto výstavu měl zapůjčenou reklamní ústav „Patria“ ve Vysokém Mýtě a postupem času se objevila i na Slovensku. Státní obchodní akademie v Košicích podala o výstavě velmi pozitivní posudek a doporučila ji všem obchodním školám. Roku 1923 psala obchodní akademie o výstavě toto: „Akce Vaše zaslouží plné chvály, poněvadž poskytuje vhodnou pomůcku vyučovací, kterou každý jednotlivý ústav nemohl by si opatřiti a která je velmi vhodnou pro vyjasnění obrazu o veletrzích.“6) I z tohoto velmi kladného hodnocení Peterovy výstavy lze usoudit, že jeho práce byla užitečná a především využitelná v praxi. Petera uspořádal též několik esperantových výstav, z nichž nejvýznamnější se stala výstava s názvem „Esperanto ve službách veletrhu a obchodu“. Velký zájem vzbudila výstava filmová a výstava o zdravovědě, kterou uspořádal Petera ve spolupráci s MUDr. Drimlem.
V roce 1922 začal konat přípravy pro zřízení poradny pro volbu povolání. O tři roky později se stal poradcem v takovéto poradně v Jaroměři. V roce 1935 absolvoval s úspěchem kurs pro dorostové pracovníky a sestavil odborné knihovničky. Zemské ústředí péče o mládež (dále jen ZUPM) uvítalo Peterův návrh na sestavení odborných putovních knihovniček, ze kterých se odborné knihy a pomůcky půjčovaly zdarma. Roku 1937 se podařilo Peterovi po četných intervencích v zemském ústavu pro volby povolání a psychotechniku při ZUPM prosadit, že Dvůr Králové byl zařazen do seznamu krajských poraden pro volbu povolání.7) Roku 1946 zahájil činnost poradny, která doporučuje a půjčuje knihy stálých a přenosných loutkových divadel, divadelních potřeb apod. Tyto služby byly konány bezplatně.
Po 2. světové válce Petera zařídil a sám obstarával vývěsní službu, která seznamovala občany s významem i posledními novinkami našeho i zahraničního loutkářství. Roku 1950 se stal Petera členem okresní abstinenční komise a o šest let později předsedou okresního poradního sboru pro loutky. V tomto sboru spolupracoval se členy jiných městských scén jako např. František Jägr, František Štrégl, Zdeněk Horáček, Karel Valášek, Stanislav Měšťan, Bohumil Dítě aj.8) Toto je velmi stručný přehled chvályhodné činnosti Leopolda Petery. Jeho práce byla velmi pestrá, různorodá a velmi prospěšná nejen školám a lidem v našem městě, ale i v jiných obcích.
Nyní se již budeme věnovat kurzům Volné školy. Jak vznikly kurzy Volné školy? Roku 1907 se Leopold Petera stal členem sekce Volné myšlenky a o tři roky později byl jmenován důvěrníkem Volné myšlenky pro okres Dvůr Králové nad Labem. Mezi jeho úkoly patřilo postarat se o založení místního sdružení Volné myšlenky, konat besídky pro děti rodičů bez vyznání a rozšiřovat literaturu vydávanou nakladatelstvím Volné myšlenky, jako byly časopisy Volná myšlenka, Revue volných myslitelů českých s přílohou Volná škola, Besídka aj.9) K založení místního sdružení Volné myšlenky došlo 27. července 1919 za účasti 35 členů.10)
Než začal Petera zřizovat Volnou školu práce, prostudoval materiály již existujících škol v Čechách a na Moravě. Mezi tyto školy patřila Pokusná škola na Novém Městě v Praze, pokusná třída v Praze 7, Pokusná pracovní škola v Holešovicích, Mužíkova pokusná třída v Praze v Hopfenštokové ulici, Dům dětství v Krnsku, Škola v přírodě v Olomouci, reformní pokus na karlínské reálce a Volná škola práce v Kladně, na které učil učitel Hostáň, přítel Leopolda Petery.11) Všem těmto školám sdělil svůj úmysl o založení Volné školy práce ve Dvoře Králové nad Labem a vyžádal si pokyny, především školní řády a učební osnovy. Protože byl již Petera dostatečně informován o pokusném školství, došlo k usnesení, které se týkalo zahájení příprav nutných pro vznik Volné školy práce. Leopold Petera navrhoval stejný název jaký měla škola v Kladně, tedy Volná škola práce, ale s doplňkem řemeslné dílny pro rukodělné práce.12) Poněvadž ústředí Volné myšlenky nedalo souhlas, aby vystupovalo jako Volná škola práce, konaly se pouze kurzy Volné školy. Hlavní zásluhu na založení školy měli, kromě L. Petery, Josef Prokop, Petr Pech a Alfred Eisner.
Kurzy Volné školy byly zahájeny 11. dubna 1920 v místnosti chlapecké školy, (dnes Z.Š. Schulzovy sady) ve Dvoře Králové n. L, proslovem Leopolda Petery k rodičům.13) Kdy a kdo přednášel a jaké téma bylo na programu, se uvádělo v místním tisku a v časopise Volné myšlenky. Projednávání přednášek obstarával profesor Eisner, který však školním rokem 1921-22 ukončil své působení na místní obchodní škole a odešel do Pardubic. Na jeho místo nastoupil Josef Nosek.
Loutkové divadlo Volné školy existovalo již od roku 1920 pod názvem Kašpárkův svět. Jeho režisérem nemohl být nikdo jiný než Leopold Petera. Kromě stálého loutkového divadla bylo pořízeno roku 1922 loutkové divadlo přenosné (příloha V), které sebou děti braly na vycházky i při zájezdech do jiných měst. Během vystoupení poučoval Petera rodiče o výchovném významu loutkového divadla. Loutkové hry o zdravovědě, jako např. „Bacilínek“, „Brok a Flok“, „Špiritár, pekelný alchimista“, jejichž autor byl MUDr. Driml, spojoval Petera s přednáškou. Kromě propagace zdravotní výchovy podporoval Petera loutkovou hrou i zájem o spořivost (např. hra „Čert ve spořitelně“) a úctu k matce (např. hra „Honzova maminka“). Celkem bylo nacvičeno 162 loutkových her.14)
Při představeních často Petera odměňoval mládež poučnou knihou za slohové útvary na zadané téma. Výchovný aspekt loutkového divadla propagovala Volná škola i v krajích, které obývaly české menšiny, jejichž časopis „Naše menšiny“ jejich činnost velmi kladně hodnotil.15) Veškerý inventář divadla a možné úpravy prováděly až na výjimky děti samy ve svých dílnách. Nejinak tomu bylo i s propagačními barevnými plakáty, které potom dala Volná škola vytisknout (příloha VI).
Pokud se hrálo na vlastní stálé loutkové scéně, probíhalo představení zpravidla v neděli od půl druhé odpoledne. Výjimečně se hrálo i druhé představení, které začínalo o dvě hodiny později. Vstupné na představení bylo buď dobrovolné nebo se platilo 50 halířů za sedadlo či 1 korunu děti a 2 koruny dospělí. Výtěžek zůstával Volné škole nebo ho poskytli na dobročinné účely. Škola přispívala na ošacovací akce, kupovala školní potřeby chudým dětem a podílela se i na vzniku školní knihovny v Třebihošti u Dvora Králové. Nejednou se získané peníze věnovaly na tzv. prázdninový fond, který umožnil dětem, zapsaným do kurzů Volné školy, cestovat bezplatně. O prázdninových zájezdech probíhaly výstavy ručních prací z dětské dílny. V době zimní se pořádaly pro děti nedělní besídky, přednáškové kurzy, poučné výstavky. V dílně děti zhotovovaly různé předměty z papíru, kartonu, lýka, dřeva, plodů, vyřezávaly, malovaly, modelovaly, šily, vyšívaly, pletly a hrály loutkové divadlo.
V listopadu 1923 pořádal Petera, jako vedoucí školní dílny, výstavu výrobku Volné školy. Výstava byla později doplněna literaturou a poskytovala velmi cenné rady pro učitele.16) Expozice se skládala z návrhů školních prací z lepenky a papíru, košikářství, modelování, řezby a tisku do linolea, batik aj. Tato výstava se setkala s kladným hodnocením škol i veřejnosti. Výstavy se konaly na různá témata. Proběhla výstava loutkářská, Husova výstava a další. Vstupné na výstavy bylo většinou dobrovolné. Volná škola také sestavovala i doporučovala vhodné hry či gramofonové desky Vojty Mertena a Spejbla a Hurvínka spolkům, které loutkové divadlo ještě neměly. Kromě toho poskytovali různé návrhy na zlepšení loutkových divadel. Těchto služeb využila např. MŠ v Rakovníku, divadlo loutkové umělecké skupiny v Sobotce, loutkářský odbor Sokola v Ledci nad Sázavou aj.
Roku 1926 projevil královédvorský okres ochotu a pronajal škole část okresní zahrady. Na tomto pozemku byla založena vzorná školní zahrada, která fungovala 10 let, než začala parcelace a pozemek byl prodán stavebnímu družstvu „Žižkov“.17) Tak je psáno v archivních záznamech divadla. Královédvorské listy však píší, že Okresní zahrada královédvorská byla od dubna 1936 na dobu neurčitou pronajata okresnímu chorobinci za 500 korun ročně.18)
Roku 1930 podal Petera návrh na postavení nového divadelního jeviště. Královédvorská obec jeho návrh přijala a vydala z obecní pokladny na jeho výstavbu 10 000 korun. V nové divadelní scéně hráli společně s loutkovým odborem tělovýchovné jednoty Sokol.19) Jaké byly vztahy mezi soubory není bohužel nikde zaznamenáno. Na této scéně Volná škola dlouho nepůsobila, neboť již v roce 1931 zve své návštěvníky do loutkového divadla v Městské tržnici.
Petera to neměl lehké s umístěním loutkového divadla. Můžeme se to dozvědět ze zpráv v Královédvorských novinách. Hrálo se na podloubí vedle obchodu galanterie paní Anny Horové č.p. 3/4 (dnes zlatnictví vedle vchodu do České spořitelny) , ve staré tkalcovské škole č.p. 479 (dnes Speciální škola Eduarda Veselého), v nové radnici č.p. 59 (nyní Městský úřad), v loutkovém divadle TJ Sokol (v současné době kuželna) a v městské tržnici (dnes Strojtex, ředitelství).20) Tento výčet však nemusí být úplný, neboť některé ročníky Královédvorských novin chybí. Tento problém znesnadňoval nejen úpravu scény, ale častým stěhováním mohlo docházet i k poškozování loutek a kulis a tím i přibývaly i vyšší finanční náklady apod.
Během okupace zaniklo sdružení Volné myšlenky a zároveň s ním i Volná škola.21) Zařízení loutkového divadla zabavilo Hitlerjugend. Po osvobození se ústředí Volné myšlenky v Praze neobnovilo, ale byl založen nově Svaz občanů bez vyznání. Tento svaz dlouho neexistoval, byl úředně rozpuštěn a členům bylo doporučeno, aby se zapojili do jiných osvětových svazů.22) Loutkové divadlo bylo složeno v městské tržnici a Petera hledal vhodnou místnost, ve které by mohla být jeho činnost opět zahájena. V té době poskytoval rady tam, kde chtěly loutkové divadlo zřídit.23)


VI. Loutková scéna církve československé

VI.1. Z dějin církve čsl. ve Dvoře Králové n. L.

Již před 1. světovou válkou se snažili laikové i knězi o zreformování církve, která rozvojem vědy ztrácela své věřící. Nejvíce propagovala tyto snahy „Jednota katolického duchovenstva“, zřízená roku 1902.1) Modernismus chtěl uvést ve shodu církevní nauku s vědou a literaturou. Papež dal však modernismus na index a každý kněz ho musel před svěcením pod přísahou zamítnout.2) Proto byla jednota po pěti letech, tedy roku 1907, zrušena. Přesto snaha prosadit modernismus trvala, ale možnost uvolnit mu cestu nastala až po 1. světové válce. 28. říjen 1918 neznamenal pro naše země jen osvobození od Habsburků, ale po stránce církevní i možnost dosažení žádaných reforem. Znovu vzkříšená Jednota se sedmibodovým programem spisovatele Zahradníka - Brodského se domáhala zmodernizování církve. Po neúspěších v Římě (Krojherova deputace) v červenci 1919, členové Jednoty vytvořili samostatný „Klub reformního duchovenstva“. Tento Klub byl odhodlán přiměti Řím ke schválení požadovaného programu tím, že prováděl všechny jeho body jako celibát, česká mše o Vánocích apod. „via facti“.3) Zrušením Jednoty roku 1919 a dalším perzekuováním došlo o rok později ke schůzi Klubu, na které byla založena nová, samostatná církev československá.4) České katolické časopisy „Jednota“ a „Právo národa“ církev čsl. převzala a přejmenovala na „Český zápas“. Prvním činem nové církve bylo provolání k národu 10. ledna 1920, v němž český lid informoval o důvodech jejího vzniku a hlavních směrnicích. Toto provolání se četlo z kazatelny u sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí a podstatné části uveřejnili v novinách.5) Následovalo vydání prozatímního řádu vydaného 24. ledna 1920. Velmi významným datem pro církev se stalo 15. září 1920, kdy zásluhou ministerstva školství Habrmana, vláda prohlásila mladou církev za státně uznanou.6)
Na Královédvorsku byla situace stejná jako v celém Československu. Všichni knězi toužili po reformách, od nichž čekali posílení církve a zklidnění místního, převáženě dělnického, obyvatelstva. Po vyhlášení republiky někteří zůstali členy římskokatolické církve nebo řešili svou náboženskou otázku odchodem do bezvyznání. Mnozí, v čele s tehdy římskokatolickým knězem Bohuslavem Hnízdem, uvítali novou možnost vstoupit do církve čsl.7)
Hned druhý den po založení církve, 9. ledna 1920, se sešli kněz Bohuslav Hnízdo a Bedřich Lemle a sestavili projev o založení církve, který uveřejnili v novinách. Krámek, byt a dílna v Tinsově domě Bedřicha Lemleho a jeho matky Anny sloužily jako církevní a farní pracovna. Scházeli se i v soukromých domech některých bratří a sester, v hotelu Regina, u Šimků a Kameniků.8) Následovala propagace slovem psaným v místním tisku a v časopise Český zápas, brožurami, letáky i slovem mluveným. 29. září 1920 se v Hankově domě ustavil první přípravný prozatímní výbor, který měl devět členů. Předsedou se stal Hnízdo, místopředsedou Šturm z Doubravice, pokladníkem Bedřich Lemle, jednatelem Dufek, členy Holancová, Patzak, Hanuš, Masopustová a Chládek.9) Tento výbor zvolil duchovním správcem Bohumila Hnízda a určil veřejnou schůzi, která se konala 16. října 1920 v Hankově domě za účasti faráře a spisovatele Zahradníka – Brodského.10) První bohoslužby se konaly 15. listopadu 1920 v kapli reálného gymnázia za účasti 30 lidí.11) Při sčítání lidu v roce 1921 bylo již přihlášeno do řad církve čsl. v našem městě 6 500 věřících.12) Tento počet je, z hlediska počtu obyvatel našeho města, velmi vysoký, především pokud uvážíme, že dnes žije v našem městě a přilehlých obcích asi 16 500 obyvatel.
V roce 1921 byli vypovězeni z gymnazijní kaple, a tak žádali děkana římskokatolické církve o povolení bohoslužeb v kostele sv. Kříže. Protože jim to nebylo povoleno, konaly se bohoslužby na venkově. V první pamětní knize Dvora Králové Bohumila Söllnera se píše o reakci stoupenců cčs. po zamítnutí jejich žádosti u církve římskokatolické. Alespoň část bych zde uvedla: „6. 3. 1921 zabral lid kostel, kde v slavnostním zvoněním o 11. hodině zahájena Hnízdou prvá česká mše. Kostel byl přeplněn. Následně bylo 15 příslušníků soudně vyšetřováno pro zabrání kostela a odsouzeno na 1-2 měsíce nepodmíněně. Mimo to byl odsouzen legionář Jaroslav David na dva roky podmíněně, poněvadž vnikl na kruchtu, od zvonu odtrhl provaz a po tomto se spustil z kruchty do lodě chrámovy, kde zevnitř otevřel venku čekajícím zástupům dveře chrámu.“Z ukázky je patrné, že stoupenci cčs. se domáhaly vpuštění do římskokatolického kostela, nepříliš vhodnou cestou a byli za to také úřady potrestáni. Hlavní jejich starostí proto zůstávalo získání vlastní střechy nad hlavou, zvláště když schválení náboženské obce se vázalo na vlastnictví bohoslužebné místnosti.13)
Náboženská obec byla schválena 16. února 1923, i když základní kámen sboru, pojmenovaného po mistru Janu Husovi, položili až 14. června 1924. Slavnostní otevření sboru se konalo 19. září 1925 za asistence biskupa Procházky a mohutného zpěvu Husitského chorálu (příloha VII). Roku 1921 vzniká sociální odbor pod názvem „Chudinský odbor“, po roce 1924 pak „Sociální odbor náboženské obce s vlastní pravomocí“. O rok později než sociální odbor vzniká odbor dramatický, později pojmenovaný po středověké zbrani „Palcát“.14)


VI.2. Loutkové divadlo dramatického odboru „Palcát“

Pod dramatickým odborem „Palcát“ nefungovalo pouze loutkové divadlo, ale i klasické divadlo herecké. Nejspíše proto, že bylo na vybavení méně náročné, začaly se hrát nejdříve hry s lidským obsazením, které se zakoupením loutek samozřejmě nevymizely, ale fungovaly paralelně s divadlem loutkovým zvaným podle loutkového hrdiny, „Kašpárek“.
Dramatický odbor nejdříve fungoval pod jménem „Sdružení mládeže cčs.“ a teprve od výborové schůze 15. dubna 1924 začal divadelní kroužek pracovat pod názvem „Palcát“.1) K úplnému oddělení dramatického odboru od Jednoty došlo 23. srpna 1929, kdy se Palcát rozdělil na dvě různé části: na dramatický odbor „Palcát“ a „Jednotu mládeže církve československé“.2) Činnost odboru se však neomezovala pouze na divadlo. Její členové organizovali také plesy v Hankově domě, mikulášské besídky, silvestrovské zábavy, kabaretní večírky, josefovské zábavy, průvody s alegorickými vozy, hudební večírky apod. První schůze sdružení mládeže se konala 23. srpna 1922 3) v restauraci Hankova domu za účasti šestnácti prvních členů (Emil a Karel Barborovi, J. Bém, Hančil, far. B. Hnízdo, B. Hojný, J. Kalenda, F. Nosek, Holubová, Jůzová, Máhalová, Růžičková, Špringrová, Tobiášová, Veltruská a Voborníková). Další schůze se konaly v restauraci u Laušmanů v České Podharti, v Riegrově čítárně umístěné v budově hasičů nebo u Františka Noska. Jako režiséra zvolili faráře Bohumila Hnízda. Návrh na zakoupení loutkového divadla byl podán na schůzi dne 2. února 1923, kdy jeho koupi také odsouhlasili a loutkové divadélko zakoupili.4) Antonín Kosař se stal principálem, jeho prvním pomocníkem byl František Rovenský a pokladnu měl na starosti Josef Rybák. Hrálo se několik let v hotelu Hradecký na náměstí T.G.M. (nyní obchod Regina č.p. 83), potom, od roku 1929 ve vlastním sále Husova sboru.
Po přestěhování již malé divadélko nevyhovovalo, a tak divadelníci zakoupili divadlo velké za 2 000 korun od Antonína Kosaře, který zůstal i nadále principálem loutkové scény. Loutková představení probíhala v podzimních a zimních měsících většinou v neděli od půl třetí odpoledne a při velkém zájmu sehráli ochotníci i dvě představení denně, a to od druhé a čtvrté hodiny odpolední. Kdy a co bude na programu našli obyvatelé našeho města v Královédvorských listech, Královédvorských novinách či jiném místním tisku. Aby se zamezilo návalům u pokladny, mohli si zájemci zakoupit lístky na představení předem u Bedřicha Lemleho. Stálí návštěvníci divadla bývali po předložení vstupenek na konci sezóny odměněni knihou. Zásluhou Františka Rovenského přispívaly firmy Kulík, Meinl, a Pilnáček reklamními dárky pro děti a tím zpestřily loutková představení a samozřejmě zvýšily zájem dětí. V loutkářském souboru pracovali bratři Treybal, Hnízdo, Kosař a sestra Jindra Kejzarová. Jako nový, bez zkušeností a známostí mezi staršími divadelními spolky v našem městě, které měly dlouholetou tradici, neměl „Palcát“ lehkou situaci. K tomu je nutné přičísti poválečné spory s římskokatolickou církví a problémy s obstaráním místnosti, kde by se konaly zkoušky a představení. Poněvadž nebyly okresním úřadem schváleny stanovy církve čs., museli členové Palcátu vystupovat pod titulem jiného divadelního spolku. Veřejně pod svým vlastním jménem hráli až po schválení stanov tzn. po 24.říjnu 1924.5)
Roku 1926 obdržel divadelní spolek Palcát vlastní prapor a prvním praporečníkem se stal br. Šindler. Na schůzi 4. března roku 1929 se výbor usnesl, postavit v divadelním sále cčs. jeviště.6) Po zjištění rozměrů B. Söllnerem postavil jeviště tesař Joneš za 1 250 korun. Byla to stavba velice primitivní, bez opony, kterou si půjčovali od jiných spolků. Malbu a pozadí provedli zadarmo J. Fiala a Antonín Kosař. Toto jeviště sloužilo pouze do roku 1933, kdy ho nahradili lepším jevištěm, rozšířeným o 140 cm.7) Od tohoto roku 1929 se hrálo také s novým větším loutkovým divadlem od Antonína Kosaře, které se dalo z jeviště vyjmout, pokud to situace vyžadovala. Rozrostl se také loutkářský soubor. Kromě A. Kosaře, J. Rybáka a F. Rovenského zde účinkovali také Šindler, F. Nosek, B. Lemle, K. Rybáková, H. Divišová, A. Vlková a E. Šulcová. Neustálý růst a zvelebování divadla nám tak naznačuje značnou oblíbenost a zájem dětí o loutková představení Palcátu. V kronice vzpomíná Josef Rybák na tento rok takto: „Když venku někdy zuřila nepohoda, byly tyto neděle krásným dostaveníčkem, kde jsme se pohádkou přibližovali k dětské duši.“ 8)
Pokud by nás zajímala návštěvnost a finanční výtěžek této loutkové scény, je v kronice Palcátu zaznamenán jediný čistý příjem a to za rok 1930. V knize se uvádí zisk 2 650 korun za 16 představení.9) To znamená, že pokud bychom počítali vstupné stejné jako v loutkovém divadle Volné školy práce, 50 halířů za sedadlo10) (výše vstupného nikde cčs. neuvádí, ale je možné, že bylo dobrovolné či vyšší), tak by jedno představení navštívilo průměrně 331,25 lidí. Toto číslo ukazuje spíše na vyšší vstupné, ale přesto to je znamení, že loutkové divadlo cčs. neustrnulo, ale neustále se snažilo dětem přiblížit. To také dosvědčuje koupě loutek Spejbla a Hurvínka od prof. Skupy z Plzně, které v třicátých letech byly módní novinkou. Profesor Skupa také osobně navštívil naše město a předvedl několik představení, s kterými měl úspěch i v zahraničí.11) Některá představení, spojená s přednáškou, věnoval dospělým stoupencům loutkového divadla. Nemalý úspěch u dětí měl také živý Kašpárek, kterého hrál od roku 1934 Karban, později Josef Rybák.
Roku 1931 zřídil František Nosek za spolupráce Jaroslava Leimera a Josefa Rybáka jevištní osvětlení a zakoupily se dekorační látky. Tyto jevištní doplňky se považují dnes za nezbytnou součást, která pomáhá divadlu docílit potřebného efektu na jevišti. Přes léto 1933 došlo k již výše zmiňovanému zvětšení jeviště. Na tuto přestavbu jim ušetřené finanční prostředky nestačily (roku1931 založena vkladní knížka na nové jeviště), a tak si vypůjčili od Dufka i Královédvorské záložny 2 000 korun. Ručiteli byli Bedřich a Anna Lemlovi. Další peníze získávali veřejnou sbírkou lidí, a tak obdrželi dalších 1 892,25 korun. Kromě peněžitých prostředků získali věcné dary jako látky, koberce, motouz k oponě a jiné.12) O přestavbu byl velký zájem, ale o práci na ni téměř žádný. Největší podíl na práci měli František Rovenský, Jaroslav Leimer, Josef Kalenda a Josef Rybák a František Nosek. Další rekonstrukce loutkové scény se konala rok před 2. světovou válkou.13)
Na oslavu desetiletého výročí trvání dramatického odboru Palcát, se konala 18. února 1934 slavnostní valná hromada. Při zahájení se vyslovili zástupci spřátelených spolků o výsledcích Palcátu a krásnými slovy ocenili jejich snahu.14) Za divadelní spolek „Hanka“15) vystoupil pan Polák a za divadelní kroužek „Havlíček“16) pan Holan. Za prospěšnou práci v odboru věnovali divadelníci diplom Jaroslavu Leimerovi, Bohumilu Hnízdovi, Josefu Kalendovi, Ferdinandu Hájkovi, M. Stránské a M. Noskové.
Je zajímavé, že téměř u každé divadelní scény se setkáváme s jistým neporozuměním u „nedivadelníků“. To se nevyhnulo ani dramatickému odboru Palcát, a tak se v kronice ze zápisů roku 1934 můžeme dočíst: „Přesto, že divadla která jsme pořádali, bývala poměrně často navštěvována, bylo cítit jakýsi nezájem a lhostejnost bratrských odborů pro naši práci.“17) To, co bylo roku 1934 pouhou myšlenkou, se stávalo skutečností. O rok později se na členské schůzi začalo jednat o izolaci Palcátu vzhledem k náboženské obci. Naštěstí se zde vysvětlily důvody ignorace a delegát Palcátu zde mohl obhájit činnost dramatického odboru. Rada starších cčs. pochopila situaci Palcátu (dluh asi 4 000 korun) a po velkém uvážení různých možností, jakou odezvu u veřejnosti by měla likvidace odboru, poskytli finanční záruky a tím pomohli Palcátu z krize.18) Poslední tíživé dluhy však Palcát splácí až o několik let později, v prvním roce 2. světové války. Na schůzi 15. listopadu 1934 pověřil dramatický odbor vedením loutkového divadla nového člena odboru Langra, který měl o tuto činnost zájem. Spolupracovníky mu byli H. Divišová, V. Vaňůra a K. Smíšek.
V květnu 1935 obdržel Palcát přípis Ústřední matice divadelního ochotnictva českého, ve kterém je Palcát přijat jako řádný člen matice a připojen k Hořicím.19) Rok na to je Palcát Ústřední maticí přeřazen z Erbenova okrsku v Hořicích do okrsku Aloise Jiráska v Náchodě.20) V prosinci téhož roku pořádala Ústřední matice režisérský kurs, na který byli posláni nejlepší z herců odboru, Růžička a Marie Nosková. Roku 1939 nastal v dramatickém odboru příchodem mladých členů, především Rudolfa Fialy, rozkvět kulturního života. Projevovaly se samozřejmě i vlivy války. Jednou ze změn, které nastaly, bylo přejmenování církve čs., po odtržení Slovenska, na církev českomoravskou.21) V prosinci 1940 půjčil Palcát loutkové divadlo sociálnímu odboru zdarma až do odvolání.22) Od té doby již není loutkové divadlo v dramatickém odboru, ale je součástí odboru sociálního.


VI.3. Loutkové divadlo sociálního odboru cčs.

První představení loutkového divadla sociálního odboru sehráli loutkáři 16. března 1941. Před zahájením představení promluvil duchovní Houska k dětem, následoval zpěv písně „Aby nás Pán Bůh miloval“ a kratší loutkové hry „Princezna Čokoláda“ a „Kašpárek, věrný sluha“.1) Zpívání písní před loutkovým představením se zde stalo tradicí a často se přidávala i recitační vystoupení malých diváků. O dva dny později byla svolána schůze loutkového divadla, kde se rozhodlo, že se bude hrát v rámci nedělní školy a stanovily se funkce. Režiséry se stali František Houska, Josef Pusch a Václav Havelka, dekoratéry Josef Teplý a Horáček, o garderobu se starali Zdena Šobrová, Alžběta Holečková, Marie Šiffnerová, herci Zdena Krysová, Slávka Hnízdová, Bohumila Housková a Emma Peterová, techniky Nosek, Holeček, Pavlík, Šindler, Vejrová a Šindlerová, kronikářem Josef Pusch a u pokladny seděli Peterová, Kuhnová a Kuhn. Funkci dohlížitele plnili farář Hnízdo a katecheta Šimůnek.2)
Na svých schůzích diskutovali nejen o tom, co bude daný rok na programu, ale i o hygieně divadla, úpravě loutek a propagaci. Pro svá představení provedli sestry Holečková, Hnízdová a Šobrová výměnu vodících šňůr i garderoby loutek. Takto připraveni přistoupili k druhému představení, které již vyznělo k plné spokojenosti. To, že v kvalitní přípravě na svá představení členové scény pokračovali, nám dosvědčuje i finanční příjem divadla. Za devět odehraných představení činil celkový příjem 1 000,35 korun, přičemž po odečtení nákladů jim zbyl čistý výtěžek 465,85 korun.3) Neznamená to, že pracovali se stejnými výsledky a kvalitou jako profesionálové a že představení nebylo bez chyb, ale dávali do toho chuť a odhodlanost přinést těm maličkým radost. Nespokojili se také s vlastními zkušenostmi a prováděli exkurze i do scén v jiných městech, např. v Jaroměři nebo v Hořicích. Jelikož za války byla doprava nákladná, jezdili někteří na kolech a ostatní chodili pěšky.
V roce 1941 jim navrhl člen Palcátu František Nosek přestěhování scény do městské tržnice4), kde před válkou hrálo loutkové divadlo Volné školy. Návrh byl zamítnut. Tento rok se projednával i nákup nových potřebných loutek. Problém nastal zjištěním, že veškerá výroba loutek je zakázaná a v obchodech je výběr minimální. Jako další možnosti viděli objednání loutek u zdejšího řezbáře Pekárka nebo je objednat v Pace, kde se loutky vyráběly, zda by nebyly alespoň hlavičky.5) Loutky se nejspíše, podle mého mínění, objednaly v Pace, neboť se zakoupily nejen loutky celé, ale i pět hlaviček.6) Začalo se jednat i o upravení hlediště a zvýšení vstupného, neboť zakoupením loutek se odbor vydal téměř ze všech peněz. Pro rychlejší skládání a rozkládání jeviště se domluvili s dramatickým odborem na jeho rozříznutí a dokoupení překližek. Snažili se i o dohodu, která by upřesňovala povinnosti obou odborů vzhledem ke stavění a bourání jeviště.7)
V neděli 21. září 1941 o půl třetí odpoledne zahájili loutkáři novou sezónu přehlídkou zakoupených loutek.8) U příležitosti dvacátého výročí odboru se představení účastnila také předsedkyně sociálního odboru sestra Mildová a členové sociálních odborů z jiných obcí. Bohužel se na toto představení dostatečně nepřipravili, jak se také přiznávají ve své kronice. Projevilo se to jak ve vodění loutek a v přednesu, tak i v kontaktu s dětmi.
Jelikož na konci září 1941 byl na celém území Čech a Moravy vyhlášen výjimečný stav a stanné právo, byla činnost divadla na úřední pokyn zastavena.9) Po odvolání zákazu o shromažďování, pokračují loutkáři ve veřejných představeních od 9. listopadu téhož roku.10) Počet činovníků divadla se tento rok o mnoho zvětšil a to o několik členů Jednoty mládeže, kteří to odůvodnili svým pochopením výchovného významu divadla. Na co si však členové souboru stěžují, je velký nedostatek veškerého materiálu, způsobený válkou. Proto se snažili vystačit s tím, co bylo k dostání a nějak přečkat do dob, které umožní nový rozkvět divadélka.
Poslední uvedená sezóna divadla měla začít kvůli nedostatku paliva a neznámým rozhodnutím valné hromady až 1. března 1942. Toto představení se nekonalo, jelikož dramatický odbor Palcát neuvolnil jeviště, čímž přišli loutkáři o potřebný finanční přínos. Další představení probíhala nejspíše bez větších problémů a poslední hrou „Kašpárkova vsázka“ 12. května 1942 ukončili svou činnost. Zde záznamy o loutkovém divadélku církve čs. končí, ačkoliv další informace o činnosti církve v knize existují až do roku 1944. Jelikož archivní materiály cčs. nejsou dosud zpracovány, nejsou ani zpřístupněny veřejnosti. Proto pouze z ústního podání pana faráře Votavy se můžeme dozvědět, že toto divadlo fungovalo asi do roku 1952.

VII. Loutkové divadlo v České Podharti

VII.1. Stolová společnost Cvrndorf

Jelikož první loutkové divadlo v České Podharti vzniklo poprvé zásluhou stolové společnosti Cvrndorf, bude tato kapitola věnována jejímu vzniku a činnosti. Samotné počátky Cvrndorfu se sice v písemných dokladech nedochovaly, ale existuje pamětní almanach, napsaný k třicátému výročí založení společnosti, vydaný roku 1926, ve kterém byly počátky Cvrndorfu popsány na základě vzpomínek pamětníků.1) Zde se můžeme dočíst, že: „Koncem minulého století, v roce 1896, přišlo v hostinci „U slunce“, jednou k rozhovoru mezi místními sousedy o těch starých časech. Přišla řeč i na staré jméno Cvrndorf. V tom čase neexistovala v Podharti žádná stolová společnost a sousedé místní měli v úmyslu nějakou takovou společnost „U slunce“ založiti. I přišel jeden soused s návrhem, aby nová společnost byla pojmenována dle starého historického jména „Obec Cvrndorf“. Shromáždění sousedé se pro toto jméno ihned rozhodli a s hlučným potleskem jméno toto bylo přijato.“2) Almanach také vysvětluje, jak vůbec vzniklo jméno Cvrndorf. Vznik tohoto jména klade almanach do období, kdy ještě nebyla Podharť součástí Dvora Králové, ale byla samostatnou obcí. V té době v této oblasti žili společně vedle sebe čeští a němečtí obyvatelé a naše řeč se tak hemžila německými zkomoleninami.3) Pan Šisler však ve zprávách vlastivědného kroužku píše: “Protože místní jméno Cvrndorf není v žádném starším písemném dokladu, můžeme mít zato, že vzniklo z představ zakládajících členů stolové společnosti.“4) To by znamenalo, že jméno Cvrndorf vzniklo až na konci minulého století, při založení společnosti, tedy roku 1896. A článek v Almanachu pokračuje se svým vysvětlením tak, že: „Jelikož se naši předci živili zpracováním lnu, tudíž předením nití ze lněných vláken, čemuž se říkalo, cvrnování. Toto se odvodilo ze slova nit, německy Zwirn. Poněvadž se touto prací zaměstnávali obyvatelé celé vesnice, která se německy označuje Dorf, říkalo se Podharti všeobecně „Cvrndorf“.5)
Zakládajícími členy byli Richard Rücker, který získal funkci rychtáře, dále Štefan Rudolf, Bém, Hilscher, Rejholda, Šedivý, Fiš, Jan Hynek, Karel Novák, Josef Rudolf, František Malý a dále Jan Vonka, kterého společnost zvolila na první schůzi místorychtářem, Jindřich Markl, zvolený policejním ředitelem a Václav Mikulka, zvolený sekretářem společnosti.6) Ustavující schůze stolové společnosti v Podharti, svolaná na Bílou sobotu roku 1896 do hospůdky „U slunce“ přijala její název „Obec Cvrndorf“ a svou spolkovou místnost nazvala „Na staré rychtě“. Společnost byla organizována jako staročeská obec a pořádání obecních zasedání (výročních schůzí) na Bílou sobotu, se stalo tradicí. Bylo třeba najít vhodný symbol společnosti, který by se úzce vázal k Podharti, ke které se společnost vždy hrdě hlásila a jejíž součástí se vždy cítila být. Tímto symbolem se stala podharťská zvonička, postavená v minulém století v nynější ulici Antonína Wágnera (příloha VIII).
V čele obce stál rychtář. Dále se do tzv. rychtářské stolice volil místorychtář, čtyři konšelé a čtyři obecní starší. Ti rozhodovali o obecních věcech mezi výročními zasedáními obce. Bývaly to čestné funkce a byli do nich voleni nejstarší a nejzkušenější obyvatelé obce. Mladší členové pronikali do čestných funkcí jen za mimořádné zásluhy. Rychtář byl volen na tříleté období a ostatní členové rychtářské stolice na jeden rok tajnou volbou v obecním zasedání.7) Do dalších funkcí byli voleni aklamací8) na jeden rok. Patřili k nim sekretář (jednatel) s náměstkem, důchodní (pokladník), správce inventáře, policejní ředitel, exekutor, předseda daňové komise, obecní kapelník, sbormistr, revizoři účtů a podle potřeby další.9) Společnost byla nepolitickým a náboženský nestranným spolkem, členové se mezi sebou oslovovali sousedé a sousedky.
Členem obce se mohl stát řádný podharťský občan, který složil na výroční schůzi slib na rychtářské právo, platil řádně obecní daň (původně 1 korunu za rok) a účastnil se schůzí a činností spolku. Na Bílou sobotu probíhalo i přijímání nových členů do obce. Kdo se během roku přihlásil za člena, stal se členem „provizorním“, který neměl hlasovací právo. Mohl se sice účastnit schůzí obce a pracovat v její prospěch, ale právoplatným členem se stal až po slavnostní přísaze. Přijímání nových členů se dělo v duchu starých tradic. Kandidát byl představen členům obce tak, aby věděli, čím je, kde bydlí a kde pracuje. Členové obce potom hlasovali, zda se kandidát stane řádným členem. Zpravidla se členem stal a byl hned poučen, jak se má ve spolku chovat a již za obecného veselí musel odpovídat na otázky, „zda bude mít starší v úctě, zda bude svědomitě plnit úkoly zadané mu obcí, zda se bude bezúhonně spravovati, těžkosti obce nésti, slušně zdraviti, kdy smí a nesmí mluviti.“ Na všechny otázky musel přijímaný člen odpovídat slůvkem „ano“. Pro větší pobavení zkoušejících mu však byly kladeny i otázky, na které měl odpovědět slovem „ne“, což mnohý kandidát popletl a musel svoji zpověď opakovat znovu. Potom teprve mohl složit přísahu rychtáři. Když bylo přijímání ukončeno, poděkoval rychtář přítomným a nařídil na počest nově přijatých členů vypálit ránu z obecního děla. Pranic nezáleželo na tom, že dělo nahrazovala rána na buben nebo přišel dráb a oznámil přítomným, že mu zvlhnul prach. A protože se tato přísaha odehrávala na samotném konci jednání, následovala vždy společná zábava sousedů a sousedek.10)
Na schůzi, o Bílé sobotě, byly projednávány i prosby a žádosti potřebných. Spolek totiž pracoval také pro chudinu, staré lidi i menšinové školy v blízkém okolí města, především pro školu v Podharti.11) Proto také byly pořádány nejrůznější zábavné akce, jejichž výnos byl věnován na pomoc chudým a nemocným. Svou charitativní činnost vyjádřila i členstvím v Ústřední matici školské, Národní jednotě severočeské a Červeném kříži.12)
Jak se Cvrndorf dokázal bavit? Dalo by se říct, že po celý rok. Obec měla svůj „zpěvácký kroužek“, pořádala přednášky, divadelní představení, taneční zábavy se společenskou výchovou, věnečky, mikulášské zábavy a silvestrovské veselice, únorové plesy, josefovské a pomlázkové zábavy, vycházky do okolí, hlavně však slavné poutě a posvícení.13) Tento výčet by nás mohl svést k názoru, že obec byla jen samá zábava. Každou z výše uvedených akcí však museli řádně připravit a to dalo hodně práce. Finanční přínos z těchto akcí byl vždy určen cílům spolku. Samotní členové z toho neměli nic.
Členů obce s léty přibývalo, a tak bylo třeba vymyslet způsob, jak informovat členy o dění v obci a o zamýšlených akcích. Řešením se stal tak zvaný „Oběžník“, se kterým obíhaly děti všechny členy obce. Každý si zprávu přečetl, podepsal a oběžník cestoval k někomu jinému.14) Výsadní postavení v podporování měla vždy podharťská škola. K ní se upnula prvořadá snaha podpořit chudé žactvo. Později se Obec zasazovala o doplnění učebních pomůcek, přispěla k zakoupení radia i na moderní osvětlení tříd. K záslužným činům Obce patřila také podpora všeho národního. Cvrndorf se účastní slavnosti pořádané „U nádržky pana Erbena“, kde se přihlásil k podpoře českého hnutí proti vklíněnému němectví.
Obec Cvrndorf měla i své problémy a její činnost neplynula vždy klidně. Obě světové války zasáhly do jejího vývoje tak, že Obec téměř zastavila svou činnost. Její myšlenky a cíle však stále žily, a tak návrat některých členů z války stačil k tomu, aby Obec znovu ožila.15) Po první světové válce se schází pouhých 34 členů Cvrndorfu až v lednu 1919. Na výroční schůzi v dubnu téhož roku, na Bílou sobotu, bylo již přítomno 13 čestných a 59 činných členů, 2 zakládající členové a 26 sousedek.16) V roce 1920 vystřídal prvního rychtáře Richarda Rückera nově zvolený Jan Hejcman a za zemřelého Rudolfa Hiltschera se náměstkem stal František Schnatzer. V tomto roce proběhlo i přijímání nových členů, mimo jiné i manželů Rouskových, v jejichž hostinci v Nerudově ulici našel spolek na přechodnou dobu své útočiště za „Rychtu“.17) Ve své práci pokračoval i zpěvácký kroužek, který sice vznikl již před válkou, ale jeho bohatá činnost začala teprve po ukončení válečných útrap. Kroužek měl 30 členů obojího pohlaví (později se změnil na sbor mužský) a vedl ho učitel podharťské školy František Zlatník s učitelem Karlem Votrubou. Vedle pěveckého kroužku měla Obec vlastní tamburašský sbor, který však nebyl využit.18)
V roce 1922 odstupuje pro stáři stávající rychtář Hejcman a novým rychtářem se stává František Schnatzer. Koná se také první poválečná pouť, při které je celá Podharť vyzdobena československými prapory. Obec se účastní odhalení pomníku Jana Husa ve Verdeku, v září 1923 přispívá částkou 100 korun na pomoc obětem výbuchu Fudžijamy v Japonsku a v lednu 1924 částkou 500 korun na postavení pomníku T. G. Masaryka. Ke slavnostnímu odhalení pomníku, kterého se Obec zúčastnila, došlo 22. června 1924. V témž měsíci se členové Cvrndorfu účastní také položení základního kamene Sboru církve československé.19)
V roce 1926 slaví Obec jubileum třicetiletého trvání. Na základě vzpomínek pamětníků je vydán Almanach, vysvětlující počátky činnosti Obce. V červenci téhož roku dostává Cvrndorf od dárkyň i svůj vlastní prapor.20) Večer předání praporu měl velmi slavnostní průběh. Zúčastnili se ho členové mnoha spolků a korporací i zástupci města Dvora Králové. Dárkyně nejprve zvolily praporečníky – pány Františka Munzara a Josefa Ticháčka. Následovalo uvítání rychtáře, hrály se hymny a matka praporu paní Reilová i kmotry slečna Nievltová a sousedka Šedivá připnuly na prapor stuhy a předaly jej rychtáři a ten praporečníkům, kteří provedli zatloukání hřebů do žerdi praporu. Po ukončení slavnosti následovala volná zábava.21) Tento rok se poprvé objevila otázka zda fungovat dále pod starým německým jménem, či zvolit jméno české. Nakonec však zvítězila tradice tohoto jména. Pan Janoušek ve svých vzpomínkách píše: „Naše tradice nám velí, abychom zůstali na našem starém jméně, každý ví, kdo jsme, pro koho pracujeme…“22) Pokud se zamyslíme nad správností tohoto rozhodnutí, zvolili nejspíše to správné. Jméno Cvrndorf bylo totiž natolik spojené s vlasteneckými skutky a známé po celém kraji, že ponechání tohoto jména, i když německého, neznamenalo, snad pro nikoho, že Obec nesmýšlí vlastenecky.
V roce 1930 je na Bílou sobotu zvolen rychtářem poslední žijící zakládající člen spolku Jan Vonka a místorychtářem se stává Josef Hynek, který se stává o dva roky později rychtářem. V srpnu 1931 je delegace Obce přítomna položení základního kamene k památníku J. A. Komenského v Bílé Třemešné, v červenci 1934 se účastní odhalení busty Antonína Wágnera na jeho domku v České Podharti a v roce 1935 je Obec zastoupena při odhalení pamětní desky T.G.M. na Hankově domě. V roce 1936, v roce čtyřicátého výročí Obce, má Cvrndorf již 193 členů.
Rozpínavost velkoněmecké Říše, zabrání sudet a zdvižené pravice po mnichovském diktátu, to vše udělalo z Podhartě ostrůvek okleštěného češství.23) Dochází k útlumu zábavné spolkové činnosti. Obec posílá 500 korun na obranu státu a za to dostává děkovný dopis ministerstva obrany. V lednu 1939 daruje Obec 500 korun uprchlíkům ze Sudet a rychtář Hynek, z odporu k němectví, podává návrh, aby název Cvrndorf byl zaměněn za „Stolovou společnost v České Podharti“.24) V dubnu 1939 se koná výroční schůze již v Protektorátu. Obec měla v té době již 289 členů. Rychtář informuje členy, že dostal povolení německých úřadů pouze za podmínky, že schůze nesmí být použita proti Říši a že manipulace se spolkovým jměním je zakázána. Připravuje se likvidace spolku a rychtářskou stolicí je rozhodnuto, že zbývající jmění bude převedeno na školu a Obec se připojí k rodičovskému sdružení. Pokud to lze, nakupují se z obavy, aby jmění nepropadlo německým úřadům, prkna, ubrusy, látky na dekoraci a nářadí.25) V roce 1940 je společnost uznána jako dobročinná a je jí umožněna, alespoň na čas, další činnost. Když se schází tento rok na výroční schůzi členové Obce, pronesl rychtář Hynek vlastenecký proslov, na který reagovali přítomní zpěvem české hymny „Kde domov můj“.26) Poslední schůze konaná za války byla v dubnu 1942, které se účastnilo z šestatřiceti registrovaných pouze 21 sousedů.27)
Po válce se první valná hromada Obce koná v červenci 1945 a účastní se jí 256 členů. Zde jsou všichni seznámení se skutečností, že Obec za války podporovala 25 rodin vězněných občanů i 18 komunistických rodin. Členové se dozvídají, že na Obec přišlo za války asi 40 udání, nic ji však nebylo prokázáno. Rychtář Hynek seznámil přítomné s tím, že nechal bronzovou sochu T.G.M odvézt a tři roky ji ukrýval, nakonec však byla Němci objevena a odvezena do Německa. Byli vzpomenuti členové společnosti, kteří přišli za druhé světové války o život a naopak, deset sousedů, kteří spolupracovali s fašisty, Obec vyloučila. Na konec valné hromady došlo k rozhodnutí, že spolek změní své jméno na již dříve navrhovanou „Stolovou společnost v České Podharti“ a „Dramatický kroužek stolové společnosti v České Podharti“.28)
V roce 1947 Obec přispívá částkou 1 000 korun na školu v Sylvárově i vznikající zoologickou zahradu. Začínají se však objevovat první potíže a vznikající nevraživost vůči spolku. Tehdejší ředitel školy se chová ke spolku netečně a problémy se objevují i při zajišťování sálu, neboť pan Laušman hovoří o různých těžkostech s tím spojených.29) Bílá sobota 1948 byla již ve znamení úpadku spolku. Obec měla sice 315 zaregistrovaných, ale na valné hromadě, na které byl již po 27 zvolen rychtář Hynek, se sešlo pouze 74 členů. Spolková činnost jako taková se začíná vytrácet a stále více se projevuje politikaření. V březnu 1949 poprvé Obci nepovolili sehrát hru „Šenkýřka u Zelené žáby“, neboť námět hry prý není „tématem dnešní doby“, a poprvé v existenci tohoto spolku nebyl na valné hromadě přijat nový člen. Spolek však ještě organizuje výlety do Pece po Sněžkou, Adršpachu a na Máchovo jezero. V tomto roce se také usnesla, že vybuduje loutkové divadlo, ke kterému se vrátíme v následující kapitole.
V roce 1950 končí svou dlouholetou činnost rychtář Hynek a na jeho místo nastupuje Václav Fejgl. Tlak na Obec vzrůstá, a tak je rozhodnuto, že Obec dle tehdejšího výnosu ministerstva školství i vlády přejde pod rodičovské sdružení jako „Spolek přátel školy“. O rok později však podharťská škola, za značného zklamání Obce, spolek odmítla a zřekla se spolupráce. Spolek se pak snaží zapojit do ROH nemocnice či do Komunálních podniků. Ani jedna z těchto možností ale nebyla schválena vyššími úřady. 16 června 1951 se koná, poprvé již ne na Bílou sobotu, valná hromada, které se účastní 347 členů. Předseda Vlasák z Městského národního výboru a Richard Munzar zde navrhují, aby se spolek rozešel. Dochází k hlasování o rozpuštění spolku a je schváleno spolek rozpustit. Je rozhodnuto, že veškerý majetek připadne škole v Podharti. Rychtář Fajgl všem děkuje za obětavou a nezištnou pomoc a spolek je rozpuštěn.
V únoru 1952 se však výbor spolku schází opět a po vzrušené diskusi se všichni staví za myšlenku svolat novou členskou schůzi a v činnosti spolku pokračovat. Probíhají nové volby a rychtářem je paradoxně zvolen Richard Munzar, ten, který první navrhl rozpuštění spolku. Rychtářskou funkci neodmítá, ale nechává si čas na rozmyšlenou do příští členské schůze. Ta se již nikdy nekonala.30)