AS 2004, č. 2, s. 44-47, Staněk, Akram

ANTIGONA: ODJEZD!
Zpráva o přehlídce v Ostrově

Letošní přehlídka v Ostrově v sobě obsahovala vlastně přehlídky dvě. Jednak byla určena souborům směřujícím svými ambicemi na Šrámkův Písek, jednak byla zasvěcena skupinám splňujícím kritéria studentských souborů. Organizátoři, diváci i porota očekávali původně celkem osm představení sedmi souborů, ale vzhledem k tomu, že Divadelní soubor Nadrátkách z Karlových Varů svou účast v poslední možné chvíli odvolal, museli se všichni spokojit „jen“ se sedmi produkcemi šesti divadelních uskupení. I tak byl však program nejen velmi naplněný (pět představení jen během soboty), ale také velmi pestrý.
Pro přiblížení atmosféry festivalu několik „turistických“ postřehů a pak už k věci. Krom jediného představení – produkce souboru Zamračené děti z Plzně – probíhal celý festival na prknech jeviště velkého sálu ostrovského Domu kultury. Ten byl společně s okolní čtvrtí Ostrova vybudován v padesátých letech a představuje opravdu krásnou ukázku stalinské architektury své doby. Červený mramor, před budovou velké náměstí připravené pojmout prvomájové, únorové, říjnové i jiné převeselé masové manifestace, báječné nástěnné malby radujících se dělnic a dělníků, rolnic a rolníků, havířů a snad i havířic. Též pak vitrážová okna, kde ony optimistické obrazy doplňují poetická dobová hesla. Některá z nich reflektují důvod vzniku celého nového Ostrova – nedaleké Jáchymovské doly oplývající v té době surovinou využívanou jako mocné chladivo studené války – uranem. Uran pro mír, či tak všelijak podobně. V kontrastu s uvolněným životem přehlídky i s večerním duněním diskotéky z jakýchsi skrytých dutin téže budovy působily ty kulisy překvapivě neškodným až milým dojmem.
Na jevišti jsme mohli v jedenáct hodin před polednem sledovat první představení přehlídky, kterým bylo vystoupení domácího souboru HOP-HOP Ostrov. Soubor byl přihlášen v kategorii studentských divadel a ve svém prvním vystoupení (jako jediný se představil se dvěma inscenacemi) předstoupil před publikum s Alchymistou Paola Coelha. Dramatizaci podle českého překladu Pavly Lidmilové napsala sama režisérka představení, Irena Konývková.
V inscenaci vystupovalo kolem patnácti středoškoláků, z nichž se někteří ujali jednotlivých rolí, všichni se však podíleli na výsledné tváři představení animací jednoduchých scénických prvků, drapérií, střídavě představujících proměňující se prostředí hry, a zabydlováním takto vzniklých prostorů řadou epizodních lidských i zvířecích postav. Text brazilského autora, který u nás zdomácněl a stal se dokonce jakousi kultovní literaturou, byl vyprávěn sledem výstupů mapujících cestu pastýře Santiaga za slíbeným pokladem. Ty se zdály být z románu dobře vybrány tak, aby opravdu zaznamenaly nejpodstatnější body celého příběhu. Jejich jevištní ztvárnění však působilo nedramaticky, nestaly se v podání souboru skutečnými situacemi, které se před divákem řeší. Byly jen pouhými větami epického vyprávění s jakýmsi nešikovným důrazem na dílčí hodnotící a sumarizující „moudra“.
Přitom souboru nebylo možné upřít schopnost vybudování situace ani imaginativního obrazu. Jen s neuvěřitelnou pravidelností nalézala tato schopnost uplatnění ve zcela okrajových bodech celého příběhu. Vynikající bylo například představení Santiagova stáda ovcí, které s elegantní nadsázkou hrála skupina herců na všech čtyřech; každá ovce měla svůj charakter atd. Bohužel šlo ale jen o jakousi náladu neposouvající děj nikterak kupředu, a když mělo dojít k skutečně magickému okamžiku, kdy je Santiagovi zjeven jeho sen, inscenace se zadrhla. A tento zvrat byl najednou převyprávěn poněkud kostrbatě, nemagicky a nejistě. Podobně dopadla například scéna s prvním okradením Santiaga. Celosouborová energie se soustředila na vykreslení prostředí hospody, soubor se ukázal vtipným, a vše se vyvíjelo docela zajímavě do okamžiku, kdy měl nastat výše zmíněný dějový zvrat. Ten byl jaksi zbrkle „zašumlován“, a kdo román nečetl, nemohl si být vůbec jistý tím, co se vlastně odehrálo. A tak, žel, pokračoval v epické nevzrušenosti děj dále. Až na výjimky jako by energie vždy směřovala tam, kde jí nebylo třeba, a vše, co mohlo posouvat příběh kupředu, zůstávalo podehráno, skryto, nebo jen slovně odvyprávěno. Poněkud didaktický, plakátový dojem z představení tak nemohlo už nic zachránit.
Těžko říci, byl-li na vině přílišný ostych nad původním textem, utonutí režisérky ve vlastní dramatizaci, což se nezřídka stává, či jen vyšlo najevo, že síla souboru spočívá jinde, než v zobrazení psaného dramatického díla. Na poslední možnost by upomínal úspěch souboru s jeho druhým představením, ke kterému se ještě dostaneme.
Druhé vystoupení přehlídky se odehrálo jako jediné v nově rekonstruované staré radnici. Překrásný půdní prostor, pravda, dělený několika svislými trámy a tělesem komína, tvořil kultivované prostředí kultivovanému představení souboru Zamračené děti z Plzně. Divadlo poezie, které by podle dřívějších úzce stanovených mantinelů mělo aspirovat pouze na účast na Wolkerově Prostějově, se po proměně statutu Šrámkova Písku pokouší poprávu také o tento festival. Soubor, fungující už léta pod vedením Aleny Dvořákové, představil svou inscenaci surrealistického díla Karla Hynka, Deník malého lorda. Jestliže soubor patří ke špičce mezi těmi, kdo se zabývají divadlem poezie, představení Deník malého lorda patří k tomu nejlepšímu z jeho tvorby.
Hudba, pohybová stylizace, vtip a nadsázka, lehký a úsměvný začátek inscenace, která, ač bez skutečných dekorací (jen se dvěma paravány tvořícími zákulisí), neustále překvapuje výtvarným působením samotných herců a hereček v barevných kostýmech, které se postupně proměňují od lehtivého negližé po časově ne příliš přesně zasazené, avšak výtvarně sjednocené retro 50. – 70. let. Zlehka a s hravostí vstupních slovních hříček a rébusů vplouváme do světa surrealistické mystifikace, do světa, ve kterém je každý počin tvůrčím činem. Kongeniálně s předlohou se před námi vyjevuje svět Malého lorda, představovaného čtyřmi muži zároveň, a zobrazovaného jakoby kubisticky z různých úhlů v jediném záběru. Jeho život je neustálým tvořením, vybičovaná sexualita zachází do extrémů (matně vzpomeneme na Klímu, cituje se jméno Sacher-Masocha), trvale přítomná hravá a esteticky bezchybná stylizace však nedovoluje kusu poklesnout. Střídá se verš s prózou, střídají se styly a žánry, vždy s překvapením, elegancí, vtipem a lehkostí hodnou předlohy.
Z hlubin let padesátých, kdy bez naděje na publikování Deník vznikl, zaznívají k nám však také prorocká slova tehdy smrtelně nemocného autora: „…sály plné navlas si podobných králů. Kapely složené z králů. Obsluha králů. Davy králů tančí a korzují bez radosti…“ anebo „…příští generace bude stavět psí boudy z našich houslí a viol. Přestanou věřit v boha, bůh bude věřit v ně. Nebude andělů. Budou jen piloti. Lidé budou žít v oborách a bude zakázáno je zabíjet…“. A soubor pod vedením Aleny Dvořákové ví o čem mluví, a přes provokativní obscénnost jazyka („…pánové, škoda, že nemůžeme dodatečně omrdat svoje dětské lásky. Snažil jsem se o to, ale namáhá to příliš paměť a fantazii…“) před námi defiluje POEZIE.
Přes dílčí problémy představení dané dispozicí prostoru (ty zmiňované trámy!), drobná klopýtnutí ve srozumitelnosti (v celku inscenace nepodstatná) a částí poroty kritizované vlastně nadbytečné dodatečné „zvýtvarňování“ strohého leč kompaktního vizuálního světa inscenace barevnými šátky v druhé části představení, bylo vystoupení souboru Zamračené děti z Plzně dokonalou ukázkou precizní a „hotové“ inscenace.
Jako třetí se divákům opět představil domácí soubor HOP-HOP Ostrov. Vrátili jsme se tedy na jeviště Domu kultury a dlužno říci, že po první zhlédnuté inscenaci souboru, ne bez určitých obav. Druhým představením Ostrovských však byl diametrálně odlišný tvar. Šlo o autorské představení kolektivu, i když pod vedením stejné režisérky, paní Ireny Konývkové. Název inscenace: Jako na molu.
Brzy po začátku představení bylo jasné, že na rozdíl od naší první zkušenosti zde vane čerstvý vítr. Jednoduchý příběhový rámec vypráví o pěti klucích, kteří, každý z jiného důvodu, necítí se být spokojení sami se sebou případně se světem okolo, světem svých spolužáků, spolužaček a se světem dospělých. Postupně vstoupí do nově zakládané hudební skupiny, jejíž vznik iniciuje první z nich. Kapela je úspěšná, na koncertě však dojde ke rvačce pod vlivem okolností dochází k deziluzi, opět se rozpadá a jeden její člen čelí obvinění z trestného činu. Onen vzdálený svět dospělých se přibližuje na dosah.
Na rozdíl od Alchymisty soubor vytváří imaginativní obrazy, lehce zachází s mimoslovním jednáním, jeho členové jsou vtipní, hrají s nadhledem a přece autenticky a především sděluje, namísto aby poučoval. V první části představení dochází na jakémsi přehlídkovém molu (odtud název představení i text ústřední písničky) k představení jednotlivých „hrdinů“. Série dotažených, textově zcela minimalistických výstupů s vtipnými pointami vždy končí rozhodnutím hrdiny vstoupit do vznikající hudební skupiny. Následuje nějaké to hraní (zde byla bohužel velká slabina technické stránky představení, ozvučení bylo přímo odstrašující), členové kapely hovoří o svých snech.
Představení se odvíjí v lehkém, docela svižném tempu, i když některé rozehrávky situací by mohly být obratnější a pointy přesněji zakončené. Přes „klukovský“ scénář, si zahrají velmi pěkně i děvčata, představení je v pravém smyslu toho slova kolektivní, nejde tedy jen o nějaké epizodní úlohy, ale o trvalé spoluvytváření celkové atmosféry inscenace.
Ústřední scéna závěrečné části hry, rvačka na koncertě, je předvedena s vtipnou nadsázkou – ve zpomalení – a mísí se v ní komické prvky s mrazivým pocitem konce nějakého snu. Když se pak mají členové skupiny rozejít, jejich postavy se zdvojují a promlouvají za ně jejich druhá „já“. Navýsost divadelní řešení zmnožují pocit nechtěné katastrofy.
Inscenace, ač ne prosta problémů (zvuk, jistá těžkopádnost, patrná především na švech mezi situacemi, občasná nadbytečnost některých motivů atd.), ukázala, v čem spočívá síla souboru z Ostrova v této sezóně. Kreativní kolektiv se schopností i potřebou generační výpovědi je ve spolupráci se zkušenostmi Ireny Konývkové a pod jejím vedením schopen vyjadřovat se lépe vlastními slovy, než prostřednictvím vneseného textu. Herci jsou pak disponováni spíše k vytváření postav na základě vlastní osobnostní sebeinterpretace, než k tradiční herecké stylizaci. To však nemusí být omezením, ale jak dokázala právě inscenace Jako na molu, může se to stát zdrojem zaznamenáníhodné tvůrčí síly.
Se čtvrtým divadelním představením toho dne oslovilo diváky přehlídky Studio Dagmar z Karlových Varů svou inscenací, vzniklou na podkladě Shakespearových textů, s názvem Král William, drama synů a dcer. Autory výchozí textové koláže byl Matěj Samec a Hana Franková, pod režií jsou podepsány Hana Franková s P. Porákovou.
Představení vzniklo na základě velice pečlivě vypracovaného scénáře – montáže z děl Williama Shakespeara. Cílená práce s výběrem překladů nejlépe vyhovujících záměrům tvůrců, použití textů všeobecně známých (Král Lear, Romeo a Julie…) vedle úryvků z her inscenovaných jen řídce (Troillus a Cressida…), důkladné škrty vedoucí tam, kde je to účelné, k „ohlodání“ předlohy až „na kost“ – na podstatu sdělení, to vše stojí za hlubokou poklonu.
Představení samotné se odehrává v aréně (diváci sedí ze dvou stran) a scéna je prostorově dělena jen několika praktikábly. Výtvarně je doplňují různobarevné tkaniny, užívané v průběhu představení také jako součásti kostýmů, ale především jeden či dva tucty jablíček zavěšených na černých nitích od stropu. Neutrální základ kostýmů je doplňován znaky postav, neutrální prostor pojmenováván především samotným jednáním herců a hereček.
Inscenace začíná lehce upravenými verši Krále Leara o rozdělení léna. V úvodu představení jde však především o dědictví po jiném králi, králi dramatu Williamu Shakespearovi, a herci jsou jeho dědici. A na jeho počest se hraje.
Tématem je láska. Zpočátku lehce, kolektivně (Večer tříkrálový, pár veršů ze Zkrocení zlé ženy…), pak se vynoří příběh Benedicka a Beatrice (Mnoho povyku pro nic). Vynoří se také morous, kulhavý a lásce nepřející Don John. Tvůrčí metoda zatím brání (až na výjimky) setkávání postav, ty se představují vlastně monologicky a dialog vedou především se sborem či jeho jednotlivými členy. Když zhuštěný příběh obou milenců dospěje k šťastnému konci, z kolektivního veselí se opět vynoří Don John, nyní proměněný v Richarda III. a happyend se nekoná. Odstrčený morous se stává zločincem z rozhodnutí. Zajímavé propojení obou Shakespearových mrzáků, toho epizodního Dona Johna z Mnoho povyku pro nic s monstrózním Richardem III., dotvrzuje důkladnou dramaturgickou přípravu.
Představení je prokládáno dalšími motivy: dialogy krále Leara, představovaného velmi citlivě a přitom nepopisně jednou z hereček souboru, se šaškem, dialogy z Richarda III. i proslulým 66. sonetem vloženým do úst Learova šaška. Vzbuzuje se představa jakési kruté a nemilosrdné války, svět okolo je plný zla a nenávisti. V té situaci se odehrává i příběh Romea a Julie, vlastně jen jeho zlomek, známá balkónová scéna. Je hraná citlivě a nepřepjatě, zajímavá je práce s překlady, kombinující již archaický překlad Sládkův s Topolem.
Když milenci se rozcházejí, naplno vypuká válka. Není to však pouze válka z Troilla a Cressidy, tedy trojská válka, je to Válka, ta s velkým „V“, která byla stejná před branami Tróje, za Shakespearových časů, a která nepřestala otřásat světem dodnes. Svědčí o tom navracející se motiv Leara se šaškem, vložený do politických rozprav Trójských válečníků.
A vprostřed vřavy třetí milostný příběh. Ač málo hraný, jeden z nejdojemnějších v celém Shakespearově díle. Trojský Troillus a řecká zajatkyně Cressida. Jejich láska – přízemně komentovaná Kuplířem, bez kterého se setkání milenců neobejde, drcená okolnostmi (při výměně zajatců se Cressida vrací do řeckého ležení, kde po ní touží Diomedes a Cressida nakonec podléhá) a nakonec stejně smetená válečnou vřavou. Tu připomíná navracející se motiv Leara a představení spěje rychle ke konci.
Tři milostné příběhy ze Shakespearova díla, milostné příběhy, kterým nebylo přáno, milostné příběhy vprostřed nenávisti: to je poselství, které si vzácně vyrovnaný soubor zvolil pro svou kolektivní výpověď o našem světě. Představení se velice líbilo, drobné výhrady poroty byly spíše dílčí. Některé byly formulovány spíše jako otázky k zamyšlení. Je možné, aby monologu krále Leara v bouři, který má v původním dramatu jinou funkci, bylo použito pouze k vyvolání představy válečné vřavy? Jiné směřovaly k tomu, že poněkud estetizující stylizace představení nedovolila tvůrcům sáhnout si do důsledků na onen živočišně zemitý pól Shakespearovy tvorby, přestože se to s ohledem na zvolená témata nabízelo.
Posledním představením dne byla na pozdně večerním jevišti Domu kultury inscenace hry Patrika Marbera Na dotek v provedení souboru Spodina Plzeň. Režii inscenace pro čtveřici interpretů - dva herce a dvě herečky - měl Jakub Zindulka.
Víceméně současná úspěšná britská hra, která se objevuje i na našich profesionálních scénách, je postavena na proměňujících se milostných vztazích mezi dvěma muži a dvěma ženami. Brilantně vystavěné dialogy odkrývají až na maso intimní svět hrdinů, nemilosrdně obnažují jejich vztahy a v důsledku odhalují i smutnou bezednou prázdnotu osamělosti. Ukazuje se totiž, že postavy dramatu, ač prožívají milostná vzplanutí i zápasy, zůstávají samy. V sobectví a sebestřednosti každé z nich nepromění se milostný cit vlastně nikdy v trvalou lásku. Jejich život tak ubíhá bez naděje, a snad i beze smyslu.
Téma je to jistě vážné, většina hry je však napsána se suchým sarkasmem a s notnou dávkou sebeironické nadsázky. A zde udělal soubor patrně největší chybu, když ve snaze o co nejdůkladnější obsahovou interpretaci příliš zatížil svůj projev. Tak se stalo, že nedostatek lehkosti, se kterou kolotoč neustále se navracejících a přeci se neopakujících rozhovorů začal být záhy neúnosně dlouhým.
Je sice pravda, že na straně inscenátorů v tom pozdním večeru nestály okolnosti, koneckonců vystupovali poslední po maratónu čtyř předchozích inscenací a v sále bylo syrové chladno, ale nelze nepominout, že ani oni sami nepřispěli příliš k plynulosti a lehkosti kusu Scénografie, po obsahové stránce bezchybná (chladné geometrické tvary základních scénických prvků laděné do odstínů šedi), vyžadovala bohužel množství „nešikovných“ přestaveb. Soubor se je sice pokusil „zkrátit“ využitím datového projektoru (použitého předtím v jednom výstupu vtipně k znázornění dialogu dvou postav na internetovém chatu) k projekcím obrázků, které měly za účel přesněji charakterizovat právě přestavované prostředí. Ty však byly ve své nízké estetické kvalitě i ve své popisnosti spíše na škodu věci.
Veškerá pozornost diváka sedícího po dvou protilehlých stranách poloarény se tedy mohla upínat jen na jedno, na herecký projev všech čtyř účastníků. Je třeba ocenit, že celá čtveřice herců byla velmi vyrovnaná a také velmi dobrá, své postavy hráli přesvědčivě, přirozeně i ve vypjatějších pasážích, bez problémů se vyrovnávali s hrou na obě strany arény. Zdálo se, že všechny dialogy jsou vypracovány do detailů; přesné reakce, přesný výklad situací, precizní, až matematická práce, to je to, co text, jaký si tvůrci zvolili, vyžaduje. Avšak právě zde se ukázalo, že to není to jediné.
A tak bylo představení s velkými ambicemi a opravdu velkým objemem herecko-režijní práce přijato relativně chladně. Porota vzácně jednotná ve svém hodnocení doporučila souboru o poznání větší nadsázku a lehkost v herecké práci a v neposlední řadě mnohem důslednější dramaturgickou přípravu: škrty, které by délku představení upravily na únosnou míru.
Následující den začal představením souboru Tyan z Plzně. Soubor pod vedením Romana Černíka sáhl odvážně po nelehkém textu, po současné hře Romana Sikory Smetení Antigony (oceněné před několika málo lety v soutěži o cenu Alfreda Radoka), kterou uvedl pod upraveným názvem Antigona: Odjezd.
Dlužno předeslat, že soubor vědom si, že si samotnou dramaturgií nastavil laťku pěkně vysoko, stejně vysoko si ji nastavil i volbou inscenačních postupů. Propracovaná scénografie, nelekající se obtížností výroby (železná konstrukce, do které je umístěna rozměrná šikmina, pohyblivá kulisa hospody, kterou lze pohybovat i je-li plně obsazena herci, šikmá projekční plocha na pozadí a dokonce funkční sprcha), multimediální charakter inscenace včetně množství videodotáček, použití loutkového divadla, složitého zvukového plánu i vlastní počítačové animace, to vše zdaleka překračuje hranice, které se pomyslně kladou amatérskému divadlu, ale i ty, které provozní a technické podmínky nedovolují překročit i některým souborům profesionálním.
Představení začínalo už před vstupem do sálu loutkovou předehrou. Zde se v drsné zkratce „rakvičkárny“ odvyprávěla Sikorova verze klasického příběhu o Iasonovi a Medey. Aby diváci nebyli na pochybách o použitých prostředcích, hned zde spolu loutky souloží, obnažují svá pohlaví, porod Medeiných dětí je drasticky znázorněn rajčaty, která jsou vzápětí rozšlapána.
Po vstupu do sálu je člověk hned konfrontován s propracovanou výpravou v celé její mohutnosti. Přesto se první výstup odehrává před ní, vlastně u nohou diváků první řady. A podobně, když divák kdykoli během představení nabude dojmu, že vše je již prozrazeno a není již dalších možností, vždy se vynoří ne-li nová forma, alespoň její doposud nepoužitá varianta. Ostatně celá technická stránka představení je skutečně velmi dobře propojená s vyprávěním příběhu, téměř vždy mu slouží a jen zcela výjimečně překáží. Představitel Haimóna (a také autor zvukového plánu inscenace) je po celou dobu přítomen na scéně v jakémsi velíně, z jehož útrob ovládá zvuk i projekce, na scény u dvora (centrální šikmina doplněná o jakýsi trůn pro dva) vychází ven a zase se do velína navrací.
S lehkostí se střídají obrazy hry o nejednoduché struktuře, vystupují další postavy a inscenace textu s výrazným politickým akcentem, ale i s tragickým lidským rozměrem míří ke konci. Pro poctivost je nutno poznamenat, že nad mladým představením (šlo vlastně o druhou reprízu!) však neustále visel Damoklův meč techniky, která „převálcuje“ její hereckou složku. Nestalo se tak v příliš vážném rozsahu především díky výkonu hostujícího Jana Aderleho v roli Kreónta, jehož přítomnost na jevišti jako zázrakem inspirovala i ostatní, kteří s ním hráli.
Představení mělo velký úspěch u diváků i u poroty, a to i přes množství drobných i vážnějších nedostatků, které na něm byly poznat a které byly také na následné diskusi reflektovány. Tvůrci přiznali, že uspíšili premiéru představení, aby se vůbec přehlídky mohli zúčastnit. Zdálo se, že jsou si nedostatků vědomi a že jsou připraveni na představení ještě intenzivně pracovat.
Posledním vystoupením přehlídky byl výsledek autorské práce souboru Záškrt Aš nad texty Tennessee Williamse a dalších autorů – Minuta dvacet tři / Washingtonova 19 v režii Anny Trčkové.
Představení, které nezapřelo svůj původ v postupech dramatické výchovy, vyprávělo v extrémně jednoduché scéně (několik stolů) příběh obyvatel jednoho chátrajícího nájemního domu a jeho přísné majitelky. V mozaice výstupů představilo jednotlivé nájemníky, případně dvojice nájemníků, jejich postoje, jejich touhy i jejich bídu.
V individuální charakterizační práci, v mimoslovním jednání a v trvalé přítomnosti všech aktérů nejen technicky na jevišti, ale především ve hře, představil soubor skutečně velký kus divadelní práce. Náznak, nepopisnost prostředků, zkratka atd. ukázaly se být souboru vlastní.
Přesto však, že z tohoto úhlu pohledu bylo představení dokonce mimořádné, minimální vývoj postav, nevypracované (nebo jen naznačené) vztahy, velice prostinká forma a vlastně i nedostatek nějaké průvodní koncepce sdělení způsobilo, že diváci i porota vnímali představení spíše jen jako jakousi rozvedenou etudu či jejich sled.
Závěrem hodnocení poroty: k přímému postupu na Šrámkův Písek porota nominovala představení souboru Tyan z Plzně Antigona: Odjezd. Inscenace Studia Dagmar Král William, drama synů a dcer a Deník Malého lorda Zamračených dětí byly v uvedeném pořadí k postupu doporučeny. Doporučení k účasti na celostátní přehlídce studentských souborů si pak získalo představení souboru HOP-HOP Ostrov Jako na molu.
Akram Staněk