JÍROVÝ, Zdeněk: Na obzoru je kulturní výročí aneb Nástin historie NIPOS…Praha, NIPOS 2004. Rkp. 8 s. část

.... v r. 1948 ustavení koordinačního orgánu „Ústředí lidové tvořivosti“ při ministerstvu informací a osvěty a v r. 1951 jeho transformace na odborný ústav MIO.V r. 1954 byl tento ústav přezván na „Ústřední dům lidové tvořivosti“ a v r. 1961 na „Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti“. (Jeho okruhem činnosti se dnes v NIPOS zabývá útvar Artama.) Zájmové kulturní spolky sice v českých zemích existovaly již od 19. století, ale carská ani sovětská praxe - neorganicky přebíraná po únorovém převratu 1948 – něco podobného neznala. Byly tedy stávající kulturní spolky rozpuštěny a „převedeny na platformu“ odborových, svazáckých apod. organizací, případně kulturních zařízení národních výborů. Samospráva kroužků a souborů podléhala schválení nových zřizovatelů, na kterých bylo závislé také hospodaření těchto kolektivů. V krajích a okresech byly zřízeny pro odborné otázky a organizování soutěží „poradny lidové umělecké tvořivosti“ zřizované národními výbory, na ústřední úrovni vznikl v letech 1951 – 1954 Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti jako organizace zřizovaná ministerstvem.
V šedesátých létech řada kulturně osvětových pracovníků, kteří se v praxi přesvědčili o nesmyslnosti a škodlivosti stávajících snah o „řízení kultury“, začala zvažovat možnosti a způsoby reforem. Byly publikovány práce, které se snažily analyzovat současný stav a problémy kulturně osvětové činnosti a naznačovat cesty k nápravě. Rozbory a návrhy se nemohly vyhnout kritice kurately KSČ, omezených možností občanských iniciativ a aktivit v kultuře atd. Vyvrcholením těchto snah byl brněnský aktiv kulturně výchovných pracovníků (1968), a ustavení přípravného výboru Svazu kulturně výchovných pracovníků. Výbor mj. organizoval semináře, na kterých byla diskutována problematika jednotlivých oblastí kulturně osvětové práce a přijímána doporučení na odstranění nedostatků. Byly podány žádosti o povolení řady kulturních spolků.
Po srpnové okupaci 1968 a zejména v období tzv. normalizace po dubnu 1969 byly žádosti většiny přípravných výborů (včetně Svazu kulturně výchovných pracovníků) zamítnuty, v povolených spolcích musela být ustavena vedení, „která nedělala problémy“. Normalizace v kultuře znamenala pokus vrátit situaci do druhé poloviny padesátých let – pokus od počátku odsouzený k nezdaru přesto, že lidi kteří se koncem šedesátých let pokoušeli o změny, se normalizátorům podařilo z kultury na řadu let většinou odstranit.

Jedním z normalizačních opatření na centrální úrovni bylo přičlenění politicky „nespolehlivého“ Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti k tehdy „spolehlivějšímu“ Osvětovému ústavu a tím vytvoření Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. Nebylo to moc platné, ÚKVČ byl po řadě různých průšvihů ještě po Jiráskově Hronově 1989 na předposledním zasedání ÚV KSČ tvrdě kritizován ideologickým tajemníkem Liškou. V listopadu 1989 pak předložila skupina pracovníků návrhy, podle jejichž podnětů byl poté ÚKVČ transformován na Informační a poradenské středisko pro místní kulturu. Od 4. května 2004 nese instituce název Národní informační a poradenské středisko pro kulturu.