Lázňovská, Lenka: Seniorské divadlo - móda či potřeba? (AS)
SENIORSKÉ DIVADLO
Lázňovská, Lenka: Seniorské divadlo - móda či potřeba?
Seniorské divadlo, tj. divadlo hrané lidmi ve věku nad šedesát let, je v sociálně a kulturně vyspělé Evropě uznáváno za samostatnou oblast amatérského divadla. Jako idea vzniklo v polovině 60. let ve Švýcarsku, kde také začaly působit první skupiny. Zpočátku šlo výhradně o divadlo hrané seniory pouze pro své vrstevníky. Zázemí jim poskytly církevní, sociální a charitativní instituce. Ze Švýcarska se rozšířilo v 70. letech do SRN, o něco později i do NDR, Rakouska, Belgie, Francie, severských zemí (zejména Dánska a Švédska), Itálie, Velké Británie, Irska a Španělska. Patrně nejširší základnu, i díky rozšíření forem existence a fungování, má ve Spolkové republice Německo. V německy mluvících zemích se rozvíjí rovněž teorie seniorského divadla.
Je možné konstatovat, že právě díky seniorské oblasti získalo amatérské divadlo v Evropě velmi významný argument pro posílení své pozice ve společnosti. O jednom z důvodů vypovídají slova prezidenta Svazu německých amatérskéch divadel dr. Petera Seelbacha. "Obraz stáří je v naší společnosti vykreslován jako převážně negativní. Je akcentováno osamění, ztráta výkonnosti, zdravotní problémy. Jistě existuje řada činností, které v mladším věku děláme lépe a snadněji. Na druhé straně je to vyváženo zralostí, bohatstvím zkušeností, dostatkem volného času, materiálním zajištěním. Také starý člověk má v sobě zdroj fantazie a kreativity. Tady se otevírá prostor pro seniorské divadlo." Myslím, že se slov pana Seelbacha je jasné, jaké veřejně prospěšné funkce může tato oblast plnit. Zkusme je formulovat:
1. Vytrhuje staré lidi z jejich samoty, dává jim nové perspektivy, např. tím, že před ně staví konkrétní úkoly.
2. Tím, že rozvíjí jejich kreativitu, má příznivý vliv na psychický a v důsledku toho i na zdravotní stav; lépe se dokáží vyrovnat s problémy a starostmi.
3. Mnohým starým lidem společenství divadla nahrazuje rodinu, zejména nové vývojové trendy seniorského divadla dokonce programově vyplňují sociální mezeru ve společnosti, totiž simulují přirozené soužití generací.
4. Tím, že jednak upozorňuje na problémy života starých lidí, jednak narušuje tradičně negativní obraz stáří, pomáhá lepšímu fungování společenství lidí.
Pokusím se jednotlivé teze doložit konkrétními příklady. Např. prvotním podhoubím pro vznik seniorských skupin v Německu byly tzv. kávové společnosti, tj. jakési kluby v kavárnách, kde se scházeli na kávu se zákuskem stálí i náhodní hosté. Teprve společné hraní divadla dalo jejich neformálním společenstvím rys závaznosti, pravidelnosti a odpovědnosti. O arteterapii, tj. o schopnosti umění příznivě působit na člověka (dodala bych především na psychiku jako klíčový spoušťový moment pro celkový psychicko-zdravotní stav člověka), není třeba nikoho přesvědčovat. Pokusy a výzkumy ukazují na skutečnost, že kolektivní umělecké aktivity přinášejí v tomto směru další možnosti. Člověk na invalidním vozíku jistě může malovat či hrát na klavír a činit tak s velkým osobním uspokojením. Avšak práce na společenském díle = inscenaci před něj staví mnohem obtížnější úkoly. Přebírá spoluodpovědnost za výsledek, dostává konkrétní časově ohraničený úkol. Pracovníci sociálních zařízení v Německu či Švýcarsku často mluví o tom, jak příznivě se na jejich obyvatelích projevil fakt, že většinou po dlouhé době byli užiteční, někdo s nimi počítal, nemohli přemýšlet ani o nemoci či smrti, neměli na to prostě čas.
Byť seniorské divadlo vzniklo a nějakou dobu se rozvíjelo na čistě generační bázi, zejména v poslední době se od této izolace upouští. V SRN se od r. 1994 v klášteře v maličké obci Scheinfeld (blízko Drážďan) každoročně koná mezinárodní dílna seniorského divadla. Také v místním penzionu pro staré občany působí divadelní soubor. Vedení domova a odborní poradci, kteří pracují se skupinou, si uvědomili, že babičkám a dědečkům velmi chybí kontakt s mladou generací. Tak vznikl experiment spojit seniorskou divadelní skupinu s dětmi z mateřské a základní (obecné) školy ve věku od 6 do 11 let. Výsledky byly dojemně přesvědčivé. Společné produkce - většinou pohádky - odrážely dialog mezi dvěma okrajovými vrstvami společnosti - dětmi a starými lidmi. Nezůstalo jen u setkávání na půdě divadla, vytvořila se velká rodina, jejíž členové si navzájem v emocionální oblasti hodně dávají.
Při výkladu poslední teze musíme opustit pole organizační a přejít do oblasti dramaturgie. Z dramaturgického hlediska převažují produkce, které bychom mohli nazvat sociálně kritickým divadlem. Snaží se objevit, pojmenovat a předvést bolavý nerv společenské existence seniorů jako je osamělost, podceňování (sáma sebe i druhých), sociální necitlivost. Děje se z hlediska formy dvěma způsoby. Z hlediska četnosti tou větší: jsou skeče, krátké satirické nebo humorné scénky, v nichž jsou předváděny typické situace a typická jednání. Herectví je realistické, divadelní ambaláž jako jsou kulisy, kostýmy apod. je minimální. Tou méně početnou formou jsou nově napsaná dramatická díla, kladoucí si stejné cíle. Příkladem může být divadelní skupina SETA z Düsseldorfu v SRN. Početný soubor (50 členů, z nichž většinu tvoří ženy ve věku 65-85 let), vedený mladou režisérkou, se zaměřuje na hudebně taneční revue a kabarety s obrazy, které vypovídají o stavu německé společnosti. Letos na Mezinárodním divadelním festivalu v městě Rudolstadt uvedli sociálně kritickou revui nazvanou "Žena, která krade uhlí a šmudla", jejímž námětem jsou tři poválečná léta v Německu po druhé světové válce. Zbyly ženy, které neměly co jíst, kde bydlet, čím topit a chodily v hadrech. Velké obrazy, v nichž vystupovaly desítky postav, chtěly vyjádřit, že souhlasí s B. Brechtem, že život nemá být trestem. Z hlediska pohybových, hlasových nároků, možností textu, zajímavého aranžování jednotlivých scén je třeba před německými seniorkami smeknout. Avšak ani ony samy, ani nadšeně aplaudující hlediště po více než dvouhodinovém představení si nepoložily otázku, kdo zavinil toto utrpení. Nebylo to Německo, které válku rozpoutalo a připravilo tím utrpení milionům lidí doslova na celém světě? Jistě, vnáším do hodnocení nedivadelní aspekt. Jak se později v kuloárech ukázalo toto lehké mrazení v zádech měli shodně další cizinci v hledišti.
Pro úplnost je třeba dodat, že třetí dramaturgickou oblastí seniorských divadel je realizace běžného divadelního repertoáru zpravidla klasika, většinou s malými nároky na počet hrajících osob (např. aktovky A.P. Čechova, J. Murrel) Poslední léto - hra o posledním období života S. Bernhardtové), N.V. Gogol, A. Nicolaj a další. Poměrně obvyklé je divadlo jednoho herce, např. ve formě koláže slavných monologů nebo hry napsané pro jednu postavu. Seniorský divadelník H. Ortner z Rakouska si napsal monodrama na téma starý rekvizitář musí zachránit divadlo naplněné obecenstvem, leč herci se nedostavili. Vypovídá o svém životě v divadle, vzpomíná na slavné herce, zpočátku rozpačitě, posléze je stále více přesvědčivější. V posledním výstupu jej ředitel divadla propouští - hrál bez povolení ředitelství.
Ráda bych informovala také o tom, jaké podpoře se seniorské divadlo těší v kulturně a sociálně vyspělých zemích. Mohla bych se vlastně spokojit s konstatováním, že velké. Např. v SRN je podporováno městy, spolkovými zeměmi i celoněmeckými ministerstvy. Finanční podpora je určena jak jednotlivým skupinám na konkrétní projekty, tak organizacím, tak institucím, které je podporují. Jde zejména o městské profesionální divadelní scény. K jejich běžnému vybavení patří Klub mládeže a Klub seniorů, které fungují na pomezí fanklubu a amatérského divadla. Jsou vedeny profesionálními členy divadla. Velké podpoře se těší také v severských státech, jejichž úroveň sociálního zabezpečení můžeme zatím obdivovat. Ve Švýcarsku a Rakousku mají celonárodní svazy pro amatérské divadlo zvláštní komise a zvláštní rozpočty. Je např. možné, aby seniorská skupina požádala o lektora či režiséra s tím, že svaz buď úplně nebo částečně převezme úhradu jeho honoráře. Řada profesionálních režisérů ostatně tuto spolupráci považuje za docela slušnou možnost obživy.
Německý časopis pro amatérské divadlo Spiel und Bühne nedávno zveřejnil reportáž na téma seniorské divadlo a představil v ní divadelní soubor při Zemské scéně ve Württenbergu. Přípravu vede profesionální režisér divadla. Ten také přinesl základní téma a první situaci. Hra by měla vypovídat o všedním životě seniora a měla by se odehrávat v klubu (Miethaus). První situací byl vstup nového zájemce do klubu, jeho strach z odmítnutí, nejistota, zda to psychicky zvládne, na druhé straně fatálně touží po kontaktu s lidmi. Improvizacemi členů souboru se rychle došlo k jednotlivým postavám hry, motivaci jejich jednání. Každý dostal za domácí úkol rozpracovat biografii své figury a vyjádřit ji divadelními prostředky. Poté byly vybrány charakteristické situace dané prostředím klubu až k dialogům. Každá situace byla rozebrána tak, aby bylo zřejmé, zda má dramatický tah. Po korekturách se vyloupl scénář, který vedoucí souboru - režisér připravil písemně, aniž by trval na memorování pevného textu. Dialogy vyplývaly z dohodnutých situací a jejich vývoje. Každý svou postavu obohatil o vlastní lidskou zkušenost, vypovídal i o sobě.
Pokud jde o české zkušenosti s touto oblastí, datují se od r. 1994. Uskutečnily se tři ročníky celostátních přehlídek bez omezení žánrů a druhů. Na té poslední v loňském roce v Kroměříži se představilo šest skupin. Z hlediska motivace nepřevažuje ono sociálně kritické zaměření. Seniorské amatérské divadlo v Čechách a na Moravě je navíc nejspíše příležitostí pro zralé seniorské herce, kteří v něm našli další příležitost k uplatnění. Většinou ji využijí beze zbytku. Zatím se nedaří upoutat pozornost klubů důchodců, seniorských organizací a sociálních zařízení. Marně byl v rámci Mezinárodního roku seniorů ministerstvu sociálních věcí nabízen informační seminář právě pro lidi, kteří se mezi seniory pohybují a pracují pro ně. Škoda.
Lenka Lázňovská
Lázňovská, Lenka: Seniorské divadlo - móda či potřeba?
Seniorské divadlo, tj. divadlo hrané lidmi ve věku nad šedesát let, je v sociálně a kulturně vyspělé Evropě uznáváno za samostatnou oblast amatérského divadla. Jako idea vzniklo v polovině 60. let ve Švýcarsku, kde také začaly působit první skupiny. Zpočátku šlo výhradně o divadlo hrané seniory pouze pro své vrstevníky. Zázemí jim poskytly církevní, sociální a charitativní instituce. Ze Švýcarska se rozšířilo v 70. letech do SRN, o něco později i do NDR, Rakouska, Belgie, Francie, severských zemí (zejména Dánska a Švédska), Itálie, Velké Británie, Irska a Španělska. Patrně nejširší základnu, i díky rozšíření forem existence a fungování, má ve Spolkové republice Německo. V německy mluvících zemích se rozvíjí rovněž teorie seniorského divadla.
Je možné konstatovat, že právě díky seniorské oblasti získalo amatérské divadlo v Evropě velmi významný argument pro posílení své pozice ve společnosti. O jednom z důvodů vypovídají slova prezidenta Svazu německých amatérskéch divadel dr. Petera Seelbacha. "Obraz stáří je v naší společnosti vykreslován jako převážně negativní. Je akcentováno osamění, ztráta výkonnosti, zdravotní problémy. Jistě existuje řada činností, které v mladším věku děláme lépe a snadněji. Na druhé straně je to vyváženo zralostí, bohatstvím zkušeností, dostatkem volného času, materiálním zajištěním. Také starý člověk má v sobě zdroj fantazie a kreativity. Tady se otevírá prostor pro seniorské divadlo." Myslím, že se slov pana Seelbacha je jasné, jaké veřejně prospěšné funkce může tato oblast plnit. Zkusme je formulovat:
1. Vytrhuje staré lidi z jejich samoty, dává jim nové perspektivy, např. tím, že před ně staví konkrétní úkoly.
2. Tím, že rozvíjí jejich kreativitu, má příznivý vliv na psychický a v důsledku toho i na zdravotní stav; lépe se dokáží vyrovnat s problémy a starostmi.
3. Mnohým starým lidem společenství divadla nahrazuje rodinu, zejména nové vývojové trendy seniorského divadla dokonce programově vyplňují sociální mezeru ve společnosti, totiž simulují přirozené soužití generací.
4. Tím, že jednak upozorňuje na problémy života starých lidí, jednak narušuje tradičně negativní obraz stáří, pomáhá lepšímu fungování společenství lidí.
Pokusím se jednotlivé teze doložit konkrétními příklady. Např. prvotním podhoubím pro vznik seniorských skupin v Německu byly tzv. kávové společnosti, tj. jakési kluby v kavárnách, kde se scházeli na kávu se zákuskem stálí i náhodní hosté. Teprve společné hraní divadla dalo jejich neformálním společenstvím rys závaznosti, pravidelnosti a odpovědnosti. O arteterapii, tj. o schopnosti umění příznivě působit na člověka (dodala bych především na psychiku jako klíčový spoušťový moment pro celkový psychicko-zdravotní stav člověka), není třeba nikoho přesvědčovat. Pokusy a výzkumy ukazují na skutečnost, že kolektivní umělecké aktivity přinášejí v tomto směru další možnosti. Člověk na invalidním vozíku jistě může malovat či hrát na klavír a činit tak s velkým osobním uspokojením. Avšak práce na společenském díle = inscenaci před něj staví mnohem obtížnější úkoly. Přebírá spoluodpovědnost za výsledek, dostává konkrétní časově ohraničený úkol. Pracovníci sociálních zařízení v Německu či Švýcarsku často mluví o tom, jak příznivě se na jejich obyvatelích projevil fakt, že většinou po dlouhé době byli užiteční, někdo s nimi počítal, nemohli přemýšlet ani o nemoci či smrti, neměli na to prostě čas.
Byť seniorské divadlo vzniklo a nějakou dobu se rozvíjelo na čistě generační bázi, zejména v poslední době se od této izolace upouští. V SRN se od r. 1994 v klášteře v maličké obci Scheinfeld (blízko Drážďan) každoročně koná mezinárodní dílna seniorského divadla. Také v místním penzionu pro staré občany působí divadelní soubor. Vedení domova a odborní poradci, kteří pracují se skupinou, si uvědomili, že babičkám a dědečkům velmi chybí kontakt s mladou generací. Tak vznikl experiment spojit seniorskou divadelní skupinu s dětmi z mateřské a základní (obecné) školy ve věku od 6 do 11 let. Výsledky byly dojemně přesvědčivé. Společné produkce - většinou pohádky - odrážely dialog mezi dvěma okrajovými vrstvami společnosti - dětmi a starými lidmi. Nezůstalo jen u setkávání na půdě divadla, vytvořila se velká rodina, jejíž členové si navzájem v emocionální oblasti hodně dávají.
Při výkladu poslední teze musíme opustit pole organizační a přejít do oblasti dramaturgie. Z dramaturgického hlediska převažují produkce, které bychom mohli nazvat sociálně kritickým divadlem. Snaží se objevit, pojmenovat a předvést bolavý nerv společenské existence seniorů jako je osamělost, podceňování (sáma sebe i druhých), sociální necitlivost. Děje se z hlediska formy dvěma způsoby. Z hlediska četnosti tou větší: jsou skeče, krátké satirické nebo humorné scénky, v nichž jsou předváděny typické situace a typická jednání. Herectví je realistické, divadelní ambaláž jako jsou kulisy, kostýmy apod. je minimální. Tou méně početnou formou jsou nově napsaná dramatická díla, kladoucí si stejné cíle. Příkladem může být divadelní skupina SETA z Düsseldorfu v SRN. Početný soubor (50 členů, z nichž většinu tvoří ženy ve věku 65-85 let), vedený mladou režisérkou, se zaměřuje na hudebně taneční revue a kabarety s obrazy, které vypovídají o stavu německé společnosti. Letos na Mezinárodním divadelním festivalu v městě Rudolstadt uvedli sociálně kritickou revui nazvanou "Žena, která krade uhlí a šmudla", jejímž námětem jsou tři poválečná léta v Německu po druhé světové válce. Zbyly ženy, které neměly co jíst, kde bydlet, čím topit a chodily v hadrech. Velké obrazy, v nichž vystupovaly desítky postav, chtěly vyjádřit, že souhlasí s B. Brechtem, že život nemá být trestem. Z hlediska pohybových, hlasových nároků, možností textu, zajímavého aranžování jednotlivých scén je třeba před německými seniorkami smeknout. Avšak ani ony samy, ani nadšeně aplaudující hlediště po více než dvouhodinovém představení si nepoložily otázku, kdo zavinil toto utrpení. Nebylo to Německo, které válku rozpoutalo a připravilo tím utrpení milionům lidí doslova na celém světě? Jistě, vnáším do hodnocení nedivadelní aspekt. Jak se později v kuloárech ukázalo toto lehké mrazení v zádech měli shodně další cizinci v hledišti.
Pro úplnost je třeba dodat, že třetí dramaturgickou oblastí seniorských divadel je realizace běžného divadelního repertoáru zpravidla klasika, většinou s malými nároky na počet hrajících osob (např. aktovky A.P. Čechova, J. Murrel) Poslední léto - hra o posledním období života S. Bernhardtové), N.V. Gogol, A. Nicolaj a další. Poměrně obvyklé je divadlo jednoho herce, např. ve formě koláže slavných monologů nebo hry napsané pro jednu postavu. Seniorský divadelník H. Ortner z Rakouska si napsal monodrama na téma starý rekvizitář musí zachránit divadlo naplněné obecenstvem, leč herci se nedostavili. Vypovídá o svém životě v divadle, vzpomíná na slavné herce, zpočátku rozpačitě, posléze je stále více přesvědčivější. V posledním výstupu jej ředitel divadla propouští - hrál bez povolení ředitelství.
Ráda bych informovala také o tom, jaké podpoře se seniorské divadlo těší v kulturně a sociálně vyspělých zemích. Mohla bych se vlastně spokojit s konstatováním, že velké. Např. v SRN je podporováno městy, spolkovými zeměmi i celoněmeckými ministerstvy. Finanční podpora je určena jak jednotlivým skupinám na konkrétní projekty, tak organizacím, tak institucím, které je podporují. Jde zejména o městské profesionální divadelní scény. K jejich běžnému vybavení patří Klub mládeže a Klub seniorů, které fungují na pomezí fanklubu a amatérského divadla. Jsou vedeny profesionálními členy divadla. Velké podpoře se těší také v severských státech, jejichž úroveň sociálního zabezpečení můžeme zatím obdivovat. Ve Švýcarsku a Rakousku mají celonárodní svazy pro amatérské divadlo zvláštní komise a zvláštní rozpočty. Je např. možné, aby seniorská skupina požádala o lektora či režiséra s tím, že svaz buď úplně nebo částečně převezme úhradu jeho honoráře. Řada profesionálních režisérů ostatně tuto spolupráci považuje za docela slušnou možnost obživy.
Německý časopis pro amatérské divadlo Spiel und Bühne nedávno zveřejnil reportáž na téma seniorské divadlo a představil v ní divadelní soubor při Zemské scéně ve Württenbergu. Přípravu vede profesionální režisér divadla. Ten také přinesl základní téma a první situaci. Hra by měla vypovídat o všedním životě seniora a měla by se odehrávat v klubu (Miethaus). První situací byl vstup nového zájemce do klubu, jeho strach z odmítnutí, nejistota, zda to psychicky zvládne, na druhé straně fatálně touží po kontaktu s lidmi. Improvizacemi členů souboru se rychle došlo k jednotlivým postavám hry, motivaci jejich jednání. Každý dostal za domácí úkol rozpracovat biografii své figury a vyjádřit ji divadelními prostředky. Poté byly vybrány charakteristické situace dané prostředím klubu až k dialogům. Každá situace byla rozebrána tak, aby bylo zřejmé, zda má dramatický tah. Po korekturách se vyloupl scénář, který vedoucí souboru - režisér připravil písemně, aniž by trval na memorování pevného textu. Dialogy vyplývaly z dohodnutých situací a jejich vývoje. Každý svou postavu obohatil o vlastní lidskou zkušenost, vypovídal i o sobě.
Pokud jde o české zkušenosti s touto oblastí, datují se od r. 1994. Uskutečnily se tři ročníky celostátních přehlídek bez omezení žánrů a druhů. Na té poslední v loňském roce v Kroměříži se představilo šest skupin. Z hlediska motivace nepřevažuje ono sociálně kritické zaměření. Seniorské amatérské divadlo v Čechách a na Moravě je navíc nejspíše příležitostí pro zralé seniorské herce, kteří v něm našli další příležitost k uplatnění. Většinou ji využijí beze zbytku. Zatím se nedaří upoutat pozornost klubů důchodců, seniorských organizací a sociálních zařízení. Marně byl v rámci Mezinárodního roku seniorů ministerstvu sociálních věcí nabízen informační seminář právě pro lidi, kteří se mezi seniory pohybují a pracují pro ně. Škoda.
Lenka Lázňovská
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.