Libochovice, Tomáš Černý: Počátky a vznik amatérského divadla v Libochovicích

Tomáš Černý:
Počátky a vznik amatérského divadla v Libochovicích

Libochovice jsou jedním z mála sídel v naší republice, kde se podnes intenzivně a velmi cílevědomě pěstuje ochotnické divadlo. Pozoruhodnými se však jeví rovněž kořeny a vývoj této dlouhé a ušlechtilé tradice, vytvořené během několika generací obrovským počtem nadšených účastníků i nejrozmanitějších akcí a představení. Pro společenský a kulturní život Libochovic mělo divadlo nevšedně velký význam. Jeho pestrá a bohatá historie by vydala na obsažnou a zajímavou knihu. Pokusme se ovšem z polozapomenuté minulosti zachytit alespoň hlavní tendence, mezníky a události, které by neměly být nikdy zapomenuty.

Divadelní začátky
Počátek ochotnického divadla spadá v Libochovicích do roku 1848. Tehdy zde působil jako vrchní ředitel dietrichsteinského panství František Turinský /1797-1852/, významný český vlastenec, dramatik a básník. Bylo mu vytýkáno, že je spíše „vrchním poddaných a nikoli vrchnosti“. Libochovicko měl velmi rád, žil zde ostatně už ve dvacátých letech. A nyní, v bouřlivém revolučním roce, dokončil na libochovickém zámku svou hru „Pražané 1648“. U toho však nezůstalo. Neboť Turinský začal tuto svou práci připravovat k uvedení. Zkoušel ji s vybranými lidmi z Libochovic, ale i z Radovesic, Žabovřesk a Břežan. Chystané podzimní představení pod širým nebem mělo mít přes sto účinkujících. Úřady však toto divadlo zakázaly, nic nepomohlo autorovo vysoké postavení. Premiéra dramatu v Praze v říjnu 1848 však měla nečekaný úspěch a lze jen litovat, že se tehdy zhatil první pokus o založení ochotnického divadelnictví na Libochovicku a že František Turinský musel odtud v následujícím roce 1849 odejít na Křivoklátsko. A tak soustavnější divadelní činnost se v Libochovicích začala rozvíjet teprve po dvou desetiletích.
Roku 1868 se ujali organizace ochotnických představení Vald. Martin, V. Šejnoha, J. Česal, Ed. Leník a Em. Štika. Podnětem se stala vystoupení kočujících společností, které ale často potřebovaly výpomoc. Libochovičtí nadšenci se proto rozhodli hrát i samostatně. Velmi kusé zprávy nás však přesvědčují, že se tito místní divadelníci scházeli a hráli jenom pří1ežitostně, aniž by měli vlastní, řádně ustavený spolek. Že však tvořili po několik let ucelenou samostatnou skupinu, o tom svědčí např. přímá finanční podpora, které se jim tehdy občas dostalo od některých místních institucí.
Na konci sedmdesátých let se ovšem tito ochotníci rozešli. Od poslední čtvrtiny 19. století pak téměř padesát let hrály v Libochovicích divadlo nezávislé na sobě rozmanité zdejší organizace. K pořádání nejrůznějších slavností, akademií či jiných pořadů si tak hasičský sbor, sokolská jednota a představitelé vzdělávacích spolků zvali rozptýlené příznivce divadla z města i okolí. Tato početná, avšak roztříštěná činnost převážně zábavního charakteru zřejmě ovšem nemohla mít valnou kulturní hodnotu. Převládaly laciné hry se zpěvy, jednoaktovky, frašky apod. Většina takovýchto představení se v Libochovicích soustřeďovala do sálu „U tří lip“. Pro různá vystoupení zde zapůjčovala jeviště místní „Občanská beseda“, založená roku 1874, měla svůj dramatický odbor, podobně jako později hasiči a Sokol. Jeviště bylo složeno na půdě hotelu a proti poplatku si je musel příslušný pořadatel a pronajímatel vždycky snést, postavit a opět uklidit. Pódium s proscéniem a kulisami však muselo být vestavováno tak, že za ním nezůstávaly ani žádné východy, ani další místnosti, nýbrž pouze úzký uzavřený prostor. Tam se museli herci v nepředstavitelně stísněných podmínkách převlékat, líčit a často i dlouho setrvávat. Nebylo kam se posadit a „nejnutnější potřebě“ pánů i dam sloužila plentička s putýnkou. Svítilo se petrolejem a když jednou převržená lucerna málem způsobila katastrofální požár, spolky se vzepřely. Libochovický okresní výbor pak v roce 1910 zabezpečil přístavbu šaten a zvláštního venkovního schodiště, bylo nainstalováno elektrické osvětlení a zřízeno stabilní jeviště, slavnostně uvedené do provozu dne 26. listopadu. Jeho některé části spolu s bohatou garderobou získaly tehdy Libochovice od kočovné divadelní společnosti hudebního skladatele Karla Moora /1873-1945/, která sem předtím často zajížděla a v podstatě právě tehdy se tu v nepředstavitelné nouzi rozpadla.
Během doby se ovšem v Libochovicích vystřídalo množství podobných společností. Místní ochotníci doplňovali často jejich soubory a učili se od profesionálů řádnému divadelnímu řemeslu. Rostla tak i úroveň vlastních ochotnických představení. Zároveň se pak libochovičtí milovníci amatérského divadla postupně soustředili do tří organizací.
V roce 1908 sehrál dramatický odbor při Národní jednotě severočeské hru Naši furianti od Stroupežnického.
Od 20. dubna do 11. května 1916 sehrála div. společnost Jičínského 11 her.
Dne 19. listopadu 1917 sehráli ochotnici (?) „Jindru", příjem 901,- K.
Dne 26. listopadu 1917 sehráli ochotníci (?) „Na letním bytě“ ve prospěch Červeného kříže.
Dne 31. prosince 1917 sehráli ochotníci (?) hru „Závěť lukavického pána“.
V roce 1926 oficielně vzniklo Divadelní sdružení „Scéna“ Libochovicích. První hrou vůbec, byla hra zdejšího rodáka, spisovatele a dramatika Josefa Kopty: „Revoluce“.

ROK 1936
Scéna - 4 premiéry
Dělnický dramatický spolek Slunce - 2 premiéry
Dramatický odbor hasičské župy Hazmburské - 1 premiéra
Pražský soubor - 1 představení (Na tý louce zelený)
Divadlo měst Českého středohoří - 14 představení

ROK 1937
Scéna – 4 premiéry 3 jednoaktovky
Dělnický dramatický spolek Slunce - 1 premiéra
Jednota čsl. obce legionářské - 1 premiéra
Mladá generace soc. demokratická -2 premiéry
Mladá generace živnostenská - 2 premiéra
Farní rada katolíků - 2 premiéry
Sociální odbor církve československé - 1 premiéra
Žactvo školy obecné - 1 premiéra
Zájezd Švandova divadla z Prahy - 1 představení
Zájezd operety z Prahy - 1 představení

Použité prameny:
Almanach vydaný k 70. výročí založení souboru
Archiv MUDr. Františka Černého
Fotodokumentace: p. Alena Burdová
Další prameny: tisk, plakáty, programy


Jaroslav Křenek: Z divadelních vzpomínek
V 1. čísle Zpravodajství LDL vzpomíná Jan Kopta Boh. Mayera, který prožil ochotnické počátky v Libochovicích. Škoda, že při své bystrosti a paměti nezanechal Bohumil Mayer zde své vzpomínky. Vždyť Libochovičané byli vždy národ divadelní a nespokojili se pouze vlastními výkony, ale často zvaly hosty a to nejlepší herce pražské. V době, kdy ještě kočovaly herecké společnosti, nebylo snad jediné, která by nakrátko či na déle nezakotvila v Libochovicích. Ať to byl Červíček, či Milová Astra, nebo Kodetová, Zölner, Sedláček, Blažek a j.
Pro operní a operetní ansábl komponisty Karla More byly Libochovice osudné. Zde ztroskotal finančně, a rozešel se s orchestrem a svoji bohatou garderóbu, prodal libochovickému okresnímu výboru, jemuž divadlo u Tří lip tehda patřilo. Pro dovršeni neštěstí vyhořela mu v Novém Městě na Moravě vila a Mor, tichý, melancholický, osudem stále stihaný, odjel ku svým příbuzným do Terstu.
Libochovičtí ochotnici sehráli před více jak půl stoletím Blodkovu operu V studni, jindy pak hráli satirickou hru se zpěvy na místní poměry. Pak divadlo upadlo a hrálo se jen v rámci různých spolků a to byly jen lehké veselohry a frašky. Až před I. světovou válkou ujali se divadla mladí a sehráli operu Perníkovou chaloupka s 20ti členným improvisovaným orchestrem, H. Balva Pavou, Moliérova Šibalství Scapinova, G. Hauptmanna Formana Hencla a jiné.
Těsně na prahu I. světové války chystala Občanská beseda, jejíž duší byl tehdejší obecní tajemník a redaktor Boh. Kadlec, představení Shawova Pygmaliona. Měl jej provésti ochotnický soubor z Roudnice n. L. v čele s režisérem prof. Milanem Svobodou, pozdějším režisérem Národního Divadla. Hlavni úlohu ženskou převzala tehdy kvetoucí Andula SEDLÁČKOVÁ. Režie byla značná a tajemník nosil v kapse bločky vstupenek a kdo si lístek nekoupil, stal se jeho úhlavním nepřítelem. Byl měsíc červen a mělo se hrát na Petra a Pavla.
Osudné výstřely v Sarajevu a smrt tehdejšího rakousko-uherského následníka měly za následek státní smutek a zákaz všech koncertů, divadel a pod. O tom byl vyrozuměn i obecní úřad v Libochovicích. „Ale my hrajeme Pygmalióna se Sedláčkovou“ volal zoufalo obecní tajemník do telefonu. Po delším dramatickém rozhovoru se mu podařilo přimět c. k. komisaře okresního hejtmanství, že mu slíbil, že oficiálně pošle telegram o vyhlášeném smutku a zákazu her až druhý den. Jak jsme později zjišťovali, bylo to jedině v Libochovicích z celého rakousko-uherského mocnářství, kde se v ten den 29. června 1914 hrálo divadlo. Hrál se Shawův Pigmalion s Andulou Sedláčkovou a prof. Milanem Svobodou v hlavních rolích.

Vzpomínka na Libochovice
Koncem roku 1943 jsem byl nedobrovolně přeložen do Libochovic. Přišel jsem s nechutí, ale město i okolní krajinu jsem si zakrátko navždycky zamiloval. Přispěli k tomu skvělí lidé, s nimiž jsem se tu mohl seznámit a kulturní život, který navzdory bezohledným okupačním a válečným poměrům zůstal na pozoruhodné úrovni, ba dokonce poskytoval možnost spoluúčasti.
Především plné tři měsíce, až do února 1944, hostovala v Libochovicích „U tří lip“ jistá kočovná divadelní společnost. Zřejmě dobře věděla, kde bude o její inscenace tak trvalý zájem. Téměř denně uváděla pestrý výběr nejrozmanitějších představení, např. Kleistův Rozbitý džbán, Goethovu Ifigenii v Aulidě, Sedláka svým pánem od Lope de Vegy /s pražskými hosty V. Vydrou st., a V. Řepou/, Lehárovu operetu Paganini - a četné další hry, vždycky při nabitém sále.
V některých představeních vypomáhali místní ochotníci. Profesionální konkurence zdejšímu spolku „Scéna“ nevadila, ale naopak prospívala. Těsně před příchodem zájezdního souboru dával ostatně libochovický soubor Faltisovu Stanici Gordian a ještě v zimě začal studovat Poláchovu hru Vrah jsem já, uvedenou ale až začátkem května 1944. Přitom důvodem průtahu nebylo nějaké váhání, nýbrž skutečnost, že se v této době v rámci „Scény“ pustil velmi agilně do činnosti její odbor mladých. Iniciátorem a obětavým organizátorem se v tomto směru stal Josef Böhm. V únoru se sice ženil s Alenou Šukalovou, avšak přesto se velmi obětavě věnoval všem následujícím akcím. Prvou z nich bylo nastudování Kolébky od AI. Jiráska. Hru dobře obsadil mladými začátečníky, přemluvil mne k režii a protože jsem ještě neznal místní poměry, zařídil všechno kolem výpravy atd. Zkoušet jsme začali 5. ledna 1944 a ve dnech 5. a 6. února jsme už dávali tři velmi úspěšná představení /tj. ještě v době přítomnosti zájezdového souboru/. Úsměvná hříčka, ve které zlo tak půvabně vítězí nad dobrem, se dočkala dlouhých potlesků na otevřené scéně, to když se purkrabí M.Sahula/ ocitl v kolébce - a všichni poznali mladého krále Václava VI /kterého hrála L. Feiglová/.
Hned nato se pak rozvinuly tzv. Besední úterky. Konaly se v patře hotelu „Černý orel“ v místnosti s kamny, do kterých jsme si v taškách sami přinášeli vysoce nedostatkové uhlí. Restauratér J.Miller, sám obětavý člen „Scény“, ovšem velmi riskoval, když nám umožňoval takováto zakázaná shromažďování. Při schůzkách, navštěvovaných třiceti až téměř šedesáti mladými lidmi a vždy také několika staršími ochotníky, byly přednášeny básně, hrány scénky z vybraných her - a proběhl důkladný divadelní kurs. V dubnu potom z těchto úterků vzešlo rozhodnutí, že bude nastudována tehdy velmi populární /a mezitím i zfilmovaná/ hra Zd. Štěpánka Nezbedný bakalář - a to výhradně s mladým obsazením. Je nutno zdůraznit, že ostatní, starší členové „Scény“ v čele s předsedou V.Cimrmanem nijak na tyto naše akce nežárlili, ale naopak nás všestranně podporovali. Okresní hejtmanství v Roudnici nad Labem hru povolilo, ale škrtlo téměř celé druhé jednání s vlasteneckou řečí bakaláře Pičky, čímž by ovšem byla inscenace ztratila na významu. A tak ve dnech 27. až 29. května 1944 byla při třech vyprodaných představeních Štěpánkova hra po společné poradě provedena celá, bez respektování úředních úprav, a to za asistence četníků /kteří v první řadě hlediště měli proškrtaný text v rukou/ - a za obrovského potlesku obecenstva při bakalářových slovech: „Volám slávu své rodné České zemi a všem lidem dobré vůle!“ Trojí představení Nezbedného bakaláře, plného dobových jinotajů, se tak tehdy v Libochovicích stalo vlasteneckou manifestací. Na inscenaci se jako mladí herd podíleli B. Baudis, VI. Baudisová, J. Böhm, J. Čejka, K. Česal, L. Feiglová, O. Hedánek, J. Hofman, VI. Hofman, L. Kotnauer, M. Kubíček, O. Lachman, J. Laube, VI. Laubová.. A. Maleček, VI. Mašek, VI. Plecháčková, K. Podzimek, M. Pour, J. Rulf, VI. Sahula, M. Stránský, M. Suchomel, K. Šídlo, O. Špecinger, V. Tomanová a M. Zentner a k úspěchu i ohlasu skutečně pomohlo nevšedně vnímavé a nadšené publikum.
Od léta 1944, po invazi Spojenců do Francie, úřady přestaly povolovat ochotnickou divadelní činnost. Protože při zkouškách na obě mládežnická představení jsme se všichni velmi sblížili, pokračovali jsme ještě i na podzim v Besedních útercích, jejichž náplní se ovšem stále více stávaly debaty o politické a válečné situaci. Mezitím jsme přes léto několikrát a v různých sestavách hráli fotbal jako mužstvo „Nezbedných bakalářů“ - a to na libochovickém a třebenickém hřišti /tam proti tzv. Kraupnerově jedenáctce/. Posledním kulturním podnikem byl v Libochovicích za druhé světové války koncert vynikající klavíristky Marie Knotkové /která měla k městu po celý svůj život blízké vztahy/ dne 12. listopadu 1944. Pak už následoval jenom interní večírek „Scény“ dne 9.února 1945, jehož atmosféra byla pochopitelně naplno poznamenána blížícím se koncem nacistické okupace a druhé světové války. Z jiných pramenů je dostatečně známo, jak dramatický byl průběh květnového povstání v Libochovicích. Vždyť nevelké město přineslo tolik nespravedlivě postižených obětí a nakonec se stalo sídlem posledního akceschopného německého leteckého štábu! Avšak ihned po vítězství se všude opět rozběhla práce. A také ochotníci nelenili. Za jejich výrazné spoluúčasti byla dne 5.července 1945 uspořádána velká oslava mistra Jana Husa v zámeckém parku, dne 7.července tryzna v duchu básně Jar. Křenka „Na paměť šedesáti tří“ /rozuměj 63 nacisty umučených lidí z Libochovic / - a 11. července „U tří lip“ slavnostní večer s pražskými hosty V. Lerausem, J. Tomkem, Em. Fialou a Fer. Futuristou, v duchu doby velice optimistický. Následující posezení s libochovickými ochotníky, které zejména přímo hýřilo neodolatelným humorem obou komiků, trvalo až do rána.
Dne 21. a 22. července 1945 pak uvedl mládežnický odbor „Scény“ rozmarnou komedii „Ženitba“ od N. Gogola. V tehdejších radostných, ale komplikovaných poměrech bylo obtížné sehnat texty, kostýmy a pod. Ale snaha provést po osvobození nejprve ruskou hru všechno přemohla a pojetí bylo „moderní i poněkud nezvyklé. Hrálo se i v obecenstvu a dost se třeštilo, i když opět s úspěchem u veřejnosti. Avšak zanedlouho po těchto představeních se samostatný mladý kolektiv „Scény“ začal rozpadat. Jeho členové odcházeli natrvalo do pohraničí, do Prahy či jinam za novými domovy, na studia či za prací. (poznámka - možná to bylo i proto že nastávala doba doporučení, co by mládežníci měli hrát a co ne,a to je jak známo pro mládež vždy otázkou trucu) Zbytek vplynul do ostatního členstva „Scény“, kde se mnozí z nich, jak ubíhala léta, velmi dobře uplatňovali, přispěli k další ochotnické činnosti a k založení „Libochovického divadelního léta“ - a plody jejich obětavé práce zde tudíž pokračují až dodnes.
Také já jsem se tehdy vrátil do Kralup nad Vltavou. Své Libochovice a jejich divadlo však nikdy nepřestanu mít rád, stále je vyhledávám a za mnohé zůstávám městu i jeho lidem provždycky povděčen!
Ing. Ot. Špecinger

Spolek „Havlíček“
Jednou z místních složek, která se v Libochovicích od přelomu století věnovala soustavně ochotnické činnosti, se stal vzdělávací spolek „Havlíček“, který roku 1899 ustavil svůj zvláštní divadelní odbor. Snažil se do něho pak soustředit zejména starší ochotníky. Zhruba pro celé následující čtvrtstoletí se to povedlo.
Spolek ovšem málokdy hrál ve vlastní režii, nýbrž daleko častěji připravoval různá divadelní představení pro místní Sokol, Sportovní klub, Sbor dobrovolných hasičů a pod. Co se zde v tomto směru dělo dřív živelně, mělo ale nyní přece jen už značně vyspělou organizační základnu. V repertoáru přitom převládaly české hry od J. K. Tyla či Aloise Jiráska, úspěchy nejednou slavilo „Jedenácté přikázání“ od F. Šamberka, „Naši furianti“ L. Stroupežnického a pod. Ovšem na rozdíl od studentů, kteří občas zejména s veselými programy zajížděli i do dalekého okolí, se divadelní odbor „Havlíček“ držel převážně jen Libochovic. Zato právě jeho členové vypomáhali často kočovným společnostem. Odbor občas také organizoval zájezdy okolních ochotníků do Libochovic. Památným se v tomto směru stalo představení „Pygmaliónu“ od G. B. Shawa, provedené „U tří lip“ den po atentátu na rakouského následníka trůnu Ferdinanda ďEste divadelníky z Roudnice n. Labem - možná jediné představení tohoto druhu a toho dne v celé habsburské monarchii.

Dramatický spolek „Slunce“
Roku 1919 v Libochovicích ustavil dělnický dramatický kroužek „Slunce“. Opíral se o zdejší skláře a ročně uváděl tři až čtyři představení. Většinou se jednalo o sociální dramata či naopak veselohry, objevily se přitom i prvé hry tehdejších sovětských autorů - a ve spolupráci se studenty připravil kroužek dokonce i velmi náročný „Bobří kožich“ od G. Hauptmanna. Některé akce souboru měly ovšem vysloveně politický charakter. Kroužek ukončil svou působnost rokem 1936.

„Dělnický dramatický odbor při soc. demokratické straně dělnické v Libochovicích“
Založen byl v květnu roku 1919. Jeho činnost jako dělnického dramatického odboru byla po první světové válce zvlášť záslužná. Dramatický odbor čítal přes 100 členů a mezi nimi byl i libochovický rodák Josef Kopta, spisovatel, Václav Cimrman, Svatopluk Kadlec, básník a spisovatel, Ota Pick a pracující z místní sklárny a bližšího okolí. Byli to F. Jelínek, F. Kryner, V. Vlach, K. Blažek a mnoho jiných. Činnost dělnického dramatického odboru byla po stránce divadelní i přednáškové plodná a bohatá, takže v tehdejší době bylo ročně sehráno 6-8 představeni, z nichž uvádíme: Probuzenci od Šubrta, Bobří kožich od G. Hauptmanna a různé sociální hry jako Zavřelova vzpoura, Drama čtyř chudých stěn, Stávka, Na dně šachty, Průboj a j. V roce 1926 byla založena Scéna a dělnický dramatický spolek „Slunce“, jehož ústředí bylo ve Svazu dělnického ochotnictva v Praze působil dál. Spolek měl vlastni stanovy a byl řízen z ústředím. Z žen,které působily jak v děl. dramat. souboru Slunce, tak ve spolku Scéna byly J. Zmrhalová, A. Hedánková, V. Gruntová, J. Suchomelová, A. Slavatová a jiné. Mezi spolkem Slunce a sdružením Scéna nebylo nijakých zvláštních neshod. Byla sice rivalita v prováděni divadelních her, ale bylo-li třeba, navzájem si ochotně vypomáhaly. Ještě snad nutno uvésti, že (první hrou v Libochovicích byla hra Podskalák v r. 1919. Poslední hra v roce 1937 byl Rub a líc od Voskovce a Wericha, ve které hráli hlavni role Jiří Urban a Karel Gaube). Spolek Slunce byl úředně rozpuštěn v r. 1938 a tím veškerá jeho činnost ukončena. Ovšem herci-ochotníci zůstali a byli velmi platnými činiteli jak v divadelnictví, tak i kultuře Libochovicka.
/Převzato ze Zpravodajství LDL 58, č.3./
1936 - Dělnický dramatický spolek Slunce - 2 premiéry
1937 - Dělnický dramatický spolek Slunce - 1 premiéra

Studentský spolek „Oharka“
Jako jeden z první vznikl v Libochovicích zřejmě studentský spolek. Vznikl v devadesátých letech 19. století jako volné sdružení posluchačů pražských vysokých škol, kteří se doma scházeli hlavně o prázdninách. Později se tomuto spolku říkalo „Oharka“, avšak oficiálně nesl jméno „Jana Evangelisty Purkyně“, slavného libochovického rodáka /1787 - 1869/. V Libochovicích totiž existoval ještě Krajanský spolek „Oharku“ jenž nesl oficielně tento název. Pro své progresivní postoje se jeho členové dostávali občas do rozporu s úřady, jimiž opovrhovali. Ostatně je v tom podporoval dopis, který spolek kdysi obdržel z okresního hejtmanství v Roudnici n. Labem a který byl adresován k rukám J. E. Purkyně!
Podle uchovaných pramenů tento studentský spolek zprvu jen vypomáhal dramatickou tvorbou ostatním místním institucím. Samostatně hrál divadlo od roku 1903. Hrám od J. B. Moliéra, G. Hauptmanna, F. X. Svobody a dalších výtečných autorů dominují při zpětném pohledu dokonce dvě opery - „V studni“ od Vil. Blodka a „Perníková chaloupka“ od E. Humperdincka, obě s dvacetičlenným „filharmonickým klubem“, založeným už r. 1894, a s členy pěveckého sboru „Dvořák“.
Nejintenzivněji pracoval studentský spolek za první světové války. V době první republiky se soustřeďoval hlavně na zábavné programy, leckdy velmi rozpustilé. Členstvo se vždy během několika let téměř obměnilo. Z nejagilnějších divadelníků je však třeba jmenovat alespoň pozdějšího básníka a profesionálního herce Svatopluka Kadlece /1898 - 1971/, proslulého lékaře Quido Manna /1887 - 1976/, předčasně zemřelého spisovatele Jiřího Hausmanna /1898 - 1923/, židovského novináře Ottu Picka /1887 - 1940/, malíře J. A. Zázvorku /1894 - 1980/, básníka dolního Poohří Jaroslava Křenka /1890 - 1964/, ale náleželo by k nim i mnoho dalších. Některé kabaretní texty místně satirického zaměření napsal ve dvacátých letech libochovickým studentům dokonce i zdejší rodák, legionářský novinář a romanopisec Josef Kopta /1894 -1962/, mnoho si jich však připravovali sami.
Dne 5. září 1915 sehráli studující „Scapinova dobrodružství“ od Moliera ve prospěch válečných sirotků.
Dne 15. srpna 1915 ochotníci sehráli „Perníkovou chaloupku“ od Humperdink. Režie K. Křenek, Dirigent Štěchovský, hrál i 20člený orchestr. Představení ve prospěch válečných sirotků.


Ostatní spolky
Někdy bývá uváděno, že divadlo hrála v Libochovicích soustavněji také „Občanská beseda“, (která ovšem dlouho pouze vlastnila zdejší jeviště) a „Beseda řemeslnická“. Tak tomu ovšem bylo nanejvýše koncem 19. století. Potom se ochotnická činnost postupně soustředila do studentského spolku, „Havlíček“ a dělnického kroužku „Slunce“, jak výše uvedeno a tyto navzájem spolupracující skupiny hrávaly také pro další a pod dalšími institucemi. K integraci veškeré této působnosti pak došlo v Libochovicích od poloviny dvacátých do konce třicátých let a to vytvořením zcela nového souboru, do něhož posléze vstoupili všichni místní ochotníci vyjma dělnického dramatického kroužku.

Skautský divadelní soubor (?) (pravděpodobně v letech 1940 - 1943)

Divadelní spolek „Scéna“
Oficielně vzniklo Divadelní sdružení „Scéna“ Libochovicích v roce 1926. První hrou vůbec, byla hra zdejšího rodáka, spisovatele a dramatika Josefa Kopty: „Revoluce“.
Podnětem k ustavení jednotného spolku „Scéna“ se stalo nastudování „Revoluce“ od libochovického rodáka Josefa Kopty. Po slavné premiére v pražském Národním divadle přistoupili k této hře roku 1926 zdejší divadelníci vynímečně pod záštitou odbočky legionářské obce. Inscenace byla mimořádně obtížná, avšak podařila se. A úspěch několika představení ukázal, jaké možnosti poskytuje soustředěná, cílevědomá práce. Vytvořila se tak zároveň příznivá atmosféra k založení zcela nové kulturní instituce. Na valné hromadě dne 5. listopadu 1926 bylo ustanoveno „Sdružení přátel umění Scéna v Libochovicích“, do něhož přešla většina členů dramatického odboru „Havlíček“, dále studentská mládež z Oharky a nakonec i většina z kroužku „Slunce“, přesto tento spolek nezanikl a i nadále uváděl každoročně několik premiér. V době svého ustanovení, v roce 1926, měla „Scéna“ 101 členů. Prvním předsedou nového spolku se stal významný osvětový pracovník dolního Poohří Karel Křenek /1854 - 1939/, obětavým jednatelem a předním režisérem byl po mnoho let Václav Cimrman a nesmírně mnoho pro soubor v prvých desetiletích znamenali např. K. Vyskočil, B. Kadlec, J. Rulf, AI. Pilař, J. Miller, řada obětavých žen a mnozí, mnozí další. Spolek přitom organizoval uměleckou činnost na velmi širokém základě, pořádal kupř. výstavy, koncerty atd. Avšak zejména se věnoval divadlu. Za prvých deset let, tj. do roku 1936, sehrála „Scéna“ včetně repríz 125 představení. Snad nejrušnějším byl přitom prvý rok 1927, kdy soubor uvedl 9 premiér, mezi nimi „Strakonického dudáka“ od J. K. Tyla, „Měsíc nad řekou“ od Fr. Šrámka a „Princeznu Pampelišku“ od Jar. Kvapila, ale i další náročné hry. Výběr her byl vždy příkladný. Soubor se vyhýbal úzkostlivě braku. Promítneme-li si namátkou některé hry repertoáru „Scény“ vznikne asi takovýto seznam divadelních her, provedených na zdejším jevišti. (Seznam )
1936 - Scéna - 4 premiéry
1937 - Scéna - 4premiéry 3 jednoaktovky
Obdobně pozoruhodné však byly rovněž následující sezóny souboru. Objevili se v nich jako autoři Al. Jirásek, Jar. Vrchlický, K. Čapek, Fr. Langr, G. B. Shaw, A. P. Čechov, J. Hilbert, M. Maeterlinck a jiní přední spisovatelé. „Scéna“ sehrála zároveň některá velká představení v přírodě, zejména „Psohlavce“ v prostoru Myslivny a „Jana Husa“ v městském parku u příležitosti odhalení pomníku Jana Husa, obě od Al. Jiráska. Několikrát vyjel soubor i do okolních měst, jindy zase na svém libochovickém jevišti „U tří lip“, které stále zdokonaloval, hostil sousední soubory, anebo význačné české herce, např. Ed. Kohouta a O. Scheinpflugovou, Sv. Beneše a jiné. Působnost divadelních ochotníků v Libochovicích se však od založení „Scény“ v roce 1926 neprojevovala jenom počtem a výběrem představení, anebo přítomností známých umělců. Neboť v důsledku integrace došlo především k prokazatelnému a značnému vzestupu celkové úrovně veškerých nastudovaných inscenací. Vedení „Scény“ ostatně o růst herecké, režijní i výpravné stránky svých představení soustavně usilovalo. Vybraní členové se zúčastňovali školení pořádaných „Ústřední maticí divadelního ochotnictva“ v Praze a mimoto pořádal výbor spolku vhodné přednášky a kursy přímo v Libochovicích. Všechny tyto přednosti s sebou přineslo soustředění dříve tak roztříštěné divadelní činnosti - a její jednotná dramaturgie.
Kromě vážných, myšlenkovým posláním záslužných inscenací si v Libochovicích získali osobitou pověst silvestrovské pořady, jimiž „Scéna“ navázala na tradici někdejšího studentského souboru „Oharka“. Během doby došlo ostatně ke zřízení zvláštního odboru mladých, kde se připravoval dorost divadla, hrálo se pro děti a navíc vznikaly adresné lokální satiry. Scénky, které se potom na konci každého roku odehrávaly na libochovickém jevišti, bývaly značně kritické k místním nešvarům a zejména mladší veřejnost je velmi vítala. Poslední z těchto proslulých pořadů se v Libochovicích konal dne 31. prosince 1939, kdy už trvala nacistická okupace a druhá světová válka.
V roce 1941 uvedla scéna pro Český svaz pro spolupráci s Němci hru „Nic neslibuj“ v hostování Jiřiny Štěpničkové a Otomara Korbeláře.
Průvodními zjevy barbarské hitlerovské agrese bylo libochovicko, jak dobře známo, velmi těžce postiženo. Několik desítek zdejších občanů nevinně zaplatilo svůj neohrožený, vlastenecký postoj životem. Umučeno bylo i několik členů „Scény“, avšak divadelní činnost, dokud nebyla německými orgány výslovně zakázána, pokračovala dál. Nabyla dokonce nového, vyššího významu, protože se stala výrazem národního uvědomění a víry v konečné vítězství protifašistických sil. V poválečné době, po květnu 1945, se leckde vytratilo ochotnické divadlo z běžného kulturního života. Nestalo se tak ale v Libochovicích.
V roce 1946 byla ustanovena na Místní osvětová rada (MRO).
V roce 1951 „Scéna“ sehrála divadelní představení Noc na Karlštejně v režii J. Proška, za účasti Otomara Korbeláře z ND jako hosta. Hra byla uvedena ve prospěch loutkového divadla. Honorář O. Korbeláře 6 000,- výtěžek 5 317,-.
Minulé tradice a nové možnosti zde naopak přivodily další a opravdu nevšední rozvoj. Libochovické ochotnické divadlo se úspěšně hrálo i nadále. V roce 1952 se „Scéna“ stala součástí „Spojeného závodního klubu ROH Sklo Union Obas“ v Libochovicích.

Představení v letech 1953 - 1956 (neúplný seznam)
25. 12. 1953 Ostrovskij Pozdní láska hostuje Karel Höger
16. 3. 1952 Goldoni Mirandolína
30. 4. 1952 Čechov Námluvy
25. 5. 1952 Tyl Strakonický dudák
30. 11. 1952 Kornejčuk Kalinový háj
12. 12. 1952 Čechov Starostlivý otec
23. 2. 1953 Molier Lakomec hostuje Fr. Filipovský
30. 5. 1953 Stroupežnický Zvíkovský rarášek
(?) 1954 Teče voda proti vodě
31. 11. 1955 Alexandrov Svatba v Malinovce opereta
5. 2. 1955 Karel Čapek Bílá nemoc
10. 11. 1955 Molier Chudák manžel
17. 3. 1956 Tetanev Veřejný nepřítel
14. 4. 1956 Balzac Evženie Grandetová
26. 5. 1956 Dovolená s andělem opereta
30. 11. 1957 Dům dony Bernardy

Rok 1956: uvažuje se u stálém divadle v přírodě a to v lokalitě na západní straně zámku, směrem ke kostelu.
Roku 1958 byl založen významný ochotnický festival „Libochovické divadelní léto“, který se od té doby každoročně v půvabném městě pod Hazmburkem odehrává. Průměrně při dvou desítkách představení nejrůznějších hostujících souborů se tu mohou libochovičtí diváci seznamovat s dramatickými dí1y naší i světové tvorby. Pořadatelem těchto organizačně náročných setkání je už téměř po čtyři desetiletí soubor „Scéna“, který samozřejmě vždycky rovněž účinkuje. Láska k divadelní ochotnické práci, která zde už dávno tak pevně zakořenila; pomáhá zvládnout veškeré problémy a získala i skvělé, jedinečné obecenstvo.
K 400 výročí povýšení Libochovic na město nastudovala „Scéna“ v roce 1960 hru „Červená pečeť“ (na základě historických pramenů napsal Dr. B. Růžek) Dramaturgická úprava Lotar Sedlák a B. Kroupa. Hráno 7. srpna na nádvoří zámku.
10. 12. 1960 sehrála „Scéna“ Petrolejové lampy v režii Lotara Sedláka.
I po té co Scéna přišla o Tři lípy v létě v roce 1991, tak přesto se rozhodla 23. ledna.1992 na výroční schůzi, o dalším pokračování LDL. Scéna má v té době 68 členů. (Tři lípy)
Poslední představení scény je prozatím nastudováno představení „Hazmburská saň“ - hrála se v roce 2002 na nádvoří zámku.

Šidipo
Je třeba si připomenouti, že v roce 1963 založila skupina mladých lidí inspirována moderními divadelními seskupeními „Divadel malých forem“, divadlo poezie ŠIDIPO (Šibeniční divadlo poezie), přejmenované později na AMFORU, vytvářeli především pásma poezie. (V. Brabcová, V. Prošek, J. Němec, M. Růžička, J. Kuželová, bratří Kaloušovi, P. Černý) Bohužel v roce 1964 někteří členové odešli za dalším studiem a skupina se brzo rozpadla.

Dětské divadlo
1952 Zkoušky čerta Bertíka
1962 Červená záplata režie M.Gruntová
1963 Fripiri režie M.Gruntová a A.Wiesnerová

Manželé Anna a František Černých začaly s režii dětského divadla v roce 1967 Karafiátovými Broučky a každým rokem nastudovali s dětskými herci další premiéru.Sehraná představení:
1968 Karafiát Broučci 6 představení
1968 Vánoční pásmo: Perníková Chaloupka, Uf taháme řípu
1969 Skořepa Šípková Růženka 7 představení
1970 Vánoční pásmo 3 představení
1970 Pásmo k MDŽ 4 představení
1971 Pásmo k MDŽ 3 představení
1971 Tvarůžka Lotras Buriburda 8 představení
1971 Vánoční pásmo 2 představení
1972 Zaoralová Jolana a VIII.B 10 představení, první cena LDL, první cen dět. přehlídce Úštěk
1973 Sypal Jak děti zachránily svět 10 představení, první cena LDL, první cena Úštěk účast na kr. přehlídce
1974 Hanzálková Slunečná Helenka 8 představení, první cena LDL, první cena Úštěk
1975 Mlejnek Zlatá brána 7 představení
1976 Kožíšek Stříbrná studánka 8 představení
1976 Vašíček O černém klobouku a duhovém míči 5 představení
1977 Jandová Soví princezny 10 představení
1978 Petiška Jak krtek ke kalhotkám přišel
1979 Pavlík O slunečné panence a dešťovém panáčku
1981 Gernětová Deštík
1984 Skořepa Šípková Růženka (nové nastudování)
1991 O chudém králostvíčku na 34. LDL
Pasáček vepřů
1994 Jak princezna hádala, až prohádala


Loutkové divadlo
Již před rokem 1945 byly snahy založit v Libochovicích loutkové divadlo (Václav Cimrman - prozatímní loutkové divadlo zahájilo svojí činnost u Tří lip 23. 3. 1941, nemělo však dlouhého trvání. Cimrman se skutečného loutkového divadla nedočkal), po roce 1945 sehrál několik představení učitel Kroupa v základní škole, ale až v roce 1951 v rámci vybudování kulturního domu pro děti vzniká Loutková scéna Libochovice, kdy několik nadšenců z bývalých koníren v místním zámku vytvořilo loutkové divadlo (zahájení 2. prosince 1951 v 9 hodin), ale po roční úspěšné činnosti spolek k zármutku dětí svojí práci ukončil. Stalo se to proto, že Dětský kulturní dům přešel pod správu Závodního klubu ROH Skláren, kde za předsednictví K. Matouška nebyla o tato kulturní zařízení - protože se hrály pohádky a ne politické úderky - velký zájem. Hrálo pouze vynímečně, jako o vánoce v roce 1956 (Kašpárek v boji s čerty). Představení bylo spojeno s nadílkou dědy Mráze.
Otevření dětského kulturního domu: Jádrem kulturního domu pro děti je moderně vybavená loutková scéna se zařízením pro promítání 16mm filmu. Myšlenka vybudovat tuto scénu z bývalých stájí, za protektorátu učňovské dílny, byla stará. Přišel s ní V. Cimrman, později J. Růžička. Cimrman vytvořil v rámci Scény tzv. Malou scénu, jeviště a loutky a občas hrával, bohužel okupace a poté jeho smrt pokazila jeho plány. Sokol měl také loutkovou scénu a loutky. Hrával však jen občasně a bylo malé, diletantské a uzavřené v Sokolovně. Plány k přestavbě stájí vytvořil B. Kroupa, stavitelský plán p. Pokorný. Finanční krytí zajistily sbírky a výnosy Scény z představeních (27 000,- Kčs). Sbírky vynesly 36 000,- Kčs. Po velkých útrapách se sháněním brigádníků a materiálu se divadlo otevřelo. Zahajovalo se hrou Začarovaný les režie ředitel divadla B. Kroupa.(Chroust, Dlouhý, Pour, Laube, Urban, Kopta, Čejka, Gruntová, Veřtatová...)
Znovu bylo dáno do provozu v říjnu 1958 pod patronací ČsČK a STS a dohlížecího výboru Jednoty. Předsedu této scény vykonával MUDr. František Černý. Členy a zároveň vodiči loutek, herci byly A. Wieznerová, J. Wiezner, J. Dunovský, Košťál, J. Kulas, L. a J .Doubravovi, J. Maleček, L. Zajcová, A. Černá, P. Černý a T. Černý. Výpravu navrhoval B. Kroupa a V. Prošek. Scéna pracovala asi do konce roku 1961, kdy se sál, který byl umístěn v bývalé zámecké konírně, použil pro městské kino, které v té době bylo v přestavbě. Celkem bylo nastudováno a sehráno 17 představení pro děti a 4 pro dospělé. Loutková scéna poprvé spolupracovala se Scénou Libochovice koncem roku 1958, kdy společně dali dohromady Zdravotnickou estrádu.

Program divadla v sezóně 1959/60:
Listopad Aladinova lampa 3x
Král žrout 2x
Prosinec Ponocný a strašidlo 2x
Broučci 3x
Leden Kašpárek vaří živou vodu 2x
Jak princezna hádala, až prohádala 2x
Únor Šuki – Muki 3x
Březen Jak Honza vyzrál na princeznu 3x
Květen Drak
Prosinec Perníková chaloupka
Zlatá studně

Tato představení navštívilo celkem 1690 dětí a 110 dospělých. Některá představení byla prokládána maňáskovými scénami a při většině představení byly pořádány kvizy se zdravotní tématikou. Také nejlepší kresby dětí zobrazující výjevy z her byly odměňovány cenami.
V roce 1968 se uvažuje se o obnovení loutkové scény v zámku v rámci SZK ROH Libochovice.

Divadelníci

Karel Vyskočil
Ochotnické divadlo byla Vyskočilova velká láska.Věnoval se mu na všech školách, kde před příchodem do Libochovic působil. (Třebenice, Koštice, Libochovice - ředitel obecné školy) Narodil se v Souši u Mostu r. 1893.V Libochovicích ho zaujala atmosféra, která měla svou dlouholetou velmi dobrou divadelní tradici. Dlouholetý režisér, dramaturg a herec, který vytvořil nesčetné charakteristické role. Nezapomenutelný zůstává jeho doktor Galén v Bílé nemoci, s nímž a v němž, jako by mu bylo určeno, se symbolicky rozloučil nejen s milovaným divadlem, ale se životem vůbec. Byl propagátor myšlenky divadelního léta, bohužel jeho uskutečnění se už nedočkal. Čestný předseda „Scény“ Karel Vyskočil zemřel 15. dubna 1957.

Václav Cimrman
Vlastním jménem Zimerman učil se kupcem v Třebenicích, po vyučení se dostal do Josefova, kde se seznámil s loutkářem Veselým a v Josefově vybudovali loutkové divadlo, brzo ho však osud přivedl k ochotnickému divadlu. V Libochovicích patřil k nadšeným ochotníkům a stal se i zakladatelem Scény. Měl v plánu uvést v činnost loutkové divadlo v Libochovicích. Toho se však nedočkal. Zemřel ve věku 54 let 20. 1. 1946.

Jaroslav Bříza
Dlouholetý člen od roku 1928, zprvu malé role, později charakterní role, především však maskér. Zemřel 18. ledna 1970.

Alois Pilař
Zakládající člen „Scény“, herec a zapálený amatér zemřel 27. února 1971.

Ladislav Rulf
Zemřel 27. 8. 1963 na následky dopravní nehody ve věku 63 let. Za svého života byl aktivním členem „Scény“, pěveckého kroužku „Dvořák“ a i jeho matka byla amatérskou herečkou. Hrál i legendárním představení v Myslivně v Psohlavcích. Jeho poslední role byl Palivec v Aškenázyho hostu.

Josef Miller
Zakládající člen „Scény“, herec i režisér, bývalý nájemce hotelu „Černý orel“, zemřel 13. 9. 1968 ve věku 72 let.

Antonín Zezulka
Zemřel 9. 11. ve věku 77 let. Dlouholetý člen divadelního spolku.

Lotar Sedlák
Mezi členy divadelního spolku Scéna, kteří zůstanou navždy zapsáni zlatým písmem v její historii, patří bezesporu výborný herec, zdatný režisér, ale i obětavý organizátor a v neposlední řadě nenahraditelný kronikář Lotar Sedlák. Přišel do Libochovic v r. 1937 z Police nad Metují už s dobrou divadelní praxí, protože ve východních Čechách bylo ochotnické divadlo na značně vysoké úrovni. Nastoupil ve zdejší sklárně a hned podal přihlášku do Scény. Jako první mu byla přidělena role hraběte Loczynského ve hře J. Gajera „Walevská a Napoleon“, kterou režíroval Josef Mergl v roce 1937. To bylo Scéně 11 let. Během války hrál pan Sedlák v operetě „Ostrov milování" a pustil se také do režie Wernerovy operety „Medvědí tanec“. Po provedení této operety musel její režisér odjet na nucené práce do Německa. Ovšem už v prosinci 1945 tleskaly Libochovice inscenaci Viléma Wernera „Červený mlýn“ v režii Lotara Sedláka. Ve své obsáhlé kronice o této době L. Sedlák píše: „Tři vyprodané domy a spokojení diváci svědčí o tom, že existence Scény není vůbec ohrožena a má naději pokračovat dále. Po velkém odchodu celých rodin do pohraničí k osídlení Sudet zůstalo ve Scéně 46 lidí. I to však stačilo. První svobodný konec roku oslavili členové libochovické Scény „Veselým Silvestrem“ dne 31. 12. 1945 za režie Lotara Sedláka“. Následovala celá řada výborných inscenací, ve kterých pan Sedlák hrál např. postavu tajemníka Sklenáře ve hře F. Gotze „Soupeři“ - režie A. Zezulka, nebo za režijního vedení K. Vyskočila ve Šrámkově „Létu“. V té době také sám několik inscenací režíroval: „Dnes večer přijde přítel“ nebo „Srdce na uzdě“. V roce 1948 nastudoval L. Sedlák hru „13. v pátek“, ale na jeviště už ji dovedl J. Urban, neboť její režisér už byl na nucené uhelné brigádě na Kladně. Pak následovalo období, kdy po dlouhých obtížích sehnal pan Sedlák zaměstnání v porcelánce v Klášterci nad Ohří a později nastoupil na dobrovolnou brigádu do uranových dolů v Jáchymově. Bydlel však nadále v Klášterci a do Libochovice za rodinou dojížděl lx týdně; rodina zase naopak přijížděla za ním na prázdniny. V Klášterci založil L. Sedlák se svými kamarády ochotnický spolek „Tyl“. Hráli velice úspěšná představení v pohraničí. Jeho dcera, paní Zdena Hrbková, vzpomíná na prázdninová představení na sále i v přírodním divadle v zámeckém parku: „Myslím, že v dané době padesátých let a v době bez televize, byl tento soubor, soudím z návštěvnosti a z počtu repríz velice úspěšný“.
V červnu roku 1955 se vrátil Lotar Sedlák do Libochovic. Okamžitě se vrhl do další divadelní práce. Pod jeho režijním vedením vznikly opět pozoruhodné inscenace: „Chudák manžel“, „Veřejný nepřítel“, „Medvěd“, „Evženie Grandetová“. V některých inscenacích hrála po jeho boku také jeho paní Zdena Sedláková. Kromě této práce věnoval se pan Sedlák i přípravám kabaretů a estrád. V roce 1956 je také znovu zvolen jednatelem Scény.
Pan Sedlák však brzy prokázal i další své nevšední schopnosti - a to především schopnosti malířské. Při estrádním pořadu „Pouť u sv. Vavřince“ dne 11. 8. 1956, ke kterému navrhl scénu i zhotovil dekorace, uspořádal velice zajímavou a zábavnou soutěž rychlomalířů, jíž se sám s úspěchem zúčastnil. V srpnu 1957 se uskutečnil zájezd na Jiráskův Hronov. Zúčastnili se ho téměř všichni členové Scény. L. Sedlák ve své kronice píše: „Po návratu domů byla dne 4. 9. 1957 svolána členská schůze Scény, kde hlavním bodem programu byl referát o Jiráskově Hronovu a inscenacích jednotlivých souborů. Jiří Urban si připravil důkladný referát propracovaný po všech stránkách. Byl průběhem a jeho festivalovou atmosférou tak okouzlen, že prohlásil, že takový malý Hronov bychom mohli také uspořádat“. S Lotarem Sedlákem toho večera hodně rokovali a zapojili do svých diskusí i A. Pilaře. Sešli se na separátní schůzce, kde nastínili nejnutnější přípravné práce. Vytvořili kostru přípravného výboru. Dne 8. 1. 1958 v režisérském sboru byl stanoven plán pro nastávající sezónu a pro historický I. ročník Libochovického divadelního léta 1958 byla vybrána inscenace K. Čapka „Věc Makropulos“ - režie L. Sedlák, dále pak „Malostranská humoreska“ - režie M. Gruntová. Pro nastávající sezónu, v níž mělo vzniknout tradiční LDL, by se nejraději přihlásili režiséři všichni“. Tak byla založena tradice libochovických přehlídek, která trvá nepřetržitě už 39 let. Pan Lotar Sedlák stál nejen u jejího zrodu, ale neúnavně pracoval pro její zachování a zkvalitňování, ať už jako herec, režisér, ale také obětavý organizátor, agitátor a scénograf. V roce 1970 byl navíc zvolen jednatelem Svazu českých ochotníků a touto funkcí byl řádně zaneprázdněn.
Připomeňme si alespoň několik nejzdařilejších inscenací pod kterými byl podepsán L. Sedlák jako režisér: „Plynové lampy“, „Děvčata z Broock Valey“, „Stromy umírají vstoje“, „Věra Lukášová“, „Dům v Montevideu“, „Výtečníci“, „Študáci a kantoři“, „Romance ve třech“. Jako výborný herec vytvořil celou řadu charakterních i komediálních rolí, ať už to byla role J. W. Emoleinse ve „Fyzicích“, nebo výborný výkon ve hře „Stromy umírají vstoje“. Divákům se vryl do paměti i jeho penzista Bedár v Hubačově „Staré dobré kapele“. Role Bedára byla poslední rolí tohoto muže, který byl po celou řadu let pilířem Scény, ale také všech kulturních událostí v našem městě. V lednu 1986 onemocněl a po delší těžké nemoci zemřel dne 5. 12. 1986 ve věku 78 let. Odešel téměř poslední z nejstarších členů scény. Mnoho z nich vyprovodil a řečnil při loučení s nimi. Se všemi se rozloučil nekrology na stránkách kroniky, kterou léta pečlivě vedl. Ať to byl mezi prvními V. Cimrman, který zemřel v r. 1946 ve věku 54 let, dále K. Vyskočil v roce 1957 ve věku 64 let, až po Jiřího Urbana, který zemřel v roce 1977. V roce 1976 při oslavě 50 let Scény píše Lotar Sedlák v kronice: „Jirka Urban navrhoval, abychom se zamysleli a zavzpomínali na naše zemřelé členy. V komentáři se mělo vzpomenout na role každého jednotlivě a promítnout fotografii „jak jsme je znali“.Vzpomeňme si však mí čtenáři - píše pan Sedlák- na každého jednotlivě, ve kterých rolích se nám, zvláště líbil“. 1 Toto je psáno před 20 lety. Dávno nastoupila í jiná generace. Ale na své vynikající členy a jejich práci nezapomíná. Jako projev lásky, obdivu a úcty byla jedna z cen, předávaných každoročně nejlepším souborům, nazvána jménem Lotara Sedláka... /Zpracováno podle podkladů dodaných dcerou p. Sedláka pí. Hrbkovou/

Bohumír Kroupa
Ve věku 54 let odešel předčasně koncem r. 1971 od rozdělané práce člověk, který velkou část svého života zasvětil divadlu a kultuře v Libochovicích vůbec. Pan Bohumír Kroupa, zástupce ředitele tehdejší ZDŠ v Libochovicích, byl významným organizátorem kulturních pořadů, uznávaný výtvarník, zakladatel a provozovatel loutkového divadla včetně loutkových postav. Patřil mezi přední výtvarníky Scény Libochovice a byl za tuto práci několikrát vyhodnocen. Byl také výborným osvětlovačem s citem pro barvy. Zhotovoval plakáty, pozvánky do divadla, na divadelní ples, organizoval výstavy. Kromě toho i ve škole zhotovil řadu pomůcek, nástěnek, zajišťoval výzdobu na vysoké úrovni. Až se člověk diví, jak to všechno mohl stihnout. Vždyť ještě pracoval jako výtvarník v Libochovických novinách a Libochovických nástěnných novinách. Proto i on má svoje místo mezi těmi, kteří se zasloužili o ochotnické divadlo v Libochovicích.

František Brabec
Pana Františka Brabce nemusíme v Libochovicích nikomu představovat. Stále usměvavý, ležérní, s potřebnou dávkou nadhledu. Málokdo je schopen uvěřit, že v letošním roce oslavuje své dvaaosmdesátiny! Nezasvěcený jen nevěřícně kroutí hlavou nad výčtem inscenací, které mají společného jmenovatele - jméno Františka Brabce u označení „režisér“. Bylo jich celkem 31 a hrály se na Libochovickém divadelním létě od jeho III. ročníku v roce 1961, až do XXXIV. ročníku v,roce 1991, tedy v rozmezí neuvěřitelných 31 let! Pan František Brabec pochází z nedaleké obce Klapý (* 26.5.1920). Tam také poprvé jako mladý chlapec poznal, co je to ochotnické divadlo. Jako člen dvou spolků - Lumír a Sokol - hrál v divadelních hrách, účinkoval při silvestrovských estrádách a protože byl dobrý muzikant, nemohl chybět ani při organizování her se zpěvy. Za války, když se nesměly pořádat taneční zábavy, pořádala se divadelní představení v přírodě - pod Hazmburkem. Diváci se sjížděli z dalekého okolí a ochotníci si troufali dokonce i na operety. V roce 1946 se Brabcovi přestěhovali do Libochovic a František se ihned angažoval ve Scéně. Prvním představením tehdy byla Čapkova „Matka“, kde hrál ještě s K. Vyskočilem a pí. Millerovou. Často účinkoval také v operetách a estrádních vystoupeních s Jiřím Urbanem. Na III. ročníku LDL připravoval režisér Lotar Sedlák hru „Předtucha“. Během příprav však vážně onemocněl a na delší dobu musel svoji práci přerušit. František, který v představení hrál, se uvolil, že hru dotáhne do konce. Povedlo se a představení mělo veliký úspěch. Novopečený režisér se namlsal. Od té doby neproběhl ani jediný ročník LDL, aby na něm nebyl František jako režisér zastoupen: Host, Nebezpečný věk, Červené papuče, Osm žen, Kdo zachrání kovboje?, Zvonek, bible a svíčka... to je začátek řady inscenací pod jeho vedením. Na ty poslední se jistě všichni pamatujete: Lucerna, Strakonický dudák, Noc na Karlštejně. Kdo nikdy nerežíroval, nepochopí, co práce, trpělivosti, společné vzájemnosti, radosti, ale i pocitu marnosti tato práce přináší. A kdo měl možnost pracovat s panem Františkem, jistě ocení pohodu a vzájemnou pospolitost při jeho zkouškách. Všechny problémy vždy řešil s úsměvem a se snahou spojit pár lidiček dohromady. Vyzout je z trampot všedního dne a obohatit je nejen o několik večerů divadelního představení, ale hlavně o ty krásné společně prožité večery zkoušek, příprava debat. Jeho přáním bylo vždy plně si vzájemně vychutnat, jak si všichni na něco hrají se záměrem pobavení diváků a méně si připouštět starosti, jak se vytáhnout k laťce profesionálů. Přesto se několikrát dotknul mety nejvyšší. 2x v historii LDL získal za svoji inscenaci nejvyšší ocenění - Putovní pohár. V roce 1964 to bylo za inscenaci Fyzikové /Dürrenmatt/ a o osmnáct let později za Hubačův Dům na nebesích, s vynikající Marií Gruntovou v hlavní roli. Několikrát se zúčastnil krajské přehlídky a s hrou Duel se dostal téměř až na Hronov. Takové úspěchy ho samozřejmě těšily. Ale více než ocenění kritiků byla pro něj pochvala diváků. Radost z povedené inscenace, z potlesku na otevřené scéně, z pohledu do sálu zaplněného do posledního místečka - tím se platí na ochotnickém divadle, a to byla také jeho hlavní a jediná odměna. Dnes vzpomíná pan František Brabec s úsměvem na mnoho pěkných historek ze své ochotnické činnosti. Jedna z nich je zvlášť úsměvná. To se hrála „Mirandolína“ - historická hra, kde František hrál jednoho ze dvou šlechticů, kteří se na scéně utkají v souboji o lásku krásné Mirandolíny. Tehdy bylo zvykem vypůjčovat si kostýmy i rekvizity z Divadelní služby. František obdržel nádherný „pozlacený“ kord. Bohužel si ho předem nevyzkoušel. V zápalu boje na jevišti chtěl tasit. Nešlo to. Zoufale vší silou zabral a...šavle povolila v nýtech. Nádherným obloukem přeletěla přes první řady diváků a zabodla se v sále do okenního rámu. Nešťastný šlechtic třímal v ruce pouze rukojeť. Co počít, vždyť vzápětí má proklát sokovi hrud? Rukojetí to nezvládne! František neztratil rozvahu. Přistoupil na okraj rampy a požádal diváka v první řadě. „Karle, podej mi to!“ S kouskem šavle bez rukojeti pak s přehledem souboj vyhrál! Pan František vzpomíná i na spolupráci s těmi, bez kterých by divadlo dělat nemohl. Ať to byla celá řada výborných herců pí. Slavatová, Veřtatová, Gruntová, Šánová, Zůnová, Stránská, ing. Burdová, pan Sedlák, Procházka, ing. Kaspar, J. a O. Urbanovi, Frk, Holfeuer, Dlouhý a mnozí další. Dále pracovníci, zajištující technickou spolupráci, především vynikající výtvarník a pracovník Barrandovských ateliérů Jan Mikula, výborný a zkušený zvukař Pavel Kvěch, profesionální maskér Josef Adamička, v neposlední řadě pak řada obětavých pracovníku TECHODu, v čele s osvětlovačem Janem Šánou. Prvním kritikem /a gratulantem zároveň! byla vždy paní Vlasta Brabcová, která nevynechala jeho jediné představení. Vždy byla obměna trpělivostí, tolerantností a pochopením. Snad právě proto, že měl František tak dobré rodinné zázemí, mohl svému obrovskému koníčku věnovat podstatnou část svého života. Ochotnické divadlo se stalo součástí jeho života a nebýt problému s budovou U tří lip, asi by v této práci pokračoval do dnešních dnu. K lásce k divadlu vedl i své děti, které se také občas objevovaly na jevišti a v současné době už je hrdý i na herecké výkony svého vnuka Ondry. S pokorou a úctou se chce tomuto nenápadnému a přesto velkému člověku stisknou ruku. A upřímně poděkovat za tu poctivou, nezištnou a mravenčí práci, jíž velkou měrou přispěl k rozvoji i tradici amatérského divadla v Libochovicích.

Anna Černá
Určitě ji všichni libochovičtí občané dobře znají drobnou, nenápadnou, vesměs usměvavou paní, kterou jsme do nedávné doby mohli potkávat většinou v doprovodu svého manžela na některé z jejich obvyklých procházek. Životní pouť každého z nás jednou skončí. A tak před několika lety se uzavřela i životní cesta jejího manžela. Zůstala sama... Občas zaskočí děti, vnoučata, ale té samoty je přece jenom dost. Před očima se jí odvíjí její život. Dětství prožité v rodné Třebíči, kde se narodila jako druhorozená dcera, což ovlivnilo i její výchovu. Podobala se spíše výchově chlapce. Nevadilo jí to. Ráda vzpomíná, jak chodívala s tatínkem do lesa a jak si jednou jeden z lovců posteskl: „To je hrůza, já musím té holce pořád jenom vyprávět pohádky a pak nic neulovím...“. Pohádky. Ty malé Aničce učarovaly. Jaká byla její radost, když potom ve škole mohla hrát v dětském divadle! A jak jinak, samé chlapecké role: Jezulátko, kašpárka, prince, čerta.
Absolvovala obchodní školu v Třebíči a seznámila se zde se svým budoucím mužem. Šťastně přečkali válečné období, její nastávající dokončil studia medicíny a byla svatba. A jak to bývá v pohádkách a často i v životě, žena následuje svého muže třeba i do pekla. Tak i mladí manželé Černých střídali jedno působiště za druhým, podle toho kde mladý lékař nacházel uplatnění. Po Frýdlantu následovala Česká Kamenice, potom Kamenický Šenov, pak přišly Lovosice a Libochovice. Tušili tehdy, že právě zde naleznou svůj pravý a jediný domov? Tehdy si mladá maminka dvou chlapců opět mohla občas zaskočit do pohádky -útulný sálek,malé jeviště a svět pimprlat si podmanily nejen ji, ale i manžela a syna. Po několika kouzelných letech však přišla pohroma - do sálku se přestěhovalo místní kino, které se v té době opravovalo a loutky se „prozatím“ uložily na půdu. A jestli se neztratily, tak tam odpočívají dodnes... Že by konec pohádky? Paní Anna se jí nechtěla tak lehce vzdát. Po několika představeních, ve kterých sama hrála Černá vlajka - režie J.Urban, dále Nebezpečný věk - režie F. Brabec! se opět vrátila k pohádce. Nikoli už loutkové, ale k dětskému divadlu. Karafiátovi Broučci v roce 1967 měli veliký úspěch a tak potom následovaly pohádky jedna za druhou. Po celých 15 let byl každý ročník libochovického divadelního léta obohacen dětským představením. A hrálo se nejen v rámci LDL, hrálo se pro školy i pro dospělé, pořádaly se zájezdy, jezdilo se na soutěžní přehlídky, ze kterých se vozívala i ta nejvyšší ocenění. A malí herci? Zeptejte se dnes Lucka Zentnera, Víti a Áji Vacinových, Lucky Francové, sourozenců Koulových nebo Stránských, Vlasty Vondráčkové, Hanky Krynerové, Ivy Hejnové, Jany Laubové, Mirky Hampové, všech tří bratrů Rosových, Petry Holfeuerové a mnoha a mnoha dalších na jejich zážitky! Zůstanou v nich určitě po celý život.
Když se paní Anny Černé zeptáte na její divadelní činnost, nejspíš vám přinese ukázat pečlivě vedené album fotografií, programů a plakátů. Defilují před vámi postavičky z Broučků, Černého klobouku, ze hry Jolana z VlII.B, Slunečné Helenky, Jak krtek ke kalhotkám přišel, O slunečné panence a dešťovém panáčkovi, Deštík, O chudém královstvíčku a mnoha dalších.
Režisérka tu ocení herecký výkon, tam vzpomene působivé ztvárnění scény p. učitelem Kroupou či Lotarem Sedlákem, jindy zase pochválí hudební doprovod p. učitele Chrousta.Jenom na svoji úlohu jaksi zapomene. A jenom ten, kdo zná zákulisí amatérského divadla /a dětského zvláště/ ví, že každé představení musí mít především duši. Duši, která spojí všechny aspekty divadla v jeden celek. Duši, bez které by představení nevznik1o. Tou duší je režisér. Kolik času věnovala paní Černá dětem se nedá vyčíslit, ale snad ani ne plně docenit. Tato skromná žena, očekávající za svou práci snad jen úsměv dětí, je spokojena tím, že se jí podařilo něco pěkného udělat pro radost dětem, ale hlavně, že se před jejími zraky jejím přičiněním rozvíjejí ve zdravé citově bohaté, kultivované lidi. Veřejné ocenění takovýchto lidí je nutné a potřebné. Společnost by měla vědět o této mravenčí práci, rodiče by měli mít zájem o činnost svého dítěte v této estetické oblasti. Dnes daleko víc než dříve. Dnes, kdy technika obklopuje děti již natolik, že jednou - a ta doba nemusí být příliš daleko - by mohla tak zaplnit život dětí, že pro jakékoliv vnímání krásy, pro fantasii, tvořivost, by nebylo místo.

Marie Gruntová
Paní Márinka... I Stačí vyslovit toto I jméno a každý občan Libochovic ví, o koho se jedná, je to paní Marie Gruntová, která zastupuje i v tomto povídání jednu z „komediantských“ libochovických rodin. Tak, jak to bývalo u většiny pozdějších členů. Scény, také paní Márinka se zachytila drápkem u divadla už v obecné škole. Milovala hodiny i náboženství, protože v jeho hodinách se „nacvičovaly pohádky“. Ta úplně první se jmenovala „Tři halíře“ a Márinka hrála - považte - konvalinku! Pak jezdila do Loun, kde se učila kadeřnicí. ! Divadlo ji však přitahovalo dál a tak se stala členkou Scény. Její první vystoupení bylo v Götzově „Červeném mlýnu“ - na to vzpomíná zvlášť ráda. 1 Tehdy se totiž blíže seznámila se svým budoucím mužem Oldřichem Gruntem. Také on byl vášnivým ochotníkem, stejně tak, jako jeho maminka, paní Venuše Gruntová, která v roce 1926 stála u zrodu divadelního spolku Scéna. A tak se často stávalo, že se na představení podi1ela celá rodina. V Libochovicích se v té době hrály hodně operety. Márinka je milovala, chodila se dívat na zkoušky, strašně si přála umět zpívat. Byla štěstím bez sebe, když dostala v jedné z nich roli a ráda uvěřila přesvědčování pana dirigenta Mrázka, že ji zpívat naučí. Představení tenkrát pořádali hasiči. Opereta se jmenovala Frajarečka a Márinka dostala roli služky. Zvládla ji dobře, mluvené slovo bylo na jedničku. Ovšem za ten zpěv by se chtěla ještě dnes dodatečně všem divákům omluvit! Poté následovala celá řada rolí i roliček - pro svou drobnou postavu a veselou povahu to byly hlavně role veselé. Ale zpívat si už nikdy netroufla. Veliký kus práce odvedla i v zákulisí, ať už jako inspicientka nebo důležitá nápověda. Hrála hodně i se svým mužem v různých scénkách a estrádních výstupech. její Oldřich byl totiž veselá kopa a navíc byl obdařen talentem pro vymýšlení různých estrádních skečí, veršovaných parodií a písniček. Vynikající byla třeba parodie Divotvorný hrnec - Oldřichův Čochtan byl nezapomenutelný! Při těchto estrádních výstupech se v parodovaných postavách poznávala celá řada významných libochovických občanů. Všichni však to brali jako poctu, že je jim věnována pozornost, nikdy se nikdo neurazil, neozvaly se žádné výčitky. Paní Márinka byla vždycky ráda veselá, nezkazila žádnou legraci a často hrávala divadlo i v soukromém životě. Co by třeba neudělala pro to, aby se - ještě coby učnice - mohla scházet se svým Oldřichem? Nechala „umřít“ vlastní babičku a šest neděl jezdila do učení v černém, jen aby vyšetřila volný den „pohřbu“ pro svou lásku!Umíte si představit, co to dalo za starost, denně se ve vlaku převlékat, aby to doma neprasklo? Když vznikla přehlídka Libochovické divadelní léto, začala se paní Márinka zabývat i režijní prací. Pro první ročník nastudovala s dospělými úspěšnou hru Malostranská humoreska. Následovala další zdařilá představení, převážně pro dětské publikum: Fripiri, Dvě Maryčky, Zlatá studna a další. Věrnou a stálou spolupracovnici našla v paní Marii Veřtatové, ráda vzpomíná na spolupráci s Jiřím Urbanem, Lotarem Sedlákem, Františkem Brabcem a dalšími. A těch zážitků, ať už veselých nebo takových, při nichž naskakuje po těle husí kůže. To třeba tehdy, když se hrála Lucerna. Na jevišti stála Hanička s mlynářem, když tu se náhle uvolnilo v provazišti těžké železné táhlo a s hrozivým rachotem spadlo několik centimetrů vedle Haničky pí. Chroustové/. Márinka v nápovědní budce jen bezmocně zavřela oči a bála se je otevřít... Hůře to dopadlo při jedné z estrád, kdy ráhno opony během výstupu spadlo přímo na hlavu pana Jiřiho Urbana. Ten se z toho dlouho vzpamatovával a diváci byli překvapeni, jak realisticky je výstup pojímán! Od všech těch služtiček, kuchařek či sousedek se propracovala paní Gruntová až k rolím hlavním a charakterním. Její práce byla oceněna mnoha cenami a uznáními. Ráda vzpomíná na roli Matky ve hře P. Hajného Domácí víno, za kterou dostala 1. cenu za ženský herecký výkon a především pak na hru J. Hubače „Dům' na nebesích“, ve které ztvárnila svoji životní roli, postavu Kláry. Plným právem obdržela za tuto roli 1. cenu za herecký výkon a především její zásluhou byla hra oceněna jako nejlepší na 25. ročníku LDL v roce 1982. Po tomto životním výkonu však přišla nehoda. Márinka, která stále někam spěchala, jednoho dne upadla na náledí a zlomila si nohu. Zlomenina byla komplikovaná a na dlouhou dobu vyřadila paní Gruntovou z veřejného dění. A tak se těšila alespoň hereckými úspěchy své dcery Vendulky, která působí divadelním souboru Mácha v Litoměřicích a s hrdostí sledovala také první herecké pokusy svých dvou vnoučat. Divadlo nepřestala milovat. Dalo jí v životě mnoho - setkala se s mnoha milými a vzácnými lidmi, kteří ji - tenkrát mladou a nezkušenou ochotně přijali mezi sebe a velice ji duševně posl1ill. S láskou vzpomíná na pí. učitelku Millerovou, pana Millera, ředitele školy Svobodu, pana Rulfa či paní Slavatovou. Divadlo jí přidalo na sebevědomí I na vzdělání, cítila se obohacena každým představením. Chodila na zkoušky, přestože třeba nehrála, měla prostě potřebu být u toho. Byly to mnohdy těžké dny, ale lidé k sobě měli blíž, vzájemně si pomáhali a nikdo nikomu nezáviděl. „Vzpomínky na chví1e prožité s ochotnickým divadlem jsou pro mne těmi nejkrásnějšími. Nesu si je životem jako vzácné mince“ - končí své vyprávění paní Márinka.

Dana Stránská
Paní Dana Stránská prožívala své dětství a rané mládí v malé podkrkonošské vísce Mladé Buky u Svobody n. Úpou. V české dvojtřídce tam zažívala první hřejivé pocity z veřejných vystoupení. Později se stala žákyní obecné školy Velkých Svatoňovicích, kde ji ovanulo ovzduší plné lásky k rodným horám i k velkým rodákům - Karlu a Josefu Čapkovým. S nadšením se zúčastňovala nejrůznějších besídek, kde recitovala a zpívala. S láskou vzpomíná na svoji první divadelní roli - byl jí trpaslík Šmudla v pohádce o Sněhurce. Doslova ji fascinovalo nadšení, s jakým se po válce začal rozvíjet společenský život a poznávala, jak důležité místo v životě lidí si udrželo ochotnické divadlo. Dodnes dokáže paní Dana bravurně odrecitovat úryvky z recitačních pásem J. Wolkera, E. F. Buriana apod. Ty nejkrásnější vzpomínky se však váží k činnosti v divadelním souboru Jirásek ve Vel. Svatoňovicích, který vedl obětavý a zanícený režisér pan Karel Jonáš. Zahrála si tehdy v pohádce Středem země do Afriky, v hrách: Maryša, Domov je u nás, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Hadrián z Římsů, ve hře ve verších Ženichové. K té se váže veselá historka:..jeviště je v pološeru, ženich leží v rakvi, druhý ho hlídá, odbíjí půlnoc... Nic, dlouhatánská pauza. Dana se za kulisou diví: „Co se děje? Který blbec tam má být?“ Ten „blbec“ byla v tomto případě ona. Přiletěla k rakvi, sklání se nad ženichem a prosí: „Co mám říkat?“ - „To bys chtěla vědět, viď ozvalo se z rakve. Byla to odplata za podobný kanadský žertík. Ale i to patří k divadlu, to jsou ty perličky, na které se s láskou vzpomíná celý život.
V roce 1953 zavál osud paní Stránskou do Libochovic, to už měla manžela a tři děti. Náhoda ji nasměrovala do kanceláře Uhelných skladů, kde se stal jejím kolegou pan Jiří Urban, nadšený divadelník a režisér. A tak není divu, že už v roce 1954 objevuje paní Dana libochovická divadelní prkna, a to v operetě Teče voda proti vodě. Režisér byl s jejím výkonem očividně spokojen a tak další role na sebe nenechaly dlouho čekat. Přijala i nabídky režisérů L. Sedláka i F. Brabce. Výčet her, na kterých se podílela, by byl opravdu hodně dlouhý. Nejraději vzpomíná na hry Stromy umírají vstoje, Osm žen, Študáci a kantoři, Výtečníci. Nezištně pomáhala paní Dana i jako maskérka a tak mnohdy jen tak tak stihala svůj výstup. Jednou měla na scéně ohromné „okno“. Kolegové Studnička a Zůnová chvíli čekali na její repliku. Nedočkali se, pokračovali tedy ve svých textech dál. Náhle si Dana vzpomněla - přece se neošidí o tak pěkný výstup! A vychrlila svůj text dodatečně. Kolegům nezbývalo, než opakovat to, co už bylo jednou řečeno. Mezi diváky pak dlouho přetrvával názor, že to tenkrát ti dva /Studnička a Zůnová/ pořádně popletli.
Krásné chvíle prožila paní Stránská i při různých zájezdech, kterých pořádala Scéna celou o řadu. Snad nejvíce legrace zažili ochotníci při a zájezdu do jihočeské Blatné. Na radnici se tam zapletli dokonce mezi svatebčany právě probíhající dvojsvatby, z čehož vznikla celá řada veselých situací. Vrcholem všeho však bylo, když se po teplé J, noci u otevřeného okna probudila a u postele jí visel živý úhoř! Láska k divadlu přešla i na Daniny dcery a vnuky. S dcerami Danou a Irenou dokonce účinkovala v několika představeních. Radost jí dělají i vnuci. Zejména Jakub nechybí v žádném dětském představení. Však také paní Dana ochotně přiložila ruku k dílu, když bylo třeba pomoci při práci s dětmi. Dana Stránská vždycky ráda četla, recitovala, od toho se později odvinula láska k divadlu. Byla i šťastná, že ji ochotníci v Libochovicích mezi sebe, dobře přijali a divadlem doslova žila. Naštěstí našla plné pochopení u manžela, kterému na oplátku tolerovala jeho zájem o fotbal. A tak doma často i. slýchávala laškovné: „Ty moje divadelnice, mělas si vzít truhláře, když máš tak ráda ta prkna“. Ano, ochotnické divadlo bylo, je a bude jejím prvním i posledním zájmem. Zájmem, který jí vždy dával pocit seberealizace a sounáležitosti. Vždyť těch pár lidiček spokojených daným představením bylo o bohatší nejen o jeden večer divadelního představení, ale především o stovku společných o večerů, které vlastnímu představení předcházely. K jevišti totiž patří i kouzlo zkoušek a zákulisí. A tam se tak rád člověk odpoutá od všedních starostí a život se stává krásnějším, radostnějším a bohatším.

Ing. Vladislav Kaspar
Ing. Vladislav Kaspar se narodil 27. 7. 1933 v Prostějově. Obecnou školu navštěvoval v Černé Hoře u Blanska, odtud vždy pramenila jakási potřeba se hlásit k venkovským klukům i v pozdějším věku. Na měšťanskou školu nastoupil do Znojma, ale gymnázium už vystudoval v místě svého narození, tedy v rodném Prostějově. Poté nastoupil na agronomickou fakultu zemědělské školy v Brně, kterou úspěšně ukončil v roce 1957, kdy se také oženil se svou kolegyní na studiích, s ing. Hanou Kasparovou. Za svým budoucím zaměstnáním nastoupili oba manželé na litoměřický okres. Vladislav jako agronom do JZD Lukov u Úštěku. Po roce nastoupil ve Šlechtitelské stanici ve Vrbičanech, kde pracoval jako zootechnik. Záhy přechází jako šlechtitelský referent na ředitelství Šlechtitelské stanice v Doksanech, kde pracuje do roku 1971. Vzhledem k tomu, že v roce 1968 vstoupil do strany a působil zároveň jako předseda odborů na šlechtitelské stanici, byl nejdříve v roce 1970 vyloučen ze strany a posléze v roce 1971 nucen „odejít“ na Šlechtitelskou stanici do Libochovic, neboť tvrdě vystoupil proti vstupu sovětských vojsk. Zhruba po dvou letech je přeřazen na Šlechtitelskou stanici Loucká jako šlechtitel vojtěšky /v této oblasti byl VI. Kaspar považován za špičkového odborníka v republice/. V roce 1980 dochází k reorganizaci šlecht. stanic a ing. Kaspar se vrací do Libochovic, kde nadále pracuje v oblasti šlechtění vojtěšky až do svého odchodu do důchodu. Těšil se na něj velice, často hovořil, ale zároveň i svými skutky nás přesvědčoval o tom, že si zvelebí své důchodcovské hnízdečko v Chodounech /domek po rodičích jeho manželky/. Bohužel podlehl zákeřné chorobě v roce 1994. Toto je velice zkratkovité curiculum vitae jeho občanského života. Nyní se vydáme po stopách jeho životní vášně, tedy divadla. Divadlo Vlad. Kaspar miloval a věnoval mu moře času. Učarovala mu vůně divadelních šminek, závěsů a, prken. Jeho velice krásný znělý hlas dokázal podmaňovat publikum. Poprvé se představil veřejnosti v revuální komedii maďarského autora J. Erdödyho Červené papuče. Hru režíroval Fr. Brabec a byla uvedena v rámci LDL v roce 1963. Vladislav dostal jednu z hlavních rolí a jeho premiéra byla triumfální. Hra měla úspěch nejen kvůli tomu, že sama o sobě byla značně divácká, ale především proto, že najednou stál na prknech herec, který přesvědčil diváky o svém talentu. Přesvědčoval je pak i nadále v dalších hrách jako v r. 1964 ve hře A. Casony Stromy umírají vstoje, 1966 - F. D. Gilroy, Kdo zachrání kovboje, 1967 - John van Druten, Zvonek, bible a svíčka, v roce 1972 i ve hře VI. Vančury Josefína a v roce 1973 M. Bajdžijeva Duel, která jej v Libochovicích nejvíc proslavila. V recenzi Jiřího Beneše tehdejšího poradce 4. krajské, přehlídky v Žatci se psalo, cituji: „Milé překvapení přehlídky představení velmi kultivované v režijní, scénografické i herecké složce, v němž většinou úspěšné hledání jevištní pravdy udržuje hlediště v silném napětí“. Škoda, že se libochovičtí s touto hrou nedostali na Jiráskův Hronov. Následovala další představení. V roce 1974 hra Leonharda Huizinga Žádné zprávy od táty. V roce 1975 hra N. Matukovského Amnestie. V roce 1976 hrál ve hře Fr. Hrubína Křišťálová noc, ke které se vrátil ve stejné postavě /Struna/, ale v jiném souboru, jako host v roce 1984 v Roudnici n. L. V roce 1977 hrál ve hře M. Mihury Maribel a podivná rodina. Pak až do roku 1982 stagnoval. V i tomto roce hrál v nejúspěšnějším představení libochovických ochotníků, a to ve hře J. Hubače Dům na nebesích. Libochovičtí s touto hrou suveréně zvítězili na LDL. V roce 1984 sehrál zajímavou postavu Leoše Jermana ve hře VI. Párala - Miloše Horanského a Vojtěcha z Rona Generální zázrak. Hru jsem osobně režíroval a poznal jsem tak pak svého budoucího nejlepšího a přítele. VI. Kaspar hrál i v další mé režírované hře, a to postavu leutnanta ve hře B. Hrabala - V. Nývlta Ostře sledované vlaky. U „Scény“ VI. Kaspar končil ve hře A. Jiráska Lucerna v režii Fr. Brabce. Jeho nejlepší role jej teprve čekaly, ale to je jiná kapitola. Kapitola, - která se dá nazvat Rádobydivadlo Klapý.

Ladislav Valeš
Divadlo je neodmyslitelná součást mého života říká ve svém vyznání člověk, který amatérskému divadlu propadl doslova tak, jako jiní propadají drogám. Jeho jméno je neoddělitelně spjato se současným vývojem divadelní činnosti, a to nejen v Libochovicích. Jeho jméno zní, jak již mnozí ze čtenářů tuší - Ladislav Valeš. Přistěhoval se do Libochovic v roce 1981 a začal se pomalu rozhlížet po zdejší kulturní činnosti. Měl k ní vždycky blízko. Už jako student střední vojenské spojařské školy se pravidelně zúčastňoval armádní soutěže umělecké tvořivosti. V kategorii „Divadlo poezie“ zvítězil se svojí skupinou 2x v národním kole. Na svém prvním pracovišti - odborném učilišti ve Varnsdorfu, se projevil nejen jako režisér, ale zároveň jako autor, když se svými svěřenci a kolegy nastudoval představení, které sám napsal podle povídek B. Hrabala. Opět se dostavil úspěch v podobě 1. místa v celostátní soutěži odborných učilišť. V Libochovicích brzy zjistil, že zde existuje dobře prosperující divadelní soubor a nabídl mu své služby. Režisér Fr. Brabec mu přidělil roli mladého lékaře ve hře Mirko Stiebra „Báječní milenci potřebují čas“. Láďa roli přijal, ale cítil se nevytížený. Vymýšlel si proto různé lotroviny, kterými obšťastňoval své spoluherce. Sám dnes sebekriticky přiznává, že byl neukázněný, rušivý element, kterého by nyní ve svém souboru netoleroval. Vžijte se třeba do situace Nadi Jáskové - Hladikové, která v roli zdravotní sestřičky dávala svému pacientovi /L. Sedlák/ pod přikrývku skleněnou nádobu, tzv. „bažanta“. První šok při premiéře prožila, když bažanta po chvíli vyjmula skutečně naplněného žlutavou tekutinou. A když se z něj po podání do zákulisí Láďa Valeš s chutí napil, nebyla schopná pokračovat v naučeném textu. Jen tvrdošíjně opakovala slova, která se ovšem nedají reprodukovat. Dlouho jí trvalo, než uvěřila, že je uvnitř docela obyčejné pivo. Představení pokračovalo zdárně dál. Naďa v ordinaci nabídla židli dalšímu pacientovi /Mirek Holfeuer/. Židle však - jako živá - couvla náhle zpět. Naďa tušíc další taškařici, zabrala za židli znovu a poněkud prudčeji. Vlasec, který židli držel, prasknul a židle letěla do protějšího portálu... Láďa se prostě jako prostý herec nudil. A tak se pustil do režie sám. A hned si vzal nelehký oříšek „Generální zázrak“, dramatizaci románu V. Párala. Nastala práce, při které se nikdo z účinkujících nenudil; práce neobyčejně dynamická, náročná na text, na pohyb, na čas. Několik dnů před premiérou shlédl soubor totéž představení v podání herců kladenského divadla. Po návratu naházeli členové souboru svému režisérovi scénáře k nohám: „Tohle přece nemůžeme nikdy zvládnout“. Láďa Valeš má však jeden ohromný dar. Dokáže lidi přesvědčit, zapálit je pro věc. Přesvědčil tehdy i své ovečky, představení bylo dokončeno. Do povědomí libochovických diváků přešel nový, mladý režisér a spolu s ním nové, moderní, autorské divadlo.
Soubor se s „Generálním zázrakem“ úspěšně zúčastnil opět po mnoha letech krajské přehlídky a hned zde získal několik ocenění. S menším pochopením a rozporuplně bylo však představení přijato domácími diváky. Někteří byli nadšeni, jiní zklamáni. A nutno přiznat, že těchto druhých bylo víc. Tradiční způsob divadla byl přece jenom v Libochovicích po léta zabydlený, Lidé mu rozumněji. Ale takovéto experimenty? Také porota měla námitky. A navíc přišel zákaz „shora“; Představení je ideologicky nevhodné! Mladý režisér vzdoroval, jak jen to šlo. Přesvědčoval ideologické pracovníky, hádal se s porotci. A tvrdošíjně pokračoval v práci. Brzy vzniklo další představení, Hrabalovy „Ostře sledované vlaky“. Situace se opakovala - úspěch na krajské přehlídce a nepochopení domácích diváků. Proti nezvyklé a příliš intenzívní práci souboru se postavilo i tehdejší vedení závodního klubu ROH, které obvinilo režiséra m. j. za nedodržování řádu závodního klubu a omezování činnosti dalších klubových aktivit. Rozpory vyvrcholily v roce 1985, kdy po nevybíravé kritice práce stávajícího DS Scéna, vedení závodního klubu i některých jednotlivců ze strany L. Valeše rozhodlo vedení scény o vyloučení mladého režiséra ze svých řad... Láďa však bez divadla nemohl žít. Hned po roce 1986 založil nový soubor Rádobydivadlo v Klapém. A zahájil s jeho členy neobyčejně intenzívní práci. Za 10 let své činnosti si Rádobydivadlo získalo ‚značné renomé mezi divadelními ochotníky v celé republice. Zúčastňuje se všech národních přehlídek a reprezentuje často naši republiku i v zahraničí. A jeho režisér? Je to pro něj veliká satisfakce. Úspěchy, které sliboval Scéně, se dostavily, ovšem s jiným souborem. Jako Libochovičákovi mu však přesto kousek místečka v srdci pro Scénu zbylo. Horké hlavy vychladly na obou stranách a tak se Láďa stal opět nejen členem Scény, ale dokonce jejím předsedou. Nezištně a obětavě už 3. rokem organizuje tradiční Libochovické divadelní léto, jehož úroveň rok od roku stoupá. Nevzdává se ani myšlenky na spolupráci režijní. A to je moc dobře, vždyť veliké problémy, které vznikly Libochovickému souboru nejen vlivem generační krize, ale i ztrátou zázemí /uzavřením kulturního zařízení/ by mohly časem vést k zániku té ohromné divadelní tradice. „K tomu nesmí dojít“ říká dnes předseda Scény a intenzívně se snaží vyřešit problém jak skloubit práci s oběma soubory. Nechce totiž nic dělat polovičatě. Tak jak je náročný ke svým kolegům - hercům, tak, jak je náročný i sám k sobě. Nerad otrocky přejímá divadelní texty. Fascinuje ho tvůrčí činnost, proto píše sám předlohy svých představení, jimiž se snaží působit na emoce diváků. Je šťastný, když se mu to daří. Pro Láďu Valeše je divadlo skutečnou drogou. Drogou, která mu mnoho dala, ale také mnoho vzala... Ale Láďa je paličák, ten to nevzdá!

TECHOD
Kouzelníci v zákulisí O úspěchu či neúspěchu divadelního představení nerozhodují vždy jen herci, ale často i mnoho těch „neviditelných“ tvůrců inscenací, kteří jsou schováni za osvětlovacími pulty, za zvukovými ovládacími panely, anebo jen v zákulisí čekají, aby přiložili ruku k di1u, bude-li to potřeba. Takovýchto obětavců se našlo v Libochovicích během těch 70. let celá řada. Říkalo se jim prostě TECHOD, což byla zkratka pro technický odbor Scény. Pod rukama těchto „kouzelníků“ se naše jeviště měnilo tu v rozkvetlou zahradu, tu v les, náhle zde vyrostla pěkná chata, mlýnská světnice nebo zámecká komnata. A když se to vše umocnilo vhodným nasvícením a emotivní hudbou, vznikal dokonalý estetický zážitek. Mezi výborné výtvarníky Scény patřil především pan Alois Pilař, Bohumil Kroupa, Lotar Sedlák, paní Věra Neudertová a v neposlední řadě i externí spolupracovník Jan Mikula. Pod šikovnýma rukama pánů Jana Kalouše, Františka Neuderta, Korouse, Laina, dále pánů Antonína Dlouhého, Jana Šány, Petra Vyšaty, bratrů Marešových vznikaly nejen kulisy a rekvizity, ale každoročně i náročná konstrukce hlediště, která se stavěla z mnoha desítek dřevěných praktikáblů. O tom, jaká kouzla se dají vytvářet pomocí světel, by nám mohl vyprávět především pan Jan Šána, který převzal žezlo osvětlovače od p. Františka Kabáta a obětavě ho třímá dodnes. O divadelní muzice by určitě zasvěceně pohovořil p. učitel Milan Elman, který se svými muzikanty podílel na vzniku působivé hudby ke klasickým hrám - Lucerně, Strakonickému dudákovi a také k pohádce Čarodějný bál. Pan Pavel Kvěch byl neobyčejně šikovným zvukařem. Dokázal vytvořit dokonalou iluzi charakteristických zvuků a tónů a profesionálním způsobem ovládal zvukovou techniku. Škoda jen, že o všem tomto dění můžeme psát v minulém čase. Pravda, několik těch šikovných a obětavých lidí už není mezi námi. Jistě by se však opět někteří našli. Ale je těžké „vařit bez plotny“. A tak nám všem, kteří máme divadlo a svoji Scénu rádi, nezbývá, než se smutkem v duši dívat na to, jak náš bývalý stánek kultury, ve kterém jsme prožili tolik příjemných i horkých chvilek, chátrá V divadle se sice dá improvizovat, ale není to ono. Tak nezbývá než čekat a věřit, že se na odpovídajících místech najdou lidé, kteří se zasadí o to, aby byl v Libochovicích opět důstojný prostor k provozování nejen divadelní činnosti. Zatím nezbývá nic jiného, než popřát Scéně do dalšího období „ZLOMTE VAZ“

Úspěchy Libochovické scény na LDL

I. ročník 1958 8. 5 - 15. 6. (12 představení)
Pro tento ročník nastudovala Marie Gruntová incenaci F. Gotze - Malostranská humoreska, Lotar Sedlák hru Chudák manžel od Moliera a Věc Makropulos K. Čapka
II. ročník 1959 6. 6. - 27. 6. (8 představení a 1 pohádka)
7. 6. odhalení pamětní desky spisovateli a dramatikovi E. A. Hruškovi /Kaplířova ulice č. p. 200/
6. 6. uvedla Scéna estrádní pásmo na zámeckém nádvoří pod názvem „Na vlnách Oharky“. J. Urban nastudoval Pavlíčkovou Černou vlajku, která získalo 2. místo v hodnocení Souboru
20. 6. divadelní karneval se konal na zámeckém nádvoří
III. ročník 1960 8. 5. - 4. 6. (9 představení)
František Brabec režíroval Předtuchu M. Pujmanové, která získala 3. místo
IV. ročník 1961 8.5. - 4.6. (13 představení a 3 pohádky)
Scéna se prezentovala hrou L. Aškénázyho - Host režie F. Brabec a V. Blažka Příliš štědrý večer režie L. Sedlák. Cenu za režii obdržel F. Brabec, za scénu L. Sedlák. V hodnocení Host získal 3. místo
V. ročník 1962 7. 5.- 23. 6. (16 představení a 1 pohádka)
B. Březovský - Nebezpečný věk F. Brabec, J. Mlejnek - Červená záplata (M. Gruntová) a R. Nash (Sedlák) jsou názvy inscenaci v provedení Scény. Cenu za scénu obdržel L. Sedlák a v souborech 3 místo pro Nebezpečný věk
VI. ročník (Video) 1963 18. 5. - 6. 7 (15 1 představen)
Fripiri od S. Lichého si připravila M. Gruntová a Červené papuče J. Ordonyho F. Brabec. 3. cenu za mužskou hereckou roli dostal ing. V. Kaspar za postavu Arkána v Červených papučích. Za zmínku stojí, že tento ročník shlédlo 4 946 diváků
VII. ročník (video) 1964 16. 5. - 5. 7. (13 1 představeni)
Stromy umírají vstoje A. Casanovy v režii Sedláka a Fyzikové F. Dürremetta v režii F. Brabce. Dosud největší úspěch: 1. místo získala Scéna Libochovice za hru F. Dürrermatta - Fyzikové v režii Františka Brabce
VIII. ročník (video) 1965 16. 5. - 26. 6. (10 1 představení)
Osm žen R. Tomase, režie F. Brabec. Zvláštní cena poroty Scéna Libochovice - Osm žen. 3.cenu za scénu obdržel L Sedlák a 3. cenu za ženskou hereckou roli Dana Stránská
IX. ročník 1966 14. 5. - 25. 6. (11 1 představení)
Kdo zachrání kovboje? režíroval F. Brabec hru autora F. D. Girloye. Hra získala cenu poroty a navíc 2. místo za ženský herecký výkon dostala M. Veřtatová
X. ročník 1967 13. 5. - 24. 6. (11 3 představení)
J. V. Dliiten - Zvonek, bible a svíčka, režie F. Brabec. Jako čestný host se zúčastnil herec Bedřich Prokoš, který zasedal v porotě. Soubor obdržel 3. cenu, 1 místo za scénu si odnesl Bohumír Kroupa a Laděna Králová 2. místo za ženský herecký výkon
XI. ročník 1968 9. 5. - 22. 6. (12 1 představení)
Karafiátovy Broučky režírovala Anna Černá a Veřejného žalobce F. Hochwaldera F. Brabec.2 místo za režii získal F. Brabec, za scénu také 3 B.Kroupa a za mimořádný herecký výkon A. Pilař postavu Heronal
XII. ročník 1969 10. 5. -20. 6. (11 3 představení)
Manzari - Naše drahé děti F. Brabec –režie Götz - Dům v Montevideu. Sedlák / Z. Skořepa – Šípková Růženka A. Černá Scéna Libochovice 3. cenu za soubory (Naše drahé děti), čestné uznání A. Černá
XIII. ročník 1970 9. 5. - 12. 6. (10 2 představení)
F. Dostál - Výtečníci. Sedlák a V. Werner – Právo na hřích F. Brabec Výtečníci získali Cenu diváka a B. Kroupa stejné místo za scénu v téže hře. Diváků - 4.000
XIV. ročník 1971 8. 5. - 18. 6. (11 3 představení)
Pohádku režírovala A. Černá – Lotras Buriburda Tvarůžek / L. Sedlák Študáci a kantoři J. Žáka a F. Brabec: Lišky, dobrou noc od I. Rusňáka Lišky dobrou noc byly v hodnocení souborů třetí
XV. ročník 1972 8. 5. -16. 6. (12 2 představení)
Pohádku Jolana a VIII.B nastudovala A.Černá, F. Brabec Vančurovu Josefinu 3. místo za scénu Josefiny dostal L. Sedlák a stejné ohodnocení M. Gruntová za roli Smrčkové. V dětské přehlídce zvítězila Jolana a VIII.B
XVI. ročník 1973 8. 5. - 15. 6. (11 2 představení)
A. Arbuzov - Romance ve třech- Sedlák M, Bajdžijev - Duel F. Brabec a J. Sypal - Jak děti zachránili svět A. Černá. Duel obsadil v hodnocení souborů 2. místo, kromě toho získal cenu poroty, cenu diváka. Dětské představení zvítězilo
XVII. ročník 1974 8. 5. - 14. 6. (11 5 představení)
R. Klingenbeck režíroval hru L. Huizinga Žádné zprávy od táty, F. Brabec režíroval hru O. Zahradníka Sólo pro bicí hodiny a A. Černá pohádku Slunečná Helenka, Ing. Kaspar dostal 3. cenu za herecký výkon ve hře Žádné zprávy od táty
XVIII. ročník 1975 7. 5. - 13. 6. (11 6 představení)
Amnestii M. Matukovského připravil F. Brabec a A. Černá pohádku Zlatá brána
XIX. ročník 1976 7. 5. - 18. 6. (10 5 představení)
F. Hrubín - Křišťálová noc v režii F. Brabce a pohádka Stříbrná studánka v režii A. Černé Scéna Libochovice získala 2. místa za obě představení
XX. ročník 1977 12. 5.-17. 6. (11 3 představení)
PhMr. Jaromír Procházka režijně debutoval Víkendem uprostřed týdne od J. Otčenáška a 2. představení nastudoval F. Brabec. Byla to Maribel a podivná rodina M. Mihury, A.Černá uvedla hru D.Jandové Soví princezny
XXI. ročník 1978 11. 5. - 13. 6. (11 4 představení)
Kytice pro panenku Vojtěcha Trapla připravil F. Brabec. Inscenace získala cenu diváka režisér 3. cenu za režii a 1. cenu za scénu Jan Mikula. - Jak krtek ke kalhotkám přišel - v nastudování A. Černé získal cenu za režii
XXII. ročník 1979 11. 5. -15. 6. (9 4 představení)
Pavel Hajný - Domácí víno /režie F. Brabec/ získal cenu diváka a M. Gruntová dostala 1. cenu za herecký výkon. F. Brabec navíc obdržel cenu ředitele Sklo Union. V dětské části paní Černá byla 1. s pohádkou O slunečné panence a dešťovém panáčku
XXIII. ročník 1980 9. 5 - 13. 6. (8 2 představení)
Cenu ředitele závodu dostal F. Brabec za dlouholetou režijní a organizační práci, 2. cenu dostal TECHOD (technický odbor) a Antonín Dlouhý 3. cenu za herecký výkon a to vše za Poslední prázdniny M. Stiebera
16. 10. - 25. 10. se konala v sále U tří lip krajská přehlídka amatérských souborů Antonín Dlouhý získal 3. cenu za herecký výkon, stejně jako Václava Ščuková. TECHOD byl opět 2. To vše za Poslední prázdniny
XXIV. ročník 1981 8. 5. -12. 6. (10 4 představení)
Daň zrání režii F. Brabce přinesla 2. místo Techod Libochovice za scénu a ing. A. Burdové za herecký výkon. Deštík je název pohádky, kterou připravila A. Černá
XXV. ročník 1982 5. 5. - 11. 6. (10 4 představení)
Již podruhé za 25 ročníků divadelního festivalu se podařilo F.Brabcovi získat putovní pohár a 1 místo. Bylo to za hru Hubače - Dům na nebesích. Marie Gruntová byla 1. v hereckých výkonech žen a za scénu získal Mikula 2. místo
XXVI. ročník 1983 4. 5. - 10. 6. (10 5 představení)
Scéna Libochovice uvedla hni M. Stiebera - Báječní milenci potřebují čas - v režii F. Brabce
XXVII. ročník 1984 7.5. - 15.6. (10 5 představení)
Režijně debutoval Ladislav Valeš uvedením Páralova Generálního zázraku. Paní Černá připravila pohádku Šípková Růženka
XXVIII. ročník 1985 8. 5. - 24. 6. (10 3 představení)
Ladislav Valeš uvedl hru B. Hrabala Ostře sledované vlaky a F. Brabec, Hubač - Stará dobrá kapela
XXIX. ročník 1986 8. 5. - 13. 6. (10 5 představení)
Ing. A. Burdová režijně debutovala hrou D. Jandové- Čarodějný bál
XXX. ročník 1987 7. 5. - 12. 6. (10 4 představení)
F. Brabec připravil Jiráskovu Lucernu
XXXI. ročník 1988 5. 5. - 18. 6. (11 4 představení)
J. Solovič - Meridián v režii F. Brabce, ing. Burdová Hru E. Uspnského - L. Valeše - Prázdniny s babou Jagou
XXXII. ročník 1989 6. 5. - 3. 6. (7 4 přestavení.)
J. K. Tyl - Strakonický dudák, režie F. Brabce 2 cenu za postavu Tomáše získal Oldřich Grunt, cenu Lotara Sedláka za úspěšný debut v roli Dorotky Liběna Štěpánová
XXXIII. ročník 1990 10. 5. - 15. 6. (7 2 představení)
Cenu Lotara Sedláka dostal František Brabec, který pro letošní přehlídku připravil Sonatinu pro páva O. Zahradníka. Čestné uznání obdržel Oldřich Urban za postavu kupce. Hana Vaněčková nastudovala pohádku Hra na Robinsony
XXXIV. ročník 1991 23. 5. - 14. 6. (6 2 představení)
Cenu diváka získala Vrchlického Noc na Karlštejně /F. Brabec/ a Jan Mikula dostal cenu za scénu
XXXV. ročník 1992 21. 5. - 13. 6. (6 představení)
Cenu diváka získala Zelňačka R. Falleta v režijním debutu Jaromíra Holfeuera
XXXVI. ročník 1993 20. 5.- 18. 6. (7 2 představení)
O černém klobouku a duhovém míči je název pohádky v provedení A. Černé. J. Holfeuer uvedl Zelňačku. A. Černá za dlouholetou práci s dětmi obdržela cenu Lotara Sedláka
XXXVII. ročník 1994
Scéna nenastudovala žádné představení
XXXVIII. ročník 1995 2. 6. - 24. 6.
Scéna nenastudovala žádné představení
XXXIX. ročník 1996 29. 5.- 13. 8. ( 8 představení)
Léčba Čechovem, Dvě aktovky , režie L. Vanič, A. Burdová -cena Lotara Sedláka
XL. ročník 1997 20. 5. - 21. 6. (15 představení)
Taneční hodiny pro pokročilé, režie L. Valeš, Josef Tuček cena Lotara Sedláka
XLI. ročník 1998 31. 5. - 26. 6. (8 1 představení)
Scéna nenastudovala žádné představení
XLII. ročník 1999 3. 6. - 18. 6. (7 představení)
Malované milování aneb věno slečny Laury - režie Alena Burdová
XLIII. ročník 2000 1.6. – 23. 6. (10 představení)
Scéna nenastudovala žádné představení
XLIV. ročník 2001 1. 6. - 23. 6. (7 představení)
Motýl..Motýl,režie Alena Burdová, 2místo, Lukáš Burda cena J. Holfeuera, Cena za nejlepší ženský výkon E. Andělová, Cena diváka
XLV. ročník 2002 30. 5. - 28. 6. (7 představení)
Manžel pro Opalu - režie E. Andělová, Hazmburská saň - režie Alena Burdová, Cena za nejlepší ženský herecký výkon - A. Burdová, Manžel pro Opalu - cena diváka, cena org. výboru LDL
XLVI. ročník 2003 29. 5. - 27. 6. (8 3 představení)
Naši Furianti - režie Jaroslav Kodeš j.h., cena za nejlepší inscenaci putovní pohár, Jiří Dědourek cena za nejlepší mužský výkon (vysloužilec Bláha), Cena Jana Holfeuera za mladý tal. výkon B. Pokorné (Kristýna), Cena diváka, Cena Lothara Sedláka za přípravu a realizaci, Cena organizačního výboru

O publikaci:
Publikace Libochovice vznikla na základě sporu o bezvýznamnou věc z historie města. Na základě toho vznikl hlubší zájem zjistit, jak to opravdu v Libochovicích bylo. Je v mnoha směrech poučné a zajímavé zjistit, že třeba v životě města se některé děje periodicky opakují (např. spory na radnici).
Laskavému čtenáři budu vděčný za přínosný poznatek o historii města Libochovic.

autor : Tomáš Černý, Jeronýmova 725, Libochovice, červenec 2003