JANÁL, Zdeněk. Čekání na konec světa, pardon, na K/katona. Zpravodaj Jiráskova Hronova, 2020, č. 4, s. 4
Statické divadlo se zaštiťuje tím, že je divadlem nonartificiálním, nehereckým, nedivadelním, rozvíjí důkladně svoji originální poetiku, přitom je, zdá se mi, souborem, který své inscenaci velmi důkladně promýšlí – a zdánlivý galimatyáš vršících se fragmentů a promluv má přesně vystavěný.
Divákovi vnímání své inscenace Párek neulehčuje žádným srozumitelným příběhem, zve ho však ke společnému prozkoumávání problematiky současného světa a obecného či spíše lidového českého myšlení, jehož jazykem k nám protagonisté či performeři promlouvají, přitom se mu zároveň jízlivě, ovšem i poeticky, vysmívají.
Katon je již za dveřmi, záhy je hrozbou katastrofy (která se ale možná již stala a my žijeme v době postkatastrofické, i když na katastrofu teprve čekáme?) něco jiného, jak už tomu bylo mnohokrát – a na staré hrozby si již nikdo nevzpomene. Ale jako by právě hrozící katonová (nebo dnes covidová) hrozba je tím, co nás určuje, co nám dává palivo k úvahám, stálému mluvení a vymezování se (alespoň máme spoustu novinek ke čtení ve svých mobilech, nenudíme se), přesto však ne k činu, neboť na čin není nikdy ten správný čas. Odhodlat se k činu, každý sám za sebe, to se přeci nikdy nehodí. Však ani diváci, k činu během představení vybídnutí, neudělají nic proti tomu, když už se promluvy účinkujících točí v kruhu, opakují se, ale sedí a čekají, co se stane něco se přeci musí stát! Ovšem, nemusí. Ale vědomí toho, že může, onen strach i očekávání, jsou zřejmě motorem, který nás žene dál. Pocit ohrožení si asi musíme sami sobě vštěpovat, i kdyby žádné nebylo – žehrání na to, že již nemáme žádné hodnoty a jistoty, nám připomíná, že přeci jen nějaké máme. S úšklebkem Statického divadla to pro nás Čechy má být párek s hořčicí a pivem – a ten nám přeci nemůže nikdo vzít! Ani katon, ani nikdo jiný! Modlíme se proto k poslednímu párku! I když už ani ten párek není takový, jaký býval.
Alespoň tak nás vidí tvůrci Statického divadla v čele s autorem a režisérem Jakubem Tichým. Ale sami inscenátoři jsou pro nás zároveň důkazem
– a rezonování jejich filosoficko-(ne)divadelní hříčky v publiku – že až tak zlé to s námi nebude. Párek se naštěstí nestal pouhou agitkou na téma, co vše je v současné společnosti hrozné, inscenace má vtip a nadhled a umně si pohrává s divadelními principy. Žehrání to tedy sice trochu je, ale bohatě ozvláštněné; čili jsem měl vždy chuť sledovat dění na scéně dále – i když tušíme, že se vlastně nic nestane. Nicméně přece! Závěrečná scénografická tečka se spojením dvou českých vlajek tak, že uvnitř vznikl kosočtverec, je zkratkou symbolicky vystihující hlavní téma, do kterého se Statické divadlo pustilo, a o kterém s námi performativně meditovalo.
JANÁL, Zdeněk. Čekání na konec světa, pardon, na K/katona. Zpravodaj Jiráskova Hronova, 2020, č. 4, s. 4
Divákovi vnímání své inscenace Párek neulehčuje žádným srozumitelným příběhem, zve ho však ke společnému prozkoumávání problematiky současného světa a obecného či spíše lidového českého myšlení, jehož jazykem k nám protagonisté či performeři promlouvají, přitom se mu zároveň jízlivě, ovšem i poeticky, vysmívají.
Katon je již za dveřmi, záhy je hrozbou katastrofy (která se ale možná již stala a my žijeme v době postkatastrofické, i když na katastrofu teprve čekáme?) něco jiného, jak už tomu bylo mnohokrát – a na staré hrozby si již nikdo nevzpomene. Ale jako by právě hrozící katonová (nebo dnes covidová) hrozba je tím, co nás určuje, co nám dává palivo k úvahám, stálému mluvení a vymezování se (alespoň máme spoustu novinek ke čtení ve svých mobilech, nenudíme se), přesto však ne k činu, neboť na čin není nikdy ten správný čas. Odhodlat se k činu, každý sám za sebe, to se přeci nikdy nehodí. Však ani diváci, k činu během představení vybídnutí, neudělají nic proti tomu, když už se promluvy účinkujících točí v kruhu, opakují se, ale sedí a čekají, co se stane něco se přeci musí stát! Ovšem, nemusí. Ale vědomí toho, že může, onen strach i očekávání, jsou zřejmě motorem, který nás žene dál. Pocit ohrožení si asi musíme sami sobě vštěpovat, i kdyby žádné nebylo – žehrání na to, že již nemáme žádné hodnoty a jistoty, nám připomíná, že přeci jen nějaké máme. S úšklebkem Statického divadla to pro nás Čechy má být párek s hořčicí a pivem – a ten nám přeci nemůže nikdo vzít! Ani katon, ani nikdo jiný! Modlíme se proto k poslednímu párku! I když už ani ten párek není takový, jaký býval.
Alespoň tak nás vidí tvůrci Statického divadla v čele s autorem a režisérem Jakubem Tichým. Ale sami inscenátoři jsou pro nás zároveň důkazem
– a rezonování jejich filosoficko-(ne)divadelní hříčky v publiku – že až tak zlé to s námi nebude. Párek se naštěstí nestal pouhou agitkou na téma, co vše je v současné společnosti hrozné, inscenace má vtip a nadhled a umně si pohrává s divadelními principy. Žehrání to tedy sice trochu je, ale bohatě ozvláštněné; čili jsem měl vždy chuť sledovat dění na scéně dále – i když tušíme, že se vlastně nic nestane. Nicméně přece! Závěrečná scénografická tečka se spojením dvou českých vlajek tak, že uvnitř vznikl kosočtverec, je zkratkou symbolicky vystihující hlavní téma, do kterého se Statické divadlo pustilo, a o kterém s námi performativně meditovalo.
JANÁL, Zdeněk. Čekání na konec světa, pardon, na K/katona. Zpravodaj Jiráskova Hronova, 2020, č. 4, s. 4
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.