MICHNA, Radomír: Dějiny ochotnického divadelnictví na Místecku, Brušpersku a Frenštátsku do roku 1945 I.část

Radomír Michna:

Dějiny ochotnického divadelnictví na Místecku, Brušpersku a Frenštátsku do roku 1945
Diplomová práce

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA, FILOZOFICKÁ FAKULTA, KATEDRA HISTORIE 2000
Obsah

Str.
I. Úvod 5
II. Obecná část - pojednání
II. 1. Stručný nástin vývoje českého ochotnického divadla v Čechách a na Moravě do roku 1945 9
II. 2. Podmínek pro vznik ochotnických aktivit v regionu 17
II. 2. 1. Národnostní a kulturní klima 17
II. 2. 2. Vliv kočovných profesionálních divadelních společností 22
II. 3. Počátek a vývoj regionálního ochotnického divadelnictví 29
II. 3. 1. Samostatná ochotnická sdružení a spolky (jednoty) 30
II. 3. 2. Čtenářské besedy a odbory Národních jednot 52
II. 3. 3. Tělovýchovné spolky 54
II. 3. 4. Profesní a dělnické spolky a organizace 57
II. 3. 5. Ostatním spolky 59
II. 4. Ochotnické divadlo v době okupace 1939-1945 62
II. 5 Pozadí fungování ochotnických souborů 65
II. 5. 1. Základní právní předpoklady pořádání divadelních představení a cenzura 65
II. 5. 2. Ústřední ochotnické organizace 68
II. 5. 3. Divadelní periodika 71
II. 5. 4. Divadelní příručky a tvorba představení 72
II. 5. 5. Finanční stránka ochotnických představení 76
II. 5. 6. Divadelní sály a jejich vybavení 80
III. Místopisná část - Místopis českého ochotnického divadla v regionu do roku 1945 82
IV. Závěr 115
V. Seznam pramenů a literatury 116
Seznam použitých zkratek 121
VI. Přílohy 122


Úvod

Ochotnické divadlo patřilo a patří k tradičním formám kulturních aktivit. Proto mu byla doposud věnována značná pozornost. Většina publikací, laických a odborných studií, věnujících se syntéze vývoje českého ochotnického divadla u nás, klade největší důraz na oblast Čech, a to z pochopitelných důvodů, neboť zde se objevily ochotnické aktivity nejdříve. Ochotníci v první fázi svého vývoje hráli národně a kulturně buditelskou roli. Mnohé ochotnické spolky a sdružení patřily k prvním náznakům českého spolkového života. Úzká sepjatost ochotnického divadla s „národním obrozením“ dává odpověď na značné zpoždění jeho počátku a dalšího vývoje v oblastech Moravy a Slezska. Přesto si i tyto oblasti zaslouží, aby jim byla z hlediska historie ochotnického divadla věnována pozornost.
Záměrem diplomové práce je podat obraz vývoje českého ochotnického (činoherního) divadelnictví v části severovýchodní Moravy. Region vymezujeme teritoriem soudních okresů Místek a Frenštát – konkrétně městy a obcemi (současný stav): Brušperk, Fryčovice, Frýdlant n. Ostravicí, Hodoňovice, Chlebovice, Kunčičky u Bašky, Lhotka, Metylovice, Místek s Koloredovem a osadou Bahno, Myslík, Ostravice se Starými Hamry, Palkovice, Pstruží, Rychaltice, Sklenov-Hukvaldy, Paskov s Oprechticemi (do roku 1870 soudní okres Místek) Staříč, Sviadnov, Zelinkovice-Lysůvky, Žabeň (vše soudní okres Místek), dále Bordovice, Čeladná, Frenštát p. Radhoštěm, Kozlovice, Kunčice p. Ondřejníkem, Lichnov, Měrkovice, Tichá, Trojanovice, Vlčovice (vše soudní okres Frenštát). Celkem 30 obcí s jejich místními částmi. Navíc jsou do kapitoly III. (Místopis) zařazeny dvě sousední obce soudního okresu Moravská Ostrava - Krmelín a Stará Ves n. Ondřejnící.
***
Diplomová je rozdělena do následujících částí:
Část I. - Úvod
Část II. – Obecné pojednání – se bude dělit do následujících pěti kapitol:
První kapitola (II. 1.) má podat stručný nástin vývoje českého ochotnického divadla v Čechách a na Moravě do roku 1945 a vytvořit tak širší rámec pro obraz vývoje daného regionu. Těžiště informací k této kapitole vychází z dobové a soudobé literatury.
Druhá kapitola (II. 2.), týkající se podmínek pro vznik ochotnických aktivit v regionu, je rozdělena na dvě podkapitoly. První podkapitola (II. 2. 1) má za úkol přiblížit národnostní, společenské a kulturní podmínky, ve kterých první ochotnické spolky a sdružení vznikaly, druhá (II. 2. 2.) vliv kočovných profesionálních divadelních společností na ochotníky a celou společnost.
Třetí kapitola (II. 3.), tvořící stěžejní část práce – počátek a vývoj regionálního divadelnictví - má rovněž několik částí, rozdělených podle typu organizace ochotnické činnosti. První část (II. 3. 1.) se vztahuje k samostatným ochotnickým sdružením a spolkům s největším důrazem na města Frenštát p. Radhoštěm, Brušperk a Místek, druhá (II. 3. 2.) k ochotnickým aktivitám čtenářských besed a odborů Národních jednot, třetí (II. 3. 3.) se věnuje tělovýchovným spolkům, čtvrtá (II. 3. 4.) profesním a dělnickým spolkům a organizacím a pátá (II. 3. 5.) ostatním spolkům a organizacím s ochotnickou činností.
Čtvrtá kapitola (II. 4.) podává stručný nástin vývoje ochotnického divadla v době okupace 1939-1945 s konkrétními příklady z regionu.
Pátá kapitola (II. 5.), týkající se pozadí fungování ochotnických souborů, je opět rozdělena do několika podkapitol. První podkapitola (II. 5. 1.) má za úkol prezentovat základní právní předpoklady pořádání divadelních představení a vliv cenzury, druhá (II. 5. 2.) funkci ústředních ochotnických organizací, třetí (II. 5. 3.) by měla podat přehled základních dobových divadelních periodik, čtvrtá (II. 5. 4.) funkci metodických divadelních příruček a jejich vliv na tvorbu představení. Předposlední podkapitola (II. 5. 5.) se pokouší prezentovat finanční stránku ochotnických představení, podkapitola poslední (II. 5. 6.) divadelní sály a jejich vybavení.
Část III. – Místopisnou – bude tvořit abecedně seřazený místopis českého ochotnického divadla v regionu.
Část IV. – Závěr
Část V. - Seznam pramenů a literatury
Část VI. – Přílohy – soupisy představení, fotografický materiál apod. Tvoří důležitou součást práce, neboť je na ně v textu mnohokrát odkazováno.
***
Podklady pro sepsání diplomové práce byly shromážděny z části z archivních pramenů, z části z literatury.
Využití archívní pramenné základny bylo odvislé od dochovanosti a zpracovanosti příslušných fondů. Byly použity fondy ze SOkA Frýdek-Místek, SOkA Nový Jičín a AM Ostravy. Nejvíce materiálů se dochovalo k působení samostatných ochotnických spolků – Kallusovo divadelní sdružení a JDO Frenštát p. R, JDO Brušperk a DDO Místek (zde velmi cenné zápisní knihy ze schůzí, dovolující sledovat vnitřní fungování spolku). K ostatním spolkům s ochotnickou činností je již materiálů méně – jednak nejsou dostupné (zpracované), jednak nemají potřebnou výpovědní hodnotu. Jedním z nejdůležitějších archivních pramenů pro vznik práce byl fond Okresního úřadu Místek, kde jsou uloženy žádosti o povolování divadelních představení. Bohužel se nedochovaly v úplnosti – pouze pro období 1879-1904, 1932-36, 1942-1944. Chybějící mezery se daly vyplnit u měst Místek a Brušperk, kde byly žádosti uloženy v rámci fondu města.
Další důležité informace poskytlo studium kronik a pamětních knih obcí regionů. Zde zjištěné informace však neměly vždy stejnou kvalitu – mnoho kronikářů zaznamenávalo jen představení u příležitostí významných akcí a oslav.
Významným pramenem k ochotnickému divadlu v Místku a okolí je pozůstalost Bohdana Horáka, uložená v SOkA Frýdek-Místek, další informace poskytuji rukopisné a strojopisné práce.
V AM Ostravy je uložen fond Župy divadelních ochotníků v Moravské Ostravě, který pomohl objasnit některé vazby regionálních souborů k této organizaci (mezistupeň správy ÚMDOČ).
Použitelná literatura k dané (regionální) problematice je značně atomizována. Syntetičtější práce doposud nevyšla, pouze články a kratší studie k vývoji divadelní kultury v některých obcích. Hodnotné jsou autentické záznamy z různých „památníků“ (hlavně „Památník divadelních ochotníků z Brušperka“ pro vývoj ochotnictví v Brušperku). Část informací poskytují monografie jednotlivých obcí, cenné převážně tím, že kapitoly věnované ochotnictví mnohdy čerpají z výpovědí pamětníků. Samostatná studie byla vydána pouze pro Frenštát p. R. („Katalog výstavy k 150. výročí počátků ochotnictví ve městě“) a pro Brušperk („100 let ochotnického divadla v Brušperku“).
Informace o všeobecném vývoji ochotnického divadla podávají hlavně práce Vondráčkovy a kolektivní vícesvazkové dílo „(Akademické) Dějiny českého divadla“.
Podrobněji – viz Seznam pramenů a literatury.



II. 1. Stručný nástin vývoje českého ochotnického divadla v Čechách a na Moravě do roku 1945

Centrem kultury - tedy i divadelní - v českých zemích byla Praha. Zde vzniklo roku 1738 v Kotcích první stále městské divadlo. Zpočátku sloužilo především lidové zábavě reprezentované tradiční burleskou, pantomimou a německou improvizační komedií. Teprve v roce 1771 nový ředitel činohry J. J. Brunian zahájil boj proti těmto „lehčím“ žánrům a začal prezentovat hlavně francouzskou, německou a italskou činohru. V divadle rovněž nemohla chybět ani operní scéna – italská.
Divadlo začíná podporovat i osvícensky naladěná část šlechty. Dochází k rozvoji divadelní kultury v Praze - postupně se konstituují další divadla: Thunovské divadlo na Malé Straně, Nosticovo (Stavovské) divadlo (od 1783, první divadelní budova u nás, která byla technicky i umělecky srovnatelná s tehdejšími evropskými divadly).
Osvícenské ideje 18. století výrazně přispěly k rozvoji divadelního umění. Osvícenci byli přesvědčeni, že herecké umění má mimořádný vliv na mravnost společnosti, jedince a státu, jejich vzdělání a tříbení pojmů. Proto bylo nutné poskytnou tuto formu umění i publiku, které mluvilo česky.
První české představení bylo uvedeno roku 1771 v Kotcích za Brunianovy éry. Šlo o nezdařilý překlad německé veselohry „Kníže Honzík“ od Krügera. Ve Stavovském divadle se poprvé česky hrálo za ředitele F. Bully z Karlsruhe 20. 1. 1785 (Stephaniova veselohra „Odběhlec z lásky synovské“). O rok později již vznikla první stálá scéna pro české publikum, a to v souvislosti s otevřením Královského-císařského vlasteneckého divadla v Boudě na Koňském trhu, o šest let později přeneseného do zrušeného kláštera U hybernů. Teprve až toto divadlo lze považovat za ryze české. Co se týče českých představení na jevištích stálých divadel na Moravě, lze konstatovat, že nečetné české hry se začínají pravidelněji hrát v brněnském Královském městském divadle na Zeleném trhu od 3. desetiletí 19. století. V Olomouci se první doložený pokus o českou hru datuje do roku 1838 (Štěpánkův „Čech a Němec“). Obě zmíněná divadla byla ovšem v německé správě.
***
Po stručném připomenutí počátku českého dramatického umění si povšimněme vývoje a významu českého ochotnického hnutí. České ochotnické divadlo té doby plnilo především funkci národně-buditelskou, stejně jako knihy a myšlenky buditelů. Oproti nim mělo výhodu v lepší dostupnosti pro většinu lidí, neboť nebylo vázáno na potřebný stupeň gramotnosti. Dalším problémem při šíření národní myšlenky čtením knih byla jejich nedostupnost.
Na počátku 19. století byla divadelní kultura mimo Prahu téměř výhradně v rukou ochotníků – až na malé výjimky, kdy se maloměstští ochotníci spojili ve společných představeních s kočujícími profesionály. Ale i v Praze měla mnohá představení ochotnický charakter (ve Stavovském a Teisingrově divadle, v divadle u Kajetánů aj.).
Vývoj do přelomu 18. a 19. století
Za předchůdce ochotnického divadla lze považovat středověké liturgické hry. Nejdříve je secvičovaly duchovní osoby (kněží a mniši), později i osoby světské, a to studenti univerzity a latinských kolejí . Toto školské divadlo se rozvíjelo i v době renesanční a reformační. Od 16. století ovlivnili dramatické umění jezuité. Jezuitské divadlo mělo cíl pedagogický a mravoučný. Bylo bohaté na efekty, nákladné kostýmy a rekvizity s nádhernou výpravou. Obsahově se zaměřovalo nejen na hry náboženské, ale i povídkové a historické. Podobnou formu měla i další divadla řádová u piaristů, premonstrátů a augustiniánů.
V 17. století se objevuje na divadle i laický živel, měšťané - „literáti“ a různá kostelní bratrstva. V druhé polovině 18. století jsou velmi rozšířené lidové hry divadla selského či sousedského.
O velkém rozvoji ochotnického divadelnictví koncem 18. století svědčí fakt, že hraní divadla v soukromí (před malým obecenstvem) bylo na přelomu 18. a 19. století jednou z nejoblíbenějších zábav. O této vášni podává dosti spolehlivé informace i soudobý divadelní tisk, který dokresluje její oblíbenost téměř u všech vrstev obyvatelstva. Úřady mnohdy na žádosti o provozování divadelních her odpovídaly negativně, přičemž mimo některých striktních vládních výnosů argumentovaly v interních spisech i tím, že nadměrným hraním divadla zanedbávají občané své povinnosti, studenti pilně nestudují apod. Právě kvůli nadměrným zákazům se mnohá divadelní činnost odehrávala v soukromí, v rodinném kruhu apod. Proto se většinou o ochotnickém divadle na počátku 19. století mluví jako o divadle domácím. V období napoleonských válek úřady svůj negativní postoj k českému divadlu poněkud přehodnocují. Představení nebyla již v takové míře zakazována, naopak jsou považována „za skutek vlastenecký ve smyslu rakouském“.
Vývoj po napoleonských válkách
V této době se začínají bohatě objevovat i podniky širšího významu. Ochotnická představení tehdy provozovali povětšinou měšťané a studenti, nelze ovšem opomenout i některá divadla na venkově. Amatérský způsob herectví se nevypracoval do žádné specifický stylově samostatné podoby. Uplatňovalo se především napodobování dramatických postupů stálých scén či divadelních společností, u nichž byla úroveň hereckých kvalit mnohdy nevalná. Většinou šlo o herce, kteří se neuplatnili na scénách stálých městských divadel.
Z doložených informací o ochotnické činnosti počátku 19. století lze vysledovat, že v kontrastu s rozmachem v Čechách nemůžeme téměř nic doložit o takovéto činnosti na Moravě. Výjimku tvořilo pouze město Příbor. Zde mohli ochotníci navázat na tradice piaristického řádového divadla (konec 17. století – 70. léta 18. století). V letech 1808-1816 pořádala skupina měšťanů a místních studentů divadelní představení ve vinárně „U zlaté koruny“. Jejich iniciátorem, režisérem a autorem mnoha veseloher byl soukenický mistr Josef Staroveský. Přesto se předpokládá, že se obliba domácího divadla musela odrazit i na ostatních místech Moravy a Slezska.
Původní domácí divadlo se etabluje do podoby podniků pro širší veřejnost. Ochotnická představení získávají pro svůj provoz veřejné sály, např. na radnicích, v hostincích apod. V některých případech dávají tolerantnější šlechtici k dispozici i svá zámecká divadla – např. r. 1819 v Lysé nad Labem.
Vývoj po roce 1830
Po roce 1830 došlo v pořadí již k třetí vlně rozmachu ochotnického divadla, suplujícího tehdy téměř jedinou možnost pro kulturní i společenské vyžití a realizování se českého obyvatelstva. V letech 1830-1850 byla kromě českých představení v 121 městech a městečkách v Čechách zaznamenána poprvé i představení v 10 moravských městech (či městysích). Z našeho regiónu je uváděn pouze Frenštát p. Radhoštěm. K nejvýznamnějším ochotnickým regionům tehdy patřilo Podkrkonoší, podhůří Orlických hor, Mladoboleslavsko, Pardubicko, Kolínsko; na Moravě pak Českomoravská vysočina (zde hlavně podněty z Čech – Litomyšl apod.). Při hlubší analýze konkrétních ochotnických lokalit vyplývá, že nejvýznamnější ochotnické soubory byly ve střediscích domácké textilní malovýroby, obchodu a drobných řemesel, která zpravidla ležely na důležitějších komunikacích. Naopak tam, kde byla ve větší míře koncentrována státní, církevní či vojenská správa, tzn. hlavně v krajských městech, tam se ochotnictví až natolik nerozvíjelo.
Částečně to souvisí s problematikou povolování ochotnických představení. Státní instituce, ač se již striktně nedržely platného výnosu z roku 1801, jenž vybízel k maximálnímu omezování ochotnických představení, nevyvíjely přílišnou ochotu povolovat některé hry přímo v městech centralizované správy. Situace ve vzdálenějších lokalitách již byla uvolněnější, mnohdy nebyly hry ani cenzurovány. Do ochotnických činností se mohli zapojovat nyní už i státní zaměstnanci (dříve zakázáno), avšak kněží stále ještě nesměli ztvárňovat dramatické postavy. Účastnili se proto divadelního dění v rolích režisérů, dekoratérů apod. Neustále platil rovněž zákaz z roku 1820 hrát představení ve všedních dnech.
Co do složení ochotnických souborů lze říci, že je z větší části tvořily skupiny drobných řemeslníků, živnostníků a zemědělců – tedy ne příliš majetná složka obyvatelstva. Přesto se mezi ochotníky objevovali často i lidé zámožnější (bohatší obchodníci a živnostníci) s požadavky větší kulturní náročností, což platí i o zastoupených představitelích inteligence. Od 30. let 19. století je patrná i lepší organizace ochotnických družin - základ pozdější spolkové formy. Objevují se rovněž i první stálá jeviště se základními typy kulis a dekorací.
Základ repertoáru 30. a 40. let tvoří hry dramatiků Jana Nepomuka Štěpánka a V. K. Klicpery. Klicpera byl oblíben zvláště u souborů s větším zastoupením inteligence. Převládají hry ze života, v menší míře i hry historické. Na jevištích se začíná objevovat i současník J. K. Tyl, který uveřejňuje své i cizí příspěvky z oblasti ochotnického divadla v časopise Květy. Z cizích autorů se hrají např. hry A. Kotzebue. Ačkoli byli ochotníci ovlivněni repertoárem pražského Stavovského divadla, neřídili se jím doslovně. Lišili se například častějším uváděním původních českých her ze současného života. Začínají se objevovat také představení pro děti (dramaturgické odlišování od her pro dospělé) a operní představení, jež se stávaly prestižní událostí pro celé město a okolí.
50. léta 19. století u nás jsou známa jakožto období Bachovského absolutismu. Omezování politické a společenské činnosti se tehdy negativně dotklo i ochotnického divadla. Pomohla tomu mnohá ustanovení nového divadelního řádu z roku 1850. Teprve po obnově ústavních svobod v 60. letech se začal i nový rozvoj ochotnického hnutí. Spolčovací a shromažďovací právo z roku 1867 umožnilo vznik řádně registrovaných ochotnických spolků s pevnými stanovami. Objevují se snahy o ustavení centrálních ochotnických institucí. V roce 1868 účastníci valné schůze zástupců ochotnických spolků z Čech a Moravy založili Divadelní jednotu. Roku 1880 pak vznikla Matice divadelní, která byla 1885 nahrazena Ústřední Maticí divadelních ochotníků českoslovanských – ÚMDOČ (podrobněji viz kapitola II. 5. 2.).
Druhá polovina 19. století je již obdobím, kdy se profesionální stálé scény začínají objevovat i v jiných větších městech než byla Praha, Brno, Olomouc. Kromě silně poněmčelých oblastí Moravy a Slezska již také nebyla potřeba probouzet národní uvědomění, divadlo spíše napomáhalo v rozvíjení demokratického cítění a moderního vlastenectví. V 70. letech se projevuje částečná stagnace ochotnického divadla, způsobená hospodářskou krizi v Rakousku-Uhersku a stavem české měšťanské společnosti.
Vůdčími osobnostmi se již nestávají kněží a učitelé (učitelstvo dostalo roku 1873 úřední zákaz hrát v ochotnických představeních), ale osoby z řad inteligence, notáři, lékaři, lékárníci, úředníci a studenti. V řádovém členstvu se objevují v daleko větší míře než před tím i lidé dělnických profesí.
Výtěžky z představení jdou na pořizování stálých jevišť, na dekorace, na dobročinné účely – podpora českých škol, nákup učebních pomůcek, na oběti živelných katastrof apod.
Ochotnický repertoár oné doby se dá dále členit. V 50. létech působil ještě jako vzor odraz kočovných společností, v 60. a 70. létech se hrají zvláště obrozenecká díla a domácí a cizí veselohry (Štolba, Šamberk). Oblíbené byly i historické hry lokálního charakteru sepsané většinou podle místních pověstí. Ochotníci se neprezentovali pouze celovečerními hrami, ale připravovali i tehdy oblíbené tzv. besedy či zábavy. Šlo o směsici sólových výstupů - dramatických i hudebních (travestie jarmarečních písní, kuplety, kostýmové monology typických figurek apod.)
Herecký projev byl poznamenán soudobou deklamační praxí. Pozoruhodným faktem zůstává, že ochotníci měli dříve než profesionálové praktické kurzy i dramatické školy (např. divadelní učiliště v Turnově roku 1865).
Období 1885-1918
Je to období masového rozvoje ochotnických spolků. Nešlo nyní již jen o samostatné a jednostranně zaměřené spolky. Vznikají dramatické odbory TJ Sokola, DTJ, dobrovolných hasičů i různých stavovských a politických organizací. Na mnoha místech Moravy a Slezska ještě ochotníci plnili funkci národního buditele, v Čechách již byla tato funkce vesměs naplněna. Větší organizovanost ochotnického hnutí se odráží i v potřebě vydávat odborné časopisy na toto téma. Některé byly přímo orgány ÚMDOČ (Česká Thalia 1887-1792, Thálie 1896-1900, Divadelní listy 1899-1904 aj.).
Začíná se výrazně sociálně diferencovat i diváctvo, které tvoří nyní většinou střední vrstvy (údajně hlavně ženy). Politická a hospodářská smetánka města navštěvuje tento druh divadla již méně. Do ochotnického hnutí zasahují výrazně dva nové fenomény: studenti a dělnictvo. Byla zřízena dělnická sekce u ÚMDOČ. V roce 1911 se osamostatnila a etablovala v podobě DDOČ (Svaz dělnických divadelních ochotníků československých). Studenti se zajímali o nové proudy v dramatickém umění, mnohdy se snažili o modernější interpretace.
Co se týče repertoárové skladby – začíná se na jevištích stále více zabydlovat původní realistické drama. Ne však v místech se silným zastoupením profesionálních souborů, neboť ty si ostře střežily provozovací práva na novinky. Také dělnické soubory hrály stále tradiční hry; díky jejich relativní mladosti se u nich uplatňovala ještě stále herecká nevyzrálost. Výraznou část repertoáru na přelomu století tvořila i opereta a kabaretní produkce. Cizí drama u nás reprezentovali hlavně Balucký a Gogol, u psychologických dramat H. Ibsen. Specifická byla dramaturgická linie dělnického divadla (např. Jeřábkův „Služebník svého pána“). Velkou popularitu měly Šamberkovy hry „Jedenácté přikázání“, „Palackého třída č. 27“, „J. K. Tyl“, „K. H. Borovský“ aj.
I herecké ztvárňování rolí se již výhradně děje na bázi realismu. Přesto odborný tisk té doby volá i po jisté míře divadelní stylizace, aby se v přílišné realistické podobě neztratila specifika a zákonitosti jevištního projevu. Velká pozornost se věnovala rovněž realistickému výběru kostýmů. Amatéři si velmi zakládali na tom, aby např. i při davových scénách byl kompars náležitě oděn. S touhou po realistickém zpracování rostl i počet scénických efektů. V některých historických a selských hrách se na scéně objevují i živá zvířata (koně !).
Velký problém způsobovalo ještě pořád osvětlení. Petrolejové lampy (které dávno nahradily svíčky) se uplatňovaly mnohde až do první světové války. Pozvolna jsou ale nahrazovány plynovým a posléze elektrickým osvětlením.
Období po roce 1918
Přes velké politické změny tohoto období se ráz ochotnického hnutí nijak výrazně nezměnil. Ochotnická divadla jsou již samozřejmosti a diskutuje se spíše nad jejich významem. Zda-li se stále dokáže prosadit amatérská produkce v době rozvoje profesionálního umění. Kvality souborů kolísaly, i v repertoárové nabídce se střídaly hry nejrůznějších kvalit.
***
Podrobněji bude o problematice ochotnického divadla od poloviny 19. století pojednáno na konkrétních případech v následujících kapitolách.