Divadelní tradice Pohoří a Štipoklas, citace z textu Ludvíka Pouzy
Divadelní představení různých souborů, které do Pohoří a okolí na konci 19. a na začátku 20. století zajížděly, utkvěla v tamních obyvatelích natolik, že sami začali z nedostatku kultury divadlo hrát. Mezi poslední z těch, co se divadlu tehdy věnovali, patří dnes už osmdesátiletá Věra Šebestová ze Štipoklas.
„U nás divadlo hráli jak obyvatelé Štipoklas, tak Pohoří. Hrálo se ale i v Myslívě a na dalších místech. Divadlo jsem hrála v době, kdy mi bylo patnáct až dvacet pět let. To už ale mělo u nás velkou tradici. Vždycky na zimu se dala dohromady parta nadšenců, co měli nějakou divadelní zkušenost z dřívějška, plus někdo mladší. Zkoušeli jsme především komedie. Vzpomínám si například na kusy Z našich mlýnů, Pantofel a kord, Třetí zvonění, Jedenácté přikázání, Vojnarka a další.
Byla nás parta – já a můj manžel, pan Havlík, Hruška, Stupka, Karel Hanzlík, Vojtěch Tyml z Pohoří a další. Divadla režíroval Oldřich Ptáček a učitelka Marie Hrušková, která také ráda malovala a psala,“ vzpomíná Šebestová. Zkoušelo se například v hospodě ve Štipoklasech nebo v Pohoří. Čtené zkoušky se dělaly i po domácnostech herců. „To víte, tehdy nebyla televize a divadlo bylo pro nás zábavou,“ pokračuje herečka, která prý často hrávala i první milovnice.
Kulisy si tenkrát herci vyráběli sami. „Vždycky se něco přetřelo, přestavělo a hrálo se dál. Kostýmy se sbíraly po celé vesnici. Moc ráda na to vzpomínám. Vše skončilo příchodem televize a založením zemědělského družstva. Myslím, že divadelní tradice tady skončila někdy kolem 60. let 20. století."
Nápovědou byl Marcel Janko.
"V souboru byl i holič Karel Hanzlík. Ten nás líčil a pomáhal splétat ženám copy a česat je. Byla to prostě jiná doba. Dnes už jen málokdo z těch mladých ví, co všechno se dříve ve Štipoklasech a Pohoří dělo. Divadlo k naší kultuře prostě patřilo,“ dodala Šebestová.
„U nás divadlo hráli jak obyvatelé Štipoklas, tak Pohoří. Hrálo se ale i v Myslívě a na dalších místech. Divadlo jsem hrála v době, kdy mi bylo patnáct až dvacet pět let. To už ale mělo u nás velkou tradici. Vždycky na zimu se dala dohromady parta nadšenců, co měli nějakou divadelní zkušenost z dřívějška, plus někdo mladší. Zkoušeli jsme především komedie. Vzpomínám si například na kusy Z našich mlýnů, Pantofel a kord, Třetí zvonění, Jedenácté přikázání, Vojnarka a další.
Byla nás parta – já a můj manžel, pan Havlík, Hruška, Stupka, Karel Hanzlík, Vojtěch Tyml z Pohoří a další. Divadla režíroval Oldřich Ptáček a učitelka Marie Hrušková, která také ráda malovala a psala,“ vzpomíná Šebestová. Zkoušelo se například v hospodě ve Štipoklasech nebo v Pohoří. Čtené zkoušky se dělaly i po domácnostech herců. „To víte, tehdy nebyla televize a divadlo bylo pro nás zábavou,“ pokračuje herečka, která prý často hrávala i první milovnice.
Kulisy si tenkrát herci vyráběli sami. „Vždycky se něco přetřelo, přestavělo a hrálo se dál. Kostýmy se sbíraly po celé vesnici. Moc ráda na to vzpomínám. Vše skončilo příchodem televize a založením zemědělského družstva. Myslím, že divadelní tradice tady skončila někdy kolem 60. let 20. století."
Nápovědou byl Marcel Janko.
"V souboru byl i holič Karel Hanzlík. Ten nás líčil a pomáhal splétat ženám copy a česat je. Byla to prostě jiná doba. Dnes už jen málokdo z těch mladých ví, co všechno se dříve ve Štipoklasech a Pohoří dělo. Divadlo k naší kultuře prostě patřilo,“ dodala Šebestová.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.