ŘEHOŘOVÁ, Hana; MELÍŠKOVÁ, Vendula. Jak s divadlem začínala Hanka Řehořová? Online. Divadelník.cz 14. 12. 2022
Jak s divadlem začínala Hanka Řehořová?
14 prosince, 2022
Vendula Melíšková
Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.
„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.
Ve patnáctém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Hanka Řehořová.
Hanka Řehořová, DS Gaudium, herečka
Recitace jako omluvenka z ruštiny
K divadlu jsem nejspíš měla blízko už od mala. Maminka, která za studentských let hrála v ochotnickém spolku a později trochu loutkařila, nás (mne a starší sestru) podporovala v recitaci básniček a hraní dětských scének. Jako publikum sloužila naše početná rodina. Tím jsem byla předurčena k zachraňování všech kulturních vložek na schůzích, sedánkách a jiných atrakcích vymyšlených totalitním režimem.
Škola mě používala jako zástupce na recitačních soutěžích a školních akademiích. Nevšední bylo to, že jsem několik let recitovala při svatebních obřadech konaných v Radotíně a využívala tuto výhodu k častým absencím na hodinách ruštiny. Trochu mě trápil výběr veršů pro všechny tyhle akce, ale postupem času jsem si rebelsky začala vybírat autory i básně sama, což mi bylo občas i tolerováno.
(zleva) Čarovná jeskyně, Vodníkova Hanička, Foto Archiv DS Gaudium
Divadýlko pod podlahou na Strahově
S divadlem jako takovým jsem se setkala mnohem později, když mě kamarádi pozvali do vysokoškolského Divadýlka pod podlahou, které sídlilo v jednom suterénním klubu Strahovských kolejí. Byla tam prima atmosféra, prima lidi, dělala se hodně poezie a vlastní divadelní tvorba. Ale jak už to v těchto klubech bývá, existence Divadýlka pod podlahou skončila s koncem studia hlavních tahounů.
Pak přišlo mé divadelně hluché období: práce, mejdany, práce, sport, práce, děti… Normální ženský kolotoč, z kterého jsem se rozhodla vystoupit a jít pracovat na volnou nohu. To mi poskytlo trochu víc času na mé koníčky (minimálně ten ušetřený jízdou do kanceláře ucpanou Prahou) – hlavně volejbal, kolo, zahradu a především čas na děti.
(zleva) Café Robinson, Bajky nebajky, Vánoční šturmování, Foto Archiv DS Gaudium
Skokem do role staré šlapky v radotínském DS Gaudium
V té době se v Radotíně znovurodilo amatérské divadlo, po léta zapomenuté pod vrstvou prachu a nicnedělání. Když mi zavolala má spolužačka Vlasta Pilařová se slovy: „Hele, my zakládáme divadlo a chceme hrát hru Nejstarší řemeslo. Potřebovali bychom obsadit roli staré šlapky. Nešla bys do toho?“, okamžitě jsem kývla. Neuměli jsme v té době vůbec nic, netušili, jak se divadlo dělá, neměli žádné zkušené vedení, ale měli jsme spoustu chuti, elánu, nápadů a vůle.
„Potřebovali bychom obsadit roli staré šlapky. Nešla bys do toho?“, okamžitě jsem kývla.
Tahle první hra zůstala nakonec ve stavu čtených zkoušek, dál jsme ji nedotáhli. Vrhli jsme se na pohádky – dětské obecenstvo je úžasné, tvárné a odpouští i neumění. Teprve s příchodem Mirky Stehlíkové, která měla předchozí divadelní zkušenosti, jsme se nesměle začali pouštět do pořadů pro dospělé. Především do poezie, k níž jsme měli všichni hodně blízko. Jenže poezie dnes má ukrutně málo diváků a my jsme museli přejít na divadelní hry. A tak jsem hrála v Gaudiu poprvé v opravdovském divadelním kuse roli řecké hétery v Daňkově Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo.
(zleva) Pokoj s tchyněmi, Sonáta pro lžíci (s Vlastou Pilařovou), Foto Archiv DS Gaudium
Mentoři – Mirek Pokorný a František Zborník
Následovala Faustova svatba J. K. Tyla. Hodně nám pomohl režisér Mirek Pokorný, který nám obětavě režíroval Sen noci Svatojánské, a my jsme se hltavě učili, jak se dělá divadlo. To mě dovedlo k přihlášce do režijní školičky ADA a pod úžasným vedením Františka Zborníka jsem nasávala, co se dalo.
Pár let jsem hostovala v souboru Rachtámiblatník pod vedením Antonise Arabadzise a užívala si nejvíc hlavní role ve hře Pokoj 712 od Neila Simona. K Simonovi jsme se na chvíli upnuli i v našem divadelním spolku Gaudium komedií Podivné dueto.
Divadlo je droga. Čím víc hrajete, tím víc chcete hrát. Čím víc chcete hrát, tím víc divadlo milujete. A čím víc ho milujete, tím víc chcete hrát… A tak v současné době obsazuju role ve dvou pohádkách, ve dvou inscenacích Žáčkovy poezie a ve hře Sonáta pro lžíci, kterou nám režíruje Libor Ulovec. Pod jeho taktovkou jsem zase měla a mám obrovskou příležitost naučit se spoustu nových věcí.
Ještě bych ráda dalších pár let hrála, občas trochu kecala do režie a dál dělila svůj volný čas mezi divadlo, sporty a vnoučata. A věřte, že někdy je to docela honička.
Sonáta pro lžíci, Foto Archiv DS Gaudium
Kdo je Hanka Řehořová
Hanka Řehořová se vlastně vůbec Hanka nejmenuje, její občanské jméno je Jana. Ale protože ji odjakživa z neznámých důvodů všichni oslovovali Hanko, nějak jí to už zůstalo pro přátele, pro divadlo a vůbec pro všechno, kde není třeba ukazovat ID. Narodila se v roce 1956, po ukončení Gymnázia vystudovala hotelovou školu. V roce 1997 založila kongresovou agenturu Contour, s.r.o., v níž stále pracuje. Má syna a dceru a je šestinásobnou babičkou. I přes svůj pokročilý věk hraje beach volejbal, jezdí na kole, lyžuje, cestuje. Je členkou divadelního spolku Gaudium, se kterým v roce 2022 získala na 14. ročníku Národní přehlídky seniorského divadla v České Třebové doporučení na Jiráskův Hronov 2023.
ŘEHOŘOVÁ, Hana; MELÍŠKOVÁ, Vendula. Jak s divadlem začínala Hanka Řehořová? Online. Divadelník.cz 14. 12. 2022. Dostupné z: https://divadelnik.cz/jak-s-divadlem-zacinala-hanka-rehorova/ [cit. 2024-08-27]
14 prosince, 2022
Vendula Melíšková
Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.
„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.
Ve patnáctém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Hanka Řehořová.
Hanka Řehořová, DS Gaudium, herečka
Recitace jako omluvenka z ruštiny
K divadlu jsem nejspíš měla blízko už od mala. Maminka, která za studentských let hrála v ochotnickém spolku a později trochu loutkařila, nás (mne a starší sestru) podporovala v recitaci básniček a hraní dětských scének. Jako publikum sloužila naše početná rodina. Tím jsem byla předurčena k zachraňování všech kulturních vložek na schůzích, sedánkách a jiných atrakcích vymyšlených totalitním režimem.
Škola mě používala jako zástupce na recitačních soutěžích a školních akademiích. Nevšední bylo to, že jsem několik let recitovala při svatebních obřadech konaných v Radotíně a využívala tuto výhodu k častým absencím na hodinách ruštiny. Trochu mě trápil výběr veršů pro všechny tyhle akce, ale postupem času jsem si rebelsky začala vybírat autory i básně sama, což mi bylo občas i tolerováno.
(zleva) Čarovná jeskyně, Vodníkova Hanička, Foto Archiv DS Gaudium
Divadýlko pod podlahou na Strahově
S divadlem jako takovým jsem se setkala mnohem později, když mě kamarádi pozvali do vysokoškolského Divadýlka pod podlahou, které sídlilo v jednom suterénním klubu Strahovských kolejí. Byla tam prima atmosféra, prima lidi, dělala se hodně poezie a vlastní divadelní tvorba. Ale jak už to v těchto klubech bývá, existence Divadýlka pod podlahou skončila s koncem studia hlavních tahounů.
Pak přišlo mé divadelně hluché období: práce, mejdany, práce, sport, práce, děti… Normální ženský kolotoč, z kterého jsem se rozhodla vystoupit a jít pracovat na volnou nohu. To mi poskytlo trochu víc času na mé koníčky (minimálně ten ušetřený jízdou do kanceláře ucpanou Prahou) – hlavně volejbal, kolo, zahradu a především čas na děti.
(zleva) Café Robinson, Bajky nebajky, Vánoční šturmování, Foto Archiv DS Gaudium
Skokem do role staré šlapky v radotínském DS Gaudium
V té době se v Radotíně znovurodilo amatérské divadlo, po léta zapomenuté pod vrstvou prachu a nicnedělání. Když mi zavolala má spolužačka Vlasta Pilařová se slovy: „Hele, my zakládáme divadlo a chceme hrát hru Nejstarší řemeslo. Potřebovali bychom obsadit roli staré šlapky. Nešla bys do toho?“, okamžitě jsem kývla. Neuměli jsme v té době vůbec nic, netušili, jak se divadlo dělá, neměli žádné zkušené vedení, ale měli jsme spoustu chuti, elánu, nápadů a vůle.
„Potřebovali bychom obsadit roli staré šlapky. Nešla bys do toho?“, okamžitě jsem kývla.
Tahle první hra zůstala nakonec ve stavu čtených zkoušek, dál jsme ji nedotáhli. Vrhli jsme se na pohádky – dětské obecenstvo je úžasné, tvárné a odpouští i neumění. Teprve s příchodem Mirky Stehlíkové, která měla předchozí divadelní zkušenosti, jsme se nesměle začali pouštět do pořadů pro dospělé. Především do poezie, k níž jsme měli všichni hodně blízko. Jenže poezie dnes má ukrutně málo diváků a my jsme museli přejít na divadelní hry. A tak jsem hrála v Gaudiu poprvé v opravdovském divadelním kuse roli řecké hétery v Daňkově Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo.
(zleva) Pokoj s tchyněmi, Sonáta pro lžíci (s Vlastou Pilařovou), Foto Archiv DS Gaudium
Mentoři – Mirek Pokorný a František Zborník
Následovala Faustova svatba J. K. Tyla. Hodně nám pomohl režisér Mirek Pokorný, který nám obětavě režíroval Sen noci Svatojánské, a my jsme se hltavě učili, jak se dělá divadlo. To mě dovedlo k přihlášce do režijní školičky ADA a pod úžasným vedením Františka Zborníka jsem nasávala, co se dalo.
Pár let jsem hostovala v souboru Rachtámiblatník pod vedením Antonise Arabadzise a užívala si nejvíc hlavní role ve hře Pokoj 712 od Neila Simona. K Simonovi jsme se na chvíli upnuli i v našem divadelním spolku Gaudium komedií Podivné dueto.
Divadlo je droga. Čím víc hrajete, tím víc chcete hrát. Čím víc chcete hrát, tím víc divadlo milujete. A čím víc ho milujete, tím víc chcete hrát… A tak v současné době obsazuju role ve dvou pohádkách, ve dvou inscenacích Žáčkovy poezie a ve hře Sonáta pro lžíci, kterou nám režíruje Libor Ulovec. Pod jeho taktovkou jsem zase měla a mám obrovskou příležitost naučit se spoustu nových věcí.
Ještě bych ráda dalších pár let hrála, občas trochu kecala do režie a dál dělila svůj volný čas mezi divadlo, sporty a vnoučata. A věřte, že někdy je to docela honička.
Sonáta pro lžíci, Foto Archiv DS Gaudium
Kdo je Hanka Řehořová
Hanka Řehořová se vlastně vůbec Hanka nejmenuje, její občanské jméno je Jana. Ale protože ji odjakživa z neznámých důvodů všichni oslovovali Hanko, nějak jí to už zůstalo pro přátele, pro divadlo a vůbec pro všechno, kde není třeba ukazovat ID. Narodila se v roce 1956, po ukončení Gymnázia vystudovala hotelovou školu. V roce 1997 založila kongresovou agenturu Contour, s.r.o., v níž stále pracuje. Má syna a dceru a je šestinásobnou babičkou. I přes svůj pokročilý věk hraje beach volejbal, jezdí na kole, lyžuje, cestuje. Je členkou divadelního spolku Gaudium, se kterým v roce 2022 získala na 14. ročníku Národní přehlídky seniorského divadla v České Třebové doporučení na Jiráskův Hronov 2023.
ŘEHOŘOVÁ, Hana; MELÍŠKOVÁ, Vendula. Jak s divadlem začínala Hanka Řehořová? Online. Divadelník.cz 14. 12. 2022. Dostupné z: https://divadelnik.cz/jak-s-divadlem-zacinala-hanka-rehorova/ [cit. 2024-08-27]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.