Česká Lípa, DK Jirásek, Višňový sad, Mezinárodní festival Korea. AS 2004, č. 6, s. 34 - 36, Andulína.

KOREJSKÝ DENÍK
aneb Úspěšná cesta Českolipského Višňového sadu

Po doporučení české sekce AITA a na základě výběrového řízení se českolipský diva -
delní soubor Jirásek zúčastnil ve dnech 3. - 8. 8. 2004 mezinárodního divadelního festivalu
v korejském městě Chunchonu. Mezi soubory z Japonska, Číny, Koreje, Španělska,
Holandska, Itálie a Libanonu se Češi rozhodně neztratili. Jejich inscenace A. P. Čechova, Višňový sad, byla přijata velmi příznivě a neoficiálně byla vyhodnocena jako nejkvalitnější představení celé přehlídky. Po absolvování festivalu se soubor bez problémů vrátil domů.

Můj milý deníčku,
tak nás tedy vybrali s celým souborem Jirásek na festival v Koreji. Moc se tam těším, protože o té zemi nevím vůbec nic, jen to, že tam jedí psy s rejží, že tam někde blízko straší poslední komunisti na světě vedený Kim Ir Senem nebo jinačím Irem, a že tam mají velmi velmi rádi Čechova v češtině, protože bez něj si to prej neumějí představit a tak pořád otravinou. Tu chtějí vědět kolik reflektorů potřebujeme na nasvícení, tu jak velkou chceme zahradní lavičku, co musejí vyrobit, protože přece ji nepovezeme letadlem, tu co jsou štafle a tak. Úplně mě dostali, když chtěli do druhýho dne překlad Višňovýho sadu v angličtině, aby si ho mohli přeložit do korejštiny. Z toho jsem byla úplně na hlavu a zachránilo mě jen to, že neumím anglicky ani slovo. Takže to zařídil rejža přes nějakej ústav v Praze. Poslali jsme jim překlad z roku 1919, ať si počtou.
P. S. Jarda je děsnej frajer, pořád po mě jede, tak jsem ráda, že ho nějakej čas neuvidím.

Můj milý deníčku,
tak jsme dnes, to je 3. srpna, doletěli do tý Koreje. Musím Ti, říct, že to bylo suprový. Už na letišti v Praze z nás byli paf, protože jsme jim do letadla strkali čtyřmetrový dráty, který potřebujeme, že abychom z nich vyrobili stromy na jeviště. Nejlepší byl náš technik, protože ten vezl maketu pistole v kufru. Přišli si pro něj dva orgáni a nedali, dokud jim celej kufr nerozbalil a tu maketu nedal k odbornýmu posouzení. Ten chytřejší pochopil, že je z umělý hmoty, ten hloupej ještě teď nadává, cože to je za výzbroj, který se vohejbá lauf na požádání. Všechno však dobře dopadlo a my jsme nastoupili do letadla, který bylo tak velký, že předek už byl nad Brnem, ale vocas pořád seděl na Ruzyni. Říkali, že tak velký éro je v Praze poprvní, a že s ním lítají jen ty Korejci, ty s těma psama, však víš. Letěli jsme nejdřív hrozně rychle, jú hele Slovensko, jú hele Polsko, jú hele Rusko. Pak se to nějak zadrhlo, protože to Rusko bylo pořád. Takže mi konečně docvaklo, proč v tom Višňáku tak moc kecáme a tak nic neděláme. Proč taky něco dělat, když i z letadla je od jedný vesnice k druhý půl hodiny. Naštěstí i tohle neštěstí po deseti hodinách skončilo a my si to dodrandili na letiště v Inchonu.
P. S. Kapitán byl děsnej frajer, ale vůbec po mě nejel, tak jsem ráda, že ho nějakej čas neuvidím. Aspoň mu dojde, o co přišel.

Můj milý deníčku,
už máme za sebou první den v Chunchonu, to je to město, kde budeme hrát, neboť je tu mezinárodní festival amatérskýho divadla. Jsem úplně hotová, protože tenhle den měl 34 hodin, to prej kvůli časovýmu posunu. Taky jsem hotová z našich holek. To jsou dvě mladý Korejky, študentky angličtiny, který na nás čekaly už na letišti a budou se o nás starat. Jsou hrozně iniciativní, mají asi stostránkový manuál, neustále v něm listujou a hledaj: Kdy máme nastoupit do autobusu, kde si máme v autobusu sednout, proč si máme sednout, jak si máme sednout, co dělat s bláznivejma Evropanama, který si sednout nechtějí a kam je zahrabávat. Že bysme se třeba chtěli najíst nebo se převlíknout, to jim nezcvaklo, takže jsme rovnou z autobusu mazali na slavnostní zahájení v korejštině a pak hned do kostýmů a ukázat před divadlem něco z naší hry. Díky tomu všemu jsme neviděli první představení, který dělal soubor Malocchi a Profumi z Itálie. Prej hráli Sen noci svatojánský. Myslím si ale, že kdyby nás na něj pustili, tak bysme stejně nepřežili víc než pět minut. Tak jsme byli hotoví.
P. S. Nevím jestli po mě někdo jel nebo nejel. Oči mi jdou šejdrem jak těm Korejčanům a je mi to dneska úplně putna.

Můj milý deníčku,
spíme na studentský koleji po třech. Zouvat se musíme už u venkovních dveří, toaletní papíry musíme házet do košíků vedle hajzlů, jinak si ale můžeme dělat co chceme. Spát teda moc ne. Jednak je tu děsný vedro, takže si pořád pouštíme otočném větrák, co se teda točí jako čamrda, ale skřípe přitom tak, že by se vzbudil hluchej. Kromě toho ostatní hercové a umělcové každej večer dělají hroznej bengál před budovou, kde sedějí, pijou pívo a hlučej. Takže mi nezbejvá než sedět tam taky a hlučet ještě víc, aby nebylo slyšet, že neumím anglicky a mohli jsme si společně hezky popovídat. Tenhle druhej den jsme měli na prohlídku Chunchonu a okolí. Město teda nic moc. Ještě v roce 1953 tu byl jen americkej armádní přechod přes řeku, dneska je tu 300 000 Korejců, asi 480 polomrakodrapů, 1858 krámů s autama, mobilama a značkovejma hadrama. Dále je tu asi milijón malejch dřevěnejch domečků a krámečků a jídelniček. Zepředu z ulice je to nablejskaný, zezadu ze dvorka… to nevím, tam jsem nešla, tam to smrdělo. Jinak jsme ale viděli dva budhistický chrámy, dvacet křesťanskech kostelů (kupodivu asi polovina Korejců jsou křesťani, to asi aby měli okolní Japonci a Číňani vztek) a jeden vodopád v přírodě. Ta příroda byla pěkně vybetonovaná, aby někdo neupad, zvlášť, když se tam chodí pěkně v houfu a na lodičkách. Proto mají všude stánky s občerstvením, suvenýrama a záchodkama. Nikoho ani nenapadne vlýst do lesa, protože se může pěkně s dalšíma stotisíci turistama fotit u vodopádu. Naši mužský byli moc smutný, jelikož nám slibovali návštěvu pivovaru, ale sešlo z toho. Asi už se doslechli, co jsou Češi zač. Taky jsme byli na suprovým obědě. Bylo to tedy děsný, protože se zásadně sedí na zemi se zkříženejma nohama pod sebou, jí se kovovejma tyčkama, což je zvláště u polívky moc dobrý a hlavně jí se všelijaký potvory z moře, co nemají ani hlavu ani stehýnka, jen chapadla, bulvy, mázdry a blány. Ale jsou dobrý. A vostrý. A některý se podávaj s ledovýma kuličkama. Že když je prej léto. Odpoledne - a to pak pravidelně každej den - jdeme do divadla a koukáme na představení. Dneska konkrétně na Libanonce, který dělali svý vlastní představení Untitled. Nemluvili, jen řvali a bylo to o tom, jak místo lidi jsou roboti, co musejí poslouchat šéfa, pořád ho musejí poslouchat, až jim dojde, že je to blbý, že vlastně nejsou roboti, ale lidi a tak ho poslouchat přestanou. Když jsme s nima o tom mluvili, tak jsme říkali, že jo, že to je bezva, že je to proti diktatuře jako byl Saddam Husajn a oni řekli, že proti diktatuře to je, ale proti tý, co dělá Bush a Evropani. Tak jsme radši šli do tý koleje a já jsem hlučela, pila pívo a koukala jak po mě Korejci jedou, protože ty jejich holky jsou křivonohý, křivookatý a malý
P. S. Jedou po mě sice fest, ale jen z dálky, protože jinak jsou Korejci děsně cudný ani za ruce se nevemou aby nepobouřili, Korejky jsou taky cudný, pořád se smějou, na všechno kejvaj, všemu se ukláněj, ale co si myslej, to nikdo neví.

Můj milý deníčku,
dneska už jsme se konečně dostali do města na nákupy. Už jsem se taky bála, že se k tomu vůbec nedostanu, což by se mnou teda škublo, to vám řeknu, že jo. Nejprve jsem si šla vyměnit peníze, protože voni nemají ani dolary ani eura, natož poctivý káble, nýbrž voni mají wony. Mají jich asi málo, protože i ta nejmenší bankovka má tři nuly. Takže máte spoustu peněz se spoustou nul, ale dá se za to koupit nula nic, když teda nejste podnikatel nebo lump. Tady je totiž všechno drahý. Ale jinak si připadáte jako grófové. Třeba já při tý výměně. Musela jsem do banky. Tam oni řekli - korejsky - co že prej chci. Já - česky - že vyměnit peníze. Tak z toho byli úplně hotový. Nejřív někam volali. Potom mě odvedli dozadu za přepážky. Tam mě posadili a donesli kafe (čaj se v Koreji nepije, to asi aby měli Číňani a Japonci vztek). Potom se na mě chodili dívat a všichni se klaněli. Pak řekli, že ředitel banky je už na cestě. Pak přišel ředitel, klaněl se a byl celej nesvůj, protože neuměl anglicky stejně jako já. Ale „čenž“ rozuměl. Smutně se začal rozhlížet kolem sebe po těch nablejskanejch skleněnejch stěnách a v duchu se s nimi loučil. Pak jsem vytáhla sto doláčů a on se začal dívat ještě smutnějc. A zase se na mě všichni chodili dívat. Už se neklaněli. Kafe mi sebrali. Odvedli mě do jiný místnosti, tmavý, aby nikdo neviděl, a tam mě zasypali papírky se spousty nulama. Potom se mnou šli před banku, klaněli se, mávali a banku rychle zavřeli. Pro dnešek měli vyděláno. No ale k těm nákupům. Naše korejský holky nás dovedly na pěší zónu a teď prej, kam chceme jít. Jenže kluci chtěli vlevo a my holky vpravo. Tak ony, že to nejde, protože v manuálu mají napsáno rovně. Po hodině dohadování kejvly na to, že si každej půjde svou cestou a za dvě hodiny se sejdeme. Byly z toho úplně nešťastný, protože to v životě neviděly, aby se skupina s manuálem rozdělila. Sedly si na zem a plakaly, protože si myslely, že se už víckrát neuvidíme. Což měly pravdu, i když jen částečně, protože v tom davu jsem se ztratila jenom já. A taky ještě dva kluci a scénografka. A náš technik. I když ten se vlastně neztratil, ten jen nemoh najít cestu zpátky. Protože je ale chytrý, tak se začal na tu cestu vyptávat. Nejprve český, potom rukama, potom nohama. Potom se na to vykašlal, zavolal si taxíka a přijel za náma ostatníma, který se mezi tím sešli, domů na ty koleje. Naše Korejky z toho byly úplně hotový, takže si daly panáka, potom eště jednoho a potom hlučely. S těma panákama se vyznamenali i naši hoši. Protože neumějí anglicky ani korejsky, začali se vychloubat, že mají very strong drinks. Korejci, že voni mají stronger. Tak to začali vzájemně vochutnávat. A protože naši s naší slivovicí vyhráli (po tý se Korejci chytali za hrdélka a zplna těch hrdélek chroptěli a pouleli očičkama, až se jim rovnat začaly), začali ti naši hoši ty jejich korejský strong drinky, kterejm se říká sodžu a jsou to rejžový 18% pálenčičky, pít ve velkým. Jak pili, začali rozumět anglicky, potom korejsky, potom všem světovejm jazykům a nakonec společně vynalezli jazyk úplně novej a všem srozumitelnej. Ten ale druhej den zapomněli. Jako ostatně všechno. Jo, ale taky jsme byli v divadle. Ale o tom, deníčku, až zejtra. Já jsem taky hlučela a rozuměla jazykům, takže si musím odpočinout.
P. S. Určitě a to natuty po mě někdo jel. A já jela po někom. Ale protože jsme všichni hlučeli, zapomněla jsem kdo to byl. A on to zapomněl taky.

Můj milý deníčku,
já kráva úplně pro ty nákupy a hlučení zapomněla do Tebe napsat taky, že hlavně a především jsme v tom Chunchonu viděli různý divadla. Tak to do Tebe narvu dneska, stejně jinak jsme pořád nakupovali, teda aspoň ty, co byli schopný po tom včerejším mejdánu. Takže: Kromě nás tu jsou soubory z Japonska, Koreje, Číny, Španělska, Holandska a pak ty zmiňovaný dva, co už jsem psala. Evropský komedianti nás moc nebrali. Španělové hráli nějakou konverzačku o tom, jak někdo uteče z káznice, dostane se k nějakýmu toreadorovi a pak společně s nějakejma holkama o tom zazpívaj. Stáli na jevišti asi tři hodiny, žvanili cizí řečí jak kulomety a pohnuli se za celou dobu sedmkrát (z toho jednou vomylem, když zapomněli text a šli se zeptat za kulisy)F. Jestli teda tenhle festival má být festival amtérskýho divadla, tak tyhle sem patřej se vším všudy. To Holanďani se při tý svý hře aspoň mazali marmeládou, váleli se v odpadkách, pili lihoviny, líbali se a tloukli. Bylo to o manželským trojúhelníku a bylo na co koukat. A na co šahat, protože ty dvě holky, který bojovaly o toho kluka byly dobře stavěný. Prej se tomu říká cool drama a tohle bylo cool . Korejci na to zírali, hlavně malý děti, protože tady se do divadla chodí i s ročníma miminama. Jelikož se hrálo venku v amfiteátru, tak ta mimina běhala pod scénou, mlčela, když se herci vošahávali a plakala když přestali. No nic. Ty asijský divadla, to bylo jiný kafe. Číňani hráli pekingskou operu. Byli v perfektních maskách, hovořili tenkými nebo hlubokými hlásky, dělali různý postoje a metali kozelce. Bylo to moc barevný, koukatelný a nesrozumitelný. Ale čínskou operu tady už viděl každej, takže to nemá cenu rozebírat. Korejci se po nich opičili, aspoň co se kostýmů týče. Ty byly velkolepý. V nich tancovali, k tomu hrála korejská muzika a předzpěvák vypravoval o čem to je. K tomu připočítejte světelný šou jak na Majkla Džeksna, všelijaký mečování, hraní s fáborama a tak a máte výsledek, kterej aspoň nám Evropanům připadal jedinečnej. Škoda jen, že ty svý klasický věci kombinovali s moderním dějem. To pak po jevišti chodili herci v civilu, mluvili a mluvili a mluvili. Přitom nehráli, teda aspoň nedělali to, co my v Evropě rozumíme pod pojmem hraní. Třeba se vůbec nedívali na partnera, když s ním vedli dialog. Vůbec se nenamáhali předstírat, že něco prožívají, že o něčem uvažujou nebo tak. Prostě mluvili. Nejdřív jeden a když skončil, tak se nadejch druhej. A mysleli si, že tohle je drama. Což si mysleli i Japonci, který jsem si nechala naposled. Teda mysleli. To je možná silný slovo. Protože: Jestli tam nějaká myšlenka byla, ke mně nedoletěla. Třeba hned začátek. Na scénu vlítla holka v perfektním moderním oblečku. Po třech krokách začala řvát, mlátit sebou o zem, třískat rukama, dloubat si voči z důlků a trhat vlasy po hrstech. Myslela jsem si, že ji přinejmenším povraždili celý Tokijo, ale protože běžel simultánní překlad vedle, tak jsem se dověděla, že říká: Dneska prší. Pak přišel kluk, sebral ty vytrhaný vlasy a klidným hlasem začal něco s úsměvem pět minut vysvětlovat. A vedle běželo: Všichni lidi onemocněli novou nemocí, všichni umřeme a ty, který neumřou, ty rozšlápne Godzila. Načež se zhroutil k tý zhroucený a začal řádit taky. Možná eště víc, protože simultánní překlad - k tomu dešti se přidal vítr z hor. Ty dva potom byly postřílený, pobodaný, ale nevadilo to, protože jen co je vlevo zamordovali, vlezli na jeviště zprava a mordovali zase ty mordýře. Celkem se tam pomordovalo asi stoosmdesát herců. Některý byly kosený dávkama z kulometu, jiní se prostě jen ufackovali k smrti. Přitom ale mluvili, brečeli, některý mordovaný se vesele smáli. A vždycky, když na jevišti ležely aspoň dvě kupy mrtvol, ze kterejch se ještě kouřilo, přišla holčička s plyšákem a říkala tomu plyšákovi, hajej dadej, vždyť seš malej. A ty mrtvoly z těch hromad říkaly: To je teda fakt, jen si dáchni, však až dospěješ, my si tě podáme. No, trvalo to asi tři hodiny, ale nakonec našli na tu nemoc lék, na tu Godzilu klacek a na toho plyšáka plynovej zapalovač. Takže se uklonili a zazpívali veselou písničku, jak se lidi mají rádi. Teda milej deníčku, to jsem toho nachrlila, že jsem z toho celá jetá. I kdyby po mě někdo jel, tak bych ho sjela až by jel. Jdu spát, zejtra hrajeme.

Můj milý deníčku,
dneska byl den za všechny prachy. Večer jsme hráli a celej den jsme se na to připravovali. Už včera rejža s našima holkama piloval simultánní překlad do korejštiny. Bylo to velkolepý. My na scéně říkali text v češtině, von to kontroloval v angličtině a holky zas v korejštině. Totální maglajz. Zvlášť, když na scéně třeba někdo udělal: Chacha, nebo: Jo? nebo: Tsss! To holky okamžitě volaly stop, to tady v textu není, co s tím, jak to máme přeložit. Tři hodiny jim rejža říkal neblbněte, hlídejte hlavně, aby když mluví Duňaša, nebyl simultánně na textu chlap a obráceně. A taky nepřekládejte to co je v závorce, to je pohyb, ten diváci nemusejí číst, ten uvidí. Zapotil se při tom on i holky, ale nakonec se to podařilo, takže jsme byli jediný Evropani, kterejm Korejci rozumněli. No ale k tý přípravě. Začalo to, když jsme vylezli na jeviště velký asi dva hektary. Jak prej to budeme chtít, s točnou nebo bez točny, co takhle propadla, tahů dvacet nebo jen osmnáct. Když jsme jim řekli, že potřebujeme prostůrek tak deset na deset, aby to bylo komorní, tak zbledli. Pak bledli pořád. Chtěli jsme žebřík, přinesli aluminiovej. Chtěli jsme zahradní lavičku, přivezli školní lavici. Ze zavařovacího hrnce byli úplně paf a houfně chodili poslouchat, co to je zavařování. No byla s nima práce, ale naštěstí objevila scénografka za budovou smeťák, kde bylo úplně všechno, co člověk do ruský hry o zadluženejch aristokratech potřebuje. Jen jsme to ještě museli trošku domlátit, protože i na tom smeťáku to bylo moc fajnový. Úplně zvláštní kapitolou bylo připravování světel. Voni vůbec neznají divadelní svícení. U nich jsou hlavní efekty, blikání, stroboskopování, světlo přímo nad hlavami nebo přímo do obličeje. Když jsme chtěli polostíny, světla z balkonů nebo něco na ten způsob, tak jen kroutili hlavama, křičeli, volali na sebe vysílačkama a rozbíjeli počítače. Naštěsti k tomu nakonec pustili našeho technika a ten bez znalosti jedinýho slůvka angličtiny nebo nedej bože korejštiny, s tím nejhlavnějším a nejukřičenějším osvětlovačem všechno udělal. Takže bylo všechno připravený, my se už hezky soukali do kostýmů, když tu se do šaten sesypala chudinka scénografka. Sesypala je slabý slovo. Ona se doslova vbulila. A bulila a bulila až na nás nakonec vybulila, že se jí ztratilo CDéčko s muzikou. To byl mazec! Ale protože jsme Češi a vždycky dokážeme zaimprovizovat, dostali jsme se nakonec i z tohohle. Koupilo se CD s Vivaldiho Čtyřmi ročními dobami a byla to taková scénická hudba, že nikdo nic nepoznal a jedno voko nezůstalo suchý. Tolik o přípravě.
O vlastním představení, milej deníčku, vlastně nic. Hráli jsme a hráli, úplně vytrémovaný z tý Koreje, toho velkýho divadla, toho strachu abychom neudělali vostudu, že ani nevím, co se kolem dělo a jak. Jen nakonec koukám a slyším potlesk. Velikej. Dlouhej. Ty, který vidí líp než já říkají, hele, voni stojí, to je standing ovation. Pak za náma chodili Korejci i Evropani a plácali nás po ramenou. Někdo říkal, že se kvůli tomu začne učit česky, někdo, kde zase hrajeme, někdo jen takhle s palcem nahoru. Takže jsme byli moc rádi a vzpomínali na domov, kde nám jedni znalci řekli, že to není Čechov, protože jedinej možnej Čechov je ten, jak by ho udělali voni. Kdyby teda něco dokázali udělat.

Můj milej deníčku
promiň, že jsem to včera tak střihla. Ale já byla fakt úplně vyšťavena. Taky jsem pak musela pařit se všema možnejma lidičkama na závěrečný rozlučkový párty, musela jsem se fotit se všema, co říkali very good, psát jim e-mailový adresy, hlučet na ubytovně, balit, znova hlučet a mít hlavu celou pryč z toho, že všechno končí, že už se nikdy nebudu chechtat našim dvěma holkám, co byly hrozně fajn a hrozně starostlivý, že už dozněl ten potlesk, kterej byl tak milej v tý daleký, divný, milý, šikmý, přátelský, moderní, nesrozumitelný Koreji, že už ji neuvidím i když ji budu dlouho vidět tam u nás, a že vlastně je to docela přirozený hrát ruskou hru česky v anglickým překladu pro asijský publikum.
P. S. Jarko, ty frajere, hned jak se vrátím, tak po tobě pojedu, děsně se mi stejská.

Andulína, Korea a Čechy