SOPROVÁ, Jana. Vzpomínka na Václava. Vzpomínky Jany Soprové. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2024
Vzpomínka Jany Soprové.
Krátká zprávička ve Zpravodaji JH o úmrtí Václava Martince mi přivolala zpět mnohé vzpomínky i pocit nenávratného plynutí času. Vzhledem k jeho vysokému věku (1937–2024) sice tahle zpráva nemusela být tak překvapivá, ale o některých lidech si myslíme, že jsou nesmrtelní. Vzhledem k jeho neutuchající energii a stálých plánech s takovou eventualitou prostě nepočítáte.
Poprvé jsem se s ním setkala na počátku sedmdesátých let minulého století. Amatérsky jsem recitovala a toužila vyzkoušet i divadlo. A tak jsem zamířila do LŠU v Kafkově ulici v Praze 6 (kam jsem předtím chodila do základky), kde v té době začínal vyučovat jistý Václav Martinec. Nevěděla jsem o něm nic a jeho alternativní metody, kdy nás vyzýval, abychom se váleli po zemi a sápali se na sebe jako divoká zvířata, mě – s klasickými představami o divadle – doslova vyděsily. A tak jsem po prvních dvou hodinách prchla, a tím jsem se tehdejších počátků alternativního divadla u nás jen letmo dotkla. Netušila jsem dlouhá léta nic o tomto zvláštním, divadlem posedlém člověku, který si dělal na každém kroku nepřítele, ale zároveň získával i oddané příznivce.
Martinec byl jedním z guru nového divadla šedesátých let se vším všudy. Měl divadelní vzdělání, věnoval se i pohybovým, dokonce cirkusovým disciplinám – a velmi tvrdý praktický trénink absolvoval, když jako „forbíňák“ účinkoval v Laterně magice na EXPO 1967 v Montrealu. „Bylo v tom něco ďábelského. Za šest měsíců jsem odehrál 1247 představení. Hrálo se 12 padesátiminutových představení denně. Byli jsme dvě party, které se střídaly, každá alternace se otočila šestkrát, jeden den v týdnu byl volný. A protože můj alternant dostal zánět šlach, poslali ho domů, ale nebyly peníze na letenku pro dalšího, tak jsem za něj hrál já,“ zavzpomínal na tuto dobu v našem společném rozhovoru v Amatérské scéně.
Jeho soubor Křesadlo za krátkou dobu své existence (1973–1976) zanechal v amatérském divadle výraznou stopu, třikrát se úspěšně účastnil Šrámkova Písku. Po pochvale za rozvíjení osobitých pracovních metod se skupinou a výrazových prostředků přišel zákaz souboru, neboť cenzoři usoudili, že Martinec vytvořil pod rouškou amatérského souboru maoistickou skupinu. Nicméně semínko alternativního divadla bylo zaseto, z jeho skupiny vyšli např. herci J. Sedal, J. Unger, V. Freimannová, J. Grygar či P. Vangeli a nakrátko na ni navázalo Studio pohybového divadla Niny Vangeli.
V průběhu desítek let to bylo s Václavem jako na houpačce – založil, nazkoušel, byl zakázán a jeho skupiny rozpouštěny s absurdní periodicitou. Nicméně během svého působení dokázal ještě „nakazit“ alternativním divadlem a získat svým nadšeným workoholismem množství mladých divadelníků, ať už na DAMU, HAMU, či JAMU. Na přelomu tisíciletí jsem se s ním setkala znova, na půdě Vyšší odborné školy herecké. Jednu ze skupin, kterou vedl společně s Feng-yűn Song, natolik zaujala jeho práce, že po absolutoriu vytvořili společně Malé vinohradské divadlo (dnes D21). Dnes už má toto divadlo za sebou přes dvacet let existence – a koncepce divadla pro všechny generace, kterou Václav pomáhal koncipovat, v něm stále funguje. Václav po celou dobu zůstal „jejich“.
Ale vybavuji si i další herce z mladé generace, kteří začínali u Martince, za všechny např. Tomáš Kobr (dnes České Budějovice) nebo Petr Konáš (dnes MDP Praha – „člověk, bez kterého bych se nikdy s divadlem nepotkal,“ zavzpomínal na něj Konáš na facebooku). Václav byl zkrátka neobyčejný, i když občas až nesnesitelný. Takový ten typ člověka, na kterého se nezapomíná. Tak šťastnou cestu do nebeských dálek, Václave!
SOPROVÁ, Jana. Vzpomínka na Václava. Vzpomínky Jany Soprové. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/vzpominka-na-vaclava [cit. 2024-08-22]
Krátká zprávička ve Zpravodaji JH o úmrtí Václava Martince mi přivolala zpět mnohé vzpomínky i pocit nenávratného plynutí času. Vzhledem k jeho vysokému věku (1937–2024) sice tahle zpráva nemusela být tak překvapivá, ale o některých lidech si myslíme, že jsou nesmrtelní. Vzhledem k jeho neutuchající energii a stálých plánech s takovou eventualitou prostě nepočítáte.
Poprvé jsem se s ním setkala na počátku sedmdesátých let minulého století. Amatérsky jsem recitovala a toužila vyzkoušet i divadlo. A tak jsem zamířila do LŠU v Kafkově ulici v Praze 6 (kam jsem předtím chodila do základky), kde v té době začínal vyučovat jistý Václav Martinec. Nevěděla jsem o něm nic a jeho alternativní metody, kdy nás vyzýval, abychom se váleli po zemi a sápali se na sebe jako divoká zvířata, mě – s klasickými představami o divadle – doslova vyděsily. A tak jsem po prvních dvou hodinách prchla, a tím jsem se tehdejších počátků alternativního divadla u nás jen letmo dotkla. Netušila jsem dlouhá léta nic o tomto zvláštním, divadlem posedlém člověku, který si dělal na každém kroku nepřítele, ale zároveň získával i oddané příznivce.
Martinec byl jedním z guru nového divadla šedesátých let se vším všudy. Měl divadelní vzdělání, věnoval se i pohybovým, dokonce cirkusovým disciplinám – a velmi tvrdý praktický trénink absolvoval, když jako „forbíňák“ účinkoval v Laterně magice na EXPO 1967 v Montrealu. „Bylo v tom něco ďábelského. Za šest měsíců jsem odehrál 1247 představení. Hrálo se 12 padesátiminutových představení denně. Byli jsme dvě party, které se střídaly, každá alternace se otočila šestkrát, jeden den v týdnu byl volný. A protože můj alternant dostal zánět šlach, poslali ho domů, ale nebyly peníze na letenku pro dalšího, tak jsem za něj hrál já,“ zavzpomínal na tuto dobu v našem společném rozhovoru v Amatérské scéně.
Jeho soubor Křesadlo za krátkou dobu své existence (1973–1976) zanechal v amatérském divadle výraznou stopu, třikrát se úspěšně účastnil Šrámkova Písku. Po pochvale za rozvíjení osobitých pracovních metod se skupinou a výrazových prostředků přišel zákaz souboru, neboť cenzoři usoudili, že Martinec vytvořil pod rouškou amatérského souboru maoistickou skupinu. Nicméně semínko alternativního divadla bylo zaseto, z jeho skupiny vyšli např. herci J. Sedal, J. Unger, V. Freimannová, J. Grygar či P. Vangeli a nakrátko na ni navázalo Studio pohybového divadla Niny Vangeli.
V průběhu desítek let to bylo s Václavem jako na houpačce – založil, nazkoušel, byl zakázán a jeho skupiny rozpouštěny s absurdní periodicitou. Nicméně během svého působení dokázal ještě „nakazit“ alternativním divadlem a získat svým nadšeným workoholismem množství mladých divadelníků, ať už na DAMU, HAMU, či JAMU. Na přelomu tisíciletí jsem se s ním setkala znova, na půdě Vyšší odborné školy herecké. Jednu ze skupin, kterou vedl společně s Feng-yűn Song, natolik zaujala jeho práce, že po absolutoriu vytvořili společně Malé vinohradské divadlo (dnes D21). Dnes už má toto divadlo za sebou přes dvacet let existence – a koncepce divadla pro všechny generace, kterou Václav pomáhal koncipovat, v něm stále funguje. Václav po celou dobu zůstal „jejich“.
Ale vybavuji si i další herce z mladé generace, kteří začínali u Martince, za všechny např. Tomáš Kobr (dnes České Budějovice) nebo Petr Konáš (dnes MDP Praha – „člověk, bez kterého bych se nikdy s divadlem nepotkal,“ zavzpomínal na něj Konáš na facebooku). Václav byl zkrátka neobyčejný, i když občas až nesnesitelný. Takový ten typ člověka, na kterého se nezapomíná. Tak šťastnou cestu do nebeských dálek, Václave!
SOPROVÁ, Jana. Vzpomínka na Václava. Vzpomínky Jany Soprové. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/vzpominka-na-vaclava [cit. 2024-08-22]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.