-mh-. Nefunkční školství je moje celoživotní téma. Rozhovor s Jiřinou Lhotskou. PřeMostění - Žurnál 2019, č. 4, s. 1-2
Rozhovor s Jiřinou Lhotskou
Čemu jste se začala věnovat dříve, přednesu nebo divadlu?
Já jsem to měla najednou. Začala jsem už jako malé dítě v družinách a školách, protože jsem vůbec nevěděla, že existují nějaké umělecké školy tzv. lidušky. Rodiče mých vrstevníků, kteří bydleli jinde, měli informace o tom, že něco takového existuje. Ale já jsem v tomhle vyrůstala pouze v té škole a družinách. S učitelkami jsem měla potřebu něco sdělovat, takže jsem začala s obojím. Někdy to bylo opravdu komické. Třeba v šesti letech jsem hrála roli babičky ve stejnojmenném díle od Boženy Němcové, kde jsem dva moje spolužáky měla na kolenou a na hlavě jsem měla šátek. Tenkrát mi to nepřišlo nepatřičné a měla jsem pocit, že je to hodně důležité. Sice jsem v té době nevěděla proč, ale přišlo mi to tak.
Většinou působíte jako lektorka na dětských přehlídkách. Co vás přivedlo k práci s dětmi? Co vás na ní fascinuje?
Fascinuje mě na tom to nefungující školství, které jsem zažila já v padesátých letech a moje děti v sedmdesátých letech. Pak jsem pronikla do dramatické výchovy, která se tenkrát rodila. Zjistila jsem, že je to obor, který má každé dítě vnímat individuálně. Zjistila jsem, že práce s dětmi může vypadat jinak, než práce s dětmi na klasických školách, které poznamenaly mě i generaci mých dětí. To je celý můj pedagogický proces, který dělám s dětmi a průběžně se může dostat k recitaci až samotnému divadlu. Tohle právě pramení z mojí neustálé potřeby se konfrontovat se školstvím, které považuji za nefunkční. Bohužel ho takhle vnímám až do teď. Ještě dnes pracuju s lidmi, kteří chodí na gymnázia. A zjišťuji, že někteří kantoři fungují stejně jako za mě. Že se člověk musí učit nepodstatné informace, ale nemůže se dál rozvíjet, v čem chce on sám. Tohle se vůbec nezohledňuje.
Je nějaká evoluce, kterou vnímáte ohledně recitace?
Tenkrát dobrý kantor, ale i dnes, vnímá dítě individuálně a vybírá mu text, kterému porozumí. Dítě je pak schopné zprostředkovat svoje pocity, které souvisí s textem. Dříve to fungovalo tak, že se děti texty učily mechanicky a bohužel to bývá i dnes. Dá se to stále vidět ve školních kolech. Jde jenom o nabiflování nějakého textu, který mu paní učitelka přinese. Dítě potom z textu nemá páru, proč to autor napsal a jakou měl potřebu vzít pero a začít se psaním. Co za tím textem vlastně je.
Myslíte si, že existuje jakási bariéra, kvůli které se recitace nestala trendem mezi lidmi?
Podle mě je to dáno tím školským přístupem. Nabiflují se básničky, které se automaticky přeříkají a některým je trapné si stoupnout před ostatní. Nejsou vedeni k tomu, aby za t ím viděli nějaký obraz nebo smysl, který by pro ně mohl být důležitý. Myslím si, že je to i vývojovou psychikou, že pro kluky je poezie něco, co sedí spíš více holkám. Možná to je i tím, že máme v sobě ty poválečné recitace, které fungovaly jako jeden velký plakát.
Podívejte se zblízka na včerejší noc. Co vidíte? Krásné setkání se zajímavými lidmi, se kterými si mám co říct až do půl čtvrté. A vůbec jako setkání lidí, které spojuje něco vnitřního, co se dá těžko pojmenovat a je to pro ně blízký. Ideálem do budoucna je, že ať jednou budou dělat cokoliv, bude to pro ně důležitá linka, budou mít otisky nějakého společného spojení.
-mh-. Nefunkční školství je moje celoživotní téma. Rozhovor s Jiřinou Lhotskou. PřeMostění - Žurnál 2019, č. 4, s. 1-2. Dostupné z: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://premosteni.eu/wp-content/uploads/2019/04/Zpravodaj_4_tisk_s.pdf [cit. 2024-08-14]
Čemu jste se začala věnovat dříve, přednesu nebo divadlu?
Já jsem to měla najednou. Začala jsem už jako malé dítě v družinách a školách, protože jsem vůbec nevěděla, že existují nějaké umělecké školy tzv. lidušky. Rodiče mých vrstevníků, kteří bydleli jinde, měli informace o tom, že něco takového existuje. Ale já jsem v tomhle vyrůstala pouze v té škole a družinách. S učitelkami jsem měla potřebu něco sdělovat, takže jsem začala s obojím. Někdy to bylo opravdu komické. Třeba v šesti letech jsem hrála roli babičky ve stejnojmenném díle od Boženy Němcové, kde jsem dva moje spolužáky měla na kolenou a na hlavě jsem měla šátek. Tenkrát mi to nepřišlo nepatřičné a měla jsem pocit, že je to hodně důležité. Sice jsem v té době nevěděla proč, ale přišlo mi to tak.
Většinou působíte jako lektorka na dětských přehlídkách. Co vás přivedlo k práci s dětmi? Co vás na ní fascinuje?
Fascinuje mě na tom to nefungující školství, které jsem zažila já v padesátých letech a moje děti v sedmdesátých letech. Pak jsem pronikla do dramatické výchovy, která se tenkrát rodila. Zjistila jsem, že je to obor, který má každé dítě vnímat individuálně. Zjistila jsem, že práce s dětmi může vypadat jinak, než práce s dětmi na klasických školách, které poznamenaly mě i generaci mých dětí. To je celý můj pedagogický proces, který dělám s dětmi a průběžně se může dostat k recitaci až samotnému divadlu. Tohle právě pramení z mojí neustálé potřeby se konfrontovat se školstvím, které považuji za nefunkční. Bohužel ho takhle vnímám až do teď. Ještě dnes pracuju s lidmi, kteří chodí na gymnázia. A zjišťuji, že někteří kantoři fungují stejně jako za mě. Že se člověk musí učit nepodstatné informace, ale nemůže se dál rozvíjet, v čem chce on sám. Tohle se vůbec nezohledňuje.
Je nějaká evoluce, kterou vnímáte ohledně recitace?
Tenkrát dobrý kantor, ale i dnes, vnímá dítě individuálně a vybírá mu text, kterému porozumí. Dítě je pak schopné zprostředkovat svoje pocity, které souvisí s textem. Dříve to fungovalo tak, že se děti texty učily mechanicky a bohužel to bývá i dnes. Dá se to stále vidět ve školních kolech. Jde jenom o nabiflování nějakého textu, který mu paní učitelka přinese. Dítě potom z textu nemá páru, proč to autor napsal a jakou měl potřebu vzít pero a začít se psaním. Co za tím textem vlastně je.
Myslíte si, že existuje jakási bariéra, kvůli které se recitace nestala trendem mezi lidmi?
Podle mě je to dáno tím školským přístupem. Nabiflují se básničky, které se automaticky přeříkají a některým je trapné si stoupnout před ostatní. Nejsou vedeni k tomu, aby za t ím viděli nějaký obraz nebo smysl, který by pro ně mohl být důležitý. Myslím si, že je to i vývojovou psychikou, že pro kluky je poezie něco, co sedí spíš více holkám. Možná to je i tím, že máme v sobě ty poválečné recitace, které fungovaly jako jeden velký plakát.
Podívejte se zblízka na včerejší noc. Co vidíte? Krásné setkání se zajímavými lidmi, se kterými si mám co říct až do půl čtvrté. A vůbec jako setkání lidí, které spojuje něco vnitřního, co se dá těžko pojmenovat a je to pro ně blízký. Ideálem do budoucna je, že ať jednou budou dělat cokoliv, bude to pro ně důležitá linka, budou mít otisky nějakého společného spojení.
-mh-. Nefunkční školství je moje celoživotní téma. Rozhovor s Jiřinou Lhotskou. PřeMostění - Žurnál 2019, č. 4, s. 1-2. Dostupné z: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://premosteni.eu/wp-content/uploads/2019/04/Zpravodaj_4_tisk_s.pdf [cit. 2024-08-14]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.