KŘÍŽEK, Lukáš. Křehkost "introvertního" bytí. Recenze na inscenaci Krajina s žehličkou. Online. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2024
Recenze Lukáše Křížka na inscenaci Krajina s žehličkou.
Mladý (stále ještě těsně náctiletý) soubor Nekroflík z Prahy se jiráskohronovskému publiku představil poprvé, ale jeho členové spolu tvoří už pět let. Se svými lektory a režiséry Ondřejem Kohoutem a Veronikou Borovkovou fungují, dle jejich vlastních slov, v organickém a na dialogu založeném procesu, na inscenacích soustavně pracují a občas se stane, že něco nedodělají. Nehraje se na výkon, nemusí se za každou cenu nazkoušet nová věc. Už jen tento „souborový setting“ považuji za velice zdravý a sympatický.
Inscenaci Krajina s žehličkou, která vychází z povídek Haruki Murakamiho – respektive sbírek Muži, kteří nemají ženy a Po otřesech – jsem viděl již v dubnu na Punkovém Stodůleckém písečku a nutno říct, že ušla pěkný kousek divadelní cestičky. Už tehdy se mi líbila a myslím, že z větší části se jí také daří naplňovat svůj potenciál rezonovat. Nedokážu se však ubránit vtíravému pocitu, že některých nešvarů se nezbavila, protože to zkrátka není v jejích silách – čemuž nemusíme nutně připisovat významy ryze pejorativní. Murakamiho reálně-mystický, melancholický, snový či jinak interpretovatelný svět nabízí velké krásy (slovní, myšlenkové, obrazotvorné) – stejně tak se o to snaží inscenace, kde se to daří tu více tu méně. Souběžně s tímto se tedy vytváří i určitá vstupní náročnost. A s tou je potřeba se popasovat. Podotýkám rovnou, že podmínka by platila i pro starší, zkušenější a jevištně vybavěnější soubor.
Celé to začíná vskutku náramně. Slovem vtipná a civilně komická historka o medvědovi, pohlavním styku a rolničce se roztomilým „plot twistem“ v podobě zpovědi překlene v Boží zázrak a ten zase pozvolna v existenciální krizi, hledání a uvěření v Boha i Otce, Otce v Bohu a všemožně kombinovaně. S nadsázkou, ale skrytým poselstvím par excellence. Celé je to korunované decentní, ale zato chytrou, znakově účinnou choreografií na písničku Personal Jesus. Moje vyloženě oblíbená pasáž. Jazyk inscenace je přehledně nastaven a já jsem zvědavý, kam tyhle povídky-historky-hříčky poplavou nebo poletí dál. Jenže další obrazy jako by postupně začaly blednout. A to i přes to, kolik vtipných (mikro)situací, melancholicky laděných a snových momentů, které stojí za vidění, nás ještě čeká.
Jednotlivé pasáže mají stejnou, řekněme jaksi formátovou, důležitost, obdobný náboj, jsou totožné hlasově i energicky. A čím více se do téhle líbivé krajiny s žehličkou bez žehličky ponořujeme, tím více se zdá být tišší, křehčí a intimnější. Jako by se nás to už ani nemělo týkat. Stávám se pozorovatelem postupně více a více uzavřeného světa, který už mě ani nenechá nahlížet, ale pouze z dálky naslouchat. Inscenace jako by se navzdory svým kvalitám a možnostem stávala dlouhodobě a nakonec definitivně niterně introvertní. A mně se to líbí, ale současně mě to také tlumí a nechává to mé přemýšlení a sledování až příliš dlouho vyklusávat. Mizí plynulost a svižnost, herci přestávají být hlasově i výrazově proaktivní, vše začíná zůstávat pouze ve slově, na něž se po celou dobu hodně spoléhá. Dříve líbivá a místy záviděníhodná civilnost a prazvláštní typ nešikovné (v tom nejlepším slova smyslu) autenticity se vyčerpají, těžknou pod sledem zámlk. A ne všechny jsou dostatečně zdůvodněné, nejsem si jistý, jsou-li záměrné. Přeju si více herecké živosti, která to celé rozčeří, abych se pak k tomu niternému rád zase vrátil. Chybí mi zkrátka kontrast! Nedochází k proměně temporytmu, a jak už to tak u povídkoidních věcí bývá, na povrch vyplouvá kvalitativní disproporčnost jednotlivých úryvků. Inscenace je něžná a křehká – taková, jaká asi chce být, ale pro mě se příliš brzy stane až moc introvertní, pouze pro sebe existující. A to i přes vnitřní jistotu, že vím, že herci vědí o čem a proč hrají, co říkají.
Nakonec je ale nutno zcela upřímně uznat, že inscenace má své kvality a rozhodně na mě nepůsobí špatným dojmem. Jedná se o velmi dobře autorsky zpracované a na jeviště (leč možná až moc) citlivě převedené útržky z Murakamiho světa. V mírumilovném časoprostoru kontemplujeme o samotě, odcizenosti, porozumění a dálkách, které jsou propojovány promyšlenou minimalističností. I přes možná malou odvážnost co do explicitnosti a vykročení z komfortní zóny a vlastních možností se soubor nebojí nástavby – v jednu chvíli jsme svědky projekce, kterou soubor s každým prostorem, v němž hraje, nově předtáčí. V každém místě si tak pomyslně vytváří novou cestu k hledání příběhu i k sobě samým. A to rozhodně není málo. Jsem nadšený, jakým způsobem soubor uvažuje a že se nebojí zkoušet i zakoušet. To je v tomhle věku na divadle setsakra důležité.
Psáno ze třetí a poslední reprízy. Záhodno také ex post zmínit, že si je autor vědom prostorových dispozic, s nimiž se soubor se ctí vypořádal, a to hned natřikrát.
KŘÍŽEK, Lukáš. Křehkost "introvertního" bytí. Recenze na inscenaci Krajina s žehličkou. Online. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/krehkost-introvertniho-byti [cit. 2024-08-06]
Mladý (stále ještě těsně náctiletý) soubor Nekroflík z Prahy se jiráskohronovskému publiku představil poprvé, ale jeho členové spolu tvoří už pět let. Se svými lektory a režiséry Ondřejem Kohoutem a Veronikou Borovkovou fungují, dle jejich vlastních slov, v organickém a na dialogu založeném procesu, na inscenacích soustavně pracují a občas se stane, že něco nedodělají. Nehraje se na výkon, nemusí se za každou cenu nazkoušet nová věc. Už jen tento „souborový setting“ považuji za velice zdravý a sympatický.
Inscenaci Krajina s žehličkou, která vychází z povídek Haruki Murakamiho – respektive sbírek Muži, kteří nemají ženy a Po otřesech – jsem viděl již v dubnu na Punkovém Stodůleckém písečku a nutno říct, že ušla pěkný kousek divadelní cestičky. Už tehdy se mi líbila a myslím, že z větší části se jí také daří naplňovat svůj potenciál rezonovat. Nedokážu se však ubránit vtíravému pocitu, že některých nešvarů se nezbavila, protože to zkrátka není v jejích silách – čemuž nemusíme nutně připisovat významy ryze pejorativní. Murakamiho reálně-mystický, melancholický, snový či jinak interpretovatelný svět nabízí velké krásy (slovní, myšlenkové, obrazotvorné) – stejně tak se o to snaží inscenace, kde se to daří tu více tu méně. Souběžně s tímto se tedy vytváří i určitá vstupní náročnost. A s tou je potřeba se popasovat. Podotýkám rovnou, že podmínka by platila i pro starší, zkušenější a jevištně vybavěnější soubor.
Celé to začíná vskutku náramně. Slovem vtipná a civilně komická historka o medvědovi, pohlavním styku a rolničce se roztomilým „plot twistem“ v podobě zpovědi překlene v Boží zázrak a ten zase pozvolna v existenciální krizi, hledání a uvěření v Boha i Otce, Otce v Bohu a všemožně kombinovaně. S nadsázkou, ale skrytým poselstvím par excellence. Celé je to korunované decentní, ale zato chytrou, znakově účinnou choreografií na písničku Personal Jesus. Moje vyloženě oblíbená pasáž. Jazyk inscenace je přehledně nastaven a já jsem zvědavý, kam tyhle povídky-historky-hříčky poplavou nebo poletí dál. Jenže další obrazy jako by postupně začaly blednout. A to i přes to, kolik vtipných (mikro)situací, melancholicky laděných a snových momentů, které stojí za vidění, nás ještě čeká.
Jednotlivé pasáže mají stejnou, řekněme jaksi formátovou, důležitost, obdobný náboj, jsou totožné hlasově i energicky. A čím více se do téhle líbivé krajiny s žehličkou bez žehličky ponořujeme, tím více se zdá být tišší, křehčí a intimnější. Jako by se nás to už ani nemělo týkat. Stávám se pozorovatelem postupně více a více uzavřeného světa, který už mě ani nenechá nahlížet, ale pouze z dálky naslouchat. Inscenace jako by se navzdory svým kvalitám a možnostem stávala dlouhodobě a nakonec definitivně niterně introvertní. A mně se to líbí, ale současně mě to také tlumí a nechává to mé přemýšlení a sledování až příliš dlouho vyklusávat. Mizí plynulost a svižnost, herci přestávají být hlasově i výrazově proaktivní, vše začíná zůstávat pouze ve slově, na něž se po celou dobu hodně spoléhá. Dříve líbivá a místy záviděníhodná civilnost a prazvláštní typ nešikovné (v tom nejlepším slova smyslu) autenticity se vyčerpají, těžknou pod sledem zámlk. A ne všechny jsou dostatečně zdůvodněné, nejsem si jistý, jsou-li záměrné. Přeju si více herecké živosti, která to celé rozčeří, abych se pak k tomu niternému rád zase vrátil. Chybí mi zkrátka kontrast! Nedochází k proměně temporytmu, a jak už to tak u povídkoidních věcí bývá, na povrch vyplouvá kvalitativní disproporčnost jednotlivých úryvků. Inscenace je něžná a křehká – taková, jaká asi chce být, ale pro mě se příliš brzy stane až moc introvertní, pouze pro sebe existující. A to i přes vnitřní jistotu, že vím, že herci vědí o čem a proč hrají, co říkají.
Nakonec je ale nutno zcela upřímně uznat, že inscenace má své kvality a rozhodně na mě nepůsobí špatným dojmem. Jedná se o velmi dobře autorsky zpracované a na jeviště (leč možná až moc) citlivě převedené útržky z Murakamiho světa. V mírumilovném časoprostoru kontemplujeme o samotě, odcizenosti, porozumění a dálkách, které jsou propojovány promyšlenou minimalističností. I přes možná malou odvážnost co do explicitnosti a vykročení z komfortní zóny a vlastních možností se soubor nebojí nástavby – v jednu chvíli jsme svědky projekce, kterou soubor s každým prostorem, v němž hraje, nově předtáčí. V každém místě si tak pomyslně vytváří novou cestu k hledání příběhu i k sobě samým. A to rozhodně není málo. Jsem nadšený, jakým způsobem soubor uvažuje a že se nebojí zkoušet i zakoušet. To je v tomhle věku na divadle setsakra důležité.
Psáno ze třetí a poslední reprízy. Záhodno také ex post zmínit, že si je autor vědom prostorových dispozic, s nimiž se soubor se ctí vypořádal, a to hned natřikrát.
KŘÍŽEK, Lukáš. Křehkost "introvertního" bytí. Recenze na inscenaci Krajina s žehličkou. Online. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/krehkost-introvertniho-byti [cit. 2024-08-06]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.